ECLI:CZ:NSS:2021:9.AO.11.2021:31
sp. zn. 9 Ao 11/2021 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Pavla Molka v právní věci navrhovatele: P. B.,
zast. Mgr. Ing. Štěpánem Dražkou, advokátem se sídlem Orlí 483/1, Brno, proti odpůrci:
Ministerstvo zdravotnictví, se sídlem Palackého náměstí 375/4, Praha 2, o návrhu na zrušení
části opatření obecné povahy odpůrce ze dne 19. 5. 2021, č. j. MZDR 14601/2021-
13/MIN/KAN,
takto:
I. Opatření obecné povahy – mimořádné opatření odpůrce ze dne 19. 5. 2021, č. j. MZDR
14601/2021-13/MIN/KAN, by l o v části čl. I. bodu 1. písm. a) v ro zp o ru
se zák o n em .
II. Odpůrce je po v i ne n zaplatit navrhovateli náhradu nákladů řízení ve výši
11 800 Kč, a to do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce
Mgr. Ing. Štěpána Dražky, advokáta se sídlem Orlí 483/1, Brno.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Navrhovatel se návrhem na zrušení opatření obecné povahy podaným
u Nejvyššího správního soudu dne 27. 5. 2021 domáhal zrušení části mimořádného
opatření odpůrce ze dne 19. 5. 2021, č. j. MZDR 14601/2021-13/MIN/KAN, a to v části
čl. I. bodu 1. písm. a), podle kterého se „omezuje činnost provozovny stravovacích služeb tak,
že a) se zakazuje přítomnost veřejnosti v provozovnách stravovacích služeb (např. restaurace, hospody a bary),
s výjimkou: i) v provozovnách, které neslouží pro veřejnost (např. zaměstnanecké stravování, stravování
poskytovatelů zdravotních služeb a sociálních služeb, ve vězeňských zařízeních), ii) školního stravování
zaměstnanců přítomných na pracovišti a dětí, žáků a studentů účastnících se prezenčního vzdělávání, iii)
v provozovnách v ubytovacích zařízeních za podmínky, že poskytují stravování pouze ubytovaným osobám,
a to pouze v čase mezi 06:00 hod. a 21:59 hod., iv) venkovních prostor provozovny určených k sezení (dále jen
„zahrádka“), a to pouze v čase mezi 06:00 hod. a 21:59 hod; v takovém případě se umožňuje využití toalet
ve vnitřních prostorách provozovny; tím není dotčena možnost prodeje mimo provozovnu stravovacích služeb
(např. provozovny rychlého občerstvení s výdejovým okénkem nebo prodej jídla s sebou) s tím, že prodej
zákazníkům v místě provozovny (např. výdejové okénko) je zakázán v čase mezi 22:00 hod. a 05:59 hod.“.
[2] Mimořádné opatření bylo vydáno 19. 5. 2021 s účinností od 24. 5. 2021 od 00:00 hod.
s odkazem na §80 odst. 1 písm. g) a §69 odst. 1 písm. b) a i) zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně
veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů (dále „zákon o ochraně veřejného
zdraví“), a podle §2 odst. 1 a odst. 2 písm. b) až e) a i) zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných
opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů
(dále „pandemický zákon“).
[3] Obecná část odůvodnění uvedeného opatření obsahuje aktuální analýzu epidemické
situace nemoci covid-19, kterou hodnotí jako „křehce stabilizovanou“ s tím, že je třeba i nadále
dbát na prevenci šíření onemocnění. Zdůraznila také nutnou obezřetnost v souvislosti
s pokračujícím šířením nové mutace viru SARS-CoV-2 B.1.1.7 (tzv. britská varianta) v Evropě
a výskytem varianty B.1.351 (tzv. jihoafrická varianta) na území České republiky.
Z odůvodnění mimořádného opatření dále plyne, že jeho hlavním cílem je přerušení plošného
komunitního přenosu viru SARS-CoV-2 v České republice, a umožnění postupného
znovuzapojení jednotlivých segmentů lidské činnosti do ekonomiky. Toho lze podle odpůrce
dosáhnout jednotným řízením karanténních opatření, snížením pohybu a shromažďování
osob, omezením provozování epidemicky závažných činností, a to za vymezených podmínek
pro preventivní testování, používání ochranných prostředků dýchacích cest, a zvýšenou
frekvencí používání dezinfekčních přípravků, ad.
II. Obsah návrhu a vyjádření odpůrce
[4] Navrhovatel poukázal na to, že odpůrce omezil činnost provozovny stravovacích
služeb, přičemž zakázal přítomnost veřejnosti v provozovnách stravovacích služeb,
a to s výjimkou provozoven, které neslouží pro veřejnost, školního stravování, provozoven
ubytovacích zařízení za podmínky poskytování stravování jen pro ubytované osoby
a venkovních prostor provozoven určených k sezení („zahrádek“) ve vymezeném čase, s tím,
že není dotčena možnost prodeje mimo provozovnu ve vymezeném čase. Při aplikaci právní
úpravy pandemického zákona ve vymezeném případě připadá v úvahu pouze §2 odst. 2 písm.
b) citovaného zákona, který umožňuje omezení činnosti obchodní nebo výrobní provozovny
nebo provozu obchodního centra nebo stanovení podmínek pro jejich provoz. Podle
navrhovatele však dle jazykového výkladu nelze toto ustanovení užít pro provozovny, v nichž
jsou poskytovány služby. Poukázal k tomu na odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 21. 5. 2021, č. j. 6 Ao 22/2021 - 44, podle kterého nelze na základě
pandemického zákona poskytování stravovacích služeb vůbec omezit, neboť se nejedná
o činnost obchodní nebo výrobní provozovny. Odpůrce pochybil i v tom, že tyto provozy
neomezil, ale ve svém důsledku zakázal, tedy učinil to, co již dříve Nejvyšší správní soud
označil za nepřípustné. Pandemický zákon neskýtá žádnou oporu pro plošné a preventivní
omezení činnosti provozoven stravovacích služeb tak, že se v nich zakazuje přítomnost
veřejnosti nebo se zakazuje prodej po určité hodině.
[5] Odpůrce nemohl přítomnost preventivně zakázat ani na základě §69 odst. 1 písm. b)
zákona o ochraně veřejného zdraví, neboť toto ustanovení nelze chápat tak, že osobou
podezřelou z nákazy může být bez dalšího každý. Na základě §69 odst. 1 písm. i) zákona
o ochraně veřejného zdraví by sice bylo možné uzavřít jiné provozovny
než provozovny uvedené v §69 odst. 1 písm. b) tohoto zákona, avšak prostřednictvím
§69 odst. 1 písm. i) zákona o ochraně veřejného zdraví nelze obcházet podmínku, že uzavření
provozoven má směřovat k omezení styku osob podezřelých z nákazy.
[6] Odpůrce ve vyjádření k návrhu poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 29. 3. 2011, č. j. 6 Ao 7/2010 - 73, přičemž kladl důraz na základní principy při věcném
posouzení napadeného mimořádného opatření. Poukázal na velice specifickou
epidemiologickou situaci, kterou je třeba posuzovat komplexně. Zdůraznil skutečnost,
že opatření jsou přijímána na základě dostupných (byť omezených) znalostí, a to při vědomí,
že tyto informace nejsou dostatečné a přesné a není možné čekat, až bude prokázáno
a jednoznačně doloženo, zda je zvažované opatření lepší než jiné. Odpůrce preferuje
při přijímání opatření ochranu života a zdraví osob, a to při snaze o co nejmenší omezení
chodu společnosti. K tomu poukázal na princip proporcionality.
[7] K závěrům plynoucím z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2021,
č. j. 6 Ao 22/2021 - 44, konstatoval, že jeho závěry plně respektuje a nové opatření
již obsahuje odlišnou úpravu, než kterou navrhovatel napadá. Se závěry soudu
se však neztotožnil. Poukázal na odůvodnění, podle kterého pandemický zákon neumožnil
určité činnosti zakázat, ale pouze omezit, což odpůrce nedodržel. Podle odpůrce
se však nejedná o absolutní zákaz, který by mohl být takto kritizován. Provozovny
stravovacích služeb nadále mohou fungovat formou výdejního okénka a zahrádky.
Je zde pouze formou zákazového omezení reprobována přítomnost veřejnosti v provozovně.
Kromě toho má odpůrce za to, že omezení je širší pojem než zákaz, který se do tohoto pojmu
dá zahrnout. Poukázal, že pod pojem obchodní provozovna spadá i provozovna služeb.
Provozovnu živnostenský zákon (č. 455/1991 Sb.) vymezuje v ustanovení §17 jako prostor,
v němž je živnost provozována.
[8] K námitce navrhovatele, podle které se omezení práv může vztahovat pouze
ke skupině osob podezřelých z nákazy, a nikoli na každého, odkázal na rozsudek Městského
soudu v Praze ze dne 19. 8 . 2020, č. j. 8 A 60/2020 - 103, dle kterého se nemusí omezení
vztahovat pouze na osoby podezřelé z nákazy.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud posoudil návrh a dospěl k názoru, že je důvodný.
III.1 Posouzení aktivní procesní legitimace
[10] Podle §101a odst. 1, věty první, zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), je oprávněn podat návrh na zrušení opatření
obecné povahy nebo jeho části ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech opatřením obecné
povahy, vydaným správním orgánem, zkrácen. Navrhovatel musí „logicky konsekventně
a myslitelně tvrdit možnost dotčení jeho právní sféry příslušným opatřením obecné povahy“
(usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009,
č. j. 1 Ao 1/2009 - 120, č. 1910/2009 Sb. NSS, bod [34], citováno též ve vztahu
k mimořádným opatřením podle pandemického zákona rozsudkem ze dne 14. 4. 2021,
č. j. 8 Ao 1/2021 - 133, bod [34]).
[11] V projednávané věci odpůrce v čl. I. bodu 1. mimořádného opatření nestanovil
povinnosti jen provozovatelům stravovacích služeb, nýbrž veškeré veřejnosti, tedy každému
zákazníku, neboť jim zakázal přítomnost v provozovnách (stanovil jim povinnost
do provozoven nevstupovat). Právě pro to, jak je napadené ustanovení ve své dispozici
formulováno (omezuje se činnost provozovny tak, že se zakazuje přítomnost veřejnosti),
je zřejmé, že regulace míří nejen na provozovatele, ale i na třetí osoby, tedy na každého,
kdo je součástí nejširší spotřebitelské veřejnosti. V tomto smyslu jde o povinnosti na sobě
nezávislé – veřejnosti je zakázán vstup i v případě, že provozovna je otevřena (což mimořádné
opatření přísně vzato nezakazuje) nebo že provozovatel sám nesplní svou povinnost zabránit
přítomnosti veřejnosti. Provozovatel i veřejnost jsou také zjevně nezávisle na sobě podle
pandemického zákona postižitelní – provozovatel jako právnická nebo fyzická podnikající
osoba za přestupek podle §10, veřejnost (tedy každý zákazník) jako osoba fyzická
za přestupek podle §11 odst. 2 pandemického zákona.
[12] Mimořádné opatření v čl. I. bodu 1. přímo omezuje osobní svobodu a autonomii vůle
navrhovatele (jeho volnost podle čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), popřípadě její
konkrétní projevy například v podobě svobody pohybu, neboť mu ukládá povinnost zdržet
se činnosti, v níž by mu, nebýt mimořádného opatření, nic nebránilo. Za porušení této
povinnosti může být navrhovatel sankcionován.
