ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.875.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 875/2016-38
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 8. 2016 o dovolání obviněného O. R. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 5 To 487/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 17 T 43/2015, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu Brně ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 5 To 487/2015.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 17 T 43/2015, byl obviněný O. R. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, za nějž byl odsouzen podle §147 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle §67 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb po 100 Kč, celkem ve výši 10.000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Poškozené s jejich nároky na náhradu škody odkázal podle §229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 5 To 487/2015, rozhodl o odvoláních podaných proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně obviněným, státním zástupcem Okresního státního zastupitelství ve Znojmě v neprospěch obviněného a poškozenou D. B. tak, že z podnětu odvolání okresního státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. uvedený rozsudek zrušil v celém rozsahu a obviněného uznal vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku skutkem popsaným tak, že obviněný
dne 30. 4. 2014 kolem 18.55 hodin v katastru obce C., okres Z., na silnici II. třídy mezi obcí C. a silnicí I. třídy jako zaměstnanec společnosti LIBOR TRANSPORT, s. r. o., se sídlem Přímětice č. p. 228, při plnění pracovních úkolů, jako řidič jízdní soupravy, složené z nákladního motorového vozidla Scania R 490, s připojeným návěsem Schmitz Cargobull, za obcí C. porušil §4 písm. a), §5 písm. b) a §17 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu) [dále „zákon č. 361/2000 Sb.“], neboť započal předjíždět v jeho směru jízdy jedoucí osobní vozidlo Seat Toledo, jehož řidič s ohledem na rychlejší způsob jízdy obviněného tomuto umožňoval předjetí, obviněný se před vjetím do protisměru dostatečně nepřesvědčil, zda neohrožuje za ním jedoucí účastníky silničního provozu, přestože si byl vědom skutečnosti, že jízdní souprava může za ním jedoucí dopravní prostředky zakrýt, podíval se do levého zpětného zrcátka, dal znamení o změně směru jízdy a započal s vjížděním do protisměrného jízdního pruhu, aniž by vyvinul s ohledem na typ řízeného vozidla a své výhledové poměry větší míru opatrnosti, a po podání znamení o změně směru jízdy se opětovně nepřesvědčil o situaci v silničním provozu za soupravou, tím ohrozil a omezil ve stejném směru jízdy jedoucího řidiče R. S. na motocyklu Kawasaki ZX 600 J, který již v době vjíždění soupravy do protisměrného jízdního pruhu tuto předjížděl, řidič R. S. na vzniklou situaci z důvodu hrozícího nebezpečí, ve snaze zabránit bočnímu střetu s jízdní soupravou vozidel reagoval tak, že s motocyklem Kawasaki ZX 600 J začal uhýbat k levému okraji vozovky, následně došlo k jeho vyjetí s motocyklem přes krajnici vlevo, mimo pozemní komunikaci do silničního příkopu, kde havaroval, přičemž spolujezdkyně D. B. utrpěla zlomeninu 2. – 9. žebra vlevo, zhmoždění levé plíce, poúrazově volný vzduch v levé pohrudniční dutině, zlomeninu 6. krčního obratle, zlomeninu 3. hrudního obratle, zlomeninu levé lopatky, zlomeninu zevního kloubního výběžku pravé kosti holenní, přičemž doba léčení trvala nejméně 3 měsíce, podstatné omezení v obvyklém způsobu života překročilo hranici 6 týdnů.
3. Za tento přečin obviněného podle §147 odst. 2 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří roků. Poškozené s jejich nároky na náhradu škody podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Odvolání obviněného a poškozené D. B. jako nedůvodná podle §256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, které vymezil čtyřmi okruhy vad, jež v napadeném rozhodnutí a řízení mu předcházejícím shledal. V bodě a) obviněný v právním posouzení skutku spatřoval nedostatky v použití kvalifikované skutkové podstaty podle §147 odst. 2 tr. zákoníku, pro nenaplnění znaku „porušení důležité povinnosti“. V té souvislosti obviněný poukázal na skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, podle kterého se měl nejprve podívat do zpětného zrcátka, následně zapnout směrové světlo a až následně zahájit příčné přemístění, přičemž podle názoru soudu za této situace měl obviněný znovu po zapnutí směrového světla zkontrolovat situaci ve zpětném zrcátku, a jestliže tak neučinil, porušil podle soudu prvního stupně povinnost uloženou mu v §2900 občanského zákoníku. S tímto závěrem se obviněný neztotožnil, protože uvedenou, ale ani jinou povinnost neporušil, ale byl to motocyklista, který porušil §17 odst. 5 písm. c) zák. č. 361/2000 Sb., neboť začal s předjížděním v okamžiku, kdy již sám byl předjížděn. Jestliže totiž dal obviněný před předjížděním znamení o změně směru jízdy a zkontroloval stav za sebou ve zpětném zrcátku, byl chráněn „proti předjíždění znamením o změně směru jízdy“, neboť „pohled do zpětného zrcátka, který učinil poté, co dal znamení o změně směru jízdy, což vzal za prokázané i soud prvního stupně, vylučuje jeho trestní odpovědnost za vzniklý následek“. Obviněný poukázal i na výpověď znalce Ing. Eduarda Prochazky, Ph.D., podle něhož od okamžiku, kdy řidič zapne směrové světlo, nemá už sledovat situaci za sebou, protože směrové světlo zapíná fakticky právě proto, aby se mohl soustředit na to, co se děje při předjíždění před ním a vedle něj, a nemusel se již starat o to, co se děje za ním.
6. Obviněný soudům vytkl, že se nezabývaly též tím, zda i u motocyklisty R. S. nedošlo k porušení povinnosti ve smyslu §17 odst. 5 písm. c) zák. č. 361/2000 Sb., protože obviněnému zabránil zjistit jeho přítomnost při pohledu do zpětného zrcátka před započetím předjíždění, neboť se v tom okamžiku nacházel u pravé krajnice, a že si nevšiml znamení o směru jízdy daného obviněným, a byl tedy ve sledu dalších na sebe navazujících příčin tím, kdo především zvláštní právní povinnost porušil, protože o nastalé situaci věděl a zapříčinil ji svým malým odstupem od kamionu. Svědek R. S. si musel být vědom, že kamion jede za pomalu jedoucím vozidlem, které jej brzdí, a že s ohledem na rovný úsek se rozhodne k předjetí, zvláště když to byl právě tento motocyklista, kdo též rovného úseku k předjetí využil, ačkoli jeho povinností v této situaci bylo vozidlo nepředjíždět. Obviněný nepovažoval manévr motocyklisty spočívající ve vyjetí k pravému okraji krajnice za příliš vhodný, protože obdobný manévr činí i řidič vozidla, který se chystá předjíždět. Takový manévr obviněný považoval za velice rizikový, a proto má za to, že mu nebylo možné klást za vinu, jestliže se při předjíždění a již chráněn směrovým světlem znovu nepřesvědčil o situaci za vozidlem, pro což v zásadě neměl ani objektivní důvod.
7. Se závěry odvolacího soudu se obviněný neztotožnil proto, že z odůvodnění jeho rozsudku nevyplývá, v čem obviněný porušil důležitou povinnost podle §147 odst. 2 tr. zákoníku, neboť argument odvolacího soudu o tom, že měl „jako řidič nákladního motorového vozidla s připojeným návěsem s ohledem na hmotnostní a motorickou sílu tohoto vozidla, a navíc i v předmětné lokalitě, povinnost se při předjíždění chovat zvláště ohleduplně a ukázněně a sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích zvláště obezřetně“, není pro uvedený právní závěr dostačující. Obviněný k názoru, že nákladní motocykl s přívěsem klade na jeho řidiče zvýšené nároky oproti řidičům jiných vozidel, poukázal na nutnost obdobného přístupu i u řidičů motocyklů, které se oproti jiným vozidlům vyznačují velkým zrychlením a extrémně vysokou manévrovatelností, a proto při stejném náhledu měly soudy obdobně hodnotit i chování motocyklisty. Z argumentace odvolacího soudu není dostatečně zřejmé, v čem konkrétně bezprostřední příčina jeho zavinění spočívala a jaký je rozdíl mezi obecnou povinností obezřetnosti a ohleduplnosti a tou zvláštní, jak ji určil odvolací soud, ani z jakého ustanovení zákona vyplývá. Obviněný měl dále za to, že odvolací soud v rozporu se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně učinil i závěr, že obviněný „předjížděl v místě, které k předjíždění nebylo vhodné“, protože výsledky provedeného dokazování prokazují opak.
8. Obviněný se vyjádřil i k povinnostem při předjíždění řidičů jedoucích jeden za druhým, když zejména povinností řidiče jedoucího za prvním, je povinností ujistit se, že takové vozidlo nezahajuje předjíždění, a je-li tomu tak, ujistit se, že o něm první vozidlo ví, dále má dát znamení o změně směru jízdy a započít s plynulým předjížděním. V té souvislosti obviněný soudům vytkl, že tuto okolnost nezkoumaly a neobjasnily u motocyklisty R. S., zda porušil ustanovení §17 odst. 5 písm. c) zák. č. 361/2000 Sb., které má podle obviněného vyšší závažnost, než jemu odvolacím soudem kladené za vinu porušené ustanovení §17 odst. 2 zák. č. 361/2000 Sb. Obviněný zpochybnil i to, že by porušil další povinnosti, jež mu odvolací soud klade za vinu, neboť ustanovení §4 písm. a) ani §5 odst. 1 písm. a) zák. č. 361/2000 Sb. soud prvního stupně výslovně u obviněného porušeným neshledal, s výslovným argumentem, že před započetím předjíždění zkontroloval situaci za svým vozidlem ve zpětném zrcátku a dal znamení o změně směru jízdy, přičemž motocykl v tu chvíli neviděl, a zákon řidiči žádnou další povinnost neukládá. Obviněný zdůraznil i závěr znalců Ing. Eduarda Prochazky, Ph.D., i Ing. Jiřího Formana, že obviněný nemohl vidět, že se k němu motocykl přiblížil, neboť se tak stalo ještě v době průjezdu zatáčkami v tzv. „esíčku“, a že podle prvního z nich obviněný nemohl sledovat situaci ve zpětném zrcátku, neboť musel provádět technicky náročnější manévr průjezdu soustavou zatáček vyžadující plnou a nepřerušovanou kontrolu situace před jeho vozidlem. K porušení ustanovení §17 odst. 2 zák. č. 361/2000 Sb. konstatoval, že povinnost z něj plynoucí nemohl zavinit, když nevěděl, a ani nemohl vědět, že se za ním nachází motocyklista, přičemž neexistuje žádná jiná právní povinnost, která by předepisovala další kontrolu zpětného zrcátka. V takovém případě je nutné dospět k závěru, že dovolatel neporušil žádnou z uvedených povinností, neboť učinil vše potřebné, co od něj zákon vyžaduje.
9. V bodě b) dovolání obviněný brojil proti porušení zásady vázaného přezkumu odvolacího soudu, protože měl za to, že odvolací soud porušil ustanovení §254 odst. 2 tr. ř., jestliže k odvolání státního zástupce, jež směřovalo pouze proti výroku o trestu, přezkoumal a zrušil rovněž i výrok o vině pro nedostatky v právní kvalifikaci, o níž sám rozhodl a zpřísnil ji. Pro takový postup obviněný neshledával oporu ani v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2013, sp. zn. 5 Tdo 462/2013, uveřejněném pod č. 32/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ani v obsahu podaného odvolání státního zástupce, a považuje takový postup i v rozporu s dispoziční zásadou, která ovládá odvolací řízení, protože při příliš extenzivním výkladu ustanovení §254 odst. 2 tr. ř. byl soud tím, kdo by rozhodoval o rozsahu podaného odvolání, a nikoliv osoba, která odvolání podává, čímž by bylo porušeno i právo odvolatele na zákonné trestní řízení garantované článkem 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“). Jestliže dosavadní judikatura soudů umožňuje, aby byla přezkoumána právní kvalifikace, přestože odvolání bylo podáno v neprospěch jen do trestu, může se tak stát, jen když nepostačuje obecná souvislost výroku o vině a výroku o trestu, neboť ta je dána vždy. Proto k takovému kroku může odvolací soud přistoupit podle obviněného jen tehdy, je-li podstatný rozdíl mezi tím, jaký trest byl uložen podle nesprávné kvalifikace a tím, jaký byl uložen po jejím zpřísnění, což v projednávané věci splněno nebylo. Srovnáním uloženého trestu podle soudu prvního stupně a toho, jenž byl obviněnému uložen po zpřísnění právního posouzení, jakož i trestních sazeb, jež bylo možné uložit podle §147 odst. 1 a §147 odst. 2 tr. zákoníku, obviněný žádný podstatný rozdíl neshledal, když považoval za jedinou změnu to, že mu byla odvolacím soudem uložena o jednu třetinu delší zkušební doba a byl mu navíc vyměřen trest zákazu činnosti. K podmíněnému odkladu trestu odnětí svobody podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku, které zejména stanoví univerzálně zkušební dobu, uvedl, že pro určení délky zkušební doby není rozhodující právní kvalifikace, podle níž se tento trest ukládá, ale takovými skutečnostmi jsou osoba a poměry pachatele a okolnosti případu. Z těchto důvodů mu odvolací soud mohl i podle §147 odst. 1 tr. zákoníku uložit trest stejně přísný, jako ten, který mu uložil i podle §147 odst. 2 tr. zákoníku. K trestu zákazu činnosti uvedl, že ani ten není závislý na právním posouzení činu. Z těchto důvodů podle obviněného nebylo nutné ani potřebné, aby odvolací soud procesně nesprávným postupem zasahoval do výroku o vině v neprospěch obviněného. V tomto směru obviněný shledal porušení článku 36 odst. 2 Listiny a článku 6 Úmluvy o ochraně základních lidských prvá a svobod (dále „Úmluva“).
10. Závažná porušení ustanovení o dokazování obviněný popsal v bodě c) svého dovolání, v němž brojil proti tomu, že soud prvního stupně své skutkové závěry v zásadě opřel o výpověď poškozené D. B., která ovšem nevypovídá nic o tom, kdy obviněný začal skutečně s kamionem předjíždět, kdy dal znamení o změně směru jízdy, kdy se díval do zpětného zrcátka a kdy v rámci tohoto děje započal svědek R. S. předjíždění, a pokud bez zjištění těchto skutečností o vině obviněného soudy rozhodly, porušily tím zásadu in dubio pro reo. Obviněný v souvislosti s tím poukázal na vlastní úvahy s uvedenými nejasnostmi spojené, podle nichž nebylo v řízení vyvráceno, že motocykl se musel příčně přemisťovat oproti dovolateli velmi rychle, a v důsledku toho mohl R. S. i poškozená, jíž vezl, přehlédnout, že kamion se již započal příčně přemisťovat. Přitom poukázal rovněž na rozpory ve znaleckých posudcích ohledně neobjasnění okamžiku počátku předjíždění a přesného průběhu nehody. Znalec Ing. Jiří Forman byl schopen z dostupných údajů spočítat tzv. příčné přemístění motocyklu a v hlavním líčení uvedl, že tento výpočet byl pro věc klíčový, kdežto Ing. Eduard Prochazka, Ph.D., z dostupných údajů tento výpočet provést nebyl schopný pro nedostatek informací a uvedl, že takový výpočet není pro posouzení průběhu nehody důležitý. Tyto rozpory však soudy neodstranily a opřely své závěry o znalecký posudek Ing. Eduarda Prochazky, Ph.D. Takový postup obviněný považoval v rozporu s rozhodnutím Nejvyšší soudu sp. zn. 4 Tz 80/2002. Za vadu označil i to, že žádný ze znalců nebyl schopen určit počátek předjíždění, což je okolnost, kterou přísluší zodpovědět právě znalcům [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 16. 2. 1987, sp. zn. 7 Tz 5/87 (uveřejněný pod č. 27/1988 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Za porušení pravidel vyplývajících z §2 odst. 5 tr. ř. obviněný shledával i to, že nebyly odstraněny rozpory ve výpovědích o posloupnosti jeho úkonů při předjíždění, a že nebyla provedena rekonstrukce nebo vyšetřovací pokus, které by jím namítané nedostatky odstranily.
11. V bodě d) dovolání obviněný namítl i vady v postupu odvolacího soudu, který se řádně nevypořádal s jeho námitkami, jež obviněný v odvolání uplatnil s odkazem na bohatou judikaturu Ústavního soudu. Obviněný v této části dovolání přesně popsal námitky, jež v odvolání uváděl ve vztahu k nedostatečně prokázanému skutkovému stavu, vadnému hodnocení důkazů soudem prvního stupně, jakož i k absenci prověřování jiné vyšetřovací verze. U každé z těchto námitek zmínil, zda, či jak se s nimi odvolací soud vypřádal, anebo na ně nereagoval vůbec. Vzhledem k tomu, že odvolací soud vypořádal jen malou část z nich, kdežto jejich většinu ponechal bez konkrétního vypořádání či reakce na ně, porušil odvolací soud právo obviněného na spravedlivý proces i v jeho složce práva na účinnou obhajobu podle článku 40 odst. 3 Listiny a článku 6 Úmluvy.
12. Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby dovolací soud výrok o vině a trestu a o zamítnutí odvolání obviněného rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 5 To 487/2015, podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu postupu, nebo aby podle §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl sám a obviněného obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř. zprostil.
13. K tomuto dovolání se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství, která poukázala na to, že obviněný část námitek uplatňoval již v průběhu obhajoby od počátku trestního řízení, vtělil je i do odvolání, takže se jimi oba soudy nižších stupňů zabývaly. Ztotožnila se s názorem vyjádřeným v přezkoumávaném rozsudku soudem druhého stupně, že obviněný nedodržel povinnosti vyplývající ze zákona č. 361/2000 Sb., následkem čehož bylo, že při předjíždění ohrozil řidiče jedoucího za ním, a tím porušil specifickou povinnost plynoucí z §17 odst. 2 zák. č. 361/2000 Sb. Vysoká míra pravděpodobnosti vzniku dopravní nehody znamená, že povinnost podle §17 zák. č. 361/2000 Sb. je důležitou povinností. Poukázala na povahu obviněným řízeného motorového vozidla, navíc v předmětné lokalitě, kde bylo mnoho zatáček, a že obviněný byl povinen se při předjíždění chovat zvláště ohleduplně a ukázněně a sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích zvláště obezřetně. Mohl motorové vozidlo předjíždět jedině tehdy, pokud by tímto manévrem nemohlo dojít k ohrožení ostatních účastníků silničního provozu, tedy ani řidičů jedoucích za předjíždějícím, současně si musel být vědom omezeného výhledu na řidiče jedoucího za ním. Podle státní zástupkyně obviněný svou neohleduplnou jízdou, v jejímž průběhu se nechoval obezřetně, porušil důležitou povinnost podle §147 odst. 2 tr. zákoníku.
14. K procesním výhradám obviněného o porušení zásad §254 odst. 2 tr. ř. státní zástupkyně uvedla, že takovou vadu neshledala, protože z odvolání podaného státním zástupcem vyplývá, že nebyl spokojen s výší uloženého trestu, který mu připadal nepřiměřeně mírný, a to právě s ohledem na skutečnosti, které mají svůj původ ve výroku o vině, tedy ve skutečnostech a povinnostech, které obviněný svým razantním, nezákonným jednáním porušil. S ohledem na tyto názory shledala, že rozhodnutí není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo možné napravit cestou dovolání, a proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e ) tr. ř. odmítl.
15. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo dne 22. 6. 2016 zasláno Nejvyšším soudem obhájci obviněného, který případnou repliku obviněného do dne konání neveřejného zasedání neobdržel.
III. Podmínky dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných dovolacích důvodů mohou být napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobena věcnému přezkoumání, dovolací soud dále zkoumal, zda dovolání bylo opřeno o takové skutečnosti, které obsahově naplňují obviněným označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
17. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat zásadně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu zásadně nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. Nedostatky ve skutkových zjištěních obvykle nelze v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle §265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Tato zásada je však limitována případy, kdy dovolatel namítá porušení práv na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.].
18. Podstatným požadavkem je, aby byl důvod dovolání v tomto mimořádném opravném prostředku skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí. Teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003). Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02 (N 108/30 SbNU 489), či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), aj.].
19. Přestože obviněný v dovolání zčásti uvedl výhrady proti učiněným skutkovým zjištěním, což by samo o osobě nezakládalo možnost Nejvyššího soudu napadená rozhodnutí meritorně přezkoumat, i přes vyjádřené námitky obviněný v bodě a) dovolání své výhrady soustředil proti právním závěrům vzešlým ze skutkových zjištění, jak byla soudy učiněna a popsána ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. V této části vytýkal nesprávnost právního posouzení jemu za vinu kladeného jednání jako přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku pro nenaplnění znaku porušení důležité povinnosti, což jsou námitky, jež s důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. korespondují. Tyto vady však doložil i procesními nedostatky odvolacího soudu, které bezprostředně s nesprávným právním posouzením korespondovaly. Nejvyšší soud proto z podnětu těchto námitek uplatněných relevantně s ohledem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to i se zřetelem na vytýkané vady v procesním postupu odvolacího soudu, když neshledal důvody, na jejichž základě by mohl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 tr. ř. odmítnout, přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů v dovolání uvedených, jakož i řízení napadeným částem rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, Nejvyšší soud přihlížel, jen pokud měly vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.
IV. K námitkám proti vadám odvolacího řízení
20. Obviněný za zásadní vadu, jíž odvolacímu soudu vytýkal, označil nesprávnou právní kvalifikaci v podobě kvalifikované skutkové podstaty podle §147 odst. 2 tr. zákoníku, výhrady, jež vůči ní v bodě a) svého dovolání konstatoval, podmínil současně i nedostatky, které shledával na straně odvolacího soudu, jemuž pod body b) a d) vytýkal, že porušil zásady plynoucí z ustanovení §254 tr. ř., když rozhodoval jen na podkladě odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného pouze proti výroku o trestu, a že se dostatečně nevypořádal s námitkami obviněného uplatněnými v odvolání. Z podnětu těchto výhrad, jež považoval Nejvyšší soud za zásadní pro posouzení správnosti použití právní kvalifikace, nejprve zkoumal, zda odvolací soud dodržel všechna pravidla, jež mu jsou v ustanovení §254 a násl. trestním řádem předepsána.
21. Odvolací soud nově rozhodl na podkladě odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného tak, že skutek, jejž sám oproti rozsudku soudu prvního stupně skutkově upravil, posoudil jako kvalifikovaný přečin podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, ačkoliv soud prvního stupně v něm shledal jen základní skutkovou podstatu podle §147 odst. 1 tr. zákoníku. Jak na straně 8 a 9 rozsudku rozvedl, považoval za nesprávné, že soud prvního stupně „Oproti podané obžalobě nedovodil porušení důležité povinnosti ve smyslu §147 odstavec 2 trestního zákoníku, ale pouze obecné odpovědnosti, prevenční povinnosti, která vyplývá například z ustanovení §2900 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále i z §4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb.“.
22. Nejvyšší soud však připomíná, že soud prvního stupně své závěry vztahující se k právní kvalifikaci podle §147 odst. 1 tr. zákoníku učinil na podkladě skutkových zjištění popsaných tak, že „ dne 30. 4. 2014 kolem 18.55 hodin v katastru obce C., okres Z., na silnici II. třídy mezi obcí C. a silnicí I. třídy jako řidič – zaměstnanec společnosti LIBOR TRANSPORT, s. r. o., se sídlem Přímětice č. p. 228, při plnění pracovních úkolů - jízdní soupravy, složené z nákladního motorového vozidla Scania R 490, s připojeným návěsem Schmitz Cargobull, za obcí C. ve snaze co nejdříve dojet do místa určení a odstavit vozidlo, kdy razantní způsob jízdy byl zaregistrován jinými účastníky silničního provozu již před obcí C., započal předjíždět v jeho směru jízdy jedoucí osobní vozidlo Seat Toledo, jehož řidič s ohledem na rychlejší způsob jízdy obviněného, tomuto umožňoval předjetí, přičemž obviněný se před vjetím do protisměru podíval do levého zpětného zrcátka, kdy neměl vidět za jízdní soupravou vozidlo, ani motocykl, ač si byl vědom skutečnosti, že jízdní souprava může tyto dopravní prostředky zakrýt, následně měl dát znamení o změně směru jízdy a započít s vjížděním do protisměrného jízdního pruhu, aniž by vyvinul s ohledem na typ řízeného vozidla a své výhledové poměry větší míru opatrnosti a opětovně se po podání znamení o změně směru jízdy nepřesvědčil o situaci v silničním provozu za soupravou, čímž ohrozil a omezil ve stejném směru jízdy jedoucího řidiče motocyklu R. S. jedoucího na motocyklu Kawasaki ZX 600 J, který již v době vjíždění soupravy do protisměrného jízdního pruhu tuto předjížděl, řidič S. na vzniklou situaci z důvodu hrozícího nebezpečí, ve snaze zabránit bočnímu střetu s jízdní soupravou vozidel reagoval tak, že s motocyklem Kawasaki ZX 600 J začal uhýbat k levému okraji vozovky, následně došlo k jeho vyjetí s motocyklem přes krajnici vlevo, mimo pozemní komunikaci do silničního příkopu, kde havaroval, přičemž spolujezdkyně D. B. utrpěla tam pospaná zranění “.
23. K procesnímu postupu odvolacího soudu, jenž má dopad na možnost změny v právní kvalifikaci, jíž obviněný v dovolání vytýká, je třeba uvést, že odvolací soud nyní přezkoumávaným rozsudkem rozhodl ve veřejném zasedání konaném dne 20. 1. 2016 pod sp. zn. 5 To 487/2015, uvedenou právní kvalifikaci změnil, a to na podkladě odvolání státního zástupce podaného proti výroku o trestu, když rozhodoval též o odvoláních obviněného a poškozené (č. l. 383 až 389, 381 spisu). Podle protokolu o veřejném zasedání (č. l. 396 až 398spisu) odvolací soud předsedkyní senátu podal zprávu na základě spisu, po přednesení odvolání jednotlivými odvolateli obviněného poučil o jeho procesních právech, po nichž obviněný uvedl, že svou výpověď doplňovat nehodlá. Na to odvolací soud zamítl návrh na doplnění dokazování zmocněncem poškozené, a když státní zástupkyně a obhájce obviněného žádné návrhy na doplnění dokazování neučinili, udělil slovo k závěrečným návrhům a po přerušení veřejného zasedání vyhlásil nyní přezkoumávaný rozsudek.
24. Jestliže obviněný v dovolání namítal vadnost postupu odvolacího soudu s odkazem na §254 odst. 2 tr. ř., je třeba uvést, že vzhledem ke skutečnosti, že odvolání státního zástupce bylo podáno v neprospěch obviněného do výroku o trestu, mohl odvolací soud z titulu tohoto opravného prostředku uvedené pochybení soudu prvního stupně napravit, jen tehdy, jestliže podle §254 odst. 2 tr. ř. měly vytýkané vady svůj původ v jiném výroku než v tom, proti němuž bylo podáno odvolání. To plyne z ustanovení §254 odst. 1 tr. ř., podle kterého, nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle §253 tr. ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, odvolací soud přihlíží, jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání. Podle §254 odst. 2 tr. ř. mají-li vytýkané vady svůj původ v jiném výroku než v tom, proti němuž bylo podáno odvolání, přezkoumá odvolací soud i správnost takového výroku, na který v odvolání napadený výrok navazuje, jestliže oprávněná osoba proti němu mohla podat odvolání. Z toho vyplývá, že odvolací soud je zásadně vázán v přezkumné činnosti tím, který výrok rozsudku odvolatel napadl a jaké vady v jeho rámci vytýká (§254 odst. 1 tr. ř.). Toto výchozí vymezení (a omezení) přezkumné pravomoci odvolacího soudu ve vztahu k napadeným výrokům však rozšiřuje citované ustanovení §254 odst. 2 tr. ř. pro případy, když vada, která je vytýkána napadenému výroku rozsudku, má svůj původ v jiném výroku, který nebyl napaden odvoláním. Pak je odvolací soud povinen přezkoumat i tento jiný (odvoláním nenapadený) výrok za předpokladu, že odvolatel mohl též proti němu podat odvolání, i když tak neučinil. Přesah přezkumné povinnosti odvolacího soudu podle §254 odst. 2 tr. ř. je podmíněn vztahem původu (příčiny) a projevu zjištěné vady nenapadeného výroku rozsudku, jestliže důvodně vytknutá vada napadeného výroku má původ v jiném než napadeném výroku rozsudku. Oba výroky musí na sebe navazovat, a proto z toho vyplývá, že nestačí zjištění vady v jiném nenapadeném výroku rozsudku bez toho, že by zároveň byla dána uvedená návaznost na výrok napadený odvoláním, tedy že by důvodně vytknutá vada jednoho výroku měla původ v jiném nenapadeném výroku. Přitom musí jít o takové výroky, které je tentýž odvolatel oprávněn napadnout svým odvoláním, což v přezkoumávaném případě bylo splněno, neboť státní zástupce byl nepochybně ve smyslu §246 odst. 1 písm. a) tr. ř. oprávněn napadnout i výrok o vině v rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 17 T 43/2015. Je proto třeba vyjít ze zásady, že výrok o trestu sice obecně vždy navazuje na výrok o vině, to však k naplnění podmínek ustanovení §254 odst. 2 tr. ř. samo o sobě nestačí, neboť odvolací soud se může a je povinen se zabývat dalším výrokem, který není odvoláním napaden, jen v případě, že v takto přezkoumávaném výroku skutečně zjistí vytýkanou vadu, jež má původ v jiném výroku, než který byl napaden odvoláním (např. v odvolání státního zástupce podaném v neprospěch obviněného je napaden výrok o trestu odnětí svobody jako nepřiměřeně mírný a tato vada zjištěná odvolacím soudem má svůj původ v mírnější právní kvalifikaci použité soudem prvního stupně, která by odůvodňovala přísnější trest odnětí svobody [srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2013, sp. zn. 5 Tdo 462/2013 (uveřejněné pod č. 32/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
25. Pokud jde ovšem o další podmínky, považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že odvolací soud se zabývá dalším výrokem, který není odvoláním napaden, jen v případě, že v takto přezkoumávaném výroku skutečně zjistí vytýkanou vadu, jež má původ v jiném výroku, než který byl napaden odvoláním. Bylo by vybočením z principu vázanosti soudu obsahem podaného odvolání, kdyby odvolací soud přezkoumával navazující (nenapadený) výrok rozsudku přímo bez dalšího a zjišťoval existenci případných vad tohoto výroku či předcházejícího řízení, a to bez souvislosti s napadeným výrokem. Podmínkou přezkoumání nenapadeného výroku je právě vada zjištěná ve výroku napadeném, která spojuje svým původem oba výroky.
26. Odvolací soud v této nyní Nejvyšším soudem řešené věci, jak je zřejmé z odůvodnění jeho rozsudku, svůj závěr o splnění podmínek ustanovení §254 odst. 2 tr. ř. žádným způsobem nevysvětlil, neboť tento svůj krok vůbec neodůvodnil, ale pouze konstatoval, že „za splnění podmínek uvedených v §254 odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu“ (srov. stranu 7 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Podle názoru Nejvyššího soudu však v projednávané věci nelze takovýto závěr učinit bez toho, aby bylo vysvětleno, z jakého důvodu nepostačovalo zpřísnění trestu jen v rámci rozsahu trestní sazby stanovené u základní skutkové podstaty §147 odst. 1 tr. zákoníku, ale bylo třeba na podkladě odvolání směřujícího pouze proti výroku o trestu, změnit i výrok o vině, když státní zástupce, i přesto, že mírnější právní kvalifikace s jím podanou obžalobou nekorespondovala, a měl tedy zcela opodstatněnou příležitost napadat zejména přímo výrok o vině, tak v odvolání sám neučinil. Výrok o trestu sice obecně vždy navazuje na výrok o vině, neboť podle §39 odst. 1 tr. zákoníku soud při stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlédne zejména k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, k osobním, rodinným, majetkovým a jiným poměrům pachatele a k jeho dosavadnímu způsobu života a k možnosti jeho nápravy (srov. i §125 odst. 1 věta třetí tr. ř.), avšak takováto obecná souvislost k naplnění podmínek ustanovení §254 odst. 2 tr. ř. nestačí, neboť jak již bylo shora uvedeno, odvolací soud se zabývá dalším výrokem, který není odvoláním napaden, jen v případě, že v takto přezkoumávaném výroku skutečně zjistí vytýkanou vadu, jež má původ v jiném výroku, než který byl napaden odvoláním [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2013, sp. zn. 5 Tdo 462/2013, uveřejněné pod č. 32/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
27. Státní zástupce podal odvolání v neprospěch obviněného výslovně proti výroku o trestu rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 17 T 43/2015. V odůvodnění tohoto odvolání popsal skutková zjištění i právní kvalifikaci, jíž byl obviněný soudem prvního stupně uznán vinným, a konstatoval i tresty, které byly obviněnému tímto rozsudkem uloženy. K nim uvedl (aniž by jakkoliv posuzoval skutečnosti vážící se k výroku o vině), že s tresty, jak je soud prvního stupně uložil, se nelze ztotožnit, neboť jsou v rozporu zejména s ustanovením §38 tr. zákoníku. V dalším odstavci odvolání pouze odkázal na věk obviněného v době nehody, že byl v minulosti třikrát souzen a že má v evidenční kartě řidiče 14 záznamů, a to zejména za rychlou jízdu včetně posledního postihu z 8. 9. 2013. Z těchto důvodů vyslovil závěr, že absence uložení trestu zákazu činnosti vzhledem k osobě obviněného a způsobenému zranění poškozené není adekvátní (srov. č. l. 391, 392 spisu) a navrhl, aby odvolací soud zrušil výrok o vině a uložil obviněnému vedle vyššího trestu odnětí svobody s delším podmíněným odkladem rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří let. Z takto formulovaného odvolání je patrné, že státní zástupce se ztotožnil s právní kvalifikací použitou soudem prvního stupně, a to i přesto, že oproti zahájenému trestnímu řízení pro §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, pro který byla podána i obžaloba, soud prvního stupně obviněného uznal vinným jen §147 odst. 1 tr. zákoníku a stručně vysvětlil, z jakých důvodů a v odvolání její zmírnění nikterak nevytýkal.
28. Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že státním zástupcem napadený výrok o neuložení trestu zákazu činnosti bez dalšího nenavazuje na odvoláním nedotčený výrok o vině obviněného, jestliže je vada spatřována pouze v závěru soudu prvního stupně, který u obviněného z hlediska uložení trestu zákazu činnosti dostatečně nezohlednil jeho osobu a trestní i přestupkovou minulost a poukázal toliko na vzniklý následek. Vzhledem k této skutečnosti je zřejmé, že státní zástupce vůbec nevolil možnost se svého požadavku na uložení trestu zákazu činnosti domoci prostřednictvím přísnější právní kvalifikace, a to i přesto, že v obžalobě ji původně považoval za naplněnou, a namísto toho pouze poukazoval na poměry obviněného proto, aby mu byl uložen uvedený trest, v jehož uložení mu nebránila ani právní kvalifikace podle §147 odst. 1 tr. zákoníku. Trest zákazu činnosti podle §73 odst. 1 tr. zákoníku bylo možné obviněnému uložit i podle uvedené mírnější právní kvalifikace, protože se obviněný dopustil trestného činu v souvislosti s touto činností. Stejně tak bylo možné i uložení delší zkušební doby podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku, jež se ukládá zejména vzhledem k osobě a poměrům pachatele, s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a prostředí, v němž žije a pracuje a k okolnostem případu. Odvolací soud proto mohl odvolání státního zástupce vyhovět v jeho požadavku na uložení trestu zákazu činnosti a zpřísnění podmíněně odloženého trestu i bez toho, aby zasahoval do výroku o vině. Je však třeba zdůraznit, že odvolací soud se v žádném směru uvedenými okolnostmi v odůvodnění svého rozsudku nezabýval a nevysvětlil, proč z podnětu státního zástupce k uvedené změně výroku o vině přistoupil. Uvedené úvahy nevysvětlil, ač bylo jeho povinností v odůvodnění rozhodnutí tento postup, jímž se od odvolání státního zástupce odchýlil, odůvodnit. Nepostačovalo pro tento případ, že odvolací soud uvedl toliko k odvolání státního zástupce, že se ztotožnil s jeho názorem, že trest, který byl obviněnému uložen, je nepřiměřeně mírný, ale na základě svých úvah shledal, že „vada vytýkaná v odvolání státního zástupce má svůj původ ve výroku o vině, konkrétně v nesprávné právní kvalifikaci jednání obžalovaného“. Taková argumentace je s ohledem na všechny uvedené okolnosti zcela nedostačující [srov. přiměřeně stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 303/2012 (uveřejněné pod č. 21/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. V projednávané věci nelze uzavřít, že by byl závěr odvolacího soudu o možnosti použití postupu podle §254 odst. 2 tr. ř. vyloučen, jeho použití však vzbuzuje vážné pochybnosti, obzvláště když pro takový závěr chybí v přezkoumávaných rozhodnutích potřebné úvahy rozvedené v rozhodnutí. Z těchto důvodů je pro uvedené vady dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelný.
29. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za důležité i to, na co rovněž poukázal ve svém dovolání i obviněný v bodě d), že v odvolání zcela absentuje vypořádání se s námitkami obhajoby uvedenými v odvolání. Je totiž třeba zdůraznit, že odvolání podali proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě dne 26. 8. 2015, sp. zn. 17 T 43/2015, nejen státní zástupce, ale i obviněný a poškozená, jejichž obsahu odvolací soud stručně v přezkoumávaném rozhodnutí na straně 4 a 5 konstatoval, že „Na základě podaných odvolání přezkoumal Krajský soud v Brně napadený rozsudek i řízení, které mu předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad a dále postupoval podle §254 odst. 1 věta druhá tr. ř.“ Konkrétně však odvolací soud neuvedl v obsahu odůvodnění jedinou ze svých úvah, když na straně 5 až 6 rozvedl své poznatky k provedenému dokazování a k právním závěrům, jež učinil, avšak bez jakékoli zmínky o tom, jak reaguje na námitky, které v odvolání uplatnil obviněný (obdobně neuvedl žádné závěry ani k odvolání poškozené), a to přesto, že obviněný velmi podrobně na č. l. 383 až 389 spisu v obsahu svého odvolání namítal různé vady, a je proto třeba v souladu s podaným dovoláním uvést, že v této části rozsudek odvolacího soudu nepodává jakékoliv informace, kromě závěrečné věty, podle níž odkázal na své předchozí úvahy a konstatoval, že je „zřejmé, že odvolání obžalovaného a poškozeného D. B. nebyla shledána důvodnými, a proto je podle §256 tr. ř. zamítl“, jak se s obsáhlými námitkami obviněného vypořádal.
30. Nejvyšší soud přezkoumávající dovolání obviněného, jenž pod bodem d) rozvedl všechny konkrétní námitky, které vznesl v odvolání, shledal, že zcela v souladu s obsahem přezkoumávaného rozhodnutí důvodně vytýkal, že na jejich převážnou část odvolací soud vůbec nereagoval, když v žádné ze svých úvah, jež velice stručně na straně 5 rozvedl, nezmínil, zda tím konstatuje jen svá zjištění ve smyslu §254 odst. 2 tr. ř. k odvolání státního zástupce (což lze z obsahu přezkoumávaného rozhodnutí a jeho závěru dovodit), anebo zda tím reaguje na některou z námitek obviněného, když jakýkoliv takový, i jen stručný odkaz v odůvodnění kromě shrnujících uvedených pasáží absentuje. Z těchto důvodů nelze přezkoumat, jak se odvolací soud s námitkami obviněného uplatněnými v odvolání vypořádal. Taková vada zakládá porušení práva na soudní ochranu zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny a v článku 6 Úmluvy (srov. Evropský soud pro lidská práva v rozsudku ze dne 21. 1. 1999 ve věci García Ruiz v. Španělsko, stížnost č. 30544/96, §26, že podle ustálené judikatury soudu musí soudní rozhodnutí uvádět důvody, na nichž jsou založená, v dostatečné míře). Této povinnosti není zbaven ani odvolací soud posuzující odvolání účastníků řízení, právě s ohledem na existenci porušení spravedlivého procesu ve smyslu uváděných obecných zásad, jestliže odvolací soud v usnesení o zamítnutí odvolání podle §256 tr. ř. vyjadřuje souhlas se skutkovými zjištěními nalézacího soudu s poukazem na důkazy, které odvolací soud vůbec neprovedl a nehodnotil. Odvolací soud má dále povinnost vypořádat se s námitkami odvolatele, jimiž obviněný realizuje své právo na obhajobu (viz i článek 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě). Tuto povinnost odvolací soud porušuje, jestliže ignoruje námitky odvolatele vůči důkazům, na něž nalézací soud odkazuje jako na klíčové pro učiněné skutkové závěry [srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08 (N 65/52 SbNU 635)]. Jak z odůvodnění přezkoumávaného rozsudku plyne, odvolací soud na všechny tyto své povinnosti zcela rezignoval.
31. Jestliže přezkoumávané rozhodnutí odvolacího soudu neobsahuje téměř žádnou reakci na četné námitky obviněného uplatněné v odvolání, porušil tento soud mimo uvedeného i své povinnosti plynoucí mu z ustanovení §125 tr. ř., neboť ani odvolací soud nemůže ignorovat vytýkané vady spočívající v nedodržení předpisů o odůvodnění rozsudku, i když tak činí v zamítavém rozhodnutí podle §256 tr. ř. [srov. nález sp. zn. II. ÚS 122/96 ze dne 24. 3. 1998 (N 39/10 SbNU 261)]. V důsledku tím odvolací soud odvolateli upírá právo na soudní ochranu [srov. nález sp. zn. III. ÚS 505/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 99/15 SbNU 25)]. Nejvyšší soud, jak je i výše zmíněno, shledal, že právě těchto vad se odvolací soud v projednávané věci v odůvodnění svého rozsudku dopustil, když na stranách 5, 6 toliko lakonicky konstatoval správnost rozhodnutí prvoinstančního soudu. Tento závěr je však nejenom nedostačující z hlediska zmíněných obecných principů, ale i proto, že následně sám do výroku o vině jak po skutkové stránce, tak i z hlediska právní kvalifikaci výrazně v neprospěch obviněného zasáhl. Za této situace se s ohledem na výše uvedené zásady nelze spokojit s tak nedostatečným a letmým odůvodněním závěru o podaném odvolání obviněného, k němuž se v projednávané věci uchýlil soud druhého stupně. Z těchto důvodů Nejvyšší soud shledal dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné.
32. S uvedenými procesními vadami souvisí i další zmíněný nedostatek, spočívající v tom, že odvolací soud v přezkoumávaném rozsudku oproti rozsudku soudu prvního stupně upravil skutková zjištění, aniž by přitom zachoval podmínky §259 odst. 3 tr. ř. Na rozdíl od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně, zasáhl do části výroku o vině v popisu skutkových okolností tak, že nahradil část „ ve snaze co nejdříve dojet do místa určení a odstavit vozidlo, kdy razantní způsob jízdy byl zaregistrován jinými účastníky silničního provozu již před obcí C.“, zjištěním, že obviněný porušil ustanovení §4 písm. a), §5 písm. b) a §17 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu; zjištění „ podíval do levého zpětného zrcátka, kdy neměl vidět za jízdní soupravou vozidlo, ani motocykl, ač si byl vědom skutečnosti, že jízdní souprava může tyto dopravní prostředky zakrýt“ zjištěním, že „ obviněný se před vjetím do protisměru dostatečně nepřesvědčil, zda neohrožuje za ním jedoucí účastníky silničního provozu, přestože si byl vědom skutečnosti, že jízdní souprava může za ním jedoucí dopravní prostředky zakrýt“ ; zjištění spočívající v tom, že “ následně měl dát znamení o změně směru jízdy a započít s vjížděním do protisměrného jízdního pruhu, aniž by vyvinul s ohledem na typ řízeného vozidla a své výhledové poměry větší míru opatrnosti“ nahradil „ podíval se do levého zpětného zrcátka, dal znamení o změně směru jízdy a započal s vjížděním do protisměrného jízdního pruhu, aniž by vyvinul s ohledem na typ řízeného vozidla a své výhledové poměry větší míru opatrnosti “. Pro to, aby mohl změnit uvedená skutková zjištění, však sám neprovedl žádné důkazy, a přitom na straně 5 rozsudku uvedl, že „byl zjištěn skutkový stav věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti“, a uvedl, že se ztotožňuje s hodnocením důkazů, které provedl soud prvního stupně“. Při těchto závěrech pak odvolací soud vůbec nevysvětlil důvod změny ve skutkových zjištěních zejména doplnění uvedených porušených povinností podle zákona č. 361/2000 Sb., které soud prvního stupně neshledal naplněnými a v té souvislosti pouze odkázal na obecné ustanovení §2900 občanského zákoníku, a když změnil i průběh a reakce obviněného v souvislostech s předjížděním např. zda „měl dát“ znamení o změně směru jízdy nebo ho „dával“, jakož i změnil sled událostí, pokud se obviněný „podíval“ do zpětného zrcátka, přičemž právě tyto skutkové okolnosti jsou určující pro závěr o vině obviněného, a jestliže je odvolací soud uvedeným způsobem změnil, pak nelze přisvědčit jeho konstatování, že shledal skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně správným. Jde totiž o zjevný soudem neobjasněný rozpor (v podrobnostech srov. strany 5 a 6 přezkoumávaného rozhodnutí).
33. Nejvyšší soud k tomuto postupu soudu druhého stupně považuje za nutné uvést, že je v rozporu s ustanovením §259 odst. 3 tr. ř., podle kterého rozhodnout sám rozsudkem ve věci může odvolací soud, jen je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě na základě důkazů provedených před odvolacím soudem doplněn nebo změněn. Odvolací soud se může odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně jen tehdy, jestliže v odvolacím řízení a) provedl znovu některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy provedené již v hlavním líčení, nebo b) provedl důkazy, které nebyly provedeny v hlavním líčení. S tím souvisí i ustanovení §263 odst. 7 tr. ř., z jehož znění je zřejmé, že z hlediska změny nebo doplnění skutkových zjištění odvolací soud může přihlížet jen k důkazům, které byly provedeny ve veřejném zasedání před odvolacím soudem, přičemž tyto důkazy hodnotí v návaznosti na důkazy provedené soudem prvního stupně v hlavním líčení. Odvolací soud je vázán hodnocením těchto důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které odvolací soud sám ve veřejném zasedání znovu provedl. Toto pravidlo „vyplývá ze zásady bezprostřednosti, z níž vyplývá povinnost soudu přihlédnout při rozhodování v hlavním líčení, veřejném i neveřejném zasedání jen k těm důkazům, které byly při tomto jednání provedeny (§2 odst. 12 tr. ř.). Zásada bezprostřednosti vyžaduje, aby se soud osobně seznámil se všemi důkazy, které mají být podkladem k rozhodnutí, a vylučuje, aby bylo přihlédnuto k důkazům, které nebyly provedeny při soudním jednání. Soud má rozhodnout na základě důkazů před ním provedených. Druhý požadavek obsažený v zásadě bezprostřednosti pak spočívá v tom, že soud má zjišťovat rozhodné skutečnosti z pramene těmto skutečnostem nejbližšího, a tedy nejspolehlivějšího, ke zjištění pravdy. Uplatnění zásady bezprostřednosti při provádění důkazů v trestním řízení je významnou zárukou zjištění materiální pravdy (FENYK, J., CÍSAŘOVÁ, D., GŘIVNA, T. a kol., Trestní právo procesní , ASPI, Wolters Kluwer Praha 2015, str. 104). Ze shora uvedeného se naznačuje, že je zásadně nepřípustné, aby odvolací soud sám rozhodl rozsudkem, pokud by neprovedl žádné důkazy a měnil by skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně v hlavním líčení. Jak uvádí Ústavní soud ve své judikatuře, "pokud tedy odvolací soud považuje rozsah dokazování před soudem prvního stupně za úplný, ale provedené důkazy hodnotí jinak, nemůže rozhodnout po zrušení rozsudku soudu prvního stupně, pokud by důkazy přímo neprovedl v rámci veřejného zasedání. Jestliže se například odvolací soud neztotožní s hodnocením výpovědi určitého svědka a se závěrem učiněným z jejího obsahu, měl by sám takového svědka vyslechnout, aby si tím vytvořil dostatečný podklad pro odchylné hodnocení i pro změnu skutkových závěrů, které z toho vyplývají. Postup odvolacího soudu při hodnocení důkazů (§263 odst. 7 tr. ř.) je projevem zásady přímosti (§2 odst. 11 tr. ř.) a zásady bezprostřednosti (§2 odst. 12 tr. ř.), jež jsou stěžejním znakem dokazování v trestním řízení" (nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 445/06, ze dne 28. 8. 2008)[srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 3456/15, bod. IV. a)]. Obdobně judikoval i Nejvyšší soud, který konstatoval, „jestliže tedy odvolací soud neprovedl ve veřejném zasedání žádné důkazy a bez dalšího pouze změnil hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně a tím i navazující skutková zjištění, o čemž sám rozhodl rozsudkem, porušil tím ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. a ustanovení §263 odst. 7 tr. ř.“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 6 Tdo 366/2014, či ze dne 14. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 336/2016, aj.).
34. Nejvyšší soud na podkladě těchto procesních nedostatků dospěl k závěru, že přezkoumávané rozhodnutí nemůže obstát, a proto rozhodl tak, že podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 5 To 487/2015, neboť zásadně v něm shledal všechny shora rozvedené nedostatky, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, neboť na něm bude, aby odstranil shora uvedené procesní vady a teprve poté, až na podkladě správného procesního postupu a řádném přezkoumávaní všech námitek obviněného, a uvážení všech další nedostatků, jak budou dále nastíněny, o odvolání obviněného znovu rozhodl.
V. K výhradám proti nesprávné právní kvalifikaci
35. Přestože bylo zásadně vadné z výše uvedených důvodů odvolací řízení pro vady rozvedené v bodě IV. tohoto rozhodnutí spočívající v procesním postupu, Nejvyšší soud považuje za nutné poukázat i nedostatky, jež mohl přezkoumávat na podkladě obviněným vznesených výhrad v bodech a), c) podaného dovolání, zaměřených na vady a neúplnosti skutkových závěrů i právních úvah odvolacího soudu, které rovněž jen zcela lakonicky bez ukotvení v provedených důkazech soud druhého stupně zmínil bez toho, aby bral do úvahy všechny hmotněprávní podmínky, jež bylo nezbytné zvažovat, hodnotit a zkoumat ve smyslu splnění hledisek rozhodných pro závěr o naplnění „porušení důležité povinnosti“ ve smyslu §147 odst. 2 tr. zákoníku. Nelze se ztotožnit ani s tím, že by soud prvního stupně „spolehlivě“ prokázal trestnou činnost obviněného, ani že by se vypořádal se závěry znaleckých posudků, neboť ani jeden ze soudů nižších stupňů nepodchytil a nezohlednil všechny rozhodné skutkové skutečnosti, jež měly nemalý význam pro závěr o vině obviněného, a pro posouzení povahy jím porušených povinností řidiče, a to i v návaznosti na chování motocyklisty, u něhož bylo třeba zvažovat, zda se na vzniku nehody a s ní spojených následků rovněž nespolupodílel.
36. V této souvislosti je třeba poukázat na to, že odvolací soud, ač sám změnil (procesně nesprávně, jak je shora uvedeno) skutková zjištění, tvrdil, že vychází z dokazování tak, jak je provedl soud prvního stupně. Z těchto důvodů je nutné zdůraznit podstatné závěry, které soud prvního stupně ve svém rozsudku učinil, a to zejména na podkladě znaleckých posudků z oboru silniční dopravy zpracovaných jednak Ing. Eduardem Prochazkou, Ph.D. (č. l. 59 až 75, 155 spisu), a jednak Ing. Jiřím Formanem za podmínek §110a tr. ř. (č. l. 185 až 250 spisu). Znalci byli vyslechnuti též u hlavního líčení (č. l. 364 až 369). Jejich závěry, zejména učiněné při hlavním líčení soud prvního stupně shrnul na stranách 5 a 6 odůvodnění svého rozsudku, a přestože považoval pro rozhodnutí o vině obviněného za významné zejména „vyhodnocení průběhu nehodového děje a okolnosti předjíždění“ dále „způsob předjíždění popisovaný obžalovaným“, a „časový údaj o příčném přemístění a zobrazení polohy motocyklu a jízdní soupravy“, „zjištění, že motocykl již byl vedle soupravy v době, kdy tato začala vybočovat vlevo“, dále „tvrzení o agresivnější jízdě a spěchu obžalovaného“, neposuzoval, zda všechny tyto momenty znalci popisují shodně, neurčil, o který ze znaleckých posudků své závěry opřel (§2 odst. 5, 6 tr. ř.). Naopak i přes výrazně odlišné závěry o rozhodných otázkách směřujících k závěru o vině obviněného, soud prvního stupně vycházel současně z obou těchto znaleckých posudků, jak plyne ze strany 7 napadeného rozsudku, kde uvedl, že „Při vyhodnocení závěrů tvrzení znalců lze dovodit, že se téměř shodli (je v relaci) na rychlosti motocyklu v době vyjetí na krajnici, kdy hodnotili objektivní podklad. Následně již jejich závěry vycházely z předpokladů a hodnocení svědeckých výpovědí, přičemž lze souhlasit s tvrzením znalce Ing. Prochazky, Ph.D., o možnosti různorodé modelace průběhu události, tedy i do verze, kterou představil znalec Ing. Forman. Rovněž není možno vyloučit shodné tvrzení znalců, že obžalovaný nemusel motocykl před "započetím předjíždění" vidět z důvodu zakřivení komunikace, tvaru jízdní soupravy i nutnosti sledovat další situaci v silničním provozu. Dále se znalci shodli na časovém údaji o příčném přemístění a znalec Ing. Forman se zabýval výhledy na motocykl za situace, že byl v ose jízdní soupravy. Při vzdálenosti 10 metrů za jízdní soupravou je ruka motocyklisty na hranici viditelného zorného úhlu, respektive v levém zpětném zrcátku lze vidět i část prostoru za jízdní soupravou, což zvyšuje možnost vidět předměty nejen vedle jízdní soupravy. Též nelze vyloučit verzi o současném předjíždění tak, jak byla Ing. Formanem vymodelována a zakreslena v posudku“.
37. Posoudí-li se však skutečnosti, které znalci ve svých písemných závěrech na základě vlastních provedených výpočtů, je zřejmé, že po pečlivém posouzení vykazují výrazné odlišnosti, a nelze je tedy považovat za shodné, a je nutné v nich shledávat podstatně rozpory, a to i v závěrech na zásadní skutečnosti. Z nich lze jen pro demonstraci poukázat na to, že Ing. Eduard Prochazka, Ph.D. (č. l. 73 spisu) v bodě 2 spatřoval příčinu dopravní nehody v příčném vybočení jízdní soupravy v době, kdy se motocykl nacházel v levém jízdním pruhu a pravděpodobně vlevo od jízdní soupravy . Řidič motocyklu zabránil bočnímu střetu vyhnutím vlevo, vjetím na levou krajnici. Zabránit brzděním řidič motocyklu nemohl. Řidič soupravy mohl mít omezený výhled za jízdní soupravou a na motocykl. Když se chystal k předjíždění, musel sledovat provoz v protisměru i pohyb osobního automobilu Seat Toledo, takže si již pohledem do zpětného zrcátka neověřil, zda není předjížděn. Znalec Ing. Jiří Forman na č. l. 212 až 218 na položené otázky však odpověděl tak, že šlo o souběžné předjíždění, řidič motocyklu mohl kolizi zabránit tím, že by nepředjížděl jedoucí vozidla , protože si musel být vědom, že na krátkém úseku by musel výrazně zrychlit nákladní soupravu, která začala zrychlovat (č. l. 212). V době, kdy řidič nákladní soupravy započal předjížděcí manévr, byl motocykl za návěsem v pravém jízdním pruhu. V době kdy se mohl přesvědčit před předjížděním pohledem do zpětného zrcátka, zda není předjížděn, jel motocykl v pravém jízdním pruhu v menší vzdálenosti jak 15 m za návěsem. Motocyklista se pohyboval v oblasti zakrytého výhledu, a řidič kamionu ho nemohl ani v jednom zpětném zrcátku vidět .
38. Jen tímto srovnáním závěrů znalců lze dospět k závěru, že nejsou shodné, naopak posouzení toho, jak každý z řidičů ve kterém momentu reagoval, či reagovat mohl, se rozcházejí, ačkoli právě tyto skutečnosti mohou po jejich podrobném rozboru vést k závěru jednak o tom, jakou konkrétní povinnost obviněný porušil, zda to, že předjížděl, ač za dané situace tak učinit neměl, nebo to, že se řádně nepřesvědčil o tom, zda je předjížděn jiným vozidlem, jednak i o tom, jaký význam pro vznik nehody mělo to, že řidič, jenž jej již předjížděl, mohl v době, kdy on sám začal předjíždět, o tom, že předjížděné vozidlo hodlá vybočit, věděl či mohl vědět. Je tedy zřejmé, že existovala za daných souvislostí řada variant, jak ostatně též připustil i soud prvního stupně, a bylo potřeba pečlivým znaleckým rozborem každého ze znaleckých posudků a důkladného slyšení znalců docílit toho, aby své závěry koncipovali podle provedených výpočtů tak, aby stanovili, která z daných alternativ je z hlediska jejich technické odbornosti tou možnou.
39. Jestliže je podání znaleckého posudku závislé na určitém hodnocení důkazů, znalec musí svůj závěr v posudku vyslovit podmínečně , popř. alternativně , s ohledem na možná či v úvahu přicházející hodnocení opatřených důkazů orgánem činným v trestním řízení [srov. usnesení Nejvyššího soudu SSR ze dne 16. 10. 1979, sp. zn. 3 To 55/79 (uveřejněné pod č. 64/1980 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Pokud si tedy důkazy navzájem odporují a mohou vést k různým skutkovým variantám, nesmí znalec zaujímat stanovisko k správnosti či pravdivosti určité skupiny důkazů nebo určité skutkové varianty, ale musí zpracovat znalecký posudek s přihlédnutím k různým možnostem (variantám) z takové důkazní situace vyplývajícím. Jestliže je však některá z alternativ podle poznatků příslušného vědního oboru podle specializace znalce nepřijatelná, tedy vyloučena (nikoli jen pochybná apod.), je třeba, aby to bylo ve znaleckém posudku výslovně uvedeno [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 8. 7. 1980, sp. zn. Tzv 17/80 (uveřejněné pod č. 33/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
40. Z ustálené judikatury proto vyplývá, že pokud mají být závěry znalce opřeny o různé subjektivní údaje (např. o svědecké výpovědi o chování obviněného v době spáchání trestného činu) nebo o podkladové materiály, které jsou rozporné nebo se vzájemně vylučují, pak by měl znalec vypracovat podmíněný nebo alternativní závěr pro všechny možné varianty řešení, přičemž definitivní závěr o spolehlivosti podkladových materiálů a výběr jedné z variant řešení musí učinit orgán činný v trestním řízení, nikoliv znalec (viz MUSIL, J. Hodnocení znaleckého posudku. Kriminalistika [online]. 2010, roč. 42, č. 3, [cit. 7. 1. 2015], dostupné na: http://www.mvcr.cz/clanek/hodnoceni-znaleckeho-posudku.aspx ).
41. Tento postup prozatím nebyl dostatečně respektován a zejména soud prvního stupně, který oba znalecké posudky hodnotil, uvedené zásady nedodržel. Především nerespektoval, že znalecký posudek má v daném případě sloužit jen jako odborný skutkový podklad, neboť je nutno ho hodnotit stejně pečlivě jako každý jiný důkaz; ani on a priori nepožívá větší důkazní síly, a musí být podrobován všestranné prověrce nejen právní korektnosti, ale i věcné správnosti. Hodnotit je třeba celý proces utváření znaleckého důkazu, včetně přípravy znaleckého zkoumání, opatřování podkladů pro znalce, průběhu znaleckého zkoumání, věrohodnosti teoretických východisek, jimiž znalec odůvodňuje své závěry, spolehlivosti metod použitých znalcem a způsobu vyvozování jeho závěrů. Znalec nesmí sám vyloučit některé z předložených podkladů jen proto, že nezapadají do jím vytyčené verze události. Vyvstanou-li pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, je orgán činný v trestním řízení povinen, v souladu se zásadou oficiality a zásadou vyhledávací (§2 odst. 4 a 5 tr. ř.), pokusit se odstranit vzniklé pochybnosti obstaráním důkazů dalších. V případě závažných skutkových rozporů a pochybností, které se nepodaří odstranit, musí soud postupovat podle pravidla in dubio pro reo a rozhodnout ve prospěch obviněného [srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 4457/12 (N 132/70 SbNU 221)]. Soud prvního stupně na základě souhrnu všech ve věci provedených důkazů bude muset především vyhodnotit, v čem konkrétně obviněný porušil zákon, a na základě tohoto odvozovat i další závěry o jeho vině.
42. K uvedenému je třeba uvést, že úkonem, při němž k dopravní nehodě v silniční dopravě došlo, bylo předjíždění upravené v §17 odst. 2 zák. č. 361/2000 Sb. tak, že řidič, který při předjíždění vybočuje ze směru své jízdy, musí dávat znamení o změně směru jízdy a nesmí ohrozit řidiče jedoucí za ním. Povinnost dávat znamení o změně směru jízdy, vyplývá již z §30 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., podle kterého musí řidič dát znamení o změně směru jízdy při každém vybočení ze směru jízdy. Podle §30 odst. 2 cit zák. znamení o změně směru jízdy musí řidič dávat včas před započetím jízdního úkonu s ohledem na okolnosti provozu na pozemních komunikacích, zejména na řidiče jedoucí za ním a na povahu jízdního úkonu. Vzhledem k tomu, že z dosud provedeného dokazování vyplynulo, že vozidlo obviněného bylo, jak bylo naznačeno, za dosud přesně nevyjasněných skutkových okolností předjížděno i motocyklem řízeném R. S., bylo potřeba, aby soudy vyjasnily, zda tento druhý účastník silničního provozu dodržel povinnosti, jež pro něj plynuly zejména z §17 odst. 5 písm. e) zák. č. 361/2000 Sb., podle něhož řidič nesmí předjíždět, dává-li řidič vpředu jedoucího vozidla znamení o změně směru jízdy vlevo a není-li možné předjetí vpravo podle odstavce 1 nebo předjetí v dalším volném jízdním pruhu vyznačeném na vozovce v tomtéž směru jízdy. Zejména na tuto skutečnost se soudy prozatím nesoustředily, a na základě skutkových zjištění neobjasnily, z jakých důvodů se motocyklista ocitl v době středu kdesi na úrovni nákladního vozidla nebo jeho návěsu (takto skutečnost rovněž nebyla jednoznačně objasněna), když obviněnému není kladeno, že by nedával znamení o změně směru jízdy, tedy, když naopak bylo objasněno, že takové znamení dával. K této otázce nezaujal odvolací soud vůbec žádný názor, a to jak do správnosti závěrů obou neshodných znaleckých posudků, tak ani pokud jde o tuto významnou otázku, která se mimo jiné dotýká otázky spoluzavinění, a tedy následně toho, zda zavinění obviněného naplňovalo podmínky porušení důležité povinnosti.
43. Nejvyšší soud na všechny uvedené okolnosti poukazuje zejména proto, že mají rozhodný význam pro určení správné právní kvalifikace, k níž je třeba z hlediska námitek obviněného směřujících proti nesprávnému právnímu posouzení jeho činu jako přečinu těžkého ublížení na zdraví podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, uvést, že tohoto trestného činu že se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.
44. Okolnost, zda byl nebo nebyl zachován určitý předpis vydaný k vyloučení následku uvedeného ve zvláštní části trestního zákona, podle zásady vyslovené přímo v §16 tr. zákoníku, není sama o sobě pro posouzení otázky odpovědnosti pachatele za následek rozhodná. Podstatným je, zda pachatel věděl nebo vědět mohl a měl, že porušením některého předpisu bude jednat za takových okolností, že tím může způsobit následek uvedený ve zvláštní části trestního zákoníku. O zavinění z nedbalosti může jít pouze tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2001, sp. zn. 3 Tz 182/2001 (uveřejněné pod č. 43/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
45. Podle §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku jde o nevědomou nedbalost, jestliže pachatel nevěděl, že svým jednáním může následek (porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem) způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Při nevědomé nedbalosti se vychází z možnosti znalosti, která se zkoumá na základě objektivních okolností spojených se skutkem a subjektivních dispozic konkrétního pachatele, neboť trestní zákoník zakládá odpovědnost za trestné činy spáchané z nevědomé nedbalosti na povinnosti, ale současně i možnosti předvídat způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem. S tím souvisí i zachovávání potřebné míry opatrnosti pachatelem. Míra opatrnosti je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem, neboť jedině spojení obou těchto hledisek při posuzování trestní odpovědnosti za trestný čin z nedbalosti odpovídá zásadě odpovědnosti za zavinění v trestním právu. Rozsah náležité opatrnosti ve smyslu objektivního hlediska je třeba zpravidla zkoumat na podkladě zvláštních právních předpisů (srov. předpisy o bezpečnosti práce, předpisy o pravidlech silničního provozu apod.). Povinnost předvídat možnost způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem ve smyslu §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku vyplývá v souvislosti se silniční dopravou ze zákona č. 361/2000 Sb. K trestní odpovědnosti však musí být splněno i subjektivní kritérium nedbalosti. Subjektivní vymezení míry opatrnosti vyžaduje, aby mimo míry povinné opatrnosti (objektivní kritérium) bylo vzato v úvahu i subjektivní vymezení, které spočívá v míře opatrnosti, kterou je schopen vynaložit pachatel v konkrétním případě. Proto o zavinění z nevědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku [ale i vědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] jde jen tehdy, jestliže povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem jsou dány současně [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 17. 3. 1986, sp. zn. 4 Tz 9/86 (uveřejněné pod č. 6/1988 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Při posuzování subjektivní míry opatrnosti je třeba zvažovat jednak vlastnosti, zkušenosti, znalosti a okamžitý stav pachatele (vzdělání, kvalifikace, obecné i speciální zkušenosti, inteligence, postavení v zaměstnání apod.), a jednak okolnosti konkrétního případu, ať už existují nezávisle na pachateli, nebo jsou jím vyvolané (prostředí a okolnosti spáchaného činu – zejména místo a čas činu) [srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 – 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 237].
46. Mezi porušením potřebné míry opatrnosti a následkem musí být příčinná souvislost. Základním předpokladem trestní odpovědnosti je bezpečné zjištění příčinného působení jednání obviněného na trestním zákoníkem chráněné společenské vztahy a toho, zda toto jednání nese všechny znaky zavinění ve smyslu §16 tr. zákoníku [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 1963, sp. zn. Tzv 8/63 (uveřejněné pod č. 46/1963 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Zavinění musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 1981, sp. zn. 5 Tz 66/1980 (uveřejněné pod číslem 21/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Při nedbalosti je třeba, aby si pachatel alespoň měl a mohl představit, že se takto příčinný vztah může rozvinout. Pro pachatele nepředvídatelný příčinný průběh není tedy v zavinění obsažen a pachatel neodpovídá za následek, který takto vzejde [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 1980, sp. zn. 2 Tz 10/80 (uveřejněné pod číslem 20/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 1968, sp. zn. 4 Tz 26/68 (uveřejněné pod číslem 50/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Určitá skutečnost (okolnost) neztrácí svůj charakter příčiny jen proto, že mimo ni byl následek způsoben ještě dalšími příčinami (okolnostmi, podmínkami). To znamená, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí i další skutečnost, jež spolupůsobí ke vzniku následku, ovšem za předpokladu, že jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo [srov. rozsudek Nejvyššího soudu SSR ze dne 28. 11. 1974, sp. zn. 125/74 (uveřejněný pod č. 37/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Jednání pachatele má proto povahu příčiny i tehdy, když kromě něj vedlo k následku i jednání další osoby.
47. K námitce obviněného, že neměl být uznán vinným okolností podmiňující vyšší trestní sazbu spatřovanou v porušení důležité povinnosti uložené podle zákona ve smyslu kvalifikované skutkové podstaty podle §147 odst. 2 tr. zákoníku, soud prvního stupně, který ji neshledal naplněnu jen odkázal na prevenční povinnost vyplývající z ustanovení §2900 obč. zákoníku č. 89/2012 Sb., kdežto odvolací soud ji spatřoval v porušení povinností plynoucích z §4 písm. a), §5 písm. b) a §17 odst. 2 zák. č. 361/2000 Sb., jak však bylo výše uvedeno, bez potřebného vyjasnění a zdůvodnění s ohledem na to, že za „porušení důležité povinnosti uložené podle zákona“.
48. Vzhledem k tomu, že odvolací soud své rozhodnutí o naplnění §147 odst. 2 tr. zákoníku učinil bez potřebného uvážení všech rozhodných skutečností, Nejvyšší soud považuje za nutné poukázat na pravidla, podmínky a zásady, jež bude muset odvolací soud v následném řízení k této otázce respektovat, až bude znovu o právní kvalifikaci obviněného rozhodovat, což však může být tehdy, až odstraní shora uvedené procesní vady.
49. Za porušení důležité povinnosti se obecně považuje porušení některé z mnoha možných důležitých povinností, které mají vztah k ochraně zdraví lidí. Zákon důležitou povinnost konkrétně nevymezuje. Pro porušení důležité povinnosti podle §147 odst. 2 tr. zákoníku jsou významná takto kritéria: Postačuje porušení jen jedné ze zákonem stanovených povinností, avšak rozhodné je, aby taková povinnost měla povahu důležité povinnosti. Porušení důležité povinnosti ve výše uvedeném smyslu není možno mechanicky považovat porušení jakéhokoli předpisu, ale jen takové v něm zakotvené povinnosti, jejíž porušení má zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život, jestliže jejím porušením může snadno dojít k takovému následku [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 28. 7. 1963, sp. zn. 1 Tz 36/63 (uveřejněné pod č. 11/1964 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Porušení důležité povinnosti při provozu na silnicích je zejména takové porušení povinnosti řidiče motorového vozidla, které s ohledem na sílu, rychlost a hmotnost motorových vozidel může mít za následek vážnou dopravní nehodu a které podle všeobecné zkušenosti takový následek skutečně často mívá [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu SSR ze dne 14. 9. 1971, sp. zn. 2 Tz 85/71 (uveřejněné pod č. 33/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Výpočet všech „důležitých povinností“ řidiče motorového vozidla není možný, poněvadž význam porušení kterékoli řidičské povinnosti je přímo závislý na konkrétní dopravní situaci. Je proto ponecháno na soudu, aby v každém jednotlivém případě po zhodnocení všech okolností uvážil, zda povinnost, kterou pachatel porušil svým trestním jednáním, je porušením důležité povinnosti, s tím, že za porušení takové povinnosti nelze považovat každé porušení, ale jen takové, jejíž porušení má za dané situace zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, a kterým tedy může snadno dojít k takovému následku [rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 1963, sp. zn. 1 Tz 36/63 (uveřejněné pod číslem 11/1964 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo ze dne 27. 6. 1975, sp. zn. Tpjf 20/75 (uveřejněné pod číslem 38/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a ze dne 20. 5. 1958, sp. zn. 1 Tz 86/58 (uveřejněné pod číslem 67/1958 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
50. Z uvedeného je zřejmé, že rozhodujícím kritériem při posuzování, zda jde o důležitou povinnost, je zvážení toho, jaký následek z porušení konkrétní povinnosti plyne. Takové porušení důležité povinnosti při provozu na silnicích je obvykle spatřováno v porušení povinnosti řidiče motorového vozidla, které se zřetelem na sílu, rychlost a hmotnost motorových vozidel může mít za následek vážnou dopravní nehodu a které podle všeobecné zkušenosti takový následek skutečně často mívá [srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 1971, sp. zn. 2 Tz 85/71 (uveřejněné pod číslem č. 33/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
51. Přitom je však navíc nutné poukázat na další skutečnost, kterou bude muset soud v rámci svých úvah o tom, zda obviněný naplnil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona podle §147 odst. 2 tr. zákoníku, uvážit, zda jí neovlivňuje právě výše naznačená možnost, že se na vzniku nehody a jejich následcích podílel i motocyklista. Pokud výsledky shora naznačeného dokazování a způsobu hodnocení znaleckých posudků povedou k závěru, že se o spoluzavinění jednalo, bude v té souvislosti nutné zvažovat otázku spoluzavinění, k níž je nutné zmínit, že podstata řešení prvotně souvisí s otázkou příčinného vztahu (jeho gradací) ve vztahu k naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty přečinu usmrcení z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku jeho pachatelem. V daných souvislostech je zapotřebí připomenout obecná východiska výkladu příčinného vztahu, který spojuje jednání s následkem. Příčinný vztah (nexus causalis) je (dalším – vedle jednání a následku) obligatorním znakem objektivní stránky trestného činu, a proto pachatel může být trestně odpovědný za trestný čin jen tehdy, pokud svým jednáním skutečně způsobil trestněprávně relevantní následek. Není-li zde příčinný vztah, nelze mu k tíži přičítat následek, což pak vede k tomu, že odpadá i jeho trestní odpovědnost. Příčinný vztah však musí být dán nejen mezi jednáním a následkem, ale i mezi jednáním a účinkem (např. způsobením ublížení na zdraví u trestných činů podle §146, 148 tr. zákoníku). Příčinný vztah musí pak být také mezi jednáním a těžším následkem, který je okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby (zvlášť přitěžující okolností) nebo obecnou přitěžující okolností. V těchto směrech kauzální nexus trestní odpovědnost podmiňuje. Základem příčinného vztahu je teorie podmínky (conditio sine qua non), podle níž je příčinou každý jev, bez něhož by jiný jev buď vůbec nenastal, anebo nenastal způsobem, jakým nastal (co do rozsahu poruchy či ohrožení, místa, času apod.). V moderní české nauce je teorie podmínky, zakládající v samotném pojetí conditio sine qua non příliš širokou odpovědnost, korigována především za použití zásad umělé izolace jevů a gradace příčinné souvislosti (konkrétního zkoumání příčinných vztahů), jakož i zkoumáním vztahu kauzality a zavinění a s ním souvisejícím tzv. přerušením příčinné souvislosti. V příčinném vztahu je třeba především izolovat jednání v trestněprávním smyslu, trestněprávní příčinu a trestněprávní následek (zásada umělé izolace jevů). Při zkoumání příčinného vztahu z hlediska trestního práva hmotného je podstatou zjišťování trestněprávně relevantního příčinného vztahu mezi jednáním pachatele a způsobeným následkem (těžším následkem, účinkem, škodlivým následkem atd.) významným pro naplnění znaků konkrétního trestného činu. Proto je třeba v kauzálním vztahu izolovat jednání v trestněprávním smyslu, trestněprávní příčinu a trestněprávní následek (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 162 až 167).
52. Příčinné souvislosti je třeba zkoumat vždy konkrétně na základě zjištěných okolností případu se zdůrazněním hlavních a rozhodujících příčin, což však na druhé straně neznamená, že jen hlavní příčiny jsou právně relevantní a že je možno zcela vyloučit příčiny vedlejší či podřadné. Vzhledem k tomu, že trestným činem je pouze čin, který má znaky některé skutkové podstaty jako typizovaného jednání společensky škodlivého, je třeba zkoumat příčinný vztah v jeho konkrétní podobě, tj. protiprávní jednání pachatele směřující ke konkrétnímu trestněprávně relevantnímu následku, přičemž je třeba si uvědomit, že jednání pachatele jako příčina následku není vždy stejné a stejnorodé. Zásada, že jednotlivé příčiny a podmínky nemají pro způsobení následku stejný význam, se označuje jako zásada gradace příčinné souvislosti. Důležité je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Míra způsobení následku přitom může klesnout až na tak nepatrný stupeň, že příčinná souvislost je prakticky bez významu, a tedy o trestný čin nejde (srov. Jelínek, J. a kol. Trestní právo hmotné. 1. vydání. Praha: Leges, 2009, s. 176). Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se však nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak [srov. rozsudek Nejvyššího soudu SSR ze dne 28. 11. 1974, sp. zn. 125/74 (uveřejněný pod č. 37/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Není také rozhodující, jestli k následku došlo působením více okolností, nejenom tedy jednáním pachatele. Určité jednání nebo okolnost má povahu příčiny i tehdy, když kromě ní k následku vedly další jednání, okolnosti apod. Příčinná souvislost je dána i tehdy, když vedle příčiny, která způsobila následek, působila i další příčina, přičemž je nerozhodné, jestli každá z těchto příčin byla jinak způsobilá přivodit následek (smrt) sama o sobě nebo mohla tento následek přivodit jen ve vzájemném spolupůsobení s druhou příčinou [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 11. 8. 1970, sp. zn. 7 To 7/70 (uveřejněné pod č. 47/1970-II. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
53. Pokud trestní zákoník v ustanovení §147 odst. 2 vyžaduje, aby trestný čin byl spáchán porušením důležité povinnosti, pak tím vyjadřuje požadavek, aby porušení konkrétní povinnosti považované za důležitou bylo zásadní příčinou vzniku následku (účinku). V opačném případě nelze naplnění předmětného zákonného znaku dovodit, a to s ohledem na povahu znaku „porušení důležité povinnosti“, u něhož je třeba vždy zkoumat konkrétní okolnosti skutku [srov. zhodnocení Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 29. 6. 1984, sp. zn. Tpjf 23/84 (uveřejněné pod č. 36/1984 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Jestliže při vzniku následku spolupůsobilo více příčin (jednání obviněného a poškozeného), je třeba hodnotit každou příčinu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání obviněného nastal. Jednání obviněného, i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, kdyby následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby [(srov. rozsudek Nejvyššího soudu SSR ze dne 4. 2. 1971, sp. zn. 3 Tz 5/71 (uveřejněný pod č. 72/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
54. Aby mohl odvolací soud znovu posuzovat splnění všech uvedených kritérií a hledisek pro závěr o porušení důležité povinnosti stanovené zákonem, bude v projednávané věci potřeba nejprve učinit dostatečný a spolehlivý závěr o tom, za jakých skutkových okolností k činu obviněného došlo, neboť za stávajícího stavu dokazování o všech naznačených skutečnostech vznikají pochybnosti, jež bude nutné doplněním dokazování, zejména důsledným provedením znaleckých posudků obou ve věci vystupujících znalců, pečlivým porovnáním jimi učiněných závěrů, požadavkem na zpracováním různých alternativ, snahou po odstranění rozporů, a následně stanovením toho, o který posudek a z jakých důvodů soud své skutkové závěry opřel. Teprve tehdy, až bude správným postupem podle §2 odst. 5, 6, §125 tr. ř. zjištěn skutkový stav věci, tzn. průběh dopravní nehody a toho, jakou měrou se na jejím vzniku každý z účastníků na ni podílel, bude možné čin obviněného právně posoudit.
55. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal dovolání podané obviněným důvodným, a z jeho podnětu rozhodl tak, jak je výše uvedeno.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 8. 2016
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu