ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.716.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 716/2019-4164
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 8. 2019 o dovolání obviněného P. L. , nar. XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Ruzyně, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 11. 2018, sp. zn. 3 To 101/2018, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 T 13/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. L. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 42 T 13/2016, byl obviněný P. L. (dále jen „obviněný“, případně „dovolatel“) uznán vinným jednáním (rozděleným do dvou samostatných skutků) právně kvalifikovaným jako dvojnásobný zvlášť závažný zločin zkrácení daně poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Za to mu soud podle §240 odst. 3 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání 7 let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Také mu uložil podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 500 denních sazeb po 10 000 Kč, tj. 5 000 000 Kč, přičemž pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanovil mu podle §69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 roků. Konečně mu uložil podle §73 odst. 1 tr. zákoníku i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti nebo družstva na dobu 7 let.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, z jehož podnětu Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 11. 2018, sp. zn. 3 To 101/2018, podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným jedním skutkem, spočívajícím v tom, že
I.
v přesně nezjištěné době v období od 1. 7. 2008 do 26. 10. 2010 v XY i jinde v úmyslu zkrátit daň z přidané hodnoty (dále i jen DPH) a vylákat výhodu na této dani, zaúčtoval nebo nechal zaúčtovat nebo nechal zaúčtovat do účetnictví společnosti A. P., se sídlem XY (nyní XY), IČ XY (dále i jen A. P.), pro účely sestavení přiznání k DPH padělané faktury společnosti P. G. C. R., se sídlem XY, IČ XY (dále jen P. G,), za nákup zboží PERSIL COLOR GEL (dále i jen Persil), jehož následný fiktivní vývoz a fiktivní prodej neexistující společnosti TOVAR ZA HIGIENE Ltd., Latiaviana 123/18, Skopie, Makedonie, DIČ 153189564MK (dále i jen TOVAR ZA HIGIENE) byl dokladován
A) jím vystavenými nepravdivými fakturami A. P.
§následuje výčet faktur rozčleněných do jednotlivých měsíčních zdaňovacích období (bod 1. až 10.) – mezi červencem 2008 a dubnem 2009, kdy obviněný působil jako jednatel této obchodní společnosti a z dané pozice podepsal daňové přiznání k DPH, u každého bodu je uvedena výše vylákaného nadměrného odpočtu DPH za konkrétní zdaňovací období,
B) nepravdivými fakturami společnosti A. P.
§následuje výčet faktur rozčleněných do jednotlivých měsíčních zdaňovacích období (bod 11. až 15.) – mezi květnem 2009 a zářím 2009, kdy obviněný již jako jednatel této obchodní společnosti nepůsobil, avšak nadále ji na základě plných mocí udělených formálními jednateli S. M. a S. H., přičemž daňová přiznání k DPH jsou opatřena jejich padělanými podpisy, u každého bodu je uvedena výše vylákaného nadměrného odpočtu DPH za konkrétní zdaňovací období,
přičemž uvedeným úmyslným jednáním vylákal neoprávněně výhodu na DPH v celkové výši 7 968 315 Kč ke škodě České republiky, zastoupené FÚ Praha 5 (nyní Finanční úřad pro hlavní město Prahu) ,
II.
v období od 25. 7. 2008 do 23. 12. 2009 v XY, v úmyslu vylákat výhodu na DPH, ačkoliv věděl, že společnost A. I., se sídlem XY (dříve XY), IČ XY (dále i jen A. I.) neprováděla žádnou obchodní činnost, tedy nepřijala ani neuskutečnila žádná zdanitelná plnění, podal nebo nechal podat na FÚ Praha 5
A) jako jediný jednatel a společník této společnosti
§následuje výčet daňových přiznání k DPH za jednotlivá měsíční zdaňovací období (bod 1. až 11.) – mezi červnem 2008 a dubnem 2009, v nichž byly vykázány nepravdivě přijetí plnění a uskutečnění plnění v různé výši, u každého bodu je uvedena výše vylákaného nadměrného odpočtu DPH za konkrétní zdaňovací období,
B) jako osoba fakticky ovládající společnost A. I. a jednající za ní na základě plné moci ze dne 29. 7. 2009
§následuje výčet daňových přiznání k DPH za jednotlivá měsíční zdaňovací období (bod 12. až 18.) – mezi květnem 2009 a listopadem 2009, opatřených padělanými podpisy S. M. a S. H., v nichž byly vykázány nepravdivě přijetí plnění a uskutečnění plnění v různé výši, u každého bodu je uvedena výše vylákaného nadměrného odpočtu DPH za konkrétní zdaňovací období,
čímž u daňového subjektu A. I. vylákal neoprávněně celkem nadměrný odpočet DPH ve výši 48 093 158 Kč,
přičemž celkem u A. P. v bodě I. A) 1 až 10., B) 11. až 15. a u A. I. v bodě II. A) 1. až 11. a B) 12. až 18. vylákal neoprávněně NO DPH v souhrnné výši 56 061 473 Kč .
3. Takto (zkráceně) popsané jednání soud druhého stupně právně posoudil jako zvlášť závažný zločin zkrácení daně poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, za což obviněnému uložil podle §240 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Také mu uložil podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 500 denních sazeb po 10 000 Kč, tj. 5 000 000 Kč, přičemž pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanovil mu podle §69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání 15 měsíců. Konečně mu uložil podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti nebo družstva na dobu 7 let.
4. Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím svého obhájce Mgr. Bc. Pavla Kroupy podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , neboť se domníval, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Dovolatel vyslovil přesvědčení, že v trestním řízení i napadeným rozsudkem byla porušena zásada volného hodnocení důkazů, zásada zákonnosti, zásada legality a zejména zásada materiální pravdy. O naplnění uplatněného dovolacího důvodu lze, podle jeho názoru, uvažovat proto, že zcela objektivně existuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, k čemuž poukázal a v podrobnostech citoval usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1494/2011. Uvedený nesoulad spatřoval konkrétně v tom, že mu nebylo prokázáno naplnění subjektivní stránky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby. Konstatoval proto, že podmínky pro zásah dovolacího soudu jsou v tomto případě naplněny, a doplnil, že pochybení nižších soudů jsou takové intenzity, že je na ně nutno nahlížet jako na porušení jeho práva na spravedlivý proces.
6. V další pasáži svého podání dovolatel namítl absenci vyjádření subjektivní stránky souzeného trestného činu. Ve výroku napadeného rozhodnutí nejen že není uvedeno jeho zavinění, ale jeho formu nelze dovodit ani z následného odůvodnění. V dané souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 186/2006 a usnesení téhož soudu sp. zn. 5 Tdo 474/2003. K tomu podotkl, že z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu není zřejmé, jak a zda soud zkoumal subjektivní stránku a zda a jak vůbec aplikoval §15 až §19 tr. zákoníku. Jen formálně je slovo „úmysl“ uvedeno v popisu skutku. Na jiném místě se rozsudek zaviněním dovolatele vůbec nezabývá. Přitom skutková podstata §240 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje úmyslné zavinění, které nelze v žádném případě předpokládat (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 722/09). Stejně jako u všech ostatních znaků předmětného trestného činu je třeba jej prokázat a způsob, jakož i výsledek tohoto prokázání náležitě zachytit a odůvodnit na základě §125 odst. 1 tr. ř. Nic takového však v napadeném rozsudku obsaženo není, přičemž tato absence zakládá vadu spočívající v nesprávném právním posouzení skutku a činí jej zároveň nepřezkoumatelným. Už vůbec ze strany obou soudů nezaznívá argumentace k použití kvalifikované skutkové podstaty trestného činu, ani k zavinění k ní.
7. Dále obviněný odvolacímu soudu vytkl neurčitou klasifikaci jeho jednání ve skutkové větě výroku o vině, kde je použita formulace „v úmyslu zkrátit daň a vylákat výhodu na této dani“; podstata těchto dvou jednání je však jiná. V návaznosti na to vysvětlil rozdíl mezi „zkrácením daně“ a „vylákáním daňové výhody“ s poznámkou, že naplnění jedné kvalifikace skutku zároveň vylučuje naplnění druhé varianty. Taková trestněprávní kvalifikace je neurčitá, a tedy v rozporu s čl. 6 odst. 3 písm. a) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod upravující právo každého obviněného být podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu.
8. Následující výhradou dovolatele byla absence odůvodnění časové působnosti trestního zákona. Řádné posouzení této otázky vyžaduje strukturované uvážení okruhu okolností konkrétního případu, jak plyne ze Stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. Tpjn 302/2010. V jeho právní větě se uvádí, že „ pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího trestního zákona by bylo pro pachatele příznivější, je rozhodující celkový výsledek z hlediska trestnosti posuzovaného činu … “. Podle napadeného rozsudku se měl předmětný skutek odehrát v roce 2008 a 2009, tedy za účinnosti trestního zákona z roku 1961 (dále též „tr. zákon“), soud prvního však trestnost posoudil podle trestního zákoníku účinného až od 1. 1. 2010, což bez dalšího odůvodnil tím, že je to pro obviněného příznivější. Odvolací soud pak danému tématu nevěnoval vůbec žádnou pozornost. Přitom podstatný efekt v jeho prospěch mohlo mít posouzení kritérií podle §88 odst. 1 tr. zákona, ale též nebyla vyloučena aplikace §40 tr. zákona o mimořádném snížení trestu odnětí svobody s poukazem na výjimečné okolnosti případu, což jsou skutečnosti, které leží mimo okruh stupně nebezpečnosti činu pro společnost.
9. Značný prostor věnoval obviněný námitce extrémního rozporu mezi skutkovými závěry soudu a provedenými důkazy. Zdůraznil povinnost Nejvyššího soudu interpretovat dovolací důvody tak, aby byla respektována základní lidská práva a svobody, a přihlížet ke všem vadám majícím za následek neústavnost rozhodnutí a porušení zásad spravedlivého procesu. Soud prvního stupně provedl dokazování, byť jen konstatováním obsahu listin, konkrétně podáním u správce daně, kdy tyto listiny jsou pravým opakem mezi zjištěním správce daně a obžalobou. Pro ilustraci obviněný zopakoval časovou osu, která by se logicky měla krýt s rozsudkem. Je však seznatelné, že tomu tak není, čímž je dán namítaný rozpor. Následoval poměrně rozsáhlý výčet nadměrných odpočtů z jednotlivých daňových přiznání za měsíční zdaňovací období s údajem, kdo přiznání sestavil, případně i podepsal, jsou zde dále zaznamenány změny v osobách jednatelů a společníků, předání účetnictví apod. Důraz dovolatel kladl na přiznání k DPH za zdaňovací období 10, 11 a 12/2009, která do rozsudku ani žalobního návrhu zahrnuta nejsou, jednoznačně a bez všech pochybností však osvědčují jeho procesní obranu, že od momentu, kdy prodal svůj obchodní podíl a abdikoval na funkci jednatele, společnost A. P. neovládal, jak je v rozsudku bez logického zdůvodnění uvedeno. Nalézací soud tedy dokazování u zmíněné obchodní společnosti provedl zcela nesprávně, jelikož důkazní situace neumožňovala učinit spolehlivý závěr o jednání obviněného, když listiny správce daně jsou v rozporu s obžalobou. Tuto část dovolání uzavřel teoretickým výkladem k problematice dokazování, zejména k zásadám provádění a hodnocení důkazů zakotveným v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.
10. Poslední okruh dovolacích výhrad se vztahoval k nepřezkoumatelnému stanovení výše škody. Ta měla být vypočtena bez jakéhokoliv logického opodstatnění. Již způsob, jakým státní zástupce v podané obžalobě dospěl ke konkrétní výši škody, vyvolává zásadní pochybnosti a je nepřezkoumatelný. Výpočet údajně způsobené škody měl být uveden na pravou míru při vypracování znaleckého posudku, tento důkaz byl však poměrně neadekvátně odmítnut s pouhým obecným odkazem na to, že se jedná o mechanickou matematickou operaci. Kritérium majetkové škody je však zcela zásadní nejen z hlediska právní kvalifikace, ale též ukládaného trestu. Napadené rozhodnutí tak nevymezuje jednoznačně, jakou škodu měl dovolatel způsobit právě s přihlédnutím ke konkrétním skutečnostem (zejména zavinění na znaku kvalifikované skutkové podstaty). Namísto toho mu soud nepřezkoumatelným způsobem přičetl škodu (podle jeho názoru) vzniklou. Obviněný připomněl své návrhy na doplnění dokazování výslechem pracovnic správce daně s poukazem na fakt, že v době, kdy byl 100% společníkem a jediným jednatelem společnosti A. I., provedl správce daně řadu kontrol, ukončených „bez nálezu“, tj. nadměrné odpočty nebo naopak platby na DPH byly zcela v souladu s předmětem faktického podnikání této společnosti. Je tedy zavádějící a nesprávné, že v rozsudku vyčíslená škoda má osvědčovat škodu způsobenou České republice, zastoupené Finančním úřadem pro Prahu 5, když ani tento konkrétní výši nevyčíslil a není pravdou, že by se s nárokem na její náhradu připojil do adhezního řízení. Taková škoda je tak jednoznačně v rozporu s kontrolami správce daně. Je navíc zarážející, že nadměrný odpočet měl být za prací prášky, ale v protokolu o kontrole taková položka uvedena není.
11. Ze shora uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. nejprve zrušil napadené rozhodnutí, jakož i rozsudek soudu prvého stupně ve výrocích o jeho vině a trestu, a dále aby jej v souladu s §265m odst. 1 tr. ř. ve spojení s §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby, in eventum podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl.
12. V souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). V jeho úvodu zdůraznila, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů. V této souvislosti konstatovala, že soudy obou stupňů v dané věci řádně zjistily skutkový stav věci, a proto žádný, natož extrémní, rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními neshledala. Dále uvedla, že dovolatele usvědčují jednak listinné důkazy (zejména daňová přiznání společností A. P. a A. I., faktury za „vyvážené“ zboží) jakož i výpovědi svědků (především S. M., S. H.) a závěry znalce Ing. Luboše Černého, kterého soud opatřením přibral k podání znaleckého posudku z oboru ekonomiky, specializace daně, mzdy a účetní evidence. Za podřaditelnou pod zvolený dovolací důvod nepovažovala ani námitku nedodržení pravidla „in dubio pro reo“.
13. Blíže se státní zástupkyně vyjádřila pouze k těm výhradám obviněného, které zákonný rámec §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplňovaly. K absenci explicitního vyjádření subjektivní stránky poznamenala, že i když odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí neuvedl přesně formu zavinění, tato plyne z jeho odůvodnění, když v odstavci 20 konstatoval, že „ veškeré jednání obžalovaného bylo motivováno u obou daňových subjektů snahou vylákat nadměrný odpočet DPH, z jednání lze dovodit i jednotící záměr obohacovat se na úkor státu uváděním nepravdivých údajů v daňových přiznáních k DPH v uvedených obdobích, s cílem vylákat vyplacení nadměrného odpočtu DPH “. V této souvislosti státní zástupkyně poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 6 Tdo 77/2016, podle něhož explicitní nevyjádření formy úmyslného jednání pachatele v rozhodnutí soudu zpravidla neodůvodňuje jeho kasaci, je-li konkrétní forma jeho zavinění odvoditelná z učiněných skutkových zjištění. V posuzovaném případě je nepochybné, že dovolatel se daného jednání dopustil v úmyslu přímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, i když není forma zavinění explicitně vyjádřena odkazem na příslušná zákonná ustanovení. Závěr o naplnění subjektivní stránky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněného popsaného ve skutkové větě ve výroku o vině, ale i z ostatních rozhodných okolností, zejména pak z neodvratnosti následku v podobě neoprávněně vylákaného nadměrného odpočtu DPH, o který se obohacoval, s vědomím neoprávněnosti jeho vyplácení.
14. K argumentaci týkající se neurčité právní klasifikace jednání ve výroku rozsudku odvolacího soudu státní zástupkyně uvedla, že formulace skutkové věty obsahuje všechny zákonné znaky trestného činu, za který byl obviněný odsouzen. Je sice pravdou, že v popise skutku je uvedeno „v úmyslu zkrátit daň a vylákat výhodu na této dani“, nicméně z kontextu dalších skutkových okolností, zejména způsobeného následku se podává, že dovolatel svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty souzeného trestného činu právě vylákáním daňové výhody. Skutková věta rozsudku pojímá všechny skutečnosti významné z hlediska použité právní kvalifikace a popisu skutku odpovídá i právní věta napadeného rozhodnutí, z níž je zřejmé, že obviněný byl odsouzen za vylákání výhody na DPH. Rozsudek odvolacího soudu obsahuje všechny náležitosti skutkové věty výroku rozsudku podle §120 odst. 3 tr. ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2007, sp. zn. 7 Tdo 184/2007).
15. Dále se státní zástupkyně věnovala dovolatelově námitce, že odvolací soud neodůvodnil časovou působnost trestního zákona. Podle jejího právního názoru bylo správně jednání obviněného s ohledem na §2 odst. 1 tr. zákoníku a s přihlédnutím k čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod posuzováno podle pozdějšího zákona, trestního zákoníku, neboť tento zákon je pro něj příznivější s přihlédnutím k celkovému výsledku z hlediska trestnosti. Rozhodujícím kritériem je druh a výměra v úvahu přicházejících trestů, nikoliv kritéria podle §88 odst. 1 a podle §40 tr. zákona, které nejsou s přihlédnutím ke komplexnímu posouzení trestnosti případu podstatné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2001, sp. zn. IV. ÚS 158/2001, uveřejněný pod č. 12 ve sv. 21 Sb. a nál. a usn. Ústavního soudu). Přestože odvolací soud neodůvodnil časovou působnost trestního zákona, je nepochybné, že trestnost činu posoudil správně podle trestního zákoníku, neboť je zákonem pro pachatele příznivějším.
16. K výhradě dovolatele týkající se výpočtu výše způsobené škody státní zástupkyně uvedla, že škoda na podkladě znaleckého posudku z oboru ekonomika představuje rozdíl mezi údaji uvedenými v přiznáních k DPH za jednotlivá období obviněným (uplatněný nadměrný odpočet) a stavem, kdy by deklarované nákupy a prodeje nebyly v jednotlivých daňových přiznáních započítány. Z rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmý i mechanismus úpravy výše způsobené škody oproti závěrům znaleckého posudku, jenž vyzněl ve prospěch obviněného. Pokud jde o námitku, že výše daňového úniku byla stanovena v rozporu s kontrolami provedenými správcem daně, poukázala státní zástupkyně na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1049/2014, podle kterého rozhodnutí finančního orgánu o daňové povinnosti obviněného jako daňového subjektu není v řízení o trestném činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku pro soud závazné, a to ohledně skutkových i právních otázek. Právní posouzení škody tak bylo učiněno v souladu s §137 tr. zákoníku. Dovolatel svým jednání vylákal neoprávněně na DPH daňovou výhodu v celkové výši 56 061 473 Kč tím, že předstíral nákup, prodej i vývoz zboží, což jednoznačně vypovídá o naplnění znaku škody velkého rozsahu.
17. Po zvážení shora uvedených skutečností státní zástupkyně dospěla k závěru, že dovolání obviněného je jako celek zjevně neopodstatněné. Proto navrhla, aby jej Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasila s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
18. Vyjádření státní zástupkyně zaslal Nejvyšší soud datovou schránkou na vědomí obhájci obviněného Mgr. Bc. Pavlu Kroupovi. Jeho prostřednictvím učinil dovolatel repliku, která byla Nejvyššímu soudu doručena dne 29. 6. 2019. S právním hodnocením státní zástupkyně k podanému dovolání se neztotožnil, neboť jej považoval za rozporné s hodnocením soudů obou stupňů. Sdělil, že je mu znám smysl a podstata institutu dovolání a určitě jej nezaměňuje s institutem přezkoumávání skutkových zjištění. Rozhodně má ale právo uplatňovat dovolání v případě, považuje-li skutková zjištění za natolik vnitřně rozporná, že nemají žádnou logiku.
19. Dále obviněný polemizoval s hodnocením výpovědí svědků S. M. a S. H. Skutečnost, že prvý jmenovaný byl před vstupem do managementu obou výše zmíněných společností zaměstnancem A. P. v pracovní pozici řidič a následně mechanik, nemůže zakládat žádnou logickou úvahu o tom, že byl nějaký bílý kůň, jak uvádí odvolací soud. K takovému tvrzení není objektivní důkaz. To, že právě v době, kdy se stal jednatelem společností, šel na plánovanou operaci kyčlí a v dané souvislosti u něj nastala pracovní neschopnost v délce 2 let, nezakládá důvodnost shora uvedeného tvrzení. Pokud měl (obviněný) od svědka udělené plné moci k jistým úkonům za společnosti, činil je tak s jeho vůlí a vědomím, a nikoli svévolně a ve snaze zastřít původ uvedeného žalovaného jednání. Naopak svědek S. H. najisto bílým koněm byl, ale osob M. F., R. Š. i S. Š., případně i Z. Č. Dovolatel marně v přípravném řízení i u hlavního líčení uváděl, k čemu jej uvedené osoby nutily a že se musel s rodinou skrývat na různých místech. Je zcela nepochybné, že soud je vázán žalobním návrhem, ale pokud v průběhu dokazování vyplynou tak závažná zjištění, nemůže být nikdy bez prověření těchto okolností vina obviněného postavena najisto a skutkový stav zjištěn bez všech pochybností. Je zcela s podivem, že se soud prvního stupně spokojil s pouhým konstatováním svědka M. F., že nebude jako svědek vypovídat, aniž by se jakkoli pokusil jej dotázat, jaký pro to má zákonný důvod ve smyslu §100 tr. ř. To, že (obviněný) vnímal osoby zejména M. F. a R. Š. jako osoby pro jeho osobu a rodinu ohrožující, svědčí i jejich pestrá trestní minulost, kterou podrobněji rozvedl.
20. Odkaz státní zástupkyně na daňová přiznání vnímal dovolatel jako zjevné nepochopení jednak vedení účetní evidence obou daňových subjektů, ale také nepochopení vyplňování příslušného pole do tohoto přiznání ve vztahu k vývozu zboží. Zcela zásadní jsou ale závěry, respektive znalecký posudek znalce Ing. Černého, který sám konstatoval, že účetní doklady nemají prvky průkaznosti. V této souvislosti (obviněný) odkázal na §100 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, kdy jde primárně o záznamovou povinnost daňového subjektu do daňového přiznání, který se předkládá správci daně. Pokud ale daňová přiznání sestavovala na základě smluvního vztahu mezi uvedenými společnostmi a na základě plné moci právnická osoba D.– V., která má příslušné oprávnění a jejíž výstupy kontroluje jednatelka a zároveň daňová poradkyně Z. S., jeví se dovozované jednání dovolatele, tedy že jednal v úmyslu přímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, důkazně nepodloženým tvrzením.
21. Již v podaném dovolání obviněný namítal, že v obou rozhodnutích soudů není obsažena argumentace k použití kvalifikované skutkové podstaty trestného činu, ani k zavinění ke konkrétní skutkové podstatě trestného činu. Zarážející je, že sám odvolací soud má pochybnosti minimálně o pohnutce. Také poukázal na to, že rozhodnutí soudu druhého stupně obsahuje velmi časté odkazy na rozhodnutí soudu prvního stupně, který je však zároveň zrušen v celém jeho rozsahu. Jako nepřiléhavý dovolatel označil odkaz státní zástupkyně na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 6 Tdo 77/2016, kdy podle uvedeného: explicitní nevyjádření formy úmyslného jednání pachatele v rozhodnutí soudu zpravidla neodůvodňuje jeho kasaci, je-li konkrétní forma jeho zavinění odvoditelná z určitých skutkových zjištění . K tomu poznamenal, že v daném případě nelze odvodit ničeho, co by mohlo tento stav zhojit. Dále podotkl, že odvolací soud hodnotil důkazy, aniž by je znovu ve veřejném zasedání prováděl a pokud z takového neprovedeného důkazu vystavěl své rozhodnutí, není zde opora v zákoně. Ani odkaz státní zástupkyně na nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2001, sp. zn. IV. US 158/2001, nepovažoval za přiléhavý, neboť uvedený nález nekonstatuje, že by nemusela být časová působnost zdůvodněna. Podle jeho názoru jde o zásadní pochybení, které zakládá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, a to bez dalšího a zcela zjevně naplňuje dovolací důvod dle §256 odst. 1 písm. g) tr. ř.
22. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce, jak ukládá §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti předepsané v §265f odst. 1 tr. ř.
23. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
24. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotněprávních (ať již práva trestního či jiných právních odvětví) nikoliv však procesních . Proto v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, která soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je dovolací soud naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. V opačném by totiž suploval činnost soudu druhého stupně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02 aj.). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
25. V tomto světle je patrné, že ne všechny tematické okruhy, které jsou součástí podaného dovolání, resp. námitky v něm uplatněné, odpovídají právě nastíněnému zákonnému vymezení dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ostatně i sám obviněný prezentoval, že si je vědom skutečnosti, že Nejvyšší soud není v dovolacím řízení oprávněn nově hodnotit provedené důkazy a jakkoliv modifikovat skutkové závěry soudů nižších instancí. Přesto podstatnou část svého podání věnoval právě výhradám vůči skutkovým zjištěním přijatým soudem prvého stupně.
26. Dovolatel ovšem v tomto směru vznesl námitku tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy, učiněnými skutkovými zjištěními. V uvedeném (a nutno zdůraznit, že zcela výjimečném) případě může i dovolací soud do již zjištěného a ustáleného skutkového stavu zasáhnout, jelikož je bez ohledu na zákonný rozsah dovolacích důvodů povinen respektovat ústavně garantovaná práva a svobody, a to především ve smyslu dodržení pravidel spravedlivého procesu, jejichž porušení nelze v žádné fázi trestního řízení tolerovat. Podle závazného právního názoru Ústavního soudu je Nejvyšší soud na základě čl. 4, 90 a 95 Ústavy povinen v rámci řízení o dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení základní práva dovolatele porušena a pokud se tak stane, je tato skutečnost vždy podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, publikované pod č. 40/2014 Sb.).
27. Je však potřeba důrazně zopakovat, že zásah do skutkových zjištění Nejvyšším soudem je postupem vskutku výjimečným a ojedinělým, k němuž lze přistoupit jen v odůvodněných případech. Jedním z nich je situace, kdy hodnocení provedených důkazů vykazuje zjevné prvky libovůle, tedy odporuje-li základním kritériím logického uvažování. Právě tímto směrem i dovolatel ve svém podání mířil, pokud zpochybňoval průkaznost listinných důkazů či namítal, že obě obchodní společnosti od určité doby neovládal a hlavně, že s fiktivními fakturami nemá co do činění a že je nezahrnoval, příp. nenechal zahrnovat do daňových přiznání k DPH. Nejvyšší soud však způsob hodnocení důkazů soudem prvního (potažmo druhého) stupně i jeho konečná skutková zjištění nepovažoval za nelogická, vnitřně rozporná či jinak svévolná. Proto ani pochybení, které by mělo za následek porušení práva obviněného na spravedlivý proces, neshledal a zároveň nebyl povolán k tomu, aby příslušné skutkové závěry obou nižších soudů dopodrobna věcně přezkoumával.
28. Pouze ve zkratce je možno poukázat na skutečnost podloženou celou řadou provedených důkazů, že to byl jedině dovolatel, kdo řídil finanční záležitosti obou obchodních společností, jediný měl dispoziční právo k oběma účtům, mezi nimiž probíhaly „platby“ za předmětné fiktivní transakce. Rovněž je mimo jakoukoliv pochybnost, že svědci S. M. a S. H. byli jednateli obou společností pouze formálně a jejich chod i nadále řídil obviněný. Soudy obou stupňů též správně zhodnotily listinné důkazy dokládající výši neoprávněně vylákaného nadměrného odpočtu DPH, tj. především faktury předané společností M. W., s nimi korespondují finanční toky zachycené na výpisech z účtů obou společností, příslušná daňová přiznání atd., kdy na podrobné úvahy soudů k celkové výši způsobené škody postačuje z důvodu procesní ekonomie pouze odkázat (srov. zejména str. 17 rozsudku soudu prvního stupně). Lze tedy zopakovat, že Nejvyšší soud do zjištěného skutkového zjištění nikterak nezasahoval a při hodnocení dalších dovolacích námitek z něj bezvýhradně vycházel. Již vůbec pak nespadalo do jeho kompetence posuzovat případnou účast dalších osob na předmětné trestné činnosti. Pokud by však šetřením orgánů činných v trestním řízení vyplynulo, že obviněný se stal skutečně obětí např. vydírání (a nešlo pouze o jeho obhajobu), bylo by možno uvažovat o obnově řízení ve smyslu §277 a násl. tr. ř. V tento moment je ovšem rozhodující, že veškerá trestněprávně relevantní aktivita v dané věci i zisk z ní plynoucí byla doložena výhradně na jeho straně.
29. Další dovolatelovy námitky bylo již možné s určitou mírou tolerance pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, ani jednu z nich však nebylo možno považovat za opodstatněnou. Hovořil-li obviněný o absenci vyjádření subjektivní stránky, nekoresponduje takové tvrzení příliš se skutečností. V tomto směru je vhodné předeslat, že odvolací soud sice zrušil rozsudek Městského soudu v Praze celém jeho rozsahu, učinil tak ale z důvodu odlišného právního posouzení jednání dovolatele jako jednoho skutku a nikoliv dvou, jak uzavřel soud nalézací, a taktéž mu zmírnil jak trest odnětí svobody i náhradní trest odnětí svobody (ve vztahu k testu peněžitému). Jinak se ovšem s názory a úvahami prvého soudu plně ztotožnil, nic mu tedy nebránilo na ně ve svém rozhodnutí odkazovat a žádnou takovou překážku neshledává ani soud dovolací. A právě na str. 20 až 21 odsuzujícího rozsudku soud prvního stupně výslovně uvedl, že „ vzhledem k charakteru a dlouhodobosti jednání obžalovaného a ke způsobu provedení je třeba dovodit, že obžalovaný se zažalovaného jednání dopustil úmyslně ve formě přímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku “.
30. Ještě podstatnější je pochopitelně vyjádření formy zavinění ve skutkové větě aktuálního výroku o vině, tedy že dovolatel konal „ v úmyslu zkrátit daň z přidané hodnoty … a vylákat výhodu na této dani “. Jde sice o vyjádření ne zcela přesné, jak bude ještě pojednáno níže, nepřesnost se ale přímo netýká formy zavinění. Za nejzásadnější je pak třeba považovat samotný charakter posuzované trestné činnosti, spočívající ve vědomém zahrnování padělaných faktur dokladujících fiktivní obchody do daňových přiznání k DPH a na základě toho opakované vylákávání neoprávněné výhody na této dani, to vše po dobu více než dvou let. Je zcela zjevné, že u takového druhu kriminality z logiky věci nepřichází v úvahu žádná jiná myslitelná alternativa než právě úmysl přímý, což ani není potřeba obsáhle odůvodňovat, ať již ve vztahu k základní, tak kvalifikované skutkové podstatě předmětného trestného činu, neboť obviněný si prokazatelně musel být vědom výše jím způsobené škody, která mnohonásobně převyšovala hranici škody velkého rozsahu podle §138 odst. 1 tr. zákoníku.
31. Je nutno připustit pochybení soudů obou stupňů ve shora citované formulaci skutkové věty, konkrétně ve slovním spojení „ v úmyslu zkrátit daň z přidané hodnoty “, když obsahem skutku, z jehož spáchání byl dovolatel uznán vinným, bylo výhradně protiprávní vylákávání nadměrných odpočtů, tj. výhody na dani, což je patrné i ze znění tzv. právní věty výroku o vině. Nejvyšší soud a nepochybně i oba soudy nižších instancí jsou si přitom vědomy, že „zkrácení daně“ a „vylákání výhody na dani“ jsou dva rozdílné instituty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby. Nelze však souhlasit s námitkou obviněného, že by tímto bylo porušeno jeho právo být podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu ve smyslu čl. 6 odst. 3 písm. a) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Jak již upozornila státní zástupkyně, ve výrocích rozsudků obou soudů je přesně identifikováno jednání, za které byl odsouzen, přičemž jsou zde patrné všechny skutkové okolnosti, kterými byly (po stránce objektivní i subjektivní) naplněny jednotlivé znaky skutkové podstaty zločinu podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Jinak řečeno dovolatel byl přesně seznámen se všemi detaily jednání, za které byl soudem prvního stupně finálně odsouzen, proti nimž mohl směřovat svou další obhajobu, a uvedená (snadno odhalitelná) nepřesnost proto nemohla mít za následek neurčitou právní kvalifikaci posuzovaného skutku ani jakéhokoliv zkrácení jeho práva na obhajobu.
32. Nadto nelze odhlédnout od skutečnosti, že byl obviněný původně stíhán nejen za neoprávněné uplatňování nároku na nadměrný odpočet DPH, ale také za zkrácení daňové povinnosti společnosti A. P., kdy měl podle znění obžaloby u skutku ad I. v bodech 12. a 13. zkrátit „ DPH společnosti A. P. v celkové výši 69 972 Kč “ (srov. str. 4 až 5 obžaloby). Po celou dobu přípravného řízení a téměř celé hlavní líčení až do momentu, kdy státní zástupce odhalil a před soudem poukázal na nepřesnosti ve znaleckém posudku z oboru ekonomika, specializace daně, mzdy a účetní evidence, tedy slovní spojení, že jednal v úmyslu zkrátit daň z přidané hodnoty a vylákat výhodu na této dani bylo zcela přiléhavé, v obžalobě podrobně rozvedené a plně vystihovalo podstatu projednávaného obvinění. Teprve na základě nápravy zjištěných nesrovnalostí soud prvního stupně upravil znění skutkové věty, ze které odstranil údaje o zkrácení daně. Fakt, že v úvodní obecné části skutku ad I. opomněl vypustit i sousloví „ v úmyslu zkrátit daň z přidané hodnoty “, nemohlo nijak zasáhnout do práva dovolatele na spravedlivý proces.
33. Žádné opodstatnění neměla ani dovolatelova výhrada vztahující se k časové působnosti trestních zákonů. Oba soudy správně aplikovaly §2 odst. 1 tr. zákoníku, podle něhož se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže je to pro pachatele příznivější . Zcela v souladu s tímto zákonným ustanovením pak kvalifikovaly jednání obviněného podle příslušného ustanovení pozdějšího předpisu, tj. nového, v současné době účinného trestního zákoníku. Tento postup je rovněž podporován právním názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným ve stanovisku jeho trestního kolegia ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. Tpjn 302/2010, v němž je jako rozhodující kritérium akcentováno „ srovnání trestních sazeb uvedených v posuzovaných zákonech a trestů, které lze na jejich základě uložit “. V této trestní věci šlo o porovnání trestní sazby §148 odst. 4 tr. zákona, která činila pět až dvanáct let s trestní sazbou §240 odst. 3 tr. zákoníku vyměřené na pět až deset let. Z logiky věci je mírnější trestní sazbou ta posledně uvedená, proto byl soud povinen užít právě ji. Z hlediska porovnání trestnosti činu již nehrají roli ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody, která stejně upravují oba trestní zákony vcelku obdobně (§40 tr. zákona a §58 tr. zákoníku) s tím, že v tomto konkrétním případě by se na dovolatele vztahovala takřka identická pravidla. Kromě toho si s ohledem na okolnosti případu lze jen stěží představit praktickou aplikaci daného postupu. Již zcela iluzorní by bylo využití obviněným zmiňovaného §88 odst. 1 tr. zákona, kdy lze pouze zopakovat, že hranice škody velkého rozsahu podmiňující naplnění kvalifikované skutkové podstaty předmětného trestného činu byla překročena velice výrazně, čímž by v přímé úměře znásobila i dřívějším zákonem uznávané kritérium stupně nebezpečnosti činu pro společnost.
34. Téměř mimo rozsah dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je námitka nepřezkoumatelného stanovení výše škody. Každopádně zpochybňuje-li obviněný její výpočet argumenty k „zavinění na znaku kvalifikované skutkové podstaty“, lze pouze ve stručnosti odkázat na odstavce 30. a 31. tohoto usnesení, v nichž se Nejvyšší soud ztotožnil s nižšími soudy v závěru, že veškeré neoprávněně vylákané nadměrné odpočty DPH za fiktivní nákup a vývoz pracího prášku do Makedonie, jsou kryty zaviněním dovolatele ve formě úmyslu přímého. Výše již bylo zmíněno, že způsobu výpočtu škody se velice podrobně věnoval soud prvního stupně (srov. str. 14 až 17 jeho rozhodnutí). K poznámce, že správce daně během kontrol u společnosti A. I. nezjistil žádné pochybení, je možno ve shodě se státní zástupkyní uvést, že tato zjištění nejsou pro rozhodování soudů závazná, přičemž v podrobnostech lze odkázat na str. 4 jejího písemného vyjádření i na jí citované usnesení zdejšího soudu sp. zn. 8 Tdo 1049/2014.
35. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
36. Obviněný v závěru svého podání požádal též o odklad, resp. přerušení výkonu rozhodnutí na základě §265o odst. 1 tr. ř. S ohledem na výsledek dovolacího řízení však předseda senátu Nejvyššího soudu důvod pro navrhovaný postup neshledal.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 8. 2019
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu