infUsTakto, infUsVec2, errUsPouceni, errUsDne,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 21.10.2008, sp. zn. Pl. ÚS 46/06 [ nález / VÝBORNÝ / výz-2 ], paralelní citace: N 176/51 SbNU 163 [ 22/2009 Sb. ] dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2008:Pl.US.46.06.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

Obecně závazná vyhláška města Mariánské Lázně č. 12/1993, o veřejném pořádku v lázeňském městě Mariánské Lázně

Právní věta Z hlediska vymezení rozsahu samostatné působnosti obce je třeba respektovat prostor, který zákonodárce svojí regulací vyňal ze samostatné působnosti obce, jež je zároveň lázeňským místem. I v tomto případě platí, že pokud by nebylo možné oddělit předmět a cíl regulace obecně závazné vyhlášky a lázeňského statutu, byla by příslušná regulace obsažená v obecně závazné vyhlášce v rozporu s §35 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s §28 odst. 3 zákona č. 164/2001 Sb., o přírodních léčivých zdrojích, zdrojích přírodních minerálních vod, přírodních léčebných lázních a lázeňských místech a o změně některých souvisejících zákonů (lázeňský zákon). Městu Mariánské Lázně nelze upřít pravomoc činit opatření k zajištění veřejného pořádku i ve vnitřním lázeňském území, neboť jinak by obci, která je zároveň lázeňským místem, nezbýval k úpravě místních záležitostí veřejného pořádku žádný prostor.
ECLI:CZ:US:2008:Pl.US.46.06.1
sp. zn. Pl. ÚS 46/06 Nález Nález pléna Ústavního soudu složeného z předsedy soudu Pavla Rychetského a soudců Stanislava Balíka, Františka Duchoně, Vlasty Formánkové, Vojena Güttlera, Pavla Holländera, Ivany Janů, Vladimíra Kůrky, Dagmar Lastovecké, Jiřího Muchy, Jana Musila, Jiřího Nykodýma, Miloslava Výborného a Michaely Židlické ze dne 21. října 2008 sp. zn. Pl. ÚS 46/06 ve věci návrhu ministra vnitra Mgr. Františka Bublana na zrušení obecně závazné vyhlášky města Mariánské Lázně č. 12/1993 o veřejném pořádku v lázeňském městě Mariánské Lázně, za účasti Ministerstva vnitra a města Mariánské Lázně (nález byl vyhlášen pod č. 22/2009 Sb.). I. Ustanovení čl. 3 odstavce druhého, čl. 4 odstavce prvního věty druhé ve slovech "a nesmí rušit veřejný pořádek nebo noční klid, který je vymezen od 2200 hod. do 600 hod.", čl. 4 odstavce prvního věty třetí ve slovech "a hřbitovy", čl. 5 odstavce druhého písm. a), b), g) ve slově "odpad", písm. h), ch), čl. 6 odstavce třetího, odstavce čtvrtého ve slovech "a najíždění na chodníky motorovými vozidly, ať z důvodu skládání a nakládání nebo parkování", čl. 7 odstavce druhého písm. a), b), e) ve slovech "uzávěrům plynu, vody apod.", písm. g), h), i), j) a čl. 9 obecně závazné vyhlášky města Mariánské Lázně č. 12/1993 o veřejném pořádku v lázeňském městě Mariánské Lázně se ruší dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů. II. Ve zbytku se návrh zamítá. Odůvodnění: I. 1. Návrhem, co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se ministr vnitra České republiky (dále jen "navrhovatel") domáhal zrušení obecně závazné vyhlášky města Mariánské Lázně č. 12/1993 o veřejném pořádku v lázeňském městě Mariánské Lázně (dále též jen "vyhláška"), jejíž znění (pozn. red.: včetně drobných pravopisných a jiných nepřesností) je následující (poznámka pod čarou č. 1): 2. "Obecně závazná vyhláška č. 12/1993 o veřejném pořádku v lázeňském městě Mariánské Lázně Městské zastupitelstvo města Mariánské Lázně schvaluje v souladu s ustanovením §16 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, tuto obecně závaznou vyhlášku Čl. 1 Všeobecná ustanovení Příznivé lázeňské prostředí se zachová pouze při dodržování určitých podmínek a z toho odvozených zásad chování všech subjektů, které se v lázeňském místě nacházejí. Základním pramenem upravujícím chování občanů, právnických osob a institucí i úřadů na vymezeném území je statut lázeňského místa Mariánské Lázně. Obecně závazná vyhláška o veřejném pořádku je svým způsobem provádějící vyhláška k tomuto statutu. Čl. 2 Lázeňské místo Mariánské Lázně zahrnuje: a) vnitřní lázeňské území a b) vnější lázeňské území Vnitřní lázeňské území slouží lázeňskému provozu a převážně pro ubytování lázeňských hostů a jiných návštěvníků lázeňského města. Nacházejí se zde lázeňská zařízení a lázeňské domy v blízkosti nejdůležitějších přírodně léčivých pramenů. Proto jsou zde stanovena zpřísněná pravidla chování konkrétně vymezena touto vyhláškou. Hranice vnitřního lázeňského území je přesně určena statutem lázeňského místa Mariánských Lázní. OBRÁZEK - mapa Čl. 3 Provoz ve městě a lázeňská sezóna 1. Ve vnitřním lázeňském území mohou být zásadně umístěna jen ta zařízení, která slouží přímo, či nepřímo lázeňskému provozu, dále takové podniky, obchody a zařízení, která neruší klid a veřejný pořádek. Zvláště není dovoleno umisťovat zde podniky poskytující sexuální služby. Jiné zábavní podniky, jako například diskotéky a jiné musí být zajištěny tak, aby ani v nejmenším nerušily svým provozem a vším, co s tím souvisí občany žijící v sousedství a blízkém okolí. 2. Ve vnitřním i vnějším lázeňském území musí být provoz všech zařízení (restaurační, obchodní, reklamní) tichý, nevtíravý, zdraví neškodný a nesmí rušit klid občanů a návštěvníků města. Zakazuje se průjezd hlučných dopravních prostředků a používání zvukových znamení, hlučný zpěv, okřikování apod. Není dovoleno vysílat slovní nebo hudební produkce z obchodů, bytů nebo jiných zařízení na ulici a veřejná prostranství. 3. Ve vnitřním lázeňském území je zakázáno umisťovat a povolovat velkoplošná reklamní, propagační a informační zařízení o celkové ploše nad 1 m2. Výjimku tvoří: - umístění a povolení informačního zařízení, které úrovní svého estetického zpracování obohatí prostředí místa - vyvěšení příležitostních textilních transparentů nejdříve 14 dní před konáním propagované akce a jejich sejmutí nejpozději následující den po skončení akce. - označení objektu o tom, že se v něm nachází provozovna - vyznačení jména objektu na jeho fasádě Povinnost opatřit si příslušné povolení není tímto ustanovením dotčena. 4. Provoz ve městě Mariánské Lázně je značně ovlivněn v době lázeňské sezóny, která se zahajuje druhou sobotu v květnu a končí koncem září každého kalendářního roku. Městský úřad je oprávněn omezit svými rozhodnutími zahájení stavební či jiné činnosti, která může zkomplikovat dodržování lázeňského klidu a pořádku ve městě v letním období. Čl. 4 Chov a držení psů, koček, hospodářských a jiných zvířat 1. Ve vnitřním lázeňském území se zakazuje volné pobíhání psů a koček. Zvířata musí být buď přenášena nebo voděna a opatřena náhubky a nesmí rušit veřejný pořádek nebo noční klid, který je vymezen od 22.00 hod. do 6.00 hod. Rovněž je zakázáno přivádět zvířata na lázeňskou kolonádu, dětská hřiště a pískoviště, na koupaliště a hřbitovy. Majitelé psů a koček jsou povinni při znečištění veřejných prostranství těmito zvířaty obnovit čistotu a hygienu. 2. Ve vnitřním lázeňském území se nepovoluje chov různého domácího zvířectva, jako např. chov skotu a prasat a králíků, nutrií a různého domácího ptactva, jakož i holubů. Čl. 5 Dodržování čistoty veřejných prostranství 1. Veřejná prostranství jsou vymezena vyhláškou Městského úřadu o poplatcích za užívání veřejného prostranství. 2. Na veřejném prostranství je zakázáno: a) odhazovat smetí, papíry, obaly, zbytky jídel a ovoce a jiné odpadky a plivat na zem b) znečišťovat veřejná prostranství splaškovými vodami nebo jinými znečišťujícími tekutinami a nečistotami c) vyklepávat nebo kartáčovat z oken nebo balkónů směřujících na hlavní příjezdovou ulici šatstvo a jiné předměty d) poškozovat trávníky a květinové záhony, užívání veřejných sadů a parků je v zásadě omezeno jen na vyznačené cesty e) výlep a přibíjení plakátů na celém území města zabezpečuje pověřená organizace na místech k tomu určených f) jízda na kolech, motocyklech nebo autech po parkových cestách g) spalovat předměty, odpad a shrabané listí na dvorech, zahrádkách a jiných volných prostranstvích h) odkládat a skladovat nepotřebné předměty a vytvářet nepovolené skládky ch) ponechávat trvale nepojízdná motorová vozidla na ulicích a veřejných prostranstvích i) stanovat a tábořit mimo vyhrazené prostory j) pokud jsou rozmístěny nádoby na tříděný odpad, je stanovena povinnost využívat těchto kontejnerů Čl. 6 Podmínky pro jízdu motorových vozidel 1. Užívání pozemních komunikací účastníky silničního provozu je obecně upraveno vyhláškou federálního ministerstva vnitra (k dnešnímu dni č. 99/1989 Sb.) 2. Dále platí vyhláška města Mar. Lázně, která upravuje místní provoz na pozemních komunikacích ve vybraném území města Mariánské Lázně. 3. Vedle těchto obecně závazných nařízení je zakázáno účastníkům silničního provozu znečišťovat komunikace a veřejná prostranství, zejména nesmí rozjíždět hromádky sněhu, bláta, rozstřikovat kaluže apod. Dále mají povinnost umožňovat čištění chodníků, pozemních komunikací, veřejných prostranství, odvoz odpadků a prováděcí zásobování. V případě znečištění pozemních komunikací je účastník silničního provozu povinen okamžitě závadu odstranit. 4. V celém území města je zakázán vjezd na parkové a zelené plochy, mytí a údržba motorových vozidel na veřejných prostranstvích, bezdůvodné ponechávání motoru stojícího vozidla v chodu a najíždění na chodníky motorovými vozidly, ať z důvodu skládání a nakládání nebo parkování. Čl. 7 Zvláštní užívání veřejného prostranství 1. Používat veřejné prostranství nad obvyklou míru nebo k jinému účelu, než pro který je určeno lze jen na základě povolení příslušného odboru městského úřadu. Toto povolení nenahrazuje rozhodnutí stavebního úřadu o přípustnosti stavby, popř. jiného povolení. 2. Každý, komu bylo povoleno zvláštní užívání veřejného prostranství je povinen: a) používat veřejné prostranství tak, aby bylo co nejméně odnímáno svému účelu b) zaplatit předepsaný poplatek vyměřený příslušným odborem městského úřadu c) zabránit poškození veřejného prostranství a jeho zařízení d) zabránit znečišťování okolí e) ponechat volný přístup ke kanalizačním vpustím, uzávěrům plynu, vody apod., umožňovat příslušné organizaci udržování a označování hydrantů f) sypké materiály a malta musí být skladovány v přepravních nebo skladovacích bednách nebo ohrazeny bedněním, popř. pokropeny aby nedocházelo k roznášení materiálu větrem, či vodou po okolí, k neohrazeným staveništím musí být stavební hmoty a materiál přiváženy až bezprostředně před jejich zpracováním, stavební suť musí být denně odvážena, pokud není skladována v kontejnerech k tomu účelu přistavených g) provést veškerá opatření pro zajištění bezpečnosti uživatelů veřejného prostranství h) používat jen vyhrazený prostor a dodržovat stavební podmínky ch) po ukončení užívání veřejného prostranství uvést na svůj náklad vše do původního stavu i) užívat veřejné prostranství za účelem stánkového nebo pultového prodeje je zakázáno kromě míst k tomu účelu zvlášť určených (tržnice), výjimky povoluje rada města j) instalovat informační reklamní a propagační zařízení lze jen na základě územního a stavebního povolení Čl. 8 Udržování čistoty veřejného prostranství servisní službou Za čistotu veřejného prostranství odpovídá příslušná k tomu účelu vytvořená služba, která je povinna: a) zabezpečit prostředky potřebné pro čištění, soustavně dohlížet na dodržování čistoty a pořádku b) zajišťovat pravidelné čištění veřejného prostranství c) zajišťovat sjízdnost vozovek a schůdnost cest, zvláště v zimním období, pravidelně a organizovaně odklízet sníh, provádět posyp povrchu vozovek bezprašnými, zdrsňujícími hmotami, výjimečně i chemickými prostředky, nikoliv však na území chráněné krajinné oblasti d) opatřit dostatečný počet odpadových košů a kontejnerů na tříděný odpad a vhodně je rozmístit, pravidelně vyprazdňovat a pečovat o jejich údržbu prostřednictvím příslušné služby e) pečovat, aby odpadky, pokud nejsou určeny ke spalování, k dalšímu zpracování nebo k jinému využití, byly odváženy pouze na určená místa f) pro odvoz popela a odpadků z vnitřního lázeňského území se stanoví doba od 600 hod. do 800 hod. Čl. 9 Povinnosti vlastníků nemovitostí při údržbě nájemních domů a přilehlých chodníků a) Vlastník domu je povinen starat se o technický stav objektu tak, aby nejen nájemníci domu, ale i ostatní občané nebyli vystaveni nebezpečí újmy na zdraví nebo škody na majetku. Je např. povinen v zimním období v případě potřeby odstraňovat ze střechy a balkónů rampouchy. b) Vlastník (pronajímatel) stanoví výkon práv a povinností nájemcům, které nevyplývají z obecně závazných právních norem, ale souvisí se způsobem užívání bytu, v nájemní smlouvě. Upraví zejména užívání společných nebytových prostor a zařízení domu, jako např. sušení prádla, rozsah a pracovní cyklus úklidu společných prostor, užívání klíčů od domu atd. c) Vlastník domu (správce) odpovídá za čistotu přilehlých chodníků. Odstraňuje závady ve schůdnosti chodníků přilehlých k nemovitosti (tj. závady neumožňující bezpečnou chůzi ani při zvýšené opatrnosti chodců), pokud tyto závady vznikly znečištěním, náledím nebo sněhem. d) Vlastník nemovitosti určuje stanoviště nádob na domovní odpad s přihlédnutím k technickým možnostem odvozu a je odpovědný za čistotu na stanovištích odpadních nádob. V zimním období je povinen zabezpečit přístup k odpadním nádobám tak, aby mohl být proveden odvoz. e) Čištěním chodníků se rozumí zametání a kropení, odstraňování bláta, odpadků a jiných nečistot, odklízení sněhu a posypávání chodníků bezprašnými hmotami, které zdrsňují náledí. f) Hlavní čištění musí být ukončeno do 7. hodiny ranní a musí být provedeno tak, aby chodci tím byli co nejméně obtěžováni. Je-li nutné, je třeba chodník čistit kdykoliv během dne, to platí zejména při zajišťování bezpečné schůdnosti chodníků v zimním období. Smetky z chodníků se ukládají do sběrných nádob na odpadky, sníh se ponechává na okraji chodníku při kraji vozovek, nepřihrnuje se ke stromům nebo sloupům a je nutné dbát, aby nebyly zataraseny přechody přes komunikace, příjezdy a vjezdy do budov, hydranty, plochy potřebné k nakládání nebo skládání zboží a přístupy k pouličním zařízením. Čl. 10 Závěrečná ustanovení 1. Porušení této vyhlášky bude stíháno jako přestupek podle zákona č. 200/1990 Sb. v novelizovaném znění. Při zjištění porušení této vyhlášky bude vykonávat svoji pravomoc i městská policie a příp. ukládat i blokové pokuty. 2. Tato vyhláška byla schválena na jednání Městského zastupitelstva města Mariánské Lázně dne 10.června 1993 a nabývá účinnosti patnáctým dnem následujícím po dni vyhlášení. 3. Tímto dnem pozbývá účinnosti dosavadní vyhláška o dodržování lázeňského režimu a čistoty v lázeňském městě Mariánské Lázně ze dne 22.9.1983. 1. zástupce starosty starosta" 3. Podle navrhovatele je vyhláška v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, zákonem č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), či jednotlivými zákony, které věcně zahrnují materii upravenou vyhláškou, a to z těchto důvodů: - v čl. 1 město prohlašuje, že vyhláška je svým způsobem prováděcí vyhláškou k lázeňskému statutu pro lázeňské místo Mariánské Lázně, přestože podle zákona č. 164/2001 Sb., o přírodních léčivých zdrojích, zdrojích přírodních minerálních vod, přírodních léčebných lázních a lázeňských místech a o změně některých souvisejících zákonů (lázeňský zákon), stanoví lázeňské místo a jeho statut vláda nařízením. Problematika spadající pod úpravu lázeňským statutem je obsažena i v čl. 3 vyhlášky, město však nemůže upravovat to, k čemu je zmocněna vláda, navíc není-li k vydání prováděcího předpisu zmocněno lázeňským zákonem, zákonem o obcích či nařízením vlády, - úpravou v čl. 3 odst. 1 o umísťování staveb vyhláška zasahuje do materie upravené zákonem č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), a lázeňským zákonem (§37) a překračuje svůj účel, tj. regulaci veřejného pořádku. V čl. 3 odst. 2 vyhlášky stanovením příslušných zákazů město překročilo rámec své samostatné působnosti, neboť řada "regulativů" je upravena zákony, např. zákonem č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, či zákonem č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Čl. 3 odst. 3 vyhlášky je v souladu se zákonným zmocněním podle ustanovení §71 odst. 6 stavebního zákona jen částečně, město překročilo zákonné zmocnění stanovením zákazu povolování umísťování reklamních a jiných zařízení. Čl. 3 odst. 4 vyhlášky stanoví oprávnění městského úřadu při povolování stavební činnosti, jež patří do výkonu státní správy, - v čl. 4 vyhlášky město překročilo zmocnění v ustanovení §24 odst. 2 zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, neboť neomezilo pohyb psů pouze na veřejná prostranství, a navíc reguluje pohyb i ostatních zvířat, - v ustanovení čl. 5 vyhláška nevymezila veřejná prostranství pro účely udržování čistoty, pouze odkázala na obecnou definici v zákoně o obcích, což je v rozporu požadavkem právní jistoty jejích adresátů. Stanovením zákazů, tj. povinností fyzickým a právnickým osobám, vyhláška zasáhla do úpravy svěřené zvláštním zákonům, - úpravou podmínek pro jízdu motorových vozidel vyhláška v čl. 6 koliduje s materií obsaženou v zákoně č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, a zákoně č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), - problematika v čl. 7 vyhlášky je svěřena zákonné úpravě, zejména zákonu o přestupcích, popř. občanskoprávním předpisům, obec nemá oprávnění jakkoli tuto úpravu dále doplňovat či zpřesňovat, - čl. 8 vyhlášky ukládá povinnosti servisní službě starající se o udržování čistoty na veřejných prostranstvích. Město tak veřejnoprávní úpravou nahrazuje úpravu soukromoprávní a zasahuje do smluvních vztahů spadajících do působnosti předpisů občanskoprávních či obchodněprávních, které nelze regulovat vyhláškou, - v čl. 9 vyhlášky město stanovilo povinnosti vlastníkům nemovitostí při údržbě nájemních domů a přilehlých chodníků, přestože povinnosti tohoto charakteru jsou upraveny stavebněprávními předpisy, popř. občanským zákoníkem. Ustanovení čl. 9 písm. c) vyhlášky koliduje s §27 zákona o pozemních komunikacích, ustanovení čl. 9 písm. d) vyhlášky přenáší povinnost na vlastníka nemovitosti, přestože zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, (§17 odst. 3) ukládá tuto povinnost obci, - sankční ustanovení v čl. 10 vyhlášky jsou nepřijatelná, neboť postihují porušení nezákonně uložených povinností. 4. Podáním ze dne 7. 3. 2007 navrhovatel, kterým se v důsledku novely zákona Ústavním soudu provedené zákonem č. 234/2006 Sb., účinným od 1. 7. 2006, stalo Ministerstvo vnitra, doplnil svůj návrh listinnými materiály prokazujícími metodická jednání dozorového orgánu Ministerstva vnitra s představiteli města Mariánské Lázně z doby před podáním návrhu. Navrhovatel uvedl, že z vyjádření města ze dne 23. 11. 2005 a následně ze dne 5. 2. 2007 je zřejmé, že město pozastavenou vyhlášku nezrušilo a vyčkává na vydání nálezu Ústavního soudu. 5. Podáním ze dne 27. 7. 2007 navrhovatel souhlasil s upuštěním od ústního jednání. II. 6. Město Mariánské Lázně jako účastník řízení ve vyjádření k návrhu ze dne 18. 12. 2006, podepsaném starostou města Zdeňkem Králem, a k dotazu Ústavního soudu konstatovalo, že aplikace vyhlášky v průběhu uplynulých let nevyvolávala žádné problémy, rozhodnutí o přestupku nebylo napadeno správní žalobou, neboť přestupky byly řešeny v blokovém řízení. Účastník řízení uvedl, že účinnost vyhlášky je již déle než půl roku pozastavena a neočekává, že by zrušení vyhlášky mělo nějaký vliv. 7. K žádosti Ústavního soudu město Mariánské Lázně dne 26. července 2007 poskytlo kopii Statutu lázeňského místa Mariánské Lázně schváleného usnesením vlády Československé republiky dne 18. 1. 1956 (dále též jen "Statut") a informovalo Ústavní soud, že servisní služba, jejíž povinnosti zakotvuje čl. 8 vyhlášky, v podobě, v jaké byla v době přijetí vyhlášky, již neexistuje. Úkoly stanovené v čl. 8 vyhlášky dnes plní soukromé subjekty a městská dceřiná společnost s ručením omezeným. Účastník řízení souhlasil s upuštěním od ústního jednání. 8. Ústavní soud v souladu s ustanovením §69 odst. 2 zákona o Ústavním soudu zaslal dne 20. června 2006 návrh na zrušení vyhlášky veřejnému ochránci práv, který se k němu nevyjádřil. Mlčení veřejného ochránce práv si Ústavní soud vyložil jako omisivní projev vůle nevstoupit do řízení jako vedlejší účastník. 9. Z příloh připojených k návrhu vyplynulo, že napadená vyhláška byla přijata na 34. zasedání zastupitelstva města Mariánské Lázně konaném dne 10. června 1993 usnesením č. 187/1993. Doklad, kterým by účastník řízení doložil počet přítomných členů a poměr hlasování, nebyl k dispozici, stejně jako nebyl schopen z důvodu skartace doložit doklady o vyvěšení a sejmutí vyhlášky na úřední desce. Účinnost vyhlášky byla pozastavena rozhodnutím Ministerstva vnitra, odboru dozoru a kontroly veřejné správy, ze dne 29. 5. 2006 č. j. ODK-157-8/1-2006 a ke dni rozhodnutí Ústavního soudu nebyla zrušena. 10. Jelikož účastníci řízení netrvali na ústním jednání, Ústavní soud podle ustanovení §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu od něho upustil, neboť ani on od něho další objasnění věci neočekával. III. 11. Pro posouzení konformity vyhlášky s ústavními zákony a zákony Ústavní soud zpravidla volí test čtyř kroků [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 63/04 ze dne 22. 3. 2005 (N 61/36 SbNU 663; 210/2005 Sb.)], kdy zkoumá pravomoc obce k vydání obecně závazné vyhlášky (1.), posuzuje, zda obec při jejím vydání nejednala ultra vires (2.), zda nezneužila svoji působnost (3.), a poměřuje obsah vyhlášky kritériem nerozumnosti (4.). Stejnou metodu testování Ústavní soud zvolil i v projednávané věci. III. a 12. Podle čl. 87 odst. 1 písm. b) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") Ústavní soud rozhoduje o zrušení jiných právních předpisů, tedy i obecně závazných vyhlášek obcí vydaných v jejich samostatné působnosti, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem nebo zákonem. V řízení o zrušení právních předpisů podle ustanovení §68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu je Ústavní soud povinen zkoumat, zda napadený právní předpis byl přijat v mezích Ústavou stanovené kompetence a vydán ústavně konformním způsobem. Při ověřování podmínek přijetí a vydání obecně závazných vyhlášek (krok 1. testu) tedy Ústavní soud zjišťuje, zda obec vydala právní předpis ve své kompetenci a ve formě stanovené zákonem, zda tak učinila kompetentním orgánem a způsobem, který zákon předepisuje. 13. Podle čl. 104 odst. 3 Ústavy mohou zastupitelstva územních samosprávných celků v mezích své působnosti vydávat obecně závazné vyhlášky. Tímto ustanovením jsou obce zmocněny k (originární) normotvorbě, k níž již žádné další zákonné zmocnění nepotřebují (s výhradou ukládání daní a poplatků vzhledem k čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod). Pokud Ústavní soud dříve tento závěr v řadě svých nálezů relativizoval dodatkem, že pro uložení povinnosti v obecně závazné vyhlášce musí být obec tak jako tak výslovně zmocněna zákonem, činil tak proto, že konkrétní vymezení věcných oblastí, v nichž se mohlo právo na samosprávu územních samosprávných celků uplatnit, nebylo dostatečné. Ústavní garance práva na územní samosprávu postrádající konkrétnější obrysy tohoto práva byla promítnuta pouze na zákonné úrovni, na počátku 90. let však nikoliv dostatečně. Novou právní úpravou obecního zřízení a i v důsledku bohaté judikatury Ústavního soudu byla hranice pro přípustnou realizaci územní samosprávy upřesněna, a Ústavní soud tak mohl restriktivní výklad ustanovení čl. 104 odst. 3 Ústavy opustit a interpretovat je v linii svých některých i dřívějších nálezů tak, že (s výjimkou shora uvedenou) není pro stanovení právních povinností obcí při výkonu samostatné působnosti existence explicitního zákonného zmocnění podmínkou nezbytnou. 14. Při zkoumání ústavní a zákonné konformity procesu přijetí napadeného právního předpisu Ústavní soud vzal za prokázané, že napadená vyhláška, upravující místní záležitosti veřejného pořádku, byla přijata a schválena zastupitelstvem města Mariánské Lázně. I přes absenci dokladů o vyvěšení vyhlášky na úřední desce se Ústavní soud spokojil s konstatováním Ministerstva vnitra, že se tak stalo, neboť skutečnosti svědčící o opaku nebyly tvrzeny. Ústavní soud uzavřel, že město Mariánské Lázně postupovalo co do výkonu své pravomoci při vydání napadené vyhlášky ústavně souladným způsobem. III. b 15. Rámec samostatné působnosti obce (krok 2. testu) vymezuje zákon o obcích. Podle §36 odst. 1 písm. f) zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), účinného v době přijetí napadené vyhlášky, byla samostatná působnost obce charakterizována jako samostatná správa vlastních záležitostí (§13), zajišťující hospodářský, sociální a kulturní rozvoj a ochranu a tvorbu zdravého životního prostředí s výjimkou těch činností, které byly zvláštními zákony svěřeny jiným orgánům jako výkon státní správy; §14 odst. 1 obsahoval demonstrativní výčet takových záležitostí. Podle stávající úpravy obecního zřízení (§35 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb.) patří do samostatné působnosti spravování záležitostí, které jsou v zájmu obce a jejích občanů, pokud nejsou svěřeny zákonem krajům nebo pokud nejde o výkon přenesené působnosti, a dále záležitosti, které do samostatné působnosti obce svěří zákon; v případě zákona o obcích jde o záležitosti uvedené v §84, 85 a 102. Obec v samostatné působnosti ve svém územním obvodu rovněž pečuje o vytváření podmínek pro uspokojování potřeb svých občanů, mezi které patří rozvoj zdraví a celkový kulturní rozvoj (§35 odst. 1 a 2). Pokud zvláštní zákon upravuje působnost obcí, a nestanoví, že jde o samostatnou působnost či o přenesenou působnost, platí, že jde vždy o činnost patřící do samostatné působnosti obcí (§8). Ustanovení §10 zákona o obcích výslovně určuje, že povinnosti může obec ukládat v samostatné působnosti obecně závaznou vyhláškou pouze a) k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku; zejména může stanovit, které činnosti, jež by mohly narušit veřejný pořádek v obci nebo být v rozporu s dobrými mravy, ochranou bezpečnosti, zdraví a majetku, lze vykonávat pouze na místech a v čase obecně závaznou vyhláškou určených, nebo stanovit, že na některých veřejných prostranstvích v obci jsou takové činnosti zakázány, b) pro pořádání, průběh a ukončení veřejnosti přístupných sportovních a kulturních podniků, včetně tanečních zábav a diskoték, stanovením závazných podmínek v rozsahu nezbytném k zajištění veřejného pořádku, c) k zajištění udržování čistoty ulic a jiných veřejných prostranství, k ochraně životního prostředí, zeleně v zástavbě a ostatní veřejné zeleně (dále jen "veřejná zeleň") a k užívání zařízení obce sloužících potřebám veřejnosti, d) stanoví-li tak zvláštní zákon. Obec je tak limitována mezemi své působnosti, neboť účelem a funkcí vydávání obecně závazných vyhlášek je samostatná správa vlastních (místních) záležitostí. 16. Ustanovení §35 odst. 3 písm. a) zákona o obcích, zavazující obec, aby se při výkonu samostatné působnosti řídila při vydávání obecně závazných vyhlášek zákonem, je třeba chápat jako požadavek zákonodárce k zamezení kolize obecně závazných vyhlášek s normou vyšší právní síly. Při posouzení, zda obec nepřekročila meze své zákonné působnosti tím, že normuje oblasti vyhrazené zákonné úpravě, Ústavní soud již dříve judikoval, že je třeba identifikovat předmět a cíl regulace zákona na straně jedné a obecně závazné vyhlášky na straně druhé. Pokud se nepřekrývají, nelze mít bez dalšího za to, že obec nesmí normovat určitou místní záležitost z důvodu, že je již regulována na úrovni zákona. Ani soukromoprávní zákonná regulace bez dalšího nevylučuje regulaci prostřednictvím obecně závazných vyhlášek obcí, pokud se předměty a cíle jejich regulace liší [srov. např. nález ve věci protihlukové vyhlášky města Chomutova sp. zn. Pl. ÚS 41/04 ze dne 5. 12. 2006 (N 217/43 SbNU 411; 20/2007 Sb.), nález ve věci vyhlášky města Ústí nad Labem o ochraně životního prostředí a veřejné zeleně sp. zn. Pl. ÚS 4/05 ze dne 6. 3. 2007 (N 40/44 SbNU 501; 129/2007 Sb.), nález ve věci vyhlášky statutárního města Kladna o zajištění veřejného pořádku při poskytování hostinských činností a pořádání veřejných produkcí sp. zn. Pl. ÚS 42/05 ze dne 8. 3. 2007 (N 45/44 SbNU 583; 162/2007 Sb.) a naposledy nález ve věci vyhlášky města Jirkova k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku na veřejných prostranstvích sp. zn. Pl. ÚS 45/06 ze dne 11. 12. 2007 (N 218/47 SbNU 871; 20/2008 Sb.), všechny dostupné v elektronické formě na http://nalus.usoud.cz]. 17. V projednávaném případě město Mariánské Lázně vydalo vyhlášku o veřejném pořádku, tedy prima facie v oblasti, ve které je mu zákonem umožněno vykonávat samostatnou působnost (§35 a 10 zákona o obcích). Zároveň však na území města platí lázeňský statut ve formě usnesení vlády, který byl vydán na základě zmocnění podle ustanovení §10 odst. 1 zákona č. 43/1955 Sb., o československých lázních a zřídlech (poznámka pod čarou č. 2). Zmocnění pro bližší vymezení rozsahu lázeňského území, stanovení potřebných ochranných opatření a podmínek zajišťující řádné provádění lázeňské péče, zejména oprávnění stanovit, které činnosti se v lázeňském místě omezují, popřípadě zakazují a jaká zařízení v něm nesmějí být zřizována, zůstala vládě zachována i v následujícím období (srov. §45 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, a §28 odst. 3 nyní platného lázeňského zákona (poznámka pod čarou. 3), podle jehož přechodných ustanovení se lázeňský statut vydaný podle dosavadních právních předpisů považuje za statut vydaný podle nyní platného a účinného zákona). Z hlediska vymezení rozsahu samostatné působnosti obce je tedy třeba respektovat prostor, který zákonodárce svojí regulací vyňal ze samostatné působnosti obce, jež je zároveň lázeňským místem. I v tomto případě platí, že pokud by nebylo možné oddělit předmět a cíl regulace obecně závazné vyhlášky a lázeňského statutu, byla by příslušná regulace obsažená v obecně závazné vyhlášce v rozporu s §35 zákona o obcích ve spojení s §28 odst. 3 lázeňského zákona. Pouhá proklamace v čl. 1 vyhlášky, že jde o vyhlášku "svým způsobem provádějící statut", však její rozpor se zákonem nezakládá, ani není schopná sama o sobě vést k závěru, že napadená vyhláška je prováděcím právním předpisem v legislativně-technickém pojetí. Ústavní soud proto návrhu na jeho zrušení z tohoto důvodu nevyhověl. III. c 18. Ústavní soud dále zkoumal, zda obec nezneužila svou zákonem vymezenou samostatnou působnost (krok 3. testu). Jak uvedl v již citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 63/04, "zneužití této působnosti představuje výkon moci v zákonem svěřené oblasti cestou sledování účelu, který není zákonem aprobován, cestou opomíjení relevantních úvah při přijímání rozhodnutí nebo naopak přihlížením k nerelevantním úvahám". III. d 19. Ta ustanovení vyhlášky, která obstála i ve třetím kroku testu, Ústavní soud přezkoumal i z hlediska principu rozumnosti (krok 4. testu). K restriktivní aplikaci tohoto principu se Ústavní soud vyjádřil podrobněji v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 57/05 ze dne 13. 9. 2006 (N 160/42 SbNU 317; 486/2006 Sb.), ve kterém uvedl, že jeho aplikace by se měla omezit jen na případy, kdy se rozhodnutí obce jeví jako zjevně absurdní. "Za zjevnou absurdnost lze považoval případ, kdy soudem provedený přezkum vede jen k jedinému možnému (v protikladu k preferovanému nebo rozumnému) závěru, který je absurdní, a tento soudem rozpoznaný závěr zůstal naopak obcí nerozpoznán. Nerozumnost nesmí být použita jako záminka k zásahu do obcí přijatého rozhodnutí proto, že Ústavní soud s rozhodnutím obce nesouhlasí. Aplikace principu nerozumnosti tedy přichází v úvahu jen za extrémních okolností, nesmí být jen možným jiným názorem, aniž by byla zároveň vyvrácena možná rozumnost názoru obce. Posuzování, zda obec jednala rozumně, není jednoduše otázkou, zda jednala v souladu s oprávněním poskytnutým jí zákonem. Posouzení (ne)rozumnosti spíše vyžaduje zvážit napadenou vyhlášku z hlediska jejích dopadů měřených obecnou rozumností.". III. e 20. O jednotlivých napadených ustanoveních vyhlášky Ústavní soud usoudil takto: K článku 3 21. Ustanovení čl. 3 odst. 1 věty první vyhlášky se týkají umístění zařízení ve vnitřním lázeňském území. Z formulace, že zde mohou být umístěna zásadně jen ta zařízení, která slouží přímo či nepřímo lázeňskému provozu, lze výkladem a contrario dovodit, že jiná zařízení v tomto území nelze umísťovat (resp. zřizovat). Podle ustanovení §28 odst. 3 písm. c) lázeňského zákona to je však vláda, která je zmocněna, aby svým nařízením stanovila, která zařízení se v lázeňském území v zájmu ochrany léčebného režimu a zachování lázeňského prostředí nesmí zřizovat; Statut taková zařízení charakterizuje v oddílu III. bodu 9 (poznámka pod čarou č. 4). 22. Město Mariánské Lázně tak ve vyhlášce částečně převzalo dikci Statutu. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi již dříve uvedl, že transpozice textu právního předpisu do právního předpisu jiného (vyhlášky obce) bez dalšího protiústavnost nezakládá. Takovéto převzetí na straně jedné sice činí nejasný důvod platnosti daného ustanovení a v tomto kontextu může být intenzitou dané nejasnosti založen derogační důvod, na straně druhé může být odůvodněno potřebou systematické úpravy, příp. navázáním dalších ustanovení, jež převzatá ustanovení konkretizují [srov. nález ve věci vyhlášky o požárním řádu města Ostrova sp. zn. Pl. ÚS 25/06 ze dne 19. 9. 2006 (N 165/42 SbNU 381; 487/2006 Sb.)]. V projednávané věci vzal Ústavní soud v úvahu úpravu a kontext celého článku třetího a dospěl k závěru, že jde o druhý z uvedených případů. Neopodstatněnou shledal i námitku navrhovatele o kolizi s lázeňským zákonem, který v ustanovení §37 podmiňuje jakékoliv územně plánovací (i pokud je stavební zákon svěřuje do samostatné působnosti obce) a stavební aktivity závazným stanoviskem příslušného ministerstva, či o možném zásahu do oblasti státní správy upravené stavebním zákonem. Ústavní soud vychází z toho, že napadené ustanovení má svůj základ v pravidlech určených Statutem [§28 odst. 2 písm. a) lázeňského zákona a poznámka pod čarou 4)], a pokud je město zařadilo do vyhlášky a případně je (avšak nikterak výrazně) modifikovalo, nepovažoval Ústavní soud takový postup za zneužití samostatné působnosti obce ve smyslu shora uvedeném, a proto návrhu na zrušení napadeného ustanovení nevyhověl. 23. Při posouzení ustanovení čl. 3 odst. 1 věty druhé vyhlášky Ústavní soud vážil cíl a předmět regulace vyhlášky a lázeňského statutu (srov. body 16 a 17 nálezu). Podle ustanovení §28 odst. 3 písm. c) lázeňského zákona lázeňský statut stanoví zařízení, která se ve vnitřním a vnějším území lázeňského místa nesmí zřizovat, a činí tak v zájmu ochrany léčebného režimu a zachování, popřípadě vytvoření příznivého lázeňského prostředí. Rozhodnou otázkou tedy bylo, jaký účel může obec v režimu §10 písm. a) zákona o obcích sledovat zákazem umístění podniků poskytujících sexuální služby ve vnitřním lázeňském území, tedy zda se jejich regulací (zákazem umístění) ve vyhlášce nepřekrývá s opatřeními stanovenými ve Statutu. Statut povoluje umístění pouze takových zařízení, která slouží bezprostředně lázeňskému provozu, argumentem a contrario lze tedy dovodit, že zařízení, která tomuto účelu neslouží, zde nemohou být umístěna. Městu Mariánské Lázně však nelze upřít pravomoc činit opatření k zajištění veřejného pořádku i ve vnitřním lázeňském území, neboť jinak by obci, která je zároveň lázeňským místem, nezbýval k úpravě místních záležitostí veřejného pořádku žádný prostor. K zákazu prostituce obecně závaznou vyhláškou obce se Ústavní soud podrobně vyjádřil v nálezu ve věci vyhlášky města Ústí nad Labem k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku sp. zn. Pl. ÚS 69/04 ze dne 8. 3. 2007 (N 44/44 SbNU 557; 161/2007 Sb.), dostupném též na http://nalus.usoud.cz, podle kterého tato činnost narušuje veřejný pořádek. K opodstatněnosti plošného zákazu nabízení sexuálních služeb na veřejných prostranstvích obce Ústavní soud dospěl v kontextu existujících mezinárodněprávních závazků České republiky, povahy regulované činnosti (představující obecné ohrožení dobrých mravů a výrazné ohrožení mravní výchovy dětí a mládeže), a konečně i v kontextu úplné absence úpravy na zákonné úrovni. 24. V napadené vyhlášce město Mariánské Lázně zakázalo poskytování sexuálních služeb ve vymezeném území za použití pojmu "podnik" poskytující sexuální služby. Použití relativně neurčitých pojmů není obecně závazným normám cizí a v podstatě vyžaduje, aby příslušný orgán jejich obsah případ od případu posoudil a rozhodl o postupu, který je pro takovou situaci předpokládán. Ústavní soud má tedy za to, že úprava přijatá v napadeném ustanovení nevybočuje z mezí samostatné působnosti obce a pro případ možného zneužití uplatnění samosprávy při aplikaci a interpretaci relativně neurčité normy způsobem, který zákon neaprobuje, zůstává dotčenému subjektu právo obrany proti takovému rozhodnutí, a to i cestou soudní. Ústavní soud proto návrhu na zrušení napadeného ustanovení nevyhověl. 25. Ustanovení čl. 3 odst. 1 věty třetí vyhlášky se jeví být v kolizi s ustanovením §28 odst. 3 písm. b) lázeňského zákona, které stanoví, že činnosti, které se v lázeňském místě omezují nebo zakazují, stanoví lázeňský statut. Statut některá taková omezení k zajištění klidu v lázeňském místě stanoví v oddílu VII. (poznámka pod čarou č. 5) a činí tak v zájmu ochrany léčebného režimu a zachování, popřípadě vytvoření příznivého lázeňského prostředí. Ústavní soud při uvážení cíle a předmětu regulace vyhlášky a lázeňského statutu dospěl k závěru, že omezení stanovená ve vyhlášce jsou prioritně v zájmu obyvatel žijících v blízkosti zábavních podniků a diskoték. Lze je tedy podřadit pod regulaci místních záležitostí veřejného pořádku, byť nepochybně zároveň přínosných i pro režim lázeňského místa. Ústavní soud ve svých dosavadních nálezech dosud rušil ustanovení související s ochranou proti hluku, a to s odkazem na zákon o ochraně veřejného zdraví [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 14/99 ze dne 19. 10. 1999 (N 143/16 SbNU 69; 239/1999 Sb.), nález ve věci vyhlášky města Chomutova sp. zn. Pl. ÚS 41/04 ze dne 5. 12. 2006 (N 217/43 SbNU 411; 20/2007 Sb.), nález sp. zn. Pl. ÚS 42/05 ze dne 8. 3. 2007 ve věci vyhlášky města Kladna (viz výše) či sp. zn. Pl. ÚS 44/06 ze dne 3. 4. 2007 ve věci vyhlášky obce Těrlicko (N 58/45 SbNU 3; 189/2007 Sb.), dostupné na http://nalus.usoud.cz)], který v §32 upravuje odpovědnost za překročení hygienických limitů hluku z provozoven služeb a hluku z veřejné produkce hudby. Zákon považuje takový hluk za škodlivý pro veřejné zdraví, kterým rozumí zdravotní stav obyvatelstva a jeho skupin (§2 odst. 1 zákona). Hygienický limit hluku stanoví prováděcí předpis (nařízení vlády č. 148/2006 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací). Pro účely některých postupů orgánů státní správy v ochraně veřejného zdraví (§78 a násl. zákona o ochraně veřejného zdraví) se však za hluk ve smyslu zákona o ochraně veřejného zdraví nepovažuje např. hluk způsobený osobou, která je mu vystavena, hluk v domácnostech, sousedský hluk, hluk z rekreačních aktivit či hluk na pracovištích a další formy hluku (§80 téhož zákona); citované nařízení vlády hluk z domácností nepostihuje [§2 odst. 1 písm. a)]. Podle smyslu a účelu úpravy napadeného ustanovení vyhlášky lze mít za to, že město Mariánské Lázně neusilovalo o ochranu před hlukem v nadlimitních hodnotách, jak jej chápe zákonná úprava, ale hodlalo omezit hlučnost různých, i neprovozních, aktivit v zájmu nerušeného a pokojného užívání míst sousedících se zábavními podniky a diskotékami. Tyto, byť lidskému zdraví neškodlivé, formy hluku vznikající při činnostech, které jsou státní správou nepostižitelné, vyhláška považuje za porušení veřejného pořádku. K obdobnému závěru dospěl Ústavní soud i v nálezu ve věci vyhlášky obce Kořenov sp. zn. Pl. ÚS 35/06 ze dne 22. 4. 2008 (N 72/49 SbNU 67; 286/2008 Sb.) v odstavci 26, ve kterém poukázal na to, že regulace činností narušujících veřejný pořádek hlukem musí být poměřována povahou této činnosti a místem, kde je provozována, a zdůraznil i proporcionalitu její regulace směrem k zamýšlenému cíli. Ústavní soud konstatuje posun v právním hodnocení problematiky regulace hluku obecně závaznými vyhláškami a z důvodů vyložených výše uzavírá, že město Mariánské Lázně sledovalo napadeným ustanovením legitimní cíl v rámci věcně vymezené oblasti [§10 písm. b) zákona o obcích], v níž může bez zákonného zmocnění ukládat obecně závaznou vyhláškou povinnosti. Napadenou úpravu neshledal neproporcionální ve vztahu ke sledovanému cíli ("nerušit občany žijící v sousedství a blízkém okolí") či nerozumnou, a proto návrhu na její zrušení nevyhověl. 26. V ustanovení čl. 3 odst. 2 vyhlášky, které rovněž stanoví omezení související s hlukem, je na rozdíl od předchozího ustanovení zvýrazněn rys lázeňského místa, kde je kladen důraz na klid nejen občanů, ale i návštěvníků města. Při uvážení cíle a předmětu regulace vyhlášky a lázeňského statutu v oddílu VI. (poznámka pod čarou č. 6) a VII. Ústavní soud konstatoval shodu v zákazu průjezdu hlučných dopravních prostředků a zákazu používání zvukových znamení ve vnitřním lázeňském území; ve smyslu výkladového pravidla uvedeného v odstavci 22 však tento postup považoval za odůvodněný potřebou systematické úpravy. Omezení a zákazy jdoucí nad rámec Statutu pak posoudil jako regulaci místních záležitostí veřejného pořádku ve smyslu §10 písm. a) zákona o obcích, konstatoval však, že město Mariánské Lázně uplatnilo tuto úpravu jak na vnitřní, tak i vnější lázeňské území, což je podle Statutu území celého lázeňského místa. Jde tedy o plošnou úpravu. 27. Ústavní soud v nálezu ve věci vyhlášky obce Kořenov uvedl, že zákon nevylučuje možnost plošných zákazů, avšak v souladu s principem proporcionality obecně platí, že obec by neměla zákazy (s výjimkou nabízení sexuálních služeb) formulovat plošně, ale vždy jen v nejméně omezujícím rozsahu. To znamená, že by měla regulaci určitého chování vztahovat zásadně na určitá, ve vyhlášce vymezená místa, případně doby, s přihlédnutím k povaze chování a jeho způsobilosti (významnou měrou) narušit veřejný pořádek v obci. V citovaném nálezu Ústavní soud uvedl jako příklad regulaci činností narušujících veřejný pořádek hlukem a uvedl rovněž, že určitou roli hraje i povaha hlučné činnosti. Například regulace hlasitých projevů se může dostat do kolize s ústavní garancí svobody projevu. V takovém případě musí být regulace ve vztahu přísné proporcionality ke sledovanému cíli, přípustnému podle čl. 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Jinými slovy, pokud by Ústavní soud do budoucna připustil plošně formulované zákazy, aniž by obec byla povinna potřebu takové plošné regulace zdůvodňovat, hrozila by územní partikularizace veřejného práva podle územních obvodů jednotlivých obcí. K plošným zákazům, které je třeba učinit bez ohledu na místní zvláštnosti, slouží primárně zákon. Existenci místních specifik a potřeb na ně reagovat určitým regulačním způsobem naznačuje právě omezení zákazu pouze na určitá místa v obci či na určité doby, nejlépe v kombinaci obojího. Plošné zákazy naopak naznačují svévoli, nerespektování principu proporcionality a osobování si pravomoci přijímat obecné regulace, které by, v souladu s principem jednotného právního řádu, měly platit zásadně stejně pro celé území unitárního státu (srov. odst. 26 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 35/06). 28. Po posouzení napadeného ustanovení z hledisek shora vyložených Ústavní soud návrhu na zrušení napadeného ustanovení vyhověl, neboť uplatněním plošného zákazu zde uvedených činností došlo k uplatnění samosprávy cestou opomíjení relevantních úvah (krok 3. testu). Ústavní soud navíc konstatoval, že napadené ustanovení obsahuje zejména ve větě první řadu pojmů, které lze označit za vágní, a tím vylučující zákonné meze uvážení obce při jejich aplikaci a interpretaci. Takový nedostatek obecně závazného předpisu vždy vede k jeho zrušení z důvodu narušení principu právní jistoty jeho adresátů. 29. Zákaz umísťování velkoplošných reklamních, propagačních a informačních zařízení o celkové ploše nad 1 m2 v ustanovení čl. 3 odst. 3 věty první vyhlášky Ústavní soud neshledal v kolizi se stavebním zákonem [pozn. red.: zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon)], který vyžaduje ohlášení takových zařízení větších než 0,6 m2 [§103 odst. 1 písm. c) bod 8 a §104 odst. 2 písm. j)]. Na rozdíl od dřívějšího stavebního zákona č. 50/1976 Sb. (§71 odst. 6) nyní účinný stavební zákon již neobsahuje limitující zmocnění pro obce, aby v samostatné působnosti stanovily své požadavky pro umísťování zařízení ve svém územním obvodu z hlediska místních podmínek. Výše uvedený zákaz umísťování takových velkoplošných zařízení lze podřadit pod ustanovení §10 písm. c) zákona o obcích, neboť jak Ústavní soud naznačil v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 45/06 (vyhláška města Jirkova k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku na veřejných prostranstvích), obec může stanovit jisté povinnosti i z důvodu zlepšení estetického vzhledu obce, aniž by jí byl vytýkán pokus normovat oblasti, které by i byly upraveny speciálními zákony. Ústavní soud proto považoval napadené ustanovení za realizaci legitimního cíle v rámci věcně vymezené oblasti, v níž město Mariánské Lázně může ukládat obecně závaznou vyhláškou povinnosti, a dodává, že obstojí-li zákaz "umísťování", je v takovémto zákazu zahrnut i zákaz umístění, byť i povolených, zařízení. 30. Ustanovení čl. 3 odst. 4 věty druhé vyhlášky konstatující oprávnění městského úřadu omezit svým rozhodnutím zahájení stavební či jiné činnosti s ohledem na letní lázeňský klid a pořádek lze v kontextu věty první považovat za ustanovení deklaratorní povahy. Městský úřad koná při výkonu státní správy tak, jak stanoví zákon, a je zřejmé, že obecně závazná vyhláška nemá sílu zavázat úřad k tomu, aby konal jinak. Ústavní soud proto návrhu na zrušení tohoto ustanovení nevyhověl. K článku 4 31. Zákaz volného pohybu psů ve vnitřním lázeňském území a odklízení jejich exkrementů (čl. 4 odst. 1 věta první a čtvrtá vyhlášky) je opatřením legitimním, neboť obec je na základě ustanovení §24 odst. 2 zákona na ochranu zvířat proti týrání a v režimu §10 písm. a) zákona o obcích oprávněna regulovat pohyb chovaných psů na veřejných prostranstvích, zakázat jejich volný pohyb na těchto prostranstvích, a to i pokud jde o způsob jejich pohybu (na vodítku, eventuálně s náhubkem); obec je rovněž oprávněna ukládat povinnosti v souvislosti s odklízením psích exkrementů na veřejném prostranství podle §10 písm. c) zákona o obcích (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 35/06 ve věci vyhlášky obce Kořenov). Zákonná úprava v ustanovení §24 odst. 2 zákona na ochranu zvířat proti týrání neupravuje zmocnění obce k regulaci pohybu chovaných jiných zvířat než psů a Ústavní soud si stejně jako ve shora citovaném nálezu položil otázku, k čemu zákonné zmocnění pro obce slouží a co na jeho základě může obec vůbec regulovat, nemá-li výklad zákona vést ke zjevně absurdnímu výsledku (srov. odst. 34 nálezu ve věci vyhlášky obce Kořenov). K takovému závěru by bylo možné dospět, pokud by na jeho základě bylo dovozeno, že obec může regulovat pouze volný pohyb psů, a nikoliv jiných zvířat, aniž by důvody omezení regulace na jeden druh zvířete byly opodstatněné. Ústavní soud proto považuje regulaci pohybu jiných zvířat obcí (v projednávaném případě koček), založenou na oprávnění obce stanovovat povinnosti podle §10 písm. a) a c) zákona o obcích, za legitimní. Za tohoto výkladu napadené ustanovení vyhlášky obstojí z hlediska kroku 2. testu a nejeví se být ani opatřením nerozumným. Ústavní soud proto návrhu na jeho zrušení nevyhověl. 32. Zákaz rušení veřejného pořádku a nočního klidu psy a kočkami v ustanovení čl. 4 odst. 1 části věty druhé ve slovech "a nesmí rušit veřejný pořádek nebo noční klid, který je vymezen od 2200 hod. do 600 hod." Ústavní soud chápal jako stanovení povinnosti osobě odpovědné za zvíře. Povinnost stanovená ve vyhlášce je totožná s povinnostmi, které při jejich porušení představují skutkovou podstatu přestupku podle ustanovení §47 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích. Jak Ústavní soud konstantně judikuje, není možné, aby jednání, které je definováno přestupkovým zákonem jako přestupek proti veřejnému pořádku, mohla obec zařazením do obecní vyhlášky stíhat jako přestupek proti pořádku v územní samosprávě podle §46 odst. 2 zákona o přestupcích. Skutková podstata přestupku podle §46 odst. 2 má subsidiární povahu ke skutkové podstatě přestupku podle §47 odst. 1 zákona o přestupcích. Napadeným ustanovením město Mariánské Lázně vykročilo z mezí své pravomoci a napadené ustanovení neobstálo z hlediska 2. kroku testu. Ústavní soud proto návrhu na jeho zrušení vyhověl. Do výroku zahrnul i vymezení doby nočního klidu, přestože je neshledal nezákonným, neboť jeho ponechání by činilo výrokem nedotčené ustanovení věty druhé nesrozumitelným. 33. V ustanovení čl. 4 odst. 1 věty třetí je zákaz přivádět zvířata na lázeňskou kolonádu zákazem legitimním, opřeným o ustanovení §10 písm. a), příp. c) zákona o obcích. K zákazu přivádět zvířata na dětská hřiště, pískoviště a koupaliště v zájmu čistoty těchto zařízení Ústavní soud ve své dřívější rozhodovací praxi judikoval, že stanovením požadavků na čistotu těchto zařízení obec zasáhla do úpravy v zákoně o ochraně veřejného zdraví, neboť podle ustanovení §6 a §13 odst. 2 jsou provozovatelé těchto zařízení povinni upravit v provozním řádu podmínky jejich provozu [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 4/05 ve věci obecně závazné vyhlášky města Ústí nad Labem k zajištění udržování čistoty ulic a jiných veřejných prostranství, k ochraně životního prostředí, veřejné zeleně a k užívání zařízení obce sloužících potřebám veřejnosti, nález ve věci vyhlášky obce Chuchelna o zásadách chovu domácího, drobného, hospodářského zvířectva, chovu nebezpečných a exotických druhů zvířat na území obce sp. zn. Pl. ÚS 62/04 ze dne 17. 5. 2005 (N 108/37 SbNU 409; 280/2005 Sb.) a další], nebo je rušil s odůvodněním, že zákazy byly vztaženy na některá příkladmo uváděná místa (hřiště, koupaliště, pískoviště ...), která nemusí mít nutně povahu veřejného prostranství, protože jejich zpřístupnění záleží na vůli vlastníka nebo provozovatele [srov. např. nález ve věci vyhlášky města Cheb k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku sp. zn. Pl. ÚS 50/03 ze dne 21. 9. 2004 (N 133/34 SbNU 343; 567/2004 Sb.)]. Ústavní soud však při úvaze o předmětu a cíli zákonné úpravy stanovící požadavky na dodržení hygienických limitů čistoty písku pro hry dětí a jakost vody v umělých či přírodních nádržích dospěl k závěru, že vyhláška sleduje (či může sledovat) byť i obdobný, přesto však i jiný cíl regulace, a to v rámci limitů ustanovení §10 písm. a), příp. c) zákona o obcích. V souladu s právním závěrem vyloženým v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 35/06 (ve věci vyhlášky obce Kořenov) obec může takový zákaz uplatnit všude tam, kde zakázaná činnost může narušit veřejný pořádek v obci. Ústavní soud proto návrhu na zrušení ustanovení v rozsahu výše označeném nevyhověl. 34. Shora uvedený závěr však nelze vztáhnout na zákaz vodění zvířat na hřbitovy, neboť §19 zákona č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví a o změně některých zákonů, ukládající provozovateli veřejného pohřebiště povinnost řídit se řádem pohřebiště, ve kterém lze upravit povinnosti návštěvníků v souvislosti s pořádkem na veřejném pohřebišti a zachováním důstojnosti tohoto místa, je ustanovením speciálním ve vztahu k §10 písm. a) zákona o obcích, a tuto problematiku je nutno upravit v řádu veřejného pohřebiště, nikoliv právním předpisem obce (srov. shora citovaný nález sp. zn. Pl. ÚS 35/06). Ústavní soud proto napadené ustanovení v rozsahu slov "a hřbitovy" zrušil, neboť neobstálo z hlediska 2. kroku testu. 35. Ustanovení čl. 4 odst. 2 vyhlášky zakazuje chov domácích zvířat a v tomto směru převzalo dikci Statutu (poznámka pod čarou č. 7). Jak Ústavní soud vyložil již výše (srov. odst. 21 a násl.), městu Mariánské Lázně nelze upřít pravomoc činit opatření k zajištění veřejného pořádku a životního prostředí ve vymezeném lázeňském území, neboť jinak by obci, která je zároveň lázeňským místem, nezbýval k úpravě místních záležitostí žádný prostor. Ústavní soud doposud rušil regulaci chovu a držení hospodářských zvířat obecně závaznými vyhláškami obcí zpravidla s odůvodněním, že pravidla chovu zvířat upravuje zákon č. 166/1999 Sb., o veterinární péči a o změně některých souvisejících zákonů (veterinární zákon), který v ustanovení §46 neobsahuje pro obec žádné zmocnění, ve kterém by mohla tuto oblast regulovat. Poukazoval na to, že podle písmene a) citovaného ustanovení může obec pouze schválit místa, na nichž lze konat svody zvířat a trhy určené k prodeji živočišných produktů, a povolit jejich konání, podle písm. b) obec plní úkoly na úseku státní veterinární správy vydáním nařízení obce o mimořádných veterinárních opatřeních, to ovšem pouze na návrh krajské veterinární správy [srov. nález ve věci vyhlášky obce Kravaře o chovu a držení zvířat na území města sp. zn. Pl. ÚS 4/98 ze dne 19. 5. 1999 (N 78/14 SbNU 147; 126/1999 Sb.), nález ve věci vyhlášky obce Nezvěstice o chovu a držení zvířat na území obce sp. zn. Pl. ÚS 17/02 ze dne 20. 10. 2004 (N 150/35 SbNU 95; 583/2004 Sb.), nález ve věci vyhlášky města Staňkov o některých povinnostech chovatelů zvířat sp. zn. Pl. ÚS 3/05 ze dne 6. 6. 2006 (N 114/41 SbNU 417; 445/2006 Sb.), nález ve věci vyhlášky obce Chuchelna o zásadách chovu domácího, drobného, hospodářského zvířectva, chovu nebezpečných a exotických druhů zvířat na území obce sp. zn. Pl. ÚS 62/04 ze dne 17. 5. 2005 (N 108/37 SbNU 409; 280/2005 Sb.)]. 36. Jak Ústavní soud později uvedl (srov. zejména nálezy sp. zn. Pl. ÚS 45/06 či Pl. ÚS 35/06), pro posouzení konkurence úpravy v rámci místní samosprávy a v rámci zvláštního zákona je podstatná otázka účelu, ke kterému ta která úprava slouží. Předmětem úpravy veterinárního zákona je stanovení požadavků veterinární péče na chov a zdraví zvířat a na živočišné produkty (§1); veterinární péče zahrnuje především péči o zdraví zvířat, ochranu zdraví lidí před nemocemi přenosnými ze zvířat na člověka, péči o zdravotní nezávadnost živočišných produktů a krmiv a ochranu zdraví lidí před jeho poškozením nebo ohrožením živočišnými produkty, ochranu území České republiky před zavlečením nákaz zvířat a ochranu životního prostředí před nepříznivými vlivy souvisejícími s chovem zvířat, výrobou a zpracováním živočišných produktů (§2). Cílem a účelem zákonné regulace je ochrana chovu a zdraví zvířat, jakož i ochrana zdraví lidí v souvislosti s chovem zvířat a požíváním živočišných produktů, zatímco obecní úpravu zakazující chov domácích zvířat ve vnitřním lázeňském území lze chápat jako regulaci místních podmínek v limitech daných jí §10 písm. a) a c) zákona o obcích. Zákaz chovu domácích zvířat vyhláškou musí být samozřejmě poměřován povahou tohoto zákazu, jeho rozsahem a místem, kde je uplatňován. Poměřením úpravy v napadené vyhlášce Ústavní soud konstatoval, že se její účel a cíl se zákonnou úpravou nekryjí. Ústavní soud konstatuje posun v právním hodnocení problematiky regulace chovu domácích zvířat obecně závaznými vyhláškami a z důvodů vyložených výše uzavírá, že město Mariánské Lázně sledovalo napadeným ustanovením legitimní cíl v rámci věcně vymezené oblasti [§10 písm. b) zákona o obcích], v níž může bez zákonného zmocnění ukládat obecně závaznou vyhláškou povinnosti. Napadenou úpravu neshledal v daném případě neproporcionální ve vztahu ke sledovanému cíli (zákaz chovu domácích zvířat ve vnitřním lázeňském území) či nerozumnou, a proto návrhu na její zrušení nevyhověl. K článku 5 37. Vymezení veřejných prostranství v čl. 5 odst. 1 vyhlášky obstojí, neboť odkazuje na jinou obecně závaznou vyhlášku, která vyznačuje veřejná prostranství šrafováním v mapové příloze (jde o vyhlášku ze dne 9. 12. 2003 č. 5/2003, kterou se mění obecně závazná vyhláška města Mariánské Lázně č. 1/1998 o místních poplatcích ve znění pozdějších právních předpisů, dostupná na www.marianskelazne.cz). 38. Zákazy formulované v čl. 5 odst. 2 pod písm. a), b) a v písm. h) vyhlášky kolidují s úpravou v zákoně o přestupcích, §47 odst. 1 písm. d) (znečišťování veřejného prostranství), aplikovatelné je též ustanovení §47 odst. 1 písm. g) téhož zákona, zakazující poškození nebo neoprávněné zabrání veřejného prostranství, veřejně přístupného objektu nebo veřejně prospěšného zařízení, resp. písm. h), zakazující neoprávněné založení skládky nebo odkládání odpadků nebo odpadů mimo vyhrazená místa. Podle povahy znečištění veřejného prostranství není vyloučena ani aplikace §47b odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích, podle kterého se přestupku dopustí ten, kdo neudržuje čistotu a pořádek na svém nebo jím užívaném pozemku tak, že naruší vzhled obce. Napadená ustanovení neobstojí z hlediska 2. kroku testu, a Ústavní soud je proto zrušil pro rozpor s §35 zákona o obcích. 39. Zákaz formulovaný v čl. 5 odst. 2 písm. c) vyhlášky - vyklepávání a kartáčovaní šatstva a jiných předmětů z balkonů a oken směřujících na hlavní příjezdovou ulici lze podřadit pod oprávnění obce ukládat povinnosti podle §10 písm. c) zákona o obcích, tj. ukládat povinnosti k zajištění udržování čistoty ulic. Zákaz lze rovněž považovat za specifickou reakci na místní podmínky Statutem neupravené, a proto Ústavní soud návrhu na jeho zrušení nevyhověl. 40. Zákaz poškozovat trávníky a květinové záhony, stejně jako omezení užívání veřejných sadů a parků jen na parkové cesty v ustanovení čl. 5 odst. 2 písm. d) vyhlášky lze považovat za povinnost směřující k ochraně veřejné zeleně, tedy za legitimní výkon samosprávy podle §10 písm. c) zákona o obcích, neboť jak Ústavní soud uvedl v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 45/06 ve věci vyhlášky města Jirkova k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku na veřejných prostranstvích, ochrana zeleně může zahrnovat i zlepšování estetického vzhledu města. Ústavní soud proto návrhu na zrušení tohoto ustanovení nevyhověl. 41. Důvod pro zrušení ustanovení čl. 5 odst. 2 písm. e) vyhlášky nebyl shledán; jde o normu jen deklaratorního charakteru. Případná povinnost ostatních subjektů než pověřené organizace zdržet se výlepu a přibíjení plakátů zde není výslovně formulovaná a Ústavnímu soudu nepřísluší, aby předmětné ustanovení interpretoval rozšiřujícím způsobem. Navrhovatel v tomto směru ostatně neučinil jakoukoliv zmínku, a proto Ústavní soud návrhu nevyhověl. 42. Ustanovení čl. 5 odst. 2 písm. f) vyhlášky nezasahuje do oblasti upravené zákony. Přestože parková cesta může mít s ohledem na místní podmínky charakter místní či účelové komunikace ve smyslu zákona o pozemních komunikacích (poznámka pod čarou č. 8), který neobsahuje žádné zmocnění k tomu, aby obec jeho problematiku dále upravila, lze toto pravidlo chápat jako výkon samostatné působnosti obce v oblasti ochrany veřejné zeleně. Ústavní soud proto nevyhověl návrhu na zrušení napadeného ustanovení, neboť má za to, že město jím realizovalo svoji působnost ve smyslu ustanovení §10 písm. c) zákona o obcích. 43. Spalování odpadů [čl. 5 odst. 2 písm. g) vyhlášky] je regulováno zákonem o odpadech. Podle ustanovení §3 citovaného zákona je odpadem každá movitá věc, které se osoba zbavuje nebo má úmysl nebo povinnost se jí zbavit a přísluší do některé ze skupin odpadů uvedených v příloze č. 1 k tomuto zákonu (poznámka pod čarou č. 9). Zákon o odpadech se vztahuje na nakládání se všemi odpady (s výjimkou v §2 odst. 1 zákona vyjmenovaných - k projednávanému případu se nevztahující) a umožňuje je spalovat, jsou-li splněny podmínky stanovené právními předpisy o ochraně ovzduší. Jak judikoval Ústavní soud již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/02 ze dne 10. 12. 2002 (N 152/28 SbNU 367, 376; 556/2002 Sb.), materie zpracovaná v zákoně o odpadech je natolik kogentní a komplexní, že obec není oprávněna postupovat v otázkách spadajících pod režim tohoto zákona jinak než v něm výslovně stanoveným způsobem, tj. může pouze v samostatné působnosti stanovit obecně závaznou vyhláškou systém shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů vznikajících na jejím katastrálním území, včetně systému nakládání se stavebním odpadem (§17 odst. 2 zákona o odpadech). Napadené ustanovení tedy neobstojí z hlediska 2. kroku testu, a proto je Ústavní soud ve slově "odpad" zrušil. 44. Zákaz spalování předmětů, které pro nedostatek bližší specifikace nelze bez dalšího vztáhnout pod odpady (avšak nelze je ani vyloučit), bylo třeba poměřovat zákonem na ochranu ovzduší, který v §3 odst. 5 větě první stanoví, že v otevřených ohništích ... lze spalovat jen dřevo, dřevěné uhlí, suché rostlinné materiály a plynná paliva určená výrobcem, přičemž uvedená paliva nebo materiály nesmějí být kontaminovány chemickými látkami. Po konfrontaci předmětného zákazu s textem zákona na ochranu ovzduší Ústavní soud konstatoval, že napadené ustanovení vyhlášky obstojí. Jak uvedl v nálezu Pl. ÚS 6/08 ze dne 5. 8. 2008 (N 135/50 SbNU 193; 406/2008 Sb; srov. odst. 13 ve věci vyhlášky města Budyně nad Ohří o stanovení podmínek pro spalování tuhých paliv v obci, dostupný na http://nalus.usoud.cz), ochranu ovzduší v obci lze podřadit pod správu záležitostí místního nebo regionálního dopadu a její úprava je v zájmu obce a jejích občanů, ke které je obec zmocněna ustanovením §10 písm. c) zákona o obcích. Přestože tedy zákon na ochranu ovzduší umožňuje jisté materiály (uvedené v §3 odst. 5) na otevřených ohništích spalovat, obec může jejich spalování zakázat (a tím fakticky rozšířit zákonný zákaz), neboť je k normativní úpravě tohoto zákazu oprávněna na základě §10 písm. c) zákona o obcích. Z ustanovení čl. 5 odst. 2 písm. g) vyhlášky obstojí i zákaz spalování shrabaného listí, neboť obec může na základě zmocnění v §50 odst. 3 písm. a) zákona o ochraně ovzduší obecně závaznou vyhláškou stanovit podmínky spalování suchých rostlinných materiálů; spadané listí lze pod suchý rostlinný materiál podřadit. Podle §3 odst. 5 téhož zákona tak obec může učinit pod podmínkou zajištění jiného způsobu jejich odstranění, což je podmínka, kterou město Mariánské Lázně splnilo přijetím obecně závazné vyhlášky č. 3/2000 [ve znění nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 39/06 ze dne 14. 11. 2006 (N 210/43 SbNU 339; 19/2007 Sb.)], kterou stanovilo systém sběru, třídění, využívání a zneškodňování komunálního odpadu a systém nakládání se stavebním odpadem, zahrnující i odpad ze zeleně. Ústavní soud proto návrh na zrušení ustanovení čl. 5 odst. 2 písm. g) s výjimkou uvedenou v odstavci 43 zamítl. 45. Povinnosti při nakládání s autovraky stanoví §37 a násl. zákona o odpadech, podle jehož odstavce 1 každý, kdo se zbavuje autovraku, je povinen autovrak předat pouze osobám, které jsou provozovateli zařízení ke sběru, výkupu, zpracování, využívání nebo odstraňování autovraků. Zbaví-li se fyzická osoba autovraku v rozporu se zákonem o odpadech, dopustí se přestupku podle ustanovení §69 odst. 1 citovaného zákona. Nakládání s trvale nepojízdnými vozidly (resp. vraky) na silnicích a místních komunikacích řeší ustanovení §19 odst. 2 písm. g) zákona o pozemních komunikacích, sankce za znečištění místní komunikace je upraveno v §28 téhož zákona. Nakládání s autovraky je tak upraveno na zákonné úrovni a obec při formulaci povinností v ustanovení čl. 5 odst. 2 písm. ch) vyhlášky překročila meze své působnosti. Ústavní soud proto napadené ustanovení, které neobstálo ve 2. kroku testu, zrušil. 46. Návrhu na zákaz stanování a táboření mimo vyhrazené prostory [ustanovení čl. 5 odst. 2 písm. i) vyhlášky] Ústavní soud nevyhověl. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 35/06 ve věci vyhlášky obce Kořenov konstatoval, že teze, podle níž obec může určité činnosti zakázat jen na veřejných prostranstvích ve vlastnictví obce, nikoliv na veřejných prostranstvích ve vlastnictví třetích osob, byla překonána, a nadále ji označil za nepřijatelnou. Poukázal na to, že tato teze by mohla vést ke kolizi s ústavní garancí rovnosti vlastnického práva a jeho ochrany, neboť praktickým (a nezamýšleným důsledkem) by byla vyšší míra ochrany vlastnického práva obce na rozdíl od ochrany, kterou právní řád poskytuje jiným vlastníkům. Pokud tedy chce obec chránit čistotu veřejných prostranství v režimu §10 písm. c) zákona o obcích např. zákazem neoprávněného (ve smyslu nedostatku svolení vlastníka pozemku) stanování a táboření, činí tak zásadně bez ohledu na vlastnictví konkrétního pozemku. 47. Článek 5 odst. 2 písm. j) vyhlášky stanovuje povinnost využívat kontejnerů na tříděný odpad tam, kde jsou rozmístěny. Povinnost fyzických osob odkládat komunální odpad na místech k tomu určených a ode dne, kdy tak obec stanoví obecně závaznou vyhláškou, komunální odpad odděleně shromažďovat, třídit a předávat k využití a odstraňování podle obcí stanoveného systému, je formulována v ustanovení §17 odst. 4 zákona o odpadech. Ústavnímu soudu je známo, že město Mariánské Lázně přijalo obecně závaznou vyhlášku č. 3/2000, kterou stanovilo systém sběru, třídění, využívání a zneškodňování komunálního odpadu a systém nakládání se stavebním odpadem, a ve které stanovilo místa pro odkládání odpadu, zavázalo fyzické osoby povinnostmi souvisejícími s tříděním a ukládáním odpadů a určilo sankce, podle kterých se postupuje při porušení stanovených povinností. Za existence pravidel jednak upravených na zákonné úrovni a jednak v obecně závazné vyhlášce města č. 3/2000 se stává poměrně nejasným důvod platnosti ustanovení čl. 5 odst. 2 písm. j) napadené vyhlášky, byť bylo přijato dříve než obecní úprava nakládání s odpady. Ústavní soud však neshledal, že by intenzita dané nejasnosti byla natolik vysoká, že by zakládala derogační důvod, neboť napadené ustanovení neobsahuje žádnou novou, v rozporu s dosavadní obecně závaznou právní úpravou, povinnost. Je jistě žádoucí, aby povinnosti, které obec ukládá v samostatné působnosti dotčeným subjektům, byly upraveny přehledně a obecní normotvorba nebyla zaplevelena duplicitní úpravou či nutností odkazů, avšak Ústavní soud není povolán k tomu, aby při zjištění takové skutečnosti obecně závazné vyhlášky obcí jakkoliv "napravoval". Ústavní soud proto návrhu nevyhověl. K článku 6 48. Ustanovení čl. 6 odst. 3 vyhlášky koliduje s přestupkovým zákonem, neboť znečištění veřejných prostranství lze postihnout podle zákona o přestupcích, znečištění pozemních komunikací a neodstranění tohoto znečištění jako přestupek podle §42a odst. 1 písm. g) a j) či §42b odst. 1 písm. g) a j) zákona o pozemních komunikacích. Ústavní soud proto návrhu vyhověl, neboť napadená ustanovení neobstála ve 2. kroku testu. 49. Zákaz v ustanovení čl. 6 odst. 4 ve slovech "najíždění na chodníky motorovými vozidly, ať z důvodu skládání a nakládání nebo parkování" koliduje s výkonem státní správy, neboť obecná úprava provozu na pozemních komunikacích je řešena v zákoně o provozu na pozemních komunikacích [§124 odst. 4 písm. b) a odst. 6] a zákazy nájezdu na chodníky lze řešit zákazovou značkou. Ústavní soud proto návrhu vyhověl, neboť napadené ustanovení neobstálo ve 2. kroku testu. Ostatní pravidla stanovená ve zbývající části tohoto ustanovení lze chápat jako výkon samostatné působnosti obce ve smyslu §10 písm. c) zákona o obcích. K článku 7 50. Povinnosti související se zvláštním užíváním veřejného prostranství (čl. 7 odst. 2 vyhlášky) může obec v samostatné působnosti stanovit pouze v limitech daných ustanovením §10 zákona o obcích. Podle zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, může zavést a stanovit poplatek za zvláštní užívání veřejného prostranství, pod kterým zákon rozumí "provádění výkopových prací, umístění dočasných staveb a zařízení sloužících pro poskytování prodeje a služeb, pro umístění stavebních nebo reklamních zařízení, zařízení cirkusů, lunaparků a jiných obdobných atrakcí, umístění skládek, vyhrazení trvalého parkovacího místa a užívání tohoto prostranství pro kulturní, sportovní a reklamní akce nebo potřeby tvorby filmových a televizních děl" (§4 odst. 1). Město Mariánské Lázně přijalo vyhlášku č. 1/1998 o místních poplatcích, kterou poplatek za užívání veřejného prostranství zavedlo. Ustanovení čl. 7 odst. 2 písm. a) vyhlášky postrádá dostatečnou konkretizaci nutnou pro určitost právního příkazu či zákazu. Stanoví-li čl. 7 v odst. 1 vyhlášky, že užívat veřejné prostranství nad obvyklou míru nebo k jinému než určenému účelu je možné jen na základě povolení příslušného odboru městského úřadu, pak každý, komu bylo povoleno toto zvláštní užívání, je může užívat v rozsahu tohoto povolení; stanovení dalších, blíže neurčitých omezení ("co nejméně") je v rozporu s požadavkem právní jistoty. Vzhledem k tomu, že podle ustanovení §58 odst. 3 zákona o obcích může obec zde označeným subjektům uložit pokutu za porušení povinnosti stanovené právním předpisem obce, je neurčitost pojmu v označeném ustanovení vyhlášky nežádoucí natolik, že je dán derogační důvod. Stejný závěr lze přijmout k ustanovení téhož článku písm. g). Tato ustanovení neobstála z hlediska 2. kroku testu, a proto je Ústavní soud zrušil. 51. Ustanovení čl. 7 odst. 2 písm. b) vyhlášky Ústavní soud chápal v kontextu celého článku, tj. jako shrnutí všech povinností souvisejících se zvláštním užíváním veřejného prostranství. Řízení o poplatcích a správa poplatku je zákonem stanovena obecnímu úřadu (§14 odst. 2 a §15 zákona o místních poplatcích) a nezaplacení poplatku řeší obecní úřad v přenesené působnosti; ustanovení tedy neobstojí z hlediska 2. kroku testu. Stejně tak neobstojí ustanovení čl. 7 odst. 2 písm. h) vyhlášky týkající se povinnosti dodržovat stavební podmínky, neboť jsou-li tyto stanoveny, je kontrola jejich dodržování výkonem státní správy podle stavebního zákona. Na ustanovení čl. 7 odst. 2 písm. j) vyhlášky dopadá stavební zákon v §103 odst. 1 písm. c) v bodech 8 a 9, který pro některé informační, reklamní a propagační zařízení stavební povolení ani ohlášení nevyžaduje. Napadená ustanovení Ústavní soud nechápal jako pouhou transpozici zákonných ustanovení, jež nezakládá bez dalšího důvod pro derogaci, neboť ve vztahu k deklarovaným povinnostem neshledal potřebu systematické úpravy. Ústavnímu soudu je známo, že město Mariánské Lázně přijalo vyhlášku č. 1/1998 o místních poplatcích, ve které upravilo i pravidla pro místní poplatek za užívání veřejného prostranství. Napadená ustanovení vyhlášky tak neobstojí z hlediska 2. kroku testu, a Ústavní soud je proto zrušil. 52. Ustanovení čl. 7 odst. 2 písm. c) a d) vyhlášky ukládají uživatelům povinnost zabránit poškození veřejného prostranství a znečišťování okolí. Proti takové formulaci nelze z ústavněprávního pohledu nic namítat, neboť obsahuje zákaz tzv. ohrožovacích deliktů, vlastních zákonu o přestupcích i trestnímu právu, tj. deliktů, u nichž žádný materiální následek nemusí nastat, stačí pouze možnost vzniku škodlivého následku. Vyhláška umožňuje postihovat i zanedbání osoby, jíž bylo povoleno zvláštní užívání veřejného prostranství, zabránit poškozování a znečišťování ze strany třetích osob (např. oplocením apod.). Ústavní soud proto návrhu na zrušení těchto ustanovení nevyhověl. 53. Ustanovení čl. 7 odst. 2 písm. e) ve slovech "uzávěrům plynu, vody apod." vyhlášky koliduje s povinností stanovenou v §5 odst. 1 písm. b) a v §17 odst. 1 písm. b) a e) zákona č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, pro fyzické i právnické osoby. Účel vyhlášky a zákona se v daném případě překrývají, a to aniž by tento překryv byl opodstatněn jiným cílem zákonné a vyhláškové úpravy. Toto ustanovení vyhlášky neobstálo ve 2. kroku testu, a proto je Ústavní soud zrušil. 54. Pravidla pro prodej zboží formou stánkového nebo pultového prodeje jsou podle ustanovení §18 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), svěřena tržnímu řádu, který může obec vydat formou nařízení, tedy v přenesené působnosti. Ustanovení čl. 7 písm. i) vyhlášky tak neobstojí z hlediska 2. kroku testu a Ústavní soud návrhu na jeho zrušení vyhověl. 55. Pravidla stanovená v čl. 7 odst. 2 písm. f) a ch) vyhlášky lze opřít o ustanovení §10 písm. c) zákona o obcích. Ústavní soud proto návrhu na jejich zrušení nevyhověl. K článku 8 56. Ustanovení čl. 8 vyhlášky ukládá povinnosti servisní službě, která v podobě, v jaké byla v době přijetí vyhlášky, již neexistuje (viz odst. 7 nálezu); povinnosti zde stanovené se tak na subjekty, které fakticky předmětnou služby v současnosti vykonávají, nevztahují. Obsoletnost ustanovení vyhlášky však není derogačním důvodem, a proto Ústavní soud návrh navrhovatele zamítl. K článku 9 57. Povinnosti stanovené v čl. 9 písm. a) a c) ve spojení s písm. e) a f) a odst. 2 vyhlášky vykračují ze samostatné působnosti obce. Tato ustanovení neobstála tak ve 2. kroku testu a Ústavní soud je zrušil. Dozor nad technickou nezávadností objektu přísluší orgánům státní správy ve smyslu stavebního zákona, schůdnost chodníků upravuje §27 odst. 4 zákona o pozemních komunikacích, odpovědnost vlastníků domů je řešena občanskoprávními normami (zde ve směru k rampouchům), či je možno postupovat podle zákona o přestupcích, je-li chodník veřejným prostranstvím. Obec může v tomto směru vydat nařízení na základě §24 odst. 7 zákona o pozemních komunikacích (srov. usnesení sp. zn. Pl. ÚS 11/06 nebo Pl. ÚS 31/06, dostupná na http://nalus.usoud.cz). 58. K čistotě na stanovištích nádob na domovní odpad se Ústavní soud vyjádřil již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 39/06 ze dne 14. 11. 2006 (viz výše) ve věci vyhlášky města Mariánské Lázně o odpadech, kdy uvedl, že "ustanovení §17 zákona o odpadech nedává obci zákonné zmocnění k tomu, aby uložila povinnost fyzické nebo právnické osobě, která vlastní objekt či byt, je jeho správce nebo má k němu právo hospodaření, udržovat čistotu na stanovišti, kde jsou umístěny sběrné nádoby. Takové povinnosti vyplývají ze soukromoprávních vztahů a obecně závazných hygienických předpisů" (odst. 27 citovaného nálezu). Ústavní soud přisvědčil navrhovateli, že určení míst pro sběrné nádoby [čl. 9 písm. d) vyhlášky] je v pravomoci obce ve smyslu ustanovení §17 odst. 3 zákona o odpadech, nelze však vyloučit rozhodnutí vlastníka objektu (např. rodinného domu) k umístění sběrné nádoby v objektu, tj. mimo veřejné prostranství; v takovém případě však nejde o výkon samostatné působnosti obce, a ustanovení tak neobstálo z hlediska 2. kroku testu. 59. Ustanovení čl. 9 písm. b) vyhlášky se týkají právních vztahů vyplývajících z nájmu bytu a nebytových prostot, které jsou vztahy soukromoprávními, a nelze je nahradit obecně závaznou vyhláškou obce. Ustanovení neobstálo ve 2. kroku testu. K článku 10 60. Ustanovení čl. 10 odst. 1 vyhlášky, které uvádí, že porušení vyhlášky bude stíháno jako přestupek podle zákona o přestupcích, je toliko informativního charakteru a již z tohoto důvodu není schopno založit žádné protiústavní konsekvence. Ústavní soud proto návrhu na jeho zrušení nevyhověl. IV. 61. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud částečně vyhověl návrhu a napadenou vyhlášku v ustanoveních, jak ve výroku I. nálezu uvedeno, zrušil podle ustanovení §70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu pro rozpor s §10 a 35 zákona o obcích dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů. Ve zbytku návrh zamítl podle ustanovení §70 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. --------------------------- 1) Obecně závazná vyhláška nemá číslované odstavce. Pro potřeby vyšší srozumitelnosti rozhodnutí je Ústavní soud pracovně očísloval sám. 2) Statut města Mariánské Lázně byl schválen usnesením vlády Československé republiky dne 18. 1. 1956 a jeho vydání bylo publikováno v Úředním listu z roku 1956, částka 16 ze dne 24. února 1956. 3) Ustanovení §28 odst. 3 zákona č. 164/2001 Sb.: "Lázeňský statut zejména vymezí vnitřní a vnější území lázeňského místa a v zájmu ochrany léčebného režimu a zachování, popřípadě vytvoření lázeňského prostředí, stanoví a) omezení související s výstavbou a rozvojem lázeňského místa b) činnosti, které se v lázeňském místě omezují nebo zakazují c) zařízení, která se v něm nesmí zřizovat.". 4) III. Opatření souvisící s výstavbou lázeňského místa - bod 9 - Ve vnitřním lázeňském území vymezeném v odstavci 4 písm. a) mohou být zásadně jen zařízení, jež slouží bezprostředně lázeňskému provozu, jako lázeňské ústavy, vyšetřovací a balneoterapeutická zařízení, ubytovací zařízení pro zaměstnance lázní, parky, kolonády, dále jen takové kulturní podniky, obchody a provozovny, které slouží především potřebám nemocných léčených v lázních a ostatních návštěvníků lázní a neruší klid a lázeňský režim. Ve vnitřním lázeňském území vymezeném v odstavci 4 písm. b) mohou být zásadně jen zařízení sloužící lázeňskému provozu, zařízení pro výběrovou rekreaci, ubytovací zařízení pro nemocné a návštěvníky lázní, a jen takové provozovny, zařízení a obytné domy, které splňují podmínky uvedené v odstavci 8. (Podle odstavce 8 mohou být v lázeňském místě povoleny pouze takové stavby, provozovny a zařízení, které neporušují lázeňské klima, vegetaci, hydrologické podmínky, klid a estetický vzhled lázeňského místa.) 5) VII. Opatření k zajištění klidu v lázeňském místě - bod 24 - K tomu, aby lázeňský klid nebyl rušen hlukem, a) zakazuje se průjezd hlučných dopravních prostředků vnitřními lázeňskými územími; b) zakazuje se používat zvukových signálů ve vnitřních lázeňských územích; ve vnějším lázeňském území tehdy, pokud by narušovaly klid vnitřních lázeňských území a lázeňský režim; c) v době klidu určeného pro odpočinek nemocných nedovoluje se ve vnitřních lázeňských územích dovoz potravin a materiálu hlučnými dopravními prostředky ani skládání a nakládání; d) pro odvoz popele a odpadků z vnitřních lázeňských území se vyhrazuje doba od 20 do 22 hodin a od 6 do 7 hodin; e) zakazuje se používat reklamního uličního rozhlasového zařízení, pokud narušuje klid vnitřních lázeňských území a lázeňský režim; f) omezuje se používání městského rozhlasu na dobu od 8 do 9 hodin a od 12 do 13 hodin; g) přísně se stíhají všechna porušení předpisů o potírání alkoholismu a rušení nočního klidu. 6) VI. Doprava - bod 21 - ... je třeba dbát též na to, aby dopravními prostředky nebyl narušován klid a lázeňský režim. 7) IV. Hygienická a protiepidemická opatření v lázeňském místě - bod 14 - Ve vnitřních lázeňských územích ... nesmí být chována domácí zvířata, zejména skot, vepři, drůbež, psi a kočky. 8) Ustanovení §6 odst. 3 písm. d): místní komunikace IV. třídy, kterou je komunikace nepřístupná provozu silničních motorových vozidel nebo na které je umožněn smíšený provoz. Podle vyhlášky č. 104/1997 Sb., kterou se provádí zákon o pozemních komunikacích, jsou místními komunikacemi IV. třídy samostatné chodníky, stezky pro pěší, cyklistické stezky, cesty v chatových oblastech, podchody, lávky, schody, pěšiny, zklidněné komunikace, obytné a pěší zóny apod. 9) Příloha 1 obsahuje např. skupinu odpadů pod kódem Q 14 - výrobky, které vlastník nepoužívá nebo nebude více používat (např. v zemědělství, v domácnosti, úřadech, prodejnách, dílnách apod.), či Q 16 - jiné materiály, látky nebo výrobky, které nepatří do výše uvedených skupin.
Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2008:Pl.US.46.06.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka Pl. ÚS 46/06
Paralelní citace (Sbírka zákonů) 22/2009 Sb.
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 176/51 SbNU 163
Populární název Obecně závazná vyhláška města Mariánské Lázně č. 12/1993, o veřejném pořádku v lázeňském městě Mariánské Lázně
Datum rozhodnutí 21. 10. 2008
Datum vyhlášení 5. 11. 2008
Datum podání 13. 6. 2006
Datum zpřístupnění 4. 2. 2009
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O zrušení zákonů a jiných právních předpisů
Význam 2
Navrhovatel MINISTERSTVO - vnitra
Dotčený orgán OBEC / OBECNÍ ÚŘAD / MAGISTRÁT - Mariánské Lázně
Soudce zpravodaj Výborný Miloslav
Napadený akt obecně závazná vyhláška obce/kraje; 12/1993; obecně závazná vyhláška města Mariánské Lázně o veřejném pořádku v lázeňském městě Mariánské Lázně
Typ výroku vyhověno
zamítnuto
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 1/1993 Sb., čl. 104 odst.3, čl. 1 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 128/2000 Sb., §35, §10, §35 odst.3 písm.a, §10, §58 odst.3
  • 13/1997 Sb., §27, §19 odst.2 písm.g, §28, §42a odst.1, §42b odst.1
  • 133/1985 Sb., §5 odst.1 písm.b, §17 odst.1 písm.b, §17 odst.1 písm.e
  • 148/2006 Sb., §2 odst.1 písm.a
  • 164/2001 Sb., §28 odst.2 písm.a, §37, §28 odst.3
  • 166/1999 Sb., §1, §2, §46
  • 183/2006 Sb., §103 odst.1 písm.c, §104 odst.2 písm.j
  • 185/2001 Sb., §17 odst.3, §17 odst.4, §37, §69 odst.1
  • 20/1966 Sb., §45
  • 200/1990 Sb., §47 odst.1 písm.b, §47 odst.1 písm.d, §47 odst.1 písm.g, §46 odst.2, §47b odst.1 písm.d
  • 246/1992 Sb., §24 odst.2
  • 256/2001 Sb., §19
  • 258/2000 Sb., §2 odst.1, §32, §80 odst.2, §6, §13 odst.2
  • 361/2000 Sb., §124 odst.4 písm.b, §124 odst.6
  • 367/1990 Sb., §36 odst.1 písm.f
  • 43/1955 Sb., §10 odst.1
  • 455/1991 Sb., §18
  • 50/1976 Sb., §71 odst.6
  • 565/1990 Sb., §4 odst.1, §14 odst.2, §15
  • 86/2002 Sb., §3 odst.5, §50 odst.3 písm.a
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na územní samosprávu /pravomoc k originární normotvorbě
právo na územní samosprávu /ochrana životního prostředí
právo na územní samosprávu /místní záležitosti veřejného pořádku
pravomoc a činnost ústavních orgánů/delegace normotvorby
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip předvídatelnosti, srozumitelnosti, bezrozpornosti zákona
Věcný rejstřík chov zvířat
hygiena
noční klid
hluk
prostituce a sexuální služby
životní prostředí
veřejné prostranství
lázně
odpad
pravidla silničního provozu
reklama/komerční sdělení
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka Nález částečně překonává právní závěry uvedené v nálezech ze dne 19. května 1999 sp. zn. Pl. ÚS 4/98, ze dne 20. října 2004 sp. zn. Pl. ÚS 17/02, ze dne 6. března 2007 sp. zn. Pl. ÚS 4/05, ze dne 17. května 2005 sp. zn. Pl. ÚS 62/04 a ze dne 21. září 2004 sp. zn. Pl. ÚS 50/03.
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=Pl-46-06_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 60371
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-07