ECLI:CZ:NSS:2020:9.AZS.210.2020:29
sp. zn. 9 Azs 210/2020 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: M. S., zast. Mgr. Vratislavem
Tauberem, advokátem se sídlem náměstí 28. října 1898/9, Brno, proti žalované: Policie České
republiky, Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje, se sídlem Kounicova 687/24,
Brno, proti rozhodnutí žalované ze dne 25. 6. 2020, č. j. KRPB-119102-16/ČJ-2020-060022-SVZ, v
řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 7. 2020, č. j. 34
A 20/2020 - 47,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] V záhlaví citovaným rozhodnutím byl žalobce podle §124 odst. 1 písm. a) zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zajištěn za účelem správního vyhoštění;
doba zajištění byla stanovena na 40 dnů ode dne omezení osobní svobody. Dne 24. 6. 2020 byl
žalobce kontrolován hlídkou Policie České republiky, přičemž předložil cestovní pas Ukrajiny.
Kontrolou tohoto dokladu nebylo zjištěno žádné platné vízum nebo oprávnění, na základě kterého
by žalobce byl oprávněn pobývat na území České republiky. Dle otisku přechodového razítka bylo
zjištěno, že žalobce přicestoval na území schengenského prostoru dne 15. 6. 2020 na území
Slovenské republiky. Žalobce byl tedy podezřelý z toho, že na území České republiky vstoupil
a pobýval nejméně dne 24. 6. 2020 v rozporu s ochranným opatřením Ministerstva zdravotnictví
ze dne 11. 6. 2020, č. j. MZDR-20599/2020-8/MIN/KAN , kterým byl s účinností ode dne
15. 6. 2020 zakázán vstup na území České republiky všem cizincům, kteří ke dni 12. 3. 2020 neměli
na území České republiky oprávnění k trvalému pobytu nebo k přechodnému pobytu nad 90 dní.
[2] Z protokolu o výslechu účastníka správního řízení vyplynulo, že žalobce na území
schengenského prostoru přicestoval dne 15. 6. 2020 (na Slovensko) jako druhý řidič kamionu;
do České republiky přicestoval dne 16. 6. 2020. Uvedl, že přicestoval z důvodu koupě kamionu,
která se však nakonec neuskutečnila. Žalovaná v napadeném rozhodnutí konstatovala, že žalobce
vstoupil na území České republiky v době platného ochranného opatření a nesplnil podmínky
vstupu uvedeného v tomto ochranném opatření; stal se proto rizikem pro Českou republiku,
neboť mohl způsobit zavlečení onemocnění SARS-CoV-2 na území České republiky. Žalovaná
konstatovala, že nebylo možné uložit v případě žalobce zvláštní opatření, neboť jeho
důvěryhodnost byla oslabena a jeho jednání vzbudilo důvodnou obavu, že na území České
republiky nebude jednat dle ochranného opatření a v rámci zákonů České republiky. Při stanovení
délky zajištění žalovaná přihlédla k předpokládané složitosti přípravy výkonu správního vyhoštění
a k době, která je nutná pro zabezpečení přepravních dokladů; délku zajištění po dobu 40 dnů
považovala za přiměřenou.
[3] Krajský soud v Brně žalobu proti napadenému správnímu rozhodnutí v záhlaví citovaným
rozsudkem zamítl. Krajský soud souhlasil se žalovanou v tom, že z údajů obsažených ve správním
spise bylo zřejmé, že žalobce nebyl osobou pracující v mezinárodní dopravě, nepracoval pro žádnou
dopravní společnost (podle svých slov pracovní smlouvu ještě neuzavřel, mělo se tak stát
až po koupi kamionu), nebyl držitelem příslušného profesního osvědčení pro řízení kamionu,
na území České republiky byl pouze dovezen a vyložen za účelem údajné koupě kamionu. Nebyl
přitom ani držitelem víza ani oprávnění k pobytu na území České republiky a ani v jiném státě
Evropské unie a na území České republiky pobýval v rozporu s ochranným opatřením Ministerstva
zdravotnictví ze dne 11. 6. 2020 k ochraně obyvatelstva a prevenci nebezpečí vzniku a rozšíření
onemocnění COVID-19 způsobeného novým koronavirem SARS-CoV-2. Krajský soud konstatoval,
že v případě žalobce spočívalo nebezpečí porušení zájmů společnosti v ohrožení jejího veřejného
zdraví. Pokud by žalovaná přistoupila k uložení zvláštních opatření, mohla by tím zdejší obyvatele
vystavit dalšímu nebezpečí nákazy COVID-19, a to minimálně pro to, že by propuštěním žalobce
ze zajištění umožnila cestovat do zamýšleného místa pobytu u jeho švagra; z jednání žalobce,
které spočívalo v porušení zákazu vstupu a pobytu na území České republiky, která se nacházela
ve vážné epidemiologické situaci, bylo možné dovodit, že žalobce nehodlá respektovat tento
mimořádný stav ani státem vydaná ochranná opatření. Soud přisvědčil také argumentaci žalované,
podle které se situace na Ukrajině ve vztahu k pandemii v době příjezdu žalobce znatelně zhoršila,
souhlasil také s dobou zajištění po 40 dnů od okamžiku omezení osobní svobody. Žalovaná podle
něj při zvažování délky zajištění přihlédla k předpokládané složitosti přípravy výkonu správního
vyhoštění, zajištění soud považoval za přiměřené, neboť svým rozsahem nekopírovalo pouze
14 denní inkubační dobu onemocnění COVID-19, ale zahrnovalo již zmíněnou přípravu odjezdu
do země původu. Žalobce ostatně s policejní kontrolou a zajištěním musel počítat již v souvislosti
s neoprávněným vstupem na území České republiky.
II. Obsah kasační stížnosti
[4] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost
z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[5] Stěžovatel uvedl, že žalovaná i krajský soud posoudily nesprávně, zda jsou splněny
podmínky pro vydání rozhodnutí o jeho zajištění podle §124 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu
cizinců. Nesouhlasil s tím, že by svým pobytem na území České republiky mohl ohrozit bezpečnost
státu nebo závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Uvedl, že již v žalobě poukázal na to,
že je třeba pojem veřejný pořádek vykládat v souladu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady
č. 2004/38/ES. K tomu odkázal na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2011,
č. j. 3 As 4/2010-151. Podle něj došlo k nepřípustnému odůvodnění napadeného rozhodnutí,
které podle něj nesouviselo konkrétně s ním, ale čistě s generální prevencí. Ačkoli se tedy snaží
žalovaná i krajský soud odůvodnit svá rozhodnutí tak, aby se zdálo, že jsou individualizována, bylo
jediným důvodem to, že stěžovatel vstoupil a pobýval na území České republiky v rozporu
se zákazem. Dosavadní život stěžovatele ani okolnosti, za kterých se na území České republiky
dostal, nebyly brány v potaz. Rozhodnutí tak podle něj nebylo vydáno pro to, že by v jeho případě
byly dány důvody pro zajištění, ale naopak jako obecná prevence pohybu jakýchkoli osob na území
České republiky v rozporu se zákazem. Podle stěžovatele došlo k podstatným vadám již na počátku
řízení o vyhoštění, v rámci něhož bylo vydáno napadené rozhodnutí o zajištění. Stěžovatel uvedl,
že skutkový stav známý v době zahájení řízení mohl odůvodňovat zahájení řízení z důvodů podle
§119 odst. 1 písm. a) bodu 4. zákona o pobytu cizinců, případně podle §119 odst. 1 písm. c)
bodu 3. citovaného zákona. Pokud by však bylo zahájeno řízení z těchto důvodů, nebylo by možné
vydat rozhodnutí o zajištění.
[6] Stěžovatel dále argumentoval tím, že zajištění je až krajním prostředkem a mělo by k němu
docházet pouze v případě, pokud nepostačují mírnější opatření pro ochranu společnosti.
V jeho případě podle něj nebyl pro společnost fakticky nebezpečnější než jiná osoba volně se
pohybující po území České republiky; ohrožení zájmu proto podle něj nebylo skutečné, aktuální
a dostatečně závažné. K tomu odkázal na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 8. 2020,
č. j. 18 Az 38/2020-20. Podle stěžovatele nebylo jasné, z čeho vyvstala důvodná obava, že by se
nepodřídil zvláštním opatřením. Okolnosti jeho přicestování do České republiky s tímto totiž nijak
nesouvisí a jeho chování nezavdávalo pochybnosti o tom, že by se uloženým opatřením neměl
podřídit.
[7] Podle stěžovatele byla nepřiměřená i délka doby, na kterou byl zajištěn. To podle něj plyne
ze samotné skutečnosti, že inkubační doba onemocnění COVID-19 činí v extrémních případech
14 dní, běžně ovšem do 10 dnů. Již v době zajištění stěžovatele byla tato doba prakticky u konce
a neprojevily se u něj žádné příznaky nemoci, proto považoval uložení 40 dnů zajištění za zcela
nepřiměřené a označil toto zajištění za svévolný zásah do jeho práv. Stěžovatel byl nadto ochoten
se testu na onemocnění COVID-19 podrobit, ale nebylo mu to umožněno. Argumentaci žalované
a krajského soudu, že doba zajištění byla dána složitostí přípravy správního vyhoštění, považoval
za lichou; řízení o správním vyhoštění mohlo probíhat, i když by stěžovatel byl na svobodě.
[8] Stěžovatel nesouhlasil ani s tím, že by nebyl pracovníkem mezinárodní dopravy.
V době vstupu i pobytu na území České republiky plnil pokyny společnosti, která je
provozovatelem mezinárodní kamionové dopravy. Navíc měl jednat jejím jménem i při koupi
nového kamionu. Skutečnost, že neměl uzavřenou pracovní smlouvu, nelze přičítat k jeho tíži,
neboť došlo k pochybení ze strany zaměstnavatele. Materiálně však vztah mezi zaměstnancem
a zaměstnavatelem naplněn byl. Stěžovatel namítal, že jednal v dobré víře, že je ke koupi kamionu
oprávněn, a nečinil nic, co by se vymykalo běžnému počínání jakéhokoli občana České republiky.
K epidemiologické situaci v dotčené době na Ukrajině uvedl, že ta nebyla horší, než je stávající
situace v České republice.
[9] Stěžovatel namítal také nesprávné posouzení námitky legitimního očekávání, neboť nebyly
dány důvody, pro které by mělo být v jeho případě postupováno jinak, než v případě osob
uvedených v žalobě, které zajištěny nebyly. Krajský soud neosvětlil, v čem se tyto citované případy
odlišovaly od nyní projednávané věci, ani neozřejmil, proč by měla skutečnost, že se pokoušel
na území České republiky zakoupit nákladní vozidlo, znamenat, že by ohrožoval veřejný pořádek
více, než osoby, které se na území České republiky měly pohybovat také v rozporu se zákazem,
avšak bez úmyslu zakoupit nákladní vozidlo.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[10] Nejvyšší správní soud nenalezl žádné formální vady či překážky projednatelnosti kasační
stížnosti, a proto přezkoumal jí napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu a v rámci kasační
stížností uplatněných důvodů, zkoumaje přitom, zda napadené rozhodnutí či jemu předcházející
řízení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti [§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.].
[11] Kasační stížnost není důvodná.
[12] Stěžovatel nejprve namítal, že pojem „veřejný pořádek“ je nutné dle usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 7. 2011, č. j. 3 As 4/2010 - 151, vykládat v souladu se směrnicí
č. 2004/38/ES. Podle něj nebyla napadená rozhodnutí dostatečně individualizována, ale jediným
důvodem zajištění podle něj bylo to, že vstoupil a pobýval na území České republiky v rozporu
se zákazem. Stěžovatel uvedl, že již při zahájení řízení o vyhoštění byla na skutkový stav účelově
aplikována nesprávná právní norma.
[13] Krajský soud úvodem napadeného rozsudku shrnul skutkový stav věci, přičemž podrobně
vysvětlil, proč nebylo možné považovat stěžovatele za pracovníka mezinárodní dopravy, za něhož se
sám považoval (srov. zejm. bod 33. a 34. napadeného rozsudku). Stěžovatele tedy nebylo možné
zahrnout pod výjimky z ochranného opatření Ministerstva zdravotnictví České republiky. Krajský
soud pak obsáhle pojednal také o smyslu a účelu tohoto opatření, přičemž zdůraznil, že stěžejním
bylo přerušit souvislý epidemický proces a zastavit epidemii v co nejkratším čase a za co nejmenších
ztrát na lidských životech; upozornil, že stěžovatel „v době pandemie velkého rozsahu, zasahující do více
kontinentů, kdy jde o onemocnění s vysokou nemocností na velkém území za určité časové období (prohlášeno
Světovou zdravotnickou organizací dne 11. 3. 2020), i přes vydání ochranného opatření Ministerstvem zdravotnictví
ze dne 11. 6. 2020, vstoupil a pobýval na území ČR. Svévolným vstupem a pobytem na území ČR porušil
mimořádné opatření ve smyslu §69 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví, jehož cílem bylo zabezpečení ochrany
zdraví občanů ČR, likvidace infekčního onemocnění COVID-19 a zamezení jeho dalšího šíření. V posuzované věci
bylo žalobci již doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění [...]“. Nejvyšší správní soud
ve shodě se žalovanou i krajským soudem souhlasí, že stěžovatel svým předchozím jednáním zavdal
pochybnost o tom, že nebude nadále respektovat ochranná opatření přijatá na území České
republiky i další právní předpisy České republiky. Stěžovatelovo obecné tvrzení, podle kterého
má být pojem „veřejný pořádek“ vykládán v souladu se směrnicí č. 2004/38/ES, a také tvrzení,
že věc nebyla dostatečně individualizována, nemůže v tomto ohledu obstát, neboť žádným bližším
způsobem neosvětlil, z jakého důvodu nepovažoval argumentaci žalované i krajského soudu
za dostatečnou a jejich závěry nevyvrátil. Stejně tak kasační argumentací nepřiblížil, z jakých důvodů
mělo být zahájeno řízení o vyhoštění podle citovaných ustanovení zákona o pobytu cizinců a jaký by
to mělo na projednávanou věc vliv. Nejvyšší správní soud proto připomíná, že řízení před zdejším
soudem je ovládáno dispoziční zásadou. Kvalita a obsah stížních námitek tedy do značné míry
předurčují jejich vypořádání Nejvyšším správním soudem.
[14] Jak plyne z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2014, č. j.
4 Azs 192/2014 - 32, „[r]ozhodnutí o zajištění cizince, jako nástroj omezující lidskou svobodu, musí obsahovat
v odůvodnění konkrétní skutkové okolnosti, které dokládají nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon
rozhodnutí o správním vyhoštění.“ Žalovaná i krajský soud posoudily věc stěžovatele s přihlédnutím
ke skutkovým okolnostem; přezkoumatelným a srozumitelným způsobem vysvětlily, proč nemohl
být považován za pracovníka mezinárodní dopravy, a tedy se na něj nevztahovala výjimka z opatření
Ministerstva zdravotnictví České republiky, a řádně a obsáhle také vyjasnily, jakým způsobem
se žalovaný dopustil (resp. v i budoucnu by se mohl dále dopouštět) porušení veřejného pořádku.
Námitku pro uvedené neshledal důvodnou.
[15] Stěžovatel dále argumentoval tím, že zajištění je krajním prostředkem a mělo by k němu
docházet v případech, pokud nepostačuje užití mírnějších opatření. Konstatoval, že ohrožení zájmů
společnosti nebylo skutečné, aktuální a dostatečně závažné. Nejvyšší správní soud souhlasí
se stěžovatelem v tom, že zajištění má být vyhrazeno pro případy, kdy skutečně nelze zajistit výkon
správního vyhoštění jinými prostředky, avšak uložení mírnějšího opatření je vázáno na předpoklad,
že cizinec bude schopen plnit povinnosti z toho plynoucí, a zároveň neexistuje důvodná obava,
že by byl uložením zvláštního opatření ohrožen výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Stěžovatel
také tuto námitku formuloval obecně, aniž by blíže specifikoval, zda v jeho konkrétním případě
mělo být skutečně přistoupeno k použití zvláštních opatření namísto zajištění. Žalovaná
se možností užití zvláštních opatření podrobně zabývala na str. 7 napadeného rozhodnutí; krajský
soud pak uložení zvláštních opatření rozebral na str. 13 a 14 napadeného rozsudku. Krajský soud
i žalovaná upozornily na to, že stěžovatel neuvedl, jaká je jeho adresa místa pobytu, kterou by mohl
sdělit; stejně tak nebylo možné předpokládat, že by se na této adrese zdržoval a každou jeho změnu
hlásil policii a zdržoval se na místě za účelem kontroly. Nebylo možné rovněž složit finanční záruku.
Žalovaná i krajský soud vyloučily rovněž možnost užití dalších opatření. Krajský soud konstatoval,
že stěžovatel neskýtal záruku, že bude spolupracovat s orgány policie, neboť jeho důvěryhodnost
byla oslabena a vzbudil důvodnou obavu, že na území České republiky nebude jednat
dle ochranného opatření a v rámci právních předpisů. Vzhledem k absenci konkrétních námitek
proti tomuto odůvodnění Nejvyšší správní soud na podrobné zdůvodnění žalované i soudu
pro stručnost pouze odkazuje.
[16] Stěžovatel považoval také délku zajištění za nepřiměřenou. Uvedl, že sama skutečnost,
že inkubační doba onemocnění činí v extrémních případech až 14 dnů (běžně 10 dnů), svědčila
o tom, že již v době zajištění byla tato doba prakticky u konce a neprojevily se u něj žádné příznaky.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že tato námitka se míjí s důvody, pro něž byl zajištěn.
[17] Z ustálené judikatury zdejšího soudu (navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská
práva) se podává, že délka zajištění nesmí přesáhnout dobu přiměřenou vzhledem ke sledovanému
cíli (srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 10. 2011, č. j.
1 As 93/2011 - 79). Žalovaná při stanovení délky zajištění přihlédla k předpokládané složitosti
přípravy výkonu samotného správního vyhoštění a současně k tomu, aby bylo zamezeno ohrožení
veřejného pořádku, neboť stěžovatel neskýtal záruku, že se bude nadále řídit platnými opatřením
Ministerstva zdravotnictví a že bude nadále dodržovat další právní předpisy České republiky.
Odůvodnění:
zajištění tedy nekopírovalo 14denní inkubační dobu onemocnění COVID-19,
jak správně konstatoval krajský soud v odst. 55. napadeného rozsudku. Krajský soud naopak
ve shodě se žalovanou posoudil komplexně důvody pro zajištění, přičemž shledal, že stěžovatel
by mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Na základě tohoto odůvodnění přihlédl
k předpokládané délce administrativních úkonů nutných pro vycestování cizince. Žalovaná přitom
logicky zdůvodnila, proč délka 40 dnů je přiměřená okolnostem nyní projednávané věci (viz str. 7
a 8 napadeného rozhodnutí); stěžovateli se tedy nepodařilo závěry týkající se délky zajištění
dostatečným způsobem vyvrátit a Nejvyšší správní soud tak nemohl ani tuto námitku považovat
za důvodnou.
[18] Stěžovatel nesouhlasil ani s posouzením otázky uplatnění výjimky z opatření Ministerstva
zdravotnictví České republiky týkající se pracovníků mezinárodní dopravy (část I. bod I. odst. 1.
písm. e) ochranného opatření č. j. MZDR 20599/2020-8/MIN/KAN). Nejvyšší správní soud
se k této námitce vyjádřil částečně již v předchozí části tohoto rozsudku. Pro úplnost však uvádí
následující.
[19] Ze správního spisu vyplynulo, že stěžovatel přicestoval na území České republiky dne
16. 6. 2020, a to z důvodu koupě kamionu. Plánoval pobyt v délce trvání pouze 2 dny, avšak kamion
se mu nepodařilo obstarat, proto se jel podívat na další kamiony do Vsetína, Pelhřimova a Znojma.
Uvedl, že od listopadu 2019 pracuje jako závozník pro firmu Tyrba se sídlem v Zakarpatské oblasti.
S firmou nemá uzavřenou žádnou pracovní smlouvu; ta bude uzavřena až po koupi kamionu.
Podotkl, že vlastní řidičský průkaz, avšak nemá vydáno příslušné profesní osvědčení pro řízení
kamionu (nechal si jej ale na Ukrajině vystavit). Bylo mu prý sděleno, že jako řidič kamionu
nepotřebuje test na COVID-19. Ačkoli v kasační stížnosti tvrdí, že „materiálně“ byl pracovníkem
mezinárodní dopravy, neboť jednal při předpokládané koupi kamionu z pověření svého
zaměstnavatele, Nejvyšší správní soud nemůže takovou argumentaci přijmout. Naopak souhlasí
s hodnocením krajského soudu a žalované, že stěžovatele za pracovníka mezinárodní dopravy
považovat nelze. Stěžovatel sice uvedl, že přijel jako druhý řidič kamionu a na území vstoupil jako
osoba pracující v mezinárodní dopravě, avšak toto své tvrzení nijak neprokázal; z citovaného
opatření je přitom zřejmé, že vstup je nutné doložit odpovídajícím dokumentem. Sám stěžovatel
však konstatoval, že nemá uzavřenou žádnou pracovní smlouvu ani obdobnou smlouvu a v době
svého vstupu na území České republiky proto nemohl být z tohoto titulu ani držitelem potvrzení
pro pracovníky mezinárodní dopravy. Z uvedených skutečností je zřejmé, že nesplnil podmínky
dané opatřením Ministerstva zdravotnictví České republiky, a nebyl tedy oprávněn ke vstupu
do České republiky jako pracovník mezinárodní dopravy.
[20] Stěžovatel dále namítal, že krajský soud posoudil nesprávně otázku zásady legitimního
očekávání. Krajský soud podle něj neozřejmil, proč by měla skutečnost, že se pokoušel na území
České republiky zakoupit nákladní vozidlo, znamenat, že ohrožoval veřejný pořádek více než osoby,
které se na území České republiky měly pohybovat také v rozporu se zákazem, ovšem bez úmyslu
zakoupit nákladní vozidlo. Stěžovatel v žalobě uvedl, že žádný z účastníků řízení (z předložených
správních rozhodnutí) nebyl správním orgánem zajištěn; všichni přitom pocházeli z Ukrajiny,
vstoupili za území schengenského prostoru ve stejný den jako stěžovatel a stěžovatel měl nadto
za to, že vstoupil na území České republiky jako pracovník mezinárodní dopravy. Nejvyšší správní
soud se při posouzení této námitky ztotožňuje s krajským soudem, že předložené případy byly
skutkově odlišné od nyní projednávané věci. Cizinci přicestovali na území České republiky dne
15. 6. 2020 a téhož dne byli kontrolováni v dodávce hlídkou Policie České republiky; osoby přitom
netvrdily, že by měly mít výjimku z opatření Ministerstva zdravotnictví České republiky,
ale domnívaly se, že se mohou v rámci schengenského prostoru volně pohybovat. Stěžovatel nijak
blíže neuvedl, proč by v jeho případě mělo být rozhodnuto shodně s těmito věcmi. Jednotlivá
správní rozhodnutí přitom musí být posuzována individuálně, podle skutkových zjištění a musí být
přihlédnuto ke každému specifiku věci. Za takové situace nemohl být shledán rozpor se zásadou
legitimního očekávání.
IV. Závěr a náklady řízení
[21] S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1, věty druhé, s. ř. s. zamítl.
[22] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel, který neměl v řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované v řízení
žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2020
JUDr. Radan Malík
předseda senátu