ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.32.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 32/2016-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 2. 2016 o dovolání obviněného R. K. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 10 To 325/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 2 T 68/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 22. 6. 2015, sp. zn. 2 T 68/2015, byl obviněný R. K. uznán vinným v bodě 1. přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, v bodě 2. přečinem neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle §151 tr. zákoníku, jichž se dopustil činy popsanými tak, že
ad 1. dne 16. 3. 2013 kolem 20.00 hodin řídil po silnici ve směru od Č. L. na M. B., osobní vozidlo zn. Mazda 626, přičemž v úseku v katastru obce D., okres M. B., předjížděl při projíždění pravotočivé zatáčky před sebou jedoucí dosud nezjištěné vozidlo a v protisměru zavinil střet s protijedoucím osobním vozidlem zn. Honda Jazz, řidiče P. K., kterému způsobil zhmoždění krční páteře, pravého zápěstí a břišní stěny s obvyklou dobou léčení a pracovní neschopností do jednoho týdne, a jeho spolujezdkyni I. K. lehčí zranění bez dalšího léčení, a takto vozidlo řídil přesto, že trestním příkazem Okresního soudu v Trutnově sp. zn. 4 T 28/2013 ze dne 28. 2. 2013, který nabyl právní moci dne 14. 3. 2013, mu byl uložen mimo jiné trest zákazu činnosti řízení motorových vozidel v trvání 18 měsíců,
ad 2. téhož dne na témže místě bezprostředně po zavinění shora popsané dopravní nehody ze svého vozidla odstranil registrační značky a místo opustil, aniž by se přesvědčil, jaká zranění poškození P. K. a I. K. utrpěli, a neposkytl jim potřebnou pomoc.
Za tyto přečiny byl obviněnému R. K. podle §151 odst. 1 tr. zákoníku, a §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Dále mu byl podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti řízení motorových vozidel na dobu pěti let. Poškození byli s nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací odvolání obviněného podané proti výroku o vině i trestu shora uvedeného rozsudku usnesením ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 10 To 325/2015, jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájkyně z důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, které směřoval proti rozhodnutí o vině a trestu proto, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku i na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a to výhradně proto, že on nebyl tím, kdo vozidlo Mazda v době činu řídil, ale že to byl jeho bratr P. K. Tímto směrem obviněný soustředil veškeré své námitky, které založil na výhradách proti provedenému dokazování. Tvrdil, že nebyla respektována zásada, že v případě rozporů má soud rozhodnout ve prospěch obviněného, a soudy nevěnovaly dostatečnou pozornost jeho obhajobě, že předmětné vozidlo Mazda 626, neřídil, ani v tomto vozidle nikdy neseděl. Poukázal na to, že vlastníkem tohoto vozidla byl jeho otec a užíval je bratr P. K., který se navíc k předmětnému činu doznal. Obviněný tuto okolnost považoval za významnou i přesto, že doznání bratr učinil až poté, co bylo obviněnému sděleno obvinění a podána proti němu obžaloba, nicméně soudy měly uvěřit bratrovu vysvětlení, že se včas nedoznal z obavy před trestním stíháním své osoby, ale pravdu se rozhodl sdělit až po obvinění bratra.
Podle obviněného bylo nesprávné, že byl odsouzen jen na základě výpovědi E. Š., která jej označila za viníka nehody a tvrdila, že jej poznává, čemuž soudy uvěřily, aniž by vzaly v potaz nedostatky v rekognici provedené s touto svědkyní anebo objasnily rozpory, které se objevily v její výpovědi. Poukázal na to, že se jeho vizáž od popisu osoby řidiče podle svědkyně E. Š. značně liší, a to ve výšce i tvaru obličeje, když popis, který svědkyně uvedla, se více než obviněnému, podobá P. K. Podle svědkyně měl pachatel měřit asi 175 cm, měl mít kulatější obličej, nevypadal tlustě, vlasy měl nakrátko ostříhané, prořídlé a světlé, vysoké čelo, rty úzké jako semknuté, což odpovídá vzhledu bratra obviněného, který na rozdíl od obviněného (183 cm vysokého), měří 174 cm, bratr má typicky kulatý obličej, počínající pleš, vysoké čelo, světlé vlasy a jeho typickým znakem jsou právě úzké, semknuté rty. Jestliže při uvedených nesrovnalostech svědkyně označila za pachatele obviněného, měl ji soud považovat za nevěrohodnou, a nikoliv své rozhodnutí o tuto svědkyni opřít. Za pochybení tak obviněný považoval, že soudy neuvěřily výpovědi R. S. a K. L., kteří svědčili v jeho prospěch. Pokud soud zjišťoval ve výpovědích těchto svědků vypovídajících ve prospěch obviněného rozpory, měl zásadně přihlížet k tomu, že k nim došlo v důsledku časového odstupu od události.
Obviněný v dovolání vytkl i to, že soud nebral do úvahy nedostatky vyplývající z protokolu o nehodě v silničním provozu ze dne 17. 3. 2013 (č. l. 3 – 8 spisu), podle něhož policie sice zajistila odtah vozidla Mazda do objektu odtahové služby, však neprovedla zajištění stop na tomto vozidle, jehož řidič z místa činu utekl a odstranil z vozidla registrační značky, a to přesto, že na vozidle musely být otisky prstů a krevní stopy tohoto pachatele. Obviněný vyslovil názor, že soudy jej uznaly vinným zásadně proto, že byl krátce předtím pravomocně odsouzen za řízení v opilosti.
Vzhledem k tomu, že je nevinný, obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil k dalšímu projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného podle §265h odst. 2 tr. ř. doručeno k vyjádření, Nejvyššímu soudu sdělila, že po seznámení s jeho obsahem se k němu nebude písemně vyjadřovat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále zkoumal, zda naplňuje jím uplatněný dovolací důvod, neboť jen na podkladě dovolání, které je relevantně opřeno o některý ze zákonem vymezených důvodů, lze podrobit napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející věcnému přezkoumání.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné vytýkat výlučně vady právní, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vychází z toho, že tento dovolací důvod se týká nesprávné aplikace zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu na zjištěný skutkový stav, jímž je dovolací soud vázán, popřípadě nesprávné aplikace jiných norem hmotného práva (např. předpisů občanského práva, obchodního práva). Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení může spočívat i v porušení zásad o vztahu souhrnnosti při ukládání trestu [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněné pod č. 36/2004/18 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu zásadně nestačí pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
Vzhledem k tomu, že dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, není Nejvyšší soud v dovolacím řízení ve vztahu k tomuto tvrzenému dovolacímu důvodu oprávněn přezkoumávat a hodnotit postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů, neboť je povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav hodnotit hmotněprávní posouzení skutku, poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. Takové vady, které nemají právní povahu, ale spočívají v nedostatcích ve skutkových zjištěních, nelze v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle §265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Správnost právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu Nejvyšší soud posuzuje na podkladě skutkového stavu zjištěného soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž jimi učiněná skutková zjištění zásadně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02 (N 108/30 SbNU 489), či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), aj.]. Výjimkou z tohoto pravidla je pouze zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, pokud jej obviněný vytkne. Jednalo by se o něj, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)]. Jestliže není zjištěn shora definovaný extrémní nesoulad, na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění (§2 odst. 5, 6 tr. ř.), poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení.
Nejvyšší soud z hlediska těchto zásad posuzoval obsah obviněným podaného dovolání a shledal, že v něm nejsou uvedeny žádné námitky, které by bylo možné považovat za výhradu proti právnímu posouzení skutku nebo za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jak důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. stanoví, protože obviněný námitky soustředil výhradně proti postupu při provedeném dokazování, neboť vytýkal vady v provedené rekognici a hodnocení věrohodnosti výpovědi svědkyně E. Š., poukazoval na porušení zásady in dubio pro reo, nebo na závěry o nevěrohodnosti výpovědi svědků R. S. a K. L., a nebo že soudy nepřihlédly k doznání svědka P. K. Protože jde o výhrady brojící zásadně proti nedostatkům procesní povahy, jejichž podstatou byly postupy podle §2 odst. 5, 6 tr. ř. Nejvyšší soud z těchto důvodů nemohl obsah podaného dovolání meritorně přezkoumávat, neboť obviněný uváděl v dovolání okolnosti, které na žádný z dovolacích důvodů uvedených v §265b dost. 1 písm. a) a l ) tr. ř. nedopadají.
I přes tento závěr Nejvyšší soud nad rámec obviněným uvedeného dovolání zdůrazňuje, že napadená rozhodnutí nesvědčí o tom, že by soudy zanedbaly své základní povinnosti objektivně zjistit všechny podstatné skutečnosti rozhodné pro závěr o vině obviněného, a je třeba zdůraznit, že obhajobu obviněného, která je od počátku trestního řízení téměř neměnná, podrobně a pečlivě zkoumaly a respektovaly všechny zásady trestního řízení [srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/1994 (N 34/3 SbNU 257)].
Ve stručnosti je proto vhodné jen zdůraznit, že soudy svá rozhodnutí opřely nikoliv jen o jeden, byť nepřímý usvědčující důkaz, ale vinu obviněného zjistily na základě výsledku všech ve věci zajištěných a i provedených důkazů. K připomínkám obviněného o vyhodnocení rekognice, při níž svědkyně E. Š. ho označila za pachatele, Nejvyšší soud shledal, že rekognice byla provedena v souladu s podmínkami vymezenými v ustanovení §104b odst. 1, 2 tr. ř., jakož i podle §104b odst. 4 tr. ř. Je třeba zdůraznit, že před rekognicí E. Š. vzhled pachatele uvedla do protokolu o výslechu svědka (č. l. 31 – 35), a poté podle úředního záznamu (č. l. 73 – 75) ze dne 26. 7. 2013 podle fotografie označila jako řidiče osobního automobilu Mazda 626 muže pod číslem 2, kterým byl obviněný, a to i přesto, že mezi dalšími podobiznami byla i fotografie jeho bratra P. K., jehož však E. Š. jako pachatele vyloučila. Provedla se i následná rekognice in natura, a to dne 13. 1. 2014 (č. l. 37 – 43), v rámci níž svědkyně E. Š. opět vybrala obviněného s tvrzením, že jej poznává bezpečně a není na pochybách. Obviněný ale k průběhu rekognice, ani jeho obhájce, žádné námitky nevznesli.
Nejvyšší soud na podkladě uvedeného postupu, v němž neshledal žádné procesní nedostatky, považuje za vhodné uvést, že poznávací proces u svědkyně E. Š. nevyvolává žádné pochybnosti, protože popis, jaký zcela v počátku trestního řízení uvedla (č. l. 34), faktické podobě obviněnému odpovídá (muž s vysokým čelem, krátce střiženými vlasy, s kulatějším obličejem, který nevypadá tlustě). V průběhu celého trestního řízení nikdy při poznávání obviněného nezaváhala (č. l. 40), což koresponduje i s tím, co sama uvedla, tedy že bezprostředně po dopravní nehodě měla možnost si pachatele prohlédnout, a to asi po dobu pěti minut, přičemž se tento pachatel nacházel na místě, kde jej bylo dobře vidět a od svědkyně stál nejblíže na jeden metr (č. l. 210 spisu). Je tak zřejmé, že svědkyně měla dostatečné podmínky na to, aby byla schopna vnímat podobu tohoto pachatele natolik, aby jej následně mohla poznat. Lze jen uvést, že její ustálené tvrzení o tom, kdo je pachatelem, je běžným projevem uchování si paměťové stopy v souvislosti s prožitým vjemem, jenž je subjektivním dojmem, který si i svědkyně otiskla ve své paměti, a uchovala si ho v neměnné podobě po celou dobu, a proto mohla pachatele určit jak podle fotografie, tak i v osobním kontaktu. Při hodnocení výsledků rekognice má pak význam především samotný výsledek, který spočívá ve schopnosti ztotožnit poznávanou osobu osobou.
Je však třeba zdůraznit, že rekognice je jedním z důkazních prostředků, a proto v této věci soudy své závěry o vině vystavěly na celé řadě vzájemně se doplňujících důkazů, které hodnotily na základě logiky a s přihlédnutím ke všem zjištěným okolnostem jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Závěr o tom, že čin spáchal obviněný, a nikoli jeho bratr P., je výsledkem řádného řízení, neboť soud prvního stupně při hodnocení věrohodnosti výpovědi svědků nepochybil a své hodnocení dostatečným způsobem odůvodnil (strany 4 – 5 napadeného rozsudku), když zejména výpověď E. Š. zapadá do souhrnu dalších důkazů, se kterými je zcela v souladu. Soud vedle toho hodnotil i ostatní svědecké výpovědi a v potřebné míře vyložil, proč některé z nich nepovažoval za věrohodné. K obdobným výhradám obviněného se věnoval i odvolací soud (5 až 7 přezkoumávaného usnesení), jenž se zcela ztotožnil s hodnocením provedeným soudem prvního stupně jak ohledně hodnocení věrohodnosti jednotlivých svědků, k jejichž výpovědím se podrobně vyjádřil, tak i ve vztahu k namítaným vadám v prováděných rekognicích.
Nejvyšší soud ze všech uvedených důvodů dospěl k závěru o správnosti závěru o tom, že pachatelem je obviněný, když byla vyloučena existence rozporů, na něž obviněný v dovolání poukazoval.
S ohledem na tyto závěry byly výhrady obviněného učiněné v dovolání uplatněné v rozporu s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného R. K. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 2. 2016
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu