ECLI:CZ:NS:2011:8.TDO.1187.2011.1
sp. zn. 8 Tdo 1187/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. října 2011 o dovolání obviněného Ing. J. K., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 2. 2011, sp. zn. 7 To 49/2011, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 7 T 175/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. J. K. odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 6. 12. 2010, sp. zn. 7 T 175/2010, uznal obviněného Ing. J. K. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že
„dne 24. 2. 2010 v ranních hodinách řídil ulicemi města B. automobil zn. Škoda Octavia, přičemž v 08,30 hodin na ulici R. způsobil dopravní nehodu,
dne 25. 3. 2010 v odpoledních hodinách řídil ulicemi města B. stejný osobní automobil zn. Škoda Octavia, a v 16,00 hodin byl na ulici P. kontrolován hlídkou Policie ČR,
přičemž rozhodnutím Magistrátu města B. č.j. OD-48028-ZZ/2002 LE ze dne 18. 7. 2002, které nabylo právní moci dnem 23. 10. 2002, mu bylo odňato řidičské oprávnění pro řízení motorových vozidel, zapsané v řidičském průkazu pro skupiny A, M, B, z důvodu pozbytí zdravotní způsobilosti“ .
Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“), a uložil mu za ně podle §337 odst. 1 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 2 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let, a podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu osmnácti měsíců.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 10. 2. 2011, sp. zn. 7 To 49/2011, podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný však s takovýmto rozhodnutím soudu druhého stupně nesouhlasil a prostřednictvím obhájce JUDr. Jiřího Malanty podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel v něm vytknul soudu prvního stupně, že jeho obhajobu hodnotil jako účelovou. S tímto názorem se neztotožnil, jelikož měl za to, že materiální předpoklady pro způsobilost k řízení motorového vozidla existovaly, přestože objektivní podmínka v podobě fyzického držení řidičského oprávnění splněna nebyla. Tato překážka v materiálním smyslu však pominula právě dne 25. 3. 2010. Ke zkoušce z odborné způsobilosti poznamenal, že tato se skládá ze tří částí (testu z předpisů o provozu na pozemních komunikacích, zkoušky z předmětu ovládání a údržby vozidla a zkoušky z praktické jízdy), přičemž on nesložil pouze první z nich. Tento svůj neúspěch přičítal skutečnosti, že se v daném časovém horizontu nevyrovnal s následky nezákonného a nespravedlivého uvěznění.
Dále obviněný vyslovil názor, že při běžném provozu dopravního prostředku je každý držitel řidičského oprávnění potenciálním útočníkem, a proto argumentaci soudu prvního i druhého stupně označil za účelovou s cílem uznat jej vinným. Trestnímu řízení vytknul porušení principu oficiality a principu vyhledávacího, když se soudy zabývaly pouze skutečnostmi svědčícími v jeho neprospěch. Poukázal také na rozpor mezi skutkovými zjištěními a právním stavem svědčícím pro závěr o přímém úmyslu, neboť měl za to, že v jeho jednání nelze spatřovat ani úmysl nepřímý, natož pak přímý. Žádný důkaz svědčící o úmyslném zavinění nadto ani neexistuje. Jelikož se soudy nižších stupňů jeho zaviněním vůbec nezabývaly, dospěly k nesprávnému právnímu závěru také ohledně jeho viny, když jeho jednání posoudily jako trestný čin a nikoli jako přestupek. Uvedl, že soud se měl více zabývat skutečnou pohnutkou, okolnostmi, které jej vedly k tomu, že řídil motorové vozidlo i přes to, že mu bylo odňato řidičské oprávnění, a hájil se tím, že jednal v tísni, neboť se stal obětí nespravedlivého uvěznění a musel bezodkladně rehabilitovat svoje působení v obchodních společnostech a svoji pověst.
Obviněný proto v závěru svého podání navrhl (aniž přitom citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) po provedeném řízení vydal rozhodnutí, kterým napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 2. 2011, sp. zn. 7 To 49/2011, zruší a sám ve věci rozhodne.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že pochybení je nutné dovozovat především ve výroku rozhodnutí, nikoli v jeho odůvodnění (§265a odst. 4 tr. ř.), které lze přitom v případě rozhodnutí soudů obou stupňů hodnotit jako odpovídající požadavkům §122 odst. 1 tr. ř., a to i přes zjevnou písařskou chybu při odkazu na zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), v případě rozsudku Městského soudu v Brně, kterou však i obviněný správně identifikoval a pochopil.
Dále státní zástupce zmínil, že s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Z dikce uplatněného dovolacího důvodu totiž vyplývá, že jeho výchozím předpokladem je nesprávná aplikace hmotného práva, nikoli nesprávnost v provádění důkazů, v jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů, jež jsou upraveny předpisy trestního práva procesního. Při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda je naplněn citovaný dovolací důvod, je proto dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Jestliže tudíž obviněný v části svých námitek tvrdí, že nebylo provedeno dostatečné dokazování nebo že na některé důkazy měl být kladen větší či menší důraz, nelze k tomu dle názoru státního zástupce přihlížet.
Státní zástupce současně zjistil, že ve vztahu k citovanému dovolacímu důvodu obviněný relevantně – ač s jistou dávkou tolerance – zpochybnil právní posouzení jeho jednání s ohledem na změnu zdravotního stavu, potvrzenou lékařským posudkem, a dále napadl správnost posouzení subjektivní stránky z hlediska zavinění.
Pokud jde o první část této argumentace, státní zástupce měl za to, že jí nelze přiznat důvodnost. Obviněnému bylo, jak v konečném důsledku ani sám nezpochybnil, odňato řidičské oprávnění, neboť za takové odnětí ve smyslu §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku se považuje i odnětí řidičského průkazu podle §94 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále převážně jen „zák. č. 361/2000 Sb.“), podle něhož příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností řidičské oprávnění odejme, jestliže držitel řidičského oprávnění pozbyl zcela zdravotní způsobilost. Stejně jako takový držitel pozbude řidičské oprávnění rozhodnutím, nemá pro okamžik jeho opětovného nabytí podstatný význam lékařský posudek, byť shledávající dobrý zdravotní stav držitele (neboť v tomto smyslu nemá lékařský posudek, popisující již existující zdravotní stav držitele, žádný konstitutivní efekt), ale rozhodný je až okamžik vrácení řidičského oprávnění ve smyslu §100 citovaného zákona.
K tomu státní zástupce rozvedl, že v předmětné věci obviněný řídil vozidlo v době, kdy mu řidičské oprávnění nebylo vráceno, resp. nebyly pro takový postup, jak správně uvedly soudy dříve činné ve věci, ani splněny všechny podmínky; proto svým jednáním mařil výkon úředního rozhodnutí ve smyslu §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Jestliže soudy obou stupňů navíc konstatovaly, že tak obviněný činil nejméně v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku, je možné i takový závěr akceptovat, neboť (obviněný) si byl vědom toho, že mu bylo odňato řidičské oprávnění a přesto řídil vozidlo, tedy zcela zjevně nemohl počítat s žádnou okolností, která by mohla zabránit vzniku porušení, spočívajícího ve vykonávání činnosti navzdory zakazujícímu rozhodnutí orgánu veřejné moci.
Na základě těchto skutečností státní zástupce dospěl k závěru, že soudy dříve činné ve věci jednání obviněného posoudily správně a bez vad. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby toto své rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Současně vyjádřil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s tím, aby i jiné nežli navrhované rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Některé z námitek, které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohly obstát. Jednalo se především o ty výhrady, jež směřovaly proti rozsahu provedeného dokazování, který obviněný shledal nedostatečným, když namítal, že soudy závěry o jeho vině vystavěly toliko na důkazech svědčících v jeho neprospěch, resp. že důkazy nesprávným způsobem vyhodnotily. Takto formulované výhrady jsou ovšem v podstatě jen polemikou obviněného se soudy učiněnými skutkovými zjištěními, jejímž prostřednictvím tato skutková zjištění napadal a současně předkládal vlastní verzi skutkového děje.
Z povahy takto vytýkaných vad je mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli dovolatel ve svém podání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným.
Lze tak shrnout, že zmíněné vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé. Pokud pak dovolatel ve svém podání rozpor mezi skutkovými zjištěními a právním stavem namítal, pak nutno konstatovat, že tak v zásadě brojil nikoli proti nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich vzešlými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry na straně druhé, nýbrž de facto toliko proti vyhodnocení provedených důkazů soudem prvního stupně. Ani takové námitky však ve světle výše rozvedených úvah pod citovaný, ale ani žádný jiný dovolací důvod podřaditelné nejsou.
Jestliže by uvedené výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění usnesení odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
Lze tak uzavřít, že všechny doposud zmíněné námitky dovolatele stojí mimo jím zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto pokud by uplatnil pouze tyto výhrady, musel by Nejvyšší soud jeho dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však obviněný uplatnil relevantně v té části, v níž zpochybnil správnost právního posouzení svého jednání jako přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku z hlediska naplnění jeho objektivní a subjektivní stránky ve formě nepřímého úmyslu.
K tomu je zapotřebí uvést, že přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku se dopustí ten, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že vykonává činnost, která mu byla takovým rozhodnutím zakázána nebo pro kterou mu bylo odňato příslušné oprávnění podle jiného právního předpisu.
Objektem tohoto trestného činu je zájem na řádném výkonu rozhodnutí soudů a dalších orgánů veřejné moci a na vykázání , které se podle novelizované úpravy již neděje rozhodnutím, ale pouze opatřením. Trestněprávní ochrana je tímto ustanovením poskytována nejen řádnému výkonu pravomocných rozhodnutí, ale též výkonu rozhodnutí, která v době činu sice nebyla pravomocná, ale byla vykonatelná (např. rozhodnutí o předběžném opatření vydané v občanskoprávním řízení, které je vykonatelné, jakmile je doručeno povinnému bez ohledu na to, kdy nabude právní moci – srov. například rozhodnutí č. 13/1996 Sb. rozh. trest.).
Předpokladem naplnění znaků této skutkové podstaty je tedy především existence vykonatelného rozhodnutí. I když je trestně právní ochrana u tohoto přečinu poskytována řádnému výkonu pravomocných rozhodnutí, je možné, aby šlo i o rozhodnutí, která nejsou pravomocná, ale jsou vykonatelná, jako je tomu např. u rozhodnutí o předběžném opatření, které je vykonatelné, jakmile bylo doručeno povinnému bez ohledu na to, kdy nabude právní moci.
Po subjektivní stránce se u tohoto trestného činu vyžaduje úmyslné zavinění, které musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky trestného činu, tj. jednání, následek i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Podle §15 trestního zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý §15 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl eventuální podle §15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku].
Závěr o zavinění pachatele musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno dle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. trest.).
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že obviněný se jmenovaného trestného činu dopustil v té podobě, že „mařil výkon rozhodnutí orgánu veřejné moci tím, že vykonával činnost, pro kterou mu bylo odňato příslušné oprávnění podle jiného právního předpisu“ .
Znak maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí znamená, že rozhodnutí, které má být v době činu vykonáno, fakticky v důsledku jednání pachatele vykonáno není a vykonat ho nelze nebo je vykonáno za podstatně ztížených podmínek. Neznamená však, že výkon rozhodnutí by byl zmařen, tj. že by už nebylo možné rozhodnutí vykonat.
Jiné orgány veřejné moci z hlediska tohoto ustanovení jsou především orgány státní správy a územní samosprávy.
Oproti právní úpravě platné do 31. 12. 2009 umožňuje formulace objektivní stránky obsažená v předmětném ustanovení trestního zákoníku (s účinností od 1. 1. 2010) – „vykonává činnost, pro kterou mu bylo odňato příslušné oprávnění podle jiného právního předpisu“ – postihnout nejen pachatele, který maří výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že vykonává činnost, která mu byla zakázána, ale i toho, kdo poté, co mu bylo odňato příslušné oprávnění vydávané podle zvláštního právního předpisu, podmiňující možnost k výkonu určité činnosti, tuto činnost vykonává. Typickým příkladem je možnost postihu toho, kdo přesto, že mu byl odňat řidičský průkaz rozhodnutím obecního úřadu obce s rozšířenou působností, protože pozbyl zcela zdravotní způsobilost nebo zcela odbornou způsobilost podle §94 odst. 1 písm. a) nebo b) zák. č. 361/2000 Sb. řídí motorové vozidlo.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižších stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která zákonné znaky tohoto trestného činu (včetně jeho objektivní stránky) vyjadřují. Podstata jednání obviněného totiž spočívala v tom, že „dne 24. 2. 2010 … řídil ulicemi města B. automobil …, přičemž v 08,30 hodin … způsobil dopravní nehodu, dne 25. 3. 2010 … řídil ulicemi města B. stejný osobní automobil … a v 16,00 hodin byl … kontrolován hlídkou Policie ČR, přičemž rozhodnutím Magistrátu města B. … ze dne 18. 7. 2002, které nabylo právní moci dnem 23. 10. 2002, mu bylo odňato řidičské oprávnění pro řízení motorových vozidel … pro skupiny A, M, B, z důvodu pozbytí zdravotní způsobilosti“ .
Z hlediska subjektivní stránky soudy dospěly k závěru, že obviněný se jednání kladeného mu za vinu dopustil nejméně v nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku (srov. stranu 2 usnesení odvolacího soudu).
Aplikují-li se shora rozvedené obecné teze a teoretická východiska na posuzovaný případ, je nutné dospět k závěru, že oba soudy nižších instancí nepochybily, pokud jednání obviněného právně posoudily jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Jak je zřejmé z obsahu spisu, obviněnému bylo rozhodnutím Magistrátu města B. ze dne 18. 7. 2002, č.j. OD-48028-ZZ/2002, a na něj navazujícím rozhodnutím Ministerstva dopravy a spojů č.j. 129/02-163/B, které nabylo právní moci dne 23. 10. 2002, odňato řidičské oprávnění z důvodu pozbytí zdravotní způsobilosti. Příslušný odbor Magistrátu města B. jakožto správní orgán ve smyslu §124 odst. 3 zák. č. 361/2000 Sb. rozhodl podle §94 odst. 1 písm. a) téhož zákona o odnětí řidičského oprávnění pro řízení motorových vozidel pro skupiny A, M a B z důvodu pozbytí zdravotní způsobilosti na straně obviněného, jenž byl na základě tohoto rozhodnutí povinen ve smyslu §113 odst. 2 zák. č. 361/2000 Sb. odevzdat řidičský průkaz odboru dopravy magistrátu, a to do pěti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Závěr o ztrátě zdravotní způsobilosti přitom vyplynul z lékařského posudku praktické lékařky MUDr. B. Š. ze dne 20. 6. 2002 (srov. č.l. 16 spisu). Řidičské oprávnění mu bylo vráceno, resp. o jeho vrácení bylo Magistrátem města B., odborem dopravně správních činností pravomocně rozhodnuto až dne 7. 4. 2010 (kdy také osobně převzal řidičský průkaz) poté, co z lékařské zprávy MUDr. T. L. ze dne 25. 2. 2010 vyplynulo, že obviněný byl znovu posouzen, pokud jde o způsobilost k řízení motorových vozidel, a to s kladným výsledkem, a obviněný následně dne 7. 4. 2010 úspěšně absolvoval testy k přezkoušení odborné způsobilosti pro řízení vozidel skupiny B.
Jelikož obviněný rozhodnutí o vrácení řidičského oprávnění obdržel až dne 7. 4. 2010, nepochybně se ve dnech 24. 2. 2010 a 25. 3. 2010 dopustil trestného jednání ve smyslu ustanovení §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, neboť věděl, že mu bylo odňato řidičské oprávnění, protože jeho zdravotní stav a rovněž absence zkoušky odborné způsobilosti nedovolovala výkon činnosti spočívající v řízení motorových vozidel skupin A, M, B. Pokud za této situace, ač dílem již po kladném stanovisku praktického lékaře MUDr. T. L. ze dne 25. 2. 2010 k možnosti a zdravotní způsobilosti obviněného řídit motorová vozidla, usedl jako řidič za volant osobního automobilu, který řídil (dokonce opakovaně) ulicemi města B., musel vědět, že svým jednáním může porušit a také porušuje zákon, a současně byl s tímto porušením srozuměn. Dlužno dodat, že na nutnost vydání správního rozhodnutí o vrácení řidičského oprávnění musel či minimálně mohl usuzovat už z toho, že stejným postupem, tedy rozhodnutím správního orgánu po proběhnuvším správním řízení, mu bylo řidičské oprávnění dne 23. 10. 2002 odňato.
Jelikož obviněný ve svém dovolání v zásadě zopakoval své námitky uplatněné již dříve v odvolání, postačuje na tomto místě v podrobnostech odkázat na odpovídající pasáže odůvodnění rozhodnutí soudů nižších instancí, s jejichž právními závěry i způsobem, jakým je odůvodnily, se Nejvyšší soud (ve shodě s vyjádřením státního zástupce k dovolání) bezezbytku identifikoval (k tomu srov. strany 3 až 5 rozsudku soudu prvního stupně a stranu 2 usnesení odvolacího soudu).
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. října 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a