ECLI:CZ:NSS:2017:9.AS.103.2016:35
sp. zn. 9 As 103/2016 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: J. K.,
zast. Mgr. Milanem Hadravou, advokátem se sídlem Školní 3315/42, Chomutov,
proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 3. 2014, č. j. 7933/14/5000-14503-703157, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 4. 2016,
č. j. 15 Af 43/2014 – 70,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Milanovi Hadravovi, advokátovi se sídlem Školní
3315/42, Chomutov, se p ři zn áv á odměna za zastupování v řízení o kasační
stížnosti ve výši 3 400 Kč a bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví
uvedeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“), kterým byla
jako opožděná podle §46 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), odmítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného specifikovanému v záhlaví. Tím bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí
Finančního úřadu pro Ústecký kraj ze dne 6. 2. 2014, č. j. 331447/14/2500-00600-505957,
kterým byla v části poskytnuta a v části odmítnuta žádost o informace dle zákona
č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o svobodném přístupu k informacím“).
[2] Krajský soud v napadeném usnesení uvedl, že z originálu doručenky plyne, že rozhodnutí
napadené žalobou bylo fikcí doručeno v pondělí dne 7. 4. 2014 a dvouměsíční lhůta pro podání
správní žaloby tak skončila v pondělí 9. 6. 2014. Dle poštovního razítka byla žaloba podána
k poštovní přepravě až dne 10. 6. 2014. Ze správního spisu neplyne, že by doručování probíhalo
jakýmkoliv nestandardním způsobem. Stěžovatel nevyvrátil údaj na doručence. Fikce doručení
je spojena s marným uplynutím desetidenní úložní lhůty, nikoliv s vhozením zásilky do domovní
schránky. Držitel poštovní licence nebyl dle krajského soudu povinen vložit poštovní zásilku
do domovní schránky dne 8. 4. 2014. Dle zákonné úpravy totiž může dojít ke vložení zásilky
do domovní schránky později než ihned jedenáctý den po uložení zásilky. Tato prodleva však
není neomezená. Čtyři dny jsou dle soudu tak krátká lhůta, že byl zachován účel zákona.
[3] K námitce, dle které z §20 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím plyne,
že neměla být aplikována úprava doručování v zákonu č. 500/2004 Sb., správním řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), soud uvedl, že ve vztahu k odvolacímu řízení
je třeba vyjít ze subsidiárního využití správního řádu i na doručování v odvolacím řízení. Odkázal
na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2012, č. j. 30 A 66/2011 – 59, který citoval
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2007, č. j. 1 As 33/2006 - 48, publ. pod
č. 1152/2007 Sb. NSS.
[4] Pro počátek běhu lhůty pro podání žaloby není dle krajského soudu rozhodné, pokud
dojde k nesprávnému vyznačení data nabytí právní moci na napadeném rozhodnutí.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[5] Proti usnesení krajského soudu brojí stěžovatel kasační stížností, jejíž důvody podřazuje
pod ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
[6] Stěžovatel napadl názor krajského soudu, že údaje na doručence byly správné. On však
oznámení držitele poštovní licence o tom, že daná zásilka měla být uložena na poště
k vyzvednutí, nikdy neobdržel. Stěží může předložit důkaz, že výzvu ve své schránce nenalezl.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2011, č. j. 7 As 53/2011 – 77, dle stěžovatele
vyvrací názor krajského soudu, že nebylo nutné vložit zásilku obsahující napadené rozhodnutí
do domovní schránky ihned jedenáctý den po uložení. Dle doložky nabytí právní moci i žalovaný
považuje za den doručení 11. 4. 2014. Dle jeho názoru se na doručování rozhodnutí o odvolání
neměl použít správní řád, když tento závěr nevyplývá z krajským soudem citovaného rozsudku
Krajského soudu v Brně sp. zn. 30 A 66/2011. Krajský soud se nevypořádal s námitkou,
že v daném případě šlo o rozhodnutí o žádosti o poskytnutí informací v oblasti daňové
problematiky.
[7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že závěry rozsudku kasačního soudu
sp. zn. 7 As 53/2011 nelze na danou věc vztáhnout. V něm Nejvyšší správní soud dovodil,
že byla porušena ustanovení o doručování podle správního řádu za situace, kdy doručovaná
písemnost byla vrácena šestnáctý den po uložení odesílateli a ten krátce na to doručil shodnou
písemnost obyčejnou zásilkou.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Poté přezkoumal napadené usnesení
krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom,
zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[9] Nejvyšší správní soud uvádí, že v této věci bylo již rozhodnuto usnesením krajského
soudu ze dne 3. 12. 2014, č. j. 15 Af 43/2014 – 46, kterým byla pro opožděnost odmítnuta
stěžovatelova žaloba. Toto rozhodnutí zrušil a vrátil věc k dalšímu projednání krajskému soudu
kasační soud rozsudkem ze dne 13. 8. 2015, č. j. 9 As 316/2014 – 36, protože krajský soud nedal
stěžovateli možnost vyjádřit se k tomu, zda žaloba byla podána opožděně, když tvrdil, že mu
napadené rozhodnutí bylo doručeno později, než se domníval krajský soud. Nyní dal krajský soud
stěžovateli možnost se k dané otázce vyjádřit a následně opětovně odmítl nyní napadeným
usnesením žalobu jako opožděnou.
[10] Soud předesílá, že dle konstantní judikatury kasačního soudu (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 – 98, publ. pod č. 625/2005 Sb. NSS)
v případě usnesení o odmítnutí žaloby lze podat kasační stížnost pouze z důvodu podle
ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Soud proto přezkoumal napadené usnesení krajského
soudu podle ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tedy z toho důvodu, zda rozhodnutí
o odmítnutí žaloby bylo nezákonné. Soud se proto ve svém rozsudku může (a musí) zabývat
toliko zákonností odmítnutí žaloby stěžovatele, a to v rozsahu jím vznesených stížnostních
námitek, případně (s ohledem na §109 odst. 4 s. ř. s.) nad jejich rámec z úřední povinnosti
i důvody pro zmatečnost řízení před soudem, jež vyústilo v rozhodnutí o odmítnutí žaloby,
dále vadami tohoto soudního řízení, které mohly mít za následek nezákonné rozhodnutí
o odmítnutí žaloby, a případnou nepřezkoumatelností rozhodnutí soudu o odmítnutí žaloby.
[11] Soud se v prvé řadě musel zabývat nepřezkoumatelností. Vlastní přezkum rozhodnutí
je totiž možný pouze za předpokladu, že napadené rozhodnutí splňuje kritéria přezkoumatelnosti.
Tedy, že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek relevantních důvodů,
z nichž je zřejmé, proč krajský soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí. Stěžovatel
spatřuje nepřezkoumatelnost v nevypořádání jeho námitky, že v daném případě šlo o rozhodnutí
o žádosti o poskytnutí informací v oblasti daňové problematiky, a tedy neměl být aplikován
správní řád v otázce doručování.
[12] Je pravdou, že krajský soud se výslovně nevypořádal s tímto názorem stěžovatele. Dle
Nejvyššího správního soudu to však nebylo nutné. Povinnost soudu řádně odůvodnit své
rozhodnutí nemůže být pojímána tak široce, že by bylo třeba vždy vyslovit podrobnou odpověď
na každé jednotlivé tvrzení účastníka řízení (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2005,
sp. zn. IV. ÚS 201/04, ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 116/05, či ze dne 22. 9. 2009, sp. zn.
III. ÚS 961/09). Vznesená námitka byla uplatněna velmi obecně bez uvedení jakékoliv
právní argumentace. Stěžovatel pouze uvedl, že „[d]le názoru žalobce z uvedeného ustanovení
[§20 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím, pozn. soudu] nevyplývá, že by bylo možné
na počítání lhůty při doručování napadeného rozhodnutí aplikovat správní řád, neboť s ohledem na znění části
předmětného ustanovení pod písm. c) by to muselo být výslovně uvedeno i pod písm. b), obzvláště za situace, kdy
se jednalo o žádost o poskytnutí informací v oblasti daňové problematiky, kde procesní pravidla v minulosti
upravoval zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, který byl od 1. ledna
2011 nahrazen zákonem č. 280/2009 Sb., daňový řádem.“ Krajský soud se přezkoumatelným
a dostatečným způsobem vypořádal s námitkou neaplikace správního řádu pro doručování (viz
bod [20] a následující tohoto rozsudku), čímž se také implicitně vypořádal i s tím, proč se na
danou věc neaplikovaly procesní předpisy týkající se správy daní.
[13] Dle §23 odst. 1 správního řádu [n]ebyl-li v případě doručování podle §20 adresát zastižen
a písemnost nebylo možno doručit ani jiným způsobem přípustným podle §20, písemnost se uloží. Podle
§20 odst. 4 správního řádu [a]dresát se vyzve vložením oznámení o neúspěšném doručení písemnosti
do domovní schránky nebo na jiné vhodné místo, aby si uloženou písemnost ve lhůtě 10 dnů vyzvedl. Dle
§24 odst. 1 správního řádu [j]estliže si adresát uložené písemnosti písemnost ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy
byla k vyzvednutí připravena, nevyzvedne, písemnost se považuje za doručenou posledním dnem této lhůty.
[14] Dle §72 odst. 1 s. ř. s. [ž]alobu lze podat do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci
oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem, nestanoví-li zvláštní
zákon lhůtu jinou. Dle §40 odst. 4 s. ř. s. [l]hůta je zachována, bylo-li podání v poslední den lhůty předáno
soudu nebo jemu zasláno prostřednictvím držitele poštovní licence, popřípadě zvláštní poštovní
licence anebo předáno orgánu, který má povinnost je doručit, nestanoví-li tento zákon jinak. Dle
§46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. nestanoví-li tento zákon jinak, soud usnesením odmítne návrh, jestliže
byl podán předčasně nebo opožděně.
[15] Ze soudního a správního spisu soud zjistil následující rozhodné skutečnosti. Dle poštovní
doručenky bylo napadené rozhodnutí připraveno k vyzvednutí dne 28. 3. 2014. Dne 11. 4. 2014
byla zásilka obsahující toto rozhodnutí vložena do schránky. Podle podacího razítka na obálce,
kterou stěžovatel zaslal žalobu krajskému soudu, byla žaloba podána dne 10. 6. 2014.
Na napadeném rozhodnutí je žalovaným vyznačena doložka nabytí právní moci s datem
11. 4. 2014.
[16] Nejvyšší správní soud již ve svých rozhodnutích vyslovil, že ten, kdo hodlá úspěšně
zpochybnit doručení písemnosti, musí nejprve unést břemeno tvrzení. Musí tedy předložit taková
skutková tvrzení, která jsou skutečně způsobilá doručení a údaje na doručence zpochybnit tím,
že vytvářejí věrohodnou verzi reality, že předmětná zásilka doručena nebyla (srov. rozsudky
ze dne 27. 4. 2006, č. j. 2 Afs 158/2005 – 82, ze dne 19. 12. 2013, č. j. 7 As 97/2013 – 22).
Podobně v rozsudku ze dne 31. 3. 2010, č. j. 9 As 65/2009 - 61, kasační soud dospěl k závěru,
že „[p]okud chtěl žalobce zvrátit důkazní sílu doručenky, nemohl tak učinit strohými a nekonkrétními
námitkami. Mohl tak učinit pouze konkrétním a jednoznačným tvrzením o tom, kde se dne 24. 4. 2008
zdržoval a z jakých konkrétních důvodů nemohl doručenku podepsat a zásilku převzít. Teprve takto předestřená
skutková verze žalobce se mohla stát předmětem dokazování ze strany správních orgánů, neboť pouze takováto
skutková verze byla způsobilá vnést objektivní pochybnosti o řádném předvolání žalobce. Doručenka ze dne
24. 4. 2008 obsahuje podpis. Pouhý poukaz na to, že se tento podpis není totožný s jinými podpisy žalobce, bez
uvedení dalších skutečností, neznamená, že doručenku žalobce ve skutečnosti nepodepsal. Pokud by tomu tak bylo,
bylo by možné naprosto kdykoli zmařit jakékoli doručení, a to pouhým pozměněním vlastního podpisu
na doručence. Holé tvrzení o odlišnosti podpisu tudíž samo o sobě nevylučuje, že žalobce doručenku podepsal.“
[17] Stěžovatel pouze obecně tvrdil, že mu výzva k vyzvednutí zásilky nebyla doručena.
Je pravda, že je obtížné prokazovat, že se něco nestalo, avšak v dané věci mohl stěžovatel např.
tvrdit, že k problémům s doručování v lokalitě jeho trvalého bydliště dochází pravidelně, nebo,
jak již zmínil krajský soud, mohl předložit obálku s neodtrženou chlopní obsahující sdělení
o uložení zásilky. Stěžovatel dále netvrdil a ani nepředložil soudu obálku, ze které by plynulo,
že se jednalo o zásilku, která je považována za doručenou vložením do domovní schránky,
nikoliv o zásilku, která je považována za doručenou uplynutím lhůty od uložení. V takovém
případě by se totiž mohl alespoň domnívat, že mu bylo doručeno až vhozením do schránky dne
11. 4. 2014 a ne již dřívějším datem, které by se odvíjelo od jeho vyrozumění o možnosti
si zásilku vyzvednout. Jeho tvrzení nevytvořilo věrohodnou verzi reality, že předmětná výzva
k vyzvednutí zásilky doručena nebyla. Neunesl tak břemeno tvrzení, které je dle výše uvedené
judikatury vyžadováno alespoň pro zpochybnění doručení.
[18] Závěry, ke kterým dospěl Nejvyšší správní soud v rozsudku sp. zn. 7 As 53/2011, nejsou
již nadále platné, jelikož byly překonány rozsudkem rozšířeného senátu ze dne 20. 12. 2016,
č. j. 3 As 241/2014 – 41. V tomto rozsudku rozšířený senát uvedl: „Rozšířený senát se tedy vzhledem
k výše uvedenému přiklonil k názoru, že na uplatnění fikce doručení dle §24 odst. 1 správního řádu nemá vliv
skutečnost, zda následně došlo ke vhození uložené písemnosti do schránky adresáta. Tato povinnost má za účel
určité zvýšení komfortu adresátů, vzhledem k tomu, že její realizace je vázána na řadu podmínek, nelze při jejím
nesplnění dovozovat to, že by doručení fikcí nenastalo. Rozšířený senát si je vědom toho, že právní úprava fikce
doručení představuje značný zásah do práva občanů na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod. Toto omezení základního práva může být přípustné, pokud je to nezbytné pro ochranu důležitého
veřejného zájmu a práv a svobod ostatních občanů. To je v daném případě podle názoru rozšířeného senátu
naplněno, neboť fikce doručení, jejímž účelem je zabránit, ‘aby účastníci řízení nemohli nepřebíráním písemností
bez relevantního důvodu bránit postupu soudního řízení a prodlužovat tak jeho délku, není s principem právní
jistoty v žádné kolizi‘ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2013, sp. zn. III. ÚS 272/13). Rozšířený
senát si je rovněž vědom toho, že ‘smyslem jakékoliv právní fikce je umožnit, aby se za existující považovala
situace, která je zjevně v rozporu s realitou a která dovoluje, aby z ní byly vyvozeny odlišné právní důsledky než
ty, které by plynuly z pouhého konstatování faktu. Z tohoto důvodu představuje nástroj výjimečný, striktně určený
k dosažení právní jistoty jako jednoho z hlavních ústavních postulátů v podmínkách právního státu. Aby přitom
mohla splnit svůj takto vymezený účel, musí respektovat všechny náležitosti, které s ní zákon spojuje. Jen
v takovém případě je soud oprávněn její naplnění konstatovat‘ (nález Ústavního soudu ze dne 1. 10. 2015,
sp. zn. IV. ÚS 883/15). Rozšířený senát má však za to, že zákonné požadavky pro vznik fikce doručení jsou
splněny i v případě, že z některého důvodu k následnému vložení doručované písemnosti do schránky adresáta
nedošlo. Podmínkou ústavnosti institutu doručení fikcí je rovněž prostředek zajišťující proporcionalitu zásahu
do práv účastníků řízení prostřednictvím zohlednění situací, kdy si adresát uloženou zásilku bez svého zavinění
nemohl vyzvednout z objektivních důvodů. Takovým prostředkem je možnost požádat o určení neplatnosti
doručení dle §24 odst. 2 správního řádu. Rozšířený senát tak dospěl k závěru, že jím přijatý výklad
§24 odst. 1 správního řádu je i v souladu s ústavním pořádkem.“ Pro posuzovanou věc tedy není
rozhodné, že doručovaná zásilka byla stěžovateli vložena do domovní schránky až 14. den
po uložení.
[19] Krajský soud v napadeném usnesení uvedl, že vyznačení dne nabytí právní moci
rozhodnutí nemá vliv na to, od kdy počíná běh lhůty k podání žaloby. Tento názor je správný.
Nejvyšší správní soud totiž v rozsudku ze dne 9. 2. 2005, č. j. 1 As 34/2004 – 84, uvedl,
že „[u]stanovení §72 odst. 1 s. ř. s. (a obdobně tomu bylo i podle §250b odst. 1 občanského soudního řádu,
ve znění účinném v době podání žaloby) výslovně počátek běhu lhůty k podání žaloby spojuje s doručením
rozhodnutí tomu účastníkovi, který rozhodnutí žalobou napadá, nikoliv s datem, kdy rozhodnutí odvolacího
orgánu bylo doručeno všem účastníkům řízení a nabylo právní moci.“ Obdobně pak i v rozsudku ze dne
8. 10. 2015, č. j. 5 As 26/2014 – 19, Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že vyznačení doložky
právní moci je úkonem správního orgánu toliko deklaratorní či administrativní povahy, kterým
se nezakládají, nemění ani neruší žádná konkrétní práva či povinnosti účastníků správního řízení,
nýbrž se jím deklaruje nastalá skutečnost, že správní rozhodnutí, k němuž se tato doložka
vztahuje, nelze napadnout odvoláním, a že je závazné pro účastníky a všechny správní orgány,
popř. i další osoby dle §73 odst. 2 správního řádu. Devátý senát nemá důvod se od těchto názorů
odlišovat. Stěžovatel ostatně v kasační stížnosti ani netvrdí, proč je argumentace krajského soudu
nesprávná.
[20] Krajský soud dále s odkazem na výše uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně
sp. zn. 30 A 66/2011, ve kterém citoval rozsudek Nejvyššího správního soudu
sp. zn. 1 As 33/2006, uvedl, že „[p]rávo na svobodný přístup k informacím patří mezi základní práva
chráněná Listinou základních práv a svobod a je mu poskytnuta odpovídající procesní ochrana, která je zajištěna
právem podat odvolání, jakož i následným přístupem k soudu. V rámci odvolacího řízení je přitom s ohledem
na §16 ve spojení s §20 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, nutno vyjít
z podpůrného využití správního řádu“. V citované části je přímo uvedeno, že je „nutno vyjít z podpůrného
využití správního řádu“. Není tedy důvodná námitka stěžovatele, že z citované části rozsudku
nevyplývá přípustnost subsidiárního použití správního řádu na doručování rozhodnutí o odvolání
proti rozhodnutí dle zákona o svobodném přístupu k informacím.
[21] Dle §20 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím platí, že [p]okud tento zákon
nestanoví jinak, použijí se při postupu podle tohoto zákona […] pro odvolací řízení […] ustanovení správního
řádu; dále se při postupu podle tohoto zákona použijí ustanovení správního řádu o základních zásadách činnosti
správních orgánů, ustanovení o ochraně před nečinností a ustanovení §178; v ostatním se správní řád nepoužije.
[22] Za správnou proto nelze označit ani námitku stěžovatele, dle které dikce
§20 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím jednoznačně vylučuje subsidiární
použití správního řádu. Z citovaného ustanovení je naopak zřejmé, že se použije správní
řád pro odvolací řízení. To je ve správním řádu upraveno v hlavě VIII části druhé.
V §93 odst. 1 správního řádu, který spadá do této hlavy této části, je uvedeno, že [j]estliže v této
hlavě není stanoveno jinak, pro řízení o odvolání se obdobně použijí ustanovení hlav I až IV, VI a VII této
části. Doručování je ve správním řádu upraveno v hlavě II části druhé, tedy v řízení o odvolání
se užije.
IV. Závěr a náklady řízení
[23] Nejvyšší správní soud kasačním námitkám nepřisvědčil, proto kasační stížnost podle
§110 odst. 1, věty poslední, s. ř. s. zamítl.
[24] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, větu první, s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto dle uvedených ustanovení
nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů
řízení, nevznikly v řízení náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti.
[25] Nejvyšší správní soud dále ustanovenému zástupci přiznal odměnu za zastupování
(§35 odst. 8 s. ř. s.). Jde o odměnu za 1 úkon právní služby (podání kasační stížnosti), celkem
v částce 3 100 Kč [§9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. d) vyh lášky č. 177/1996 Sb.,
advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů] a náhradu hotových výdajů, celkem 300 Kč
(§13 odst. 3 téže vyhlášky), celkem tedy 3 400 Kč. Ustanovený zástupce není plátcem daně
z přidané hodnoty. Přiznaná odměna bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60
dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. února 2017
JUDr. Radan Malík
předseda senátu