ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.318.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 318/2018-48
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 6. 2018 o dovolání, obviněného O. U. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 10. 2017, sp. zn. 6 To 90/2016, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 57 T 11/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného O. U. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 19. 9. 2016, sp. zn. 57 T 11/2015, byli obvinění J. H. a O. U. uznáni vinnými, že
ve S. p. R. v období od 5. 12. 2007 do 22. 2 2012 po vzájemné dohodě J. H. jako zaměstnanec spol. DIAMO, státní podnik, odštěpný závod Těžba a úprava uranu, IČ: 00002739, se sídlem Máchova 201, Stráž pod Ralskem (dále též jen spol. DIAMO, s. p.) na pozici vedoucího kotelny, v jehož kompetenci byla i správa nádrží na těžký topný olej, buď sám, nebo udělením pokynů svým podřízeným, úmyslně neoprávněně bez vědomí a souhlasu vlastníků stáčel nebo prostřednictvím podřízených, kterým k tomu dal pokyn, nechal stáčet do autocisteren, zajištěných úmyslně k tomuto účelu O. U., těžký topný olej z nádrží ZN1, ZN2 a ZN4 v areálu společnosti DIAMO, s. p., a O. U. následně takto neoprávněně získaný těžký topný olej prodával odběratelům jako vlastní za cenu běžnou na trhu a o výtěžek se spolu dělili, a takto z nádrží vyvezli ve dnech 8. 1. 2008, 9. 1. 2008, 28. 1. 2008, 7. 2. 2008, 15. 2. 2008, 4. 3. 2008, 10. 3. 2008, 18. až 20. 3. 2008, 1. 4. 2008, 17. 4. 2008, 9. 5. 2008, 15. 5. 2008, 28. 5. 2008, 3. 7. 2008, 19. 8. 2008, 27. 8. 2008, 21. 10. 2008, 12. 11. 2008, 26. 1. 2009, 4. 2. 2009, 10. 2. 2009, 24. 2. 2009, 25. 2. 2009, 9. 4. 2009, 20. 4. 2009, 7. 9. 2009, 29. 10. 2009 až 6. 11. 2009, 20. 11. 2009, 26. 11. 2009, 18. 12. 2009 v době od 4:15 do 4:50 hod., 4. 1. 2010 v době 3:55 od do 4:30 hod., 14. 1. 2010, 26. 1. 2010 v době od 4:04 do 4:34 hod., 5. 2. 2010 v době od 4:07 do 4:37 hod., 18. 2. 2010 v době od 4:00 do 4:40 hod., 5. 3. 2010 v době od 3:58 do 4:30 hod., 18. 3. 2010 v době od 4:00 do 4:35 hod., 1. 4. 2010 v době od 4:10 do 4:45 hod., 8. 4. 2010 v době od 3:55 do 4:35 hod., 23. 4. 2010 v době od 4:35 do 5:10 hod., 5. 5. 2010 v době od 4:05 do 4:40 hod., 27. 5. 2010 v době od 4:00 do 4:36 hod., 18. 6. 2010 v době od 3:45 do 4:45 hod., 28. 6. 2010 v době od 20:00 do 20:25 hod., 28. 6. 2010 v době od 23:30 do 23:55 hod., 29. 6. 2010 v době od 3:20 do 3:50 hod., 23. 7. 2010 v době od 14:55 do 15:20 hod., 23. 7. 2010 v době od 0:05 do 1:20 hod., 23. 7. 2010 v době od 15:25 do 16:20 hod., 24. 8. 2010 v době od 16:00 do 16:30 hod., 24. 9. 2010 v době od 15:15 do 15:40 hod., 4. 10. 2010 v době od 15:50 do 16:50 hod., 13. 10. 2010 v době od 15:30 do 16:00 hod., 21. 10. 2010 v době od 15:15 do 16:00 hod., 27. 10. 2010 v době od 15:21 do 15:48 hod., 2. 11. 2010 v době od 15:25 do 16:00 hod., 8. 12. 2010 v době od 15:05 do 15:35 hod., 26. 1. 2011, 27. 1. 2011, 28. 1. 2011, 1. 2. 2011 v době od 14:35 do 14:53 hod., 17. 2. 2011 v době od 14:35 do 14:56 hod., 14. 3. 2011, 4. 4. 2011, 22. 11. 2011 v době od 15:15 do 15:25 hod., a v dalších případech, v nichž se obžalovaným podařilo zcela vyhnout evidenci , celkem nejméně 602,36 tun těžkého topného oleje vlastníka spol. DIAMO, s. p., a 1245,5 tun těžkého topného oleje ukladatele firmy J. V., se sídlem Dušní 866/221, 110 00 Praha 1 – Josefov, takto způsobili poškozené spol. DIAMO, s. p., škodu ve výši nejméně 5 762 514,95 Kč včetně spotřební daně a DPH a poškozené firmě J. V. škodu ve výši nejméně 19 270 376 Kč včetně spotřební daně a DPH, a způsobili tak všem poškozeným škodu nejméně 25 032 890,95 Kč včetně spotřební daně a DPH .
2. Takto popsané jednání obviněného J. H. soud prvního stupně právně kvalifikoval jako zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, za což mu podle §206 odst. 5 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Skutek obviněného O. U. tento soud právně posoudil jako účastenství ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ke zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a uložil mu podle §206 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Současně podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil oběma obviněným povinnost nahradit společně a nerozdílně poškozenému DIAMO, státnímu podniku, odštěpnému závodu Těžba a úprava uranu, IČ: 00002739, se sídlem Máchova 201, Stráž pod Ralskem, škodu ve výši 4 741 530,95 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,75% ročně ode dne 12. 4. 2012 do zaplacení. Podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozený státní podnik se zbytkem jeho nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání oba obvinění a v jejich neprospěch i státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci. Z jejich podnětu Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 10. 2017, sp. zn. 6 To 90/2016, podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), f) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal oba obviněné vinnými, že
ve S. p. R. v období od 5. 12. 2007 do 22. 2 2012 po vzájemné dohodě J. H. jako zaměstnanec spol. DIAMO, státní podnik, odštěpný závod Těžba a úprava uranu, IČ: 00002739, se sídlem Máchova 201, Stráž pod Ralskem (dále jen DIAMO) na pozici vedoucího kotelny, v jehož kompetenci byla i správa nádrží na těžký topný olej, buď sám, nebo udělením pokynů svým podřízeným, úmyslně neoprávněně bez vědomí a souhlasu vlastníků a tedy bez jakékoli evidence stáčel nebo prostřednictvím podřízených, kterým k tomu dal pokyn, nechal stáčet do autocisteren, zajištěných úmyslně k tomuto účelu O. U., těžký topný olej z nádrží ZN1, ZN2, ZN3 a ZN4 v areálu DIAMO a O. U. následně takto neoprávněně získaný těžký topný olej prodával odběratelům jako vlastní za cenu běžnou na trhu a o výtěžek se spolu dělili, kdy takto z nádrží vyvezli zejména ve dnech,
§výčet ilegálních vývozů zůstal i ve výroku rozsudku odvolacího soudu nezměněn
a v dalších případech, nejméně 602,36 tun těžkého topného oleje vlastníka DIAMO a nejméně 1171,404 tun těžkého topného oleje ukladatele firmy J. V., se sídlem Dušní 866/22, 110 00 Praha 1 – Josefov (dále jen firma J. V.), takto způsobili poškozené DIAMO škodu ve výši nejméně 3 894 859,76 Kč a poškozené firmě J. V. škodu ve výši nejméně 7 574 298,26 Kč, tj. oběma poškozeným škodu celkem nejméně 11 469 158 Kč včetně spotřební daně a DPH .
4. Takto popsané jednání obviněného J. H. soud druhého stupně právně kvalifikoval jako trestný čin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, za což mu podle §206 odst. 5 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Skutek obviněného O. U. odvolací soud právně posoudil jako účastenství ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k trestnému činu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Za což mu uložil podle §206 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. tento soud uložil oběma obviněným povinnost nahradit společně a nerozdílně poškozenému DIAMO, státnímu podniku, odštěpnému závodu Těžba a úprava uranu, IČ: 00002739, se sídlem Máchova 201, Stráž pod Ralskem, škodu ve výši 3 894 859,76 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,05% ročně, a to obviněný O. U. ode dne 28. 5. 2015 a obviněný J. H. ode dne 31. 5. 2015 do zaplacení. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený státní podnik odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
5. Obviněný O. U. (dále převážně jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím svého obhájce Mgr. Martina Sadílka proti němu podal dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , neboť měl za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Hned v jeho úvodu předeslal, že rozhodnutí obou nižších soudů jsou zatížena extrémním rozporem mezi obsahem důkazů provedených v trestním řízení a právním hodnocení jeho jednání. Především důkazy, z nichž odvolací soud dovodil naplnění subjektivní stránky, byly zcela zjevně deformovány. Namítl také nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Už z těchto důvodů mělo být zasaženo do jeho ústavních práv na spravedlivý proces. V další části svého podání pak zopakoval některá nesporná skutková zjištění.
6. Následně již dovolatel předložil konkrétní argumenty, jimiž zpochybňoval skutková zjištění soudů nižších instancí. Zaměřil se na doznání obviněného J. H. (dále též „spoluobviněný“). Připomněl, že tento spoluobviněný na pokyn svého nadřízeného mu nejprve nabídl odkup zbytkového těžkého topného oleje (dále jen „TTO“), přičemž peníze inkasované za daný prodej si spoluobviněný s jeho nadřízeným rozdělili. Z žádné části jeho výpovědi nelze dovodit, že by tento prvotní prodej nebo jakýkoliv další prodej prezentoval dovolateli jako kradený či zpronevěřený TTO. Spoluobvinění se seznámili tak, že J. H., jako správce olejového hospodářství v sídle státního podniku DIAMO, s ním sjednal čištění olejových nádrží, přičemž tuto zakázku poškozený státní podnik akceptoval. Z toho lze dovodit jeho přesvědčení, že spoluobviněný J. H. byl oprávněn jeho jménem jednat. Proto dovolatel nesouhlasil s interpretací odvolacího soudu, podle níž měl být obeznámen, že fakturace a platby jdou jedině přes účetní útvary poškozeného státního podniku, nikoliv přes konkrétního zaměstnance. Ani z obecného odkazu na dlouhodobou zkušenost s fakturací nevyplývá, že (dovolatel) bezpečně znal právě způsob fakturace státního podniku DIAMO. Obsah tohoto důkazu proto nelze žádným rozumným způsobem interpretovat jako důkaz o jeho úmyslu pomáhat páchat obviněnému J. H. trestnou činnost. Výklad použitý oběma soudy je tak zjevnou dezinterpretací a deformací důkazního materiálu a má za následek porušení práva dovolatele na spravedlivý proces.
7. Dovolatel se neztotožnil ani s hodnocením svědeckých výpovědí pracovníků poškozeného týkajících se údajného doznání obou obviněných. Nadto v tomto směru opět vytkl nedostatečné odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Z výpovědi svědka K. P. vyplývá pouze skutečnost, že spoluobviněný J. H. s dovolatelem obchodoval, nikoliv ale povědomí dovolatele o způsobu páchání trestné činnosti spoluobviněným a tím méně o ilegálnosti prodeje TTO. Na schůzce se jmenovaným svědkem a T. R. potvrdil dovolatel pouze předmětné obchody, avšak žádné přiznání se k protiprávnímu jednání či dokonce nějaké formě účastenství na páchání trestné činnosti spoluobviněným z toho dovodit nelze. Interpretace odvolacího soudu tak svědčí o neznalosti obsahu výpovědi anebo tendenčním a neobjektivním výkladu tohoto důkazu, jež vykazuje prvky soudní libovůle. Naopak svědek T. R. vypovídal i k subjektivní stránce skutku, jeho tvrzení jsou však v rozporu nejen s obhajobou dovolatele ale i s výpovědí K. P. Obsah jeho výpovědi v kontrastu s ostatními je nutno vnímat jako tvrzení proti tvrzení a v souladu se zásadou in dubio pro reo vykládat ve prospěch dovolatele. Navíc daný svědek, jakožto ředitel odštěpného závodu, byl přímo zodpovědný za absenci veškerých kontrolních mechanismů ve vztahu k zásobám TTO, a podával události tak, aby byl potlačen jeho podíl na vzniku škody. Avšak místo, aby soudy hodnotily jeho věrohodnost, interpretovaly (v rozporu s provedenými důkazy) jeho výpověď jako shodnou se svědectvím K. P. a jako usvědčující dovolatele z vědomosti o páchání trestné činnosti. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu považoval uvedený postup soudů za porušení principu presumpce neviny a práva na spravedlivý proces.
8. Ve stejném duchu pokračoval dovolatel i nadále. Žádná informace o jeho zavinění prý neplyne, podle jeho názoru, ani ze svědeckých výpovědí L. R. a H. B. Naopak povolení vjezdu pro jím označené dopravce podepsané svědkem T. R. svědčí spíše oficiálnímu, legálnímu vývozu, než utajované trestné činnosti. Rovněž skutečnost, že dovolatel nepromítl obchody realizované se společností Seba Tanvald, a. s., do svého daňového přiznání by mohly in eventum indikovat podezření ze spáchání daňového deliktu, ale v žádném případě nemají vztah ke skutku, pro který byl uznán na vinu. Vědomost dovolatele, že se účastní trestné činnosti, nelze dovodit ani z prohlášení spoluobviněného J. H., které je navíc procesně nepoužitelné, neboť mu jej odcizil svědek K. P. V poslední části svého podání dovolatel s odkazem na judikaturu Ústavního i Nejvyššího soudu vytýkal nedodržení požadavků na odůvodnění rozhodnutí podle §125 odst. 1 a §134 odst. 2 tr. ř., nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu. Provedené důkazy byly zjevně deformovány a dezinterpretovány k jeho tíži, čímž byla porušena zásada presumpce neviny ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
9. Na základě výše uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 10. 2017, sp. zn. 6 To 90/2016, podle §265k tr. ř. zrušil a podle ustanovení §265m tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že dovolatele obžaloby v plném rozsahu zprostí.
10. V souladu s §265h odst. 1 tr. ř. se k dovolání obviněného písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). V úvodu svého vyjádření podotkl, že v dovolání namítané vady nelze pod uplatněný ani žádný jiný dovolací důvod podřadit, neboť dovolatel jimi v prvé řadě zpochybňoval skutkové závěry soudů nižších instancí. Ani extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, které by umožňovaly Nejvyššímu soudu v dovolacím řízení do těchto zjištění výjimečně zasáhnout, neshledal. Poté se podrobněji vyjádřil ke konkrétním výhradám dovolatele. Plně se ztotožnil s tím, jak soudy hodnotily výpověď spoluobviněného J. H. V tomto ohledu pak citoval rozhodující pasáže z jeho usvědčující výpovědi a konstatoval, že lze jednoznačně a bez pochybností podpořit závěr soudů o úmyslném zavinění dovolatele jako pomocníka k trestnému činu. Naopak ani z jediné části výpovědi spoluobviněného J. H. nevyplývá, že by jménem svého zaměstnavatele s dovolatelem obchodoval podle obchodního zákoníku. Státní zástupce rovněž souhlasil se způsobem hodnocení dalších důkazů, z nichž soudy dovodily naplnění subjektivní stránky souzeného zločinu, tedy např. svědectví K. P. a T. R. či daňových přiznání dovolatele, na nichž absentovaly údaje o prodeji předmětného TTO společnosti Seba Tanvald, a. s. Podpořil také úvahy nižších soudů stran dlouhodobé zkušenosti dovolatele s fakturací u velkých obchodních společností obecně.
11. Státní zástupce nepřisvědčil ani námitce procesní nepoužitelnosti listiny, kterou soudy označily za prohlášení spoluobviněného J. H. Navíc ji ani nelze podřadit pod žádný dovolací důvod. Lze mít pochybnost již o tom, zda se vůbec jedná o soukromou písemnost osobní povahy ve smyslu §86 občanského zákoníku. Spoluobviněný toto prohlášení K. P. poskytl, musel tedy počítat s tím, že opouští jeho soukromou zónu. Jako listinu určenou dalším osobám, nikoli listinu určenou k osobní potřebě, ji vyhodnotil i soud prvního stupně. Bez ohledu na charakter listiny nelze potvrdit, že by se jednalo o protiprávně opatřený důkaz. Státní zástupce zdůraznil, že nalézací soud neuvěřil spoluobviněnému v tom, že uvedená listina mu byla odcizena, a naopak se přiklonil k verzi svědka K. P., podle níž mu ji tento spoluobviněný k jeho žádosti sám vydal. S odkazem na §89 odst. 2 tr. ř. neshledal státní zástupce důvod tento listinný důkaz v trestním řízení nepoužít (naopak existovala po adekvátní úvaze soudu v podstatě povinnost tento důkaz provést). I pokud by byl důvod posoudit prohlášení spoluobviněného J. H. jako písemnost osobní povahy, dovolatel zcela pominul zákonnou licenci podle §88 odst. 2 občanského zákoníku, podle něhož svolení k použití písemnosti osobní povahy není třeba v případě, pokud se použije na základě zákona k úřednímu účelu. Při posuzování přiměřenosti použití prohlášení spoluobviněného J. H. ve smyslu §90 občanského zákoníku, tedy porovnáním závažnosti údajně podle dovolatele existujícího osobnostního práva spoluobviněného a veřejného zájmu na odhalení trestního jednání a potrestání pachatele, je nevyhnutelně nutno dojít k závěru, že (osobnostní) práva spoluobviněného v projednávané věci v důsledku použití prohlášení jako listinného důkazu žádným a již vůbec ne zásadním způsobem porušena být nemohla.
12. Státní zástupce proto Nejvyššímu soudu navrhl, aby podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud učinil takové rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. rovněž s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
13. Vyjádření státního zástupce zaslal Nejvyšší soud datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 30. 3. 2018). Jeho případnou repliku již Nejvyšší soud do dne svého rozhodnutí neobdržel.
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce, jak ukládá §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti předepsané v §265f odst. 1 tr. ř.
15. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
16. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotně právních (ať již práva trestního či jiných právních odvětví) nikoliv však procesních. Proto v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, která soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je dovolací soud naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. V opačném by totiž suploval činnost soudu druhého stupně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02 aj.). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
17. Dovolatel ve svém podání sice namítal, že svým jednáním nenaplnil subjektivní stránku posuzovaného skutku, k takovému závěru však dospěl na základě odlišné interpretace několika vybraných důkazů. Jinak řečeno zpochybňoval v prvé řadě způsob, jakým nalézací (potažmo odvolací) soud hodnotil provedené důkazy, a teprve na základě v podaném dovolání nastíněného, v jeho prospěch modifikovaného hodnocení důkazů a z toho plynoucí změny skutkových zjištění požadoval též jiné hmotněprávní posouzení skutku. Tímto se ovšem zcela odklonil od zákonného rámce uplatněného dovolacího důvodu. Nejvyššímu soudu tudíž nevznikla povinnost (ale ani oprávnění) se takto pojatými výhradami v dovolacím řízení po věcné stránce jakkoliv zabývat.
18. Jen na okraj je možno doplnit, že zásah do zjištěného skutkového stavu lze i v dovolacím řízení výjimečně připustit, jedině však z důvodu ochrany ústavně garantovaných práv a svobod, zejména ve smyslu dodržení pravidel spravedlivého procesu. Nejvyšší soud je na základě čl. 4, 90 a 95 Ústavy povinen v rámci řízení o dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení základní práva dovolatele porušena a pokud se tak stane, je tato skutečnost vždy podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, publikované pod č. 40/2014 Sb.). S ohledem na obsah podaného dovolání by v konkrétní trestní věci mohl přicházet v úvahu tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními soudů nižších instancí, a to v podobě jednak svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, a jednak, v případě prohlášení obviněného J. H., důkazu získaného , posléze použitého v rozporu s procesními předpisy (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03, ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04 a mnohé další).
19. Nejvyšší soud ovšem žádné ze shora uvedených pochybení nižších soudů v posuzovaném případě neshledal. Hodnocení důkazů ze strany soudu prvého stupně se v žádném případě neodchýlilo od elementárních pravidel racionality a logiky, a nevykazovalo tudíž žádné náznaky svévole. Na rozdíl od dovolatele, který se vyjadřoval pouze ke každému důkazu zvlášť, a více méně izolovaně, uvedený soud posuzoval provedené důkazy ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. nejen jednotlivě, ale též v jejich souhrnu. V prvé řadě nelze souhlasit s obhajobou v tom, že by klíčový důkaz, tedy výpověď spoluobviněného J. H., neusvědčovala také dovolatele z páchání předmětné trestné činnosti, včetně jeho povědomí o protiprávnosti jeho jednání. Již státní zástupce ve svém vyjádření správně poukázal na tvrzení spoluobviněného, že „ obžaloba (v níž je popsáno vědomé trestné jednání dovolatele) je založena na pravdivých skutečnostech “ (srov. č. l. 1074 spisu), anebo že dovolatel vyvážel po vyčištění nádrží v roce 2006 na vlastní žádost olej s tím, že když dostane zaplaceno od společnosti Seba Tanvald, a. s., tak se vše zlegalizuje, dovolatel zaplatí firmě J. V. a spoluobviněný udělá oficiální výdej (srov. č. l. 1075 spisu). Z uvedených (i některých dalších) fragmentů výpovědi spoluobviněného J. H. je tedy patrná vědomost dovolatele o ilegálnosti „obchodů“ se jmenovaným spoluobviněným, přičemž je nutno vyzdvihnout, že k žádné legalizaci nikdy nedošlo.
20. Další nepřímé důkazy, a to jak svědecké výpovědi, tak listinné důkazy, buď přímo potvrzují výpověď spoluobviněného anebo ji alespoň žádným způsobem nevyvracejí. Ve shodě se soudy nižších stupňů nepovažuje ani Nejvyšší soud výpovědi svědků K. P. a T. R. za vzájemně rozporné, naopak obě jejich výpovědi usvědčují oba spoluobviněné z posuzované trestné činnosti. Přitom informace o naplnění subjektivní stránky posuzovaného zločinu na straně dovolatele lze dovodit i z celého kontextu výpovědi prvně jmenovaného svědka, jemuž se měl jednoznačně k protiprávnímu jednání obou pachatelů nejprve doznat obviněný J. H., aby následně dovolatel O. U. dané informace potvrdil (srov. č. l. 1083-4 spisu). Ilegálnost posuzovaného jednání (tedy i naplnění subjektivní stránky) pak v kontextu s ostatními důkazy dokreslují i daňová přiznání, v nichž dovolatel obchody se zpronevěřeným TTO z pochopitelných důvodů zatajil (zda tato skutečnost indikuje i spáchání daňového deliktu nebylo předmětem tohoto řízení). Obdobný závěr je podpořen též svědeckou výpovědí O. V., podle kterého mu obviněný O. U. řekl, že „olej má uskladněn v areálu DIAMA a že takový olej potřebuje odvézt“, což s ohledem na skutečný stav byla vědomá lež ze strany dovolatele (srov. č. l. 1091 spisu).
21. Další provedené důkazy již prokazovaly spíše objektivní stránku posuzovaného jednání, případně se týkaly zavinění obviněného J. H. Mezi takovými bylo rovněž písemné prohlášení jmenovaného, jehož procesní použitelnost dovolatel zpochybnil. K tomu je potřeba nejprve zdůraznit, že ani případná nepoužitelnost uvedeného důkazního prostředku by na závěru soudů nižších instancí o vině dovolatele nemohla ničeho změnit, neboť ta byla bez důvodných pochybností zjištěna na základě dalších (shora zmíněných) důkazů. Každopádně soud prvního stupně se i touto otázkou ve svém rozhodnutí zabýval a žádný důvod k nevyužití daného prohlášení zcela správně neshledal. Vyloučil totiž, že by svědek K. P. listinu spoluobviněnému „ukradl“, naopak ten mu ji měl vydat dobrovolně. Soud rovněž zmíněné prohlášení (s ohledem na jeho obsah) důvodně hodnotil jako určené dalším osobám, a nikoliv osobní povahy či dokonce jako „dopis na rozloučenou“. Nejvyšší soud je téhož názoru, proto postačuje, aby na příslušnou pasáž odsuzujícího rozsudku (viz strany 23 a 24) odkázal. Stejně tak je možno poukázat na stranu 6 vyjádření státního zástupce, který se danému tématu věnoval ještě podrobněji (v tomto usnesení srov. shrnutí v odst. 11.).
22. Závěrem lze konstatovat, že soud prvního stupně se v procesu dokazování a konstelace skutkového děje žádného pochybení nedopustil, natož takového, které by mělo za následek porušení některých pravidel spravedlivého procesu v neprospěch dovolatele. Nejen soud druhého stupně jako soud odvolací, ale ani Nejvyšší soud jako soud dovolací neměly v takovém případě ze zákona možnost již učiněná skutková zjištění soudu prvního stupně jako soudu nalézacího jakkoliv měnit či jen doplňovat. V dovolacím řízení tedy bylo možno posoudit předmětný skutek po právní stránce, obviněný však žádnou námitku v daném směru neuplatnil, a tudíž přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu svým podáním nezaložil. Rovněž – s ohledem na ustanovení §265a odst. 4 tr. ř. – nemohl brojit proti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, neboť dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné . Nadto nelze s dovolatelem souhlasit v tom, že napadený rozsudek by byl nepřezkoumatelný. Za situace, kdy se soud druhého stupně plně ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, nic nebránilo tomu, aby ty nejzásadnější skutečnosti pouze stručně rekapituloval a ve zbytku odkázal na podrobné odůvodnění rozsudku nalézacího soudu. Totéž může učinit a také činí i Nejvyšší soud, který není povinen zabývat se skutkovými otázkami v dovolacím řízení (srov. strany 23 až 26 rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci sp. zn. 57 T 11/2015).
23. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 6. 2018
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu