ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.979.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 979/2016-115
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 11. 2016 o dovoláních obviněných J. M. a H. M. , dříve Č. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 8 To 460/2015, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 6 T 113/2012, takto:
Z podnětu dovolání obviněných J. M. a H. M. se podle §265k odst. 1 tr. ř. ohledně nich a s přiměřeným použitím §261 tr. ř. také ohledně spoluobviněných D. S., M. V. a D. Š. zrušuje usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 8 To 460/2015, i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 6. 2015, sp. zn. 6 T 113/2012.
Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 6. 2015, sp. zn. 6 T 113/2012, byli obvinění J. M., D. S. , M. V. , D. Š. a H. M. uznáni vinnými, že
I.
Obžalovaný J. M. sám:
1) dne 2. 4. 2008 v Auto City Bazar, se sídlem v Praze 7, Za Viaduktem uzavřel J. M. úvěrovou smlouvu se společností Santander Consumer Finance, a. s., se sídlem Šafránkova č. 1238/1, Praha 5, kdy předmětem koupě bylo vozidlo zn. VW Touareg, černé barvy, kupní cena vozidla deklarovaná M. ve výši 1 999 000 Kč, na místě byla obviněným složena záloha ve výši 1 000 000 Kč, výše úvěru 999 000 Kč, měsíční splátka ve výši 27 258 Kč, kdy při sjednávání úvěru uvedl nepravdivé údaje o kupní ceně vozidla, kterou úmyslně nadhodnotil, dne 9. 2. 2009 prodal obžalovaný předmětné vozidlo VW Touareg, společnosti Automotive Group, s. r. o., jejímž jednatelem byl M. N. a společníkem obžalovaný J. M., přičemž dne 28. 1. 2009 podal obžalovaný žádost o změnu subjektu úvěrové smlouvy u společnosti Santander Consumer Finance, a. s., kdy po převzetí závazku společností Automotive Group, s. r. o., již nebyla zaplacena žádná splátka úvěru, obžalovaný poté realizoval fiktivní převody vozidla, a to na společnost Automotive Group, s. r. o., dále dne 30. 10. 2009 na společnost European Energy Bau, dále na fyzickou osobu C. B., st. příslušnost Rumunsko, která vozidlo údajně vyvezla z území ČR a následně pak jako individuální dovoz přivezla a toto převedla zpět na společnost European Energy Bau, ačkoliv předmětné vozidlo po celou dobu užíval obžalovaný a provedené prodeje vozidla byly pouze fiktivní s cílem vyhnout se řádnému splacení úvěru, tímto jednáním měla být poškozené společnosti Santander Consumer Finance, a. s., se sídlem Šafránkova č. 1238/1, Praha 5, způsobena škoda ve výši 677 349 Kč,
2) dne 7. 4. 2009 v P., ul. J., v objektu restaurace C. E., podal obžalovaný zástupci společnosti GE Money Auto, svědkyni M. O., žádost o poskytnutí úvěru ve výši 461 280 Kč na úhradu části kupní ceny vozidla zn. Škoda Octavia Scout, barva červená, kdy však uvedl nepravdivý údaj tím, že v žádosti o poskytnutí úvěru byla jako žadatel uvedena společnost Ligier Automobile, s. r. o., IČ 28465091, zastoupena jednatelem obžalovaným M. V., který však tento úvěr nikdy nepožadoval a o skutečnosti, že obžalovaný o tento úvěr žádal, nevěděl, neboť jako jednatel uvedené společnosti byl zapsán pouze na základě žádosti osoby obžalovaného, a to za úplatu 1 000 Kč, která mu byla poskytnuta rovněž obžalovaným, přičemž společnost GE Money Auto schválení úvěru zamítla a požadované finanční prostředky tak nebyly poskytnuty,
3) dne 15. 10. 2009 na Magistrátu hl. m. Prahy, Odboru dopravně správních agend v Praze 1, Jungmannova č. 29/35, nechal prostřednictvím svědka V. G., za úplatu ve výši 2 000 Kč, úředně schválit do provozu na pozemních komunikacích v ČR vozidlo zn. Mitsubishi Pajero, černé barvy, fyzicky opatřené v hodnotě 700 000 Kč, přičemž tomuto k přihlášení dodal padělaný technický průkaz SRN na základě toho byl k vozidlu vydán čistopis technického průkazu a tímto zajistil legalizaci předmětného vozidla, vozidlo užíval sám minimálně do května 2009, přičemž vozidlo bylo odcizeno 25. 5. 2009 v SRN ke škodě W. H.,
II.
Obžalovaný J. M. a obžalovaný D. S.:
dne 7. 10. 2009 v P. v ul. J., v objektu restaurace C. E., podal obžalovaný J. M. zástupci společnosti GE Money Auto, svědkyni M. O., opětovnou žádost o poskytnutí úvěru na úhradu části kupní ceny vozidla Škoda Octavia Scout, barva červená, kdy však uvedl nepravdivý údaj tím, že v žádosti o poskytnutí úvěru byla jako žadatel uvedena společnost Česká Automobilová, a. s., zastoupená předsedou představenstva obžalovaným D. S., který však o tento úvěr žádal jménem společnosti jen na základě žádosti osoby obžalovaného J. M., kdy předmět úvěru, tedy shora uvedené vozidlo, nikdy akciové společnosti zakoupit nechtěl a tuto ani nijak neřídil, neboť jako předseda představenstva uvedené společnosti byl zapsán pouze na základě žádosti osoby obžalovaného J. M., a to za úplatu 20 000 Kč, která mu byla poskytnuta rovněž obžalovaným J. M., čímž tak obžalovaný D. S. uvedl nepravdu při čerpání úvěru, neboť na základě těchto nepravdivých údajů pak došlo ke schválení žádosti o úvěr a následnému uzavření úvěrové smlouvy, přičemž GE Money Auto zaslala poskytnutý úvěr ve výši 381 342 Kč na účet svědkyně M. O., tj. obchodnímu zástupci, která pak tuto finanční hotovost předala osobě obžalovaného J. M., přičemž k předmětnému úvěru byly zaplaceny pouze dvě splátky a poté přestal být splácen, tímto byly bez souhlasu věřitele prostředky získané účelovým úvěrem užity pro jiný účel, než byl určen, tímto byla společnosti GE Money Auto, a. s., se sídlem Praha 4, Vyskočilova č. 1422/1a, způsobena škoda ve výši 348 610 Kč,
III.
Obžalovaný J. M., obžalovaný M. V., obžalovaný D. Š. a obžalovaná H. M.:
1) dne 16. 2. 2011 uzavřel obžalovaný M. V. jako obžalovaným J. M. dosazený jednatel společnosti Ligier Automobile, s. r. o., na pokyn obžalovaného J. M. leasingovou smlouvu se společností ALD Automotive, s. r. o., se sídlem U Stavoservisu č. 527/1, Praha 10, na pronájem vozidla Škoda Superb, barva hnědá metalíza, v hodnotě 745 900 Kč, v níž se společnost zavázala platit za vozidlo měsíční splátky ve výši 20 103 Kč, celkem 48 splátek splatných vždy do 8. dne v měsíci, vozidlo převzali do užívání, kdy při uzavření smlouvy byli úmyslně přítomni obžalovaný M. V., fiktivní jednatel spol. Ligier Automobile, s. r. o., obžalovaný D. Š., vystupující jako Ing. V., syn fiktivního jednatele V., a obžalovaná H. M., která celé jednání vědomě zprostředkovala, a k tomuto účelu pronajala předmětnou kancelář v P., V., přičemž od uzavření smlouvy neměli jmenovaní obžalovaní v úmyslu vozidlo užívat pro potřeby společnosti Ligier Automobile, s. r. o., nahlášení odcizení vozidla bylo provedeno za účelem zbavení se závazku splácet měsíční splátky leasingu, nájemce nepřebíral žádnou korespondenci od poškozené leasingové společnosti, a po vypovězení uvedené smlouvy včetně vrácení předmětu leasingu, byl tento leasingové společnosti vrácen pouze díky zásahu vymáhací společnosti, a téhož dne:
2) dne 16. 2. 2011 uzavřel obžalovaný M. V. jako obžalovaným J. M. dosazený jednatel společnosti Ligier Automobile, s. r. o., na pokyn obžalovaného J. M. leasingovou smlouvu se společností ALD Automotive, s. r. o., se sídlem U Stavoservisu č. 527/1, Praha 10, na pronájem vozidla Škoda Superb, barva hnědá metalíza, v hodnotě 800 000 Kč, v níž se společnost zavázala platit za vozidlo měsíční splátky ve výši 20 103 Kč, celkem 48 splátek splatných vždy do 8. dne v měsíci, vozidlo převzali do užívání, dne 17. 7. 2011 na pokyn obžalovaného J. M. a Škody oznámil na MOP R. svědek M. R., že měl toto vozidlo zapůjčeno od obžalovaného M. V. a vozidlo mu bylo odcizeno, za vozidlo následně přestaly být placeny měsíční splátky a vozidlo nebylo společnosti vráceno, tímto byla společnosti ALD Automotive, s. r. o., způsobena škoda ve výši 551 489 Kč, přičemž od uzavření smlouvy neměli jmenovaní obžalovaní v úmyslu vozidlo užívat pro potřeby společnosti Ligier Automobile, s. r. o., nahlášení odcizení vozidla bylo provedeno za účelem zbavení se závazku splácet měsíční splátky leasingu, kdy při uzavření smlouvy byli úmyslně přítomni obžalovaný M. V., fiktivní jednatel spol. Ligier Automobile, s. r. o., obžalovaný D. Š., vystupující jako Ing. V., syn fiktivního jednatele V., a obžalovaná H. M., která celé jednání vědomě zprostředkovala, a k tomuto účelu pronajala předmětnou kancelář v P., V.
2. Takto popsané jednání jednotlivých obviněných soud prvního stupně právně kvalifikoval v bodě I. 1) jako zločin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, v bodě I. 2) jako přečin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 tr. zákoníku, v bodě I. 3) jako zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, v bodě II. jako přečin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a v bodě III. (1. a 2.) jako pokračující zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku.
3. Obviněnému J. M. za jednání uvedená ve všech bodech výroku o vině a za sbíhající se trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákona z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 44 T 16/2011, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, sp. zn. 9 To 71/2015, kterým byl tomuto obviněnému uložen trest i za sbíhající trestný čin zkrácení daně poplatku a jiné podobné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 1 T 79/2009, a zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 8 T 15/2010, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 61 To 459/2012, uložil soud prvního stupně podle §211 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 60 měsíců , pro jehož výkon jej podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Zároveň podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 9 To 71/2015, který nabyl právní moci dne 1. 4. 2015, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
4. Za skutek popsaný v bodě II. výroku o vině soud uložil obviněnému D. S. podle §211 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců , jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 2 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 24 měsíců.
5. Za jednání rozvedené v bodě III. výroku soud uložil obviněným M. V. a H. M. podle §209 odst. 4 tr. zákoníku shodně trest odnětí svobody v trvání 24 měsíců , jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 2 tr. zákoníku u každého z nich podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 36 měsíců. Za tentýž skutek a sbíhající se přečin zanedbání povinné výživy podle 196 odst. 1 tr. zákoníku z trestního příkazu Okresního soudu v Jindřichově Hradci, sp. zn. 3 T 95/2013, soud uložil obviněnému D. Š. podle §209 odst. 4 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 36 měsíců , jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 48 měsíců, přičemž mu podle§82 odst. 2 tr. zákoníku uložil přiměřenou povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil uhradil dlužné výživné pro nezletilou dceru. Zároveň §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu uložený tomuto obviněnému trestním příkazem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 20. 12. 2013, sp. zn. 3 T 95/2013, který mu byl doručen 18. 3. 2014 a nabyl právní moci dnem 27. 3. 2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
6. Podle §229 odst. 1 tr. ř. soud odkázal poškozené společnosti Kruk Česká a Slovenská republika, s. r. o. , IČ: 247 85 199, se sídlem Československé armády 954/7, 500 03 Hradec Králové (jako nástupce společnosti SANTANDER CONSUMER Finance, a. s., IČ: 251 03 768, se sídlem Šafránkova 1238/1, 155 00 Praha 5 − Smíchov) a ALD Automotive, s. r. o. , IČ: 610 63 916, se sídlem U Stavoservisu 527/1, 108 00 Praha 10-Malešice, s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
7. Obvinění J. M., D. S. a H. M. podali proti tomuto rozsudku odvolání. Všechna tato podání Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 8 To 460/2015, jako nedůvodná podle §256 tr. ř. zamítl .
8. Obvinění J. M. a H. M. se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnili a prostřednictvím společného obhájce Mgr. Radka Vachtla proti němu podali dovolání, v nichž shodně uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. , jelikož byli přesvědčeni, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, a dále dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , neboť měli za to, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
9. Obviněný J. M. (dále převážně jen „obviněný“ či „dovolatel“) rozdělil své obsáhlé podání celkem na tři tematické okruhy. V prvním z nich zaměřil svou pozornost na rozhodování vyloučeným orgánem ve smyslu §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. V podrobnostech uvedl, že v této věci jednal, a tedy i činil úkony orgán, který měl být vyloučen podle §30 tr. ř. Jím byl policista (svědek) V. Š. , který v dané trestní věci realizoval některé vyšetřovací úkony, zejména výslechy svědků V. G., J. K. a M. O. Dovolatel poukázal na důvodné pochybnosti o nestrannosti jmenovaného policisty, neboť byl jeho známým a opakovaně mu zajišťoval opravu jeho motorového vozidla a rovněž s ním spolupracoval v rámci výkonu jeho činnosti policisty. Navíc tento svědek byl nejbližším spolupracovníkem bývalého policisty R. M., v jehož neprospěch (obviněný) svědčil v jiném trestním řízení.
10. Námitky podjatosti (jejichž detailní genezi učinil též součástí svého podání) vznášel dovolatel opakovaně v průběhu celého trestního řízení, vždy však bezúspěšně. K tomu podotkl, že v přípravném řízení rozhodoval o těchto námitkách sám policista V. Š., a potvrzoval je jemu přímo nadřízený policejní orgán, a to vedoucí 8. oddělení obecné kriminality Policie ČR, SKPV – Obvodní ředitelství policie Praha I., odbor obecné kriminality, u kterého lze mít rovněž důvodné pochybnosti o jeho nestrannosti (neboť na tomto oddělení v minulosti působil právě policista R. M. a rovněž zde byla proti obviněnému vedena všechna vyšetřování v jeho trestních věcech).
11. Dovolatel vyslovil přesvědčení, že je zcela nezákonné, aby policejní orgán vůči osobám, o kterých tvrdí, že s nimi spolupracoval v rámci své operativní činnosti a s nimiž měl v minulosti přátelské vztahy, prováděl jakýkoliv úkon v rámci trestního řízení. Stejně je nepřípustné, aby takový policejní orgán navštěvoval obviněné bez vědomí jejich obhájce a mimo rámec jakéhokoliv procesního úkonu ve vazbě, jak zmiňovaný policista opakovaně činil. V této souvislosti obviněný poukazoval na výpovědi obžalovaných M. O. a P. V. v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 44 T 91/2011, které navrhoval provést jako důkazy i v tomto trestním řízení. V nich oba jmenovaní uváděli konkrétní skutečnosti o jednání svědka V. Š., jež mohlo ovlivnit jejich výpovědi, a rovněž popsali nepřípustnou spolupráci mezi ním a svědkem V. G.
12. Dovolatel proto znovu zopakoval, že vzhledem k poměru policisty V. Š. k jeho osobě i ke svědku V. G. jsou dány důvodné pochybnosti o jeho nestrannosti při rozhodování jako policejního orgánu. Připomněl i skutečnost, že podstatné výpovědi některých svědků nebyly učiněny před soudem, nýbrž v přípravném řízení právě za účasti tohoto policisty. Soud prvého stupně, před nímž zmíněné námitky také uplatnil, byl tedy (podle jeho názoru) povinen rozhodnout, že veškeré úkony, kterých se policista V. Š. účastnil, nebudou podkladem pro jeho rozhodnutí, neboť některé z nich (zejména výpověď svědka V. G. z přípravného řízení) měly zásadní význam jak pro zahájení trestního stíhání, tak pro konečný verdikt o jeho vině. Zmíněné pochybení nenapravil ani soud druhého stupně, který se opětovně vznesenou námitkou podjatosti vůbec nezabýval.
13. Další část svého podání uvedl dovolatel nadpisem: Vady usnesení odvolacího soudu . Zde své výtky směřoval proti odůvodnění obou rozhodnutí v návaznosti na zákonné požadavky ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. Konstatoval, že v usnesení, jímž je potvrzován odsuzující rozsudek, by mělo být bez nejmenších pochybností zřejmé, jakými úvahami se při hodnocení zjištěného skutkového stavu soud řídil, přičemž by měl své úvahy podepřít odkazem na skutečnosti, které vyplynuly z provedeného dokazování. Odůvodnění napadeného rozhodnutí však označil za paušální, nelogické a neúplné, které tudíž nesplňuje základní nároky na něj zákonem kladené. Absentují zde jakékoliv samostatné úvahy ohledně vypořádání se s vznesenými námitkami. Odvolací soud se ztotožnil se situací, kdy nalézací soud rozhodl na základě skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování. Přitom hodnocení důkazů neodpovídá požadavkům stanoveným trestním řádem. Soud měl vzít v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo a měl naopak pominout rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány anebo vyšly v řízení najevo.
14. V této souvislosti dovolatel poukázal na konstantní rozhodovací praxi Ústavního soudu, podle kterého je požadavek řádného a vyčerpávajícího zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci jednou ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 103/99, publikovaný pod č. 17/2000 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). K tomu obviněný doplnil, že jedním za základních principů, představujícím součást práva na řádný proces, vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů svá rozhodnutí odůvodnit, a to způsobem zakotveným v §125 odst. 1 tr. ř. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
15. Obviněný se neztotožnil ani s postupem nalézacího soudu, který ve svém rozsudku vyjmenoval provedené listinné důkazy, avšak v hodnotící pasáži odůvodnění k těmto důkazům pouze paušálně konstatoval, že rovněž usvědčují obviněné ze spáchání předmětné trestné činnosti. Z uvedeného není jasné, zda soud prvního stupně skutečně listinné důkazy hodnotil a bral na ně zřetel, neboť mezi nimi byly nepochybně i důkazy svědčící ve prospěch dovolatele. Odvolací soud následně překročil limity odvolacího řízení a snažil se jednotlivé důkazy sám interpretovat. Tímto měl obviněné zbavit jejich zákonného soudce, neboť fakticky v rámci rozhodovacího procesu vynechal jeden stupeň soudní soustavy.
16. Dovolatel proto shrnul, že jednání, pro které byl uznán na vině, nebylo prokázáno. Připomněl nejen zásadu in dubio pro reo , ale i právo na spravedlivý proces , které je nevyhnutelnou podmínkou existence demokratického právního státu. Vyslovil přesvědčení, že způsob opatřování důkazů a jejich výklad nelze přizpůsobovat momentálnímu přesvědčení orgánů činných v trestním řízení o pachateli a vině, ale vždy je třeba striktně dbát procesních pravidel. Následně odkázal na čl. 80 Ústavy České republiky, podle něhož zastupuje veřejnou žalobu v trestním řízení státní zastupitelství, a dodal, že obecné soudy se nikdy nesmějí stavět do pozice pomocníka veřejné žaloby a usilovat o odsouzení obviněného.
17. Na závěr tohoto tematického okruhu svého podání dovolatel zopakoval, že i přes usilovnou a podle jeho názoru nepřípustnou snahu odvolacího soudu zůstávají učiněná skutková zjištění nepřesná a neúplná. Konstatoval nesouladnost rozsudku nalézacího soudu jak s §125 odst. 1 tr. ř., tak i s §2 odst. 6 tr. ř. Následně se obecně zabýval rolí soudu druhého stupně v odvolacím řízení a nakonec vyslovil přesvědčení, že napadené usnesení nesplňuje náležitosti vymezené v ustanovení §134 odst. 2 tr. ř. a §125 odst. 1 tr. ř.
18. Poté obviněný přikročil k poslednímu a nejrozsáhlejšímu okruhu své dovolací argumentace, ve kterém oběma nižším soudům vytýkal nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení v kontextu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Postupně se vyjádřil ke všem bodům skutkové věty výroku odsuzujícího rozsudku.
19. K bodu I. a II. výroku rozsudku dovolatel nejprve v obecné rovině uvedl, že těžištěm dokazování v trestních věcech je hlavní líčení před soudem . Připomněl zásadu, že o vině obviněného může být rozhodnuto výlučně na základě důkazů provedených v hlavním líčení a důkazů použitelných před soudem, tedy těch, které soud konstatoval v rámci odůvodnění jeho rozhodnutí. Právě od nich se pak odvíjí použitá právní kvalifikace. S ohledem nato zdůraznil, že jediným relevantním důkazem poukazujícím na jeho vinu byla výpověď svědka P. W. Ten ovšem vypovídal pouze k útokům uvedeným pod bodem III. rozsudku. K dřívějším útokům se nijak vyjadřovat nemohl, protože nebyl jejich účastníkem ani svědkem. Jeho svědectví lze navíc považovat za důkaz výlučně nepřímý, přičemž podstata jeho výpovědi spočívá pouze v reprodukci zprostředkovaných informací, jejichž věrohodnost nebylo možno ověřit. K výpovědi svědka V. G. z přípravného řízení dovolatel namítl, že ji lze hodnotit pouze jako důkaz o podjatosti svědka V. Š., nikoliv jako důkaz svědčící v neprospěch kteréhokoliv z obviněných. Nadto byla zmíněná výpověď provedena v rozporu s trestním řádem, a proto ji označil za nepoužitelnou.
