ECLI:CZ:NS:2015:8.TZ.53.2014.1
sp. zn. 8 Tz 53/2014-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. listopadu 2015 o stížnosti pro porušení zákona podané ministryní spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného V. L. proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 34 T 60/2012, takto:
Podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona zamítá .
Odůvodnění:
Stížnost pro porušení zákona č. j. MSP-435/2014-OD-SPZ/3 byla ministryní spravedlnosti podána ve prospěch obviněného V. L. proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 34 T 60/2012, jímž byl obviněný uznán vinným přečinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Směřuje proti všem výrokům tohoto rozsudku pro vady v uvedené právní kvalifikaci v návaznosti na posouzení osoby vykonavatele soudního exekutora jako úřední osoby ve smyslu §127 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku.
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 34 T 60/2012, byl obviněný V. L. uznán vinným skutkem spočívajícím v tom, že
dne 24. 6. 2010 v době od 12.30 hod. do 14.30 hod. v O., okres L., v ulici L. v domě fyzicky napadl poškozeného J. D. a S. T., kteří tam z pověření soudního exekutora JUDr. Jany Tvrdkové, Exekutorský úřad P., v rámci exekuční věci vedené pod sp. zn. 095 Ex 346/09/P 01-14 prováděli soupis movitých věcí, tak, že jim fyzicky bránil v otevření branky na dvůr a se slovy „vem si je“, poštval na poškozené svého psa, a následně je opakovaně strkal, zastupoval jim cestu, bral jim věci z rukou, zamykal vchodové dveře, a v jednom případě poškozeného S. T. chytil zezadu oběma rukama za hlavu a snažil se jej odtáhnout, a následně z připraveného kanystru rozlil na podlahu pod schody, kde byla položena televize, benzín a naznačoval, že má v kapse krabičku zápalek.
Tento skutek byl posouzen jako přečin násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a obviněný za něj byl odsouzen podle §325 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání patnácti měsíců.
Citovaný rozsudek nabyl právní moci v řízení před soudem prvního stupně dne 26. 7. 2013, neboť žádná z oprávněných osob proti němu opravný prostředek nepodala.
Ve stížnosti pro porušení zákona ministryně spravedlnosti rozvedla důvody, pro které tento mimořádný opravný prostředek podala, když porušení zákona spatřovala v ustanovení §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, v návaznosti na posouzení osoby vykonavatele exekutora jako úřední osoby ve smyslu §127 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku. Konstatovala, že provedeným dokazováním bylo nepochybně prokázáno, že poškozený J. D. vystupoval dne 24. 6. 2010 v rámci prováděné exekuce v postavení vykonavatele exekutora JUDr. Jany Tvrdkové, a poškozený S. T. měl postavení a. vykonavatele téhož exekutorského úřadu. S poukazem na ustanovení §27 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 120/2001 Sb.“), podle něhož může exekutor vykonavatele exekutora písemně pověřit prováděním úkonů, které ve výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu provádí vykonavatel, a může pověřit prováděním jednoduchých úkonů, které jsou předmětem exekuční nebo další činnosti i další zaměstnance, zmínila, že takové písemné pověření měli v posuzované exekuční věci i oba zaměstnanci uvedené exekutorky. Ministryně spravedlnosti rovněž zdůraznila, že podle článku 4 Instrukce Ministerstva spravedlnosti č. 1360/95-OOD, kterou se vydává řád pro soudní vykonavatele, provádí vykonavatelé mezi jinými soupis movitých věcí (§326 o. s. ř.), a zajištění sepsaných věcí (§327 o. s. ř.). Poškozený J. D. byl jako soudní vykonavatel písemně pověřen vykonáváním všech úkonů podle exekučního řádu při provedení exekuce prodejem movitých věcí povinných, které je oprávněn v rámci výkonu rozhodnutí provést soudní vykonavatel, a takové úkony také fakticky prováděl dne 24. 6. 2010 na místě činu.
Ministryně spravedlnosti zmínila rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 7 Tz 65/2013, v němž byl vysloven právní názor, že vykonavatele ani jiné zaměstnance soudního exekutora, kteří mohou na základě pověření soudního exekutora vykonávat jen jednoduché úkony podle §27 odst. 2 zák. č. 120/2001 Sb., nelze považovat za úřední osoby ve smyslu §127 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, a že statutu úřední osoby používá pouze soudní exekutor. Poukázala na to, že stejný právní závěr byl uplatněn i v dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu, a to usnesení ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 6 Tdo 1396/2013, nebo usnesení ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 5 Tdo 478/2004.
Odlišný právní názor podle ministryně spravedlnosti v nyní projednávané věci neumožňuje v této věci aplikovat soudy použitou právní kvalifikaci podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, avšak jednání, jež je v rozsudečném výroku o vině popsáno, by mohlo být posouzeno jako přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, neboť obviněný z připraveného kanystru rozlil na podlahu benzín, v důsledku čehož poškozený S. T. uklouzl a upadl, a u tohoto rozlitého benzínu obviněný vytáhl krabičku zápalek, otevřel ji a snažil se vytáhnout sirku. V další manipulaci mu zabránil až poškozený J. D. a zasahující policista. Poukázala na to, že obviněný nepronesl žádnou výslovnou výhrůžku smrtí, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou, ale činil takové úkony, které svědčí o jeho záměru vzbudit v přítomných zaměstnancích exekutorského úřadu důvodnou obavu z uvedených možných následků. S ohledem na konfliktní jednání obviněného vůči zaměstnancům exekutorského úřadu, jimž od počátku v provádění exekuce bránil fyzickými i slovními útoky, muselo takové chování v přítomných vzbudit důvodnou obavu o jejich život a zdraví. Přitom ministryně spravedlnosti upozornila, že stížnost pro porušení zákona byla podána ve prospěch obviněného, což koresponduje s tím, že přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku je mírněji trestným než přečin násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a proto by taková změna nebyla k tíži obviněného.
S ohledem na uvedené skutečnosti ministryně spravedlnosti navrhla, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 34 T 60/2012, byl porušen zákon v ustanovení §127 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku a §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a aby s odkazem na §269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek, jakož i další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §270 odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Liberci věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Obviněný V. L., jemuž byl opis stížnosti pro porušení zákona zaslán Nejvyšším soudem dne 13. 11. 2015, se ve stanovené lhůtě k jejímu obsahu nevyjádřil.
Nejvyšší soud z podnětu této stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející a shledal, že stížnost pro porušení zákona není důvodná.
Podle obsahu stručně odůvodněné stížnosti pro porušení zákona Nejvyšší soud shledal, že důvodem, pro který je v přezkoumávané trestní věci shledáváno porušení zákona v ustanovení §127 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku a §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jsou názory vyslovené v označené judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž vykonavatel ani jiní zaměstnanci soudního exekutora, byť by byli písemně pověřeni soudním exekutorem ve smyslu §27 odst. 1 zák. č. 120/2001 Sb. prováděním úkonů, které podle občanského soudního řádu provádí vykonavatel, nepožívají ochrany úřední osoby podle §127 odst. 1 písm. f) tr. ř. V důsledku tohoto právního názoru, byť to výslovně ve stížnosti pro porušení zákona není konstatováno, neměl být obviněný V. L. uznán vinným přečinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, protože poškozený J. D. nebyl jako vykonavatel exekutora úřední osobou, ale s ohledem na popsaná skutková zjištění bylo možné obviněného uznat vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud přiznává podané stížnosti pro porušení zákona opodstatněnost v tom směru, že správně poukázala u označených rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech vedených pod sp. zn. 7 Tz 65/2013, 6 Tdo 1396/2013 a 5 Tdo 478/2004 na jimi vyslovený právní názor, že vykonavatele soudního exekutora ani jeho další zaměstnance, byť mohou vykonávat z pověření soudního exekutora jednoduché úkony, nelze považovat za úřední osoby podle §127 odst. 1 písm. f) tr. ř. K tomu je však potřeba zdůraznit, že přezkoumávaná stížnost pro porušení zákona byla Nejvyššímu soudu předložena dne 22. 10. 2014, což již bylo v době, kdy předseda trestního kolegia Nejvyššího soudu dne 2. 7. 2014 na základě podnětu nejvyššího státního zástupce pod sp. zn. Tpjn 304/2014, podle §21 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů (dále „zák. č. 6/2002 Sb.“), a čl. 14 odst. 1 písm. f) Jednacího řádu Nejvyššího soudu navrhl, aby trestní kolegium Nejvyššího soudu zaujalo stanovisko k otázce, zda lze vykonavatele soudního exekutora pokládat za úřední osobu ve smyslu §127 odst. 1 tr. zákoníku. Důvodem byla státním zastupitelstvím zaznamenaná rozdílná rozhodovací praxe senátů Nejvyššího soudu, když otázka, zda je vykonavatel soudního exekutora úřední osobou, není v rámci judikatury Nejvyššího soudu řešena poprvé a i v minulosti se soudy k této složité právní otázce stavěly protichůdně. Podání podnětu k zaujetí stanoviska bylo iniciováno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 6 Tdo 1396/2013, v němž se Nejvyšší soud postavil na stanovisko, že vykonavatele soudního exekutora není možno pokládat za úřední osobu ve smyslu §127 odst. 1 tr. zákoníku. Obdobný názor pak Nejvyšší soud zaujal i v rozsudku ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 7 Tz 65/2013, v němž navíc uvedl, že přenesení některých činností soudním exekutorem na jiné osoby je možné, ale přenesení osobního statutu exekutora, a tím i statutu úřední osoby, možné není. Podobně Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 5 Tdo 478/2004, konstatoval, že poškozený jako zaměstnanec soudního exekutora podle §27 odst. 1 zák. č. 120/2001 Sb. se nenacházel v postavení veřejného činitele, neboť takové postavení má jen soudní exekutor.
Na základě tohoto návrhu je zřejmé, že v něm uvedené skutečnosti korespondují s výhradami uvedenými ve stížnosti pro porušení zákona, v níž bylo poukázáno i na totožná rozhodnutí, z nichž sporný názor, který je odlišný od toho, jenž v napadeném rozsudku zaujal soud prvního stupně, vyvstal. Rovněž je z tohoto návrhu patrné, že bylo vyřešení uvedené rozdílné a sporné rozhodovací praxe soudů svěřeno trestnímu kolegiu Nejvyššího soudu. Z tohoto důvodu rozhodnutí o předmětné stížnosti pro porušení zákona bylo závislé na tom, jaké stanovisko ohledně této otázky trestní kolegium zaujme, a proto senát Nejvyššího soudu 8 Tdo, jemuž byla tato stížnost pro porušení zákona přidělena, považoval za nezbytné vyčkat přijetí předmětného stanoviska zejména proto, že je to trestní kolegium Nejvyššího soudu, jemuž je sjednocování soudní praxe zákonem podle §21 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb. svěřeno.
Trestní kolegium uvedené stanovisko pod sp. zn. Tpjn 304/2014 v předmětné věci projednalo a v konečné verzi schválilo na svém zasedání dne 11. 11. 2015, a to v podobě : Vykonavatele soudního exekutora, provádí-li z písemného pověření soudního exekutora úkony, které je ve výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu oprávněn provést soudní vykonavatel, lze za splnění dalších zákonných podmínek pokládat za úřední osobu ve smyslu §127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku .
S ohledem na takto schválené stanovisko trestního kolegia, jež je pro rozhodování o otázce nastolené ve stížnosti pro porušení pro Nejvyšší soud závazné, je zřejmé, že svým obsahem odpovídá názoru, z něhož vycházel i soud prvního stupně v projednávané věci a v zásadě v souladu s ním čin obviněného V. L. právně posoudil. Nejvyšší soud proto na základě uvedeného právního názoru zkoumal, zda byly v projednávaném případě splněny u poškozených J. D. a S. T. všechny zákonné podmínky ve smyslu §127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku. Z obsahu přezkoumávaného rozhodnutí i spisového materiálu shledal, že soud prvního stupně na základě výsledků provedeného dokazování zjistil, že poškozený J. D. byl v postavení vykonavatele soudního exekutora (viz č. l. 65) a S. T. měl postavení a. vykonavatele soudního exekutora (viz průkaz Exekutorské komory na č. l. 96) Exekutorského úřadu P., soudního exekutora JUDr. Jany Tvrdkové. Oba tito zaměstnanci soudního exekutora na základě jeho písemného pověření (č. l. 141) dne 24. 6. 2010 v době od 12.30 hod. do 14.30 hod. v O., okres L., v ulici L. v domě v rámci exekuční věci vedené pod sp. zn. 095 Ex 346/09/P 01-14, prováděli soupis movitých věcí (viz záznam o něm na č. l. 76 spisu), a že obviněný se vůči jim oběma dopustil popsaných fyzických i slovních útoků.
Na základě těchto skutečností soud prvního stupně shledal, že jmenovaní poškození na uvedeném místě nacházeli z důvodu exekutorem pověřené činnosti a prováděli exekuci tak, že J. D. v postavení vykonavatele soudní exekutora a S. T. jako a. vykonavatele soudního exekutora. Před jejím započetím se „řádně a opakovaně představili a legitimovali“. Právě pro výkon této exekuce byli obviněným napadeni fyzicky tak, že jim bránil ve vstupu na dvůr a poštval na ně psa, opakovaně do nich strkal, zastupoval jim cestu, bral jim věci z rukou, zamykal vchodové dveře a vjednom případě poškozeného S. T. chytil zezadu oběma rukama za hlavu a snažil se jej odtáhnout, přičemž rozlil na podlahu pod schody benzín a manipuloval uvedeným způsob v jeho blízkosti se zápalkami.
Soud rovněž zjistil, že J. D. i S. T. po celou dobu probíhajícího soupisu a zabavování věcí postupovali v souladu s pravomocemi, které jim byly svěřeny na základě uvedených pověření soudním exekutorem. Dospěl po zhodnocení všech ve věci důležitých skutečností k závěru, že se obviněný V. L. „…snažil vykonavateli soudního exekutora, který je úřední osobou ve smyslu §127 odst. 1 písm. f) tr. ř., a jeho a., v provedení soupisu a zabavení věci bránit, a to užitím násilí …“ (viz č. l. 7 napadeného rozsudku).
Nejvyšší soud na podkladě tohoto závěru soudu prvního stupně shledal, že tento soud za úřední osobu ve smyslu §127 odst. 1 písm. f) tr. ř. považoval z obou poškozených zaměstnanců soudního exekutora pouze vykonavatele, nikoliv jeho a., který tedy i podle uvedeného odůvodnění rozsudečného výroku předmětné ochrany nepožíval. Se zřetelem na uvedené skutečnosti a závěry plynoucí nejenom z výroku napadeného rozhodnutí, ale i z odůvodnění tohoto rozsudku, shledal, že korespondují se závěry, jež plynou z výše konstatovaného stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn Tpjn 304/2014, podle nějž se za úřední osobu považuje při splnění všech uvedených podmínek soudní vykonavatel. Podle odůvodnění tohoto stanoviska (strana 13) lze za stejných okolností za úřední osobu považovat také exekutorského koncipienta či exekutorského kandidáta (§21 odst. 1 a §25 zák. č. 120/2001 Sb.), proto nespadá mezi úřední osoby a. vykonavatele.
Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně v projednávané věci správně za úřední osobu považoval pouze vykonavatele soudního exekutora J. D., nikoliv již jeho a. S. T…, což koresponduje s uvedeným stanoviskem.
Nejvyšší soud pro úplnost uvádí, že v posuzované věci soud shledal, že byl vykonavatel soudního exekutora úřední osobou podle §127 odst. 1 písm. f) tr. ř., kdežto Nejvyšší soud ve svém stanovisku sp. zn. Tpjn 304/2014, jej jako úřední osobu určil podle §127 písm. d) tr. ř., což však nemá pro správnost přezkoumávaného rozhodnutí podstatný význam, protože jde jen o rozdíl ve smyslu právního výkladu a nejedná se o podstatnou obsahovou či materiální odlišnost. Pro úplnost lze jen uvést, že názor, že jde o úřední osobu podle §127 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, byl zastáván soudy v době podání návrhu trestnímu kolegiu, a to s ohledem na právní závěry, které vyplývaly z rozporných pohledů uváděných ve zmíněných rozhodnutích Nejvyššího soudu. V této alternativě také trestní kolegium uvedený návrh nejprve projednávalo. Teprve v průběhu projednávání návrhu stanoviska (od ledna 2015 do listopadu 2015) se ustálil názor, který byl ve výsledku trestním kolegiem upraven s důvody vyloženými v jeho odůvodnění. Na správnost závěrů přezkoumávaného rozhodnutí proto tato okolnost nemá žádný rozhodný význam. Jen pro úplnost lze uvést, že postavení vykonavatele soudního exekutora se ve smyslu §127 písm. d) tr. zákoníku odvíjí od jeho statusu jako odpovědného úředníka jiného orgánu veřejné moci – soudního exekutora, který při výkonu exekuční činnosti fakticky i de iure vykonává státní moc, tj. konkrétně moc soudní, a plní funkci orgánu veřejné moci, a má tedy postavení jiného orgánu veřejné moci, jímž je v daném případě soudní exekutor, jenž je úřední osobou ve smyslu §127 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti, zejména na citované stanovisko, se Nejvyšší soud v přezkoumávané věci se závěrem Okresního soudu v Liberci ztotožnil, neboť je zřejmé, že vykonavatel soudního exekutora J. D. se v době incidentu na místě činu nacházel z důvodu výkonu exekuční činnosti, k níž byl písemně pověřen soudním exekutorem JUDr. Janou Tvrdkovou, a tedy v postavení úřední osoby. Pokud obviněný poškozeného J. D. v souvislosti s exekuční činností – soupisem movitých věcí, o čemž byl včas a dostatečně informován, fyzicky napadl (strkání, štvaní psa, fyzické bránění ve vstupu do objektu a v provádění soupisu majetku), úmyslně působil na výkon pravomoci úřední osoby, čímž naplnil znaky skutkové podstaty přečinu násilí proti úřední osobě ve smyslu §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustí ten, kdo užije násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby.
Na základě všech uvedených úvah se Nejvyšší soud nemohl ztotožnit se stížností pro porušení zákona, neboť neshledal porušení zákona v ustanoveních §127 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku ani §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, protože Okresní soud v Liberci v přezkoumávaném rozsudku na podkladě pospaných skutkových zjištění správně dovodil, že vykonavatel soudního exekutora je úřední osobou, což je znakem skutkové podstaty podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Otázka výkladu, zda jde o úřední osobu podle §127 písm. f) nebo písm. d) tr. zákoníku, v daných souvislostech nemá zásadní význam a porušení zákona v tomto směru shledávat není možné, jak bylo výše rozvedeno. Rovněž je třeba uvést, že není pochyb o tom, že čin obviněného, zejména způsob jeho fyzického působení na vykonavatele soudního exekutora J. D., má znaky násilí ve smyslu §119 tr. zákoníku, neboť šlo o použití fyzické síly k působení na člověka s cílem překonat kladený nebo očekávaný odpor. Toto násilí bylo užito pro výkon pravomoci uvedené úřední osoby a obviněný se jím snažil zabránit v tom, aby byl soupis věcí proveden.
Za situace, kdy stížnost pro porušení zákona byla podána výlučně ve prospěch obviněného, Nejvyšší soud nemohl vedle této soudem zcela správně aplikované právní kvalifikace přečinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku zvažovat další právní kvalifikaci jako přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se ministryně spravedlnosti, avšak v zásadě jako alternativy v případě nemožnosti právního posouzení podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, domáhala.
Posouzení činu podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, byť mírnější, než je stávající právní kvalifikace, by mohlo být zvažováno při shora vysloveném právním závěru o správnosti právního posouzení podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve vztahu k poškozenému J. D. jako vykonavateli soudního exekutora, a tudíž coby úřední osobě, toliko ve vztahu k S. T., který ochrany úřední osoby v předmětné věci v pozici a. vykonavatele soudního exekutora nepožíval, avšak vzhledem k tomu, že stížnost pro porušení zákona byla podána výhradně ve prospěch obviněného, není již možné, aby při stávajícím správném právním posouzení mu byl přidán další trestný čin. Tím by se totiž postavení obviněného V. L. zhoršilo, když postup podle §273 tr. ř. a rozhodnutí toliko tzv. akademickým výrokem v daném případě nemá žádné opodstatnění, protože Nejvyšší soud neshledal ve smyslu podaného mimořádného opravného prostředku vytýkaná porušení zákona, ale naopak dospěl k závěru, že soudy použitá právní kvalifikace byla učiněna v souladu se zákonem.
Nejvyšší soud ze všech uvedených důvodů stížnost pro porušení zákona neshledal důvodnou, a proto ji podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl. Toto své rozhodnutí přitom učinil za splnění podmínek §274 tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. listopadu 2015
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu