ECLI:CZ:NSS:2009:9.AS.73.2008:94
sp. zn. 9 As 73/2008 - 94
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: J. V.,
zastoupený obecným zmocněncem Mgr. J. N., proti žalovanému: Krajský úřad kraje
Vysočina, se sídlem Žižkova 57, Jihlava, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 8. 2007,
č. j. KUJI 55354/2007, sp. zn. PS 8045/2007 PS/169/IP/2, za účasti osoby zúčastněné
na řízení: J. T., zastoupená JUDr. Jakubem Vozábem, advokátem se sídlem Na Pankráci
449/11, Praha 4, o přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních
komunikacích, o kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 23. 4. 2008, č. j. 57 Ca 62/2007 - 45,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. 4. 2008, č. j. 57 Ca 62/2007 - 45,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se osoba zúčastněná na řízení (dále též
„stěžovatelka“) domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále
též „krajský soud“) ze dne 23. 4. 2008, č. j. 57 Ca 62/2007 - 45, kterým tento soud zrušil
výše uvedené rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 8. 2007, č. j. KUJI 55354/2007,
sp. zn. PS 8045/2007 PS/169/IP/2, pro vady řízení a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Citovaným rozhodnutím žalovaný jako odvolací orgán zamítl odvolání žalobce proti
rozhodnutí Městského úřadu Havlíčkův Brod, odboru dopravy (dále též „správní orgán
I. stupně“), ze dne 22. 5. 2007, zn. DOP-Př-105-1026/07 a DOP-Př-104-1026/07, a toto
rozhodnutí potvrdil. V rozhodnutí správního orgánu I. stupně byl žalobce výrokem I. uznán
vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních
komunikacích podle §22 odst. 1 písm. h), §22 odst. 1 písm. i), §49 odst. 1 písm. b) zákona
č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o přestupcích“), kterého se dopustil porušením §4 písm. a) a b) a §41 odst. 1 zákona
č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů
(zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním
provozu“). Výrokem II. bylo řízení o přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu
na pozemních komunikacích podle §22 odst. 1 písm. h) a §22 odst. 1 písm. i) zákona
o přestupcích, kterého se měla dopustit stěžovatelka, zastaveno na základě §76 odst. 1
písm. c) zákona o přestupcích.
Stěžovatelka v kasační stížnosti tvrdí, že krajský soud na základě svých zjištění dospěl
k nesprávnému právnímu závěru, když zrušil rozhodnutí žalovaného v celém rozsahu
pro vady řízení spočívající v nedostatečném zjištění skutkového stavu a pro nejednoznačné
prokázání toho, kdo předmětnou dopravní nehodu způsobil. Pokud tak však učinil, neměl
podle stěžovatelky rozhodnutí zrušit v celém rozsahu, nýbrž pouze ve výroku II., který
se týká posouzení viny její osoby, neboť krajský soud konstatoval, že nebylo dostatečně
prokázáno stěžovatelčino jednání. Stěžovatelka konstatuje, že na základě zkoumání
skutkového stavu správní orgány dospěly k závěru, že pokud jde o žalobcovo jednání,
tak v důsledku něho došlo jednoznačně ke vzniku dopravní nehody, neboť se žalobce
dopustil přestupku porušením §4 písm. a) a b) a §41 odst. 1 zákona o silničním provozu.
Ve vztahu k posouzení stěžovatelčina jednání pak oba správní orgány dospěly k závěru,
že dostupné důkazy neumožňují učinit jednoznačný závěr, zda se stěžovatelka dopustila
přestupku, a proto bylo v pochybnostech rozhodnuto ve prospěch stěžovatelky a řízení
zastaveno. Pokud tedy krajský soud cituje z odůvodnění výroku II. rozhodnutí správního
orgánu I. stupně „…v tomto bodě správní orgán shledal zásadní rozpor ve výpovědích, který nemůže
odstranit, na místě nehody nebyl zjištěn žádný nestranný svědek, který by mohl nestranně potvrdit či vyvrátit
jednotlivá tvrzení účastníků dopravní nehody“, není možné na základě této citace odůvodnit zrušení
napadeného správního rozhodnutí žalovaného v celém jeho rozsahu, tedy i v rozsahu
týkajícím se žalobce.
Ve své kasační stížnosti stěžovatelka dále uvádí, že krajský soud svůj závěr postavil
na tom, že vysvětlení stěžovatelky podané policii dne 24. 2. 2007 je dle soudu rozporné
s pozdějším výslechem u správního orgánu I. stupně, neboť při vysvětlení uvedla, že neví,
zda se podívala do zpětného zrcátka před samotným odbočením vlevo, ale při výslechu
uvedla, že před odbočením zpomalila, ještě jednou se podívala do zrcátka a tam žádné
vozidlo nebylo. Stěžovatelka se domnívá, že závěr ohledně viny žalobce ze spáchání výše
uvedeného přestupku nijak nesouvisí se skutečností, zda se stěžovatelka podívala před
samotným odbočením vlevo do zpětného zrcátka, či nikoliv. Krajský soud však na základě
toho nepovažuje jednání stěžovatelky před samotným odbočením za prokázané a požaduje
provést dokazování výslechem spolujezdců obou účastníků nehody. Tento požadavek
považuje stěžovatelka za bezvýznamný ve vztahu k vině žalobce, jelikož z obsahu vysvětlení
spolujezdců obou účastníků poskytnutých policii je zřejmé, že výpovědi nemohou mít
na posouzení věci zásadní vliv (k tomu jsou rozporné), neboť vina je prokázaná z objektivně
zjištěných skutečností, fotodokumentace a výslechu žalobce. Proto považuje stěžovatelka
za nadbytečný také požadavek krajského soudu na vypracování znaleckého posudku
o příčině vzniku dopravní nehody, protože nepravdivost tvrzení jak žalobce, tak jeho
spolujezdkyně o průběhu nehody vyplývá již ze záznamu ze správního spisu. Vzhledem
k výše předestřenému má stěžovatelka za to, že zrušení napadeného správního rozhodnutí
též v rozsahu výroku ohledně viny žalobce je zcela nedůvodné a nemá ani oporu
v odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu.
Zároveň považuje za nesprávný i právní názor krajského soudu, že „…ze zprávy
Zdravotnické záchranné služby kraje Vysočina z 27. 2. 2007 je jednoznačně prokázáno, že v uvedený den
a hodinu řidič V. (žalobce – pozn. Nejvyššího správního soudu) oprávněně použil výstražných
signálů“. Podle stěžovatelky ze zprávy vyplývá pravý opak, tedy že výstražné světelné
a zvukové znamení bylo použito neoprávněně, jelikož v daném případě nešlo vůbec
o přednemocniční neodkladnou péči v rámci plnění úkolů zdravotnické záchranné služby,
ale o naprosto rutinní převoz pacienta na plánované vyšetření v rámci poskytování
nemocniční péče. Není proto možné ospravedlnit použití výstražných znamení pro danou
situaci, kdy šlo jen o výše charakterizovaný převoz. Použití výstražných znamení pro takovou
situaci podle stěžovatelky svědčí o zneužívání veřejných prostředků pro jiné účely, než pro
které jsou ve skutečnosti určeny. Z těchto důvodů nesouhlasí se závěrem krajského soudu
o oprávněnosti použití výstražných signálů žalobcem v dané době.
Závěrem se stěžovatelka nesouhlasně vyjadřuje k usnesení krajského soudu ze dne
25. 1. 2008, č. j. 57 Ca 62/2007 - 28, kterým byl přiznán žalobě odkladný účinek.
Toto usnesení bylo dle stěžovatelky vydáno v rozporu se zákonem, bez toho, aniž by byly
dány podmínky pro přiznání odkladného účinku.
S ohledem na výše uvedené stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek krajského soudu v celém rozsahu zrušil a věc vrátil tomuto soudu zpět
k dalšímu řízení.
Ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 1. 7. 2008 žalobce tvrdí, že zásady
a principy vedení správního řízení a dokazování byly správním orgánem podle žalobce
porušeny tím, že určitý skutkový stav byl v kontextu průběhu celého nehodového děje
nesprávně a nedostatečně posouzen. Správní orgány použily i nesprávnou právní kvalifikaci
a nedbaly zásad vedení správního řízení, jelikož neprovedly dostatečné zkoumání
skutkového stavu a nevypořádaly se řádně s rozpory v tvrzeních účastníků dopravní nehody.
Žalobce uvádí, že odvolací orgán formálně potvrdil původní rozhodnutí správního orgánu
I. stupně a nezabýval se důvody odvolání, proto vady řízení byly zhojeny až meritorním
rozhodnutím soudu. Žalobce nesouhlasí s výroky správního orgánu I. stupně
o jednoznačnosti prokázaných skutečností, neboť tyto výroky správní orgán nepodložil
zdůvodněním, proč a jak k takovým závěrům dospěl. K oprávněnosti použití zvláštních
výstražných znamení konstatuje, že použití bylo legitimní a odpovídá běžným postupům
a standardům.
Žalobce dále tvrdí, že přiznání odkladného účinku bylo po právu, neboť ze spisového
materiálu vyplývá, že žalobci objektivně vznikla nenahraditelná újma.
Na základě výše uvedeného má žalobce za to, že kasační stížnost není důvodná.
Ze soudního spisu je patrno, že krajský soud rozhodl ve prospěch žalobce, když
rozhodnutí žalovaného zrušil pro vady řízení a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud
dospěl k závěru, že správní orgány dosud nezjistily náležitě skutečný stav věci a že dosud
nebylo jednoznačně prokázáno, kdo z účastníků předmětné dopravní nehody ji způsobil.
Rozpor ve výpovědích účastníků nehody nebyl v rámci správního řízení odstraněn, a jelikož
na místě dopravní nehody nebyl zjištěn žádný nestranný svědek, který by tento rozpor mohl
vyjasnit, je třeba doplnit dokazování za účelem zjištění, který z účastníků nehodu způsobil.
Jmenovaný soud uvedl, že v tomto ohledu je třeba provést výslech spolujezdkyně žalobce
i spolujezdkyně stěžovatelky, přičemž soud poukázal na to, že „ze zprávy Zdravotnické záchranné
služby kraje Vysočina z 27. 2. 2007 je jednoznačně prokázáno, že v uvedený den a hodinu řidič V.
(žalobce – pozn. Nejvyššího správního soudu) oprávněně použil výstražných signálů.“ Dále
podotkl, že po získání těchto důkazů je nutno vypracovat i znalecký posudek pro posouzení
příčiny vzniku dopravní nehody. K právům a povinnostem stěžovatelky se však krajský soud
v odůvodnění napadeného rozsudku nikterak nevyjádřil.
Dříve než Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí s ohledem
na kasační důvody stěžovatelky vymezené v §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“), tj. nezákonnost spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky krajským soudem v předcházejícím řízení,
přezkoumal toto rozhodnutí podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., z něhož vyplývá, že Nejvyšší
správní soud je vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti; to však neplatí, bylo-li řízení
před soudem zmatečné nebo bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé, anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, jakož
i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné.
Nejvyšší správní soud přezkoumal v tomto smyslu napadený rozsudek a dospěl
k závěru, že rozhodnutí krajského soudu je zatíženo vadou způsobující nezákonnost jeho
rozhodnutí.
K tomuto závěru dospěl kasační soud na základě toho, že z rozhodnutí krajského
soudu není patrno, z jakého důvodu krajský soud považoval stěžovatelku za osobu
zúčastněnou na řízení, a to především vzhledem k tomu, že odvolací řízení správní i řízení
soudní bylo vedeno toliko ve vztahu k výroku I. rozhodnutí správního orgánu I. stupně, tedy
ve vztahu k žalobci. Z odůvodnění rozhodnutí žalovaného ani krajského soudu totiž
nikterak nevyplývá, že by se vyjadřovaly i k právům a povinnostem stěžovatelky.
Ze správního a soudního spisu je zřejmé, že krajský soud napadeným rozhodnutím zrušil
rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 8. 2007, kterým bylo zamítnuto odvolání proti výroku
I. rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 22. 5. 2007. Výrok II., týkající se práv
a povinností stěžovatelky, nebyl odvoláním vůbec napaden a nabyl proto právní moci.
Nejvyšší správní soud považuje rozhodnutí krajského soudu za zatížené vadou
způsobující nezákonnost rozhodnutí, když z jeho rozhodnutí není seznatelné, na základě
čeho stěžovatelka splňovala podmínky účastenství podle §34 odst. 1 s. ř. s., podle kterého
osobami zúčastněnými na řízení jsou osoby, které byly přímo dotčeny ve svých právech
a povinnostech vydáním napadeného rozhodnutí, a ty, které mohou být přímo dotčeny jeho
zrušením nebo vydáním podle návrhu výroku rozhodnutí soudu, jak ostatně potvrzuje
i usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 6. 2003, č. j. 5 A 31/2001 - 42, publikované
pod č. 9/2003 Sb. NSS.
Z téhož ustanovení navíc implicitně vyplývá, že je povinností předsedy senátu,
aby posoudil, zda osoby aspirující na postavení osoby zúčastněné na řízení je možno
do kategorie zúčastněných osob vůbec zahrnout. Takové posouzení však zdejší soud
v rozhodnutí krajského soudu zcela postrádá.
S ohledem na právě předestřené považuje Nejvyšší správní soud za nezbytné,
aby krajský soud tuto otázku postavení osoby zúčastněné na řízení zodpověděl v dalším
řízení a svůj názor řádně zdůvodnil. Závěrem kasační soud upozorňuje, že v souladu
s rozsudkem zdejšího soudu ze dne 31. 8. 2005, č. j. 7 As 43/2005 - 53, usnesení o tom,
že určitá osoba není osobou zúčastněnou na řízení, není rozhodnutím, které upravuje pouze
vedení řízení, neboť jeho právní účinky mají pro takovou osobu závažný význam zejména
v oblasti ochrany jejích práv v řízení, a proto je kasační stížnost proti takovému usnesení
přípustná.
Ve světle předestřeného považuje zdejší soud za nadbytečné se v tuto chvíli věcně
zabývat uplatněnými námitkami stěžovatelky.
Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí soudu přezkoumal v souladu s §109
odst. 3 s. ř. s. a ze shora uvedeného důvodu podle §110 odst. 1 s. ř. s. napadený rozsudek
krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v němž je krajský soud podle odst. 3
téhož ustanovení vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu. O věci přitom
rozhodl bez jednání postupem podle §109 odst. 1 s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti
rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne Krajský soud v Brně podle
§110 odst. 2 s. ř. s. v novém rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. července 2009
JUDr. Radan Malík
předseda senátu