[13] Navrhovatel ve smyslu výše citované judikatury „logicky konsekventně a myslitelně“
tvrdí zkrácení na svých právech tím, že mu čl. I. bod 1. mimořádného opatření odpůrce
pod hrozbou sankce zakazuje přítomnost ve vymezených provozovnách,
které by za normálních okolností otevřeny byly a jejichž služeb by využil. Navrhovatel
proto musí mít možnost domáhat se ochrany proti tomuto tvrzenému zásahu do svých práv
u soudu (čl. 36 Listiny základních práv a svobod), jinými slovy je aktivně legitimován k podání
návrhu na zrušení navrhované části mimořádného opatření.
III.2 Rozhodnutí bez jednání
[14] O návrhu na zrušení části mimořádného opatření Nejvyšší správní soud rozhodl
bez nařízení jednání. S tímto postupem souhlasili shodně oba účastníci řízení
(srov. §51 odst. 1 s. ř. s.).
III.3. Omezení činnosti provozoven stravovacích služeb podle pandemického zákona
[15] Jak je již shora uvedeno, mimořádné opatření bylo vydáno 19. 5. 2021 s účinností
od 24. 5. 2021 s odkazem na §80 odst. 1 písm. g) a §69 odst. 1 písm. b) a i) zákona o ochraně
veřejného zdraví a podle §2 odst. 1 a odst. 2 písm. b) až e) a i) pandemického zákona;
u jednotlivých ustanovení však právní základ blíže nespecifikoval.
[16] Článkem I. bodem 1. písm. a) mimořádného opatření odpůrce omezil činnost
provozovny stravovacích služeb tak, jak je uvedeno v bodě [1] tohoto rozsudku.
[17] Z ustanovení pandemického zákona, o něž odpůrce mimořádné opatření opřel,
přichází jako základ citovaných opatření v úvahu pouze §2 odst. 2 písm. b). Toto ustanovení
umožňuje omezení činnosti obchodní nebo výrobní provozovny nebo provozu obchodního centra nebo stanovení
podmínek pro jejich provoz.
[18] Nejvyšší správní soud v prvé řadě přisvědčuje navrhovateli, že §2 odst. 2 písm. b)
pandemického zákona dopadá podle doslovného jazykového výkladu pouze na obchodní
či výrobní provozovny, nikoli na provozovny, v nichž jsou poskytovány služby.
[19] Pojmy výroba, obchod a služby jsou standardní terminologií používanou při právní
regulaci podnikání [viz například přílohu č. 4 k zákonu č. 455/1991 Sb., o živnostenském
podnikání (živnostenský zákon), ostatně též přímo živnostenský zákon v §34 (živnost
spočívající v obchodní činnosti) a §42 (živnost spočívající ve výrobní činnosti), oproti
živnostem vyjmenovaným v §43, jež lze označit za služby]. Tuto terminologii používá
i pandemický zákon v §2 a důvodová zpráva k němu: podle zvláštní části důvodové zprávy
k pandemickému zákonu „mimořádnými opatřeními také bude možné omezit vybrané činnosti
nebo služby, kdy je toto omezení důležité zejména v případech mezilidsky přenosných
infekčních onemocnění, jako je právě COVID-19“.
[20] Nelze tedy dospět k závěru, že obchod a výroba ve smyslu pandemického zákona
zahrnuje i služby. Není žádného důvodu, aby zákonodárce tuto standardní terminologii, s níž
sám na jiných místech pracuje, nectil. Důvodová zpráva není zákon a lze ji použít jen
podpůrně jako interpretační pomůcku zákonných ustanovení. Sama o sobě přitom neskýtá
dostatečnou oporu pro závěr, že pod obchodní a výrobní provozovny podle §2 odst. 2 písm.
b) mají spadat i provozovny služeb – ostatně z výše uvedené citace je zřejmé, že důvodová
zpráva konstatuje možnost omezení vybraných činností nebo služeb, relevantních zejména
v případě mezilidsky přenosných infekčních onemocnění, čímž nepochybně míří právě
na ty „vybrané“ služby, jež jsou vyjmenovány v §2 odst. 2 písm. c), tj. holičství, kadeřnictví,
pedikúry, manikúry nebo solária, poskytování kosmetických, masérských, regeneračních nebo rekondičních
služeb nebo provozování živnosti, při níž je porušována integrita kůže. Mezi nimi však zjevně není
poskytování stravovacích služeb. Na základě pandemického zákona tedy tyto služby nelze
vůbec omezit.
[21] Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že pandemický zákon rozlišuje zákaz (příkaz),
omezení a stanovení podmínek pro určité činnosti. U některých přitom připouští zákaz,
u jiných jen omezení (v obsahu dané činnosti) či stanovení podmínek (regulaci způsobu, jakým
se daná činnost uskuteční). Nejvyšší správní soud již zdůraznil, že odpůrce nemůže volně
zaměňovat pojmy používané pandemickým zákonem, obzvláště je třeba se ohradit vůči
nesprávnému používání a zaměňování pojmů za situace, v níž lze sice pro konání nějaké akce
stanovit podmínky, avšak již není možné omezit její konání nebo ji zakázat. Není přípustné,
aby odpůrce absenci zmocnění pro vydání omezení či zákazu určité činnosti obcházel
stanovením takových podmínek, které v důsledku způsobí nemožnost danou činnost
vykonávat (např. že fakticky zakáže výkon podnikání v podobě poskytování služeb veřejnosti
tím, že veřejnosti zcela zakáže přítomnost v provozovně nebo pro ni předepíše nesplnitelné
podmínky.
[22] Navrhovatel oprávněně namítá, že §2 odst. 2 písm. b) pandemického zákona
umožňuje pouze omezení, popřípadě stanovení podmínek pro činnost provozoven
obchodních, výrobních a obchodních center. I kdyby soud nalezl zákonnou oporu pro to,
aby podřadil provozovny stravovacích služeb pod činnosti obchodní, je zřejmé, že by ani tak
mimořádné opatření v napadených částech neobstálo, neboť zákazem přítomnosti veřejnosti
odpůrce tyto provozy neomezil, nýbrž je ve svém důsledku zakázal, tedy učinil přesně to,
co již Nejvyšší správní soud označil v dřívější judikatuře za nepřípustné.
[23] Pro plošné a preventivní omezení činnosti provozoven stravovacích služeb tak,
že se v nich zakazuje přítomnost veřejnosti, neskýtá pandemický zákon žádnou oporu.
K totožnému závěru ostatně dospěl Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 21. 5. 2021,
č. j. 6 Ao 22/2021 - 44, v němž posuzoval předcházející mimořádné opatření, které „omezení“
činnosti provozoven stravovacích služeb vymezilo stejně (srov. také rozsudek ze dne
1. 6. 2021, č. j. 8 Ao 11/2021- 24). Ani v nyní projednávané věci neshledal potřebu
se od svých již dříve vyjádřených názorů odchýlit.
III.4. Omezení činnosti provozoven stravovacích služeb podle zákona o ochraně veřejného zdraví
[24] Soud se dále zabýval námitkou, zda toto opatření bylo možné vydat na základě §69
odst. 1 písm. b) či i) zákona o ochraně veřejného zdraví (který je vůči pandemickému
zákonu obecným, subsidiárním předpisem – srov. rozsudek ze dne 22. 4. 2021,
č. j. 6 Ao 11/2021 - 48, bod [35]).
[25] Ustanovení §69 odst. 1 písm. b) zákona o ochraně veřejného zdraví vymezuje
mimořádné opatření při epidemii nebo nebezpečí jejího vzniku jako zákaz nebo omezení styku
skupin fyzických osob podezřelých z nákazy s ostatními fyzickými osobami, zejména omezení cestování
z některých oblastí a omezení dopravy mezi některými oblastmi, zákaz nebo omezení slavností, divadelních
a filmových představení, sportovních a jiných shromáždění a trhů, uzavření zdravotnických zařízení
jednodenních nebo lůžkové péče, zařízení sociálních služeb, škol, školských zařízení, zotavovacích akcí,
jakož i ubytovacích podniků a provozoven stravovacích služeb nebo omezení jejich provozu. Již z jeho textu
je zřejmé, že odpůrci umožňuje uzavřít i provozovny stravovacích služeb.
[26] Nicméně, jak vyplývá z citovaného rozsudku č. j. 6 Ao 11/2021 - 48, cílem uzavření
těchto provozoven by muselo být omezení styku skupin fyzických osob podezřelých z nákazy
s ostatními fyzickými osobami. Každé z opatření uvedených v demonstrativním výčtu
následujícím za slovem zejména v citovaném ustanovení musí představovat zákaz
nebo omezení styku fyzických osob podezřelých z nákazy s ostatními fyzickými osobami, tedy
sledovat účel vymezený v samotném úvodu (shodně rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 6. 5. 2021, č. j. 5 Ao 1/2021 - 65, bod [30]).
[27] Ustanovení §69 odst. 1 písm. b) zákona o ochraně veřejného zdraví nelze chápat tak,
že osobou podezřelou z nákazy může být bez dalšího každý. Fyzická osoba podezřelá z nákazy
je legislativní zkratka zavedená v §2 odst. 7 písm. a) pro fyzickou osobu, která byla během
inkubační doby ve styku s infekčním onemocněním nebo pobývala v ohnisku nákazy.
Ohniskem nákazy je místo, ve kterém se šíří nákaza (§65, věta druhá, zákona o ochraně
veřejného zdraví). Nejvyšší správní soud dále již dovodil, že osobou podezřelou z nákazy
je též osoba s pozitivním výsledkem antigenního testu na přítomnost viru SARS-CoV-2
poskytnutého zaměstnavatelem (rozsudek č. j. 8 Ao 1/2021 - 133, bod [81]) či provedeného
ve škole (rozsudek č. j. 5 Ao 1/2021 - 65, bod [34]).
[28] Ani na základě §69 odst. 1 písm. b) zákona o ochraně veřejného zdraví nemohl
odpůrce preventivně zakázat přítomnost veřejnosti v provozovnách stravovacích služeb.
[29] Podle §69 odst. 1 písm. i) zákona o ochraně veřejného zdraví může odpůrce zakázat
nebo nařídit další určité činnosti k likvidaci epidemie nebo nebezpečí jejího vzniku. Nejvyšší
správní soud shledal, že podle tohoto ustanovení lze odpůrci s ohledem na výkladové pravidlo
eiusdem generis (stejného druhu) přisoudit „pravomoc zakázat nebo nařídit jen takové ‚další
určité‘ činnosti, které jsou typově obdobné konkrétnějšímu vymezení činností uvedených
v předchozích položkách výčtu mimořádných opatření. Samozřejmě nepůjde o činnosti stejné,
jinak by ustanovení písmene i) postrádalo smysl. Současně však nemůže jít o jakoukoliv
myslitelnou lidskou činnost. Míra obdoby musí být posuzována jak z hlediska povahy takové
činnosti a jejího vztahu k účelu právní úpravy, tedy zvládnutí epidemie či jejímu předcházení
(např. rizikovost těchto činností pro šíření epidemie apod.), tak ale také z hlediska intenzity
zásahu stěžovatele do práv adresátů opatření vydaného podle tohoto ustanovení, zejména
základních práv garantovaných ústavním pořádkem České republiky“ (rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 2. 2021, č. j. 6 As 114/2020 - 63, body [143] a [144]). Ustanovení
§69 odst. 1 písm. i) zákona o ochraně veřejného zdraví rozhodně nelze chápat jako zmocnění
odpůrce přijmout taková opatření, která leží mimo rámec vymezený v písmenech a) až h)
tohoto ustanovení zákona. „V opačném případě by tato ustanovení byla zcela zbytečná
a postačovalo by zakotvit obecnou pravomoc odpůrce zakázat nebo nařídit určitou činnost
k likvidaci epidemie nebo nebezpečí jejího vzniku, přičemž takto obecně vymezená pravomoc
orgánu moci výkonné zasahovat do práv osob by byla jednoznačně v rozporu
s čl. 4 odst. 1 a 2 Listiny“, překročila by i ústavní mantinely pro delegaci normotvorby
(rozsudek č. j. 6 Ao 11/2021 - 48, bod [78]).
[30] Z uvedeného lze dovodit, že na základě §69 odst. 1 písm. i) zákona o ochraně
veřejného zdraví by sice bylo možné uzavřít jiné provozovny než provozovny uvedené
v §69 odst. 1 písm. b) tohoto zákona, avšak prostřednictvím §69 odst. 1 písm. i) zákona
o ochraně veřejného zdraví nelze obcházet podmínku, že uzavření provozoven má směřovat
k omezení styku osob podezřelých z nákazy (rozsudek č. j. 6 Ao 11/2021 - 48, bod [78] in fine).
[31] I v této části odůvodnění odkazuje zdejší soud na dřívější rozsudek ze dne 21. 5. 2021,
č. j. 6 Ao 22/2021 - 44, v němž dospěl k totožným závěrům. Odkaz odpůrce na rozsudek
Městského soudu v Praze č. j. 8 A 60/2020 - 103 je z uvedených důvodů nepatřičný.
[32] Nejvyšší správní soud přisvědčil navrhovateli, že omezení činnosti provozoven
stravovacích služeb prostřednictvím zákazu přítomnosti veřejnosti v těchto provozovnách
[čl. I. bod 1. písm. a)] bylo nezákonné, a proto s ohledem na zrušení mimořádného opatření
v průběhu řízení a s ohledem na §13 odst. 4 pandemického zákona rozhodl, jak je uvedeno
ve výroku I.
IV. Závěr a náklady řízení
[33] Navrhovatel měl ve věci plný úspěch, neboť ten se posuzuje podle osudu napadeného
opatření obecné povahy. V takovém případě mu je odpůrce povinen dle §60 odst. 1 s. ř. s.
nahradit náhradu nákladů řízení před soudem.
[34] Náhrada nákladů řízení navrhovatele zahrnuje zaplacený soudní poplatek za návrh
na zrušení opatření obecné povahy ve výši 5 000 Kč, odměnu advokáta a náhradu hotových
výdajů. Odměna advokáta zahrnuje 2 úkony právní služby spočívající v přípravě a převzetí
zastoupení a sepsání návrhu na zrušení části opatření obecné povahy [§11 odst. 1 písm. a), d)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif)]. Odměna advokáta tak činí 2 x 3 100 Kč (6 200 Kč) [§7
ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) a §11 advokátního tarifu]. Odměna dále zahrnuje paušální
částku ve výši 300 Kč za každý úkon právní služby (§13 odst. 4 advokátního tarifu), tedy 2 x
300 Kč (600 Kč). Odměna advokáta tak činí 6 800 Kč. Zástupce navrhovatele není plátcem
daně z přidané hodnoty. Náklady řízení navrhovatele před Nejvyšším správním soudem tak
činí celkem 11 800 Kč.
[35] Odpůrce je povinen navrhovateli zaplatit náhradu nákladů řízení ve výši 11 800 Kč,
a to ve lhůtě 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce
Mgr. Ing. Štěpána Dražky, advokáta se sídlem Orlí 483/1, Brno (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 16. června 2021
JUDr. Radan Malík
předseda senátu