ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.385.2006.1
sp. zn. 8 Tdo 385/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. dubna 2006 o dovolání obviněného K. P. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, ze dne 10. 5. 2005, sp. zn. 5 To 292/2005, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 3 T 180/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného K. P. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný K. P. byl rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 10. 12. 2004, sp. zn. 3 T 180/2001, uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., jichž se dopustil podle skutkových zjištění popsaných v bodě 1) tím, že dne 7. 6. 2000 kolem 22.30 hodin v D.-B., na hlídaném parkovišti nad restaurací „N. T.“ bezdůvodně fyzicky napadl poškozeného D. V., a to tím způsobem, že ho nejdříve udeřil pěstí do obličeje, poškozený upadl na zem a obviněný ho dále kopl nohou do břicha. Poškozený utrpěl zranění - zlomeninu dolní čelisti vpravo, které si vyžádalo lékařské ošetření na chirurgickém oddělení Nemocnice D. a následně na stomatologickém oddělení M. nemocnice v Ú. n. L. s dobu léčení v délce od 8. 6. 2000 do 4. 7. 2000. V bodě 2) byl uznán vinným trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., který spáchal tak, že dne 28. 5. 2002 kolem 16.00 hodin v D., na křižovatce ulic 2. P. a. a V. přistoupil ke stojícímu vozidlu BMW 316, které řídil P. P., a baseballovou pálkou udeřil do čelního skla vozidla a následně do skla levých předních dveří, které rozbil a způsobil tak P. P. škodu nejméně ve výši 1.693,70 Kč.
Za tyto trestné činy byl podle §221 odst. 1 tr. zák., za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo též rozhodnuto o náhradě škody.
Krajský soud v Ústí nad Labem, jako soud odvolací, odvolání obviněného K. P. proti shora uvedenému rozsudku usnesením ze dne 10. 5. 2005, sp. zn. 5 To 292/2005, jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 10. 12. 2004, sp. zn. 3 T 180/2001, podal prostřednictvím obhájce JUDr. M. H. dovolání z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. V obsahu dovolání vyjádřil své výhrady a k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. uvedl, že soud prvního stupně porušil ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení konaném dne 10. 2. 2004 když převážnou část hlavního líčení konal bez jeho účasti. K tomuto pochybení došlo tím, že i když se k soudu obviněný dostavil tři minuté poté, co byl stanoven počátek hlavního líčení, neboť ho zdržela justiční stráž u vchodu do soudní budovy prováděním dlouhé osobní prohlídky, bylo hlavní líčení zahájeno bez něho a teprve po 30 minutách, kdy čekal na chodbě, prověřil soud, zda se obviněný dodatečně k jednání nedostavil. Do jednací síně tak byl povolán v době, kdy se již hlavní líčení chýlilo k závěru a po pěti minutách skončilo. Obviněný tak nebyl přítomen provedení jednoho z hlavních důkazů, a to čtení znaleckého posudku z oboru lékařství, který měl zásadní význam pro jeho odsouzení. Poukázal na dva svědky, kteří mu tuto skutečnost mohou dokázat.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný napadeným rozhodnutím vytkl, že soudy došly ke skutkovým závěrům o dvou úderech baseballovou pálkou, přestože svědci P. P. a M. R. tuto okolnost ve výpovědích učiněných u hlavního líčení, na rozdíl od skutečností popsaných v přípravném řízení, nepotvrdili. Dále obviněný poukázal na neúplnost provedeného dokazování, kterou spatřoval jednak v tom, že nebyla provedena rekonstrukce, a jednak, že nebyl vyhotoven nový rentgenový snímek. Požadoval též vyhotovení znaleckého posudku, který by se o takový rentgenový snímek opíral, a jímž by se prokázalo, zda vůbec ke zlomenině dolní čelisti poškozeného D. V. vůbec došlo, když existenci tohoto zranění zpochybňují vyčíslené náklady léčení pouze v částce 968,- Kč. Protože těmto návrhům nebylo vyhověno, nemají vyčíslení škody a na ni navazující náhrada oporu v provedeném dokazování a jsou proto nesprávné. Obviněný za nedostatek považoval, že nebyl zkoumán negativní vztah svědků J. R., J. K. a M. R. k obviněnému a že nebyli předvoláni a slyšeni jako svědci J. T., J. Š., D. Š. a M. T., kteří by prokázali, že obviněný nemohl být v den údajných incidentů na místech činu. Dokazování shledal neúplným i proto, že nebylo zjišťováno, zda poškozenému bylo vystaveno potvrzení o pracovní neschopnosti, nebo kde se tento doklad nachází, a že soudy nehodnotily dvanácti denní zahraniční rekreaci, na které se poškozený nacházel v době pracovní neschopnosti.
V závěru svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud), rozhodl, že se usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Děčíně, zrušuje a věc se vrací dotčenému soudu k novému rozhodnutí.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření konstatoval, že výhradám obviněného ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. nelze přisvědčit, neboť je věcí každého účastníka řízení, aby se dostavil k jednání soudu včas. Pokud se mu to nezdaří, je již věcí pouhé elementární slušnosti tuto skutečnost soudu neprodleně oznámit a omluvit se. Jestliže se obviněný dostavil před jednací síň po době stanovené pro zahájení jednání a pak tam údajně čekal, aniž by svůj příchod soudu signalizoval, zbavil se sám možnosti účastnit se jednání soudu, nemluvě o tom, že podle protokolu o hlavním líčení se obviněný sám opožděně dostavil do jednací síně. Soud měl pro jednání v nepřítomnosti obviněného splněny všechny předpoklady. Navrhl proto dovolání v této části posoudit jako zjevně neopodstatněné. Ohledně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zdůraznil, že obviněný neuvedl žádnou námitku, jež by se týkala nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotně právního posouzení, jde tudíž o výhrady směřující toliko proti skutkovým zjištěním soudu, a proto v této části navrhl posoudit ho jako podané z jiného důvodu, než na který uvedené zákonné ustanovení dopadá. V závěru vyjádřil názor, že napadené rozhodnutí není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání jako neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obdobně zjistil, že bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř., posuzoval rovněž otázku, zda dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonnými podmínkami.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolání podané z citovaného důvodu je tedy určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Nejvyšší soud je povinen zásadně vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně učiněných ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na zjištěný skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž změna skutkových zjištění učiněných soudem prvního, resp. druhého stupně dovolacím soudem je vyloučena, neboť zákonný výčet dovolacích důvodů v §265b tr. ř. je taxativní a přezkum skutkových zjištění není v tomto ustanovení jako důvod dovolání uveden (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je nutno připomenout, že nápravu některých skutkových, hmotně právních či procesně právních vad je podle trestního řádu možno učinit prostřednictvím dalších mimořádných opravných prostředků, a to stížnosti pro porušení zákona podle ustanovení §266 tr. ř. a násl., případně obnovy řízení podle §277 a násl. tr. ř.
Z uvedeného je zřejmé, že v rámci takto uplatněného dovolacího důvodu není možné vznášet námitky proti způsobu, jakým byly provedené důkazy ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. hodnoceny ani proti rozsahu provedeného dokazování, jak má na mysli ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Pokud se v souladu s těmito hledisky posoudí argumentace, kterou obviněný v rámci svého dovolání podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je zřejmé, že obviněný v žádném směru napadeným rozhodnutím nevytýká vady právní povahy, ale brojí výhradně proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, které byly zajištěny s tím, že je nepovažuje za dostačující k řádnému objasnění své viny, ale požaduje provedení důkazů dalších. Je tudíž patrné, že obviněný v této části svého dovolání namítal skutečnosti jiné, než pro které lze dovolání v souladu s důvody dovolání vymezenými v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) - l) tr. ř. podat.
S ohledem na to, že výhrady v dovolání obviněným přiřazené k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nejsou relevantní, Nejvyšší soud z jejich pohledu věcnou správnost napadených rozhodnutí nepřezkoumával. Pokud by obsahem dovolání obviněného byly jen takto vyjádřené vady, bylo by nutno dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiných důvodů, než zákon stanoví.
Důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dalším z důvodů, o něž obviněný své dovolání opřel, podle něhož lze dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Z této zákonné formulace je zřejmé, že uvedený dovolací důvod nemůže spočívat v jakékoliv nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ale jen v takové, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného.
V citovaném ustanovení se tedy předpokládá, že v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž byl zkrácen na svém právu ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (publikované pod č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Na základě čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (uveřejněná pod č. 2/1993 Sb.) má obviněný právo na projednání věci ve své přítomnosti mimo jiné i proto, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Rovněž na podkladě čl. 6 odst. 1, 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (uveřejněná pod č. 209/1992 Sb.) právo na spravedlivý proces zahrnuje především oprávnění obviněného na obhajobu i v tom, aby se mohl osobně obhajovat, vyslýchat svědky, dát vyslýchat svědky atd. Z hlediska ústavněprávního pohledu je pak právo na spravedlivý proces nutno posuzovat s přihlédnutím k celkovému průběhu trestního procesu v konkrétní věci, zvláště pak v souvislosti s existencí reálných možností obviněného uplatňovat svá zákonná obhajovací práva. Konečně je třeba připomenout i ustanovení §2 odst. 13 tr. ř. vymezující jako základní zásadu trestního řízení právo obviněného na obhajobu.
Z pohledu těchto zásad je nutné posuzovat okolnosti, za nichž bylo Okresním soudem v Děčíně dne 10. 12. 2004 konáno hlavní líčení, jehož se obviněný účastnil až v jeho závěru. Z obsahu spisu především vyplývá, že obviněný K. P. byl o době a místě konání hlavního líčení v tento den vyrozuměn v závěru předcházejícího hlavního líčení (č. l. 192a), kdy vzal na vědomí, že další hlavní líčení proběhne dne 10. 12. 2004 ve 12.30 hodin v č. dv. 010. Předvolán však byl v pořadí k prvnímu z hlavních líčení konanému dne 14. 5. 2004, přičemž se tak stalo vzorem „Tr. ř. č. 6a“ (dále jen „vzor 6a“), který obviněný, včetně obžaloby, převzal dne 23. 4. 2004. Obviněný na následná hlavní líčení již takto písemně předvoláván nebyl, neboť vždy, stejně tak jako i v posledním případě, bral termín jeho odročeného konání na vědomí. Z protokolu o hlavním líčení konaném dne 10. 12. 2004 (č. l. 2002) dále vyplývá, že v době jeho zahájení ve 12.30 hodin obviněný nebyl přítomen, a protože soud neměl od obviněného žádné informace o důvodu jeho neúčasti, hlavní líčení za splnění podmínek §202 odst. 2 tr. ř., jak je protokolováno, konal v jeho nepřítomnosti. Z obsahu uvedeného protokolu vyplývá, že v průběhu hlavního líčení okresní soud podle §211 odst. 5 tr. ř. za souhlasu přítomného státního zástupce přečetl znalecký posudek z oboru soudního lékařství a provedl další důkazy především čtením listinných důkazů podle §213 tr. ř. Poté bylo dokazování prohlášeno za skončené a bylo přistoupeno k závěrečným návrhům. Z protokolu plyne, že obviněný vstoupil do jednací síně v průběhu závěrečného návrhu státní zástupkyně a omluvil svůj pozdní příchod. Samosoudkyně obviněnému shrnula, jaké důkazy byly v době jeho nepřítomnosti provedeny a vyzvala jej, aby se k nim vyjádřil. Obviněný reagoval slovy, že se nemůže vyjádřit, neboť nebyl do jednací síně předvolán, i když se dostavil o dvě minuty později než byl stanoven začátek jednání.
Jak bylo výše již konstatováno, obviněný K. P. byl k prvnímu hlavnímu líčení předvolán standardizovaným tiskopisem „vzor 6a“ (viz obsah tiskopisu „Tr. ř. č. 6a“ – doručení obžaloby obžalovanému a jeho předvolání k hlavnímu líčení v případech, v nichž lze hlavní líčení konat v nepřítomnosti obžalovaného – Sdělení č. 2 Ministerstva spravedlnosti ze dne 1. 2. 2002, č. j. 514/2001 – org. – Seznam vzorů skupiny „tr. ř.“, publikovaného v částce 1/2002 Sbírky instrukcí a sdělení Ministerstva spravedlnosti ČR), z jehož obsahu vyplývá, že takto předvolaný obviněný (dovolatel) byl mimo jiné poučen o tom, že pokud „… se bez řádné a důvodné omluvy k hlavnímu líčení nedostavíte, může soud za splnění podmínek §202 odst. 2 tr. ř. provést hlavní líčení ve vaší nepřítomnosti.“ Jestliže byl obviněný později již jen ústně vyrozumíván o konání dalších hlavních líčení, je nutno stále vycházet z obsahu tohoto původně zaslaného předvolání, jímž byl obviněný informován o podmínkách, za nichž bude postupováno v případě jeho neúčasti. Musel být tudíž srozuměn s tím, že pokud svou neúčast včas a řádně neomluví, bude konáno hlavní líčení bez jeho přítomnosti.
Jak plyne z obsahu podaného dovolání, obviněný K. P. si sám byl vědom toho, že se opozdil a před jednací síň, v níž hlavní líčení probíhalo, se dostavil se zpožděním, když již bylo hlavní líčení započato. Vychází-li se z těchto obviněným tvrzených skutečností, obviněný čekal téměř půl hodinu před jednací síní, aniž by ověřil, zda již jednání bylo započato. Před jednací síní setrval delší dobu, po kterou soud o jeho existenci na chodbě nevěděl, a proto bez obviněného prováděl potřebné dokazování.
Nejvyšší soud považuje za nutné k uvedenému postupu soudu prvního stupně uvést, že nebyl v rozporu s ustanovením §202 odst. 2 tr. ř., podle něhož v nepřítomnosti obviněného může hlavní líčení soud provést, jen když soud má za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného, a přitom a) obžaloba byla obviněnému řádně doručena a obviněný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán, b) o skutku, který je předmětem obžaloby, byl obviněný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování.
Pro dodržení rozvedených zákonných hledisek svědčí všechny shora uvedené skutečnosti. Není pochyb o tom, že obviněný byl řádně a včas k hlavnímu líčení předvolán (a také se k němu dostavil), když obžaloba mu byla doručena již k prvnímu v pořadí nařízených jednání. Obviněný se účastnil těch hlavních líčení, která předcházela tomu, v němž jsou shledány procesní nedostatky, byl osobně soudem vyslechnut, a byl též přítomen prováděnému dokazování. Bylo-li při hlavním líčení dne 10. 12. 2004 nutné přečíst listinné důkazy, nebránilo soudu nic v závěru, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného. Soud mohl též v souladu s ustanovením §211 odst. 5 tr. ř. provést důkaz přečtením znaleckého posudku, neboť bylo zjevné, že se obviněný k hlavnímu líčení, ač byl řádně předvolán, bez omluvy nedostavil, jeho souhlasu s přečtením tohoto znaleckého posudku nebylo třeba a postačoval souhlas státního zástupce, který byl dán.
Podle názoru Nejvyššího soudu za všech těchto okolností mohlo být konáno hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného K. P. v souladu s ustanovením §202 odst. 2 tr. ř. a bylo přitom respektováno, že konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného lze toliko za výjimečných okolností, které dovolují prolomení výše již citovaných zásad, jež ve svém souhrnu garantují právo obviněného na spravedlivý proces.
V daném případě nešlo o případ, kdy by bylo konáním hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného soudní řízení (hlavní líčení) dotčeno jako celek, v takové míře a takovým způsobem, aby průběh soudního řízení pozbyl podstatných rysů a standardů spravedlivého procesu a nebylo dotčeno ústavní právo obviněného na spravedlivý proces. Tyto závěry Nejvyššího soudu nejsou v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu vyjádřenou v rozhodnutích sp. zn. 6 Tdo 499/2002 ze dne 12. 9. 2002 (Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 19, T 461.), ze dne 30. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 421/2002 (Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17. T 419.) a ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. 8 Tdo 1500/2004 (Soubor trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 12, T 762.).
Navíc je nutné zdůraznit i to, že se obviněný konce hlavního líčení zúčastnil, bylo mu dáno právo vyjádřit se k důkazům provedeným bez něj a bylo mu též umožněno, aby před tím, než byl vyhlášen napadený rozsudek, mohl uplatnit své právo na závěrečnou řeč.
Okresní soud v Děčíně proto neporušil právo obviněného na jeho obhajobu ve smyslu ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, když hlavní líčení dne 10. 12. 2004 konal zčásti v nepřítomnosti obviněného, a nedošlo tak k porušení jeho ústavně garantovaného práva na projednání věci v jeho přítomnosti ve smyslu uvedeného ustanovení. Námitka vznesená obviněným v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. proti postupu odvolacího soudu je proto neopodstatněná a dovolání obviněného z těchto důvodů Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. dubna 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová