ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.1270.2012.1
sp. zn. 8 Tdo 1270/2012 - 20
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. listopadu 2012 o dovolání obviněného M. M., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 13 To 192/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 1 T 100/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 26. 3. 2012, sp. zn. 1 T 100/2011, byl obviněný M. M. uznán vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění dopustil tím, že
1. v podvečerních hodinách přesně nezjištěných dnů měsíců leden – březen 2010 v obci Ž., okres B., poblíž místní základní školy, kde parkoval, seděl na místě řidiče ve vozidle tov. zn. BMW 520, černé barvy, s rozepnutým poklopcem u kalhot, obnaženým ztopořeným pohlavním údem a vždy v okamžiku, kdy okolo procházela ve dvou případech J. K., dále pak v jednom případě E. J., ve snaze upoutat pozornost míjejících ho žen, rozsvítil vnitřní osvětlení vozu a dále onanoval,
2. následně v období letních měsíců roku 2010 v obci Ž., okres B., na stejném místě v pěti případech v podvečerních hodinách předjel stejným vozidlem okolo procházející J. Š., v jednom případě okolo 09.00 hod. dne 3. 8. 2010 J. K., sledoval je očima, a zastavil tak, aby byla vždy kolemjdoucí žena nucena jít v těsnější blízkosti okolo vozidla, v němž zůstal sedět na místě řidiče, a viditelně, tak poutaje pozornost současným stažením postranního okénka u vozu, stejně obnažený onanoval.
Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle §358 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §99 odst. 4 tr. zákoníku bylo obviněnému rovněž uloženo ochranné sexuologické léčení v ambulantní formě.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 13 To 192/2012, odvolání obviněného podané proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. Jaroslava Ortmana z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), k), l ) tr. ř. dovolání. Poté, co obviněný nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení, vytkl soudům, že čin, jenž mu je kladen za vinu, nesprávně právně posoudily jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, ač v souladu se zásadou ultima ratio měl být postoupen příslušnému správnímu orgánu k projednání jako přestupek. Za další důvod, proč neměla být uvedená právní kvalifikace použita, obviněný považoval nenaplnění znaku „veřejně“ či „na místě veřejnosti přístupném“, protože se trestného jednání dopustil uvnitř vlastního automobilu a svědkyně, aby mohly vidět, co se uvnitř vozu děje, by musely přistoupit těsně k okénku a nahlížet dovnitř. Vadným byl podle obviněného i postup při hodnocení výpovědí strážníků městské policie J.N. a J. H., jakož i to, že žádná ze svědkyň jej nepoznala. Obviněný má tudíž za to, že soudy nedostály zásadám zakotveným v ustanovení §2 odst. 1, 5, 6 tr. ř., a došlo tak k narušení principu spravedlivého procesu. Dovolání obviněný zaměřil i proti uložení ochranného léčení zejména proto, že vycházel ze znaleckého posudku přesto, že znalec, ačkoli u něj nezjistil žádnou sexuální úchylku, uvedl, že při uznání viny by obviněný měl nastoupit ochranné léčení. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. obviněný namítal, že rozsudek soudu prvního stupně vyhlášený dne 26. 3. 2012 ve výrokové části neoznačuje žádný skutek, a není z něj proto jasné, kdy, kde a jak se obviněný měl jednání, pro něž je odsuzován, dopustit. Pokud podle protokolu o hlavním líčení nebyly vyhlášeny okolnosti skutku, jde o chybějící výrok. Současně z tohoto důvodu obviněný shledal, že písemná podoba odsuzujícího rozsudku neodpovídá tomu, jak byl vyhlášen. V této souvislosti dovolatel poukázal na judikaturu Ústavního soudu České republiky, podle níž není možné, aby se vyhlášené rozhodnutí odlišovalo od jeho písemného vyhotovení.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze zrušil a aby věc byla tomuto soudu vrácena se závaznými pokyny k dalšímu řízení.
Přestože byl opis dovolání doručen Nejvyššímu státnímu zastupitelství, to své případné písemné stanovisko do dne konání neveřejného zasedání Nejvyššímu soudu nezaslalo.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Jelikož dovolání je možné podat pouze z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem, Nejvyšší soud zkoumal, zda dovoláním byly důvody podle §265b odst. 1 písm. g), k), l ) tr. ř. naplněny.
Pokud obviněný v dovolání označil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř ., o něj je možno dovolání opřít, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 v písmenech a) až k) tr. ř.
Se zřetelem na obsah podaného dovolání a rovněž vzhledem k tomu, že odvolací soud odvolání podané proti rozsudku soudu prvního stupně podle §254 odst. 1 tr. ř. věcně přezkoumal, obviněný použil uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě. Jako další důvody, o něž dovolání opřel, obviněný uvedl §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř., a proto Nejvyšší soud nejprve zkoumal naplnění těchto dovolacích důvodů, od nichž obviněný existenci důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) odvozoval.
Pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze uplatnit, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, obviněný podřadil výhrady týkající se jednak nedostatků právního posouzení, pokud brojil proti nevyužití principu „ultima ratio“ a nenaplnění znaků „veřejně a „místo veřejnosti přístupné“, čímž uvedený dovolací důvod naplnil. Pokud však obviněný též brojil proti vadnému postupu při hodnocení důkazů a nesprávnému uložení ochranného léčení, jde o důvody, které se s uvedeným dovolacím důvodem neslučují.
K výtkám zaměřeným proti přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku je potřeba uvést, že jej spáchá ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu nebo průběh organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí.
Soud prvního stupně v tzv. právní větě vymezil jednání obviněného v alternativě že „na místě veřejnosti přístupném se dopustil hrubé neslušnosti“.
Obviněný v dovolání nikterak nezpochybnil, že jeho jednání spočívalo v hrubé neslušnosti, a proto tato skutečnost není předmětem přezkumu dovolacího soudu a postačí jen pro úplnost uvést, že o tomto znaku žádné pochybnosti nevznikají, neboť jej soudy obou stupňů zcela správně zjistily a právně správně posoudily. Pro stručnost lze tudíž na odůvodnění obou rozhodnutí jen odkázat.
Dovolání je zaměřeno proti nenaplnění pojmu „na místě veřejnosti přístupném“, a je proto nutné uvést, že odvolací soud na straně 6 napadeného usnesení rozvedl, že i když obviněný čin spáchal tak, že svou sexuální exhibici prováděl v zaparkovaném automobilu, není pochyb o tom, že tak činil na místě veřejnosti přípustném, když automobil zaparkoval poblíž základní školy a přilehlého parku způsobem, aby na sebe upoutával pozornost kolemjdoucích žen, které díky postavení vozidla kolem něj musely těsně procházet. Odvolací soud též zdůraznil, že u uvedeného znaku je rozhodující možnost vidět nebo slyšet projev pachatele, i když vlastní místo, kde k jednání dochází, přímo přístupné není (např. za plotem, ve výloze, na lešení apod.).
Takto soudy vyjádřené úvahy plně korespondují s tím, jak je tento pojem ustálenou soudní praxí vykládán a chápán, a lze proto jen pro úplnost připomenout, že „místem veřejnosti přístupným“ se nemíní jen úzce vymezený prostor, kam může veřejnost přímo vstoupit či v něm pobývat, ale za veřejnosti přístupné místo lze považovat i prostory v osobním či soukromém vlastnictví, které nejsou samy o sobě považovány za místa veřejnosti přístupná, avšak je na ně nebo do nich vidět, či jsou akustické projevy z nich slyšitelné veřejností, která kolem nich běžně prochází (srov. rozhodnutí č. 18/2012 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1131/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2007, seš. 32 pod č. T – 955 nebo ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 3 Tdo 969/2002, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2003, sv. 23 pod č. T – 522). Soudní judikatura tak definovala, že místem veřejnosti přístupným je každé místo, kam má přístup široký okruh lidí individuálně neurčených, a kde se také zpravidla více lidí zdržuje, takže hrubá neslušnost nebo výtržnost by mohla být postřehnuta více lidmi, přičemž takové místo však nemusí být přístupné bez omezení komukoliv a kdykoliv, nýbrž postačí, že je přístupné jen některým osobám.
V projednávané věci bylo prokázáno, že obviněný seděl ve svém automobilu a tam provozoval uvedenou zjištěnou činnost. Pokud by obviněný tuto činnost prováděl uzavřen ve svém vozidle na odlehlém místě tak, aby nemohl být nikým zpozorován, pak by zajisté nešlo o uvedený znak, protože uzavřený prostor automobilu sám o sobě místem veřejnosti přístupným není. O takové jednání se však v přezkoumávané trestní věci nejednalo, neboť obviněný činil vše pro to, aby byl zpozorován a aby na sebe pozornost kolemjdoucích žen upoutal. Právě z tohoto důvodu své vozidlo zaparkoval na takovém místě, kde věděl, že budou ženy procházet, a tudíž ho postavil zčásti na chodníku u školy tak, aby procházející osoby šly těsně vedle něj. Tím zajistil možnost úzkého kontaktu s objekty, které si vybíral (ve všech případech to byly ženy zralého věku), a ve snaze na sebe jednak upozornit a jednak přitáhnout pohledy těchto žen, buď otvíral okno, nebo ve vozidle rozsvěcel, apod., čímž pozornost kolemjdoucích na svůj obnažený a ztopořený úd přitahoval, resp. na něj tak nepřímo upozorňoval. A právě tato skutečnost (otevření okna, svícení ve vozidle) zpřístupnila jednání obviněného praktikované uvnitř vlastního osobního automobilu té části veřejnosti, která kolem tohoto vozidla po veřejných prostorách procházela.
Na základě tohoto výkladu Nejvyšší soud ve shodě s tím, jak uvedenou skutečnost správně posoudily soudy nižších stupňů, dospěl k závěru, že obviněný činem, jak je výše popsán, uvedený znak základní skutkové podstaty podle §358 odst. 1 tr. zákoníku naplnil.
K výhradám obviněného, že jde jen o přestupek a měl být aplikován princip „ultima ratio“, Nejvyšší soud připomíná, že podle §12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Navazuje se tím na zásadu zákonnosti vyjádřenou v §12 odst. 1 tr. zákoníku, podle níž jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe. tj. prostředky trestního práva je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje.
Takto definovaným principem „ultima ratio“ jako jedním ze základních zásad trestního práva je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Znaky trestného činu je třeba vždy vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Hledisko společenské škodlivosti má povahu významného interpretačního pravidla, které napomáhá zákonnou skutkovou podstatu konkrétního trestného činu i jeho formální znaky vyložit podle jejich smyslu (tzv. teleologický výklad). Zvolené řešení má za cíl napomoci k odlišení trestných činů od těch deliktů, které by neměly být považovány za trestné činy (zvláště přestupky a jiné správní delikty), přestože zdánlivě znaky některé skutkové podstaty naplňují, a zejména je třeba ho použít k výkladu těch znaků trestných činů, které nemají jasnou spodní hranici (např. znaků „hrubé neslušnosti“ a „výtržnosti“ u trestného činu výtržnictví podle §358 tr. zákoníku a jejich odlišení od jednání vymezených zejména jako přestupky proti veřejnému pořádku podle §47 a 48 zák. o přestupcích). Tímto přístupem se zároveň zabraňuje tomu, aby tzv. bagatelní činy byly považovány za trestné činy (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až §139. Komentář. 2. vydání. Praha, C. H. Beck, 2012, s. 115 - 119).
Princip „ultima ratio“ tedy dopadá jen na činy, které lze označit za bagatelní, tedy takové, u nichž není v zájmu společnosti, aby byl pachatel za ně veden k trestní odpovědnosti. Mezi takové případy však projednávanou věc nelze zařadit, ale naopak je třeba zdůraznit, že uvedený čin je škodlivým a závažným jednáním, kde vyšší společenskou škodlivost představuje zejména povaha činnosti, kterou obviněný provozoval před školním zařízením, kde mohl být spatřen nejen těmi ženami, které na sebe upozorňoval, ale i náhodně pobíhajícími dětmi. Nutné je mít na zřeteli i to, že obviněný tento čin páchal opakovaně a delší dobu před tím, než byl dopaden. Takovou činnost podmíněnou sexuální odchylkou je nutné postihnout trestními sankcemi, a to nejen trestem, ale také ochranným opatřením v podobě uloženého ochranného sexuologického léčení.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že rozhodnutí obou soudů o naplnění znaků základní skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku jsou správná, a proto se s nimi ohledně uvedené právní kvalifikace ztotožnil.
Výhrada obviněného týkající se nesprávnosti uloženého ochranného léčení, na jím označený dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadá, protože tuto lze obsahově podřadit toliko pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. , o nějž lze dovolání opřít, jestliže bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. Přestože obviněný tento důvod přímo v dovolání neoznačil, lze i na něj usuzovat především z vlastního obsahu dovolání, v němž obviněný vyložil, že brojí proti uloženému ochrannému léčení jeho nesprávnost, kterou dovozoval z toho, že soud pro něj neměl v obsahu znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví sexuologie dostatečný podklad.
Jak se z výroku o uložení ochranného opatření soudu prvního stupně podává, bylo ochranné sexuologické léčení uloženo podle §99 odst. 4 tr. zákoníku v ambulantní formě. Z takto formulovaného výroku je patrné, že není zcela přesný, protože v něm chybí ustanovení vymezující, z jakého důvodu je ukládáno, tj. §99 odst. 1 nebo odst. 2 tr. zákoníku. Tento nedostatek neušel pozornosti odvolacího soudu, který na straně 7 napadeného usnesení jen v odůvodnění s poukazem na závěry znaleckého posudku vysvětlil, že bylo uloženo z důvodu podle §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Nenapravení této vady přímo ve výroku rozsudku je sice jistým formálním nedostatkem, nikoliv však podstatnou vadou, která ani navíc nebyla dovoláním vytýkána, a Nejvyšší soud k jejímu přezkoumání nebyl oprávněn.
Podle §99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku soud může uložit ochranné léčení i tehdy, jestliže pachatel trestný čin spáchal ve stavu vyvolaném duševní poruchou a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Podle povahy nemoci a léčebných možností soud uloží ochranné léčení ústavní nebo ambulantní.
Nejvyšší soud z obsahu spisu zjistil, že znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, byl zpracován MUDr. L. P., který dospěl k závěru, že obviněný „je postižen sexuální poruchou, která se nazývá psychosexuální nevyzrálost s rysy exhibicionismu“. Trpí vracejícími se a přetrvávajícími tendencemi ukazovat genitál cizím ženám na veřejných místech bez záměru dalšího intimního kontaktu. V době, kdy se měl posuzovaný dopouštět předmětné trestné činnosti, byly jeho rozpoznávací schopnosti zachované. Ovládací schopnosti posuzovaného byly v předmětné době v důsledku sexuální poruchy snížené podstatnou měrou, nebyly však zcela vymizelé. Ze sexuologického hlediska znalec shledal pobyt obviněného na svobodě bez odborné léčby za nebezpečný pro společnost, protože hrozí nebezpečí, že by se mohl v důsledku sexuální poruchy dopustit obdobné trestné činnosti, pro kterou se nyní řízení vede. Z těchto důvodů pro případ, že bude obviněný uznán vinným, doporučil uložení ochranné sexuologické léčby v ambulantní formě (č. l. 90 až 93, 113 až 114).
Z obsahu tohoto znaleckého posudku je zřejmé, že u obviněného byla zjištěna zmenšená příčetnost, která je definována v §27 tr. zákoníku tak, že kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu měl podstatně sníženou schopnost rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, je zmenšeně příčetný. Zmenšená příčetnost v posuzované věci vychází z toho, že znalcem byly ovládací schopnosti obviněného v důsledku sexuální poruchy shledány snížené podstatnou měrou.
Na základě těchto skutečností bylo prokázáno, že obviněný se činu dopustil ve stavu vyvolaném duševní poruchou, a to psychosexuální nevyzrálostí s rysy exhibicionismu, a že jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Byly tak splněny zákonem stanovené podmínky pro uložení ochranného léčení ve smyslu §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a proto soudy nepochybily, jestliže obviněnému toto ochranné léčení uložily. Správně rozhodly i o tom, že tato léčba bude vykonávána ambulantně.
Dovolání obviněného v části týkající se výhrad proti uloženému ochrannému léčení není důvodné.
Pokud obviněný podaným dovolání brojil s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proti způsobu provádění a hodnocení důkazů, činil tak mimo jeho zákonný rámec. Z dikce tohoto ustanovení totiž plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Nelze za naplnění uvedeného důvodu považovat takové výhrady obviněného, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil, protože uvedený dovolací důvod neumožňuje takové vady zaměřené proti nesprávnosti posuzovaného skutkovým zjištěním namítat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002).
Obviněný tento dovolací důvod s ohledem na shora vymezená kritéria nenaplnil, protože vytýkal věrohodnost výpovědí svědkyň J. Š. a J. K. a strážníků N. a H., z čehož dovozoval, že nebyl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Takto formulované výhrady se netýkají hmotně právního posouzení skutku ani jiného hmotně právního posouzení, jak předpokládá uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a nenaplňují ani žádný jiný důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1, 2 tr. ř., a proto Nejvyšší soud nemohl dovolání obviněného z jejich podnětu přezkoumávat.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. , podle něhož lze dovolání podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný, obviněný spatřoval naplněný v tom, že znění výroku rozsudku tak, jak bylo při hlavním líčení dne 26. 3. 2012 vyhlášeno, nekoresponduje s jeho písemným vyhotovením.
V protokolu o hlavním líčení (č. l. 148) je zaprotokolováno, že „obžalovaný je uznán vinným pod bodem 1, 2 obžaloby přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku“ (dále navazuje text vyhlášeného výroku o trestu a ochranném léčení). Je tedy zřejmé, že tato protokolace postrádá vlastní text skutkových zjištění uvedených v bodě 1, 2 obžaloby a je učiněna zjednodušenou formou pouze odkazem na jejich znění obsažené v obžalobě. V písemném vyhotovení rozsudku jsou však skutková zjištění popsána a jejich popis se doslovně shoduje s textem obžaloby (č. l. 100 a 149). Přitom znění výrokové části rozhodnutí ústně vyhlášené (resp. protokolované) i písemně zpracované, jsou ve vzájemné shodě a spolu korespondují. Objektivně lze proto konstatovat, že byť si samosoudce protokolaci usnadnil, když doslovně zde skutkový stav nevypsal a jen odkázal na obžalobu, nejde o takovou vadu, která by mohla mít vliv na správnost a zákonnost uvedeného rozhodnutí.
Tato stručnost, již protokol o hlavním líčení vykazuje, je toliko formální nepřesností při protokolaci, kterou nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů, a to ani podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., protože se nejedná ani o jednu ze dvou alternativ, pro něž může být z jeho podnětu dovolání podáno.
Rozhodně nejde o neúplný výrok, protože o ten se jedná tehdy, když neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem. Nelze jej posoudit ani jako chybějící výrok, kterým je některý výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části, a to popřípadě i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran (srov. rozhodnutí č. 34/2000 Sb. rozh. tr.). Ve zkoumané věci byly vyhlášeny všechny výroky, přestože ne zcela precizně, a všechny výroky také byly řádně v písemném vyhotovení rozsudku konstatovány. Dovolání obviněného v této části na jím označený dovolací důvod nedopadá.
Nejvyšší soud ze všech výše rozvedených důvodů shledal, že při právním posouzení činu, jakož i při uložení ochranného léčení soud postupoval v souladu se všemi zákonnými podmínkami, a proto bylo dovolání obviněného ve vztahu k důvodům podle §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř. posouzeno jako zjevně neopodstatněné. Nemohl být v důsledku tohoto relevantně řádně uplatněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., neboť pro takový postup nebyly splněny zákonem požadované a předpokládané podmínky.
Nejvyšší soud ze všech uvedených důvodů dospěl k závěru, že dovolání obviněného je jako celek zjevně neopodstatněné, a proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 7. listopadu 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová