ECLI:CZ:NSS:2016:9.AS.63.2016:43
sp. zn. 9 As 63/2016 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové
a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce: Lesy České
republiky, s.p., se sídlem Přemyslova 1106/19, Hradec Králové, zast. Mgr. Jakubem Kotrbou,
advokátem se sídlem Těšnov 1059/1, Praha 1, proti žalovanému: Úřad pro ochranu
hospodářské soutěže, se sídlem třída Kpt. Jaroše 1926/7, Brno, proti rozhodnutí předsedy
Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 1. 12. 2014, č. j. ÚOHS-R221/2013/VZ-
25246/2014/323/BRy, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 16. 3. 2016, č. j. 62 Af 11/2015 – 130,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 3. 2016, č. j. 62 Af 11/2015 – 130,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
[1] Podanou kasační stížností se žalovaný (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví
uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým bylo zrušeno
rozhodnutí jeho předsedy ze dne 1. 12. 2014, č. j. ÚOHS-R221/2013/VZ-
25246/2014/323/BRy, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Tímto rozhodnutím byl zamítnut
rozklad žalobce a potvrzeno rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne
15. 7. 2013, č. j. ÚOHS-S338/2012/VZ-13234/2013/512/JHl (dále jen „prvostupňové
rozhodnutí“).
[2] Výrokem I. prvostupňového rozhodnutí bylo rozhodnuto, že se žalobce dopustil
správního deliktu podle §120 odst. 1 písm. a) zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o veřejných zakázkách“), tím, že v rozporu s §44
odst. 1 tohoto zákona nevymezil v zadávací dokumentaci předmět veřejné zakázky „Dodávky
osobních ochranných pracovních prostředků (rámcová smlouva)“ v podrobnostech nezbytných
pro zpracování nabídky, když předmět veřejné zakázky vymezil pouze vzorovým košem, avšak
měl v úmyslu objednávat i zboží ve vzorovém koši neuvedené, přičemž tento postup mohl
podstatně ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky, a dne 25. 10. 2010 uzavřel smlouvu s vybraným
uchazečem. Výrokem II. prvostupňového rozhodnutí bylo rozhodnuto, že se žalobce dopustil
správního deliktu podle §120 odst. 1 písm. a) zákona o veřejných zakázkách tím, že nedodržel
postup stanovený v §82 odst. 2 tohoto zákona, když dne 25. 10. 2010 uzavřel rámcovou smlouvu
s vybraným uchazečem v rozporu s návrhem rámcové smlouvy obsaženým v nabídce tohoto
vybraného uchazeče, přičemž tento postup mohl podstatně ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky.
Za spáchání uvedených správních deliktů byla žalobci uložena pokuta ve výši 500 000 Kč.
I. Vymezení věci
[3] Krajský soud v napadeném rozsudku konstatoval, že správní delikt podle §120 odst. 1
písm. a) zákona o veřejných zakázkách má 3 znaky, a to 1) zadavatel nedodržel postup stanovený
zákonem pro zadání veřejné zakázky, 2) tím podstatně ovlivnil nebo mohl ovlivnit výběr
nejvhodnější nabídky, a 3) uzavřel smlouvu na veřejnou zakázku. Všechny tyto znaky musí být
splněny kumulativně.
[4] V posuzované věci je nesporné splnění třetího znaku; smlouva na veřejnou zakázku byla
uzavřena dne 25. 10. 2010.
[5] První znak byl rovněž v obou případech splněn, neboť dle krajského soudu žalobce
porušil §44 odst. 1 i §82 odst. 2 zákona o veřejných zakázkách. K porušení §44 odst. 1 zákona
o veřejných zakázkách soud uvedl, že žalobce v zadávací dokumentaci konkretizoval plnění
pouze ve vztahu k vzorovému koši, prostřednictvím něhož se v rámci hodnocení nabídek
hodnotila nabídková cena za situace, kdy ani jinde v zadávacích podmínkách nebyl celý předmět
plnění vymezen, pak předmět veřejné zakázky (nad rámec těch položek, které byly součástí
vzorového koše) nestanovil žalobce coby zadavatel, nýbrž určen byl dodavatelem v závislosti
na jeho nabídce, odvislé od jeho aktuálního sortimentu (žalobce v zadávací dokumentaci uvedl,
že je oprávněn „objednávat zboží v plné šíři sortimentu uvedeného uchazečem v příloze č. 1 rámcové smlouvy
Ceník kompletního sortimentu“). Předmět veřejné zakázky tedy nebyl stanoven jednotně ve vztahu
ke všem dodavatelům, nebyl tedy jednotně vymezen ve vztahu ke všem nabídkám, které
dodavatelé podali, a pak jednotlivé nabídky, byť jimi dodavatelé „naceňovali“ tytéž položky
odpovídající obsahu vzorového koše, nebyly, pokud jde o předmět plnění, jenž měl být následně
promítnut do smlouvy na veřejnou zakázku (a po dobu účinnosti této smlouvy dodáván),
nabídkami vzájemně reálně porovnatelnými. Závěr žalovaného ohledně §44 odst. 1 zákona
o veřejných zakázkách tedy obstojí.
[6] Porušen byl i §82 odst. 2 zákona o veřejných zakázkách. Jestliže smlouva uzavřená
s vybraným uchazečem obsahuje v rámci předmětu i další položky než ty, které byly součástí jeho
nabídky, pak smlouva skutečně neodpovídala jejímu návrhu tvořícímu součást nabídky vybraného
uchazeče.
[7] Ohledně splnění druhého ze znaků správního deliktu v případě porušení §44 odst. 1
zákona o veřejných zakázkách vyšel stěžovatel v prvostupňovém rozhodnutí z toho, že pokud
by žalobce vymezil předmět veřejné zakázky v podrobnostech nezbytných pro zpracování
nabídky, mohl obdržet nabídky od více a jiných dodavatelů, kteří obchodují s poptávaným
sortimentem, neboť zkresleně konkretizovaný (resp. nevymezený) předmět veřejné zakázky mohl
způsobit, že poptávané plnění přestalo být pro dodavatele zajímavé, a proto nepodali
v zadávacím řízení nabídku. Ohledně splnění druhého ze znaků správního deliktu v případě
porušení §82 odst. 2 zákona o veřejných zakázkách prvostupňové rozhodnutí žádnou
argumentaci neobsahuje, pouze v bodu 57. je uvedeno, že od prvního deliktu se odvíjely další
nestandardní kroky, které vyústily ve spáchání dalšího správního deliktu.
[8] V napadeném rozhodnutí předseda stěžovatele ohledně splnění druhého ze znaků
správního deliktu doplnil, že je v obecné rovině možné dovodit, že k ovlivnění výběru
nejvhodnější nabídky dojde vždy, pokud by byl okruh potenciálních dodavatelů omezen
způsobem odporujícím zákonu o veřejných zakázkách, tedy lze dovodit, že každý postup
zadavatele, který v rozporu se zákonem ovlivní počet potenciálních dodavatelů, je postupem,
který buď podstatně ovlivní nebo může ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky, a odkázal
na prvostupňové rozhodnutí; ohledně splnění druhého ze znaků správního deliktu v případě
porušení §82 odst. 2 zákona o veřejných zakázkách pak ještě odkázal na bod 61. prvostupňového
rozhodnutí (které toliko sumarizačně odkazuje na jiné body prvostupňového rozhodnutí, jež
se ovšem věnovaly porušení §44 odst. 1), na bod 57. prvostupňového rozhodnutí s tím,
že ke splnění druhého ze znaků správního deliktu došlo „na stejném základu“, a na bod 58.
prvostupňového rozhodnutí (který se však splněním znaků správního deliktu nijak konkrétně
nezabývá).
[9] Argumentace splněním druhého ze znaků správního deliktu je tedy založena pouze
na tom, že žalobce mohl obdržet nabídky od více a jiných dodavatelů, pokud by zákon
o veřejných zakázkách neporušil (ve vztahu k porušení §44 odst. 1 takto výslovně, ve vztahu
k porušení §82 odst. 2 argumentací „na stejném základu“).
[10] Pokud jde o otázku, zda odůvodnění splnění druhého ze znaků správního deliktu
ve vztahu k porušení §44 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách může být odůvodněním
vztahujícím se též k porušení §82 odst. 2 zákona o veřejných zakázkách, pak z odůvodnění ani
jednoho po sobě vydaných rozhodnutí není zřejmé, jak by se uzavření smlouvy v rozporu
s nabídkou mohlo promítnout v účasti jiných dodavatelů v zadávacím řízení. Pokud by se mělo
promítnout coby důsledek porušení §44 odst. 1 (stěžovatel uvádí, že od prvního deliktu
se odvíjely další nestandardní kroky), pak by konstrukce, kterou použil stěžovatel, nasvědčovala
spíše spáchání jednoho správního deliktu (porušením §44 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách),
jehož důsledkem by pak bylo, že žalobce odebíral plnění, které od počátku v rámci předmětu
veřejné zakázky nepožadoval. Další úvahy v tomto směru by již ovšem byly spekulací, neboť
ve vztahu k porušení §82 odst. 2 zákona o veřejných zakázkách ani jedno z postupně vydaných
rozhodnutí žádné konkrétní odůvodnění splnění druhého ze tří znaků správního deliktu
neobsahuje – a není tedy z pohledu soudu s čím polemizovat.
[11] Pokud jde o splnění druhého ze znaků správního deliktu ve vztahu k porušení §44
odst. 1 zákona o veřejných zakázkách, pak tu z konstrukce stěžovatele plyne, že tento znak má
za splněný hypotetickou možností, že nebýt nedostatečného vymezení předmětu veřejné zakázky,
mohli nabídku podat i ti dodavatelé, kteří ji nepodali. Porušení §44 odst. 1 zákona o veřejných
zakázkách však není postupem, který by svojí podstatou bezprostředně mířil na omezení počtu
dodavatelů, kteří měli reálnou možnost se zadávacího řízení účastnit, zároveň konstrukce
založená na hypotetické možnosti vlivu nedostatečného vymezení předmětu veřejné zakázky
na počet dodavatelů, kteří podali nabídky, není založena na žádném skutkovém základu. Jestliže
stěžovatel tvrdí, že je-li okruh potenciálních dodavatelů omezen, vede to vždy nejméně
k možnosti ovlivnění výběru nejvhodnější nabídky, pak z napadeného rozhodnutí nevyplývá,
proč by v posuzované věci mělo porušení §44 odst. 1 vést k omezení okruhu dodavatelů. Měla-li
by stejná konstrukce platit i v případě správního deliktu spáchaného porušením §82 odst. 2
zákona o veřejných zakázkách, pak rovněž z napadeného rozhodnutí nevyplývá, proč by porušení
§82 odst. 2 zákona o veřejných zakázkách mělo vést k omezení okruhu dodavatelů. Za zcela
„samozřejmý“ důsledek to ani v jednom z těchto dvou případů pokládat nelze.
[12] Pokud by vždy měla pro naplnění druhého znaku správního deliktu postačovat hypotéza,
podle níž „může existovat“ dodavatel, který byl od podání nabídky odrazen nesprávným
postupem zadavatele, pak by se zcela ztrácel rozdíl mezi porušením zákona o veřejných
zakázkách (jež je prvním ze tří znaků správního deliktu) a jeho kvalifikovanou formou
(jež je druhým ze tří znaků správního deliktu). Absolutní přijetí takové konstrukce by znamenalo,
že nejde o znaky dva, nýbrž jeden. Takto však §120 odst. 1 písm. a) zákona o veřejných
zakázkách konstruován není a takto nemohl být zamýšlen ani zákonodárcem; rozdíl mezi
„pouhým“ porušením zákona a kvalifikovaným porušením, jež (po uzavření smlouvy) dosahuje
takové míry závažnosti, že se již jedná o správní delikt, plyne i z toho, že pro splnění druhého
ze tří znaků správního deliktu nepostačí možnost jakéhokoli ovlivnění, nýbrž ovlivnění
podstatného. Přijetí uvedené konstrukce by navíc znamenalo rezignaci na zkoumání nejen
formální, nýbrž i materiální stránky správního deliktu.
[13] Neobsahuje-li skutková podstata správního deliktu podle §120 odst. 1 písm. a) zákona
o veřejných zakázkách domněnku, v jejímž důsledku by pro určité druhy porušení tohoto zákona
mělo být automaticky dovozováno splnění některého z tam uvedených znaků, pak dovození
všech znaků uvedeného správního deliktu musí mít reálnou oporu ve skutkových zjištěních
a splnění žádného z nich nelze dovozovat výlučně na základě skutkových domněnek.
[14] Do určité míry zjednodušený přístup ke druhému ze tří znaků správního deliktu může mít
své opodstatnění nejvýše tam, kde je zcela nepochybné, že skutečně existují dodavatelé, kteří byli
schopni předmět veřejné zakázky realizovat, kteří v zadávacích řízeních s obdobným předmětem
plnění zpravidla nabídky podávají a u nichž lze individualizovanou úvahou založenou
na skutkových zjištěních dovozovat sice hypotetickou, přesto však konkretizovanou příčinnou
souvislost mezi postupem zadavatele a nepodáním nabídky, jež by mohla být hodnocena
výhodněji než nabídky v zadávacím řízení podané. Podobně zjednodušený přístup by také mohl
být akceptován v případech, kdy by celé řízení o správním deliktu bylo vedeno k podnětu
dodavatele, který již v podnětu samotném argumentoval příčinnou souvislostí mezi konkrétním
postupem zadavatele a nepodáním své nabídky. Podobně zjednodušený přístup by též mohl
obstát v případech, kdy pochybení zadavatele spočívalo v tom, že podle zákona o veřejných
zakázkách vůbec nepostupoval, ačkoli takovou povinnost měl, při tom zadavatelova poptávka
se týkala běžného plnění, jež na trhu dodává řada dodavatelů.
[15] V posuzované věci je však situace jiná, neboť stěžovatelem jednoduše dovozená
hypotéza existence jiných dodavatelů nevyplývá ani ze samotného charakteru ustanovení, která
měl žalobce porušit, ani ze skutkového podkladu, jenž byl stěžovatelem opatřen. Pak není žádné
opory ke konstatování, že nebýt porušení §44 odst. 1 a §82 odst. 2 zákona o veřejných
zakázkách, mohl by žalobce obdržet výhodnější nabídku, než byla nabídka vybraného uchazeče.
Za prokázaný tedy nelze považovat druhý ze znaků správního deliktu podle §120 odst. 1 písm. a)
zákona o veřejných zakázkách, a to ani ve vztahu k porušení §44 odst. 1, ani ve vztahu
k porušení §82 odst. 2 tohoto zákona.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření ke kasační stížnosti
[16] Proti rozsudku krajského soudu brojí stěžovatel kasační stížností, jejíž důvody podřazuje
pod §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[17] Stěžovatel v kasační stížnosti nejprve obsáhle odcitoval závěry uvedené v prvostupňovém
a napadeném rozhodnutí a zopakoval, v čem spatřoval naplnění druhého znaku správního deliktu
v případě porušení §44 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách. Následně konstatoval, že ovlivnění
výběru nejvhodnější nabídky, jakožto důsledek porušení/nedodržení postupu stanoveného
zákonem, může působit ve dvou rovinách. Tou první je rovina uvnitř daného zadávacího řízení,
která se týká užší soutěže o veřejnou zakázku mezi uchazeči, kteří podali nabídku. Druhou je
rovina, která je vně zadávacího řízení a v níž probíhá širší hospodářská soutěž mezi potenciálními
dodavateli. Zákon o veřejných zakázkách není nastaven striktně tak, že nedodržení konkrétního
postupu může vždy působit buď v jedné nebo ve druhé rovině, a to proto, že některá nedodržení
mohou působit na ovlivnění výběru nejvhodnější nabídky v obou rovinách. Takovým případem
je i nedodržení postupu stanoveného v §44 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách. Nedodržení
tohoto postupu může působit jak uvnitř zadávacího řízení, tedy z hlediska hodnocení nabídek,
které nejsou vzájemně porovnatelné, tak navenek, neboť nedostatek spočívající v nedostatečném
vymezení předmětu veřejné zakázky může ovlivnit potenciální dodavatele v jejich rozhodnutí
podat nabídku do zadávacího řízení. Za situace, kdy zadávací dokumentace nedostatečně
vymezuje předmět veřejné zakázky, lze považovat za logický a odpovídající závěr, že by
potenciální uchazeči mohli přistoupit k podání nabídky, pokud by znali skutečnou strukturu i
rozsah předmětu plnění.
[18] Pokud krajský soud vychází z toho, že poručení §44 odst. 1 zákona o veřejných
zakázkách nemíří bezprostředně na ovlivnění počtu uchazečů v zadávacím řízení, pak se jedná
o nesprávný dílčí závěr, který krajský soud nijak neodůvodnil. Stěžovatel má dále za to,
že se rozsudek může jevit jako částečně vnitřně rozporný, když soud uvádí, že „porušení §44
odst. 1 není postupem, který by svojí podstatou bezprostředně mířil na omezení počtu dodavatelů“, přičemž však
nevyloučil, že by k omezení počtu dodavatelů porušením tohoto ustanovení dojít nemohlo.
Rozsudek je dále vnitřně rozporný z důvodu rozporu citované pasáže s navazujícím textem
v závorce, kde soud uvádí, že následek omezení počtu dodavatelů může být naplněn i v případě,
kdy je jasně, avšak nedůvodně úzce vymezen předmět veřejné zakázky. Situaci, kdy by zadavatel
vymezil předmět veřejné zakázky přesně, avšak nedůvodně úzce, je možno považovat právě
za porušení §44 odst. 1, přičemž za takovou situaci lze v zásadě považovat i projednávaný
případ. Rozsudek krajského soudu je tedy nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost.
[19] Stěžovatel má dále za to, že jeho závěr o naplnění druhého znaku skutkové
podstaty správního deliktu je založen na skutkovém stavu zjištěném ve správním řízení,
a to na následujících zjištěních: 1) předpokládaná hodnota plnění rámcové smlouvy byla
v zadávací dokumentaci stanovena částkou 11 000 000 Kč bez DPH; 2) zadavatel vymezil pro
účely hodnocení nabídek vzorový koš, který obsahoval 228 položek; 3) příloha k nabídce
vybraného uchazeče – Ceník kompletního sortimentu, obsahovala celkem 998 položek; 4) příloha
k uzavřené rámcové smlouvě – Ceník kompletního sortimentu, obsahovala celkem 1086 položek;
5) celková částka, kterou zaplatil zadavatel vybranému uchazeči, činila 34 789 838 Kč včetně
DPH; 6) za 88 položek, které nebyly součástí nabídky vybraného uchazeče, zadavatel zaplatil
23 996 657 Kč včetně DPH.
[20] Závěr ohledně naplnění druhého znaku skutkové podstaty správního deliktu stojí na tom,
že pokud by potenciální dodavatelé věděli, co bude skutečně předmětem plnění veřejné zakázky,
mohli se rozhodnout podat svoje nabídky. Za situace, kdy zadavatel vymezil pouze část plnění
formou vzorového koše, který obsahoval 228 položek, avšak převážnou část finančních
prostředků ve skutečnosti vynaložil na plnění, které vůbec nebylo ve vzorovém koši
specifikováno, úvaha o naplnění druhého znaku správního deliktu obstojí. Tyto závěry stojí
na logické úvaze vyplývající ze zjištěného skutkového stavu a odpovídají základním
ekonomickým předpokladům. Pokud potencionální dodavatel zvažuje podání nabídky na základě
vymezení předmětu plnění v zadávací dokumentaci a je prokázáno, že takové vymezení není
dostatečné, pak takové nedodržení zákona je jistě způsobilé ovlivnit rozhodnutí potencionálních
dodavatelů o tom, zda podají své nabídky. Pokud by totiž a contrario tito dodavatelé věděli,
že ve skutečnosti bude zadavatel odebírat jiné plnění, než uvádí ve vzorovém koši, mohli
by se rozhodnout tak, že předmět veřejné zakázky je pro ně zajímavý a podají nabídku.
[21] Ve vztahu k naplnění druhého znaku deliktu spáchaného porušením §82 odst. 2 zákona
o veřejných zakázkách stěžovatel v prvé řadě uvádí, že prvostupňové rozhodnutí a rozhodnutí
předsedy tvoří nedílný celek, a pokud je v rozhodnutí předsedy uvedeno, že naplnění druhého
znaku správního deliktu vymezeného ve výroku II. spočívá na stejném základu jako u správního
deliktu vymezeného ve výroku I., pak je pro posouzení otázky naplnění tohoto znaku podstatné
to, co bylo uvedeno v bodech 33 a 34 prvostupňového rozhodnutí. Příloha uzavřené smlouvy
obsahovala o 88 položek více, než obsahovala příloha návrhu smlouvy obsažená v nabídce.
Je tedy zřejmé, že skutečný předmět plnění veřejné zakázky se lišil od toho, co zadavatel stanovil
v zadávacích podmínkách a nakonec i od toho, co bylo v zadávacím řízení soutěženo, protože
oněch 88 položek, za které zadavatel zaplatil většinu peněz, tvořilo plnění, které vůbec nebylo
nabídnuto v rámci nabídek. Pokud by ovšem vymezil předmět veřejné zakázky v souladu s §44
odst. 1 zákona o veřejných zakázkách a pak v souladu s §82 odst. 2 tohoto zákona uzavřel
smlouvu dle toho, co bylo nabídnuto vybraným uchazečem, pak by mohl obdržet nabídky od více
a jiných dodavatelů, kteří obchodují s poptávaným sortimentem. Porušením §82 odst. 2 zákona
o veřejných zakázkách zadavatel způsobil to, že skutečný předmět veřejné zakázky nebyl
v konečném důsledku v zadávacím řízení z velké části ani soutěžen, neboť zadavatel objednával
plnění, které nebylo součástí nabídky vybraného uchazeče.
[22] Stěžovatel dále namítá, že správní delikt vymezený v §120 odst. 1 písm. a) zákona
o veřejných zakázkách je deliktem ohrožovacím. V této souvislosti odkazuje na teorii trestního
práva, nález Ústavního soudu ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 46/06, a rozhodnutí Nejvyššího
soudu ve věci sp. zn. 1 Tzn 2/96. Z uvedených judikátů jednoznačně vyplývá, že pro spáchání
ohrožovacího deliktu postačí, je-li zákonem chráněný zájem pouze ohrožen, škodlivý následek
nemusí nutně nastat. Potencialitu vzniku škodlivého následku, tedy vlivu na výběr nejvhodnější
nabídky, ze své podstaty nelze nade vší pochybnost prokázat. Podstatou ohrožovacího deliktu
je právě to, že nemusí být prokázán vznik škodlivého následku.
[23] Stěžovatel souhlasí s tím, že závěry o naplnění potenciality podstatného ovlivnění výběru
nejvhodnější nabídky je třeba založit na skutkových okolnostech případu tak, aby hypotéza
takové potenciality měla v těchto okolnostech srozumitelnou oporu. Nelze však dovodit,
že takovou potencialitu musí jakkoliv prokazovat, když se v zásadě vždy bude jednat o určitou
kvalifikovanou úvahu, která bude logickým a přesvědčivým způsobem vysvětlovat, z jakých
důvodů došlo k možnosti podstatného ovlivnění výběru nejvhodnější nabídky.
[24] Rozsudek krajského soudu je pro stěžovatele naprosto překvapivý, a to z hlediska
dosavadní rozhodovací praxe krajského soudu, kdy se v žádném z dosud vydaných
rozsudků v tomto smyslu soud nevyjadřoval. Naopak naplnění druhého znaku skutkové podstaty
správního deliktu vykládal ve shodě s tím, co tvrdí stěžovatel (k tomuto odkazuje na rozsudky
krajského soudu ze dne 26. 9. 2012, č. j. 31 Af 23/2012 – 40, a ze dne 20. 3. 2012,
č. j. 62 Af 58/2010 – 159, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2013,
č. j. 9 Afs 78/2012 – 28). Stěžovatel má za to, že měl krajský soud v napadeném rozsudku
vysvětlit, proč se od své dosavadní rozhodovací praxe odchýlil.
[25] Závěrem stěžovatel poukazuje na praktické důsledky aplikace závěrů uvedených
v napadeném rozsudku, neboť, pokud by měl dokládat možnost vlivu na výběr nejvhodnější
nabídky, musel by provádět rozsáhlé dokazování a zjišťovat existenci potenciálních dodavatelů
na území celé Evropské unie.
[26] S ohledem na výše uvedené navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek
krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[27] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 16. 5. 2016 obsáhle argumentuje proti
jednotlivým námitkám stěžovatele. Zdůrazňuje, že stěžovatel v projednávané věci neprokázal
možnost podstatného ovlivnění výběru nejvhodnější nabídky. Nejeví se jako pravděpodobné,
že by neuvedení některých dílčích položek v rámci vymezení předmětu dodávek, při současném
stanovení zadávací podmínky, že budou odebírány osobní ochranné prostředky v celé
šíři sortimentu vybraného dodavatele, některého z potencionálních dodavatelů mohlo odradit
od účasti v zadávacím řízení. Skutkový stav zjištěný stěžovatelem je založen pouze
na hypotézách, nikoliv na skutečných zjištěních.
[28] Ve vztahu k deliktu spočívajícímu v porušení §82 odst. 2 zákona o veřejných zakázkách
není dle žalobce zřejmé, jak by mohlo porušení tohoto ustanovení podstatně ovlivnit výběr, navíc
za situace, kdy se jedná o postup, který následuje po výběru nejvhodnější nabídky. Takový
následný postup tudíž logicky ani nemůže mít vliv na postup či skutečnosti, které tomuto
postupu předchází.
[29] Považuje za chybný závěr stěžovatele, že u ohrožovacích deliktů nelze prokázat možnost
vzniku škodlivého následku a tento škodlivý následek prokázán být nemusí. Škodlivým
následkem je v daném případě možnost podstatného ovlivnění jakožto znaku správního deliktu,
který je nutné prokázat vždy. Navrhuje zamítnutí kasační stížnosti.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[30] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a za stěžovatele jedná pověřená osoba ve smyslu §105 odst. 2 s. ř. s. Poté přezkoumal napadený
rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil
při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
[31] Soud se nejprve zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného rozhodnutí. Vlastní
přezkum rozhodnutí krajského soudu je totiž možný pouze za předpokladu, že splňuje kritéria
přezkoumatelnosti. Tedy, že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek
relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč krajský soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku
rozhodnutí. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí je natolik závažnou vadou, že k ní soud přihlíží
i bez námitky z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.).
[32] Veškerá výše uvedená kritéria napadené rozhodnutí splňuje. Jedná se o srozumitelné
rozhodnutí opřené o dostatek relevantních důvodů. Je z něj zcela zřejmé, proč krajský soud
rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí.
[33] Ve vztahu k nepřezkoumatelnosti stěžovatel konkrétně namítá jednak částečnou vnitřní
rozpornost, kdy má za to, že soud na jednu stranu uvedl, že „[p]orušení §44 odst. 1 ZVZ však není
postupem, který by svojí podstatou bezprostředně mířil na omezení počtu dodavatelů“, avšak zároveň
nevyloučil, že by k omezení počtu dodavatelů porušením tohoto ustanovení dojít nemohlo.
Nejvyšší správní soud žádný rozpor neshledal. Závěr, že porušení §44 odst. 1 zákona o veřejných
zakázkách bezprostředně nemíří na omezení počtu dodavatelů, nijak nevylučuje, že by porušením
tohoto ustanovení k omezení počtu dodavatelů v některých případech mohlo dojít. Soud tedy
nekonstatoval, že by porušením tohoto ustanovení nikdy nemohlo dojít k omezení počtu
dodavatelů, ale pouze to, že toto ustanovení (resp. jeho porušení) bezprostředně neimplikuje
omezení počtu dodavatelů.
[34] Stěžovatel dále spatřuje rozpor mezi závěrem soudu, že „[p]orušení §44 odst. 1 ZVZ však
není postupem, který by svojí podstatou bezprostředně mířil na omezení počtu dodavatelů, kteří měli reálnou
možnost se zadávacího řízení účastnit“, a následným textem v závorce, kde soud uvedl „jako by tomu
mohlo být kupř. u sice jasně, avšak nedůvodně úzkého vymezení předmětu plnění nebo u nepřiměřeně přísných
požadavků na prokázání kvalifikace, což by v obou případech eliminovalo dodavatele ze soutěže o získání veřejné
zakázky, a působilo tak diskriminačně“. Dle stěžovatele je možno přesné avšak nedůvodně úzké
vymezení předmětu plnění považovat právě za porušení §44 odst. 1 zákona o veřejných
zakázkách, přičemž za takovou situaci lze v zásadě považovat i projednávaný případ.
[35] Podle §44 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách je zadávací dokumentace soubor
dokumentů, údajů, požadavků a technických podmínek zadavatele vymezujících předmět veřejné
zakázky v podrobnostech nezbytných pro zpracování nabídky. Za správnost a úplnost zadávací
dokumentace odpovídá zadavatel.
[36] Nejvyšší správní soud žádný rozpor neshledal. Jasné a přesné, avšak nedůvodně úzké
vymezení předmětu veřejné zakázky (lze si představit např. situaci, kdy by zadavatel u veřejné
zakázky na nákup osobních automobilů stanovil bezdůvodně technické podmínky takovým
způsobem, že by je splňovaly pouze automobily jedné značky od jediného výrobce) by nebylo
porušením §44 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách (nic takového netvrdí ani krajský soud),
neboť by byl předmět veřejné zakázky vymezen v podrobnostech nezbytných pro zpracování
nabídky. Tento předmět by byl však vymezen příliš úzce a tudíž diskriminačně. Tvrzení
stěžovatele, že v projednávané věci se v zásadě jedná o případ přesného avšak neodůvodněně
úzkého vymezení předmětu veřejné zakázky, považuje soud za zjevně účelové.
Z prvostupňového i napadeného rozhodnutí zcela jasně vyplývá, že stěžovatel spatřoval
pochybení zadavatele v tom, že předmět plnění veřejné zakázky nebyl v zadávací dokumentaci
dostatečně vymezen (v podrobnostech nezbytných pro zpracování nabídky). Toto vyplývá
i z jiných částí kasační stížnosti.
[37] Stěžovatel dále namítá, že krajský soud neodůvodnil svůj dílčí závěr, že porušení §44
odst. 1 zákona o veřejných zakázkách nemíří bezprostředně na ovlivnění počtu uchazečů
v zadávacím řízení. Nejvyšší správní soud připouští, že tento dílčí závěr krajského soudu není
v napadeném rozsudku podrobněji odůvodněn. Jedná se však o dílčí závěr učiněný na základě
textu právní normy obsažené v §44 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách, kdy soud dospěl
k závěru, že porušení této normy bezprostředně nemá za následek ovlivnění počtu uchazečů
v zadávacím řízení. Jedná se tedy o pouhé zhodnocení textu právní normy a posouzení, jaké má
porušení této normy následky. Povinnost soudu řádně odůvodnit své rozhodnutí nelze pojímat
tak široce, že by byl soud povinen do nekonečna odůvodňovat své jednotlivé dílčí závěry
(z povahy věci to ani není možné). Napadený rozsudek je jako celek řádně odůvodněn
a jednoznačně z něj vyplývá, proč krajský soud zrušil rozhodnutí stěžovatele. Jedná se tedy
o rozsudek splňující kritéria přezkoumatelnosti.
[38] Stěžovatel rovněž vytýká krajskému soudu, že nevysvětlil, proč se odchýlil od své
dosavadní rozhodovací praxe (v této souvislosti poukazuje na rozsudky č. j. 31 Af 23/2012 – 40
a č. j. 62 Af 58/2010 – 159), kde dospěl k opačným závěrům, než v napadeném rozsudku.
Stěžovatel považuje napadený rozsudek z tohoto důvodu za naprosto překvapivý.
[39] Nejvyšší správní soud z evidence rozhodnutí správních soudů ověřil obsah uvedených
rozsudků, v nichž krajský soud skutečně ve vztahu ke správnímu deliktu podle §120 odst. 1
písm. a) zákona o veřejných zakázkách dospěl k závěru, že může jít o poruchový nebo
i ohrožovací delikt a že pro naplnění skutkové podstaty postačí potencionální možnost podání
výhodnější nabídky, přičemž tuto možnost výhodnější nabídky coby hypotézu nelze prokazovat.
Tyto závěry jsou tedy v přímém rozporu s tím, co uvedl krajský soud v odůvodnění napadeného
rozsudku.
[40] Skutečnost, že krajský soud nevysvětlil, proč se odchýlil od závěrů uvedených ve svých
předchozích rozsudcích, nemůže být sama o sobě důvodem pro zrušení napadeného rozsudku,
neboť krajský soud svůj názor jasně odůvodnil. I když se odchýlil od svých některých
předchozích rozsudků, odkázal na jiné, které jeho závěry podle jeho názoru podporují (zejména
rozsudek ze dne 2. 6. 2014, č. j. 30 Af 55/2012 – 75). Je nepochybné, že soudní judikatura
se postupem času vyvíjí, a to lze v řadě případů považovat za pozitivní. Se stěžovatelem lze
souhlasit v tom smyslu, že změna soudní judikatury by neměla navozovat nepřehlednost
a nepředvídatelnost soudních rozhodnutí a tím i chaos v řadách jejich adresátů. Předvídatelnost
práv a soudního rozhodování je jedním ze základních prvků principu právní jistoty, bez jehož
respektování si právní stát nelze představit. Za podstatné Nejvyšší správní soud považuje
to, že zde existovala i jiná než stěžovatelem uváděná rozhodnutí, na které ostatně krajský soud
odkázal, a že rozsudek krajského soudu obsahuje odůvodněné závěry a argumenty.
[41] Nejvyšší správní soud se následně zabýval věcným posouzením sporu, tj. otázkou
prokazování možnosti ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky u správních deliktů dle §120 odst. 1
písm. a) zákona o veřejných zakázkách.
[42] Podle §120 odst. 1 písm. a) zákona o veřejných zakázkách se zadavatel dopustí správního
deliktu tím, že nedodrží postup stanovený tímto zákonem pro zadání veřejné zakázky, přičemž
tím podstatně ovlivnil nebo mohl ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky, a uzavře smlouvu
na veřejnou zakázku.
[43] Výkladem tohoto ustanovení se Nejvyšší správní soud zabýval v rozsudku ze dne
25. 7. 2013, č. j. 9 Afs 78/2012 – 28, podle něhož „Nejvyšší správní soud se ztotožnil s úvahou krajského
soudu o možnosti získání zakázky jiným dodavatelem, resp. o dalších možných dodavatelích, kteří se mohli
do zadávacího řízení přihlásit, neboť znění zadávací dokumentace je pro potenciální dodavatele klíčové.
V projednávané věci je podstatné znění ustanovení §120 odst. 1 písm. a) zákona o veřejných zakázkách, dle
něhož se zadavatel dopustí správního deliktu tím, že nedodrží postup stanovený tímto zákonem pro zadání veřejné
zakázky, přičemž tím podstatně ovlivnil nebo mohl ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky, a uzavře smlouvu
na veřejnou zakázku. Ze zákonného znění přitom expressis verbis plyne, že ke spáchání deliktu dojde, i pokud
porušením zákona zadavatel pouze mohl ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky. Ze zákona je tedy zřejmé, že postačí
pouhá potencialita podstatného ovlivnění výběru nejvhodnější nabídky. Žalovaný tyto skutečnosti dle správního
spisu zkoumal dostatečně. Především na demonstrativním výpočtu hodnocení nabídek za použití různých vzorců
dovodil, že v posuzovaném případě mohlo neuvedením způsobu hodnocení nabídek v zadávací dokumentaci dojít
k tomu, že se do řízení přihlásil nižší počet dodavatelů, nebo že nemusel být vybrán ten dodavatel, se kterým byla
uzavřena smlouva. Kasační námitky stěžovatele tedy nejsou důvodné, neboť k naplnění formální stránky deliktu
skutečně došlo.“
[44] V rozsudku ze dne 28. 6. 2016, č. j. 4 As 61/2016 – 34, se Nejvyšší správní soud zabýval
deliktem dle §120 odst. 1 písm. a) zákona o veřejných zakázkách ve znění do 31. 12. 2009
(zadavatel se dopustí správního deliktu tím, že nedodrží postup stanovený tímto zákonem pro zadání veřejné
zakázky, přičemž tento postup podstatně ovlivnil nebo mohl ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky, a uzavře smlouvu
s uchazečem podle §82). Mezi tímto zněním a zněním účinným od 1. 1. 2010 není podstatného
rozdílu, lze proto z níže citovaných závěrů uvedených v tomto rozsudku plně vycházet.
[45] Nejvyšší správní soud v rozsudku sp. zn. 4 As 61/2016 konstatoval, že „nelze přisvědčit
požadavku krajského soudu, aby stěžovatel zevrubně prokazoval, že v inkriminované době existoval konkrétní
dodavatel, který se předmětného výběrového řízení nemohl zúčastnit jen proto, že žalobce jako zadavatel předmětné
veřejné zakázky v rozporu se zněním §56 odst. 3 ZVZ zkrátil dobu, ve vztahu k níž měl takový dodavatel
předložit příslušné reference. V takovém případě by totiž stěžovatel fakticky neprokazoval ohrožení výběru
nejvhodnější nabídky, ale již samotné v reálu skutečné porušení povinnosti vybrat nejvhodnější nabídku. Jak totiž
Krajský soud v Brně v rozsudcích ze dne 26. 9. 2012, č. j. 31 Af 23/2012 – 40, a ze dne 20. 3. 2012,
č. j. 62 Af 58/2010 – 159, správně uvedl, skutková podstata předmětného správního deliktu zahrnuje jak
poruchový, tak i ohrožovací delikt. V případě, že správní orgán, tedy stěžovatel, shledá, že se v daném případě
jedná o ohrožovací formu správního deliktu, nelze faktický vznik škody z logiky věci nijak prokazovat. Pokud
by totiž správní orgán toto ohrožení právem chráněného zájmu blíže prokazoval, ve skutečnosti by jeho
dokazování směřovalo k tomu, do jaké míry došlo ke skutečné poruše u tohoto právem chráněného zájmu,
v konkrétní věci, zda tu skutečně byla výhodnější nabídka jiného dodavatele, který od jejího podání ustoupil pouze
z důvodu chybného stanovení kvalifikačních předpokladů. Nejvyšší správní soud se v tomto směru ztotožňuje
s názorem stěžovatele, že takové dokazování by bylo nepřiměřeně obtížné či přímo někdy i nemožné, neboť by bylo
nutné oslovit blíže neurčený okruh jiných dodavatelů nacházejících se často na velkém území. Takové dokazování
by proto bylo často za hranicí možností správního orgánu a mohlo by vést k nemožnosti účinného postihování
porušení povinností zadavatelů dle ustanovení §120 odst. 1 písm. a) ZVZ.“
[46] Devátý senát neshledal důvody se od výše citované judikatury v projednávané věci
odchýlit. Lze tedy uzavřít, že stěžovatel není u ohrožovací formy správního deliktu dle §120
odst. 1 písm. a) zákona o veřejných zakázkách (nezákonným postupem zadavatele mohl být
ovlivněn výběr nejvhodnější nabídky) povinen prokazovat, že zde existoval konkrétní dodavatel,
který by se, nebýt pochybení zadavatele, zadávacího řízení zúčastnil a mohl podat výhodnější
nabídku. Postačí, aby stěžovatel v rozhodnutí učinil kvalifikovanou úvahu, z níž bude logickým
a srozumitelným způsobem vyplývat, proč v důsledku pochybení zadavatele mohlo dojít
k ovlivnění výběru nejvhodnější nabídky, tj. k ohrožení soutěže o veřejnou zakázku.
[47] V projednávané věci stěžovatel v prvostupňovém rozhodnutí k deliktu spočívajícímu
v porušení §44 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách uvedl, že „[t]oto jednání zadavatele mohlo
ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky, neboť pokud by zadavatel vymezil předmět veřejné zakázky v podrobnostech
nezbytných pro zpracování nabídky (tedy všechny později poptávané položky), mohl obdržet nabídky od více
a jiných dodavatelů, kteří obchodují s poptávaným sortimentem (pokud by ho zadavatel důsledně vymezil). Tím,
že zadavatel vymezil pouze vzorový koš pro potřeby hodnocení nabídek, mohl u dodavatelů vzbudit dojem,
že objednávky zadavatele se budou týkat pouze a především sortimentu uvedeného ve vzorovém koši, což by při
detailním rozepsání kompletního poptávaného sortimentu zadavatelem nebylo ani tak na závadu, na rozdíl
od předmětného zadávacího řízení, kdy dodavatelé neměli možnost získat žádné další indicie, co bude předmětem
jednotlivých objednávek zadavatele. Takto zkresleně konkretizovaný (resp. nevymezený) předmět veřejné zakázky
(pouze prostřednictvím vzorového koše) mohl způsobit, že poptávané plnění přestalo být pro potenciální dodavatele
zajímavé, a proto nepodali v zadávacím řízení nabídku. Přičemž při vymezení celého předmětu veřejné zakázky
nelze vyloučit, že by získal výhodnější ceny jednotlivých položek (…). Nabídky podané jednotlivými uchazeči
v předmětném zadávacím řízení mohl zadavatel vzájemně hodnotit, jelikož vzorový koš (jehož ocenění bylo
předmětem hodnocení) byl jasně vymezený. Nicméně jednotlivé nabídky nebyly vzájemně porovnatelné z hlediska
předmětu plnění, jelikož zadavatel si v zadávacích podmínkách vymínil právo poptávat i zboží, které nevymezil
v zadávacích podmínkách, ale které uchazeč nabídne nad rámec zadavatelem vymezeného zboží. Pro ilustraci
uvádí Úřad příklad, kdy zadavatel v rámci zadávacího řízení vymezí předmět veřejné zakázky na dodávku
automobilů pouze automobily o obsahu motoru 1,2 a 1,4 (či nižší třídy), tyto také jsou předmětem hodnocení,
ale pak v rámci plnění poptává i automobily o obsahu motoru např. 1,6 a 2,0 (či vyšší třídy), což jistě může
ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky, jelikož pokud by zadavatel v zadávacích podmínkách přesně vymezil všechen
sortiment (všechny auta či ochranné pracovní prostředky), potenciální uchazeči by si mohli udělat konkrétní
představu o předmětu plnění veřejné zakázky a zvážit tak svou účast. Pro některé dodavatele je například
dodávka aut o objemu motoru 1,2 a 1,4 (či nižší třídy) méně zajímavá, než kdyby mohli dodávat také
automobily vyšší třídy (a také dražší) o objemu 1,6 a 2,0. Stejně tak to platí i pro ochranné pracovní prostředky“.
Předseda žalovaného se v napadeném rozhodnutí se závěry prvostupňového rozhodnutí plně
ztotožnil.
[48] Nejvyšší správní soud považuje úvahu stěžovatele ohledně naplnění druhého znaku
skutkové podstaty správního deliktu dle §120 odst. 1 písm. a) zákona o veřejných zakázkách
spočívajícího v porušení §44 odst. 1 tohoto zákona za srozumitelnou a logickou. Pokud
by zadavatel v zadávací dokumentaci konkrétně a přesně vymezil veškeré osobní ochranné
pracovní prostředky, které hodlal na základě zadávané rámcové smlouvy v budoucnu poptávat,
mohl by obdržet i nabídky od jiných dodavatelů než těch, kteří nabídku v zadávacím řízení podali
(resp. nelze obdržení nabídek od jiných dodavatelů vyloučit). Pro tyto jiné dodavatele by totiž
mohla být dodávka osobních ochranných pracovních prostředků nevymezených ve vzorovém
koši zajímavá, a pokud by měli potřebné informace o veškerých osobních ochranných
pracovních prostředcích, které zadavatel hodlal na základě rámcové smlouvy pořizovat, mohli
by se rozhodnout nabídku v zadávacím řízení podat. Nesprávným postupem zadavatele tedy
mohlo dojít k podstatnému ovlivnění výběru nejvhodnější nabídky.
[49] Ve vztahu ke správnímu deliktu spočívajícímu v porušení §82 odst. 2 zákona o veřejných
zakázkách krajský soud konstatoval, že ani jedno z postupně vydaných rozhodnutí žádné
konkrétní odůvodnění splnění druhého ze tří znaků správního deliktu neobsahuje. Pouze
v napadeném rozhodnutí předsedy stěžovatele je uvedeno, že potencialita ovlivnění výběru
nejvhodnější nabídky spočívala na stejném základu jako u deliktu spočívajícího v porušení §44
odst. 1 zákona o veřejných zakázkách.
[50] S uvedeným závěrem krajského soudu se nelze ztotožnit. Je pravdou,
že v prvostupňovém rozhodnutí v části nazvané „K uzavření smlouvy v rozporu s návrhem smlouvy
obsaženým v nabídce vybraného uchazeče“ (odstavce 37 až 43) není skutečně uvedeno nic konkrétního
ve vztahu k naplnění druhého znaku správního deliktu (což je třeba stěžovateli vytknout). Z části
nazvané „Uložení sankce“, konkrétně z odstavců 58 a 60, je však zřejmé, v čem stěžovatel spatřoval
naplnění druhého znaku skutkové podstaty tohoto správního deliktu.
[51] V odstavci 58 prvostupňového rozhodnutí stěžovatel mimo jiné konstatoval, že porušení
§82 odst. 2 zákona o veřejných zakázkách „zase směřuje k vymezení předmětu veřejné zakázky, jelikož
zadavatel nakonec uzavřel rámcovou smlouvu na sortiment, který vybraný uchazeč ve své nabídce nenabízel,
zadavatel tedy ani po podle jeho názoru „úplném a jasném“ vymezení předmětu veřejné zakázky neobdržel návrh
rámcové smlouvy, který by obsahoval takový sortiment, který by byl podle jeho představ, proto si musel tento návrh
upravit a následně uzavřít rámcovou smlouvu v rozporu s návrhem smlouvy uvedeným v nabídce. I když se jednalo
pouze o rozdíl v 88 položkách, celkový objem takto proplacených objednávek nakonec činil cca dvě třetiny celkově
proplacené sumy, lze se tedy oprávněně domnívat, že pokud by těchto 88 položek (minimálně 10
nejexponovanějších) bylo vymezeno v zadávacích podmínkách, případně součástí vzorového koše a tak předmětem
hodnocení, a kterýkoliv dodavatel je tak mohl náležitě ocenit, mohl zadavatel obdržet výhodnější nabídky a hlavně
nabídky i jiných uchazečů. Právě rozpor v těchto 88 položkách způsobil, že návrh rámcové smlouvy předložený
vybraným uchazečem se stal pouze nezávaznou částí nabídky, když zadavatel nakonec převážně poptával plnění,
které nebylo v nabídce uvedeno.“ V odstavci 60 prvostupňového rozhodnutí pak stěžovatel shrnuje,
že „[o]bě výše uvedená pochybení (pozn. porušení §44 odst. 1 a §82 odst. 2 zákona o veřejných
zakázkách) jsou natolik závažná, že v jejich důsledku zadavatel na základě uzavřené rámcové smlouvy poptával
plnění, které nejenže nebylo specifikováno v zadávacích podmínkách, ale také nebylo součástí nabídky vybraného
uchazeče, zadavatel tedy v rámci plnění rámcové smlouvy postupoval, jako by žádné zadávací řízení neproběhlo
a plnění (sortiment) stanovil dodatečně (viz uzavření rámcové smlouvy v rozporu s návrhem rámcové smlouvy).“
[52] Předseda stěžovatele pak v napadeném rozhodnutí v odstavci 49 poukázal „na odůvodnění
napadeného rozhodnutí v odstavcích 57 a 58, kde se Úřad zabývá tím, že právě delikt spáchaný ve výroku I vedl
ke spáchání deliktu vymezeného ve výroku II., neboť oba správní delikty jsou odvislé od zadavatelem nesprávně
vymezeného předmětu veřejné zakázky a u obou tak potencialita ovlivnění výběru nejvhodnější nabídky spočívala
na stejném základu.“
[53] Nejvyšší správní soud má za to, že ze shora citovaných závěrů uvedených
v prvostupňovém rozhodnutí (i přesto, že se jedná o závěry, které se primárně vztahují
k ukládané sankci) srozumitelně a logicky vyplývá, v čem stěžovatel spatřuje naplnění druhého
znaku správního deliktu spočívajícího v porušení §82 odst. 2 zákona o veřejných zakázkách. Tyto
závěry je nutno v dalším řízení věcně přezkoumat a v intencích shora uvedeného posoudit jejich
důvodnost.
IV. Závěr
[54] Na základě výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s.
zrušil rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V souladu s §110 odst. 4 s. ř. s.
je krajský soud vázán právním názorem uvedeným v tomto rozhodnutí. V dalším řízení krajský
soud posoudí důvodnost závěrů stěžovatele ohledně naplnění druhého znaku správního deliktu
spočívajícího v porušení §82 odst. 2 zákona o veřejných zakázkách a bude se zabývat zbývající
žalobní argumentací.
[55] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí,
jak je stanoveno v §110 odst. 3 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2016
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu