ECLI:CZ:NSS:2021:9.ADS.115.2021:35
sp. zn. 9 Ads 115/2021 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Pavla Molka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobkyně: M. R., zast. Mgr.
Tomášem Markem, advokátem se sídlem Na hutích 661/9, Praha 6, proti žalované: Česká
správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 1292/25, Praha 5, ve věci ochrany před
nezákonným zásahem žalované, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského
soudu v Praze ze dne 27. 4. 2021, č. j. 59 Ad 1/2021 - 8,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci žalobkyně Mgr. Tomáši Markovi, advokátovi se sídlem Na hutích
661/9, Praha 6, se p ř i zn áv á odměna za zastupování žalobkyně v řízení o kasační
stížnosti ve výši 1 573 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobkyně se žalobou podanou ke Krajskému soudu v Praze (dále jen „krajský soud“)
domáhala, aby rozhodl, že se žalované zakazuje pokračovat v trvajícím nezákonném zásahu
do jejích práv spočívajícím v nevyplácení dávek důchodového pojištění za roky 2018, 2019, 2020
a 2021 v celkové výši 22 440 Kč.
[2] Krajský soud žalobu odmítl usnesením uvedeným v záhlaví dle §46 odst. 2 zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Jelikož žalobkyně brojila pouze proti tomu, že jí není vyplácena dávka starobního důchodu
ve výši přiznané rozhodnutím žalované, resp. navazujícími výměry, krajský soud dospěl k závěru,
že se jedná o žalobu proti nezákonnému zásahu žalované. V takovém případě je podmínkou
přípustnosti žaloby to, zda žalovaná při vyplácení již přiznané dávky vystupuje jako orgán veřejné
moci, tj. z pozice vrchnostenské, a zda samotná výplata již přiznané dávky představuje veřejný
subjektivní nárok. Žalovaná prováděla srážky na základě rozhodnutí Okresního soudu
v Nymburce a soudního exekutora. Již přiznaná dávka starobního důchodu však představuje
nárok, jehož se lze domoci soukromoprávní cestou, jelikož žalovaná v situaci, kdy bylo
rozhodnuto o nároku na výplatu dávky a zároveň nebylo vydáno správní rozhodnutí o zastavení
výplaty dávky, vystupuje jen jako organizační složka státu plnící povinnost odpovídající
pravomocně přiznanému platebnímu nároku, tedy v rovném postavení s osobou oprávněnou
na základě platebního titulu. Žalovaná tedy neprovádí srážky v rámci výkonu veřejné správy.
[3] Výhrady, které má žalobkyně k samotnému výkonu rozhodnutí nebo k postupu žalované
při realizaci nařízeného výkonu rozhodnutí, musí uplatňovat procesními postupy dle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Žaloba proti nezákonnému zásahu není dle rozsudku Nejvyššího správního soudu (dále též
„NSS“) ze dne 30. 5. 2018, č. j. 6 Ads 106/2018 - 29, určena k tomu, aby jejím prostřednictvím
byl kontrolován průběh výkonu rozhodnutí nařízeného civilním soudem a zjednávána náprava
případných pochybení. Krajský soud odkázal na závěr rozsudku NSS ze dne 9. 3. 2005,
č. j. 3 Ads 15/2004 - 54, č. 1033/2007 Sb. NSS, dle něhož zjišťování, co již žalovaná reálně
vyplatila, není předmětem přezkumné činnosti soudu. Pokud je žalobkyně přesvědčena,
že jí žalovaná bezdůvodně nevyplatila část přiznaných dávek starobního důchodu, může využít
občanské soudní řízení, zejména návrh na nařízení exekuce. Vzhledem k tomu, že se může
ochrany svých práv domáhat v občanském soudním řízení, krajský soud její žalobu odmítl
dle §46 odst. 2 s. ř. s.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření ke kasační stížnosti
[4] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadla usnesení krajského soudu kasační stížností,
jejíž důvody lze podřadit pod §103 odst. 1 písm. a), c), d) a e) s. ř. s.
[5] Žalovaná jako správní orgán ve věci výplaty dávek důchodového pojištění jedná v daném
případě v rozporu s předpisy, které upravují důchodové pojištění. Proti jejímu trvajícímu
nezákonnému zásahu do práva stěžovatelky na řádnou výplatu starobního důchodu lze podat
správní žalobu dle §82 s. ř. s. K tomu stěžovatelka odkazuje na judikaturu Ústavního soudu
ve věcech ochrany před nezákonným zásahem správního orgánu (nález Ústavního soudu ze dne
15. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 635/18, či nález ze dne 17. 7. 2018, sp. zn. III. ÚS 1257/18). Dle této
judikatury musí správní soudy při hodnocení povahy zásahu vycházet z objektivních skutečností,
musí rozlišovat různé typy zásahů a zohledňovat specifika tzv. trvajících zásahů. Dle usnesení
rozšířeného senátu ze dne 16. 11. 2010, č. j. 7 Aps 3/2008 - 98, č. 2206/2011 Sb. NSS,
je nezákonným zásahem správního orgánu jakékoliv jeho konání či opomenutí konat, nelze-li
jej podřadit pod pojem rozhodnutí. Zásahem může být i nezákonná nečinnost spočívající
v neučinění nějakého úkonu jiného než rozhodnutí. Žalovaná dosud stěžovatelce nevyplatila
dávky důchodového zabezpečení ve výši 22 440 Kč. Trvá tak její nezákonný zásah
do stěžovatelčina ústavně garantovaného práva na důchodové zabezpečení
dle čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, do práva na ochranu majetku, práva
na legitimní očekávání přírůstku tohoto majetku, do ústavně garantovaného práva na rovné
zacházení a zákazu diskriminace.
[6] Krajský soud v bodech 13 a 14 napadeného usnesení výslovně převzal argumentaci
žalované o nepřípustnosti správní žaloby, čímž potvrdil své nadržování žalované. Je povinností
soudu, aby učinil právní posouzení věci a nikoliv, aby nepřípustně a v rozporu se zásadou
nestrannosti, objektivity a spravedlivého rozhodování jen mechanicky převzal tvrzení
od žalované. Stěžovatelka proto namítá porušení svého práva na spravedlivý proces. Krajský
soud ani žalovaná nezjistily ani nedoložily, zda byly ze starobního důchodu stěžovatelky
provedeny srážky v celkové výši 22 440 Kč. Žalovaná netvrdila, v jaké výši měly být prováděny
srážky ze starobního důchodu na základě rozhodnutí Okresního soudu v Nymburce
a exekučního příkazu. Tato rozhodnutí už navíc byla zrušena s účinky ex tunc. Krajský soud tedy
nesprávně a neúplně zjistil skutkový stav věci.
[7] Krajský soud přípisem č. j. 59 Ad 1/2021 - 6 vyzval stěžovatelku k podání repliky
k vyjádření žalované. Ta jej podala v soudem stanovené čtrnáctidenní lhůtě dne 3. 5. 2021.
Krajský soud však vydal usnesení o odmítnutí žaloby již dne 27. 4. 2021. Stěžovatelka proto
namítá nepřípustnou svévoli a libovůli v postupu a rozhodování krajského soudu a porušení
zákazu překvapivého postupu a rozhodování soudu. Krajský soud též nebyl oprávněn odmítnout
její žalobu poté, co vyzval žalovanou k vyjádření a po doručení výzvy, aby k němu stěžovatelka
podala repliku. Byl proto povinen o žalobě meritorně rozhodnout.
[8] Mezi úkoly a činnosti veřejné správy, kterou vykonává žalovaná, patří i provádění výplaty
dávek důchodového pojištění. Veřejným subjektivním právem stěžovatelky je právo na sociální
zabezpečení. Krajským soudem zmíněná judikatura na projednávaný případ nedopadá. Činnost
žalované totiž nekončí vydáním výměru o výplatě starobního důchodu v přiznané výši pro daný
kalendářní rok, ale zahrnuje v sobě i provedení výplaty důchodu ve správné výši. Tuto skutečnost
však krajský soud zcela ignoroval a nesprávně určil, co je a co není správní orgán. Jeho usnesení
je proto nepřezkoumatelné, jelikož nezdůvodnil, proč činnost žalované spočívající v provedení
výplaty starobního důchodu není správní činností. Dle platné právní úpravy je žalovaná správním
orgánem při provádění výplaty dávek starobního důchodu bez ohledu na to, že je současně
organizační složkou státu. Právě organizační složky státu jsou správními orgány pro realizaci
veřejných subjektivních práv občanů vůči státu, včetně práva na výplatu dávek starobního
důchodu ve správné výši ze strany žalované. V judikatuře nebyla vyřešena otázka, zdali
je nevyplácení starobního důchodu ve správné výši nezákonným zásahem správního orgánu
veřejného subjektivního práva.
[9] Krajský soud stěžovatelku neseznámil předem se svým právním názorem ohledně
vyloučení daného nezákonného zásahu ze soudního přezkumu. Tím jí odňal možnost jednat
před soudem a znemožnil jí tento nesprávný závěr rozporovat. Došlo tak k porušení
stěžovatelčina práva dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Jako právní laik nemohla
předpokládat, čím se bude krajský soud zabývat v rámci podmínek řízení. Nebyla ani srozuměna
s možností odmítnutí své žaloby. Namítá proto porušení zákazu překvapivého postupu
a rozhodování ze strany krajského soudu. Stěžovatelka též namítá nepřezkoumatelnost
napadeného usnesení pro existenci tzv. opomenutých důkazů, nevypořádaných rozhodných
tvrzení a důkazních návrhů včetně soudní judikatury. Řízení před krajským soudem tak bylo
formalistické, nezákonné a zmatečné.
[10] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhla její zamítnutí. Ztotožňuje se ze závěry
krajského soudu, jelikož postupoval ve svých úvahách zcela správně a odmítnutí žaloby logicky
a kvalitně zdůvodnil.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[11] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[12] Kasační stížnost není důvodná.
[13] Nejvyšší správní soud předesílá, že dle jeho konstantní judikatury (srov. rozsudek NSS
ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, č. 625/2005 Sb. NSS) lze proti usnesení o odmítnutí
návrhu podat kasační stížnost pouze z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Soud
se proto může (a musí) zabývat toliko zákonností odmítnutí návrhu stěžovatelky, a to v rozsahu
jí vznesených stížnostních námitek.
[14] Stěžovatelka se na krajský soud obrátila se zásahovou žalobou dle §82 s. ř. s. z důvodu,
že jí žalovaná nevyplácí dávky starobního důchodu. Institut zásahové žaloby slouží k ochraně
proti aktům či úkonům veřejné správy směřujícím proti jednotlivci, které jsou způsobilé
zasáhnout sféru jeho práv a povinností a které nejsou pouhými procesními úkony technicky
zajišťujícími průběh řízení. Nemusí jít nutně o akty neformální povahy či jen o faktické úkony,
nýbrž i o jakékoli jiné konání či opomenutí konat, nelze-li je podřadit pod pojem rozhodnutí
ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. Stěžovatelka v projednávané věci nenapadala rozhodnutí žalované
o jejím nároku na starobní důchod, ale samotný postup žalované spočívající v nevyplácení dávek
starobního důchodu. Jak NSS zjistil ze správního spisu, žalovaná starobní důchod stěžovatelce
nevyplácela, jelikož z něj prováděla srážky na základě usnesení Okresního soudu v Nymburce
ze dne 3. 4. 2018, č. j. 21 E 11/2018 - 20 (č. l. 15 správního spisu), ze dne 23. 7. 2019,
č. j. 21 E 14/2019 -18 (č. l. 64 správního spisu), příkazu soudního exekutora JUDr. Jiřího Bulvase
ze dne 6. 1. 2020, č. j. 146 EX 1164/19 - 14 (č. l. 63 správního spisu) a rozhodnutí Okresního
soudu v Nymburce ze dne 30. 1. 2020, sp. zn. VS:5300001619 (č. l. 61 správního spisu),
kterými byl nařízen výkon rozhodnutí srážkami z jiného příjmu než ze mzdy, který stěžovatelce
příslušel od žalované. Těmito rozhodnutími bylo žalované zakázáno, aby stěžovatelce vyplatila
výkonem rozhodnutí postiženou část jiného příjmu. Krajský soud postupoval správně,
když zkoumal, zdali má pravomoc tuto žalobu věcně projednat, přičemž dospěl k závěru,
že žalovaná v projednávaném případě plní své povinnosti dle usnesení civilního soudu na základě
soukromoprávního právního předpisu, a není tedy v postavení správního orgánu.
[15] Soudní kontrola, tedy i přezkumu zákonnosti zásahu správního orgánu ve smyslu
§82 a násl. s. ř. s., se pohybuje jen v hranicích veřejné správy, a proto jsou napadnutelnými pouze
takové zásahy, které patří do působnosti veřejné správy (srov. rozsudek NSS ze dne 18. 2. 2010,
č. j. 7 Aps 1/2010 - 53). Žalovaná neprovádí srážky ze stěžovatelčina důchodu na základě
vlastního rozhodnutí, nýbrž na základě usnesení občanskoprávního soudu týkajícího se exekuce
jejího majetku. Žalovaná je tak v postavení jako jakýkoliv jiný plátce mzdy provádějící srážky
ze mzdy, který je povinen rozhodnutí soudního exekutora respektovat a řídit se jím
(viz §282 a §283 o. s. ř. ve spojení s §299 odst. 1 téhož zákona). Žalovaná sama o způsobu
provedení exekuce nerozhoduje. To je též důvod, proč o žalobě na postup žalované
nemůže věcně rozhodnout správní soud (srov. krajským soudem uvedený rozsudek
č. j. 6 Ads 106/2018 - 29).
[16] Stěžovatelka namítá, že v judikatuře není vyřešena otázka, zda nevyplácení dávek
starobního důchodu žalovanou je nutné považovat za výkon veřejné moci. K odlišení výkonu
veřejné moci a občanskoprávních vztahů v případě důchodového pojištění se vyjádřil Nejvyšší
soud ve stanovisku ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. Cpjn 203/2012: „V oblasti důchodového pojištění
se uplatní obě roviny působení státu. V první řadě o přiznání dávky důchodového pojištění rozhodují orgány státu
v řízení vedeném podle části šesté hlavy druhé zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního
zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, které jsou oprávněny posuzovat uplatněné nároky
a vydávat o nich autoritativní rozhodnutí postupem podle správního řádu (§108 citovaného zákona). Účastník
takového řízení a orgán státu, který o jeho nárocích rozhoduje, nejsou ve vzájemně rovnoprávném postavení,
které by mohlo zakládat občanskoprávní charakter nároku na důchod. (…) Stát ovšem kromě toho působí též
v roli subjektu, který přiznané dávky ze státních prostředků vyplácí (poskytuje). V této oblasti již
jde jen o doručování finančních prostředků oprávněným subjektům, takže ze strany orgánů státu nejde
o vrchnostenské působení vůči subjektům, jimž dávky vyplácí. Nevystupuje z pozice autoritativně nadřazeného
subjektu, který by rozhodoval o právech či povinnostech adresátů dávek. Ani tady nevystupuje orgán státu v pozici
nadřazeného subjektu, naopak je vázán exekučním rozhodnutím a je povinen postupovat podle něj,
aniž by uplatňoval vrchnostenský vliv na adresáta důchodových dávek. Má tedy postavení plátce mzdy
(§299 a §301 o. s. ř.), jehož činnost je při výkonu rozhodnutí regulována procesním předpisem
a řídí se rozhodnutími soudu či jeho pokyny bez možnosti samostatně do vztahu oprávněného a povinného
jakkoliv ingerovat. Podle §292 o. s. ř. je pak dokonce jako každý plátce mzdy sankcionován, neprovede-li
ze mzdy povinného srážky řádně a včas, provede-li je v menším než stanoveném rozsahu nebo nevyplatí-li srážky
oprávněnému bez odkladu po tom, kdy mu bylo doručeno vyrozumění, že nařízení výkonu rozhodnutí nabylo
právní moci, nebo kdy dospěly další měsíční částky mzdy; tehdy může oprávněný uplatnit proti plátci mzdy
u soudu právo na vyplacení částek, které měly být ze mzdy povinného sraženy. (…) Nevyplatí-li Česká správa
sociálního zabezpečení dávku přiznaného důchodu v plné výši (například proto, že pokračuje v provádění srážek
ze mzdy, ačkoliv již byla pohledávka splněna), může se důchodce především domáhat nápravy nařízením výkonu
rozhodnutí (exekuce) pro vymožení dlužných dávek přiznaného důchodu. Jestliže pak v důsledku nesprávně
provedených srážek, resp. jejich blokace či nesprávných odvodů vznikne důchodci (povinnému) škoda, může nárok
na její náhradu uplatnit vůči plátci mzdy, tedy i vůči státu. Ze všech těchto charakteristik vztahů při provádění
srážek z důchodu je zřejmé, že orgán státu, který plní úkoly plátce mzdy, nevykonává při této činnosti veřejnou
moc, jejíž nesprávná realizace by měla důsledky upravené zákonem č. 82/1998 Sb.; z toho vyplývá i vymezení
organizační složky povolané vystupovat před soudem. Stát vykonávající úkony plátce mzdy či jiného příjmu
při výkonu rozhodnutí je subjektem vstupujícím do občanskoprávních vztahů v rovné pozici s ostatními účastníky
a jeho případná pochybení zakládají vůči všem poškozeným občanskoprávní odpovědnost podle hmotného
či procesního práva.“ (podtržení doplnil NSS). Nejvyšší správní soud odkazuje též na svůj rozsudek
ze dne 13. 12. 2006, č. j. 3 Ads 80/2006 - 49, č. 1074/2007 Sb. NSS, dle kterého „[o]tázka výkonu
rozhodnutí formou srážek z důchodu totiž nespadá do pravomoci soudů rozhodujících ve správním soudnictví,
nýbrž do pravomoci obecných soudů rozhodujících podle občanského soudního řádu.“
[17] Stěžovatelka dále namítá, že krajský soud nepřípustně a svévolně do napadeného
usnesení převzal právní argumentaci žalované. Nejvyšší správní soud na postupu krajského soudu
nespatřuje nic problematického. Krajský soud se zjevně ztotožnil se závěry žalované ohledně
nesplnění podmínek řízení a v napadeném usnesení řádně a srozumitelně vysvětlil, z jakého
důvodu nejsou v případě stěžovatelky splněny základní podmínky řízení před správním soudem.
Jeho postupem tudíž nedošlo k porušení kontradiktornosti řízení. Stěžovatelka dále odkazuje
na judikaturu Ústavního soudu a NSS týkající se nezákonného zásahu. V této judikatuře se však
vždy jednalo o zásah správního orgánu při výkonu veřejné moci. Jelikož tato podmínka není
v projednávané věci splněna, daná judikatura se na projednávanou věc neuplatní.
[18] Stěžovatelka namítá, že krajský soud vydal napadené usnesení během lhůty,
kterou jí stanovil, aby podala repliku k vyjádření žalované. V dané lhůtě se též mohla vyjádřit
k výzvě soudu ze dne 26. 3. 2021 (doručené vložením do schránky až dne 20. 4. 2021, jak plyne
z doručenky na č. l. 5 spisu krajského soudu), zdali souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení
ústního jednání dle §51 odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud připomíná obecnou zásadu, podle
níž je jednání soudu určeno k projednání a rozhodnutí věci samé. Jestliže se v projednávané věci
jednalo o usnesení krajského soudu, kterým byla odmítnuta žaloba z procesních důvodů (soud
nerozhodoval ve věci samé), nelze v nenařízení jednání soudem spatřovat tvrzenou nezákonnost.
Smyslem jednání před soudem je totiž především dokazování a v jeho rámci má být věc úplně
a spravedlivě projednána a také rozhodnuta. Tento smysl soudního jednání však zjevně není dán
tam, kde podaný návrh procesně neobstojí a soud jej odmítne pro chybějící podmínky řízení
(srov. rozsudek NSS ze dne 6. 12. 2012, č. j. 1 As 165/2012 - 29). Postup krajského soudu
spočívající v tom, že stěžovatelce dal čtrnáctidenní lhůtu k vyjádření, zdali souhlasí s rozhodnutím
věci bez jednání, ovšem během této lhůty její žalobu odmítl, nemohl na základě výše uvedeného
způsobit nezákonnost napadeného usnesení, jelikož žalobu stěžovatelky bylo třeba odmítnout
pro nesplnění podmínek řízení. Totožný závěr platí i ohledně stanovení lhůty k podání repliky.
Tato námitka tedy není důvodná.
[19] Dle stěžovatelky došlo k porušení jejího práva na sociální zabezpečení, na ochranu
majetku, na rovné zacházení a na spravedlivý proces. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že tato práva nebyla postupem krajského soudu porušena. Krajský soud vysvětlil, z jakého
důvodu nemohl žalobu věcně projednat, a stěžovatelku v souladu s §46 odst. 2 s. ř. s. poučil,
jakým způsobem a v jaké lhůtě se může domáhat svých práv. Daným postupem tak nedošlo
k porušení jejího práva na spravedlivý proces. Co se týče jejích majetkových práv a práva
na sociální zabezpečení, správní soud nemůže přezkoumávat, zdali bylo občanskoprávním
(exekučním) rozhodnutím zasaženo do ústavně garantovaných práv stěžovatelky, jelikož k tomu
nemá pravomoc. Namítá-li, že v jejím případě došlo ze strany krajského soudu k překvapivému
rozhodnutí, NSS připomíná svůj rozsudek ze dne 8. 11. 2018, č. j. 2 Ads 324/2018 - 17,
ve kterém byla ohledně provádění srážek ze starobního důchodu na základě usnesení Okresního
soudu v Nymburce č. j. 21 E 11/2018 - 20 poučena, že proti danému postupu žalované
při provádění srážek na základě výše uvedeného usnesení se nemůže bránit žalobou ve správním
soudnictví.
IV. Závěr a náklady řízení
[20] Z výše uvedeného vyplývá, že napadené usnesení krajského soudu není nezákonné
z důvodů namítaných v kasační stížnosti. Proto NSS kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl
podle §110 odst. 1 s. ř. s.
[21] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, větu první, ve spojení s §120
s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch,
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka ve věci neměla úspěch, a proto nemá právo na náhradu
nákladů řízení. Žalovaná měla ve věci plný úspěch, ovšem podle §60 odst. 2 s. ř. s. nelze
správnímu orgánu přiznat náhradu nákladů řízení ve věcech důchodového pojištění.
[22] Stěžovatelce byl usnesením NSS ze dne 18. 6. 2021, č. j. 9 Ads 115/2021 - 21, ustanoven
zástupce Mgr. Tomáš Marek, advokát se sídlem Na hutích 661/9, Praha 6. Přípisem ze dne
27. 7. 2021 požadoval po NSS přiznání jednoho úkonu právní služby dle §11 odst. 1 písm. b)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“). Za tento úkon právní služby
zástupci stěžovatelky náleží ve věcech důchodového pojištění mimosmluvní odměna ve výši
1 000 Kč [§9 odst. 2 ve spojení s §7 bodem 3. advokátního tarifu]. Dle usnesení rozšířeného
senátu ze dne 10. 11. 2020, č. j. 6 Ads 209/2019 - 62, č. 4115/2021 Sb. NSS, tato zvláštní tarifní
hodnota upravená v §9 odst. 2 ve spojení s §7 bodem 3 advokátního tarifu obecně neporušuje
zásadu rovnosti spojenou s právem podnikat a právem získávat prostředky pro své životní
potřeby. Dále zástupci stěžovatelky náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 4
advokátního tarifu). Vzhledem k tomu, že zástupce doložil, že je plátcem DPH (č. l. 24 spisu
NSS), tato odměna a náhrada hotových výdajů je navýšena o částku odpovídající dani z přidané
hodnoty v sazbě 21 %. Celková výše odměny tedy činí 1 573 Kč. Tato částka mu bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. září 2021
JUDr. Radan Malík
předseda senátu