ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.1654.2008.1
sp. zn. 8 Tdo 1654/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. dubna 2009 o dovolání obviněných Ing. F. L., O. M., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 8. 2008, sp. zn. 8 To 143/2008, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 9 T 114/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných Ing. F. L. a O. M. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 18. 2. 2008, sp. zn. 9 T 114/2002, byl obviněný Ing. F. L. uznán vinným pokračujícím trestným činem zneužití (přesně mělo být „zneužívání“) pravomoci veřejného činitele, dílem dokonaným (v bodě I. 7.) a dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 k §158 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a), c) tr. zák., a obviněný O. M. pokračujícím trestným činem zneužití (přesně mělo být „zneužívání“) pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a), c) tr. zák. Za to jim soud podle §158 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a), c) tr. zák. za užití §40 odst. 1 a §39 odst. 1 tr. zák. uložil tresty odnětí svobody, a to obviněnému Ing. F. L. v trvání dvanácti měsíců a obviněnému O. M. v trvání osmi měsíců, jejichž výkony podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil u každého z nich na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozené M. Ch. s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti takovému rozhodnutí podali odvolání oba obvinění a okresní státní zástupce v neprospěch obou obviněných. Krajský soud v Plzni o nich rozhodl rozsudkem ze dne 20. 8. 2008, sp. zn. 8 To 143/2008, tak, že v bodě I. na podkladě odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu obviněné uznal vinnými, že:
„I. Ing. F. L. jako tehdejší starosta M. Ch. bez souhlasu m. z. v Ch. v rozporu s ustanovením §36a písm. d) a §45a) a p) zák. ČNR č. 367/1990 Sb., o obcích,
1. dne 25. 2. 1993 prohlášením ručitele za M. Ch. ve smyslu §303 obchodního zákoníku zákona č. 513/1991 Sb., ručil majetkem města za závazek F. k. SKP U. Ch. ve výši 1.500.000,-- Kč, který vznikl ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi f. k. a I. a. s., P. dne 25. 3. 1993,
2. dne 8. 7. 1993 stejným způsobem ručil majetkem M. Ch. za závazek stejného subjektu ve výši 1.000.000,-- Kč, který vznikl ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi F. k. SKP U. Ch. a O. b. p. v Ch. ze dne 8. 7. 1993,
3. dne 14. 7. 1993 stejným způsobem ručil majetkem M. Ch. za závazek stejného subjektu ve výši 13.000.000,-- Kč na krytí rozpočtu F. k. SKP U. Ch. v I. lize kopané na soutěžní rok 1993/1994,
4. dne 27. 7. 1993 stejným způsobem ručil majetkem M. Ch. za závazek stejného subjektu ve výši 1.000.000,-- Kč, který vznikl ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi F. k. SKP U. Ch. a ČSAD P., a. s., divize Ch., ze dne 27. 7. 1993,
5. téhož dne 27. 7. 1993 stejným způsobem ručil majetkem M. Ch.
za závazek stejného subjektu ve výši 1.000.000,-- Kč, který vznikl ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi F. k. SKP U. Ch. a společností S., a. s. Ch. ze dne 27. 7. 1993,
6. v přesně nezjištěné době měsíců července až srpen 1993 ústním prohlášením ručitele ručil majetkem M. Ch. za ústní závazek stejného subjektu
ve výši 1.000.000,-- Kč, který vznikl z dohody uzavřené mezi F.k. SKP U. Ch. a ČSAD P., a. s., divize Ch.,
7. dne 13. 9. 1993 prohlášením ručitele za M. Ch. ručil majetkem města
za závazek stejného subjektu ve výši 2.850.000,-- Kč, který vznikl ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi F. k. SKP U. Ch. a O. ú. v Ch. ze dne 13. 9. 1993, který byl následně započten k tíži M. Ch.,
8. v přesně nezjištěné době kolem poloviny roku 1994 stejným způsobem ručil majetkem M. Ch. na krytí rozpočtu F. k. SKP U. Ch. ve výši 31.490.000,-- Kč v I. lize kopané na soutěžní rok 1994/1995,
9. dne 23. 8. 1994 opět prohlášením ručitele za M. Ch. ručil majetkem města za závazek stejného subjektu ve výši 500.000,-- Kč, který vznikl
ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi F. k. SKP U. Ch.
a ČSAD P., a. s., divize Ch. ze dne 23. 8. 1994,
čímž M. Ch. způsobil škodu a F. k. SKP U. Ch. neoprávněný prospěch ve výši nejméně 2.850.000,-- Kč,
O. M. jako tehdejší přednosta O. ú. v Ch. v rozporu s §28 odst. 5 zák. ČNR č. 567/1990 Sb., o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky České republiky a obcí v České republice,
1. dne 9. 6. 1993 uzavřel s F. k. SKP U. Ch., zastoupeným ředitelem klubu J. K., smlouvu o poskytnutí úvěru, na jejímž podkladě O. ú. Ch. poskytl jmenovanému fotbalovému klubu úvěr ve výši 850.000,-- Kč,
2. dne 13. 9. 1993 stejným způsobem a se stejným subjektem uzavřel další smlouvu o úvěru ve výši 2.850.000,-- Kč, která již zahrnovala 850.000,-- Kč poskytnutých dříve a na jejímž podkladě O. ú. Ch. vyplatil jmenovanému fotbalovému klubu částku 2.000.000,-- Kč,
a tím způsobil škodu České republice a F. k. SKP U. Ch. neoprávněný prospěch ve výši nejméně 2.850.000,-- Kč“.
Takto popsané jednání každého z obviněných soud právně kvalifikoval jako pokračující trestný čin zneužití (opět mělo být správně „zneužívání“) pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a), c) tr. zák. a podle §158 odst. 2 tr. zák. za užití §40 odst. 1 tr. zák. jim uložil tresty odnětí svobody, a to obviněnému Ing. F. L. v trvání dvaceti měsíců a obviněnému O. M. v trvání jednoho roku, jejichž výkony podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil u každého z nich na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozené M. Ch. s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. V bodě II. odvolání obou obviněných podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali dovolání oba obvinění (dále též „dovolatelé“), a to Ing. F. L. prostřednictvím obhájce JUDr. L. J. a O. M. prostřednictvím obhájce JUDr. P. B.
Obviněný Ing. F. L. v poměrně obsáhlém podání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a vznesl v něm výhrady týkající se zejména nenaplnění subjektivní stránky trestného činu, nenaplnění materiální stránky, jednání ve skutkovém omylu, neprokázání způsobení škody a porušení principu ultima ratio.
K námitce, že nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a), c) tr. zák., obviněný uvedl, že jednal v dobré víře o výkladu mimotrestních norem, přičemž tato jeho dobrá víra nebyla ničím vyvrácena. V projednávané věci měly soudy především řešit otázku, zda jeho jednání bylo vůbec protiprávní; ty se však pojmovým znakem „protiprávnost jednání“ nezabývaly. V této souvislosti poukázal na rozsáhlou judikaturu Nejvyššího soudu týkající se naplnění formálních a materiálních znaků trestného činu obecně.
Dovolatel dále uvedl, že jednal v dobré víře správného výkonu svých povinností vyplývajících z jeho funkce ve stavu právního prostředí značně dotčeného chybějící nebo marginálním způsobem se měnící legislativy v důsledku zániku ČSFR a vzniku České republiky a ve snaze nejlepším možným způsobem prospět rozvoji M. Ch. a regionu Ch. Fakt, že obsahem trestního spisu nejsou jako listinný důkaz usnesení kolektivních orgánů o schválení právních úkonů, jejichž uzavření mu je ve znělce obžaloby kladeno za vinu, nevylučuje, že taková rozhodnutí byla v kolektivních orgánech předepsaným způsobem přijata. Žádný z důkazů nemůže být posuzován jen zcela samostatně, ale vždy také ve spojení s ostatními důkazy. V řízení byl prokázán zájem veřejný i celospolečenský, historická hodnota existence klubu, jednání všech členů kolektivních orgánů města ve prospěch klubu, pouze nebyla zcela prokázána deklarace formálních rozhodnutí kolektivních orgánů. Ve spojení s ostatními prokázanými fakty je prý třeba dospět k závěru, že nedostatek deklarace nevylučuje jejich existenci.
Další výhrada obviněného směřovala k nenaplnění materiální stránky shora uvedeného trestného činu s tím, že společenská nebezpečnost protiprávního jednání nesplňuje míru ve smyslu ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. Navíc podotkl, že jej trestní odpovědnosti zbavuje existence určitého právního vakua, které bylo spjato se společenskými změnami po roce 1989.
Za zcela nepodložený považoval dovolatel závěr o vzniku škody, neboť důkaz o tom, že by vznikla škoda v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním, prý neexistuje. Závěr soudů o jeho vědomí ve vztahu k insolvenci f. k. je zcela zavádějící a vychází z neznalosti problematiky fungování klubu (dovolatel následně podrobně popsal poměry ve f. k.).
Obviněný dále uvedl, že jednal ve skutkovém omylu o mimotrestních normách
a v takovém případě je vyloučena jeho trestní odpovědnost. Jednotlivec by totiž měl vždy mít alespoň rámcovou představu o tom, zda jednání, kterého se dopouští, je jednáním právně dovoleným nebo zakázaným (v té souvislosti dovolatel poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 566/2005).
V neposlední řadě se obviněný odvolal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 558/2001 a sp. zn. I. ÚS 4/2004 a namítl, že pokud jde o naplnění objektivních znaků trestného činu, při promítnutí principu trestněprávní represe jako posledního prostředku „ultima ratio“, nemůže být ignorována obchodněprávní stránka věci a prostřednictvím trestního práva nelze nahrazovat ochranu právům, kterou mohou poskytnout instituty práva soukromého.
S ohledem na uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadená rozhodnutí obou soudů nižších stupňů a podle §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že jej v celém rozsahu zprostí obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. V případě, že by Nejvyšší soud neshledal důvody pro rozhodnutí ve věci samé, navrhl, aby podle §265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal soudu prvního stupně k novénu projednání a rozhodnutí.
Obviněný O. M. ve svém podání uplatnil rovněž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nesprávné právní posouzení spatřoval v nesprávné kvalifikaci skutku jako pokračujícího trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a), c) tr. zák.
Dovolatel především namítl, že nebyla vyvrácena jeho obhajoba o neexistenci subjektivní stránky uvedeného trestného činu. Bránil se tím, že vycházel z výkladu, který v dané chvíli existoval a který mu potvrdila vedoucí finančního referátu, o možnosti poskytnutí půjčky, pokud začátek a konec nastal v jednom kalendářním roce. Pokud měl kladnou informaci od odborného aparátu, smlouvu sestavoval právník a návratnost prostředků byla zajištěna ručitelem, pak je vyloučena jak úmyslná forma zavinění, tak vědomá nedbalost. V té souvislosti poukazoval na rozpornou výpověď svědkyně P., především na její rozdílná tvrzení o tom, zda lze smlouvy podepsat či nikoliv. Byla to také tato svědkyně, kdo rozhodl o tom, že půjčka bude vyplacena z fondu rezerv a rozvoje o. ú.; proto pokud bylo zákonem vyloučeno půjčku poskytnout, měla na tuto skutečnost upozornit přednostu úřadu. Poukázal také na metodický pokyn M. f. ČR, který prý umožňoval výklad o oprávněnosti zvoleného postupu, a na situaci v roce 1993, kdy byla kopaná podporována ze strany ministra vnitra a jeho náměstků, že byl velký požadavek na zachování prvoligové kopané v regionu a že v povědomí veřejnosti nebyla samostatnost subjektivity ještě dostatečně vnímána. Jeho úmysl nesměřoval ke způsobení škody ani k zajištění prospěchu jinému subjektu, jeho jediným úmyslem bylo naopak zajišťování potřeb obyvatel regionu, zvláště když i vláda České republiky svým usnesením č. 642 řešila vztah mezi státním rozpočtem a sportem.
Obviněný dále spatřoval nesprávnost napadeného rozhodnutí v tom, že soudy neshledaly stupeň nebezpečnosti jeho jednání jako nepatrný. Ke skutku totiž došlo po rozpadu Československa, tedy v době, která byla provázena velkým množstvím společenských změn, včetně změn v právních předpisech. Bylo nutné, aby chod státu a veřejnoprávních funkcí a úkolů zajišťoval přednosta o. ú. Je proto přesvědčen, že jeho jednání nevybočilo z povinností řádného hospodáře, neboť návratnost finančních prostředků byla smluvně zajištěna a ve vztahu k rozpočtu okresu Ch. šlo o nepatrné zatížení neohrožující plnění jiných úkolů veřejné správy.
Dovolatel rovněž uvedl, že v řízení nebyla prokázána žádná vzniklá škoda, naopak byl prokázán celospolečenský zájem v regionu na zachování kopané. Navíc ani žádný jiný zájem obyvatel Ch. nebyl soudem prokázán, stejně tak ani to, že by v důsledku půjčky došlo k selhání státní správy z důvodu nedostatku finančních prostředků. Poukázal na to, že odvolacímu soudu se nepodařilo zajistit materiály, protože během řízení došlo k jejich skartaci. Proto měl soud v pochybnostech postupovat ve prospěch obviněného.
V závěru svého podání dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil v celém rozsahu rozsudek odvolacího soudu a podle §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl tak, že jej podle §226 písm. b) tr. ř. zprostí obžaloby.
K podaným dovoláním se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
K dovolání obviněného Ing. F. L. uvedl, že v části se jím uplatněné námitky netýkají aplikace hmotné práva, nýbrž jsou vyjádřením pouhé snahy domoci se zjištění jiných, pro něj příznivějších skutkových okolností, než ke kterým dospěly při svém rozhodování soudy obou stupňů. Dovolatel v rozporu s výše definovanou hmotněprávní povahou dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. polemizoval se způsobem, jakým nejdříve soud prvostupňový a následně i soud druhoinstanční hodnotily shromážděné důkazy, respektive se zcela opačným skutkovým závěrem zdůrazňoval, že jednal v „dobré víře“. Takovéto námitky však nelze akceptovat nejen v rámci obviněným deklarovaného dovolacího důvodu, ale ani žádného dalšího z dovolacích důvodů zakotvených v ustanovení §265b tr. ř.
Státní zástupce dále uvedl, že z obsahu tzv. skutkové věty pravomocného výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně, jakož i odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že oba soudy dospěly k závěru, že obviněný naplnil znaky subjektivní stránky trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a), c) tr. zák. ve formě nepřímého úmyslu [§4 písm. b) tr. zák.]. Při tomto konstatování v podstatě vyšly ze skutkového zjištění, že obviněný jako starosta města Ch. opakovaně podepsal bez souhlasu městského zastupitelstva v Ch. či ch. m. r. [tedy v rozporu s ustanovením §36a písm. d) a §45 písm. a) a písm. p) tehdy platného a účinného zákona č. 367/1990 Sb., o obcích] ručitelský závazek města Ch. a zavázal se, že pokud povinný (f. k. SKP U. Ch.) nesplní své závazky vůči svým oprávněným věřitelům, budou závazky uhrazeny z majetku města. Učinil tak za situace, kdy z provedených důkazů je zcela zřejmé, že znal celkovou negativní finanční situaci f. k. SKP U. Ch., a to nejen na základě finanční výše opakovaně požadovaných a opakovaně poskytnutých úvěrů či samotného faktu, že město za takové úvěry v důsledku vlastního rozhodnutí obviněného (ing. F. L.) ručilo, ale i z toho, že obviněnému byla známa zadluženost uvedeného sportovního klubu, jakož i rozsah, v jakém f. k. SKP U. Ch. požadoval poskytnutí úvěrů.
Státní zástupce právě s ohledem na postavení obviněného Ing. F. L. jako starosty města Ch. (jednalo se o osobu, která stála v čele obce) zdůraznil, že jmenovaný se nemohl oprávněně domáhat vyvinění v důsledku tzv. právního omylu v mimotrestních normách – tedy v příslušných ustanovení tehdy platného a účinného zákona č. 367/1990 Sb., o obcích.
V souvislosti s hodnocením subjektivní stránky jednání tohoto obviněného státní zástupce upozornil, že zavinění ve formě nepřímého úmyslu ve vztahu k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem je možné dovodit i v případech, kdy cílem pachatelova jednání bylo dosažení jiného možného výsledku, z hlediska trestního práva nevýznamného, a eventualita vzniku následku uvedeného v trestním zákoně mu byla nepříjemná. Jestliže pachatel věděl, že v důsledku jeho jednání může stejně tak namísto zamýšleného výsledku nastat následek uvedený v trestním zákoně, jenž mu je nepříjemný, přičemž nepočítal s žádnou konkrétní skutečností, která by takovému vývoji zabránila, a přesto tak jednal, neboť nechtěl ani za cenu tohoto rizika od svého záměru ustoupit, byl s takovým následkem srozuměn ve smyslu citovaného ustanovení trestního zákona (poukázal na rozhodnutí č. 3/2006 Sb. rozh. tr.).
K námitce nenaplnění materiální stránky trestného činu státní zástupce uvedl, že s ohledem na některé okolnosti, které jsou charakteristické pro předmětnou trestnou činnost tohoto dovolatele (poměrně dlouhá celková doba páchání trestné činnosti, rozsah a četnost útoků, faktická výše způsobené škody a neoprávněného majetkového prospěchu, jakož i skutečnost, že znaky kvalifikované skutkové podstaty předmětného trestného činu naplnil ve dvojí formě) je zřejmé, že požadavek podstatně zvýšeného stupně nebezpečnosti pro společnost je naplněn.
Státní zástupce své úvahy stran obviněného Ing. F. L. uzavřel konstatováním, že ze všech uvedených okolností je zřejmé, že obviněný se jako veřejný činitel (starosta obce) pohyboval mimo sféru vytýčenou příslušnými předpisy, které upravovaly v rozhodné době právní vztahy soukromoprávní povahy a svým jednáním naplnil všechny znaky trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a), c) tr. zák. Jde tedy o kriminální čin, na nějž je nezbytné použít prostředky trestního práva, včetně trestní represe, a nelze proto hovořit o porušení principu „ultima ratio“. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání tohoto obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
K dovolání obviněného O. M. státní zástupce uvedl, že jím uplatněné námitky jsou zaměřeny proti hodnocení důkazů a proti skutkovým zjištěním, která se stala podkladem právního závěru o jeho zavinění, nikoli proti tomu, že by tato zjištění nenaplňovala znaky zavinění. Tímto způsobem se tento obviněný ve skutečnosti prioritně domáhal zjištění jiných (pro něj příznivějších) skutkových okolností, než ke kterým postupně dospěly soudy obou stupňů, což je evidentně v rozporu
s hmotněprávní povahou dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Státní zástupce považoval za relevantní pouze tu dovolatelovu námitku, že nebyla naplněna materiální stránka trestného činu, jímž byl uznán vinným. Zároveň však připomenul, že tuto výhradu obviněný prezentoval (s prakticky stejným odůvodněním) již v řádném opravném prostředku. V této souvislosti zdůraznil, že judikatura Nejvyššího soudu vychází z názoru, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
V závěru svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného O. M. v jeho celku odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Ve vztahu k oběma dovoláním pak státní zástupce upozornil, že podle ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. může Nejvyšší soud navržené rozhodnutí učinit v neveřejném zasedání (§265h odst. 2 tr. ř. a §265r odst. 1 tr. ř.). Pro případ, že by soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obou obviněných jsou přípustná §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., byla podána osobami oprávněnými §265d odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze tato podání učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a splňují i obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení §265f tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněnými uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Jak je zřejmé z předchozího textu, oba obvinění Ing. F. L. i O. M. ve svých podáních uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Tento důvod dovolání je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Ve shodě s názorem státního zástupce prezentovaným v jeho vyjádření Nejvyšší soud dospěl k závěru, že uvedeným kritériím neodpovídají námitky obviněného Ing. F. L., že jednal nejen v dobré víře správného výkonu svých povinností vyplývajících z jeho funkce, ale i ve stavu právního prostředí značně dotčeného chybějící nebo marginálním způsobem se měnící legislativy v důsledku zániku ČSFR a vzniku České republiky, a především ve snaze podle svého uvážení nejlepším možným způsobem prospět rozvoji M. Ch. a regionu Ch.; že fakt, že obsahem trestního spisu nejsou jako listinný důkaz usnesení kolektivních orgánů o schválení právních úkonů, jejichž uzavření je ve znělce obžaloby kladeno obžalovanému za vinu, nevylučuje, že taková rozhodnutí byla v kolektivních orgánech předepsaným způsobem přijata; že žádný z důkazů nemůže být posuzován jen zcela samostatně, ale vždy také ve spojení s ostatními důkazy; že byl prokázán zájem veřejný i celospolečenský, historická hodnota existence klubu, jednání všech členů kolektivních orgánů města ve prospěch klubu, pouze nebyla zcela prokázána deklarace formálních rozhodnutí kolektivních orgánů; že ve spojení s ostatními prokázanými fakty je třeba dospět k závěru, že nedostatek deklarace nevylučuje jejich existenci; že mu nebylo prokázáno způsobení škody, apod.
Stejně tak lze hodnotit i námitky druhého dovolatele O. M., že vycházel z výkladu, který v dané době existoval a který mu potvrdila vedoucí finančního referátu; že pokud měl kladnou informaci od odborného aparátu, smlouvu sestavoval právník a návratnost prostředků byla zajištěna ručitelem, pak je vyloučena úmyslná forma zavinění; že ve výpovědi svědkyně P. jsou rozpory; že to byla také tato svědkyně, kdo rozhodl o tom, že půjčka bude vyplacena z fondu rezerv a rozvoje o. ú.; že pokud bylo zákonem vyloučeno půjčku poskytnout, měla na tuto skutečnost upozornit přednostu úřadu; že mu nebylo prokázáno způsobení škody; že se nepodařilo zajistit materiály, protože během řízení došlo k jejich skartaci; že soud měl v pochybnostech postupovat v jeho prospěch, atd.
Tyto stručně zmíněné námitky obou dovolatelů jsou zaměřeny převážně proti rozsahu provedeného dokazování a způsobu, jakým soudy prvního a posléze i druhého stupně jednotlivé důkazy hodnotily, a proti jejich skutkovým zjištěním, která se stala podkladem právního závěru o jejich zavinění, nikoli proti tomu, že by tato zjištění nenaplňovala znaky výše uvedeného trestného činu. Tímto způsobem se oba obvinění ve skutečnosti prioritně domáhali zjištění jiných (pro ně příznivějších) skutkových okolností, než ke kterým postupně dospěly soudy obou stupňů. To je ovšem evidentně v rozporu s hmotněprávní povahou dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Námitky skutkové totiž žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, a proto ve vztahu k nim neexistuje ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť jednak žádný z dovolatelů v tomto směru nic konkrétního nenamítal, a jednak z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Za relevantně uplatněnou nelze považovat ani námitku obviněného O. M., že soudy obou stupňů při hodnocení provedených důkazů nepostupovaly podle zásady v pochybnostech ve prospěch obviněného. Také tato námitka totiž směřuje výlučně do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“.
Nejvyšší soud tak uzavírá, že pokud by obvinění uplatnili pouze tyto námitky, musel by dovolání každého z nich odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Naopak za relevantní Nejvyšší soud považoval ty výhrady obou dovolatelů (zejména pak obviněného Ing. F. L.), jimiž zpochybňovali naplnění subjektivní stránky trestného činu, jímž byli uznáni vinnými, jakož i naplnění jeho materiální stránky (především v jeho kvalifikované podobě), a pokud tvrdili, že ze strany soudů došlo k porušení principu „ultima ratio“. Současně však tyto námitky shledal zjevně neopodstatněnými.
Jak již bylo shora zdůrazněno, Nejvyšší soud je při svém rozhodování vázán skutkovým stavem zjištěným soudy nižších stupňů. Právě ze skutkové věty citované v úvodu tohoto rozhodnutí a především z navazující právní věty výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně přitom jednoznačně vyplývá, že oba obvinění jako veřejní činitelé v úmyslu opatřit jinému neoprávněný prospěch překročili svou pravomoc a opatřili tak jinému značný prospěch a způsobili jinému značnou škodu.
To je plně v souladu s ustanovením §158 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a), c) tr. zák., podle něhož se trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele dopustí veřejný činitel, který v úmyslu způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch překročí svou pravomoc a takovým činem opatří sobě nebo jinému značný prospěch, způsobí-li takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.
Objektem jmenovaného trestného činu je zájem státu na řádném výkonu pravomoci veřejných činitelů, který je v souladu s právním řádem, a na ochraně práv a povinností fyzických a právnických osob.
Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje, aby byl čin spáchán úmyslně. Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem úmysl přímý podle §4 písm. a) tr. zák., nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn úmysl nepřímý podle §4 písm. b) tr. zák..
Pokud jde o naplnění materiální stránky (každého, tedy i posuzovaného) trestného činu, je třeba uvést, že podle §3 odst. 1, 2 tr. zák. je trestným činem pro společnost nebezpečné jednání, jehož znaky jsou uvedeny v tomto zákoně. Čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Podle §3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
Zmínit je třeba i ustanovení §88 odst. 1 tr. zák., podle něhož se k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
Při řešení otázky, zda jednání obou obviněných vyhovovalo rovněž požadavkům trestní odpovědnosti z hlediska naplnění všech znaků materiální stránky přisouzeného skutku, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti činu nelze nikterak exaktně vyjádřit, nýbrž tuto okolnost je třeba posuzovat přísně individuálně s přihlédnutím k dalším okolnostem případu, které jsou obecně uvedeny v již citovaném ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. a které mají na nebezpečnost činu pro společnost vliv. Při těchto je rovněž nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti pro společnost vyšší než nepatrný, popř. malý (srov. rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. trest.).
V návaznosti na to je třeba zmínit, že v podstatě totožné námitky uplatnili oba obvinění již v předcházejícím řízení před soudy nižších stupňů, především před soudem druhého stupně. Vzhledem k tomu, že odvolací soud již jednou rozsudek zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí soudu prvého stupně, který následně prováděl celé hlavní líčení znovu, je třeba zdůraznit, že oba soudy se všemi uvedenými výhradami obviněných dopodrobna zabývaly. Jejich závěry přitom korespondují se shora naznačenými teoretickými východisky, s nimiž se Nejvyšší soud ztotožňuje.
Obviněný Ing. F. L. jako starosta města Ch. opakovaně podepsal bez souhlasu m. z. v Ch. či ch. m. r. [tedy v rozporu s ustanovením §36a písm. d) a §45 písm. a) a písm. p) tehdy platného a účinného zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů] ručitelský závazek města Ch. a zavázal se, že pokud f. k. SKP U. Ch. jako povinný nesplní své závazky vůči svým oprávněným věřitelům, budou závazky uhrazeny z majetku města. Obviněný tak učinil za situace, kdy znal celkovou negativní finanční situaci f. k. SKP U. Ch., a to nejen na základě finanční výše opakovaně požadovaných a opakovaně poskytnutých úvěrů či samotného faktu, že město za takové úvěry ručilo, ale i z toho, že mu byla známa zadluženost uvedeného sportovního klubu, jakož i rozsah, v jakém tento fotbalový klub požadoval poskytnutí úvěrů. Úvěry a záruky byly přitom f. k. SKP U. Ch. poskytovány opakovaně, v relativně krátkých časových intervalech mezi sebou a navíc za situace, kdy i z rozpočtu města Ch. plynuly nemalé částky ve prospěch fotbalového klubu. Z výpovědí svědků navíc vyplynulo, že půjčky f. k. SKP U. Ch. byly všemi považovány za nenávratné a velmi reálně se dalo předpokládat, že ručení ze strany města bude realizováno.
Z takto popsaného jednání prvního z obviněných vyplývá naplnění jak objektivní, tak subjektivní stránky trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a), písm. c) tr. zák. [konkrétně nepřímého úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák.]. Jakkoliv v podrobnostech lze odkázat na poměrně podrobné odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, lze současně dodat (jak přiléhavě učinil se svém vyjádření i státní zástupce), že zavinění v uvedené formě ve vztahu k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem je možné dovodit i v případech, kdy cílem pachatelova jednání bylo dosažení jiného možného výsledku, z hlediska trestního práva nevýznamného, a eventualita vzniku následku uvedeného v trestním zákoně mu byla nepříjemná. Jestliže pachatel věděl, že v důsledku jeho jednání může stejně tak namísto zamýšleného výsledku nastat následek uvedený v trestním zákoně, jenž mu je nepříjemný, přičemž nepočítal s žádnou konkrétní skutečností, která by takovému vývoji zabránila, a přesto tak jednal, neboť nechtěl ani za cenu tohoto rizika od svého záměru ustoupit, byl s takovým následkem srozuměn ve smyslu citovaného ustanovení trestního zákona (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2004, sp. zn. 11 Tdo 919/2004, publikované pod č. 3/2006 Sb. rozh. trest.).
Jak konstatoval (rovněž správně) ve svém vyjádření již státní zástupce, obviněný Ing. F. L. se jako starosta města Ch. právě s ohledem na toto své postavení nemohl oprávněně domáhat vyvinění v důsledku tzv. právního omylu v mimotrestních normách – tedy v příslušných ustanovení tehdy platného a účinného zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů.
Druhý obviněný O. M. se jako přednosta o. ú. měl řídit zejména tehdy platnými a účinnými zákony č. 425/1990 Sb., o okresních úřadech, úpravě jejich působnosti a o některých dalších opatřeních s tím souvisejících, ve znění pozdějších předpisů, č. 576/1990 Sb., o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky České republiky a obcí v České republice (rozpočtová pravidla republiky), ve znění pozdějších předpisů, a stále platným a účinným zákonem č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů. Z těchto právních norem pro něho vyplývalo, že jako přednosta o. ú. byl sice oprávněn k provádění změn rozpočtu okresního úřadu, pouze však se svolením a zmocněním okresního shromáždění, příp. k provedení rozpočtového opatření, které ovšem bylo omezeno na přesuny prostředků v rámci jednotlivých úkolů uvnitř úřadu, zejména uvnitř kapitol rozpočtu. Zákon mu však neumožňoval, aby z rozpočtu úřadu poskytoval o své vůli jakékoliv prostředky jinak než způsobem uvedeným v §28 výše citovaného zákona č. 576/1990 Sb.
V rozporu s uvedeným však za O. ú. Ch. uzavřel s f. k. SKP U. Ch. smlouvu o úvěru, jejímž prostřednictvím byl f. k. poskytnut bezúročný úvěr ve výši 2.850.000,- Kč. Tato částka byla vyplacena z účtu fondu rezerv a rozvoje okresního úřadu. Okresní shromáždění přitom mohlo přednostu zmocnit k provádění změn rozpočtu okresního úřadu. Bez tohoto zmocnění mohl přednosta provádět rozpočtová opatření, kterými se podle §36 odst. 1 vyhl. č. 205/1991 Sb. rozuměly a) přesuny rozpočtových prostředků mezi jednotlivými úkoly uvnitř rozpočtové nebo příspěvkové organizace a v rámci ukazatelů stanovených zřizovatelem, b) povolené překročení závazných ukazatelů, stanovených zřizovatelem, c) vázání rozpočtových prostředků v rámci závazných ukazatelů, stanovených zřizovatelem. Provádění změn rozpočtu okresního úřadu bylo tedy omezeno pouze na přesuny prostředků v rámci jednotlivých úkolů uvnitř úřadu, zejména uvnitř kapitol rozpočtu (srov. odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Tachově, str. 14 až 16).
Tento obviněný tedy jednal v rozporu s §8 odst. 6 rozpočtových pravidel, neboť použití prostředků úřadu zřizovatel neodsouhlasil a ani zákon takové použití nedovoloval. Jeho jednání bylo motivováno snahou podpořit fotbalový klub a zachovat jeho působení ve městě a okrese Ch. Úmysl na jeho straně [minimálně nepřímý podle §4 písm. b) tr. zák.] lze dovodit také z toho, že ačkoliv byl vedoucí finančního odboru okresního úřadu upozorněn na nevhodnost první půjčky (850.000,- Kč), přesto ji poskytl. Ve druhém případě pak již jen zadal příkaz k proplacení. Odvolací soud navíc poukázal i na Zprávy M. f. ČR pro finanční orgány okresního úřadu a obcí č. 3, ročník 1993, kde je řešena problematika poskytování prostředků nestátním organizacím (str. 17 odůvodnění jeho rozsudku). V této souvislosti lze také podotknout, že pokud si sám obviněný nebyl jist výkladem právních norem, mohl jakožto přednosta okresního úřadu využít odborných právních služeb.
Pokud jde o naplnění materiální stránky trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a), písm. c) tr. zák. (nejen v základní, ale i tzv. kvalifikované skutkové podstatě) Nejvyšší soud k úvahám soudů nižších stupňů dodává, že oba obvinění páchali trestnou činnost po poměrně dlouhou dobu, přičemž faktická výše způsobené škody a neoprávněného majetkového prospěchu byla poměrně vysoká a zanedbatelná nebyla ani četnost útoků. Především to jsou okolnosti, které svědčí pro správnost právního závěru, že předpoklad podstatně zvýšeného stupně nebezpečnosti pro společnost je naplněn (srov. §88 odst. 1 tr. zák.).
Konečně k poslední námitce (formulované již jen obviněným Ing. F. L. v návaznosti na argument o nedostatku materiálního znaku) je zapotřebí v obecné rovině uvést, že princip subsidiarity trestní represe (ultima ratio) skutečně vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, tj. především v těch případech, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Trestní postih má totiž místo pouze tam, kde jiné prostředky ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpány nebo jsou neúčinné či nevhodné (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 372/03, sp. zn. IV. ÚS 227/05 aj.). V posuzované věci však jednáním obou obviněných došlo k zásadnímu porušení společenského zájmu jak na řádném výkonu pravomoci veřejných činitelů, tak na ochraně vlastnictví. Na takové závažné protiprávní jednání bylo proto nezbytně nutné reagovat prostředky trestního práva.
Nejvyšší soud z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obou obviněných odmítl jako zjevně neopodstatněná podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Ze všech výše akcentovaných okolností je totiž zřejmé, že oba obvinění se jako veřejní činitelé (první jako starosta obce, druhý jako přednosta okresního úřadu) pohybovali mimo sféru vytýčenou příslušnými zákonnými předpisy, které upravovaly v rozhodné době právní vztahy soukromoprávní povahy a každý z nich svým jednáním naplnil všechny znaky trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a), c) tr. zák.
Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. dubna 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a