ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.209.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 209/2014-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. března 2014 k dovolání obviněné Z. S., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 10. 2013, sp. zn. 4 To 381/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 11 T 39/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné Z. S. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 11 T 39/2011, uznal obviněnou Z. S. (dále jen „obviněná“ nebo „dovolatelka“) vinnou, že
„1) dne 24. 1. 2007 v Č.B., v pobočce Komerční banky a. s., v ulici N., do žádosti o poskytnutí Perfektní půjčky na poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši 200.000,-- Kč, uvedla nepravdivé údaje, které se týkaly jejích měsíčních splátek půjček a úvěrů, kdy zde uvedla částku 4.389,-- Kč, přičemž věděla, že její měsíční výdaje na půjčky a úvěry v té době činí 14.118,-- Kč, neboť v té době již měla uzavřenou smlouvu o úvěru, se společností Cetelem a. s. s měsíčními splátkami 14.118,-- Kč a dále do této žádosti uvedla nepravdivé údaje týkající se jejích celkových závazků k jiným peněžním ústavům, kdy zde uvedla částku 335.617,-- Kč, přičemž si byla vědoma, že závazky vůči jiným peněžním ústavům v té době činí 771.157,-- Kč, neboť v té době již čerpala úvěr ve výši 771.157,-- Kč na základě smlouvy o úvěr poskytnutý jí společností Cetelem a. s. a na základě těchto nepravdivých údajů byla mezi ní a Komerční bankou a. s. dne 24. 1. 2007 uzavřena smlouva o úvěru a byl jí takto poskytnut bezúčelový spotřebitelský úvěr ve výši 200.000,-- Kč s měsíční splátkou 4.256,-- Kč, který vyčerpala a způsobila Komerční bance a. s. škodu ve výši 200.000,-- Kč,
2) dne 26. 3. 2007 v J. H., na pobočce peněžního ústavu Waldviertel Sparkasse von 1842 AG požádala o poskytnutí úvěru ve výši 150.000,-- Kč na doplacení zbývajícího úvěru u této banky ve výši 35.000,-- Kč a na koupi koně, kdy v příloze žádosti o úvěr uvedla nepravdivé údaje týkající se jejích měsíčních splátek úvěrů a leasingů, kdy zde uvedla částku 5.000,-- Kč, přestože si byla vědoma toho, že její měsíční splátky úvěrů a leasingů v té době činí 18.374,-- Kč, neboť v té době již měla uzavřenou smlouvu o úvěru, se společností Cetelem a. s. s měsíčními splátkami 14.118,-- Kč a smlouvu o úvěru s Komerční bankou a. s. s měsíční splátkou 4.256,-- Kč a dále do této žádosti uvedla, že její celková výše úvěrů a leasingů bez závazků u banky Waldviertel Sparkasse von 1842 AG je 40.000,-- Kč, přičemž si byla vědoma, že její celková výše závazků v té době činí 971.157,-- Kč, neboť v té době již čerpala úvěr ve výši 771.157,-- Kč na základě úvěrové smlouvy o úvěr poskytnutý jí společností Cetelem a. s. a shora zmiňovaný úvěr u Komerční banky a. s. ve výši 200.000,-- Kč, a na základě těchto nepravdivých údajů jí byl u této banky poskytnut úvěr ve výši 150.000,-- Kč, schválený dne 18. 4. 2007, smlouva byla uzavřena pod č. … na tento spotřebitelský úvěr s měsíční splátkou 3.001,-- Kč, který dne 20. 4. 2007 vyčerpala, bance Waldviertel Sparkasse von 1842 AG tak způsobila škodu ve výši 150.000,-- Kč,
3) dne 11. 4. 2007 v J. H., na pobočce GE Money Bank a. s., na n. M. do žádosti o úvěr – Konsolidace půjček na poskytnutí úvěru ve výši 250.000,-- Kč uvedla nepravdivé údaje týkající se jejích měsíčních splátek, kdy zde uvedla pouze částku 2.600,-- Kč, přičemž si byla vědoma toho, že její měsíční výdaje na půjčky a úvěry činí již 18.374,-- Kč, neboť v té době již měla uzavřenou smlouvu o úvěru, se společností Cetelem a. s. s měsíčními splátkami 14.118,-- Kč, smlouvu o úvěru s Komerční bankou a. s. s měsíční splátkou 4.256,-- Kč a na základě těchto nepravdivých údajů pak banka GE Money Bank a. s. s ní uzavřela dne 13. 4. 2007 smlouvu o úvěru s pojištěním klienta Konsolidace č. … a byl jí poskytnut úvěr ve výši 250.000,-- Kč s měsíční splátkou 3.404,94 Kč, který obviněná dne 13. 4. 2007 vyčerpala, čímž způsobila bance GR Money Bank škodu ve výši 250.000,-- Kč,
4) dne 5. 6. 2007 v J. H., na pobočce Československé obchodní banky a. s. na n. M. do žádosti o ČSOB Kreditní kartu uvedla nepravdivé údaje týkající se své měsíční výše splátek úvěrů, kdy zde uvedla částku 7.700,-- Kč, ačkoliv si byla vědoma toho, že její měsíční splátky úvěrů činí 24.779,94 Kč, neboť v té době již měla uzavřenou smlouvu o úvěru, se společností Cetelem a. s. s měsíčními splátkami 14.118,-- Kč a smlouvu o úvěru s Komerční bankou a. s. s měsíční splátkou 4.256,-- Kč, smlouvu o úvěru s Waldviertel Sparkasse von 1842 AG s měsíční splátkou 3.001,-- Kč a na základě těchto nepravdivých údajů jí byl schválen úvěr ke kreditní kartě č. …, a to do výše dílčího úvěrového limitu ve výši 10.000,-- Kč s čerpáním od 5. 6. 2007, Československé obchodní bance tak způsobila škodu ve výši 10.000,-- Kč.“
Takto zjištěné jednání obviněné soud právně kvalifikoval jako trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák“), a podle §250b odst. 4 tr. zák. za použití §60a odst. 1 tr. zák. jí uložil trest odnětí svobody v trvání dva a půl roku, jehož výkon podle §60a odst. 2 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř roků, to za současného vyslovení dohledu probačního úředníka, přičemž podle §60a odst. 3 tr. zák. jí dále uložil, aby ve zkušební době plnila podmínky oddlužení, které jí bylo povoleno usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 4. 2010, č. j. KSCB 26 INS 2836/2010-A-10. Podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozené Komerční banku a. s., Waldviertel Sparkasse von 1842 AG, GE Money Bank a. s. a Československou obchodní banku odkázal s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Obviněná podala proti odsuzujícímu rozsudku odvolání, o němž Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl usnesením ze dne 1. 10. 2013, sp. zn. 4 To 381/2013, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím obhájce Mgr. Ing. Vladimíra Mlčocha dovolání, v němž uplatnila dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
V první části svého podání se dovolatelka zabývala rozborem skutkových otázek věci a namítla, že z provedených důkazů nevyplynulo, že by se dopustila skutků, které jsou jí kladeny za vinu. Následně podrobně zmínila okolnosti týkající se jednotlivých dílčích útoků popsaných ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a dovodila, že příslušné žádosti byly vyhotoveny jinými osobami. Jednání, které je jí kladeno za vinu, nebylo vůbec prokázáno, svědci si buď nic nepamatovali, nebo nebyli schopni žadatelku o úvěr identifikovat. Do řízení byla prý chybně připuštěna svědkyně H. D., která se proti ní dopustila majetkové trestné činnosti.
Současně obviněná vyslovila názor, že došlo k porušení základních principů trestního práva (když v hlavním líčení vyslýchal svědky státní zástupce), zejména zásady presumpce neviny (s obviněnou prý bylo zacházeno jako s vinnou, soudem jí byly kladeny sugestivní otázky). Nebyly jí ani předány záznamy z hlavního líčení, ačkoliv o ně požádala, a nebyla také akceptována zásada in dubio pro reo. K jednotlivým dílčím útokům uvedla, že úvěry jsou částečně splaceny a současně i nadále spláceny, proto aplikace kvalifikované skutkové podstaty úvěrového podvodu není namístě. Skutek měl být posouzen jen podle §250b odst. 1 tr. zák., což by znamenalo, že trest odnětí svobody jí byl uložen mimo trestní sazbu [čímž by byl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.].
Dovolatelka následně své dovolání doplnila akademickým rozborem trestného činu úvěrového podvodu podle §250b tr. zák. Odkázala přitom na nález Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 631/05 a na příslušné statě z učebnice trestního práva od prof. Jiřího Jelínka, přičemž považovala za nepřípustné, aby u kvalifikovaných skutkových podstat postačovalo zavinění ve formě nedbalosti. Domnívala se, že právě s ohledem na zvýšené nebezpečí (i na poruchový charakter trestného činu), které z kvalifikované skutkové podstaty vyplývá, by měl být pachateli takového činu vždy prokázán úmysl.
Obviněná dále také poukázala na zásadu proporcionality trestní represe s tím, že úvěry aspoň zčásti splácela a neměla v úmyslu je nesplatit. Namítla, že trestním postihem úvěrových podvodů je jednoznačně zvýhodněna jakákoliv finanční instituce a poukázala na zanedbání základních zásad obezřetného hospodaření bank a dalších finančních institucí známých pod zkratkou Basel II a zákonně zakotvených ve vyhlášce ČNB č. 123/1997 Sb., o pravidlech obezřetného podnikání bank, spořitelních a úvěrních družstev a obchodníků s cennými papíry. Do budoucna by tak podle jejího názoru mělo dojít k legislativní úpravě, aby byla respektována rovnost jednotlivých subjektů hospodářského styku.
S ohledem na uvedené skutečnosti obviněná v závěru svého podání navrhla (aniž citovala příslušná zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení soudu druhého stupně i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a aby ji zprostil obžaloby, neboť projednávané skutky nejsou trestnými činy a jejich společenská nebezpečnost je minimální.
K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), jenž ke skutkovým námitkám dovolatelky uvedl, že zásah do skutkových zjištění je možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, avšak zejména tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Tzn. v případech, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. Taková situace však v dané věci nenastala, neboť soudy dříve činné ve věci dovodily skutkové závěry, které mají oporu v provedeném dokazování. Jejich součástí je potom zejména zjištění, že obviněná požádala různé finanční instituce o úvěry (uvedené v bodech 1. až 4. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně), které jí byly také vyplaceny. Při sjednání těchto smluvních vztahů přitom sdělila zřetelně nepravdivé údaje stran svého již existujícího úvěrového zatížení, které se staly součástí výchozích podkladů a byly jejím podpisem akceptovány. Následně předmětné úvěry v celkové výši přesahující 600.000,- Kč nesplácela (v omezeném rozsahu se tak v zásadě stalo až se zřetelným časovým odstupem v rámci soudem povoleného jejího oddlužení).
Podle názoru státního zástupce tak obviněná jednala zjevně ve smyslu §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák., neboť sdělila poskytovatelům úvěrů nepravdivé (a současně rozhodné) údaje, resp. takové údaje (jejich reálný stav) zamlčela a způsobila tak značnou škodu. Tato škoda způsobená trestným činem je nyní v rámci oddlužení obviněnou hrazena, což však na závěr o spáchání dokonaného deliktu ve zmíněné intenzitě v dřívější době nemá podstatný dopad.
Ani uložený (výchovný) trest odnětí svobody s podmíněným odkladem výkonu nebyl podle názoru státního zástupce obviněné uložen mimo trestní sazbu stanovenou pro zmíněný trestný čin, tudíž ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nepovažoval za naplněný.
K doplnění dovolání státní zástupce pouze krátce zmínil, že byť je možné v obecném smyslu respektovat její úvahy týkající se podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §250b tr. zák. a správnosti jeho zařazení do trestně právních norem, nemění to nic na skutečnosti, že k tomuto zařazení došlo, příslušné ustanovení bylo a nadále je součástí platného a účinného právního řádu a obviněná je povinna mu přizpůsobit své jednání.
S ohledem na uvedené státní zástupce v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a učinil tak za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž vyslovil souhlas podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [ §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. ] , bylo podáno osobou oprávněnou [ §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ] , v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněnou uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Obviněná uplatnila v prvé řadě dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud nemůže přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Některé námitky obviněné, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnila a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřela, v tomto ohledu nemohly obstát. Bylo tomu tak tehdy, pokud formulovanými výhradami napadala pouze rozsah dokazování provedeného před soudy obou stupňů (když namítala, že byla do řízení chybně „vpuštěna“ a vyslechnuta svědkyně H. D.) a způsob hodnocení důkazů z jejich strany (když tvrdila, že žádosti o poskytnutí úvěru nevyplnila sama, ale všechny údaje za ni vyplnily jiné osoby, že svědci si nic nepamatovali nebo nebyli schopni identifikovat žadatelku o úvěr). Tím primárně napadala správnost učiněných skutkových zjištění a v důsledku toho se domáhala jejich změny ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozovala údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byla uznána vinnou. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani tvrzení dovolatelky, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Pokud jde o námitky stran údajných procesních pochybení, pak ani ty nejsou relevantní a uvedený dovolací důvod nenaplňují. Jestliže dovolatelka brojila proti tomu, že výslech svědků prováděl státní zástupce, pak takový postup mu nejen umožňuje, ale dokonce předpokládá trestní řád v ustanovení §215 (v podrobnostech pak stačí odkázat na podrobné odůvodnění usnesení odvolacího soudu, str. 4). Jestliže obhájce obviněné rovněž tvrdil, že mu soud prvního stupně neposkytl videozáznam z hlavního líčení, pak z trestního spisu je zřejmé, že obhájce požádal o jednotlivé protokoly ze všech čtyř hlavních líčení najednou, a to dne 27. 3. 2013 až po skončení hlavního líčení. Trestní řád přitom stanoví, že o kopii protokolu se žádá předem (§41 odst. 6 tr. ř.). Z trestního spisu však především vyplývá, že o průběhu hlavních líčení byl pořizován zvukový záznam, jehož obsah byl následně přepsán do protokolu, přičemž všechny čtyři protokoly z hlavních líčení konaných dne 17. 4. 2012, 15. 11. 2012, 28. 2. 2013 a 27. 3. 2013 byly obhájci dovolatelky zaslány dne 20. 5. 2013 společně s rozsudkem, jak o tom svědčí příslušná doručenka.
Lze tak shrnout, že dosud zmíněné a obviněnou vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatelka jimi neuplatnila žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Dovolatelka však naplnila shora citovaný dovolací důvod těmi výhradami, jimiž zpochybnila správnost použité právní kvalifikace (zejména absenci podvodného úmyslu ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě trestného činu úvěrového podvodu) a poukázala na proporcionalitu trestní represe. Tyto námitky, jakkoliv relevantně uplatněné, však Nejvyšší soud považoval za zjevně neopodstatněné.
K tomu je zapotřebí (alespoň stručně a v obecné rovině) uvést, že trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. se dopustí, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy či v žádosti o poskytnutí subvence nebo dotace uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, způsobí-li takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.
Tento trestný čin je z hlediska zavinění trestným činem úmyslným, přičemž úmysl pachatele nemusí směřovat ke způsobení škody (proto je trestný i v případě, kdy např. poskytnutý úvěr řádně splácí a žádná škoda věřiteli nevznikne).
Podle §6 písm. a) tr. zák. k okolnosti přitěžující nebo k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne, jde-li o těžší následek, i tehdy, zavinil-li jej pachatel z nedbalosti, vyjímaje případy, že tento zákon vyžaduje i zde zavinění úmyslné. Podle písm. b) citovaného ustanovení jde-li o jinou skutečnost, i tehdy, jestliže o ní pachatel nevěděl, ač o ní vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl, vyjímaje případy, kdy tento zákon vyžaduje, aby o ní pachatel věděl.
Pro úplnost (a také vzhledem k teoretickým polemikám dovolatelky) je třeba doplnit, že podle trestně právní teorie je základní skutková podstata trestného činu úvěrového podvodu považována za tzv. předčasně dokonaný trestný čin, což (zjednodušeně vyjádřeno) znamená, že zákonodárce zde postihuje jednání pachatele již ve stadiu přípravy nebo pokusu, tedy v době, kdy ještě nedošlo k následku v podobě způsobení škody. Smysl kriminalizace takových ohrožovacích činů spočívá v tom, aby byly postihovány podvody různých typů, spočívající v uvedení nepravdivých údajů v rámci jednání o uzavření smlouvy o poskytnutí úvěru.
Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 5/2000 (ve kterém posuzoval návrh na zrušení skutkové podstaty pojistného podvodu, ale ze kterého vycházel i v případě projednávání návrhu na zrušení skutkové podstaty úvěrového podvodu) konstatoval, že „Ohrožení majetku, či jeho porucha, způsobené pojistným podvodem jsou ve svém reálném důsledku typicky závažnější, než poruchy vyvolané podvodem obecným (§250 tr. zák.), kde provázanost různých subjektů pojištění chybí. Proto je trestněpoliticky žádoucí a nutné, aby byla existující objektivní nerovnost v dopadech obecného a pojistného podvodu vyrovnávána trestněprávní úpravou. Ta se uvedeného úkolu zhostila tak, že kriminalizovala ne pouhé vyvolání majetkových poruch, jako v případě podvodu obecného, nýbrž také jejich předpolí, tedy i činy hrozící takovýmito poruchami. Takto odůvodněná širší a v tomto smyslu trestněprávně funkční nerovnost je nezbytná k tomu, aby se celková ochrana před podvody různých typů stala podle práva vyrovnanou.“ .
Pro zhodnocení správnosti použité právní kvalifikace je v daném případě rozhodující skutek popsaný v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, příp. rozvedený v jeho odůvodnění. Právě z této skutkové věty (srov. shora) vyplývá, že obviněná u všech čtyř poškozených finančních institucí do žádostí o poskytnutí úvěru, resp. kreditní karty uvedla nepravdivé údaje, které se týkaly buď jejích měsíčních výdajů v domácnosti, nebo výše měsíčních splátek dříve uzavřených půjček a úvěrů (ve druhém případě uvedla částky mnohem nižší, než jaké ve skutečnosti měla splácet, přičemž věděla, že její měsíční splátky půjček a úvěrů v té době dosahovaly takové výše, že musela být srozuměna s tím, že nebude schopna je splácet).
Jestliže soudy nižších stupňů zjistily, že to byla obviněná, kdo žádosti o poskytnutí úvěrů uplatnil a vlastní úvěry následně sjednával, že údaje do smluv o úvěrech vyplnili příslušní zaměstnanci peněžních ústavů na základě hrubě zkreslených informací sdělených právě obviněnou, přičemž obviněná uzavřela čtyři obdobné smlouvy u čtyř peněžních ústavů ve velmi rychlém sledu, pak takové jednání nelze považovat za omyl nebo náhodu. Obviněná zcela vědomě zamlčovala údaje o existenci a o skutečné výši splátek jiných úvěrů, které jí již byly poskytnuty. Právní kvalifikace jako trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. je tak zcela správná a zákonná.
Dovolací soud nepřisvědčil námitkám obviněné ani v tom, že její jednání nebylo vůbec způsobilé ohrozit právem chráněné zájmy, a proto nemělo být trestně postižené. Dovolatelka v této souvislosti odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 631/05, kde však byla řešena poněkud odlišná skutková situace stěžovatele spočívající v tom, že při žádosti o poskytnutí úvěru sice předložil padělané potvrzení zaměstnavatele o výši příjmů zaměstnance, ve skutečnosti však uvedených příjmů stejně dosahoval, úvěr po celou dobu řádně splácel a příslušný peněžní ústav se proto ani nedomáhal náhrady škody.
Obviněná však v dané věci nejenže neuvedla skutečnou výši svých dosavadních závazků a zamlčela existenci jiných úvěrů, které jí byly dříve poskytnuty, ale své závazky přestala plnit a předmětné úvěry postupně přestala splácet. Pokud by ovšem obviněná jednotlivé peněžní instituce informovala o již dříve sjednaných úvěrech, s pravděpodobností hraničící s jistotou by jí žádné další úvěry poskytnuty nebyly (její reálné měsíční příjmy totiž nedosahovaly ani součtu výše splátek stanovených u poskytnutých úvěrů). Lze proto uzavřít, že její jednání naplnilo všechny zákonné znaky skutkové podstaty úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. (jak po stránce formální, tak i po stránce materiální).
Obviněná dále uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Má-li dojít k naplnění tohoto dovolacího důvodu, musí být v dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo buď k uložení nepřípustného druhu trestu, nebo k uložení druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. (resp. nyní §39 až §42 trestního zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani žádného jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. trest.).
Dovolatelka dovozovala nezákonnost uložení trestu odnětí svobody především z toho, že za předpokladu změny skutkových závěrů by došlo ke změně právního posouzení (odpadla by kvalifikovaná skutková podstata podle odst. 4 §250b tr. zák.). K těmto jejím výhradám dovolací soud vůbec nepřihlížel už s ohledem na to, že šlo o námitky vyloženě irelevantní.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Takové rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. března 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a