20. Skutek popsaný v bodě I. 1) výroku rozsudku podle dovolatele nekoresponduje s použitou právní kvalifikací. Pro trestný čin úvěrového podvodu je rozhodující znak uvedení nepravdivé či hrubě zkreslené informace nebo zamlčení podstatného údaje . Také je nutno brát v úvahu věřitele a jeho vědomosti v době uzavírání předmětné smlouvy. K ceně vozidla, kterou měl úmyslně nadhodnotit, zaujal stanovisko, že nelze označit za hrubě zkreslenou informaci skutečnost vycházející ze subjektivní představy žadatele, a jejíž přezkum je principální součástí procesu uzavírání tohoto typu smluv. Pro sjednání úvěru není rozhodná cena uvedená žadatelem, tu lze chápat pouze jako jeho subjektivní stanovisko, které není pro poskytovatele úvěru závazné. Důležitým faktorem je naopak možnost věřitele zmíněný údaj ověřit a na základě toho poskytnutí úvěru schválit či nikoliv.
21. Své úvahy obviněný dále rozvinul, když podotkl, že pokud by uvedení v omyl spočívalo v úmyslném nadhodnocení ceny vozidla , mělo být konstatováno, jak s tímto údajem naložil poskytovatel úvěru a zda je taková informace pro úvěrovou společnost vůbec relevantní ve vztahu k poskytnutí úvěru. Doplnil, že společnost Santander Consumer Finance, a. s., věděla, za jakou cenu je vozidlo kupováno a s její výší nesporně souhlasila. Též upozornil na provedené důkazy podporující závěr, že cena 1 999 000 Kč byla cenou reálnou (např. na fakturu prodávajícího, doklad o tom, že účastníci skutečně uvedenou cenu sjednali, anebo výpověď svědka M. N.). Z toho vyvodil závěr o tom, že nebyly prokázány a zjištěny skutečnosti odůvodňující závěr o uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů z jeho strany. Pro úplnost ještě poukázal na fakt, že výše jmenovaná úvěrová společnost se specializuje právě na poskytování úvěrů a má tedy nepochybně vyvinuté kontrolní mechanismy a aparát ke zjištění reálné ceny. Byla-li proto cena vozidla tímto poskytovatelem úvěru akceptována, jedná se o okolnost prakticky vylučující trestněprávní relevanci jeho prohlášení o ceně vozidla.
22. Pro posouzení naplnění skutkové podstaty úvěrového podvodu je podle dovolatele zcela irelevantní, jak bylo s vozidlem nakládáno několik měsíců po uzavření úvěrové smlouvy. Vyzdvihl, že po dobu, kdy byl on vlastníkem vozidla, byly splátky řádně hrazeny. Všechny ostatní skutkové závěry prezentované ve výroku napadeného rozsudku, považoval obviněný za ryze spekulativní, bez jakéhokoliv relevantního vztahu k vymezené skutkové podstatě.
23. Ve vztahu k bodu I. 2) skutkové věty výroku rozsudku nalézacího soudu obviněný opět odkázal na výpověď svědkyně (resp. obviněné) M. O. před Obvodním soudem pro Prahu 1 ze dne 11. 11. 2015, v trestní věci vedené pod sp. zn. 44 T 91/2011. Přímo k tomuto skutku namítl, že není zřejmé, jakým způsobem se měl tohoto jednání dopustit . Vyslovil svou domněnku, že žadatel úvěru je subjekt uvedený na žádosti o úvěr, a k tomu konstatoval, že právní subjektivita společnosti žádající o úvěr ani pravost podpisu spoluobviněného M. V. na předmětné žádosti nebyla nijak zpochybněna. Právní závěry týkající se jeho údajné viny jsou proto zmatečné, jelikož soud zaměnil jednání obchodní společnosti s jeho jednáním. Jestliže byl jeho čin kvalifikován jako pokus úvěrového podvodu, měl být nejprve vymezen okruh účastníků daného právního vztahu (v prvé řadě žadatel o úvěr a jeho poskytovatel) a současně měl soud určit, zda se on (obviněný) v jeho postavení mohl dopustit zmíněného trestného činu jako pachatel, nebo pouze jako účastník v rámci některé z forem účastenství na jednání hlavního pachatele, kterým měl být zřejmě žadatel o úvěr. Vymezená právní kvalifikace proto podle jeho názoru neodpovídá uvedenému skutkovému ději.
24. Následně se dovolatel věnoval jednání popsanému v bodě I. 3) výroku o vině . Z jeho pohledu zůstalo zcela neprokázáno, že by vozidlo Mitsubishi Pajero nechal prostřednictvím svědka V. G. úředně schválit do provozu, dodal padělaný technický průkaz a tímto jednáním zajistil jeho legalizaci. Nic z toho nevyplynulo ani z výpovědí svědkyň Š. Ch. a E. N., přičemž další svědci k tomuto útoku vypovídat odmítli. Zopakoval tak, že ve vztahu k tomuto bodu rozsudku nebyl v rámci hlavního líčení proveden jediný důkaz svědčící o jeho vině (když opětovně zpochybnil výpověď svědka V. G. z přípravného řízení). Závěrem dodal, že ani užitá právní kvalifikace daného skutku neodpovídá soudy deklarovaným skutkovým zjištěním.
25. Ohledně bodu II. výroku odsuzujícího rozsudku argumentoval obviněný obdobně jako ve vztahu ke skutku v bodě I. 2), když vyzdvihl nutnost vymezení okruhu účastníků právního vztahu, vyjádřil pochybnost, zda se popisovaného jednání mohl dopustit jako jeho pachatel či pouze jako účastník, a znovu předestřel, že vymezená právní kvalifikace neodpovídá soudy zjištěnému skutkovému ději. Rovněž poukázal na neprokázání rozhodných skutečností týkajících se předmětného činu.
26. Nakonec se dovolatel zaměřil na poslední skutek, jehož spácháním byl uznán vinným, konkretizovaný v bodě III. výroku rozsudku . Upozornil, že ani jako fyzická osoba ani jako statutární orgán nebyl účastníkem smluvního vztahu se společností ALD, nikdy nejednal se svědkem J. I. či jinou osobou zastupující společnost ALD. Jmenovaný svědek měl jednat pouze s osobou označenou jako „V. mladší“. Reálně je za jednání v tomto bodě trestně stíhán výhradně na základě výpovědi svědka P. W., který se jednání neúčastnil a též v něm nebyl nijak zainteresován. V té souvislosti obviněný poukázal i na pořízené audionahrávky jeho rozhovorů s posledně zmíněným svědkem. Z nich je zřejmé pouze hrubě manipulativní jednání svědka vůči dovolateli, hraničící až s vydíráním, jeho vulgarita a úplatnost; neposkytují však jakýkoliv důkaz o jeho vině.
27. Ze všech výše podrobně rozvedených důvodů (opětovně shrnutých v posledních dvou odstavcích podaného dovolání) obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 8 To 460/2015, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 6. 2015, sp. zn. 6 T 113/2012, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
28. Obviněná H. M. (dále převážně jen „obviněná“ či „dovolatelka“) svůj mimořádný opravný prostředek rozčlenila na dvě části. V první z nich věnovala pozornost rozhodování vyloučeným orgánem v dané trestní věci, a to v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Takovým orgánem měl být policista V. Š. , který byl známým spoluobviněného J. M. Svůj postoj pak podpořila obdobnými argumenty jako předtím dovolatel, který je hlavním obviněným v této trestní věci, a proto by se vyloučení policejního orgánu (svědka V. Š.) z vykonávání úkonů v trestním řízení mělo dotýkat všech spoluobviněných ve smyslu principu beneficium cohaesionis .
29. Ve druhé části svého podání se dovolatelka zabývala jednáním, za které byla odsouzena, uvedeném v bodě III. výroku rozsudku nalézacího soudu. Z hlediska užité právní kvalifikace považovala za podstatné, kdy mělo být podvodné jednání dokonáno . Připomněla také skutečnost, že prostory k jednání (na němž byly předmětné úvěrové smlouvy podepsány) zarezervovala na žádost spoluobviněného M. V., resp. společnosti Ligier Automobile, s. r. o., a proto se domnívala, že náklady hradila právě tato společnost. Dále poukázala na výpověď svědka J. I., podle něhož byly smluvní podmínky sjednány před zmíněným jednáním, přičemž do textu smluv nebylo na tomto jednání nijak zasahováno. Rozhovor, jehož se měla následně účastnit, probíhal až po podpisu uvedených smluv, tedy až po dokonání trestného činu podvodu.
30. Obviněná zdůraznila, že trestný čin podvodu není trvajícím trestným činem , k jeho dokonání dochází v konkrétní časový okamžik. Jediné jednání, které jí bylo prokázáno, je rezervace kancelářských prostor, v nichž došlo k podpisu leasingových smluv. Text smluv, sjednávání jejích podmínek, vzájemná spolupráce mezi stranami a další aspekty uzavírání smluvního vztahu nebyly dojednávány za její přítomnosti ani s jejím vědomím. Žádné jednání vedené k uzavření předmětných smluv nezprostředkovávala. Měla-li se tedy posuzovaného jednání dopustit jako spolupachatel, musela její činnost tvořit minimálně část jednání směřujícího k dokonání trestného činu podvodu. Svědek J. I. přinesl na dané jednání smlouvy již podepsané oprávněnou osobou, za niž nebyl oprávněn jednat. Skutečnost, že za její přítomnosti byl dokonán trestný čin, nezakládá bez dalšího její trestní odpovědnost. I kdyby věděla o (trestněprávní) podstatě jednání dalších obviněných (M. V. či J. M.), mohla se svým konáním maximálně účastnit jejich trestné činnosti. Jelikož však o tomto žádnou povědomost neměla, chybí v této věci subjektivní vztah mezi jejím jednáním a jednáním spoluobviněných .
31. Své úvahy dovolatelka dále rozvinula odkazem na časovou souslednost úkonů jednotlivých zainteresovaných subjektů. Konstatovala, že k rozhodnutí společnosti ALD
Automotive, s. r. o., poskytnout úvěr došlo ještě předtím, než předmětné prostory rezervovala. Účelem této rezervace, resp. jednání, které se v kancelářských prostorech odehrálo, bylo administrativní dokončení již sjednaného smluvního vztahu. Z hlediska podstaty spolupachatelství není zřejmé, jakým článkem řetězu směřujícím k přímému vykonání trestného činu podvodu mělo být její jednání . Z napadeného rozsudku ovšem nic takového zjistit nelze. Nadto trestný čin podvodu je úmyslným trestným činem, proto muselo být v rozhodnutí soudu vymezeno, zda měla vědomost o celém trestném činu nebo některém jeho znaku či jakou měla povědomost o jednání ostatních. Ani to ale soud prvého stupně v odsuzujícím rozsudku neuvádí. Obviněná proto shrnula, že nemohla být spolupachatelem jednání vymezeného v bodě III. odsuzujícího rozsudku.
32. Ze všech shora uvedených důvodů obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 8 To 460/2015, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 9. 2015, sp. zn. 6 T 113/2012, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
33. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém písemném vyjádření k oběma podaným dovoláním konstatoval, že argumentaci dovolatelů nelze přisvědčit.
34. Stran dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. uplatněného oběma dovolateli, státní zástupce uvedl, že tento není zjevně naplněn, neboť k jeho úspěšnému uplatnění je třeba, aby vyloučený orgán rozhodl ve věci samé. Musí se tedy jednat o meritorní rozhodnutí vyloučeného soudu či soudce, protože dovoláním lze podle §265a odst. 1 tr. ř. napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu (tj. nikoli jiného orgánu) ve věci samé, jestliže rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. O takový případ se v posuzovaném případě nejedná, neboť oba dovolatelé namítají vyloučení, resp. podjatost ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř. pouze u policisty V. Š., který se ve věci účastnil toliko některých úkonů v rámci přípravného řízení, meritorně však nijak nerozhodoval.
35. K další argumentaci obviněného J. M. státní zástupce konstatoval, že z odůvodnění rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu ohledně skutkových zjištění a hodnocení důkazů (viz zejména str. 44 – 46 rozhodnutí nalézacího soudu a str. 12 – 14 rozhodnutí soudu odvolacího) je zřejmé, že skutková zjištění, ke kterým oba soudy dospěly, jsou s provedenými důkazy v souladu a logicky z nich vyplývají. Tato skutková zjištění pak soudy i náležitě právně posoudily. Státní zástupce však připustil, že odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu mohlo být zpracováno podrobněji a přehledněji. Podle jeho názoru ovšem z rozhodnutí nalézacího soudu jako celku ve spojení s odůvodněním jeho rozhodnutí vyplývá jednoznačně, jaké skutečnosti jej vedly k závěru o vině obviněného a jakým způsobem k takovému závěru dospěl. Z obou rozsudků je rovněž zřejmé, že odvolacím soudem potvrzená skutková zjištění nalézacího soudu tvoří dostatečně spolehlivý podklad o vině obviněného.
36. V této souvislosti státní zástupce upozornil, že provedené důkazy nelze hodnotit izolovaně pouze ve vztahu k jednotlivým bodům výrokové části rozsudku nalézacího soudu, jak naznačuje obviněný ve své argumentaci, nýbrž je třeba je posuzovat i ve vzájemné souvislosti, neboť obviněný se předmětné trestné činnosti týkající se motorových vozidel dopouštěl po delší dobu větším počtem útoků, které mají souvislost v podobném způsobu spáchání. Tato souvislost spočívá mimo jiné v tom, že páchal danou trestnou činnost opakovaně prostřednictvím nastrčených figurek – tzv. bílých koní (většinou jimi byli nemajetní bezdomovci), které k tomu zlákal za drobnou finanční úplatu a které jednaly na základě jeho instrukcí, a to například tím, že vytvářely fiktivní společnosti, na které byla evidována motorová vozidla, nebo které žádaly o poskytnutí úvěru na jejich nákup. Pro další obdobnou rozsáhlou trestnou činnost, kde vystupují jako spoluobvinění a svědci stejné osoby, je pak obviněný stíhán v jiné trestní věci. Právě pochopení a vyhodnocení uvedených širších souvislostí umožňuje rozkrýt trestnou činnost obviněného v celém rozsahu a učinit závěry o jeho vině. Z odůvodnění napadaných rozhodnutí je pak zřejmé, že touto optikou soudy dříve činné ve věci věc posuzovaly a dospěly ke spolehlivým závěrům o vině tohoto obviněného.
37. Následně se státní zástupce podrobněji vyjádřil k jednotlivých bodům rozsudku nalézacího soudu týkajícím se obviněného J. M.. K bodu I. 1) rozsudku uvedl, že z obsahu všech provedených důkazů je zřejmé, že obviněný při sjednávání úvěru záměrně uvedl co možná nejvyšší kupní cenu vozidla VW Touareg (1 999 000 Kč), kterou ve skutečnosti zaplatit nechtěl, a to v úmyslu sebe obohatit se o zapůjčené prostředky, které tímto způsobem vylákal od úvěrové společnosti, přičemž věděl, že skutečná hodnota vozidla je mnohem nižší a pohybuje se kolem sumy 1 000 000 Kč. O tomto záměru svědčí jeho další dispozice s předmětným vozidlem. Je přitom irelevantní, že úvěrová společnost obviněným uvedený nepravdivý údaj o kupní ceně vozidla akceptovala.
38. Rovněž v případě bodů I. 2) a II. rozsudku odpovídají podle názoru státního zástupce skutková zjištění nalézacího soudu provedeným důkazům, a to v tom smyslu, že při jejich hodnocení ve vzájemné souvislosti lze učinit dostatečně spolehlivý závěr o tom, že za celou operací související s žádostí o poskytnutí úvěru na zakoupení vozidla Škoda Octavia Scout stál právě obviněný, který k trestné činnosti využil jako nastrčené figurky – bílé koně, tak jako v dalších případech, nemajetné bezdomovce a rovněž pravomocně odsouzené M. V. a D. S. Obdobně k bodu I. 3) rozsudku uvedl, že i zde se lze v návaznosti na souhrnné hodnocení všech provedených důkazů ztotožnit se skutkovými zjištěními nalézacího soudu v tom smyslu, že daného jednání ohledně vozidla Mitsubishi Pajero se dopustil právě obviněný. V případě bodu III. rozsudku je pak obviněný usvědčován jednoznačně výpověďmi svědků J. I. a P. W. ve spojení s listinnými důkazy vztahujícími se k pronájmu vozidel Škoda Superb.
39. Poté státní zástupce zaměřil svou pozornost k námitkám obviněné H. M., k nimž konstatoval následující. Z výpovědi svědka J. I. vyplývá, že tato obviněná se velice aktivně zapojila do rozhovoru v okamžiku, kdy se uvedený svědek jako zástupce poskytovatele operativního leasingu na motorová vozidla zajímal o činnost společnosti, které byl uvedený leasing na dvě vozidla poskytnut. Ze způsobu, jak při uvedeném jednání vystupovala, je zřejmé, že ve věci byla angažována mnohem více než pouhým zajištěním kancelářských prostor k podpisu předmětných leasingových smluv. Pokud za této situace nalézací soud dovodil, že se na jednání popsaném v bodě III. jeho rozsudku podílela jako spolupachatelka podle §23 tr. zákoníku, nelze takovému závěru ničeho vytknout.
40. Státní zástupce poté shrnul, že oba soudy nižších instancí postupovaly v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. Jejich skutková zjištění mají obsahovou vazbu na provedené důkazy a jednoznačně z nich vyplývají při logickém způsobu jejich hodnocení. V daném případě nelze shledat opomenutí zásadního důkazu či existenci extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, které by mohly odůvodňovat zásah do skutkových zjištění v rámci dovolacího řízení. Opětovně sice poznamenal, že odůvodnění rozhodnutí soudů činných dříve ve věci, zejména soudu nalézacího, nejsou vůči obviněným zcela precizní a vyčerpávající, nicméně tato skutečnost sama o sobě nemění ničeho na tom, že v daném případě nelze shledat extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry na straně druhé, který by naplňoval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
41. K námitce obviněného J. M. ohledně právního posouzení jeho jednání ze strany nalézacího soudu pak státní zástupce doplnil, že způsob a míra jeho zapojení do jednotlivých jednání, za která byl odsouzen, byla pro věc natolik významná a podstatná, že přesahovala rámec pouhého účastenství, a proto nalézací soud jeho jednání právem posoudil jako pachatelství či spolupachatelství. V případě jednání pod bodem III. rozsudku nalézacího soudu pak podle jeho názoru přicházelo v úvahu posoudit jednání obviněných i podle §209 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, tj. jako jednání členů organizované skupiny.
42. Z těchto důvodů státní zástupce v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných jako zjevně neopodstatněná podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl . Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil takové rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání . Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
43. Vyjádření státního zástupce zaslal Nejvyšší soud datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněných (bylo mu doručeno dne 20. 7. 2016). Jeho případnou repliku jménem obviněných či některého z nich již dovolací soud do dne svého rozhodnutí neobdržel.
44. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že obě dovolání jsou v dané věci podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustná, byla učiněna osobami oprávněnými, tedy obviněnými prostřednictvím jejich obhájce, jak ukládá §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňují též všechny obsahové náležitosti předepsané v §265f odst. 1 tr. ř.
45. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněnými uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
46. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je dán, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán . Tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta . Vyloučeným orgánem ve smyslu tohoto zákonného ustanovení může být pouze soudce (samosoudce, člen nebo předseda senátu), který rozhodl ve věci samé (tj. vydal rozhodnutí, které dovolatel prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu napadá) a který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení podle §31 tr. ř. K uplatnění tohoto dovolacího důvodu proto nepostačuje , že byla kterákoliv z osob podílejících se na řízení vyloučena, třebaže učinila jiná než meritorní rozhodnutí (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3157).
47. Na základě právě uvedeného je možné konstatovat, že oba dovolatelé, kteří namítali podjatost policisty V. Š., uvedený dovolací důvod nenaplnili. I v případě, že by byl dán důvod k vyloučení tohoto policisty podle §30 odst. 1 tr. ř. (čemuž by mohly některé z okolností posuzovaného případu skutečně nasvědčovat), nelze takovéto (ve své podstatě procesní) pochybení, k němuž mělo dojít již v průběhu přípravného řízení, prostřednictvím tohoto (ani žádného jiného) dovolacího důvodu v řízení o dovolání vytýkat, neboť jmenovaný policista není takovým orgánem činným v trestním řízení, který v dané věci meritorně rozhodoval. To ve svém důsledku znamená, že Nejvyššímu soudu nevznikla povinnost se jeho vztahem k oběma dovolatelům (příp. dalším osobám) a jeho možnou podjatostí jakkoliv věcně zabývat.
48. Následnou argumentaci obou obviněných, ať již v kontextu druhého zvoleného dovolacího důvodu nebo i mimo něj, zhodnotil Nejvyšší soud naopak jako zcela relevantní. Vzhledem k tomu neshledal důvody pro odmítnutí podaných dovolání, a proto ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla dovolání podána, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovoláních, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláními napadeny, přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž byla podána dovolání. K závěru o důvodnosti podaného dovolání dospěl na podkladě těchto skutečností:
49. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotněprávních (ať již práva trestního či jiných právních odvětví) nikoliv však procesních . Proto v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění , která soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je dovolací soud naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. V opačném by totiž suploval činnost soudu druhého stupně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02 aj.). Zásah do zjištěného skutkového stavu lze připustit pouze výjimečně , a to z důvodu ochrany ústavně garantovaných práv a svobod , zejména ve smyslu dodržení pravidel spravedlivého procesu . V tomto ohledu je třeba připomenout významné stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb., v němž je mimo jiné uvedeno (srov. bod 26.): „Závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud čl. 4, 90 a 95 Ústavy zavazující soudní moc k ochraně základních práv. Dovolací řízení se tak nemůže nacházet mimo ústavní rámec ochrany základních práv a pravidel spravedlivého procesu vymezeného Ústavou a Listinou. Nejvyšší soud je tedy povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání“ .
50. Obviněný J. M. v druhé části odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku soudům vytýkal nedodržení základních procesních ustanovení, a to především §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř., a dále též §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Z výše uvedeného plyne, že takto formulované námitky v obecné rovině pod posledně citovaný dovolací důvod nespadají a pod jakýkoliv jiný také ne (sám dovolatel je ostatně pod žádný dovolací důvod ani nepodřadil). Na druhé straně ovšem Nejvyšší soud nemohl odhlížet od hlediska ústavněprávního, tedy požadavků na zachování práva na spravedlivý proces, které obviněný ve svém podání akcentoval. Z tohoto shledal, že v přezkoumávané věci k namítanému porušení výše citovaných ustanovení trestního řádu skutečně došlo, a to způsobem již neslučitelným s ochranou ústavně garantovaných práv a svobod dovolatele. Proto věnoval nad rámec zmíněného relevantně uplatněného dovolacího důvodu pozornost i některým významným otázkám procesního charakteru, konkrétně důkaznímu řízení a tomu, co v trestním řízení může sloužit jako důkaz, stejně jako náležitostem odůvodnění soudního rozhodnutí.
51. Ačkoliv podle §265a odst. 4 tr. ř. platí, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné , je třeba konstatovat, že v posuzovaném případě soudy obou stupňů nerespektovaly zákonné požadavky na odůvodnění rozhodnutí zakotvené v §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. Obě tato ustanovení vyžadují, aby soud v odůvodnění uvedl mimo jiné důkazy, o které svá skutková zjištění opřel a úvahy, kterými se při jejich hodnocení řídil . Odůvodnění výroku o vině musí být výrazem naprosto jednoznačného, žádné pochybnosti nevzbuzujícího závěru, že se obviněný dopustil skutku uvedeného ve výroku rozsudku a že tento skutek vykazuje znaky některého trestného činu uvedeného ve zvláštní části trestního zákoníku. Právě v odůvodnění rozsudku je těžiště jeho přesvědčivosti.
52. Uvedeným požadavkům ovšem již soud prvního stupně v žádném případě nedostál, a to jak v bodě I. (ve všech třech jeho podbodech), tak v bodě II. výroku o vině, které takřka doslovně převzal ze znění obžaloby. K těmto skutkům totiž neuvedl téměř [v bodě I. 3) dokonce vůbec] žádné usvědčující důkazy. Svědecké výpovědi učiněné v rámci hlavního líčení se obvykle týkaly předmětných skutků pouze nepřímo, a měly proto minimální vazbu na konkrétní jednání některého z obviněných. Navíc tento soud v odůvodnění svého rozsudku pouze paušálně konstatoval (srov. jeho stranu 20), že všech pět obviněných bylo spolehlivě usvědčeno mimo jiné i výpověďmi svědků V. G., M. O., P. B. a L. M., což ovšem nedává žádný logický smysl, protože všichni jmenovaní svědci u hlavního líčení využili svého práva a odepřeli ve věci vypovídat (což ostatně sám soud zmínil hned v následujícím odstavci).
53. Obstát nemůže ani hodnotící pasáž odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, která je už vzhledem k rozsahu projednávaného případu a jeho složitosti příliš stručná, nekonkrétní a téměř prostá rozhodných úvah o jednání obviněných, popsaném ve výroku o vině. Soud zde pouze shrnuje (a v podstatě jen znovu opakuje) svá skutková zjištění a paušálně konstatuje, že obhajobě obviněných neuvěřil, aniž by u většiny svých závěrů osvětlil, na základě čeho k nim dospěl. Vinu hlavního pachatele, obviněného J. M., většinou dovozuje pouze z obecného konstatování, že určitý svědek či spoluobviněný je „bílým koněm“, který zjevně jednal na jeho pokyn. Ani k tomu ovšem (konkrétně v případě svědka L. M. a spoluobviněného D. S.) neuvádí, z jakých konkrétních skutečností tato zjištění vyplývají. Kromě toho soud rozvíjí hypotetické (a zcela bezpředmětné) úvahy, co by se stalo, kdyby vypovídali někteří svědci, kteří v hlavním líčení vypovídat odmítli. Naproti tomu obsahu důležitých listinných důkazů, které jsou v jeho rozhodnutí pouze vyjmenovány, nevěnuje vůbec žádnou pozornost a nijak je nehodnotí, přesto však zdůrazňuje, že jejich obsah obviněné usvědčuje. Následně soud nedává prostor ani právnímu posouzení věci, když v odůvodnění jeho rozsudku jakékoliv úvahy stran použité právní kvalifikace zjištěného jednání zcela absentují.
54. Ve stejném duchu se nese i odůvodnění rozhodnutí soudu odvolacího, které je rovněž velice obecné a naprosto neurčité. Tento soud (pokud se neomezil na paušální odkaz na „listinné důkazy, které jednoznačně prokazují vinu obviněného“) sice občas poukázal na některý konkrétní listinný důkaz, ani tím se mu ovšem nepodařilo docílit uceleného řetězce důkazů vedoucího k takovému závěru o vině obviněných, jenž nevzbuzuje důvodné pochybnosti. Zejména však při hodnocení odvoláními napadeného rozsudku konstatoval, že řízení jemu předcházející „není zatíženo žádnou procesní vadou“, a několikrát zopakoval, že soud prvního stupně provedené důkazy „náležitě hodnotil podle §2 odst. 6 tr. ř.“ a jím učiněná skutková zjištění jsou „správná a úplná“, až nakonec uzavřel, že „jednání obviněných bylo správně posouzeno po právní stránce a v tomto směru … neměl, co by na výroku měnil“. Pochybení soudu nalézacího tedy nejen nenapravil, nýbrž naopak se jich sám taktéž dopustil.
55. Lze tedy shrnout, že rozhodnutí obou soudů nižších instancí jsou z podstatné části nepřezkoumatelná , řada jejich skutkových závěrů není podpořena provedenými důkazy a v souvislosti s tím absentuje i hodnocení důkazů, které by měly obviněné usvědčovat. Takový postup soudů je naprosto nepřijatelný. Nejenže jsou tím do značné míry popřeny požadavky již uvedených ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř., zároveň však nejsou respektovány ani povinnosti stanovené v §2 odst. 5 tr. ř., tedy zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti , i §2 odst. 6 tr. ř. vyžadující hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu . V důsledku toho pak došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“; k tomu srov. například nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 1997, sp. zn. III. ÚS 271/96, publikovaný pod č. 24/1997 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu).
56. Nejvyšší soud teprve poté, co se podrobným studiem seznámil s obsahem celého trestního spisu, mohl usuzovat, z čeho soudy nižších instancí svá skutková zjištění zřejmě dovodily. Lze se domnívat, že rozhodující úlohu při tom nehrály soudy téměř opomíjené listinné důkazy. Šlo např. o jednotlivé úvěrové smlouvy, o odborná vyjádření na č. l. 126, 127 spisu, v nichž je cena vozidla Volkswagen Touareg odhadnuta na částku 1 000 000 Kč, resp. 1 500 000 Kč, o dokumenty týkající se vozidla Mitsubishi Pajero na č. l. 558 – 586 spisu, i rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 1 v trestní věci sp. zn. 8 T 15/2010, prokazující takřka identickou trestnou činnost obviněného J. M. za účasti V. G. (v přezkoumávané věci vedeného jen jako svědka) jako v bodě I. 3 výroku rozsudku v této věci, příp. o další trestní kauzy, které jsou proti dovolateli vedeny, o znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, na spoluobviněného M. V. atd.
57. Nejdůležitějším zdrojem poznání v přezkoumávané věci nepochybně byly již pro nalézací soud úřední záznamy obsahující důležitá vysvětlení svědků i spoluobviněných z přípravného řízení. Mnozí z nich ovšem v průběhu hlavního líčení využili svého zákonného práva a odepřeli vypovídat (šlo konkrétně o svědky V. G., M. O., L. M., I. J., P. B. a M. R., či o spoluobviněné M. V. a D. S.). V úředních záznamech obsažené informace v zásadě prokazují skutkový děj tak, jak je popsán v obžalobě i výroku rozsudku soudu prvního stupně, takže lze důvodně usuzovat, že oba soudy je učinily podkladem pro svá rozhodnutí. Toho, že při tom nepostupovaly v souladu se zákonem, si zřejmě byly vědomy, neboť zmíněná (klíčová) svědectví v odůvodnění svých rozhodnutí ani nezmínily. I to byl jeden z důvodů vedoucích dovolací soud k závěru o nepřezkoumatelnosti obou napadených rozhodnutí.
58. V návaznosti nato Nejvyšší soud považuje za potřebné připomenout některé ze základních zásad trestního řízení, které jsou zároveň významnými komponenty ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces. Zásada ústnosti vyjádřená v §2 odst. 11 tr. ř. je provedením čl. 96 odst. 2 Ústavy. Záleží v tom, že soud rozhoduje na základě ústně provedených důkazů a ústních přednesů stran . To znamená, že obvinění, svědci a znalci musí vypovídat ústně, a listiny, kterými se u soudu provádí důkaz, musí být přečteny. S tím úzce souvisí i zásada bezprostřednosti vtělená do §2 odst. 12 tr. ř., z níž plyne, že soud má čerpat důkazy z pramene, pokud možno co nejbližšího zjišťované skutečnosti, a dále (což je z hlediska posuzovaného případu obzvláště významné) má rozhodovat na základě důkazů před ním provedených, tedy na základě svého bezprostředního dojmu z provedeného řízení . Tuto povinnost soudu dále rozvíjí ustanovení §220 odst. 2 tr. ř., upravující podklad pro jeho rozhodnutí, podle něhož soud při svém rozhodnutí smí přihlížet jen ke skutečnostem, které byly probrány v hlavním líčení, a opírat se o důkazy, které strany předložily a provedly, případně které sám doplnil .
59. V přezkoumávané věci oba soudy nižších stupňů uvedeným požadavkům nedostály. Úřední záznamy o podaném vysvětlení samy o sobě nejsou ve smyslu 158 odst. 6 tr. ř. chápány jako důkazní prostředek, nýbrž slouží státnímu zástupci a obviněnému ke zvážení návrhu, aby osoba, která takové vysvětlení podala, byla vyslechnuta jako svědek, a soudu k úvaze, zda takový důkaz provede . Použitelnost úředního záznamu jako důkazu v hlavním líčení je tedy značně omezená (k tomu srov. například usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 8. 1994, sp. zn. 11 To 46/94, publikované pod č. 45/1994 Sb. rozh. tr.), a to pouze na určité zákonem předvídané situace. Jednu z nich upravuje §211 odst. 6 tr. ř., podle kterého lze v hlavním líčení číst úřední záznamy o vysvětlení osob se souhlasem státního zástupce a obžalovaného .
60. Z protokolů o hlavních líčeních v dané věci ovšem vyplývá, že ani jeden z úředních záznamů uvedených v odstavci 60. tohoto usnesení v žádném z hlavních líčení přečten nebyl. Zpravidla poté, co některý z výše jmenovaných svědků či spoluobviněných využil svého práva a odepřel ve věci vypovídat, se předsedkyně senátu dotázala stran, zda souhlasí s přečtením těchto úředních záznamů. Zatímco státní zástupce svůj souhlas udělil, obvinění takto učinit odmítli, a proto úřední záznamy čteny nebyly, když podle zákona ani čteny být nesměly (tak se stalo např. v hlavních líčeních konaných ve dnech 19. 3. 2013 – č. l. 1076, anebo 29. 6. 2015 – č. l. 1786, kdy obvinění J. M. a D. S. nesouhlasili se uvedeným postupem).
61. Lze proto uzavřít, že soudy nižších instancí svá skutková zjištění učinily způsobem, který zákon (trestní řád) nepřipouští. I přesto, že obsah předmětných úředních záznamů nedeklarovaly (vcelku pochopitelně) jako pramen svého poznání a v odůvodnění jejich rozhodnutí se o nich vůbec nezmínily, je evidentní, že je jako hlavní usvědčující důkaz využily, neboť právě jejich obsah do značné míry koresponduje se skutkovým dějem popsaným ve výroku o vině, který jiným způsobem – tedy pouze z důkazů provedených v hlavním líčení – dovodit nelze. Tímto se soudy dostaly do kolize s ustanoveními §2 odst. 11, 12 tr. ř., §220 odst. 2 tr. ř. a čl. 96 odst. 2 Ústavy.
62. Postup obou soudů nižších stupňů, podrobně shrnutý v předchozích odstavcích tohoto usnesení, se tak velmi výrazně vychýlil z požadavků spravedlivého procesu, které ve své rozhodovací praxi akcentuje i Ústavní soud. Přiléhavý na posuzovaný případ je zejména jeho nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, publikovaný pod č. 91/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. Zde tento soud vymezil zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Takto vyčlenil případy důkazů opomenutých , případy důkazů získaných , a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a též případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu.
63. Z tohoto pohledu obě napadená rozhodnutí již na první pohled vzbuzují dojem svévolného hodnocení důkazů ze strany obou nižších soudů, když nalézací soud svůj výrok odsuzujícího rozsudku v bodě I. a II. nepodpořil skoro žádnými relevantními důkazy, a odvolací soud se následně s takovým výrokem identifikoval. V dané věci však šlo především o druhý z uvedených případů, tedy o rozhodnutí učiněná na základě důkazů, které nebyly získány co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučeny . V každém případě jsou obě právě uvedená pochybení nižších soudů neslučitelná se základními zásadami spravedlivého procesu, a v demokratickém právním státě proto nepřípustná.
64. V takové situaci je pak možné i námitky procesního charakteru (směřující proti odůvodnění rozhodnutí, procesu dokazování apod.) výjimečně podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud je pak v dovolacím řízení povolán se touto problematikou věcně zabývat a shledá-li důvodnost uplatněných výhrad, je oprávněn napadená rozhodnutí zatížená takto podstatnou vadou podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušit. Tak dovolací soud v přezkoumávané věci opravdu učinil, a to i přesto, že (po podrobném seznámení se s předmětným trestním spisem) nikterak nezpochybňuje přetrvávající důvodné podezření o rozsáhlé převážně majetkové trestné činnosti obviněného J. M., zřejmě páchané velice sofistikovaným způsobem. Ani Nejvyšší soud si nečiní žádných iluzí o osobě tohoto obviněného, který byl v minulosti opakovaně soudně trestán, na něhož bylo v posledních letech podáno hned několik obžalob (srov. 3 spisy obžalob založených na č. l. 665 a násl. spisu), a který měl (mimo jiné) v některých případech předstírat, že je nositelem akademického titulu „Ing.“, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Pokud jej tímto titulem začal označovat Městský soud v Praze (v obžalobě ani v odsuzujícím rozsudku takto označen nebyl), pak zřejmě přehlédl, že na č. l. 709 a násl. spisu je založena obžaloba podaná Obvodním státním zastupitelstvím pro Prahu 1 dne 27. 5. 2011 u Obvodního soudu pro Prahu 1, v níž je tomuto obviněnému kladeno za vinu též spáchání trestného činu padělání a pozměnění veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zákona ve znění účinném do 31. 12. 2009 [podle bodu 22) této obžaloby bylo zjištěno, že obviněným předložený vysokoškolský diplom je padělaný, a že obviněný na žádné fakultě ČVUT v Praze ani jiné vysoké škole nikdy nestudoval].
65. Přes tyto skutečnosti zjištěné o osobě obviněného J. M. je však nutné zdůraznit, že ani on není vyňat z ochrany základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem České republiky, a proto Nejvyšší soud od obou nižších soudů vyžaduje, aby tento přístup k tomuto obviněnému (a samozřejmě ke všem dalším obviněným) v dalších fázích tohoto trestního řízení respektovaly také. Pouze na okraj lze dodat, že to samé by bylo možno připomenout i státnímu zástupci, který ve svém vyjádření porušení výše citovaných ustanovení Ústavy, Listiny i trestního řádu ze strany obou soudů nižších instancí zřejmě přehlédl.
66. K výhradám, které byly v obecné rovině vzneseny shora k procesnímu postupu obou soudů nižších stupňů, je zapotřebí dodat některé konkrétní skutečnosti vztahující se k jednotlivým výrokům odsuzujícího rozsudku. A ačkoliv hlavním nedostatkem obou napadených rozhodnutí jsou právě výše probraná pochybení procesního charakteru, pochybnosti vzbuzuje také právní kvalifikace skutků, za jejichž spáchání byli dovolatelé (ale i další spoluobvinění) pravomocně odsouzeni. K tomu se ovšem v této fázi řízení může Nejvyšší soud vyjádřit pouze v hypotetické rovině, neboť právní posouzení jednotlivých útoků bude odvislé teprve od učiněných skutkových zjištění vzešlých z procesu dokazování. To bude muset soud prvého stupně v novém hlavním líčení opětovně provést (a mnohem pečlivěji, než tomu bylo dosud), takže jeho výsledy v současné době není možné předjímat.
67. Na tomto místě je vhodné připomenout, že podle §120 odst. 3 tr. ř. výrok rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve skutkové větě výrokové části rozsudku tudíž musí být popsány všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétním případě vytváří znaky tohoto trestného činu. Popis skutku proto nemůže být libovolný, ale musí vyjadřovat všechny skutečnosti významné pro právní kvalifikaci.
68. O správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když popis skutku ve výroku rozsudku uvedený je v souladu s právní větou, obsahující formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu (a současně skutek dosahuje potřebný stupeň společenské nebezpečnosti). Naproti tomu o nesprávné právní posouzení se jedná v případě, že popis skutku vyjádřený ve skutkové větě výroku rozsudku bezezbytku neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty trestného činu vyjádřeným v právní větě výroku.
69. V tomto směru se již soud prvního stupně dopustil ve výrocích odsuzujícího rozsudku celé řady pochybení, která je zapotřebí v další části tohoto usnesení konkretizovat.
70. Ze samotného popisu jednání obviněného J. M. uvedeného v bodě I. 1) skutkové věty výroku rozsudku není zřejmé, o jaký trestný čin vlastně jde. V úvodu rozvedené konání dovolatele, kdy podle obžaloby i soudu „uvedl nepravdivé údaje o kupní ceně vozidla, kterou úmyslně nadhodnotil“, by mohlo odpovídat skutkové podstatě zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, k čemuž se přiklonily (ovšem bez jakéhokoliv bližšího zdůvodnění) i oba soudy nižších stupňů. V takovém případě již ovšem nedává smysl popis následných dovolatelových aktivit, tedy údajných fiktivních převodů předmětného osobního automobilu, které by tuto část jeho jednání mohly za určitých podmínek řadit i pod ustanovení §222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, tedy přečin poškození věřitele . Jako snad nejpřiléhavější pro takto formulovaný skutek jako celek, ve všech jeho dílčích fázích, by se mohla jevit právní kvalifikace jako zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Každopádně ani jedna z těchto variant dosud nebyla spolehlivě prokázána a bude odvislá od doplněného dokazování a skutkových závěrů soudů.
71. V tomto bodě rozsudku se Nejvyšší soud neztotožnil s dovolací argumentací obviněného, že nadhodnocení ceny vozidla nelze považovat za uvedení nepravdivého údaje ve smyslu §211 odst. 1 tr. zákoníku. Toto ustanovení zakotvuje jednu ze dvou základních skutkových podstat trestného činu úvěrového podvodu, kterého se dopustí ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí . Za nepravdivé údaje se považují ty, jejichž obsah vůbec neodpovídá skutečnému stavu, o němž je podávána informace, a to byť jen o některé důležité skutečnosti pro uzavření úvěrové smlouvy nebo pro čerpání úvěru. Je nepochybné, že údaje o ceně vozidla, které má být poskytnutým úvěrem financováno, jsou z pohledu poskytovatele úvěru velmi důležitou skutečností, která má vliv na jeho rozhodnutí, zda úvěr poskytnout, či nikoliv.
72. Je-li v řízení prokázáno, že žadatel o úvěr záměrně uvede vyšší cenu vozidla, než odpovídá skutečnosti, a své tvrzení podpoří dokumenty, které takový nadhodnocený a tudíž i nepravdivý údaj obsahují, nelze již hovořit o pouhé „subjektivní představě žadatele“, jak namítal dovolatel, ale o úmyslném jednání pachatele, bez dalšího naplňujícím všechny zákonné znaky trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, tedy uvedení nepravdivých informací při sjednávání úvěrové smlouvy . V takovém případě již není rozhodná osoba věřitele, jeho vědomosti v době uzavírání předmětné smlouvy a jeho možnost cenu vozidla ověřit, neboť nic takového z dikce citovaného paragrafu nevyplývá. Je potřeba si uvědomit, že i když trestný čin úvěrového podvodu je vždy páchán ve vztahu k odborně zdatným, dobře informovaným a profesionálním týmem vybaveným subjektům, přesto zákonodárce formuloval zmiňovanou skutkovou podstatu způsobem uvedeným v předchozím odstavci, tedy bez jakéhokoli požadavku, aby druhá strana smluvního vztahu (tedy obvykle poskytovatel úvěru) pravdivost či nepravdivost poskytnutých údajů do té či oné míry ověřovala .
73. Na tomto místě je ovšem nutné znovu připomenout, že tvrzené nadhodnocení ceny vozidla Volkswagen Touareg v posuzovaném případě dosud provedenými důkazy nebylo spolehlivě prokázáno. Nalézací soud při konstrukci svých skutkových závěrů vyšel jednak z procesně nepoužitelného vysvětlení svědka V. G. na č. l. 233 − 234 spisu a dále z odborných vyjádření odhadu ceny předmětného automobilu na č. l. 126 − 127, jejichž obsahem je ale pouze stručné konstatování, že jeho cena činí 1 500 000 Kč ke dni 2. 4. 2008, resp. 1 000 000 Kč ke dni 9. 2. 2009. Vůz je tam jen obecně popsán, jeho konkrétní vybavení není nijak blíže specifikováno, a dokonce z nich není ani zřejmé, zda jej zpracovatel odborného vyjádření (zřejmě V. B.) vůbec viděl. Přes tyto nedostatky soud zpracovatele odborného vyjádření v hlavním líčení ani nevyslechl, aby se je pokusil odstranit. Stejně jako podstatná část odůvodnění obou napadených rozhodnutí jsou tedy tato odborná vyjádření nepřezkoumatelná, a proto nemohou být spolehlivým podkladem pro skutkové a právní závěry.
74. Na soudu prvého stupně proto v novém hlavním líčení mimo jiné bude, aby se touto problematikou o mnoho důkladněji zabýval, nechal vypracovat mnohem podrobnější odborné vyjádření k odhadu ceny předmětného vozidla a jeho zpracovatele případně i vyslechl. Měl by se však zabývat i dalšími dokumenty, které se koupě týkají (především smlouvou mezi obviněným a prodejcem daného automobilu společností IGJ Service, s. r. o.), popřípadě dalšími pro tuto otázku významnými okolnostmi. Až po důkladném zhodnocení všech těchto informací bude moci učinit závěr, zda obviněný skutečně cenu vozidla úmyslně nadhodnotil, či nikoliv. Takový závěr by měl tentokrát přesvědčivým způsobem odůvodnit.
75. Jak již bylo shora naznačeno, jednání obviněného po uzavření úvěrové smlouvy by v teoretické rovině mohlo odpovídat trestnému činu poškození věřitele, když z jeho popisu by bylo možno dovodit všechny znaky základní skutkové podstaty uvedené v §222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a to zmaření uspokojení věřitele zcizením byť jen části svého majetku . V tom případě by se soud měl v prvé řadě vypořádat se smlouvami uzavřenými se společností Santander Consumer Finance, a. s., či smlouvami o převodu vozu Volkswagen Touareg, zejména otázkou vlastnictví tohoto automobilu, a v návaznosti nato by bylo nezbytné prokázat fiktivnost následných převodů vozu (s nimiž poškozená společnost souhlasila), a dále vliv obviněného J. M. na jednání svědků M. N. a L. M., a zaměřit pozornost i na jeho (resp. jejich) provázanost s osobou C. B.
76. Pokud by se soudu v průběhu dalšího dokazování podařilo prokázat dovolateli úmysl obohatit se na úkor poškozené společnosti a tím jí způsobit značnou škodu již v době uzavření prvotní úvěrové smlouvy (ze dne 2. 4. 2008), a to tím, že by poškozenou společnost uvedl v omyl , buď ohledně svého záměru poskytnutý úvěr nebo jeho část (ne)splácet, popř. i vylákáním většího množství finančních prostředků úmyslným nadhodnocením ceny vozidla, nelze ani do budoucna vyloučit, že by mohla přicházet reálně v úvahu právní kvalifikace tohoto skutku (jako celku) jako trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. To by ovšem kladlo nejvyšší nároky na dokazování (ale i odůvodnění rozsudku), neboť by musela být provedenými důkazy podpořena všechna dílčí jednání skutkové věty v tomto bodě, včetně úmyslu obviněného na samotném počátku jeho jednání.
77. Soud by také měl věnovat náležitou pozornost způsobené škodě a její výši , což je nejen znak základní skutkové podstaty trestného činu podvodu, ale i znak kvalifikovaných skutkových podstat jak trestného činu úvěrového podvodu §211 odst. 5 tr. zákoníku, tak trestného činu poškození věřitele podle §222 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Z tohoto důvodu je nezbytné, aby byla výše škody precizně určena, a i v tomto případě by měl soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvést, co za škodu přesně považoval a jak k určité konkrétní částce dospěl. Proto by se v novém rozhodnutí neměla objevit taková formulace skutkové věty, jak se v posuzovaném případě stalo (tedy s užitím podmiňovacího způsobu, že obviněným „ měla být … způsobena škoda ve výši 677 349 Kč“).
78. Ani skutek uvedený v bodě I. 2) výroku odsuzujícího rozsudku nebyl podpořen dostatečným množstvím důkazů, které by bez důvodných pochybností prokazovaly trestné jednání dovolatele, a rovněž jeho právní kvalifikace není zcela přesvědčivá. Na rozdíl od předchozího bodu zde nelze spolehlivě dovodit naplnění znaku uvedení nepravdivého nebo hrubě zkresleného údaje nebo zamlčení podstatného údaje . V prvé řadě nebylo nijak prokázáno, že by obviněný M. V. „tento úvěr nikdy nepožadoval a o skutečnosti, že obžalovaný o tento úvěr žádal, nevěděl“ , hlavně ale nebylo žádným způsobem zpochybněno jeho jednatelství (byť jen formální) ve společnosti Ligier Automobile, s. r. o. Ve spisu se nenachází žádost o poskytnutí úvěru, dalo by se však předpokládat, že musela být tímto obviněným podepsána, nebyl-li jeho podpis zfalšován. Soud ovšem na základě dosud provedeného dokazování neměl žádné podklady k závěru o tom, že dovolatel uvedl nepravdivé či hrubě zkreslené údaje způsobem uvedeným ve skutkové větě. V dané situaci by se ovšem mohlo nabízet posouzení skutku jako přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Zde by totiž z hlediska dokazování postačovalo spolehlivě doložit skutečnost, že dovolatel danou žádost skutečně podal a obviněný M. V. sloužil jako tzv. „bílý kůň“ pro tyto jeho „obchodní aktivity“ , z čehož by mohl vyplývat jeho úmysl poskytnuté finanční prostředky nevrátit, a tím tedy uvést poškozenou společnost v omyl, na její úkor se obohatit a způsobit jí škodu. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná – zejména pro budoucí skutkové a právní závěry nalézacího soudu – procesně použitelnou výpověď svědka P. W.
79. Obdobně by se dalo uvažovat také o jednání obsaženém v bodě II. výroku rozsudku. Zde je skutkový děj poněkud jasnější, neboť jednání o uzavření předmětné úvěrové smlouvy, se účastnili oba obvinění, tedy J. M. i D. S., který toto smluvní ujednání svým podpisem stvrdil . Proto nemůže obstát konstrukce skutkové věty, podle níž byl nepravdivý údaj při sjednávání, resp. čerpání úvěru spatřován v tom, že druhý jmenovaný obviněný vozidlo do společnosti, jejímž byl jednatelem (a tento fakt v řízení opět vyvrácen nebyl), zakoupit nechtěl a o tento úvěr žádal pouze na základě žádosti dovolatele. Právní kvalifikace uvedeného jednání jako přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku je tedy zjevně nesprávná z důvodu nenaplnění znaku uvedení nepravdivého nebo hrubě zkresleného údaje nebo zamlčení podstatného údaje . Pokud totiž obviněný D. S. úvěrovou smlouvu podepsal, nelze z toho vyvodit závěr, že tak vlastně učinit nechtěl. Za stejných podmínek jako v bodě I. 2) rozsudku, a to především prokázání aktivní účasti na sjednávání smlouvy ze strany dovolatele a postavení obviněného D. S. jako tzv. „bílého koně“, jednajícího na jeho pokyn (a uspokojivé odůvodnění těchto zjištění), by ale připadalo v úvahu podřazení daného jednání pod skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. V návaznosti na míru aktivity dovolatele na tomto jednání by pak soud mohl zvažovat buď účastenství ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, anebo spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (o této problematice bude více pojednáno níže).
80. K bodu I. 3) výroku rozsudku lze pouze poznamenat, že tam popsané jednání obviněného J. M. není podloženo v podstatě žádným z provedených důkazů. Jeho dřívější odsouzení pro trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (srov. rozsudek Obvodního osudu pro Prahu 1 ze dne 4. 9. 2012, sp. zn. 8 T 15/2010, ve spojení s rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2012, sp. zn. 61 To 459/2012), příp. jeho další trestní stíhání pro tentýž trestný čin v jiných trestních věcech (srov. například již zmiňovanou obžalobu Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 27. 5. 2011) sice ukazuje na shodný či alespoň obdobný „modus operandi“ jako v tomto případě, ale pro spolehlivý závěr o vině nestačí. Bude proto povinností již nalézacího soudu, aby při prováděném dokazování věnoval i tomuto skutku potřebnou pozornost.
81. Na rozdíl od všech předchozích skutků, lze k poslednímu útoku, uvedenému pod bodem III. 1) a 2) výroku o vině, konstatovat, že byl uspokojivě prokázán v hlavním líčení provedenými důkazy , a to zejména svědeckými výpověďmi P. W. a J. I., a rovněž důkazy listinnými, kterým ovšem soud v odůvodnění odsuzujícího rozsudku neposkytl dostatečný prostor. Přestože lze konstatovat, že nalézací soud se v tomto bodě nevychýlil ze zákonných požadavků §2 odst. 5, 6 tr. ř. a se značnou mírou tolerance ani z ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., problematické se naopak jeví právní posouzení předmětného jednání, především otázka formy trestné součinnosti (s tím souvisí i samotná formulace skutkové i právní věty v tomto bodě rozsudku).
82. Podvodné jednání ve smyslu §209 tr. zákoníku se skládá ze tří základních komponent ve vzájemné příčinné souvislosti, a to za prvé uvedení v omyl, využití něčího omylu či zamlčení podstatných skutečností , za druhé obohacení sebe nebo jiného , a za třetí způsobení škody nikoli nepatrné na cizím majetku . V dané skutkové větě rozsudku je ovšem pozornost věnována vesměs jen prvé části podvodného jednání, v konkrétním případě uvedení poškozené úvěrové společnosti v omyl. Znak obohacení sebe nebo jiného je v právní větě úplně vynechán a ve skutkové větě je přítomen pouze implicitně, když z jejího znění je možné dovodit, že všichni tam obvinění měli jednat ve snaze obohatit spoluobviněného J. M. Dále zde není přesvědčivě rozveden ani znak škody na majetku úvěrové společnosti. Například ani v jednom z popisů obou dílčích útoků tohoto bodu není zmíněna výše vylákaného úvěru, u prvého útoku absentuje údaj o výši způsobené škody, zatímco u druhého je sice uvedena částka 551 489 Kč, avšak bez vysvětlení, jakým způsobem byla zjištěna (vypočtena). Lze se pouze domnívat, že šlo o rozdíl mezi výší poskytnutého úvěru a výší postupně uhrazených splátek (jejichž výše také nijak specifikována nebyla). Přitom však způsobenou škodou ve smyslu §209 tr. zákoníku je celá vylákaná částka tedy (jde-li o pokračující trestný čin o dvou dílčích útocích) součet obou částek poskytnutých úvěrů. Zaplacení několika měsíčních splátek je nutno chápat jedině jako její náhradu. Toto pochybení ale již nemůže být v dalším řízení napraveno z důvodu zákazu reformace in peius.
83. Kromě nedostatečného vyjádření znaků objektivní stránky trestného činu podvodu je zcela matoucí i údaj o tom, že obviněný D. Š. měl vystupovat jako „Ing. V., syn fiktivního jednatele V.“ , což je v příkrém rozporu se skutkovým dějem, zjištěným z výpovědí svědků P. W. a J. I., podle nichž se jako Ing. V. mladší představoval při telefonickém sjednávání leasingových smluv právě obviněný J. M. Z toho lze usuzovat, že nalézací soud v tomto bodě rozsudku mechanicky (a zcela nekriticky) převzal znění obžaloby, aniž by do svého výroku promítl výsledky provedeného dokazování. Vedle toho je třeba dodat, že v popisu skutku chybí i časové zařazení nahlášení oněch fiktivních odcizení obou motorových vozidel.
84. Ohledně právního posouzení předmětného skutku jak obviněný J. M., tak obviněná H. M. namítali, že soudy měly vyřešit otázku, zda jejich jednání, pokud by bylo shledáno trestným, mělo charakter spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, nebo některé z forem účastenství, které upravuje §24 tr. zákoníku. V této argumentaci jim Nejvyšší soud v obecné rovině přisvědčil, byť se ne se všemi v tomto kontextu vznesenými výhradami mohl ztotožnit.
85. O spolupachatelství jde podle §23 tr. zákoníku v případě, že trestný čin je spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob . O společné jednání se jedná když:
a) každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu,
b) každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna souhrnem těchto jednání,
c) jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé části – články řetězu – působí současně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu.
86. Naproti tomu účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu podle §24 odst. 1 tr. zákoníku je ten, kdo úmyslně :
a) spáchání trestného činu zosnoval nebo řídil (organizátor),
a) vzbudil v jiném rozhodnutí spáchat trestný čin (návodce), nebo
b) umožnil nebo usnadnil jinému spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, vylákáním poškozeného na místo činu, hlídáním při činu, utvrzováním v předsevzetí nebo slibem přispět po trestném činu (pomocník).
87. V přezkoumávané trestní věci – pokud by skutková zjištění učiněná po novém dokazování v nastávajícím hlavním líčení nesvědčila pro jiný průběh trestněprávně významného děje – by podvodné jednání bylo možné spatřovat v procesu sjednávání obou ve výroku specifikovaných leasingových smluv dovršené jejich podpisem . V tento okamžik lze uvažovat o naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu po stránce objektivní i subjektivní (prozatím ve stadiu pokusu), k jehož faktickému dokonání mělo dojít později. Právě popsaná časová osa by měla hrát rozhodující roli pro úvahy soudu o formě trestné součinnosti různých obviněných s tím, že následné jednání (tedy zejména nahlášení odcizení vozidel) by mohlo posloužit jako jeden z možných důkazů k hodnocení případného podvodného úmyslu dovolatele.
88. Vezme-li Nejvyšší soud v úvahu dosud prokázaný skutkový stav, může konstatovat, že rovněž aktivní vystupování při sjednávání zmíněných leasingových smluv – to vše pod falešným jménem, což může i bez dalšího odhalovat záměr vylákat finanční prostředky (a tím pak vyhlédnutá motorová vozidla) a vyhnout se jejich řádnému splácení – je třeba považovat za společné jednání ve smyslu §23 tr. zákoníku, neboť jsou v něm obsaženy všechny tři rozhodující prvky podvodného jednání, tedy uvádění poškozené společnosti v omyl ve snaze se obohatit a způsobit tím svému smluvnímu partnerovi škodu, to vše zastřešené zcela zřejmým přímým úmyslem po stránce subjektivní. Tak tomu bude zejména za situace, že druhá fáze podvodného jednání (opět naplňující všechny výše uvedené znaky), tedy vlastní uzavření (podpis) smlouvy, byl již pouhou formalitou. To znamená, že pokud by v opětovném řízení před soudem prvého stupně zůstala dosud učiněná skutková zjištění nezměněna, mělo by být na jednání dovolatele J. M. nahlíženo touto optikou.
89. Jiná situace by ovšem nastala v případě dalších spoluobviněných, hlavně H. M. a rovněž D. Š., u nichž nebylo dosud provedenými důkazy nijak prokázáno, že by se na sjednávání daných smluv jakkoli podíleli; třebaže není pochyb, že podpisu již předem připravených smluvních dokumentů se účastnili, sami nic nepodepisovali. Z takto vystavěného skutkového stavu pak vyvstávají značné pochybnosti o tom, zda i tito obvinění svým jednáním naplnili některý ze znaků základní skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku, či zda jejich jednání bylo alespoň článkem řetězu směřujícím k přímému vykonání trestného činu.
90. V posuzovaném případě bylo prokázáno, že dovolatelka H. M. pronajala kancelářské prostory za účelem podpisu úvěrových smluv (to ani ona sama nezpochybnila). Ze svědecké výpovědi J. I. navíc soud zjistil, že se po jejich podpisu aktivně zapojovala do hovoru mezi ním a obviněným M. V., který se týkal činnosti společnosti Ligier Automobile, s. r. o. Na tomto místě je vhodné zopakovat, že při právním posouzení by sice měl být rozhodující význam přikládán jejímu konání před podpisem smluv, avšak její následné vystupování by nemělo zůstat nepovšimnuto, a to zejména z hlediska hodnocení subjektivní stránky jejího činu. Z něj by totiž mohlo být patrné její povědomí o skutečné roli obviněného M. V. jako tzv. „bílého koně“, plnícího příkazy obviněného (a jejího dobrého známého) J. M. Při zachování dosavadních skutkových zjištění proto její celkové jednání, započaté již před podpisem úvěrových smluv sice nemuselo jako takové naplnit žádný ze zákonných znaků trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku, na druhou stranu jím ale mělo být jeho spáchání přinejmenším usnadněno , což by mohlo svědčit pro závěr o její účasti na daném protiprávním jednání ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.
91. Přestože se obviněný D. Š. proti rozsudku soudu prvního stupně ani neodvolal, nelze si nepovšimnout, že – kromě nesprávného popisu jeho jednání ve skutkové větě bodu III. 1) a 2) výroku rozsudku, v němž je mu zcela neprávem připisována role „Ing. V., syna fiktivního jednatele V.“ – mu byla v předchozích fázích trestního řízení prokázána pouze značně pasivní účast na již zmiňovaném jednání (v podstatě jen dovezl spoluobviněné na místo podpisu smluv). Bude proto na nalézacím soudu zaměřit pozornost na tuto problematiku a znovu zhodnotit míru jeho účasti na předmětné trestné činnosti, případně i to, zda jde o vystupování natolik významné, aby mělo vůbec nějakou trestněprávní relevanci.
92. Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněných J. M. a H. M. rozhodl z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak, že podle §265k odst. 1 tr. ř. ohledně nich zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 8 To 460/2015, i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 6. 2015, sp. zn. 6 T 113/2012. Obě tato rozhodnutí zrušil s přiměřeným použitím §261 tr. ř. také ohledně spoluobviněných D. S., M. V. a D. Š., neboť i jim prospíval důvod, z něhož napadená rozhodnutí k dovolání dovolatelů zrušil (tzv. beneficium cohaesionis). Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu.
93. Následně Nejvyšší soud podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby věc v potřebném (výše vymezeném) rozsahu znovu projednal a rozhodl. Věc se tak vrací ohledně všech obviněných do stadia řízení před soudem prvního stupně, na němž bude, aby v novém (doplněném) hlavním líčení striktně dodržoval veškerá procesní ustanovení zákona (trestního řádu), především pak ta, která se týkají dokazování a požadavků na odůvodnění rozhodnutí . Teprve na základě zákonem vymezeného postupu v trestním řízení bude moci rozhodnout o případné vině všech pěti obviněných a v návaznosti nato (budou-li všichni, případně jen někteří z nich uznáni vinnými žalovanými skutky, eventuelně jen některými z nich) jim uložit odpovídající tresty.
94. Jen pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že soud, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil (srov. §265s odst. 1 tr. ř.). A jelikož napadená rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání podaných obviněnými, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jejich neprospěch (srov. §265s odst. 2 tr. ř.).
95. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí vytknuté relevantními částmi podání obou dovolatelů a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.
96. Nejvyšší soud nepřehlédl, že zrušením obou napadených rozhodnutí byl zrušen rovněž výrok o souhrnném nepodmíněném trestu odnětí svobody v trvání 60 měsíců, který byl obviněnému J. M. uložen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 6. 2015, sp. zn. 6 T 113/2012, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 8 To 460/2015, a který obviněný v okamžiku rozhodování dovolacího soudu vykonával ve Vazební věznici Praha-Ruzyně. Z tohoto důvodu přicházela v úvahu aplikace ustanovení §265 l odst. 4 tr. ř., podle něhož vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k odvolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě.
97. Pokud Nejvyšší soud podle tohoto ustanovení nakonec nerozhodl, je to odůvodněno tím, že dnem jeho rozhodnutí o zrušení obviněnému uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání 60 měsíců současně obviněnému tzv. obživl nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 3 roků, který mu byl uložen (tehdy také jako souhrnný) rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 44 T 16/2011, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 9 To 71/2015, a Nejvyšší soud zajistil, aby Obvodní soud pro Prahu 1 ke dni 9. 11. 2016 opětovně nařídil výkon tohoto nepodmíněného trestu odnětí svobody (samozřejmě se zápočtem vazby a dosud vykonaného trestu odnětí svobody).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 11. 2016
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu