ECLI:CZ:NSS:2008:9.AS.12.2008:182
sp. zn. 9 As 12/2008 - 182
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobkyně: J.
S., zastoupené JUDr. Janou Kutmonovou, advokátkou se sídlem Vysočanská 548, Praha 9
– Prosek, proti žalovanému: Zeměměřický a katastrální inspektorát v Pardubicích, se
sídlem Čechovo nábřeží 1791, Pardubice, za účasti osob zúčastněných na řízení:
1) Obec Jičíněves, se sídlem Jičíněves, 2) Úřad pro zastupování státu ve věcech
majetkových, se sídlem Rašínovo nábřeží 42, Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. ZKI PU-O-15/64/2006, o opravě chyby v katastrálním
operátu, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
- pobočky v Pardubicích ze dne 20. 12. 2007, č. j. 52 Ca 32/2007 - 131,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne
20. 12. 2007, č. j. 52 Ca 32/2007 – 131, se zrušuje a věc se vrací
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se J. S. (dále jen „stěžovatelka“) domáhá zrušení
výše uvedeného rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta její žaloba proti
rozhodnutí Zeměměřického a katastrálního inspektorátu v Pardubicích (dále jen „správní
orgán“) ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. ZKI PU-O-15/64/2006, kterým bylo změněno
rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrálního pracoviště Jičín
(dále jen „katastrální úřad“), ze dne 6. 1. 2006, sp. zn. OR-296/2003-604/9, tak, že bylo
vysloveno, že „v katastru nemovitostí bude evidován pozemek ve zjednodušené evidenci – parcela původ
pozemkový katastr č. 139/17 v katastrálním území Jičíněves formou duplicitního zápisu vlastnictví, a to
pro J. S., k celku, a pro Obec Jičíněves, k celku. V katastru nemovitostí budou evidovány pozemky
označené jako stavební parcely č. 108/3, č. 108/4, č. 119/1, č. 119/2, č. 119/3, č. 119/4, č.
119/5, č. 119/6, č. 119/7 a č. 119/8 v katastrálním území Jičíněves formou duplicitního zápisu
vlastnictví, a to pro J. S., k celku, a pro Českou republiku s právem hospodaření s majetkem státu pro
MNV Jičíněves, k celku“.
V souzené věci informoval katastrální úřad stěžovatelku přípisem ze dne
18. 9. 2000, ve kterém jí sdělil, že založil duplicitní listy vlastnictví č. 236 a 237 pro parcely
pozemkového katastru č. 139/17, ze které byly později odděleny parcely KN st. 108/3,
st. 108/4, st. 119/1 až st. 119/8 (dále též „předmětné nemovitosti“), a to z důvodu,
že Obecní úřad Jičíněves zaslal katastrálnímu úřadu kupní smlouvu ze dne 9. 10. 1967,
která se týká parcely pozemkového katastru 139/17. Stěžovatelka však s duplicitním
zápisem nesouhlasila, a proto zahájila řízení o opravě chyby v katastrálním operátu.
V něm katastrální úřad dospěl k závěru, že duplicitní zápis proběhl na základě skutečností,
které předpokládá zákon (ohlášení Obce Jičíněves ze dne 19. 12. 2005 o přechodu
vlastnického práva k pozemku ve zjednodušené evidenci – parcele původ pozemkový
katastr č. 139/17 v katastrálním území Jičíněves podle ust. §1 zákona č. 172/1991 Sb.,
doložené souhlasným prohlášením ze dne 14. 12. 2005), proto postupoval v souladu
s ust. §37 odst. 3 vyhlášky č. 190/1996 Sb., když provedl duplicitní zápis záznamem.
K odvolání stěžovatelky rozhodl správní orgán tak, jak je uvedeno výše.
Před vydáním napadeného rozhodnutí správního orgánu se stěžovatelka
již pokoušela domoci se zrušení duplicitního zápisu vlastnictví k parcelám, a to žalobou
ze dne 7. 10. 2003, kterou Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 15. 1. 2004,
č. j. 30 Ca 90/2003 - 79, dle ust. §46 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), ve s pojení
s ust. §85 s. ř. s., odmítl. Toto usnesení bylo zrušeno rozsudkem Nejvyššího správního
soudu ze dne 14. 7. 2004, č. j. 7 As 10/2004 - 106, neboť bylo shledáno nezákonným
pro jeho nepřezkoumatelnost. Pro nepřezkoumatelnost bylo zrušeno i v pořadí druhé
usnesení krajského soudu ze dne 23. 6. 2005, č. j. 30 Ca 38/2004 - 111, a to rozsudkem
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2005, č. j. 7 Aps 1/2005 - 134,
neboť v něm krajský soud odkazoval na neexistující rozhodnutí. Usnesením krajského
soudu ze dne 1. 2. 2006, č. j. 30 Ca 52/2005 - 149, tento žalobu stěžovatelky opět odmítl
s poukazem na existenci možnosti stěžovatelky domáhat se nápravy jinými
právními prostředky, která byla také stěžovatelkou využita. Kasační stížnost
proti tomuto rozhodnutí byla usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2007,
č. j. 7 Aps 4/2006 - 183, odmítnuta pro opožděnost.
Krajskému soudu v Hradci Králové byla dále dne 20. 3. 2006 doručena žaloba
stěžovatelky požadující zrušení duplicitních zápisů na listech vlastnictví a rovněž
provedení záznamu na těchto listech vlastnictví v její prospěch. O této žalobě rozhodl
krajský soud usnesením ze dne 4. 7. 2006, č. j. 52 Ca 18/2006 - 65, tak, že ji v části
směřující do předmětného rozhodnutí správního orgánu (výrok č. I.) odmítl
pro nepřípustnost dle ust. §68 písm. e), §70 písm. a) a §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Odmítnuta byla rovněž v části požadující uložení povinnosti správnímu orgánu
(výrok č. II.), a to dle ust. §2, §4 odst. 1 a §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. pro neodstranitelný
nedostatek podmínky řízení. Ke kasační stížnosti stěžovatelky bylo toto rozhodnutí
rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2007, č. j. 7 As 53/2006 - 111,
www.nssoud.cz, ve výroku č. I. zrušeno a věc byla vrácena krajskému soudu,
neboť Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že rozhodnutím o provedení opravy chyby
v katastrálním operátu bylo zasaženo do veřejných subjektivních práv stěžovatelky,
a proto je toto přezkoumatelné ve správním soudnictví. Ve výroku č. II . kasační stížnost
zamítl. V poté vydaném a znovu napadeném rozsudku (týkajícím se pouze žaloby
proti rozhodnutí správního orgánu), jehož přezkoumání je předmětem tohoto řízení,
zdůvodnil krajský soud svůj zamítavý výrok tím, že opravou chyb v katastrálním operátu
se nemění právní vztahy k nemovitostem, není vedeno řízení o povolení vkladu práva
a katastrální úřad proto nemá možnost posuzovat platnost předkládaných listin z hlediska
obsahu. Jestliže bylo tedy katastrálnímu úřadu postupně doručeno vykonatelné
rozhodnutí a listina svědčící o vlastnictví jiných osob, měl dle ust. §37 odst. 3 vyhlášky
č. 190/1996 Sb. povinnost tuto skutečnost vyjádřit duplicitním zápisem.
Ve své kasační stížnosti stěžovatelka nejprve uvedla, že jednání u krajského soudu
trvalo cca 45 minut, že jí nebylo umožněno bližší vyjádření k napadenému rozhodnutí;
soud provedl pouze dva dotazy, které zaprotokoloval. Vlastní odůvodnění rozsudku
vychází z formálního posouzení. Zdůraznila, že obhajuje své vlastnické právo od roku
2000, kdy jí bylo pravomocným rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 7 potvrzeno
vlastnictví k celému pozemku 139/17 k. ú. Jičíněves, proti nezákonnému postupu
katastrálních orgánů. Kasační stížnost pokračuje pojednáním o nabývání vlastnického
práva děděním.
Stěžovatelka dále zdůraznila, že katastrální orgány nebyly oprávněny v roce 2005
rozhodovat a převádět její vlastnictví do socialistického vlastnictví s právem bezplatného
užívání. Ačkoliv stěžovatelka upozorňovala správní orgán na nesprávnost jeho postupu
ve vztahu k neevidované smlouvě ze dne 9. 10. 1967 (provedení zápisu záznamem,
neboť se dle názoru správního orgánu nejedná o kupní smlouvu), správní orgán
tuto její námitku ignoroval a rozhodl tak v rozporu s rozhodnutím Ústavního soudu
ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. II. ÚS 11/99, stejně jako s ust. §16 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb. a oddílu pátého (§33 až §35) vyhlášky č. 190/1996 Sb. Dle zákona č. 265/1992 Sb.
tak nemohla kupní smlouva ze dne 9. 10. 1967 být rozhodnutím státního orgánu
a titulem k postupu dle ust. §7 citovaného zákona. Rovněž je logicky těžko pochopitelné,
že kupní smlouva – závazkový vztah dvou rovných subjektů je dle názoru správního
orgánu a soudu rozhodnutím státního orgánu. I kdyby se však o rozhodnutí jednalo,
muselo by i v takovém případě být rozhodováno vkladem, a to dle ust. §16 cit ovaného
zákona, a to proto, že ust. §18 cit ovaného zákona ruší právo národním výborům vydávat
rozhodnutí k právům ve vztahu k nemovitostem.
Dále stěžovatelka uvedla, že správní orgán zneužil svého postavení k vydání
nezákonného správního rozhodnutí, když nicotné souhlasné prohlášení ze dne
14. 12. 2005 Obce Jičíněves zapsal záznamem. Stěžovatelka je přesvědčena, že předmětné
prohlášení Obce Jičíněves je v rozporu s právními předpisy, skutkovým stavem a naplňuje
podstatu úmyslného trestného činu. Toto dokazuje i skutečnost, že ačkoliv Obec Jičíněves
podala určovací žalobu, vzala ji zpět. Je proto zřejmá koordinace úkonů mezí
Obcí Jičíněves a katastrálním úřadem, protože v soudním řízení by se prokázala
dodatečná úprava kupní smlouvy ze dne 9. 10. 1967 v roce 2000. Protože Československý
stát pozemek nikdy nevlastnil, je souhlasné prohlášení nicotné od samého počátku.
Ačkoliv katastrální úřad tvrdí, že kupní smlouva ze dne 9. 10. 1967 osvědčuje právní vztah
k nemovitostem, stěžovatelka zastává názor, že toto neosvědčuje žádná kupní smlouva;
proto se o každé kupní smlouvě vede správní řízení. Kupní smlouva z roku 1967
podléhala evidenční povinnosti vedené Střediskem geodézie, nehledě na ust. §18 zákona
č. 265/1992 Sb., který zrušil rozhodování národních výborů ve vztahu k nemovitostem.
Toto však nebránilo správnímu orgánu, aby dle tohoto ustanovení po sedmi letech
od jeho zrušení postupoval. Není tedy správné tvrzení, že kupní smlouva z roku 1967
nepodléhala evidenční povinnosti. Stěžovatelka dále postuluje, že jestliže správní orgán
po pěti letech dospěl k závěru, že kupní smlouva nebyla titulem k duplicitnímu zápisu
vlastnictví, stala se kupní smlouva neudržitelná.
Rovněž není dle stěžovatelky známo, s kým učinila Obec Jičíněves souhlasné
prohlášení, když je zřejmé, že ho neučinila s vlastníkem, tj. stěžovatelkou. Správní orgán
svým rozhodnutím rozhodl o vlastnictví stěžovatelky, které zásadně zkrátil, a umožnil
tak pokračování nezákonností z dob socialismu, tj. bezplatné užívání jejího majetku
po více než 40 let. Uživatelé mají na pozemku budovy, garáže, zřízené zahrádky.
Stěžovatelka v této souvislosti nastoluje otázku, kde je ochrana vlastnictví dle čl. 11
Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelka pak shrnula, že správní orgán porušil svou povinnost vést správní
řízení o vkladu. Dále poukázala na ust. §47 odst. 1 a 2 občanského zákoníku,
ze kterého vyplývá, že kupní smlouva z roku 1967 je neplatná. Zdůraznila,
že není pravdou, že v řízení o opravě chyb nemůže katastrální úřad zkoumat platnost
listin, které mu byly předloženy k zápisu věcného práva. Stěžovatelka rovněž předložila
listinné důkazy o tom, že ze strany MNV v Jičíněvsi byl na manžele H. (právní předchůdci
stěžovatelky – pozn. soudu) činěn nátlak, avšak oni odolali a žádnou smlouvu neuzavřeli.
Rovněž se žádná ta ková smlouva nenachází ve Státním archívu v Jičíně jako jiné převody
pozemků od jiných občanů.
Stěžovatelka dále v souvislosti s tvrzením soudu uvedeným na str. 15 rozsudku
namítá, že soud nebyl v řízení nestranný, čemuž nasvědčují i soudem uvedené repliky,
a proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud přikázal věc k dalšímu řízení Městskému
soudu v Praze a aby byl rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové zrušen.
Správní orgán ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se ztotožňuje
s důvody uvedenými v rozsudku krajského soudu a navrhuje zamítnutí kasační stížnosti.
Podle ust. §37 odst. 3 vyhlášky Českého úřadu zeměměřického a katastrálního
č. 190/1996 Sb., ze dne 19. června 1996, kterou se provádí zákon č. 265/1992 Sb.,
o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění zákona
č. 210/1993 Sb. a zákona č. 90/1996 Sb., a zákon České národní rady č. 344/1992 Sb.,
o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění zákona č. 89/1996 Sb. (dále jen „prováděcí vyhláška“), je-li katastrálnímu úřadu postupně doručeno více vykonatelných
rozhodnutí a jiných listin, jimiž je katastrální úřad vázán, z nichž každá svědčí o vlastnictví jiné osoby
k téže nemovitosti, vyjádří katastrální úřad v katastru tuto okolnost duplicitním zápisem vlastnictví.
Zároveň o tom vyrozumí osoby, které jsou podle takto rozporných listin označeny za vlastníky
nemovitosti. Obdobně postupuje katastrální úřad i při zápisu jiných než vlastnických práv
k nemovitostem.
Podle ust. §36 odst. 5 písm. a) citované vyhlášky pokud vznik, změna nebo zánik
práva je vázán na existenci určité právní skutečnosti, ale v právním předpisu není stanoveno, jaká listina
má být přílohou ohlášení pro záznam do katastru, a ohlašovatel nemůže doložit nabytí práva ani listinou
podle odstavce 2, lze provést zápis do katastru na základě ohlášení doloženého souhlasným prohlášením
o vzniku, změně nebo zániku práva učiněného osobou, jejíž právo zapsané dosud v katastru zaniká
nebo se omezuje, a osobou, jejíž právo vzniká nebo se rozšiřuje (dále jen „ souhlasné prohlášení“).
Podle §1 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných
práv k nemovitostem, ve znění platném pro projednávanou věc (dále jen „zákon
o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem“), k nemovitostem evidovaným
v katastru nemovitostí České republiky (dále jen „katastr“) se zapisuje vlastnické právo, zástavní
právo, právo odpovídající věcnému břemeni a předkupní právo s účinky věcného práva. Dle odst. 3
tohoto ustanovení zápisem se rozumí vklad (§2), záznam (§7), poznámka (§9) nebo jejich
výmaz.
Dle §2 odst. 1 citovaného zákona práva uvedená v §1 odst. 1 se zapisují do katastru
nemovitostí zápisem vkladu práva nebo výmazu vkladu práva (dále jen „vklad“), pokud tento zákon
nestanoví jinak. Dle odst. 2 tohoto ustanovení práva uvedená v §1 odst. 1 vznikají, mění
se nebo zanikají dnem vkladu do katastru, pokud občanský zákoník nebo jiný zákon nestanoví jinak.
Podle §7 odst. 1 uvedeného zákona práva uvedená v §1 odst. 1, která vznikla, změnila
se nebo zanikla ze zákona, rozhodnutím státního orgánu, příklepem licitátora na veřejné dražbě,
vydržením, přírůstkem a zpracováním, se zapisují záznamem (dále jen „záznam") údajů na základě
listin vyhotovených státními orgány a jiných listin, které podle zvláštních předpisů potvrzují nebo osvědčují
právní vztahy, do katastru. Práva, která se do katastru zapisují podle §1 odst. 2 na základě zvláštního
zákona, se zapisují způsobem obdobným záznamu.
Dle ust. §15 odst. 3 citovaného zákona podle tohoto zákona se zapisují i právní vztahy,
které vznikly ze smluv, a právní vztahy, které vznikly na základě jiných právních skutečností
stanovených zákonem, jestliže do dne účinnosti tohoto zákona nebyl podán návrh na registraci nebo návrh
na zápis do evidence nemovitostí.
Dle ust. §16 odst. 2 citovaného zákona právní úkony uzavřené před účinností
tohoto zákona, týkající se práv uvedených v §1 odst. 1, se zapíší vkladem podle tohoto zákona, nebyl-li
do dne účinnosti tohoto zákona podán návrh na registraci státním notářstvím .
Dle ust. §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. , o přechodu některých věcí z majetku
České republiky do vlastnictví obcí, ve znění platném pro projednávanou věc
(dále jen „zákon o přechodu věcí do majetku obcí“), do vlastnictví obcí dnem účinnosti
tohoto zákona přecházejí věci z vlastnictví České republiky, k nimž ke dni 23. listopadu 1990 příslušelo
právo hospodaření národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce a v hlavním městě Pra ze
též na městské části, pokud obce a v hlavním městě Praze též městské části s těmito věcmi ke dni
účinnosti tohoto zákona hospodařily.
V souzené věci stěžovatelka napadá postup správních orgánů týkající se vyznačení
vlastnického práva k předmětným pozemkům pro Obec Jičíněves. Díky tomuto aktu
tak na příslušných listech vlastnictví svědčí vlastnické právo vyznačené v katastru
nemovitostí jak pro stěžovatelku, tak i pro Obec Jičíněves. Nejvyšší správní so ud k tomu
poznamenává, že v případě zápisu vlastnických práv k nemovitosti je pro katastrální úřad
určující mj. právní úprava provedená zákonem o zápisech vlastnických a jiných věcných
práv k nemovitostem a současně jeho prováděcí vyhláškou. Ta ve svém ust. §37 odst. 3
reaguje na situaci, kdy je katastrálnímu úřadu předloženo více nabývacích titulů svědčících
pro převod vlastnického práva k nemovitosti pro více osob. Katastrální úřad je tak
povinen zohlednit tuto skutečnost tak, že na listu vlastnictví v části A provede
tzv. duplicitní zápis, tj. uvede více osob jako výlučného vlastníka jedné nemovitosti.
Jak uvedl i Ústavní soud v nálezu pléna ze dne 9. 10. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 34/97,
http://nalus.usoud.cz, „zavedením nových metod při vedení katastru nemovitostí (např. digitalizace
souboru písemných informací) lze odhalit duplicity, příp. také triplicity v listinách svědčících o vlastnickém
právu různých subjektů ke stejným částem zemského povrchu. Katastrální úřady jsou vedeny snahou
odstraňovat tyto nežádoucí jevy, nemají však dostatek právních prostředků k jejich řešení. Proto se mohou
omezit na doporučení různým subjektům, aby sporné vlastnictví řešily buď mimosoudně (uznáním
vlastnického práva) či žalobou na určení vlastnictví“. Uvedeným rozhodnutím byla plně vyjádřena
podstata existence katastru nemovitostí a z toho i vyplývající pravomoci katastrálních
úřadů. Zákon jim nesvěřuje možnost přezkoumávat oprávněnost nabývacích titulů
ze všech hledisek (vyjma např. povinnosti stanovené pro vklad v ust. §34 odst. 7
vyhlášky). Proto jestliže, a tato skutečnost je v řízení nesporná, na jedné straně svědčilo
pro vlastnictví předmětných nemovitostí ve prospěch stěžovatelky jako vlastnický titul
rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 21. 2. 2000, č. j. 22 D 653/98 - 39,
a pro vlastnické právo Obce Jičíněves kupní smlouva ze dne 9. 10. 1967 a souhlasné
prohlášení ze dne 14. 12. 2005, postupoval katastrální úřad v souladu se zákonem,
jestliže tyto skutečnosti vyjádřil duplicitním zápisem na listech vlastnictví předmětných
nemovitostí. Tato námitka tedy není důvodná. Otázkou ovšem zůstává, jakým typem
(formou) řízení měl katastrální úřad uvedené skutečnosti zapsat.
Před odpovědí na tuto otázku vtělenou do podoby další stížní námitky považuje
Nejvyšší správní soud za vhodné zdůraznit následující skutečnosti. S ohledem na znění
kasační stížnosti, ale i na předchozí podání stěžovatelky v dané věci, Nejvyšší správní
soud upozorňuje, že řízení před tímto soudem je řízení m ve správním soudnictví,
které je ovládáno mj. i přezkumnou zásadou. Rozsah přezkumné pravomoci soudu
je tak dán nejenom kasačními tvrzeními stěžovatelky, ale rovněž i samotnou podstatou
správního soudnictví jako takového. Nejvyššímu správnímu soudu proto nepřísluší
vyjadřovat se k otázce samotného základu vlastnického práva, tj. který ze dvou uvedených
vlastníků je vlastníkem „skutečným“. Tento výrok může vyslovit jen soud v civilní větvi
v rámci určovací žaloby. Nejvyšší správní soud je tak v dané věci oprávněn přezkoumat
pouze postup katastrálního a správního orgánu s ohledem na jejich povinnosti stanovené
zákonem. Nejvyšší správní soud se rovněž nemůže vyjadřovat k otázce možných
trestněprávních důsledků jednání správních orgánů či Obce Jičíněves v dané věci,
k falzifikaci smlouvy či tvrzenému nátlaku na právní předchůdce stěžovatelky ohledně
převodu předmětných nemovitostí v roce 1967, k neoprávněnému užívání nemovitostí,
ke skutečnosti, zda byla kupní smlouva uložena ve Státním archívu v Jičíně, k datům
narození právních předchůdců stěžovatelky, k typu razítka použitého na smlouvě
či k jiným náležitostem této smlouvy. Tyto tvrzené skutečnosti však mohou stěžovatelce
posloužit pro případné další řízení v rámci civilního soudnictví.
Klíčovým je proto v dané věci posouzení, jakou formou (způsobe m) mělo být
právo vtělené do listiny nazvané „Kupní smlouva“ vyhotovené dne 9. 10. 1967 zohledněno
v katastru nemovitostí. Zda formou vkladu, jak tvrdí stěžovatelka, či formou záznamu,
jak tvrdí a současně i jak bylo učiněno katastrálním úřadem.
V rozhodnutí katastrálního úřadu ze dne 14. 7. 2003, č. j. OR-296/2003-604/2,
kterým katastrální úřad neprovedl opravu údajů v katastru nemovitostí odstraněním
duplicitního zápisu (jak požadovala stěžovatelka), tento uvedl, že „dle Směrnice ministerstva
spravedlnosti a ministerstva zemědělství, lesního a vodního hospodářství č. 21 ze dne 19. 5. 1964 č. j.
297/64-MS-Ok a č. j. 61 516/64-MZ-práv, která nabyla účinnosti dne 1. 6. 1964, nepodléhají
registraci smlouvy o převodu nemovitostí do socialistického společenského vlastnictví, a to bez ohledu
na druh nemovitosti a povahu osobního nebo soukromého vlastnického vztahu převodce k převáděné
nemovitosti. V případě, že nebyl dosud proveden zápis smlouvy v dřívější evidenci nemovitostí,
pak katastrální úřad zapíše do katastru nemovitostí vlastníka dle takové smlouvy záznamem podle
§7 zákona č. 265/1992 Sb.“. Dále Katastrální úřad v Jičíně uvedl, že vzhledem
k této formě zápisu zkoumal listinu jen dle ust. §8 odst. 1 zákona o zápisech vlastnických
a jiných věcných práv k nemovitostem, když mu nepříslušelo přezkoumávat např. pravost
podpisů na smlouvě.
V rozhodnutí o odvolání ze dne 28. 2. 2006 pak správní orgán dodává, že v dané
věci byl proveden záznam, neboť vlastnické právo k nemovitosti, která byla předmětem
smlouvy ze dne 9. 10. 1967, přešlo na Československý stát převzetím věci (smlouva
nepodléhala registraci státním notářstvím). Protože záznam nemá konstitutivní účinky,
existence práva na jeho provedení nezávisí.
Ohledně této otázky obsažené explicitně ve stížní námitce krajský soud na str. 10
napadeného rozsudku obsáhle cituje z rozhodnutí správního orgánu. Tato citace však dle
názoru Nejvyššího správního soudu nedává na předmět sporu jednoznačnou odpověď.
Je z ní patrný jen názor správního orgánu, který však byl účastníkům soudního řízení
znám, nikoliv hodnocení této otázky soudem. Jestliže krajský soud pouze obecně
konstatuje, že s uvedeným názorem se plně ztotožnil, není toto konstatování dostatečné
pro soudní přezkum. Jestliže krajský soud v této souvislosti odkazuje na judikát
Nejvyššího správního soudu č. 1350 uveřejněný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu pod č. 11/2007, je nutno zdůraznit, že tento se týkal jiného skutkového
a právního případu a není proto možno ho zobecněně použít v dané věci. Podstatou
soudního přezkumu je totiž důkladné vypořádání se se všemi žalobními či kasačními
námitkami, nejenom prosté konstatování o jejich důvodnosti či nedůvodnosti tak,
jak to v dané věci učinil krajský soud, a to obzvláště za situace, kdy předmětná námitka
je pro danou věc klíčová. Nezaujal-li tedy krajský soud v dané věci jasné stanovisko,
z jakého důvodu byl žalovaný oprávněn zohlednit předložení listiny Obcí Jičíněves
v katastru nemovitostí záznamem, když obecným principem vkladu práva do katastru
nemovitostí je vkladové řízení, rozhodnutí krajského soudu je z tohoto důvodu
v této části nepřezkoumatelné a shora uvedená stížní námitka stěžovatelky
je tudíž důvodná.
Další stížní bod stěžovatelky se týkal povahy listiny - kupní smlouvy. Nejvyšší
správní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že žádný správní orgán či soud
v předcházejícím řízení netvrdil, že by tato listina nebyla smlouvou, ale rozhodnutím
správního orgánu, jak dovozuje stěžovatelka ve své kasační stížnosti. Ze skutečnosti,
že katastrální úřad zapsal převod vlastnického práva záznamem, nelze dovozovat,
že by se tento domníval, že nabývacím titulem není smlouva, ale rozhodnutí správního
orgánu. Katastrální úřad totiž nepoužil při zápisu vlastnického práva ust. §7 zákona
o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem samostatně,
nýbrž ve spojení s ust. §15 a §16 citovaného zákona.
Stěžovatelka dále napadá platnost samotné kupní smlouvy pro důvod
specifikovaný v ust. §47 odst. 1 a 2 občanského zákoníku . Předně je třeba zdůraznit,
že toto ustanovení občanského zákoníku v době vzniku kupní smlouvy neplatilo
v podobě, v jaké je uváděna stěžovatelkou. V rozhodné době bylo jeho znění následující:
„Jestliže se účastníci v předepsané formě shodli na obsahu smlouvy a k jejímu vzniku je třeba ještě
rozhodnutí příslušného orgánu, jsou svými projevy vázáni až do tohoto rozhodnutí. Je-li rozhodnutí
záporné, ke smlouvě nedojde.“ Kdežto po novele provedené zákonem č. 131/1982 Sb. znělo
tak, jak uvádí stěžovatelka. Z tohoto důvodu je tato její námitka nedůvodná.
Stěžovatelka rovněž rozporuje platnost souhlasného prohlášení učiněného
podle ust. §36 odst. 5 písm. a) a odst. 6 prováděcí vyhlášky dne 14. 12. 2005 Obecním
úřadem Jičíněves a Obcí Jičíněves. Toto prohlášení však osvědčovalo skutečnost,
že vlastnické právo k předmětné nemovitosti přešlo z České republiky na Obec Jičíněves
na základě ust. §1 odst. 1 zákona o přechodu věcí do majetku obcí citovaného výše.
Jestliže tedy Obecní úřad Jičíněves a Obec Jičíněves pokládaly kupní smlouvu z roku 1967
za platnou, vycházely logicky z toho, že na jejím základě přešlo vlastnické právo
k pozemku na Československou, resp. Českou republiku. Proto v tomto řízení není
na místě dovolávat se neplatnosti uvedeného prohlášení, neboť prostým tvrzení m jistých,
byť i závažných, skutečností stěžovatelkou nelze dospět k závěru o neplatnosti prohlášení.
Primárním předpokladem této neplatnosti je totiž neplatnost kupní smlouvy;
ta však nebyla prokázána, resp. k důvodům, které uvádí stěžovatelka, Nejvyššímu
správnímu soudu nepřísluší se vyjadřovat. Proto je tento stížní bod nedůvodný.
V dalším stížním bodě nesouhlasí stěžovatelka s názorem krajského soudu ohledně
právní povahy institutu opravy chyby v katastrálním operátu. Povahu tohoto institutu
vyčerpávajícím způsobem vyložil zvláštní senát zřízený zákonem č. 131/2002 Sb.,
o rozhodování některých kompetenčních sporů, ve svém usnesení ze dne 2. 9. 2004,
č. j. Konf 62/2003 - 15, ze kterého citoval již krajský soud. Z tohoto rozhodnutí
je vhodné ocitovat zejména následující pro spornou věc rozhodující pasáže: „Institut opravy
chyb v katastrálním operátu slouží k uvedení údajů katastru do souladu s listinami založenými ve sbírce
listin; není prostředkem k rozhodování o správnosti zápisu věcného práva k nemovitostem a opravou chyb
v katastrálním operátu se tak nemění právní vztahy k nemovitostem … rozhodováním v řízení o opravě
chyb v katastrálním operátu se řeší pouze otázka, kdo bude evidován jako vlastník určitých nemovitostí
v katastru. Rozhodnutí z takového řízení vzešlé tak nemá hmotněprávní, nýbrž jen evidenční účinky.“
Jestliže dále Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 4. 8. 2005, č. j. 2 Aps 3/2004 - 42,
www.nssoud.cz, vyjádřil, že „pokud Nejvyšší správní soud akceptoval příslušnost soudu činného
ve správním soudnictví ve věcech přezkumu rozhodnutí správního orgánu o opravě údajů v katastrálním
operátu podle §8 zákona ČNR č. 344/1992 Sb., katastrálního zákona, je tím zároveň vysloveno,
že v takovém správním řízení se rozhoduje o veřejných subjektivních právech fyzických i právnických osob
ve smyslu §2 s. ř. s. V opačném případě by příslušnost správních soudů postrádala jakékoliv racionální
opodstatnění.“ , když tuto myšlenku zopakoval i v rozsudku ze dne 18. 7. 2007,
č. j. 7 As 53/2006 - 111, v žádném případě tím nezamýšlel (a ani to tak nebylo vyjádřeno),
že by katastrální úřady v rámci řízení o opravě chyby v katastrální operátu mohly
odstraňovat spory týkající se vlastnického práva. K jejich pravomoci posuzovat platnost,
resp. náležitosti, smlouvy se Nejvyšší správní soud vyjádřil již výše s tím, že je třeba
rozlišovat i typ řízení o zápisu vlastnického práva, neboť pro každý z nich byly zákonem
stanoveny jiné pravomoci správního úřadu. Krajský soud tedy zhodnocením
předmětného institutu tak, jak bylo uvedeno v jeho rozsudku, nepochybil; ani tento stížní
bod tak není důvodný.
Jestliže stěžovatelka dále odkazuje na nález pléna Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS 11/99, tento na danou věc skutkově nedopadá, neboť se týká otázek vkladu
vlastnického práva do katastru nemovitostí a povinností katastrálního orgánu spojených
s vkladovým řízením.
Stěžovatelka dále uvádí, že v dané věci nebyl dodržen postup daný ust. §3 zákona
č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí, ve znění platném pro projednávanou věc,
a že nebyl předložen žádný důkaz o tom, že by evidence geodézie nebyla v roce 1967
v souladu se skutečným stavem. S ohledem na ust. §104 odst. 4 s. ř. s. a §109 odst. 4
s. ř. s. Nejvyšší správní soud k tomuto tvrzení pro jeho novost nepřihlíží.
Nejvyšší správní soud se dále pro naprostou obecnost a nekonkrétnost nezabýval
tvrzením stěžovatelky „že soud v řízení nebyl nestranný, čemuž nasvědčují i soudem uvedené repliky“.
Jestliže stěžovatelka v úvodu kasační stížnosti uvádí, že „jednání u soudu bylo uskutečněno dne
20. 12. 2007 a trvalo cca 45 minut. Žalobkyni nebylo umožněno bližší vyjádření k napadenému
rozhodnutí, včetně zákonného odůvodnění. Soud toto odůvodnil tím, že je vše uvedené ve spisu a soud
obsah spisu zná …“, jedná se o pouhé prohlášení stěžovatelky, ze kterého nedovozuje
žádné zkrácení na svých právech; proto ani k tomuto se Nejvyšší správní soud nevyjádřil.
Závěr kasační stížnosti obsahuje návrh stěžovatelky na přikázání věci k dalšímu
řízení Městskému soudu v Praze, k němu Nejvyšší správní soud s ohledem na dikci
ust. §9 s. ř. s. nepřihlédl, neboť tento byl uplatněn až poté, co byl o vydáno napadené
rozhodnutí, a v době, kdy již toto bylo pravomocné (tj. až v kasační stížnosti). Z důvodu
hospodárnosti řízení činí Nejvyšší správní soud vyjádření k této otázce touto formou.
Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí soudu přezkoumal v souladu
s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil a
stěžovatelka ve své kasační stížnosti. Ze všech shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší
správní soud k závěru, že kasační stížnost je v jedné ze stížních námitek důvodná.
Proto dle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc
mu současně vrátil k dalšímu řízení, v němž je tento soud podle odst. 3 téhož ustanovení
vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu. O věci přitom rozhodl bez jednání
postupem dle §109 odst. 1 s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší
správní soud zpravidla bez jednání.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne Krajský soud v Hradci
Králové - pobočka v Pardubicích v novém rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. června 2008
JUDr. Radan Malík
předseda senátu