ECLI:CZ:NS:2013:8.TDO.1432.2012.1
sp. zn. 8 Tdo 1432/2012-34
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. března 2013 k dovolání obviněného JUDr. I. D. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 4. 2012, sp. zn. 4 To 94/2012, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 21 T 134/2008, takto:
Z podnětu dovolání obviněného JUDr. I. D. se podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. ohledně něho a s přiměřeným použitím §261 tr. ř. také ohledně spoluobviněného A. P. (gen. níže) zrušuje usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 4. 2012, sp. zn. 4 To 94/2012, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 9. 12. 2011, sp. zn. 21 T 134/2008.
Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Okresnímu soudu v Břeclavi, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Okresní soud v Břeclavi rozsudkem ze dne 9. 12. 2011, č. j. 21 T 134/2008-1382, uznal obviněné JUDr. I. D. (gen. shora; dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“), A. P. a M. R. vinnými, že:
„JUDr. I. D., jako soudní exekutor se sídlem Exekutorského úřadu ve Z., L., Z., pověřený provedením exekuce na základě usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 20. 3. 2007, č. j. 53 Nc 2354/2007, vykonal v rozporu se zákonem č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti a v rozporu s vyhláškou č. 418/2001 Sb., o postupech při výkonu exekuční a další činnosti, exekuci č. j. Ex 012/223/07, proti povinnému M. R., bytem M., ul. V., ve prospěch oprávněného CK MLÝN, s. r. o., se sídlem ul. D., U. H., zastoupeného jediným jednatelem a společníkem P. K., nar., bytem U. H., D., a to tím způsobem, že bez provedení fyzické prohlídky movitých věcí, která se měla uskutečnit dne 28. 3. 2007, na adrese povinného M., ul. V., a bez řádného označení a tím nezajištění předmětů exekuce tak, aby nemohly být zaměněny s jinými a současně, aby mohly být řádně pojaty do soupisu movitých věcí,
pověřil A. P., svého zaměstnance, aby za součinnosti M. R., sepsal protokol o exekuci, včetně neurčitého soupisu movitého majetku, který tak učinil,
dne 19. 4. 2007 ve Z. provedl dražbu movitých věcí uvedených v soupisu movitého majetku, a to bez fyzické prohlídky dražených věcí, kdy jediným dražitelem byla společnost CK MLÝN, s. r. o., která vydražila předměty dražby za částku 188.700,- Kč, a to přesto, že movitý majetek uvedený na soupisu majetku byl majetkem společnosti MEGA Production a. s., se sídlem B., ul. N., přičemž tato společnost byla současně třetí osobou, která mohla být a fakticky byla dotčena exekucí, a s ohledem na absenci řádného zajištění a označení movitých věcí nebyla a nemohla být řádně uvědoměna o možnosti domáhat se vyloučení věcí z exekuce, přičemž sepsané a dražené movité věci byly ve skutečnosti skladovány v nebytových prostorech na adrese M. ul. V., které měla společnost MEGA Production a. s. řádně v pronájmu od majitele objektu M. R., na základě nájemní smlouvy ze dne 27. 12. 2004, s platností od 1. 1. 2005 do 31. 12. 2005, a do kterých povinný M. R. neměl bez přítomnosti zástupců společnosti přístup,
pověřil A. P., svého zaměstnance, vydáním vydražených věcí, který za součinnosti M. R., dne 21. 4. 2007 v M. na adrese ul. V. bez vědomí a vyrozumění nájemce předmětných prostor společnosti MEGA Production, a. s., po odstranění zámků a násilném vniknutí do objektu, vydal movité věci v rámci předmětné exekuce oprávněnému, přičemž z uvedeného objektu bylo odvezeno zde nalezené zboží a zařízení v rozsahu daleko převyšujícím soupis věcí, a to v celkové hodnotě 4.802.744,-- Kč, které bylo majetkem společnosti MEGA Production, a. s., se sídlem B., ul. N.,
a to část v rozsahu uvedeném v příloze č. 1 rozsudku a v hodnotě 921.835,-- Kč do objektu na adrese M., ul. V., který obýval a jehož byl majitelem M. R.,
a část v rozsahu uvedeném v příloze č. 2 rozsudku a v hodnotě 3.880.909,-- Kč do objektu na adrese B., ul. O., okr. U. H., který užívala společnost CK PRODUKT, s. r. o., jejímž jediným jednatelem a společníkem je P. K.“.
Takto popsané jednání obviněných soud právně kvalifikoval u obviněného JUDr. I. D. jako zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), d), f) trestního zákoníku, u obviněného A. P. jako zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), b), f) trestního zákoníku jako účastenství ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku a u obviněného M. R. jako zločin podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku. Za to soud uložil obviněnému JUDr. I. D. podle §329 odst. 2 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti roků, a podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu činnosti soudního exekutora na dobu pěti let. Obviněnému A. P. uložil podle §329 odst. 2 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří roků, a obviněnému M. R. za shora uvedený zločin a za sbíhající se trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §222 odst. 1 tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 3. 7. 2009, č. j. 1 T 65/2008-283, uložil podle §222 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem, když současně zrušil výrok o trestu z citovaného rozsudku Okresního soudu v Břeclavi, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Konečně soud podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozenou Mega Production, a. s., se sídlem B., ul. N., s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Pro úplnost je vhodné dodat, že citovaný rozsudek byl v pořadí již třetím rozhodnutím Okresního soudu v Břeclavi, neboť jeho původní rozsudek ze dne 23. 3. 2010, č. j. 21 T 134/2008-1007, jímž byli všichni tři obvinění zproštěni obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř., Krajský soud v Brně usnesením ze dne 27. 7. 2010, sp. zn. 4 To 296/2010, v bodě I. z podnětu odvolání okresního státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušil v celém rozsahu ohledně všech tří obviněných a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, zatímco v bodě II. odvolání poškozené společnosti Mega Production, a. s., se sídlem B., ul. N., podle §253 odst. 1 tr. ř. zamítl. Okresní soud v Břeclavi následně vyhlásil v pořadí druhý rozsudek ze dne 6. 5. 2011, č. j. 21 T 134/2008-1240, jímž uznal obviněného JUDr. I. D. vinným zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), d), f) trestního zákoníku, obviněného A. P. zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), b), f) trestního zákoníku jako účastenství ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku a obviněného M. R. zločinem podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku. Za to soud uložil obviněnému JUDr. I. D. podle §329 odst. 2 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti roků, a podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu činnosti soudního exekutora na dobu pěti let, obviněnému A. P. podle §329 odst. 2 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří roků, a obviněnému M. R. za shora uvedený zločin a za sbíhající se trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 alinea 3 tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 19. 10. 2007, č. j. 3 T 246/2006-239, a sbíhající se trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §222 odst. 1 tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 3. 7. 2009, č. j. 1 T 65/2008-283, podle §222 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem, když současně zrušil výroky o trestu z citovaných rozsudků Okresního soudu v Břeclavi, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Konečně soud podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozenou Mega Production, a. s., se sídlem B., ul. N., s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Také tento rozsudek Krajský soud v Brně usnesením ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 4 To 256/2011, v bodě I. z podnětu odvolání všech obviněných a okresního státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně, zatímco v bodě II. odvolání poškozené společnosti Mega Production, a. s., se sídlem B., ul. N., podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti v pořadí třetímu (výše citovanému) rozsudku nalézacího soudu podali odvolání obvinění JUDr. I. D. a A. P., okresní státní zástupce (ten tak učinil v neprospěch jmenovaných obviněným) a poškozená Mega Production, a. s. Krajský soud v Brně o nich rozhodl usnesením ze dne 17. 4. 2012, sp. zn. 4 To 94/2012, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný JUDr. I. D. se ani s tímto rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce JUDr. Jaroslava Celnara podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel v prvé řadě uplatnil výhrady ke skutkovým zjištěním zejména soudu prvního stupně, když tvrdil, že nebyly provedeny důkazy, které by prokazovaly, že provedl nezákonnou exekuci a dal pokyn spoluobviněnému A. P., aby bez provedení fyzické prohlídky movitých věcí sepsal protokol o exekuci. Nebyl proveden ani žádný důkaz o tom, že by byl přítomen provádění soupisu movitých věcí, jmenovaný spoluobviněný dokonce hovořil v jeho prospěch a nepamatoval si, že by on (JUDr. I. D.) na místě soupisu věcí byl. Soud prý vycházel z domněnek a dovozoval skutková zjištění tam, kde žádné důkazy nejsou, skutková věta rozsudku je vykonstruovaná a nemá oporu v provedeném dokazování.
Obviněný dále namítl chybějící skutkové okolnosti ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně, které by odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty. „Způsobení vážné poruchy v činnosti právnické nebo fyzické osoby, která je podnikatelem“ v popisu skutku zcela chybí, navíc soudy ani neuvedly, jakým jednáním se měl této vážné poruchy dopustit a čím se tato porucha projevovala. Za takové situace považoval zvolenou právní kvalifikaci podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. d) trestního zákoníku za nesprávnou.
Další pochybení soudů obviněný spatřoval v tom, že ve výrokové větě rozsudku vůbec neuvedly, jaké konkrétní povinnosti uložené mu zákonem měl jako exekutor porušit. Zdůraznil, že za porušení povinností exekutora nelze považovat nařízení exekuce, pověření zaměstnance provedením soupisu movitých věcí, provedení dražby movitých věcí nebo osobní neúčast při vydání vydražených věcí vydražiteli. Soud se však těmito otázkami vůbec nezabýval a nevysvětlil, jaká ustanovení zákona porušil, ani jak odpovídá za vydání movitých věcí nad rámec dražebního protokolu v situaci, kdy při předávání věcí nebyl přítomen on, ani jeho zaměstnanec.
Dovolatel dále zpochybnil závěr soudu o zavinění. Podle jeho názoru se soudy nižších stupňů touto otázkou téměř nezabývaly a pouze uvedly, že si svého nekalého trestného jednání musel být vědom a že překročil meze své pravomoci a minimálně musel vědět, že nějaké porušení nebo ohrožení může způsobit a pro případ, že se tak stane, s tím byl srozuměn. Nic takového prokázáno nebylo, navíc se soudy měly naplněním subjektivní stránky zabývat individuálně u každého z obviněných. Jeho jednání a jednání spoluobviněného A. P. však nijak nerozlišily a posuzovaly je jako jednání jediné a ve všech krocích společné.
Obviněný označil za absurdní závěr soudů, že by měl být odpovědný za věci uvedené v příloze II. rozsudku v hodnotě 921.835,-- Kč, které byly objeveny ve dvoře dalšího spoluobviněného M. R. Tyto věci údajně nebyly předmětem exekuce a pokud se ocitly na uvedeném dvoře a nebyly v dražebním protokolu, pak jejich případné odnětí vlastníkovi mu nemůže být přičítáno k tíži.
Dovolatel dále vyjádřil přesvědčení, že soud prvého stupně jednal v rozporu s ústavně zaručeným právem na rovnost účastníků řízení podle čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a že se důsledně neřídil zásadou „in dubio pro reo“. Změnu jeho obhajoby soudy vyhodnotily jako účelovou, provedenými důkazy ji však nevyvrátily. Nesouhlasil s tvrzením, že samotný soupis věcí byl neurčitý a že takto sepsané věci nemohou být předmětem exekučního řízení a následné dražby, proto navrhl provést důkaz jinými exekučními soupisy. Tento návrh na dokazování byl soudy zamítnut, v čemž obviněný spatřoval vadnost řízení.
S ohledem na uvedené skutečnosti obviněný v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil obě napadená rozhodnutí, aby podle §265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265m odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl. Samostatným přípisem obviněný vyjádřil souhlas s tím, aby jeho dovolání bylo projednáno v neveřejném zasedání.
K podanému dovolání obviněného se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že vymezenému dovolacímu důvodu odpovídá pouze část dovolacích námitek. Za relevantní považoval pouze ty výhrady obviněného, že jeho jednáním nebyl naplněn znak „způsobení vážné poruchy v činnosti právnické osoby“ podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. d) trestního zákoníku, že soud prvého stupně nevyhodnotil dostatečně subjektivní stránku předmětného zločinu a odpovědnost obviněného za tu část jednání, kterou nemohl ovlivnit, a že se nezabýval tím, jakou právní povinnost měl obviněný jakožto soudní exekutor porušit.
Státní zástupce se do jisté míry ztotožnil i s dovolatelovou argumentací, že ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku není dostatečně určitě vyjádřen znak způsobení vážné poruchy v činnosti právnické osoby, současně však vyslovil názor, že naplnění tohoto znaku přesto lze ze skutkových zjištění soudu prvního stupně dovodit. Skutková zjištění soudu totiž nelze redukovat na pouhý obsah skutkové věty, ale je třeba přihlížet k jejich celkovému obsahu, jak jsou vyjádřena rovněž v odůvodnění soudního rozhodnutí. Ze skutkových zjištění a odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně naopak vyplývá, že provádění neoprávněné exekuce podstatně zasáhlo do hospodářské činnosti poškozené společnosti, neboť z její dispozice bylo odňato nejen zboží ve značné hodnotě, ale rovněž technologické vybavení, které sloužilo k její další hospodářské produkci. To lze dovodit i s ohledem na obsah uplatněného nároku na náhradu škody, z něhož vyplývá, že poškozená společnost nemohla v důsledku jednání obviněných po určitou dobu užívat předmětný areál, v němž mělo dojít k exekuci.
Z těchto úvah státní zástupce vyvodil, že případný závěr o naplnění znaku „způsobení vážné poruchy v činnosti právnické osoby“ nemůže mít reálný vliv na právní postavení dovolatele, neboť kvalifikovanou skutkovou podstatu výše uvedeného zločinu naplnil ve více formách jednání, než pouze ve formě způsobení vážné poruchy v činnosti právnické osoby.
Pokud jde o subjektivní stránku jednání obviněného, státní zástupce se ztotožnil s jejím vyhodnocením soudem prvého stupně, jak je vyjádřeno zejména na straně 18 odůvodnění jeho rozsudku. Stejně tak za neopodstatněnou považoval námitku obviněného, že mu není možno klást k tíži dispozici s věcmi, které byly nalezeny u spoluobviněného M. R. Je totiž zřejmé, že i tato dispozice byla důsledkem činnosti dovolatele, který postupoval v rozporu se svou pravomocí, neprovedl soupis věcí, akceptoval zcela nedostatečný soupis a na jeho základě provedl (za dalších nestandardních okolností) dražbu takto „sepsaných“ movitých věcí. Zároveň zdůraznil, že dovolateli není kladeno k tíži, že by se snad věcí nalezených u spoluobviněného M. R. zmocnil, či si je přisvojil. Uvedené věci však byly prokazatelně v důsledku jeho nezákonného postupu odňaty z dispozice poškozené společnosti. Přitom je zřejmé, že právě bez působení dovolatele, který v důsledku svého postavení soudního exekutora dodával celému jednání zdání jakési legality, by k uvedenému jednání vůbec dojít nemohlo.
Další dovolací výhrady již státní zástupce nepovažoval za opodstatněné, neboť soudy obou stupňů se zabývaly jednotlivými ustanovení exekučního řádu, občanského soudního řádu i dalšími předpisy a z jejich závěrů je zřejmé, že dovolatel v souladu s těmito předpisy nepostupoval. V žádném případě se nejednalo o běžný případ exekuce, ale zjevně o exekuci pouze fingovanou, která byla fakticky provedena zcela mimo stanovený režim exekučního řádu. Státní zástupce proto neshledal žádná pochybení soudů v procesu dokazování, ani existenci tzv. „opomenutých důkazů“.
Z těchto důvodů státní zástupce v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., příp. podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř., a takové rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání případně učinil i jiné, než navrhované rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné, neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Obviněný uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Z tohoto pohledu některé námitky, které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, nemohly obstát. Bylo tomu tak především tehdy, pokud napadal způsob hodnocení provedených důkazů ze strany obou soudů nižších instancí. Takovou argumentací totiž primárně napadal učiněná skutková zjištění a domáhal se jejich změny ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani tvrzení dovolatele, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Lze tak učinit dílčí závěr, že tyto obviněným vytýkané vady mají výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a proto žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají. Ve vztahu k nim neexistuje ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu takové námitky přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.). Pokud by dovolatel uplatnil pouze takové výhrady, musel by dovolací soud postupovat podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a podané dovolání odmítnout jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud však považoval další (a významnější) část námitek obviněného za relevantně uplatněnou. Jednalo se zejména o jeho tvrzení, že ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku nebyly dostatečně vyjádřeny všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu, jímž byl uznán vinným, zejména že znak „způsobení vážné poruchy v činnosti právnické nebo fyzické osoby, která je podnikatelem“ v popisu skutku zcela chybí, že soudy ani neuvedly, jakým jednáním se měl této vážné poruchy dopustit a čím se tato porucha projevovala, jaké konkrétní povinnosti uložené mu zákonem měl jako exekutor porušit, že nedošlo ani k naplnění subjektivní stránky zločinu, neboť mu úmysl nebyl prokázán a jeho individuálním zaviněním se soudy dostatečně nezabývaly, a proto zvolená právní kvalifikace podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. d) trestního zákoníku je nesprávná.
Jelikož takto vznesené námitky obviněného Nejvyšší soud považoval jednak za relevantní, jednak za důvodné (to na rozdíl od státního zástupce), nemohl podané dovolání odmítnout. Za této situace jeho povinností naopak bylo, aby podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, však Nejvyšší soud mohl přihlížet, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo dovolání podáno.
K závěru o důvodnosti podaného dovolání Nejvyšší soud dospěl na podkladě těchto skutečností:
Podle §120 odst. 3 tr. ř. výrok rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve skutkové větě výrokové části rozsudku tudíž musí být popsány všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétním případě vytváří znaky tohoto trestného činu. Popis skutku proto nemůže být libovolný, ale musí vyjadřovat všechny skutečnosti významné pro právní kvalifikaci.
O správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když popis skutku ve výroku rozsudku uvedený je v souladu s právní větou, obsahující formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu. Naproti tomu o nesprávné právní posouzení se jedná v případě, že popis skutku vyjádřený ve skutkové větě výroku rozsudku bezezbytku neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty trestného činu vyjádřeným v právní větě výroku.
Vadu výroku odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, která sice nebyla dovoláním napadena, však Nejvyšší soud k ní mohl přihlížet, neboť mohla mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo dovolání podáno, je třeba spatřovat již v tom, že u použité právní kvalifikace jednání obviněného jako zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), d), f) trestního zákoníku soud explicitně neuvedl, k jakému dni účinnosti tohoto zákona tak učinil, a blíže neodůvodnil, proč – na rozdíl od obžaloby – aplikoval citované ustanovení trestního zákoníku. Státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Břeclavi totiž jednání obviněného (popsané v žalobní znělce obdobně jako ve výroku rozsudku) právně kvalifikoval jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), b) trestního zákona s právní větou, že jako veřejný činitel, který v úmyslu způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu, a opatřil takovým činem jinému značný prospěch, a způsobil takovým činem vážnou poruchu v činnosti podniku (i když ani státní zástupce výslovně neuvedl, k jakému dni účinnosti trestní zákon aplikoval, lze předpokládat, že měl na mysli poslední den jeho účinnosti, tj. 31. prosinec 2009).
Uvedenou změnu právního posouzení zjištěného skutku dovolatele soud prvního stupně odůvodnil pouze tak, že „… oproti obžalobě aplikoval … příznivější znění zákona, tedy nekvalifikoval jejich jednání podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), b) trestního zákona, ale podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), d), f) trestního zákoníku (srov. stranu 17 jeho rozsudku). Odvolací soud považoval tento jeho právní závěr za správný, což stručně odůvodnil odkazem na uvedené odůvodnění a paušálním konstatováním, že „Soud I. stupně zdůvodnil rovněž aplikaci trestního zákoníku na jednání obviněných, jehož znění je … příznivější, než právní kvalifikace dle trestního zákona.“ (srov. stranu 6 odůvodnění jeho usnesení).
Jakkoliv tyto úvahy obou soudů nižších stupňů nejsou v zásadě nesprávné (jak vyplyne z dalšího textu), přece jen nejsou zcela přesné a úplné.
Podle §2 odst. 1 trestního zákoníku platí, že trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Podle odst. 3 tohoto ustanovení dále platí, že při pozdějších změnách zákona, který je účinný při dokončení jednání, jímž je čin spáchán, se užije zákona nejmírnějšího. Právě naposledy citované ustanovení řeší v návaznosti na jeho odstavec 1 z hlediska časové působnosti trestních zákonů situaci, která nastala i v přezkoumávané věci, kdy v mezidobí od spáchání činu se zákon vícekrát změnil, a proto je třeba posuzovat čin pachatele podle zákona nejmírnějšího ze všech v úvahu přicházejících zákonů .
Jelikož podle skutkových zjištění nalézacího soudu dovolatel měl dokončit jednání, jímž byl čin spáchán, dne 21. 4. 2007, měl již tento soud zvažovat výhodnost v úvahu přicházející právní kvalifikace právě ve vztahu k tomuto dni. Pokud by tak učinil, nemohl by přehlédnout, že v úvahu přicházející ustanovení §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), d), f) trestního zákoníku bylo v uplynulém období předmětem změn. Novelou provedenou zákonem č. 330/2011 Sb. byly s účinností od 1. 12. 2011 zpřísněny sazby u trestu odnětí svobody (v odstavci 1 ze šesti měsíců až tři léta na jeden rok až pět let a v odstavci 2 byla dolní hranice tohoto trestu zvýšena ze dvou let na tři léta). Takovým zpřísněním trestní sazby byla stanovena dolní hranice trestu odnětí svobody v odstavci 2, která je pro úvahy o příznivější právní úpravě v dané věci rozhodující, ve stejné úrovni, jaká byla zakotvena v §158 odst. 2 trestního zákona účinného do 31. 12. 2009.
Z tohoto hlediska by bylo možné souhlasit s úvahami obou soudů nižších stupňů, že posouzení trestnosti činu výše uvedeného ustanovení podle trestního zákoníku by skutečně bylo pro dovolatele příznivější, muselo by však být již ve výroku rozsudku upřesněno, že byl aplikován trestní zákoník ve znění účinném do 30. 11. 2011 (požadavek na takové upřesnění je třeba akcentovat tím spíše, že nalézací soud vyhlásil odsuzující rozsudek, který je v dovolacím řízení přezkoumáván, dne 9. 12. 2011, tedy až po prvně uvedeném datu).
Za předpokladu, že by byla správná soudy nižších stupňů použitá právní kvalifikace jednání dovolatele jako zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), d), f) trestního zákoníku ve znění účinném do 30. 11. 2011, je zapotřebí (alespoň ve stručnosti a jen v obecné rovině) uvést, že tohoto zločinu se dopustí úřední osoba, která v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch
a) vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu,
b) překročí svou pravomoc, nebo
c) nesplní povinnost vyplývající z její pravomoci .
Podle přísnějšího odstavce 2 bude pachatel potrestán,
a) opatří-li činem uvedeným v odstavci 1 sobě nebo jinému značný prospěch,
b) spáchá-li takový čin na jiném pro jeho skutečnou nebo domnělou rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost, politické přesvědčení, vyznání nebo proto, že je skutečně nebo domněle bez vyznání,
c) způsobí-li takovým činem vážnou poruchu v činnosti orgánu státní správy, územní samosprávy, soudu nebo jiného orgánu veřejné moci,
d) způsobí-li takovým činem vážnou poruchu v činnosti právnické nebo fyzické osoby, která je podnikatelem,
e) spáchá-li takový čin zneužívaje bezbrannosti, závislosti, tísně, rozumové slabosti nebo nezkušenosti jiného, nebo
f) způsobí-li takovým činem značnou škodu .
Objektem tohoto trestného činu je zájem státu na řádném výkonu pravomoci veřejných činitelů, který je v souladu s právním řádem, a na ochraně práv a povinností fyzických a právnických osob.
K naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu (resp. zločinu) se vyžaduje, aby se jej dopustil speciální subjekt (úřední osoba) jednou ze tří taxativně uvedených forem jednání [uvedených v §329 odst. 1 pod písmeny a), b), nebo c)], přičemž z hlediska zavinění musí úmysl [k tomu srov. blíže §15 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 trestního zákoníku] pachatele kromě některé z forem jednání zahrnovat i úmysl způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. Tyto základní úvahy o zavinění je ovšem třeba doplnit v tom směru, že pokud jde o zavinění k některému z následků předpokládaných v odst. 2 §329 trestního zákoníku, postačí tu nedbalost ve smyslu §17 písm. b) trestního zákoníku. Připomenout lze i obecně platnou zásadu, že k naplnění trestní odpovědnosti za následek nestačí ho jen způsobit, ale je nutno ho také zavinit .
Při aplikaci těchto východisek na posuzovaný případ je třeba znovu zdůraznit, že pro spolehlivé posouzení otázky, zda dovolatel zjištěným jednáním naplnil veškeré zákonné znaky skutkové podstaty zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), d), f) trestního zákoníku, je rozhodující skutek popsaný ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně (v tzv. skutkové větě), případně rozvedený v jeho odůvodnění (případně i v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu). Nemenší význam ovšem má též navazující tzv. právní věta výroku takového rozsudku, z níž se podává, že nalézací soud (a následně i soud odvolací) považoval za naplněné znaky tohoto trestného činu spočívající v tom, že obviněný „jako úřední osoba, která v úmyslu způsobit jinému škodu a opatřit jinému neoprávněný prospěch vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu, a opatřil takovým činem jinému značný prospěch, a způsobil takovým činem vážnou poruchu v činnosti právnické osoby, která je podnikatelem“ (srov. stranu 3 jeho rozsudku).
Při posuzování otázky, zda dovolatel jednáním popsaným ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku naplnil jednotlivé výše uvedené zákonné znaky, je třeba k prvnímu z těchto znaků uvést, že úřední osobou podle §127 odst. 1 písm. f) trestního zákoníku ve znění účinném do 30. 11. 2011 (s tímto zněním je třeba – za předpokladu správnosti jeho aplikace – pracovat jako s celkem, tedy ve vztahu ke všem v úvahu přicházejícím jeho ustanovením, neboť platí zásada, že dřívějšího nebo nového zákona je třeba užít jako celku – srov. přiměřeně rozhodnutí č. 19/1961 Sb. rozh. trest. a další) je i soudní exekutor při výkonu exekuční činnosti a při činnostech vykonávaných z pověření soudu nebo státního zástupce. Podle odst. 2 tohoto ustanovení se však k jeho trestní odpovědnosti vyžaduje, aby trestný čin byl spáchán v souvislosti s jeho pravomocí a odpovědností.
Otázce, zda dovolatel v posuzované věci jednal jako úřední osoba, věnoval především soud prvního stupně (srov. strany 17 až 19 odůvodnění jeho rozsudku) poměrně značnou pozornost (odvolací soud již podstatně méně, když odkázal – opět jen paušálně – na „správné právní závěry“ nalézacího soudu). Přesto ani relativně obsáhlé odůvodnění soudu prvního stupně nelze v tomto směru považovat za úplné a vyčerpávající, neboť v něm jednak absentují úvahy vztahující se k naplnění jednotlivých zákonných podmínek rozvedených výše při citaci ustanovení §127 odst. 1 písm. f), odst. 2 trestního zákoníku, jednak nejsou bezezbytku a zcela přesně citována ani konkrétní ustanovení zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, ani příslušná ustanovení vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 418/2001 Sb., o postupech při výkonu exekuční a další činnosti, ve znění pozdějších předpisů, která měl dovolatel zjištěným jednáním porušit (nehledě na to, že uvedené právní předpisy ani nejsou takto přesně označeny nejen ve výroku, ale ani v odůvodnění rozsudku).
Ještě méně pozornosti věnovaly oba soudy nižších instancí výkladu dalších zákonných znaků zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), d), f) trestního zákoníku. Některé z těchto zákonných znaků dokonce absentují nejen v právní větě odsuzujícího rozsudku (jak bude níže rozvedeno), ale nelze je dohledat ani ve větě skutkové.
Z již shora citované právní věty rozsudku je zřejmé, že soudy považovaly pohnutku jako zákonný znak posuzovaného trestného činu za naplněnou jak v té variantě, že dovolatel jednal „v úmyslu způsobit jinému škodu“ , tak (zároveň) v té variantě, že jednal „v úmyslu opatřit jinému neoprávněný prospěch“ . Skutková věta výroku o vině však postrádá uvedení konkrétních skutkových okolností, které by těmto zákonným znakům odpovídaly, neboť v ní nejsou popsána skutková zjištění v tom směru, co dovolatel svým jednáním sledoval. Mají-li se k subjektivní stránce dovolatelova jednání vztahovat skutková zjištění, že „…jako soudní exekutor … pověřený provedením exekuce … vykonal v rozporu se zákonem …, exekuci … proti povinnému … ve prospěch oprávněného … tím způsobem, že bez provedení fyzické prohlídky movitých věcí …, a bez řádného označení a tím nezajištění předmětů exekuce tak, aby nemohly být zaměněny s jinými a současně, aby mohly být řádně pojaty do soupisu movitých věcí“ , nebo zjištění, že „pověřil A. P., svého zaměstnance, aby za součinnosti M. R., sepsal protokol o exekuci, včetně neurčitého soupisu movitého majetku, který tak učinil“ , event. zjištění, že „… provedl dražbu movitých věcí uvedených v soupisu movitého majetku, a to bez fyzické prohlídky dražených věcí“ , případně zjištění, že „pověřil A. P., svého zaměstnance, vydáním vydražených věcí, který za součinnosti M. R., dne 21. 4. 2007… bez vědomí a vyrozumění nájemce předmětných prostor společnosti MEGA Production a. s., po odstranění zámků a násilném vniknutí do objektu, vydal movité věci v rámci předmětné exekuce oprávněnému“ , pak to nic nevypovídá o úmyslu dovolatele způsobit jinému škodu a opatřit jinému neoprávněný prospěch (takový popis skutkových zjištění by dokonce mohl evokovat úvahy o jeho jen nedbalostním zavinění).
Pokud by snad pro zmíněný úmysl dovolatele měl svědčit výše uvedený údaj, že exekuci „… vykonal v rozporu se zákonem …“, pak je třeba znovu připomenout, že ve skutkové větě rozsudku není citováno jediné ustanovení právních předpisů, které měl svým jednáním porušit (a samotné právní předpisy tam jsou citovány neúplně). Snahu nalézacího soudu napravit tyto nedostatky cestou odůvodnění rozsudku (srov. strany 17 až 19 jeho rozsudku) nelze považovat za postačující.
Ačkoliv soud prvního stupně právně kvalifikoval jednání obviněného i podle odst. 2 písm. f) citovaného ustanovení, zákonný znak „způsobí-li takovým činem značnou škodu“ v právní větě rozsudku vůbec neuvedl [zřejmě i proto, že v podstatě převzal právní větu z obžaloby, v níž ovšem tento znak – s ohledem na právní kvalifikaci podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), b) trestního zákona – obsažen nebyl].
Zmíněný zákonný znak však nelze jednoznačně vysledovat ani ze skutkové věty odsuzujícího rozsudku. Jestliže nalézací soud „značnou škodou“ mínil celkovou hodnotu zboží a zařízení 4.802.744,- Kč, které bylo majetkem společnosti MEGA Production, a. s., tak to výslovně jako způsobenou škodu neoznačil. Stejně tak ve skutkové větě rozsudku explicitně neoznačil ani to, co vlastně chtěl považovat za „značný prospěch“ , který dovolatel „opatřil takovým činem jinému“ ve smyslu §329 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Formulace skutkové věty rozsudku tak vyvolává dojem, že nalézací soud pojmy „značná škoda“ a „značný prospěch“ vůbec nerozlišil, příp. je chybně považoval za synonyma.
Pokud již soud prvního stupně právně kvalifikoval dovolatelovo jednání rovněž podle §329 odst. 2 písm. d) trestního zákoníku a v právní větě rozsudku zákonný znak „způsobí-li takovým činem vážnou poruchu v činnosti právnické osoby, která je podnikatelem“ vyjádřil, pak je třeba uvést, že skutková věta rozsudku tomu vůbec neodpovídá, neboť neobsahuje žádné skutkové zjištění o způsobení takové vážné poruchy poškozené společnosti. K objasnění tohoto zákonného znaku ani nebylo vedeno dokazování v potřebném rozsahu [pouze z uplatněného nároku poškozené společnosti na náhradu škody (srov. č. l. 769 a násl. spisu) a ze svědecké výpovědi Ing. J. V. (srov. č. l. 788 a násl. spisu) vyplývá, že v důsledku jednání obviněných společnost po určitou dobu nemohla užívat předmětný areál, v němž mělo dojít k exekuci; to však pro spolehlivý závěr o naplnění uvedeného zákonného znaku (zejména z hlediska „vážné poruchy“ ) postačovat nemůže].
Obecně platí, že naplnění tohoto znaku vyžaduje, aby činnost dotčeného podnikatelského subjektu byla zasažena v oblasti jeho základních úkolů. Vážnou poruchou v činnosti takového podnikatelského subjektu je takový stav, kdy právnická osoba, která je podnikatelem, není po jistou, ne úplně zanedbatelnou dobu, schopna řádně plnit své úkoly (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 3150).
I když by bylo možno usuzovat (především ze svědecké výpovědi Ing. J. V.), že provedená exekuce zasáhla hospodářskou činnost poškozené společnosti už proto, že z její dispozice se dostalo nejen vyrobené zboží poměrně vysoké hodnoty, ale také (a ve vztahu k uvedenému zákonnému znaku především) technologické vybavení, které sloužilo k její hospodářské produkci, takže posuzovaný znak by rovněž mohl být naplněn, jednoznačný právní závěr o způsobení vážné poruchy v její činnosti musí být nejprve podložen provedenými důkazy a následně výstižně popsán ve skutkové větě rozsudku.
Z dosud uvedeného je zřejmé, že úvahy odvolacího soudu, které jej vedly k zamítnutí odvolání obviněného (a dalších odvolatelů) a jimiž se snažil odůvodnit právní závěry (své i nalézacího soudu) ve vztahu k učiněným skutkovým zjištěním a použité právní kvalifikaci, nejenže vyznívají zcela nepřesvědčivě, ale především nesvědčí o tom, že by této problematice věnoval potřebnou pozornost. Pokud se již odvolací soud ztotožnil se skutkovými zjištěními, k nimž dospěl soud prvního stupně, měl se náležitě vypořádat se všemi okolnostmi, které jsou nezbytným předpokladem pro právní posouzení jednání obviněného jako zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), d), f) trestního zákoníku.
K tomu je současně třeba dodat, že odůvodnění usnesení odvolacího soudu je poměrně kusé, v podstatě v něm absentují podrobnější úvahy stran právního rozboru zjištěného skutku, proto je v této části i nepřezkoumatelné.
Řádné odůvodnění soudních rozhodnutí je přitom považováno za esenciální podmínku ústavně konformního rozhodnutí vylučujícího libovůli v rozhodování. Jinými slovy, pokud z odůvodnění rozhodnutí obecného soudu nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, pak takové odůvodnění nevyhovuje zákonným hlediskům a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv trestně stíhané osoby, která má nárok na to, aby její věc byla spravedlivě posouzena (srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04 aj.).
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud shledal ve smyslu §265k odst. 1 tr. ř. dovolání obviněného JUDr. I. D. důvodným, a proto stran něho přicházelo v úvahu zrušit napadené rozhodnutí odvolacího soudu i jemu předcházejícího rozsudku soudu prvního stupně, zabýval se i možností obdobného rozhodnutí ve prospěch dalších spoluobviněných (případně jen některého z nich). Podle §265k odst. 2 věta in fine tr. ř. se totiž při rozhodování o dovolání použije přiměřeně ustanovení §261 tr. ř.
Podle tohoto ustanovení platí, že prospívá-li důvod, z něhož rozhodl odvolací soud ve prospěch některého obviněného, také dalšímu spoluobviněnému nebo zúčastněné osobě, rozhodne odvolací soud vždy též v jejich prospěch. Stejně rozhodne ve prospěch obviněného, kterému prospívá důvod, z něhož rozhodl ve prospěch zúčastněné osoby.
Předpokladem takto vyjádřené zásady (tzv. beneficium cohaesionis) je, že o všech obviněných bylo rozhodnuto v témže řízení a týmž rozsudkem. Důvod, z něhož má odvolací soud rozhodnout, musí být pro všechny spoluobviněné osoby společný a nesmí jít o důvod, který je třeba u každé z těchto osob zkoumat individuálně.
Aplikace uvedené zásady má v dané věci principiální význam především proto, že napadeným usnesením odvolacího soudu bylo rozhodnuto o právním posouzení skutku nejen ohledně obviněného JUDr. I. D., ale také ohledně spoluobviněného A. P., neboť i on podal proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně odvolání, a shora vytknuté pochybení, v němž je spatřováno nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., se tedy týká i jeho. Ve vztahu k tomuto spoluobviněnému je tak splněna podmínka pro použití ustanovení §265k odst. 2 věta in fine tr. ř. s ustanovením §261 věta první tr. ř., jelikož mu prospívá důvod, pro který Nejvyšší soud rozhodl ve prospěch dovolatele.
Tak tomu ale již není ohledně třetího spoluobviněného M. R., jenž byl rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným zločinem podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku a odsouzen k souhrnnému trestu (podrobnosti srov. výše).
Z těchto podstatných důvodů Nejvyšší soud k dovolání obviněného JUDr. I. D. podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. ohledně něho a s přiměřeným použitím §261 tr. ř. také ohledně spoluobviněného A. P. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 4. 2012, sp. zn. 4 To 94/2012, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 9. 12. 2011, sp. zn. 21 T 134/2008. Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu. Poté podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Břeclavi, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, neboť již jeho rozhodnutí obsahovalo vytýkaná pochybení a bude rovněž zapotřebí, aby před novým rozhodnutím ve věci doplnil ve shora naznačeném směru dosud neúplné dokazování.
Jelikož podle §265s odst. 1 tr. ř. orgán činný v trestním řízení, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil, bude povinností jmenovaného soudu prvního stupně, aby po doplnění dokazování znovu posoudil skutek, pro který jsou oba obvinění stíháni, přesně jej vymezil a zjištěné jednání bezchybně právně posoudil. Pozornost musí zaměřit nejen na všechny výhrady rozvedené shora, ale musí i vyložit, jaké konkrétní povinnosti uložené mu shora citovanými právními předpisy měli obvinění JUDr. I. D. a A. P. porušit. Nemenší pozornost musí věnovat i posouzení otázky jejich zavinění a příčinné souvislosti mezi ním a způsobeným následkem (účinkem).
Dospěje-li soud prvního stupně opětovně k závěru o vině obou obviněných a bude-li znovu uvažovat o uložení trestu, musí věnovat pozornost jak výroku o takovém trestu, tak i dalším výrokům, které měly ve výroku o vině svůj podklad, přičemž musí respektovat ustanovení §265s odst. 2 tr. ř.
V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. března 2013
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a