ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.916.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 916/2014-54
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 8. 2014 o dovolání obviněného Ing. B.D.B. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2014, sp. zn. 11 To 137/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 T 9/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. B. D. B. odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 8. 2013, sp. zn. 41 T 9/2013, uznal obviněného Ing. B. D. B. (společně s dalším níže jmenovaným obviněným) vinným, že:
„I. obviněný B. D. B. a obviněný N. V. L.
1. po vzájemné předchozí dohodě obv. B.D.B. v době nejméně od 14. 1. 2012 do 17. 1. 2012 v P. i jinde zejména prostřednictvím telefonické komunikace sehnal pro dodavatele obv. N.V.L. kupce sušeného konopí, které prostřednictvím odběratele N.V.L., resp. jím zajištěného kurýra N.M.K., mělo být vyvezeno dosud blíže nezjištěnému odběrateli k distribuci na území S. r. N., takto dohodnutý obchod byl realizován dne 17. 1. 2012 okolo 11:00 hod. v P. v ulici H., kde N.V.L. spolu s N.M.K. převzal od N.V.L. cca 13,8 kg sušiny rostliny konopí uložené v lýkové tašce, s nimiž poté odjeli N.V.L. a N.M.K. vozidlem Opel Vectra, MPZ: „D“, do bytu v domě v P., K., odkud pak s uvedeným konopím odjel N.M.K. uvedeným vozidlem Opel Vectra do SRN směrem na D. po D8, avšak po přejetí státní hranice v blízkosti obce P. byl na území S. r. N. dne 17. 1. 2012 v 17:36 hodin zastaven a kontrolován orgány celní správy S. r. N. a v zavazadlovém prostoru uvedeného vozidla Opel Vectra byla nalezena světlá lýková taška, ve které se nacházely 3 černé vakuově zabalené pytle o celkové hmotnosti 15,6 kg, v nichž bylo uloženo celkem 13.803 gramů sušiny rostliny konopí s průměrným obsahem 14% účinné látky, tedy v celkovém objemu průměrně 1.934,8 gramů účinné látky a se zápočtem maximální chyby -10% nejméně 1.741,3 gramů účinné látky principiálního psychomimetika delta-9-tetrahydrocannabinol (THC),
2. po vzájemné předchozí dohodě obv. B.D.B. v době nejméně od 27. 2. 2012 do 5. 3. 2012 v P. i jinde zejména prostřednictvím telefonické komunikace sehnal pro dodavatele obv. N.V.L. kupce sušeného konopí, které prostřednictvím odběratele N.V.L., resp. jím zajištěného kurýra V.K.T., mělo být vyvezeno dosud blíže nezjištěnému odběrateli k distribuci na území S. r., takto dohodnutý obchod byl realizován dne 5. 3. 2012 v době od 11:00 hod. do 16:38 hod. na více místech v P., a sice v P. v ulici H., kde při schůzce zprostředkovatele obv. B.D.B., dodavatele obv. N.V.L., zástupce odběratele N.V.L. a kurýra V.K.T. došlo k předání blíže nezjištěného většího množství sušeného konopí, které převezli N.V.L. a V.K.T. vozidlem Renault Laguna, MPZ: „CZ“, do bytu v domě v P., K., kam přijel i obv. B.D.B., který zde s odběrateli za účasti dalších dosud blíže nezjištěných osob řešil špatnou kvalitu dodaného sušeného konopí, které pod označením „černé“ nebylo zčásti odběrateli přijato a bylo prostřednictvím obv. B.D.B. vráceno dodavateli obv. N.V.L., přesto takto nakonec odběratel N.V.L. odebral necelých 8 kg sušeného konopí, které spolu s kurýrem V.K.T. uložil ve dvou pytlích do prostoru mezi přední a zadní sedačky uvedeného vozidla Renault Laguna, s nímž N.V.L. a V.K.T. odjeli v 16:38 hod. z ulice K. v P. směrem do S. r. po D1 a D2, avšak po přejetí státní hranice v blízkosti obce B. byli na území S. r. dne 5. 3. 2012 v 18:20 hodin zastaveni a kontrolováni celními orgány Finanční správy SR, které při prohlídce vozidla nalezly na podlaze mezi zadními a předními sedadly 1 igelitový pytel modré barvy obsahující plastový pytel s tlakovým uzávěrem a 1 pytel s tlakovým protiprachovým uzávěrem z jedné strany bílý (neprůhledný)a z druhé strany průhledný, v nichž se nacházelo celkem 7.902,8 gramů sušiny rostliny konopí obsahující celkem 1.309,9 gramů účinné látky principiálního psychomimetika delta-9-tetrahydrocannabinol (THC),
přičemž tohoto jednání se v obou případech oba obvinění dopustili přesto, že žádný z obviněných a dalších osob neměl na území České republiky povolení k zacházení s omamnými a psychotropními látkami, tedy v rozporu s ustanoveními §3 a následujícími zák. č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, v tehdy účinném znění (dále jen „ZNL“), při tom konopí je omamnou látkou uvedenou v příloze č. 3 ZNL a zároveň látkou zařazenou do seznamu IV podle Jednotné úmluvy o omamných látkách (vyhl. pod č. 47/65 Sb.) a obsahuje delta-9-tetrahydrocannabinol (THC), což je psychotropní látka uvedená v příloze č. 5 ZNL a zařazená do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách (vyhl. č. 62/1989 Sb.),
II. obviněný B.D.B. sám
od přesně nezjištěné doby do 10:20 hod. dne 14. 5. 2012 v bytě … v 6. patře naproti výtahu na adrese P., k. ú. K., C., pro dosud blíže nezjištěnou osobu záměrně uschoval v igelitové tašce za skříní v dětském pokoji tři balíčky obsahující krystalickou látku bílé barvy o celkové hmotnosti 880,16 g, ve které byl zjištěn metamfetamin, obsahující celkem 678,24 g účinné látky metamfetaminu base, aniž by disponoval patřičným povolením k zacházení s psychotropními látkami, tedy v rozporu s ustanoveními §3 a následujícími ZNL, přičemž metamfetamin je jako psychotropní látka uveden v příloze č. 5 ZNL a zařazen do seznamu II podle Jednotné úmluvy o omamných látkách“.
Takto popsané jednání obviněného Ing. B.D.B. soud právně kvalifikoval:
- pod bodem I. jako zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (společně s obviněným N.V.L.),
- pod bodem II. jako zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.
Za tuto trestnou činnost soud obviněnému Ing. B.D.B. uložil podle §283 odst. 4 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon jej zařadil podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou, a podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu uložil trest vyhoštění na dobu neurčitou.
Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu soud dále uložil trest propadnutí věci, a to:
- 865,16 g metamfetaminu,
- vah Digital Scale professional - mini šedé barvy v barevné krabičce a obalu,
- 1ks mobilního telefonního přístroje NOKIA 6300, bez SIM karty, s paměťovou kartou MicroSD 512MB
- 1ks mobilního telefonního přístroje NOKIA N73, s vloženou SIM Kartou VODAFONE Czech republic, označenou ICC, a paměťovou kartou KINGSTON MicroSD 2 GB.
Podle §70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku mu soud rovněž uložil trest propadnutí věci, a to částky ve výši 5.000,- Kč, a podle §70 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku trest propadnutí další věci, a to osobního motorového vozidla VW Passat, modré metalické barvy.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že jednání spoluobviněného N.V.L. soud kvalifikoval jako zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a uložil mu podle §283 odst. 4 tr. zákoníku nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon jej zařadil podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou, podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku trest vyhoštění na dobu neurčitou, a podle §70 odst. 1 písm. a), b) a c) tr. zákoníku trest propadnutí věci (v rozsudku konkrétně vyjmenovaných).
Proti citovanému rozsudku podali oba obvinění Ing. B.D.B. i N.V.L. odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 27. 1. 2014, sp. zn. 11 To 137/2013, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný Ing. B.D.B. (dále převážně jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájkyně JUDr. Ireny Slavíkové podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) a k) tr. ř.
Dovolatel namítl, že neexistují důkazy prokazující zapojení jeho osoby do organizované skupiny působící ve více státech, jejímiž členy měly být další osoby, a že nebylo prokázáno, že věděl o tom, že drogy mají být vyvezeny do ciziny, a že se domluvil na spolupráci s dalšími osobami na nelegálním obchodu s drogami. Soud sice dovodil takovou dohodu z odposlechů, avšak z nich nevyplývá žádný přímý důkaz o jeho nelegální činnosti. Ze sledování osob není prokázán ani jediný skutek popsaný pod bodem I. rozsudku a totéž platí o výslechu svědků i spoluobžalovaného.
Obviněný má dále za to, že soud vycházel z procesně nepoužitelných protokolů o sledování osob a věcí, když tyto neobsahovaly náležitosti požadované ustanovením §55 odst. 1 písm. c) tr. ř., přičemž tyto protokoly se staly základem pro popis skutku pod bodem I. rozsudku. Soud tyto zásadní vady zlehčil, když je ve svém odůvodnění označil jako formální, čímž v podstatě bez dalšího odmítl námitky obhajoby, která proti takovému použití procesně nepoužitelných protokolů brojila a označila je za nezákonné.
Pokud jde o samotné odposlechy, dovolatel namítl, že se jednalo o běžné rozhovory neprokazující trestnou činnost ani dohodu o obchodování s psychotropními látkami, neboť v nich hovořil o prodeji potravin. Proto se domnívá, že jeho vina nebyla prokázána žádným přímým důkazem či uzavřeným řetězcem nepřímých důkazů, že zprostředkoval prodej konopí do SRN a Slovenské republiky, takže ani použitá právní kvalifikace jeho jednání nemá oporu v dokazování.
Ohledně skutku pod bodem II. mu prý nebylo prokázáno, že by měl k balíčkům nalezeným při domovní prohlídce vlastnický vztah a že by o nich věděl. Stopy amfetaminu se na digitální váhy dostaly při vážení pervitinu příslušníky PČR. O tomto nebyla vyhotovena fotodokumentace sáčků při domovní prohlídce, a proto je takový důkaz procesně nepoužitelný a nezákonný.
Za nezákonné obviněný považoval i výroky o propadnutí věcí, konkrétně pak 880,16 kg metamfetaminu, neboť mu nepatřil a látka měla být zabrána, a mobilních telefonů, SIM karty a paměťové karty, protože nebyly použity ke spáchání trestné činnosti. Ani výroky o trestu propadnutí věci ohledně peněžité hotovosti 5.000,- Kč a osobního vozidla VW Passat prý nejsou správné, neboť nebyl proveden žádný důkaz, že by je získal z trestné činnosti. Též k trestu vyhoštění prý nebylo provedeno žádné dokazování, a proto jej nelze uložit.
Použitá právní kvalifikace neodpovídá podle dovolatele provedeným důkazům a nemá v nich oporu. Ze subjektivního hlediska nebylo prokázáno, že by byl srozuměn, že bude působit v rámci organizované skupiny, která ohrozí nebo poruší zákonem chráněné zájmy, a to ve velkém rozsahu a ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný uvedl, že trest mu uložený je nepřiměřeně přísný, když mu kromě trestu odnětí svobody byl uložen i trest vyhoštění na dobu neurčitou a tresty propadnutí věcí. Současně byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou a nebyly důvody pro uložení trestu propadnutí věci.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., dovolatel namítl, že výrok o propadnutí věcí podle §70 odst. 1 písm. a), c) a d) tr. zákoníku je chybný, neboť nebylo prokázáno, že věci byly užity ke spáchání trestné činnosti nebo z trestné činnosti získány.
Na základě výše uvedených skutečností a za využití zásady „ in dubio pro reo “, spolu se skutečností porušení procesně trestních zásad, zejména zásady vyhledávací a zásady náležitého zjištění skutkového stavu věci obviněný v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2014, sp. zn. 11 To 137/2013, zrušil s ohledem na ustanovení §265k odst. 1, 2 tr. ř. a věc vrátil soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že námitky obviněného v podstatné části uplatněným dovolacím důvodům neodpovídají. S poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. totiž není možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Mimo meze dovolacího důvodu jsou i takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy obou stupňů, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou prosazuje, či která více odpovídá jeho představám.
Státní zástupce poté konstatoval, že soudy obou stupňů v dané věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Zároveň řádně provedené důkazy pečlivě hodnotily přihlížejíce ke všem skutečnostem jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech a v souladu s pravidly formální logiky, tj. zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.). Ve věci přitom nelze shledat žádný, natož extrémní rozpor, mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Proto nepovažoval za nutné se těmito námitkami obviněného blíže podrobněji zabývat, přičemž k úplnosti odkázal na dostatečná skutková zjištění soudů obou stupňů.
Státní zástupce dále uvedl, že za obsahově relevantní nelze považovat ani námitky obviněného ve vztahu k právní kvalifikaci jeho jednání podle §283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, neboť i tuto zdánlivě hmotněprávní námitku odvíjí primárně od tvrzení, že tento znak nebyl ve věci prokázán. K tomu však znovu odkázal na zcela přiléhavé úvahy Městského soudu v Praze ve vztahu k tomuto znaku, jak jsou rozvedeny na str. 42 jeho rozsudku. Stejně tak nebylo na místě se zabývat ani námitkami obviněného ve vztahu k procesní použitelnosti záznamů o sledování osob a věcí, když jde rovněž o námitky, kterými se soudy obou stupňů podrobně zabývaly (srov. strany 15-16 rozsudku soudu prvého stupně a strany 8-9 usnesení odvolacího soudu), a navíc jde o námitky vysloveně procesní povahy. Je zřejmé, že v daném případě se skutečně jednalo o zcela formální nedostatek příslušných protokolů, který nemohl mít reálný vliv na práva obviněných, a nejde tedy v žádném případě o skutečnost způsobilou založit pochybnost o zachování zásad spravedlivého procesu.
Za obsahově relevantní však podle státního zástupce je možno považovat dovolatelovy námitky, které lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a které se vztahují jednak k uloženému trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a jednak k trestu vyhoštění. Ani v tomto směru se však státní zástupce s uplatněnými námitkami neztotožnil.
Státní zástupce poté, co citoval ustanovení §70 odst. 1 písm. a) až d) tr. zákoníku, uvedl, že pokud jde o zajištěné mobilní telefony, jde o telefony, které obviněný podle skutkových zjištění soudů používal pro komunikaci při zajišťování předmětného drogového obchodu. Jednalo se tak evidentně o věci užité ke spáchání trestného činu a byla tak splněna zákonná podmínka podle písm. a) citovaného ustanovení. V tomto směru není důvodná námitka obviněného, že zajištěné drogy nebyly jeho vlastnictvím, neboť vlastnické právo není předpokladem pro uložení tohoto druhu trestu, když trestní zákoník toliko předpokládá, že taková věc náleží pachateli. Tento pojem je tak širší než pojem vlastní , neboť zahrnuje i jiné právní a faktické vztahy pachatele k věci, například pokud pachatel s takovou věcí fakticky jako vlastník nebo majitel nakládá, aniž je znám oprávněný vlastník, majitel či držitel takové věci nebo jiné majetkové hodnoty. Pochybení pak nelze shledat ani ve vztahu k věcem, ohledně nichž bylo rozhodnuto o propadnutí podle písm. c) a d) citovaného ustanovení. Skutková zjištění soudů totiž svědčí o tom, že obchod s psychotropními látkami byl prováděn s evidentně zištným úmyslem, přičemž v rozhodnou dobu dovolatel neměl legální zdroj příjmů (živnostenské podnikání přerušil v únoru 2012), a přesto si pořídil jen necelé dva měsíce před svým zadržením vozidlo Volkswagen a disponoval předmětnou finanční hotovostí. Předpoklad, že se jednalo o výnos z trestné činnosti, je třeba za této situace považovat za správný, třebaže lze připustit, že výrok o trestu je v tomto směru odůvodněn poněkud kuse.
Za důvodnou státní zástupce nepovažoval ani dovolatelovu námitku ve vztahu k uloženému trestu vyhoštění. Není totiž pravdou, že by se soudy nezabývaly tím, zda na jeho straně nejsou dány okolnosti, které by uložení tohoto druhu trestu bránily. Z příslušné pasáže odůvodnění je naopak patrné, že u obviněného neshledaly žádnou okolnost vylučující uložení tohoto druhu trestu ve smyslu §80 odst. 3 tr. zákoníku. Existenci takových skutečností dovolatel netvrdí ani v podaném dovolání, tudíž není patrné, z čeho dovozuje svůj závěr, že uložení uvedeného druhu trestu bylo v jeho případě nepřípustné. Vzhledem k závažnosti jednání obviněného (dopustil se nejen dvou zvlášť závažných zločinů, ale jeden z nich spáchal za jedné z nejzávažnějších okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby) je důvodné uložení i trestu vyhoštění na dobu neurčitou. Přitom bylo třeba přihlédnout jak k tomu, že obviněný nedovoleně nakládal nejen s marihuanou, ale nesporně i mnohem nebezpečnějším pervitinem, ale i k tomu, že mezi vietnamskými státními příslušníky dochází k rozmachu trestné činnosti tohoto druhu a nárůstu přeshraniční spolupráce kriminálních struktur v tomto směru, což je ostatně i okolnost, kterou bral Nejvyšší soud v potaz při formulaci svého stanoviska pod sp. zn. Tpjn 301/2013.
Pokud dále obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., státní zástupce uvedl, že z obsahu podání je zřejmé, že tento důvod nebyl uplatněn relevantně, neboť z hlediska obsahového v napadeném rozsudku žádný výrok nechybí, ani není neúplný. Z námitek obviněného přitom ani není zcela srozumitelné, v jakém směru by měla soudní rozhodnutí takovou vadou trpět.
Z těchto podstatných důvodů státní zástupce v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [ §265a odst. 2 písm. h) tr. ř. ] , bylo podáno osobou oprávněnou [ §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ] , v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a v zásadě splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Jak již bylo uvedeno, dovolatel hned na počátku svého podání uvedl, že dovolání podává z důvodů uvedených v §265 odst. 1 písm. g), h) a k) tr. ř., a v dalším textu pak rozčlenil, které části jeho argumentace a konkrétní námitky odpovídají jednotlivým uplatněným dovolacím důvodům.
Dovolatel uplatnil jako prvý dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , jenž je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu je zjevné, že takřka všechny námitky, které obviněný k tomuto dovolacímu důvodu uvedl, uplatnil irelevantně. Bylo tomu tak v prvé řadě tehdy, pokud namítal, že neexistují důkazy prokazující zapojení jeho osoby do organizované skupiny, že věděl, že mají drogy vyvezeny do ciziny, že se domluvil na spolupráci, že není prokázán ani jediný skutek popsaný pod bodem I. rozsudku, že pokud jde o odposlechy, jednalo se o běžné rozhovory, že jeho vina nebyla prokázána žádným přímým důkazem ani řetězcem nepřímých důkazů, a že stopy amfetaminu se dostaly na digitální váhy při vážení pervitinu příslušníky PČR. Takové námitky jsou výhradami směřujícími jednak do způsobu a kvality provedeného dokazování, jednak do způsobu hodnocení provedených důkazů, tedy potažmo do oblasti skutkových zjištění, která se dovolatel snažil zpochybnit. Nejvyššímu soudu však v dovolacím řízení nepřísluší revidovat rozsah a úplnost dokazování, přesvědčivost hodnocení provedených důkazů a správnost skutkových zjištění.
Obdobně se Nejvyšší soud musel postavit k dovolatelově námitce, že soud vycházel z procesně nepoužitelných protokolů o sledování osob a věcí, a že tyto zásadní vady zlehčil, když je označil za formální, neboť také tato námitka měla povahu (údajných) vad procesních, nikoli hmotněprávních. Obviněný tak uvedenými námitkami neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. A protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.). Navíc pak uvedenými námitkami se oba soudy nižších stupňů přesvědčivě vypořádaly již v předchozím řízení (srov. stranu 15 odstavec druhý až stranu 16 odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně a stranu 8 poslední odstavec až stranu 9 odůvodnění usnesení soudu druhého stupně).
I když by se mohlo jevit, že formálně podřaditelnou námitkou pod uvedený dovolací důvod je dovolatelova výhrada, že u něho použitá právní kvalifikace není správná, neboť neodpovídá provedeným důkazům a nemá v nich oporu, není tomu tak. Dovolatel totiž tuto námitku vystavěl na tom, že v prvé řadě napadl způsob a kvalitu provedeného dokazování, resp. způsob hodnocení jednotlivých důkazů ze strany soudů, když tvrdil, že mu nebylo prokázáno, že by byl srozuměn s tím, že bude působit v rámci organizované skupiny atd. (srov. shora). Nejvyšší soud zde opětně připomíná, že v dovolacím řízení nelze revidovat skutková zjištění učiněná v předchozím řízení. Proto pokud dovolatel uvedenou námitku vztahující se k právní kvalifikaci vystavěl na tvrzení, že dotčené skutečnosti (mu) nebyly v řízení prokázány, tj. snažil se měnit skutkový stav, jde o námitku primárně skutkovou, kterou nelze považovat za uplatněnou relevantně. Dovolatel uvedenou argumentací přitom opomněl, že danou skutečnost podrobně a přesvědčivě vyložil již soud prvého stupně na str. 42 odůvodnění svého rozsudku.
Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Pokud dovolatel v závěru svého podání uvedl, že je třeba zvažovat i zásadu „ in dubio pro reo “, je nutno zdůraznit, že taková námitka směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo se týká jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod, který má procesní charakter.
Proto pokud by obviněný uplatnil pouze tyto výhrady, musel by Nejvyšší soud jeho dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
Dovolatel však ve svém podání uplatnil i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , v jehož rámci formuloval námitky, které jsou ve většině pod tento důvod dovolání podřaditelné. Uvedený důvod dovolání je totiž dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trest, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu, stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Uplatněné námitky – směřující převážně proti výrokům o propadnutí věcí – však Nejvyšší soud neshledal důvodnými.
Podle zjištění obou soudů nižších instancí byly digitální váhy a mobilní telefony předměty, které obviněný použil ke spáchání trestného činu, jímž byl uznán vinným. Váhy totiž použil k vážení drogy metamfetamin (dovolatelovo tvrzení, že je k vážení drogy použili policisté, bylo vyvráceno jejich výpověďmi, viz str. 37 poslední odstavec odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) , mobilní telefony mu pak sloužily ke komunikaci s dalšími obviněnými (viz záznamy telefonních odposlechů mezi nimi na str. 19 a násl. odůvodnění tohoto rozsudku) .
Co se týče dovolatelovy námitky, že zajištěná droga metamfetamin (viz skutkovou větu pod bodem II. rozsudku) nebyla v jeho vlastnictví, stačí připomenout ustanovení §70 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož trest propadnutí věci může soud uložit, jestliže věc náleží pachateli. Už z toho je zřejmé, že zákon zde nestanoví podmínku vlastnictví věci pachatelem, nýbrž používá širší pojem ( věc náleží ), pod který spadá nejen vlastnictví, ale i stav, kdy daná věc je součástí majetku pachatele nebo pokud s ní jako vlastník nebo majitel nakládá, aniž je znám oprávněný vlastník, majitel nebo držitel takové věci (srov. Šámal a kol. Trestní zákoník I, Obecná část §1 až §139, 2. vydání, C. H. BECK, Praha, r. 2012, str. 917).
Pokud dále soudy rozhodly o propadnutí částky 5.000,- Kč a osobního vozidla VW Passat, pak z výpisu ze živnostenského rejstříku podnikatele B.D.B., vyplývá, že jmenovaný obviněný přerušil provozování živnosti velkoobchod a maloobchod od data 20. 2. 2012 do 31. 12. 2032, při hlavním líčení (viz č. l. 10 rozsudku nalézacího soudu) vypověděl, že nemá prakticky žádné úspory, živí se jako prodavač potravin v obchodě družky a jeho jedinou cennější věcí je vozidlo VW Passat. V protokolu o provedení prohlídky jiných prostor – vozidla VW Passat dne 14. 5. 2012 uvedl, že uvedené vozidlo koupil asi před dvěma měsíci (srov. č. l. 362) . Pokud při zjištění, že obviněný neměl žádné úspory, neměl žádné stálé zaměstnání s trvalými příjmy a navíc uvedeného data přerušil provozování živnosti, a přesto měl poměrně vysokou finanční částku na koupi osobní vozidlo střední třídy, pak oba soudy správně naznaly, že se jedná o výnos z trestné činnosti. Správnosti takového závěru musel přisvědčit i Nejvyšší soud.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný uplatnil i námitku, že k trestu vyhoštění nebylo provedeno žádné dokazování. Takové tvrzení je jednak primárně skutkového charakteru a jednak ani neodpovídá obsahu spisu (zde stačí odkázat na protokol o hlavním líčení na str. 2676 spisu, kde obviněný vypovídal ke své osobě, na str. 47 odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně a také na shora uvedené přiléhavé vyjádření státního zástupce).
Pokud obviněný pod uvedený dovolací důvod podřadil rovněž námitku, že trest mu uložený je nepřiměřeně přísný, když mu byl uložen kromě trestu odnětí svobody se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou i trest vyhoštění na neurčito a tresty propadnutí věcí, a že nebyl důvod pro uložení trestu propadnutí věci, pak stačí připomenout zákonné vymezení tohoto dovolacího důvodu (srov. shora) a dodat, že uvedená námitka se s ním vyloženě míjí.
Jako poslední v pořadí dovolatel prezentoval námitku formálně se opírající o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. , když argumentačně se znovu vrátil k výrokům o uložených trestech o propadnutí věcí [tvrdil, že výrok o propadnutí věcí podle §70 odst. 1 písm. a), b) a c) tr. zákoníku je chybný, neboť nebylo prokázáno, že dané věci byly užity ke spáchání trestné činnosti nebo z ní získány]. Taková námitka však pod tento důvod dovolání vůbec není podřaditelná, neboť dovolatel ani nenamítal, že v rozhodnutí soudů nižších stupňů některý výrok chybí nebo je neúplný. K uloženým trestům propadnutí věcí se již Nejvyšší soud vyjádřil výše.
Pro úplnost pak Nejvyšší soud ještě poznamenává, že dovolatel chybně formuloval i návrh na rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání. Pokud se totiž na jedné straně domáhal pouze zrušení rozhodnutí soudu druhého stupně a na straně druhé požadoval vrácení věci soudu prvého stupně k projednání, pak by takový návrh (bez současného zrušení i rozhodnutí soudu prvního stupně) ani nebylo možno akceptovat.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. srpna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a