ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.83.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 83/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 25. února 2009 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Kůrkové a soudců JUDr. Milady Šámalové a JUDr. Jana Bláhy dovolání obviněného J. M., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. 10 To 359/2008, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 4 T 86/2008, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. 10 To 359/2008 , v části, v níž bylo za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodnuto o trestu.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušenou část označeného rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265m odst. 1 tr. ř. se ve věci rozhoduje tak, že obviněný
J. M.,
s e o d s u z u j e
za trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. a trestný čin poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., jež zůstaly dovoláním nedotčeny,
podle §247 odst. 2 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na š e s t (6) měsíců. Podle §58 odst. 1 tr. zák. se výkon trestu podmíněně odkládá a podle §59 odst. 1 tr. zák. se stanoví zkušební doba na pět (5) let.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. 4 T 86/2008, byl obviněný J. M. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. částečně dokonaným, částečně ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §247 odst. 2, §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na sedm měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Praha – východ ze dne 15. 2. 2008, sp. zn. 16 T 145/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním zaměřeným proti všem jeho výrokům. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. 10 To 359/20008, byl podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušen ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. byl při nezměněném výroku o vině obviněný odsouzen podle §247 odst. 2, §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na sedm měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o trestu. Namítl, že mu byl uložen takový trest a druh trestu, který zákon nepřipouští a odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Obviněný vytkl, že odvolací soud k jeho odvolání zrušil výrok o souhrnném trestu a při nezměněném výroku o vině uložil úhrnný trest ve stejné výměře. Dovozoval, že tímto postupem mu vznikla povinnost vykonat vedle původně uloženého souhrnného trestu i další trest obecně prospěšných prací v rozsahu 150 hodin (nepřesně uvedeno), který navíc do doby rozhodnutí odvolacího soudu vykonal. Vyjádřil přesvědčení, že odvolací soud tak porušil zásadu zákazu reformace in peius obsaženou v ustanovení §259 odst. 4 tr. ř., neboť v neprospěch obviněného mohl změnit rozsudek soudu prvního stupně pouze v případě, že by státní zástupce podal proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání v neprospěch obviněného, což se v daném případě nestalo. Dále měl za to, že byl-li mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, došlo k porušení ustanovení §39 odst. 2 tr. zák., podle něhož lze za trestné činy, u nichž horní hranice trestní sazby nepřevyšuje tři roky, uložit nepodmíněný trest odnětí svobody jen za podmínky, že by vzhledem k osobě pachatele uložení jiného trestu zjevně nevedlo k dosažení jeho účelu. Dovolatel zrekapituloval svá dosavadní odsouzení a shrnul, že se na něj hledí, jako by nebyl odsouzen. Domníval se, že v kontextu s jediným odsouzením, k němuž bylo možno v jeho neprospěch při ukládání trestu přihlížet, mu neměl být uložen nepodmíněný trest. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Praze zrušil ve výroku o trestu a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že deklarovaný důvod dovolání nebyl naplněn námitkami obviněného, že odvolací soud nesprávně hodnotil jeho trestní minulost a vadně mu uložil nepodmíněný trest odnětí svobody. Naopak relevantními z hlediska důvodu dovolání uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. shledala ty jeho výhrady, které směřovaly proti výměře uloženého úhrnného trestu s tím, že byl porušen zákaz reformace in peius. Ve shodě s dovolatelem měla za to, že při rozhodování odvolacího soudu pouze z podnětu jeho odvolání v případě jinak správného zjištění, že nelze užít ustanovení o souhrnném trestu, měl být nově ukládaný trest nižší nejméně o takový počet dnů, které odpovídají přepočtu dříve uloženého trestu obecně prospěšných prací (nepřesně uvádí ve výměře 150 hodin). Jestliže odvolací soud do nově ukládaného trestu po zrušení výroku o souhrnném trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem soudu prvního stupně jako souhrnný trest, nepromítl skutečnost, že trest z dřívějšího odsouzení nabyl účinnosti, byl podle ní porušen zákaz reformace in peius ve smyslu §259 odst. 4 tr. ř. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Praze zrušil, aby zrušil i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a aby Krajskému soudu v Praze přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Intervenující státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství toto vyjádření poněkud modifikoval; podle jeho názoru dovolací námitky obviněného – striktně posuzováno – nelze podřadit pod žádný z důvodů dovolání, proto by přicházelo v úvahu jeho dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Pakliže však dovolací soud shledá, že je lze relevantně projednat, upozornil, že při přepočtu trestu obecně prospěšných prací v trest odnětí svobody by měl být uložen trest odnětí svobody pod dolní sazbou ustanovení §247 odst. 2 tr. zák., což neodpovídá stupni nebezpečnosti činu obviněného pro společnost, a proto navrhl dovolání obviněného zamítnout podle §265j tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Protože nebylo možné dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání, bylo-li podáno s odkazem na §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je důvodné.
V konkrétním případě směřovaly výhrady obviněného proti výroku o trestu; uložením úhrnného trestu stejného druhu a výměry jako souhrnného trestu rozsudkem soudu prvního stupně byl podle něj porušen zákaz reformace in peius. Dovolací soud má za to, že námitky této povahy svým smyslem a podstatou odpovídají důvodu dovolání uvedenému v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle něho lze dovolání podat, byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Logický výklad ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze v tomto případě založit na úvaze, že může-li obviněný s odkazem na tento důvod dovolání namítat, že mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, může i namítnout, že mu měl být uložen trest mírnější s odkazem na zákaz refomace in peius. Taková námitka je svou povahou odlišná od té, jež je založena na tvrzení, že uložený trest je nepřiměřeně přísný v důsledku chybného hodnocení kritérií §31 až §34 tr. zák., již podle ustálené praxe dovolacího soudu nelze relevantně uplatnit s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (k tomu č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Ve prospěch takového závěru svědčí i to, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je jediným dovolacím důvodem, v jehož rámci lze uplatnit námitky proti výroku o trestu [nejde-li i ve vztahu k výroku o trestu o výhrady založené na tom, že napadené rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. – k tomu obdobně usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 202/2005, 8 Tdo 1449/2007].
Konečně nelze nepoznamenat, že ač v praxi dovolacího soudu nepanoval vždy jednotný názor na možnost relevantně uplatnit námitku porušení zákazu reformationis in peius v dovolacím řízení (např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 60/2003, 11 Tdo 1268/2005, podle nichž tyto námitky nelze podřadit pod žádný z důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř.), je si dovolací soud vědom stanoviska Ústavního soudu, podle něhož nerespektování zákazu reformationis in peius v oblasti základů trestní odpovědnosti může věc posunout do ústavně právní roviny, neboť se může zhoršit procesní postavení obviněného, a to jen v důsledku využití odvolacího práva, čímž dojde k porušení práva na spravedlivý proces, přičemž žádný soud nemůže omezovat svůj přezkum tak, že se odmítne zabývat námitkou porušení některé z esenciálních zásad spravedlivého procesu (k tomu př. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 670/2005, II. ÚS 304/2004 aj.).
Zákon v ustanovení §259 odst. 4 část věty před středníkem tr. ř. stanoví, že v neprospěch obviněného může odvolací soud změnit napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obviněného. Tím je současně vyjádřen zákaz reformationis in peius, tj. zákaz změnit napadený rozsudek soudu prvního stupně v neprospěch obviněného, pokud odvolací soud nerozhoduje z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného.
Za změnu rozhodnutí v neprospěch obviněného nutno považovat jakoukoli změnu a v kterémkoli výroku, pokud z podnětu opravného prostředku podaného ve prospěch obviněného zhoršuje postavení obžalovaného a přímo se ho dotýká, bez ohledu na to, o které otázce z těch, o nichž se v trestním řízení rozhoduje, bylo v daném případě rozhodováno (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tz 57/98, publikován pod č. 22/1999 Sb. rozh. tr.). V posuzované věci odvolací soud rozhodoval výlučně z podnětu odvolání obviněného, proto nemohlo v žádném směru dojít k rozhodnutí v jeho neprospěch.
Otázku, zda nově uložený úhrnný trest není přísnější než rozsudkem soudu prvního stupně dříve uložený souhrnný trest, a nezhoršuje tak postavení obviněného vzhledem k původně uloženému trestu, je nutno řešit v konkrétním případě po zhodnocení uložených trestů z hlediska jejich druhu a výměry a při zachování zásad platných pro ukládání souhrnného či úhrnného trestu.
Z obsahu spisu Okresního soudu Praha – východ sp. zn. 16 T 145/2006 dovolací soud zjistil, že trestním příkazem tohoto soudu ze dne 23. 8. 2006 byl obviněný uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody na tři měsíce, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvaceti měsíců, a k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dvacet měsíců. Trestní příkaz byl obviněnému doručen 29. 10. 2006 (č. l. 45) a obviněný podal proti trestnímu příkazu odpor. V dalším řízení byl posléze obviněný rozsudkem ze dne 15. 2. 2008, č. j. 16 T 145/2006-82, uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a odsouzen k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 100 hodin; rozsudek nabyl právní moci téhož dne. Soud nařídil výkon trestu (č. l. 94) a ze sdělení Probační a mediační služby České republiky, P. ze dne 31. 10. 2008 vyplývá, že obviněný uložený trest obecně prospěšných prací vykonal dne 27. 10. 2008 (č. l. 97 - 99) a v tomto smyslu vyrozuměl také soud rejstřík trestů.
Ze spisu Okresního soudu v Nymburce sp. zn. 4 T 86/2008 se podává následující:
Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 10. 7. 2008, č. j. 4 T 86/2008-153, byl obviněný za trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. a trestný čin poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., spáchané v ideálním souběhu dne 28. 3. 2007, jakož i za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Praha – východ ze dne 15. 2. 2008, č. j. 16 T 145/2006-82, který nabyl právní moci dne 15. 2. 2008, odsouzen podle §247 odst. 2, §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na sedm měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Současně byl zrušen výrok o trestu z již označeného rozsudku Okresního soudu Praha – východ, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku vyložil, že obviněný se před vyhlášením odsuzujícího rozsudku Okresního soudu Praha – východ ze dne 15. 2. 2008, sp. zn. 16 T 145/2006, dopustil nyní posuzovaných trestných činů, a proto shledal, že jsou splněny podmínky pro uložení souhrnného trestu podle §35 odst. 2 tr. zák. (strana 6 rozsudku).
Krajský soud v Praze jako odvolací soud rozsudkem ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. 10 To 359/2008, výlučně z podnětu odvolání obviněného rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o trestu a sám znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák. [správně §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák.] dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. a trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. obviněného odsoudil podle §247 odst. 2 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na sedm měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s dozorem. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že soud prvního stupně pochybil, pokud dovodil vztah souhrnnosti k předchozímu odsouzení ve věci Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 16 T 145/2006. Nevzal totiž v úvahu, že již 23. 8. 2006 byl soudem vydán trestní příkaz, který byl obviněnému doručen 29. 10. 2006. Podle odvolacího soudu nešlo proto o souběh trestných činů, jakkoliv byl konečný odsuzující rozsudek vyhlášen až 15. 2. 2008, v důsledku čehož nebylo na místě použít ustanovení §35 odst. 2 tr. zák. Obviněnému nově uložil úhrnný trest odnětí svobody a trestem přiměřeným shledal znovu trest odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, pro jehož výkon byl obviněný zařazen do věznice s dozorem (odvolací soud v důvodech svého rozsudku na straně 4 v rozporu s výrokovou částí uvádí věznici s dohledem, k čemuž relevantně přihlédnout nelze).
Ačkoliv dovolatel nezpochybňuje úvahy odvolacího soudu o nemožnosti uložit mu souhrnný trest pro nesplnění podmínek §35 odst. 2 tr. zák., není možné tuto otázku nechat stranou pozornosti, poněvadž je pro ukládání trestu obviněnému zásadní. Podle ustanovení §35 odst. 2 tr. zák. soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v odstavci 1 tohoto ustanovení, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Jak vyplývá ze spisu Okresního soudu Praha – východ sp. zn. 16 T 145/2006, obviněnému byl doručen trestní příkaz, který má povahu odsuzujícího rozsudku, dne 29. 10. 2006, přičemž doručením trestního příkazu obviněnému nastávají účinky spojené s vyhlášením rozsudku (§314e odst. 5 tr. ř.). Podle ustálené praxe soudů je okamžik doručení trestního příkazu určující pro uložení souhrnného trestu podle §35 odst. 2 tr. zák. bez ohledu na to, že v důsledku podaného odporu byl tento příkaz zrušen, pokud v dalším řízení dojde k pravomocnému odsouzení pachatele (k tomu např. č. 29/2000 Sb. rozh. tr.). Odvolací soud tedy správně vyložil, že podmínky pro uložení souhrnného trestu v posuzované věci splněny nebyly, poněvadž se jednalo o tzv. nepravou recidivu, a že soud prvního stupně pochybil, pokud ustanovení §35 odst. 2 tr. zák. aplikoval.
Dále jde o to, zda uložením úhrnného trestu co do druhu i výměry zcela shodného se zrušeným souhrnným trestem nedošlo k porušení zákazu reformationis in peius. Dovolací soud je přesvědčen, že k porušení tohoto zákazu v konkrétním případě došlo.
Byl-li totiž rozsudek soudu prvního stupně změněn, stalo se tak výlučně ve výroku o trestu, a to proto, že na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud správně posoudil otázku souběhu trestných činů obviněného a ukládal mu trest za trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. a trestný čin poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., jichž se dopustil v ideálním souběhu, nikoliv nejen za tyto trestné činy, ale i trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., jak to učinil soud prvního stupně. Přesto mu za menší rozsah trestné činnosti uložil naprosto stejný trest jako soud prvního stupně, což nelze vnímat jinak než jako porušení zákazu reformationis in peius.
Nic na tom nemění ani zjištění, že stran odsouzení obviněného rozsudkem Okresního soudu Praha – východ ze dne 15. 2. 2008, sp. zn. 16 T 145/2006, jímž byl uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., se na něj hledí, jako by odsouzen nebyl. Na posuzovanou situaci nelze uplatnit právní názor obsažený v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 1 Tzn 5/97 (publikován pod č. 4/1998 Sb. rozh. tr.), podle něhož v případě, kdy nelze užít ustanovení o souhrnném trestu, neboť dřívější odsouzení je takové povahy, že se na pachatele v době odvolacího řízení již hledí, jako by nebyl odsouzen (§35 odst. 3 tr. zák.), není možné chápat zákaz reformace in peius tak, že po zrušení výroku o souhrnném trestu odnětí svobody, který byl uložen soudem prvního stupně, lze uložit trest jen v délce, jež tvoří rozdíl mezi délkou trestu uloženého soudem prvního stupně jako trestu souhrnného a trestu, který byl uložen dřívějším rozsudkem, a že pokud jde o uvedený zákaz, odvolací soud je v tomto případě omezen při ukládání trestu pouze délkou trestu odnětí svobody, který byl uložen soudem prvního stupně jako trest souhrnný. Tento právní názor zjevně dopadá pouze na ty situace, kdy podmínky pro uložení souhrnného trestu byly prvotně před soudem prvního stupně splněny, což se v posuzovaném případě nestalo.
Naopak lze analogicky aplikovat právní názor z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tz 229/2001 (publikován pod č. 33/2002 Sb. rozh. tr.), podle něhož v případě, kdy je v novém řízení podle §264 tr. ř. ukládán samostatný trest odnětí svobody, ač byl v původním rozsudku, který byl zrušen jen v důsledku odvolání podaného ve prospěch obviněného, uložen nepodmíněný trest odnětí svobody souhrnný za současného zrušení výroku o trestu odnětí svobody uloženého dřívějším rozsudkem, je s ohledem na zákaz reformace in peius hranicí délky trestu odnětí svobody, kterou nelze překročit, rozdíl mezi délkou trestu uloženého původním rozsudkem jako trestu souhrnného a trestu, který byl uložen dřívějším rozsudkem. To však platí jen za předpokladu, že jde vždy o tresty odnětí svobody nepodmíněné nebo naopak vždy jde o tresty odnětí svobody, jejichž výkon byl podmíněně odložen (obdobně a contrario též rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tz 35/73, publikován pod č. 14/1974-I. Sb. rozh. tr.).
V této souvislosti je třeba poznamenat, že pokud by náprava porušení zákazu reformationis in peius vyžadovala, aby byl obviněnému uložen trest odnětí svobody pod dolní hranicí zákonné trestní sazby, nebylo by možné takové řešení odmítnout a na odstranění tohoto pochybení rezignovat s argumentem, že nově ukládaný trest nevystihuje stupeň společenské nebezpečnosti činu, za který je ukládán.
Protože napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. 10 To 359/2008, v části, v níž bylo za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodnuto o trestu, je vadný a zakládá důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., dovolací soud jej podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. v této části zrušil. Podle §265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušenou část označeného rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Za splnění podmínek §265m odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud sám hned rozhodl tak, že obviněnému při nezměněném výroku nově uložil trest.
Maje na zřeteli naplnění účelu trestu ve smyslu §23 odst. 1 tr. zák., přihlédl Nejvyšší soud při stanovení druhu trestu a jeho výměry ke stupni nebezpečnosti trestných činů obviněného pro společnost, k možnosti nápravy a poměrům obviněného (§31 odst. 1 tr. zák.). Stupeň nebezpečnosti činů obviněného pro společnost je podle §3 odst. 4 tr. zák. určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činy dotčen, způsobem provedení činů a jejich následky, okolnostmi, za kterých byly činy spáchány, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Konkrétní stupeň nebezpečnosti činů obviněného pro společnost není, vycházeje z těchto kritérií, zanedbatelný; obviněný významným způsobem porušil zájem společnosti na ochraně majetku, soudy obou stupňů přiléhavě zdůraznily okolnosti, za nichž ke spáchání činu došlo, i bezohledný způsob jeho provedení. Úvahy o nezbytnosti uložit mu nepodmíněný trest odnětí svobody založily na zjištění, že obviněný byl v minulosti opakovaně odsouzen, s jednou výjimkou se sice na něj hledí, jako by nebyl odsouzen, nicméně trestné činnosti se dopouští opakovaně a nelze očekávat, že by jiný druh trestu splnil svůj účel.
Jakkoliv jsou v zásadě závěry soudů správné - nelze souhlasit toliko s tvrzením, že na obviněného se s jedinou výjimkou hledí, jako by nebyl odsouzen, poněvadž tato fikce platí ohledně všech jeho předchozích odsouzení - byl podle dovolacího soudu přeceněn význam a závažnost předchozích odsouzení obviněného. Je pravdou, že od roku 2000 byl před soud postaven opakovaně, jak vyplývá z opisu rejstříku trestů i připojených trestních spisů. Rozhodnutími ve věcech Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 29 T 54/2000 a 29 T 87/2000 byl uznán vinným trestnými činy neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zák., poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. a krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák., za které mu byl uložen souhrnný trest obecně prospěšných prací, který vykonal 4. 11. 2002, a hledí se na něj, jako by nebyl odsouzen. Stejný závěr platí i ohledně odsouzení Obvodním soudem pro Prahu 4 sp. zn. 33 T 1/2003, kdy mu byl taktéž uložen trest obecně prospěšných prací za trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. a poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. Obvodním soudem pro Prahu 10 pod sp. zn. 4 T 34/2004 byl odsouzen pro trestný čin neplnění odvodní povinnosti podle §267 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na 5 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen a ve zkušební době se osvědčil, hledí se tedy na něj rovněž, jako by odsouzen nebyl. Jako relevantní přitěžující okolnost nelze hodnotit ani odsouzení Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. 38 T 95/2006 pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. k peněžitému trestu 20.000,- Kč, který byl již zaplacen, a k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel, který vykonal 27. 7. 2008. Konečně jde-li o odsouzení Okresním soudem Praha – východ pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. pod sp. zn. 16 T 145/2006, bylo již konstatováno, že se na něj hledí, jako by odsouzen nebyl. Ačkoliv tedy skutečně nelze říci, že by ve prospěch obviněného svědčil jeho předchozí způsob života, ani předchozí odsouzení jej od páchání další trestné činnosti neodradila, přece jen se lze domnívat, že není nezbytně nutné přistoupit k uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody. Dovolací soud významněji přihlédl ke konkrétnímu následku činu (byl při činu vyrušen), že se na obviněného hledí, jako by nebyl odsouzen, že jeho odsouzení od roku 2003 jsou pro trestnou činnost, která není příliš závažná, obviněný společně se svojí družkou pečuje o nezletilé dítě. Má tedy za to, že je možné účelu trestu dosáhnout sice důraznějším, ale stále ještě trestem převážně výchovného charakteru.
Nejvyšší soud obviněnému ukládal trest úhrnný podle zásad §35 odst. 1 tr. zák. a za trest přiměřený a k dosažení účelu trestu též potřebný shledal trest odnětí svobody vyměřený na dolní hranici zákonné trestní sazby §247 odst. 2 tr. zák. na šest měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na maximálně možnou zkušební dobu pěti let. Nelze ovšem nedodat, že takový druh trestu lze vnímat jako ultimativní výstrahu pro obviněného provázenou varováním, že nepovede-li ve zkušební době řádný život, stěží se vyhne jeho bezprostřednímu výkonu.
Třebaže to není pro rozhodnutí v posuzované věci relevantní, je třeba pro úplnost nutno dodat, že uplatnil-li obviněný také výhrady vůči druhu trestu s tím, že pro uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody nebyly splněny podmínky uvedené v §31 odst. 1 a 39 odst. 2 tr. zák., nelze takovou námitku pod důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. subsumovat, poněvadž jejím smyslem není nic jiného než tvrzení, že uložený nepodmíněný trest odnětí svobody je co do svého druhu trestem nepřiměřeně přísným. Podle ustálené praxe Nejvyššího soudu však pochybení soudu spočívající mimo jiné i v nesprávném druhu uloženého trestu založené na nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (k tomu č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. února 2009
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková