ECLI:CZ:NSS:2011:9.AFS.1.2011:74
sp. zn. 9 Afs 1/2011 - 74
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobkyně:
BOLECH IMPEX, spol. s r.o., se sídlem Opatov čp. 73, Dušejov, zastoupené
JUDr. Zdeňkem Sochorcem, advokátem se sídlem V Teničkách 614, Uherské Hradiště,
proti žalovanému: Finanční úřad v Jihlavě, se sídlem Tolstého 2, Jihlava, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 5. 2008, č. j. 108102/08/314940/2220, ve věci
exekučního příkazu, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 16. 9. 2010, č. j. 29 Ca 156/2008 - 46,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 9. 2010, č. j. 29 Ca 156/2008 - 46,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhá
zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“),
kterým tento soud zamítl její žalobu proti rozhodnutí Finančního úřadu v Jihlavě (dále jen
„finanční úřad“ nebo „žalovaný“) ze dne 20. 5. 2008, č. j. 108102/08/314940/2220,
kterým byly zamítnuty její námitky proti exekučnímu příkazu ze dne 10. 3. 2008,
č. j. 50354/08/314940/6451.
Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že rozhodnutí
žalovaného přezkoumal a zjistil, že se žalovaný vypořádal se všemi třemi oblastmi
námitek, které byly proti exekučnímu příkazu vzneseny. Nepřisvědčil námitce
nezákonnosti exekuce, která měla být podle stěžovatelky provedena za situace, kdy nebyla
vyřízena její žádost o povolení odkladu s placením vyměřeného penále, a současně byly
podány návrhy na přezkoumání daňových rozhodnutí, které předcházely předpisu penále,
o kterých nebylo do doby zahájení exekuce rozhodnuto. Krajský soud konstatoval,
že ze správního spisu vyplývá, že o žádosti o odložení exekuce podle §73 odst. 9 zákona
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpi sů (dále jen „zákon
o správě daní a poplatků“), bylo rozhodnuto zamítavým rozhodnutím žalovaného ze dne
14. 5. 2008, č. j. 107117/08/314940/2220. O žádosti stěžovatelky o povolení odkladu
s placením vyměřeného penále ve smyslu §60 zákona o správě daní a poplatků bylo
rozhodnuto dne 5. 3. 2008, tj. před vydáním exekučního příkazu. Krajský soud
dále nezjistil, že by stěžovatelka žalovaným vydané platební výměry na daňové penále
na dani z příjmů právnických osob ze dne 9. 12. 2005, č. j. 132285/05/314911/6184
a č. j. 132286/05/314911/6184, napadla opravnými prostředky. Ty se proto staly
pravomocnými a vykonatelnými dne 16. 1. 2006. Krajský soud se neztotožnil
ani s námitkou neexistence exekučního titulu. Uvedl, že předmětné platební výměry mají
všechny náležitosti rozhodnutí v souladu s §32 zákona o správě daní a poplatků.
Proto měl krajský soud za to, že žalovaný disponoval platnými exekučními tituly.
V návaznosti na to zdůraznil, že se nemůže zabývat námitkami brojícími proti samotným
předmětným platebním výměrům žalovaného na daňové penále, neboť je oprávněn
přezkoumávat jen zákonnost napadeného rozhodnutí, kterým je v daném případě
exekuční příkaz. Za nepřípadný považoval odkaz stěžovatelky na soudní řízení vedené
u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 8 Ca 451/2008 v právní věci stěžovatelky proti
Ministerstvu financí o žalobě proti rozhodnutí ministra financí ze dne 8. 9. 2008
(zamítnutí odvolání proti rozhodnutí o nepovolení přezkumu), která byla uvedeným
soudem odmítnuta. Krajský soud nepřisvědčil ani námitce brojící proti postupu
žalovaného, který rozhodnutím ze dne 7. 4. 2008, č. j. 89714/08/314940/645, částečně
zastavil řízení ve věci daňové exekuce z důvodu přeplatku stěžovatelky na dani z příjmů
právnických osob na nedoplatky uvedené v předmětném exekučním příkazu. Na závěr
krajský soud uvedl, že nesouhlasí s námitkou, že během řízení byla stěžovatelkou
vznesena námitka podjatosti proti pracovníkovi, který exekuční příkaz vyřizoval. Krajský
soud konstatoval, že ze správního spisu je patrno, že stěžovatelka pouze podala dne
11. 12. 2006 stížnost proti postupu pracovníků exekučního oddělení žalovaného
a oznámení o porušení jejich povinnosti mlčenlivosti, která byla vyřízena sdělením
Finančního ředitelství v Brně dne 1. 2. 2008, č. j. 2064/08-1500-708893, a která nebyla
shledána důvodnou. Ze všech těchto důvodů žalobu stěžovatelky zamítl. Proti tomuto
rozhodnutí podala stěžovatelka kasační stížnost.
Jako důvody kasační stížnosti stěžovatelka uvádí důvody podle §103 odst. 1
písm. a), b) a d) zákona č. 150 /2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Má za to, že se krajský soud s jejími žalobními námitkami
řádně nevypořádal a nezabýval se podstatou sporu. Tou je podle ní skutečnost,
že jí nebylo řádně doručeno rozhodnutí o její žádosti o povolení odkladu placení
daňového penále. Již v žalobě na tuto skutečnost upozorňovala, nicméně krajský soud
se k ní vůbec nevyjádřil. Z napadeného rozsudku je patrno, že krajský soud vycházel
z toho, že stěžovatelka věděla o zamítnutí předmětné žádosti, ačkoli je tento předpoklad
nesprávný. Proto se domnívá, že krajský soud při rozhodování vycházel z neúplně
zjištěného stavu věci.
Dále stěžovatelka namítá, že se krajský soud nevypořádal ani s námitkou,
že rozhodnutí žalovaného bylo vydáno pracovníky, vůči nimž směřovala námitka
podjatosti. Krajský soud naopak uvedl, že žádná taková námitka nebyla vznesena.
Námitka podjatosti však byla podle stěžovatelky podána dne 19. 10. 2006, č. j. 134514/06,
přičemž byla vyřízena pracovnicí, proti níž tato námitka směřovala. Stížnost na takový
postup byla odmítnuta. Stěžovatelka je však přesvědčena, že krajský soud měl prověřit,
zda správní orgán odmítl její stížnost oprávněně či nikoli a nesouhlasí s postupem
krajského soudu, který převzal názor žalovaného. K danému podotýká, že na podjatost
pracovníků finančního úřadu upozornila i v písemnosti odeslané dne 30. 5. 2007, avšak
finanční úřad ani Finanční ředitelství v Brně na tuto námitku v písemnosti ze dne
20. 7. 2007, č. j. 11962/07-1500-708893, nereagovaly. Ani krajský soud neuvedl,
kterými rozhodnutími se správní orgány s touto námitkou vypořádaly. Stěžovatelka trvá
na tom, že ve věci rozhodovali pracovníci, vůči nimž byla vznesena námitka podjatosti,
přičemž takový postup považuje za nepřípustný.
Stěžovatelka namítá rovněž neexistenci exekučního titulu. Má za to, že se krajský
soud nevyrovnal se žalobní námitkou, že všechny platební výměry na daňové penále
a úrok vydané po datu 1. 1. 2006 jsou nicotné, protože nebyly vydány oprávněným
správním orgánem. Finanční úřad nebyl za v předmětné době účinné právní
úpravy (po novele č. 444/2005 Sb.) kompetentní vydávat rozhodnutí vztahující
se k příslušenství daně a nemohl ani nařídit exekuci daňového příslušenství. Odkaz
krajského soudu na rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 12. 2005
není případný. K tomu stěžovatelka dále namítá, že vydaná rozhodnutí o povinnosti
hradit příslušenství daně nemají formu a obsah předepsaný zákonem č. 337/1992 Sb.,
o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, neboť zde absentují formální
náležitosti rozhodnutí podle §32 citovaného zákona, které nelze odstranit argumentací
přepjatého formalismu. Je tedy názoru, že všechny platební výměry vydané
finančním úřadem jsou nicotné, přičemž v této souvislosti (ve věci neplatnosti
dodatečných platebních výměrů a platebních výměrů na příslušenství daně) odkazuje
na nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 9/06, dostupný
na http://nalus.usoud.cz.
Stěžovatelka uzavírá, že byla nezákonnou exekucí navíc provedenou pracovníky
finančního úřadu, proti nimž vznesla námitku podjatosti, zkrácena na svých právech
na spravedlivý proces a nezákonným postupem jí byla odňata část jejího majetku,
když měla podanou žádost o odklad s placením, o které správní orgán doposud řádně
nerozhodl, příp. rozhodnutí o ní nedoručil. Navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ke kasační stížnosti zaslal vyjádření, v němž uvádí, že se plně ztotožňuje
s rozsudkem krajského soudu. Navíc však má za to, že důvody, které stěžovatelka uvádí
v kasační stížnosti, nebyly předmětem původní žaloby, a jsou tedy ve smyslu §104 odst. 4
s. ř. s. nepřípustné. Proto navr huje kasační stížnost zamítnout.
Následně stěžovatelka zaslala stanovisko k vyjádření žalovaného ke kasační
stížnosti, ve kterém uvádí, že žalovaný ve svém vyjádření pouze předestřel, že důvody
kasační stížnosti nebyly obsahem původní žaloby, aniž by spe cifikoval, které důvody
má na mysli. Stěžovatelce je tak znemožněno právní názor žalovaného vyvrátit.
Argumentaci žalovaného o nepřípustnosti kasačních námitek považuje za účelovou
a nesprávnou.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského
soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Přestože stěžovatelka uvedla, že kasační stížnost podává z důvodů podle §103
odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., Nejvyšší správní soud z obsahu jejího podání zjistil,
že námitky v ní uvedené poukazují výhradně na to, že se krajský soud v uvedených
případech řádně nevypořádal s jejími žalobními námitkami. Z daného je tedy patrno,
že namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku krajského soudu pro nedostatek
důvodů, tedy pouze důvod podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Nejvyšší správní soud
proto přistoupil k přezkoumání, zda krajský soud skutečně pochybil a žalobní námitky
stěžovatelky řádně nepřezkoumal. Dospěl-li by zdejší soud k závěru, že tomu tak bylo,
byla by tím způsobena taková vada napadeného rozsudku, že by zdejšímu soudu nezbylo
než jej zrušit a věc vrátit soudu k dalšímu řízení. Je totiž nutno zdůraznit,
že přezkoumatelnost odůvodnění rozhodnutí správních soudů je nezbytnou podmínkou
pro to, aby tato rozhodnutí vůbec obstála. Pokud totiž přezkoumávané rozhodnutí soudu
neobstojí po formální stránce – tedy pokud soud nevyčerpal celý předmět řízení, jak byl
vymezen v žalobě, a ve svém rozhodnutí se nevypořádal se všemi žalobními námitkami,
potom nelze vůbec o řádném rozhodnutí uvažovat.
K problematice přezkoumatelnosti rozhodnutí se několikrát vyjádřil Ústavní
soud i Nejvyšší správní soud. V nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2008,
sp. zn. I. ÚS 1534/08, dostupném na www.nalus.cz, bylo uvedeno, že „absence řádného
odůvodnění v napadeném rozhodnutí tedy může vést k jeho zrušení Ústavním soudem, neboť
nepřezkoumatelné rozhodnutí nedává dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle
a způsobem porušujícím ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. To platí zejména tehdy,
když se nedostatky odůvodnění týkají možného porušení základního práva nebo ústavního principu
(srov. nález II. ÚS 686/02, Sb.n.u., sv. 35, str. 147). Obdobně jako ve skutkové oblasti i v oblasti
nedostatečně vyložené a zdůvodněné právní argumentace nastávají obdobné následky vedoucí k neúplnosti
a zejména k nepřesvědčivosti rozhodnutí, což je ovšem v rozporu nejen s požadovaným účelem soudního
řízení, ale též i se zásadami spravedlivého procesu (srov. nález III. ÚS 176/96, Sb.n.u. sv. 6, str.151)
(…) Ústavní soud je podobně jako Evropský soud pro lidská práva (srov. rozsudek ve věci Van
de Hurk vs. Nizozemí ze dne 19.4.1994, stížnost č. 16034/90, §61; rozsudek ve věci Ruiz Torija
vs. Španělsko ze dne 9.12.1994, stížnost č. 18390/91, §29, dostupné na www.echr.coe.int/echr)
přesvědčen, že tuto povinnost nelze chápat tak, že musí být na každý argument strany podrobně
reagováno. Na druhou stranu, jestliže jsou v projednávané věci vzneseny závažné právní argumenty,
je třeba, aby se s nimi soud vypořádal“. S ohledem na právě uvedené je nutno slovy Ústavního
soudu „mít na zřeteli, že jedním z principů, představujících neopominutelnou součást práva
na spravedlivý proces a vylučujících libovůli při rozhodování, je povinnost soudů svá rozhodnutí řádně
odůvodnit“ (k tomu srovnej rovněž nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2000,
sp. zn. III. ÚS 103/99, a nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. I. ÚS 60/01,
oba dostupné na www.nalus.cz).
Z judikatury Nejvyššího správního soudu týkající se předmětné problematiky lze
odkázat především na rozsudek ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publikovaný
pod č. 689/2005 Sb. NSS, dostupný na www.nssoud.cz, v němž bylo uvedeno, že „není-li
z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní
argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné
nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci z hlediska účastníka klíčovou,
na níž je postaven základ jeho žaloby. Nestačí, pokud soud při vypořádávání se touto argumentací
účastníka pouze konstatuje, že tato je nesprávná, avšak neuvede, v čem (tj. v jakých konkrétních
aspektech resp. důvodech právních či případně skutkových) její nesprávnost spočívá“. V návaznosti
na právě uvedené nelze tím spíše za řádné rozhodnutí považovat takové rozhodnutí,
v němž se správní soud vůbec s některou z řádně uplatněných námitek nevypořádá.
Za vhodné v této souvislosti považuje zdejší soud odkázat na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, v němž byl vysloven
názor, že opomene-li krajský soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu
přezkoumat jednu ze žalobních námitek, je jeho rozhodnutí, jímž žalobu zamítl,
nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Lze tedy uzavřít, že na každou žalobcem
řádně uplatněnou námitku je správní soud povinen nejen nějakým způsobem reagovat,
ale patřičně se s ní v souladu s právem na spravedlivý proces vypořádat. Ve světle právě
uvedeného přistoupil Nejvyšší správní soud k přezkumu napadeného rozsudku krajského
soudu a zjistil, že napadený rozsudek výše uvedeným kritériím neodpovídá.
Stěžovatelka totiž v žalobě namítala, že žalovaný přistoupil k exekučnímu řízení,
přestože měla řádně podanou žádost o odklad placení daňového penále, kterou podala
dne 4. 12. 2006. Rozhodnutí o této žádosti jí dosud nemělo být doručeno. V kasační
stížnosti pak poukazuje na to, že se krajský soud s touto námitkou, která podle ní tvoří
navíc podstatu sporu, nevypořádal. Stejně tak se krajský soud neměl vypořádat
s opakovanými upozorněními na vady doručování vznesenými po dobu řízení. Nejvyšší
správní soud dospěl k závěru, že je nutno stěžovatelce přisvědčit, že se krajský soud
skutečně k dané námitce řádně nevyjádřil. Za vypořádání předmětné námitky totiž nelze
považovat část odůvodnění, v níž krajský soud uvedl, že o žádosti stěžovatelky o povolení
odkladu s placením předepsaného penále ve smyslu §60 zákona o správě daní a poplatků
bylo rozhodnuto dne 5. 3. 2008 (str. 6 odst. první napadeného rozsudku). Nejvyšší
správní soud má totiž za to, že předmětné rozhodnutí ze dne 5. 3. 2008 nebylo
rozhodnutím o žádosti podané dne 4. 12. 2006, neboť žalovaný tímto rozhodnutím
zastavil řízení zahájené jiným podáním stěžovatelky posouzeným jako žádost o posečkání
s placením daně, která byla doručena žalovanému dne 18. 5. 2007. V žádné další části
odůvodnění napadeného rozsudku se již krajský soud k námitce absence rozhodnutí
o žádosti podané dne 4. 12. 2006 a jeho doručení nevyslovil. Stejně tak se žádným
způsobem nevyjádřil k námitce nesprávného doručování. Tuto námitku proto shledal
zdejší soud důvodnou.
Stejně tak má Nejvyšší správní soud za to, že se krajský soud řádně nevypořádal
ani se žalobní námitkou stěžovatelky, která se týkala nicotnosti platebních výměrů
na předmětné daňové penále z důvodu, že měly být vydány správními orgány,
které nebyly k jejich vydání oprávněny. Krajský soud námitku nicotnosti exekučních titulů
pro absolutní nedostatek věcné příslušnosti žalovaného zcela opomenul a vůbec
se k ní nevyjádřil, ačkoli stěžovatelka výslovně v žalobě namítala, že žalovaný nebyl podle
§1 zákona č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, ve znění účinném
od 1. 1. 2006, příslušný k výkonu správy příslušenství daně, tj. k předpisu daňového
penále. Krajský soud k námitce neexistence exekučních titulů v napadeném rozsudku
pouze uvedl, že předmětné daňové výměry na daňové penále mají všechny náležitosti
rozhodnutí v souladu s ustanovením §32 zákona o správě daní a poplatků, stěžovatelce
byly doručeny dne 15. 12. 2005 a dne 16. 1. 2006 se staly vykonatelnými a pravomocnými,
přičemž podle obsahu správního spisu nebyly napadeny opravnými prostředky. Nejvyšší
správní soud má však za to, že toto pouhé konst atování bezvadnosti předmětných
platebních výměrů nelze považovat za řádné a dostatečné vypořádání výše uvedené
námitky. Zdejší soud v odůvodnění napadeného rozsudku postrádá jakékoli zdůvodnění,
na základě čeho považuje krajský soud žalovaného za oprávněného k vydání předmětných
platebních výměrů. Tato námitka přitom byla řádně uplatněna v žalobním řízení, a proto
je nezbytné ji v návaznosti na výše uvedené rovněž řádně vypořádat. Otázka nicotnosti
je navíc natolik závažná, že je jí povinen se krajský soud zabývat podle §76 odst. 2 s. ř. s.
i z moci úřední, tj. i při absenci výslovné žalobní námitky. Nutno podotknout,
že rozhodnutí neoprávněného správního orgánu, které by v daném případě mělo být
exekučním titulem, by skutečně znamenalo nicotnost takového rozhodnutí. De facto
by totiž takové rozhodnutí vůbec neexistovalo, přičemž bez existence exekučního titulu
nelze k exekučnímu řízení vůbec přistoupit. Pro přezkum exekučního řízení navíc platí,
že je-li napadeno rozhodnutí vydané v exekučním řízení, může soud zkoumat pouze
existenci titulu a vhodnost zvoleného způsobu exekuce, poměr výše pohledávky k ceně
exekucí postižené věci apod. (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 24. 11. 2004, č. j. 1 Afs 47/2004 - 75, rozhodnutí rozšířeného senátu ze dne
26. 10. 2005, č. j. 2 Afs 81/2004 - 54, publikované pod č. 791/2006 Sb. NSS, a rozsudek
ze dne 24. 9. 2008, č. j. 2 Afs 79/2008 - 40, dostupný na www.nssoud.cz). Otázka
nicotnosti původních platebních výměrů, tj. exekučních titulů, zůstává v exekučním řízení
vždy aktuální. Přesto není krajský soud povinen se v každém rozhodnutí výslovně
k nicotnosti exekučních titulů vyjadřovat, to však neplatí, byla-li námitka jejich nicotnosti
řádně v žalobním řízení uplatněna. Nevyjádřil-li se tedy krajský soud k této námitce
dostatečným způsobem, způsobil tak nepřezkoumatelnost svého rozhodnutí
pro nedostatek důvodů. Nejvyšší správní soud proto tuto námitku shledal důvodnou.
Nevypořádal-li se tedy krajský soud s výše uvedenými námitkami stěžovatelky,
nedostál povinnosti své rozhodnutí řádně odůvodnit. Jedná se tak o takovou vadu
rozhodnutí krajského soudu, která způsobila jeho nepřezkoumatelnost pro nedostatek
důvodů rozhodnutí. Nejvyššímu správnímu soudu proto nezbývá, než rozhodnutí
krajského soudu z těchto důvodů zrušit a vrátit mu jej k dalšímu řízení, v němž je krajský
soud povinen se s výše uvedenými žalobními námitkami stěžovatelky řádně vypořádat.
Jako nedůvodnou kasační námitku však Nejvyšší správní soud shledal námitku
stěžovatelky, že exekuční příkaz vyřizovali pracovníci žalovaného, proti nimž byla
vznesena námitka podjatosti. Naopak se ztotožnil se závěry krajského soudu,
který k danému uvedl, že ze správního spisu je patrno, že stěžovatelka podala dne
11. 12. 2006, č. j. 142176, stížnost proti postupu pracovníků exekučního oddělení
žalovaného a oznámení o porušení jejich povinnosti mlčenlivosti, která byla vyřízena
sdělením Finančního ředitelství v Brně ze dne 1. 2. 2008, č. j. 2064/08-1500-708893.
Z odůvodnění vypořádání předmětné stížnosti vyplývá, že k porušení zákonné povinnosti
zachovávat mlčenlivost pracovníky žalovaného nedošlo. Nejvyšší správní soud
z předloženého spisového materiálu k předmětnému exekučnímu řízení nezjistil,
že by v daném řízení byla jakákoli námitka podjatosti proti pracovníkům žalovaného
podána. V předloženém spise nelze dohledat ani žádné z listin, na které stěžovatelka
v žalobě a opakovaně v kasační stížnosti odkazuje (jedná se o písemnost s námitkou
podjatosti podanou dne 19. 10. 2006, č. j. 134514/06, a písemnost stěžovatelkou
odeslanou dne 30. 5. 2007, v níž měla rovněž na podjatost upozorňovat). Jejich existenci
stěžovatelka nijak nedoložila. Za takového stavu věci dospěl Nejvyšší správní soud
k závěru, že krajský soud zcela sp rávně námitku vyhodnotil a dostatečným způsobem
odůvodnil.
Zcela na závěr Nejvyšší správní soud podotýká, že napadený rozsudek krajského
soudu vykazuje několik nesrovnalostí v uváděných datech, které sice lze považovat pouze
za chybu v psaní bez vlivu na zákonnost rozhodnutí, má však za to, že je v daném
případě, kdy je nutno napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu
řízení, vhodné na ně upozornit , aby mohly být v tomto dalším řízení eliminovány
[např. exekuční příkaz ze dne 12. 5. 2007, č. j. 50354/08/314940/6451 (str. 5 napadeného
rozsudku), nebo podání žaloby dne 12. 5. 2008 ve věci sp. zn. 8 Ca 451/2008
proti rozhodnutí ze dne 8. 9. 2008 (str. 4 napadeného rozsudku)].
Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru,
že kasační stížnost je důvodná, a proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. napadený rozsudek
krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Podle §110 odst. 3 s. ř. s.
je krajský soud v dalším řízení vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním
soudem ve zrušovacím rozsudku. O věci soud rozhodl bez jednání postupem podle §109
odst. 1 s. ř. s., podle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla
bez jednání.
V novém řízení krajský soud v souladu s §110 odst. 2 s. ř. s. rozhodne rovněž
o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. května 2011
JUDr. Radan Malík
předseda senátu