ECLI:CZ:NSS:2013:APRK.15.2013:36
sp. zn. Aprk 15/2013 - 36
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce: A. G.,
zastoupeného Pavlem Uhlem, advokátem se sídlem Kořenského 15/1107, Praha 5,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 13. 6. 2012, č. j. MV -54419-6/VS-2011, vedené u Městského soudu v Praze
pod sp. zn. 9 A 140/2012, o návrhu žalobce na určení lhůty k provedení procesního úkonu
dle §174a zákona č. 6/2002 Sb.,
takto:
I. Městský soud v Praze je povinen ve věci vedené u něj
pod sp. zn. 9 A 140/2012 rozhodnout nejpozději ve lhůtě do 31. 5. 2013.
II. Žalobci se p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení ve výši 4 .114 Kč, která bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do jednoho měsíce od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Návrhem ze dne 15. 2. 2013, podaným Městskému soudu v Praze (dále jen „městský
soud“) a doručeným Nejvyššímu správnímu soudu dne 28. 2. 2013, se žalobce (dále
jen „navrhovatel“) domáhá určení lhůty k provedení procesního úkonu podle §174a zákona
č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní sprá vě soudů a o změně některých dalších
zákonů (zákon o soudech a soudcích) (dále jen „zákon o soudech a soudcích“), a to vydání
rozhodnutí ve věci vedené u městského soudu pod sp. zn. 9 A 140/2012. V návrhu navrhovatel
jako důvod uvedl, že řízení před městským soudem trvá nepřiměřenou dobu, i když se jedná
o věc týkající se jeho žádosti o udělení státního občanství. Velmi podrobně popsal historii celé
věci, zdůraznil, že o udělení státního občanství požádal již v roce 2004, věc byla u soudu
projednávána opakovaně, neboť správní orgány nerespektovaly právní názor vyslovený
městským soudem a proto byla jeho rozhodnutí opakovaně rušena. Věc byla již dříve rovněž
předmětem kasační stížnosti; Nejvyšší správní soud nastínil jasně správnost náhledu
na posuzování podmínek (beztrestnost) pro získání státního občanství, avšak správní orgány
opakovaně de facto ignorují jejich materiální posouzení. Navrhovatel rovněž zdůraznil,
že v „předchozích soudních kolech“ byl tehdejší soudce zpravodaj JUDr. Sklenář dokonce
za průtahy v řízení potrestán. Kritizoval soudní zvyklost, že po zrušení věci například Nejvyšším
správním soudem a vrácení věci zpět městskému soudu, získává tato nové číslo jednací
a navrhovatel se tak opět ocitá na „konci fronty“. Ačkoliv se snažil projedn ání věci ulehčit,
nepožadoval ani nařízení jednání, přesto stále není o věci městským soudem rozhodnuto. Navrhl,
aby Nejvyšší správní soud určil městskému soudu lhůtu, v níž je povinen věc rozhodnout.
K návrhu se vyjádřila soudkyně pověřená předsedkyní senátu, který je příslušný ve věci
rozhodnout. Uvedla, že byť lze přitakat navrhovateli, že řešení otázky jeho občanství je několik
let trvající záležitostí, nejde o spor výjimečný, neboť podobných sporů, které byly správními
soudy v minulosti ukončeny vydáním rozhodnutí ve prospěch účastníka, a proto byly znovu
posuzovány ve správním řízení, je celá řada. Uvedené věci předchází starší věci jak s přednostním
režimem rozhodování, tak bez přednostního režimu. Mezi ně náleží i věci značného veřejného
zájmu (věci stavební, životního prostředí apod.), které by v případě uznání důvodnosti uplatněné
procesní žádosti ustoupily soukromému právu navrhovatele na vyřízení jeho žádosti o udělení
státního občanství. Principiálně nelze (i s ohledem na výjimečnou zátěž Městského soudu
v Praze) upřednostnit některé případy vymykající se §56 s. ř. s. před jinými věcmi obdobného,
ne-li většího dosahu. Předsedkyně senátu městského soudu poukázala rovněž na nález Ústavního
soudu ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 2427/11 (dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Z předloženého soudního a správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že žádost
navrhovatele o udělení státního občanství ze dne 20. 12. 2004 byla zamítnuta rozhodnutím
žalovaného ze dne 29. 8. 2005. Rozklad navrhovatele pro ti tomuto rozhodnutí zamítl ministr
vnitra rozhodnutím ze dne 27. 1. 2006, které navrhovatel napadl žalobou podanou k městskému
soudu. Tuto žalobu městský soud nejprve usnesením ze dne 16. 5. 2006, č. j. 7 Ca 93/2006 – 9,
odmítl s odůvodněním, že na udělení státního občanství není právní nárok a rozhodnutí
o jeho neudělení jsou vyloučena z přezkumu soudem v rámci správního soudnictví. Po zrušení
uvedeného usnesení Nejvyšším správním soudem (rozsudkem ze dne 31. 5. 2007,
č. j. 5 As 64/2006 – 37; všechna zde uváděná rozhodnutí NSS jsou dostupná na stránkách
www.nssoud.cz) městský soud žalobu meritorně projednal a zamítl ji rozsudkem ze dne
4. 4. 2008, č. j. 7 Ca 181/2007 – 66. Také posledně zmíněné rozhodnutí městského soudu bylo
zrušeno Nejvyšším správním soudem (rozsudkem ze dne 18. 12. 2008, č. j. 5 As 48/2007 – 92).
Následně městský soud žalobě vyhověl, a to rozsudkem ze dne 29. 4. 2011,
č. j. 7 Ca 181/2007 - 114, kterým rozhodnutí ministra vnitra ze dne 27. 1. 2006 zrušil.
Dne 21. 2. 2012 vydal žalovaný opět rozhodnutí, kterým žádost o udělení státního občanství
zamítl, navrhovatel tedy podal rozklad, který ministr (nyní žalobou napadeným rozhodnutím)
opět zamítl. Proti tomuto rozhodnutí podal navrhovatel žalobu, o níž je před městským soudem
vedeno řízení pod sp. zn. 9 A 140/2012 (v tomto řízení pak navrhovatel uplatňuje nyní
posuzovaný návrh podle §174a zákona o soudech a soudcích).
Městský soud poté, co obdržel žalobu dne 7. 8. 2012, přípisem ze dne 12. 10. 2012 zaslal
žalovanému kopii žaloby a vyzval ho, aby ve lhůtě jednoho měsíce od doručení této výzvy
předložil soudu vyjádření k žalobě a úplný správní spis. Žalovaný požadavek soudu splnil, dne
6. 11. 2012 zaslal správní spis i svoje vyjádření k žalobě. Poté městský soud zaslal dne 9. 11. 2012
stranám sporu poučení dle §51 s. ř. s. a navrhovateli přípisem ze dne 11. 1. 2013 sdělil (v reakci
na jeho v žalobě uplatněnou žádost o přednostní vyřízení věci), že věc nelze rozhodnout v krátké
době, neboť jí předchází věci starší a nejedná se o věc přednostní ve smyslu §56 s. ř. s.
Navrhovatel pak reagoval žádostí na určení lhůty pro vydání rozhodnutí, která byla
obratem zaslána Nejvyššímu správnímu soudu k postupu podle §174a zákona o soudech
a soudcích.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu
je důvodný.
Řízení o návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu, upravené v §174a zákona
o soudech a soudcích, představuje promítnutí zásad spravedlivého procesu z hlediska nap lnění
práva účastníka nebo jiné strany řízení na projednání jeho věci bez zbytečných průtahů,
Pokračování Aprk 15/2013 - 37
zakotveného zejména v ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, do řízení
probíhajícího před soudem.
V řízení podle §174a zákona o soudech a soudcích tedy Nejvyšší správní soud rozhoduje
o návrhu na určení lhůty. Znamená to, že zjistí- li neodůvodněné průtahy v řízení spočívající
zejména v tom, že příslušný soud poté, kdy obdrží podání ve věci, v přiměřené době nečiní žádné
úkony, věcí se vůbec nezabývá, aniž by pro takový postup existovaly ospravedlnitelné důvody,
anebo činí úkony s nedůvodnou časovou prodlevou, usnesením určí tomuto soudu lhůtu,
ve které má úkon učinit, resp. ve které má rozhodnout.
Průtahy v řízení znamenají, že v soudním procesu dochází k neodůvodněně pomalému
vyřizování věci napadlé příslušnému soudu či dokonce ke vzniku excesivního stavu, kdy dochází
k nečinnosti soudu. Soud se tak při posuzování oprávněnosti návrhu na určení lhůty k provedení
procesního úkonu zabývá otázkou, zda v řízení dochází k průtahům s ohledem na složitost věci,
význam předmětu řízení pro navrhovatele, postup účastníků nebo stran řízení a na dosavadní
postup soudu.
Nejvyšší správní soud však již opakovaně konstatoval, že průtahy v řízení neznamenají
pouze excesivní stav, kdy dochází k nečinnosti soudu, ale lze je konstatovat i tehdy, dochází-li
v soudním procesu postupem soudu (či více soudů) k neodůvodněně pomalému vyřizování věci
napadlé příslušnému soudu.
Z výše uvedené rekapitulace je patrné, že v nyní posuzovaném řízení (o žalobě ze dne
7. 8. 2012) soud bezprostředně po podání žaloby začal konat nezbytné úkony k tomu, aby mohl
ve věci rozhodnout.
K průtahům sensu stricto tak v tomto řízení (alespoň prozatím) nedochází. Nejvyšš í
správní soud však při svém rozhodování nemohl odhlédnout od specifik této věci (v této
souvislosti lze odkázat na usnesení NSS ze dne 10. 12. 2009, č. j. Aprn 3/2009 – 15, v němž
zdejší soud uvedl, že při posuzování oprávněnosti návrhu na určení lhůty k provedení procesního
úkonu je třeba se zákonnými hledisky pro určení, zda v řízení dochází k průtahům, zabývat
v kontextu dalších podstatných okolností dané věci).
Zejména je třeba poukázat na skutečnost, že podání žaloby v roce 2012 předcházel
soudní přezkum správního rozhodnutí ve v podstatě shodné věci (tj. žádosti navrhovatele
o udělení státního občanství podané již na konci roku 2004), který byl ukončen teprve rozsudkem
městského soudu ze dne 29. 4. 2011. Za průtahy v tomto soudním řízení byl dokonce postižen
soudce městského soudu v kárném řízení (viz rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 12. 11. 2010, č. j. 13 Kss 4/2010 – 65). Navíc, městský soud ve svém vyjádření
k návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu uvedl, že navrhovatelem podané žalobě
předcházejí v senátě 9A městského soudu nevyřízené žaloby staršího data podání k soudu (z let
2009, 2010 a 2011). Jinými slovy, reálně nelze očekávat projednání předmětné žaloby
a rozhodnutí o ní v navrhovatelem akceptovatelné době.
Nejvyšší správní soud vážil rovněž otázku, zda průtahy v řízení spočívají toliko na straně
státní moci (soudu), nebo jsou vyvolávány také jednáním účastníků řízení či přímo
navrhovatelem. Neshledal přitom, že by navrhovatel kdykoliv v průběhu nynějšího či jemu
předcházejících soudních řízení činil procesní úkony, jež by jakýmkoliv způsobem negativně
ovlivňovaly délku řízení v tom smyslu, že by šlo o úkony obstrukční či jinak dysfunkční z hlediska
předmětu a účelu tohoto řízení.
Pokud jde o podstatu věci samé, nelze dovodit, že by se jednalo o věc, která by byla
mimořádně právně či skutkově složitá. V konaných soudních řízeních nikdy nebylo sporu o tom,
že navrhovatel splňuje většinu podmínek pro udělení státního občanství podle §7 odst. 1 záko na
č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky. Sporné bylo vždy
toliko splnění podmínky podle písm. e) uvedeného ustanovení, neboť navrhovatel údajně
neprokázal plnění povinností vyplývajících ze zvláštních předpisů o veřejné m zdravotním
pojištění, sociálním zabezpečení a daních. Navrhovatel oproti tomu poukazoval na to,
že k porušení povinnosti provádět pravidelně úhrady pojistného příslušné zdravotní pojišťovně
nedošlo jeho vinou, že dlužné pojistné následně uhradil, a že by tato jeho pochybení měla být
hodnocena v souladu se zásadou proporcionality, tedy že by správní orgán měl přihlédnout také
k jeho integraci do české společnosti a že na území České republiky žije a pracuje již poměrně
dlouhou dobu. Nastolená právní otázka přitom byla v minulosti judikaturou Nejvyššího
správního soudu nejednou řešena, na což ostatně NSS poukazoval i ve výše zmiňovaném
rozsudku č. j. 5 As 48/2007 – 92.
Konečně co se týče významu předmětu řízení pro navrhovatele, Nejvyšší správní soud
do jisté míry rozumí snaze městského soudu upřednostnit rozhodování ve věcech, které jsou
„značného veřejného zájmu“, ale nepovažuje za případnou úplnou bagatelizaci významu této věci
argumentací, podle níž v ní jde pouze o „soukromé právo na přezkum způsobu vyřizování žádosti“.
Je jistě pravdou, že navrhovatel nemá na udělení státního občanství právní nárok, ale bezpochyby
má nárok na to, aby byla jeho žádost řádně a v časově rozumném horizontu posouzena,
přičemž výsledek tohoto posouzení má pro něj poměrně zásadní význam.
Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že z důvodů shora uvedených neobstojí v tomto
konkrétním případě sám o sobě argument, že městský soud vyřizuje věci podle pořadí nápadu.
K takové argumentaci Nejvyšší správní soud uvádí, že odkazy na pořadí vyřizovaných věcí
nepředstavují důvody, které by mohly být interpretovány jinak než jako organizační problémy,
které však v tomto směru nemohou jít k tíži navrhovatele. V této souvislosti lze odkázat
na konstantní judikaturu Ústavního soudu, který opakovaně ve svých rozhodnutích uvádí,
že „průtahy v řízení nelze ospravedlnit obecně známou přetížeností soudů; je totiž věcí státu, aby organizoval své
soudnictví tak, aby principy soudnictví zakotvené v Listině a Úmluvě byly respektovány a případné nedost atky
v tomto směru nemohou jít k tíži občanů, kteří od soudu právem očekávají ochranu svých práv v přiměřené době“
(viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 55/94, nález sp. zn. I. ÚS 663/01, nález sp. zn. III. ÚS 685/06,
nález sp. zn. IV. ÚS 391/ 07 a další).
Argumentaci městského soudu odkazující na nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2012,
sp. zn. I. ÚS 2427/11, považuje Nejvyšší správní soud za nepřípadnou. I v daném případě,
jehož se městský soud dovolává, Ústavní soud konstatoval, že k průtahům v řízení dochází,
a že bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces; poukázal však na specifickou situaci,
která vyvstala u Okresního soudu v Ústí nad Labem v důsledku zavedení nefunkčního systému
elektronického vydávání platebních rozkazů (rejstřík EC, desetitisícové nápady); tato situace
je nesrovnatelná s případem, který je nyní posuzován. Ústavní soud zde rovněž konstatoval,
že „(b)yť zpravidla nezkoumá, zda průtahy v řízení spočívají na subjektivních či objektivních faktorech,
je v daném případě nepochybné (bod 8,9 a 10) a zcela zřejmé že uvedené důvody průtahů jsou dány mimořádnou
a tristní situací v agendě EC u Okresního soudu v Ústí nad Labem, tedy jsou ryze rázu objektivního. Tento
závěr Ústavního soudu nikterak nebagatelizuje či neospravedlňuje dané průtahy v řízení, je však klíčový
pro posouzení efektivnosti „tradičních“ preventivních prostředků k ochraně práva stěžovatele...“. Ústavní soud
tedy v citovaném nálezu závěr o možném porušení zákazu diskriminace dalších osob vyslovil
za situace, kdy se jednalo o ryze objektivní důvody, pro které k průtahům v řízení docházelo,
a kdy nebylo objektivně v silách soudu přijmout opatření k odstranění nepříznivého stavu.
Pokračování Aprk 15/2013 - 38
Jak již bylo uvedeno výše, skutečnosti, které vyplynuly ze soudního spisu městského soudu, ryze
objektivním důvodům nenasvědčují.
Nejvyšší správní soud tedy shrnuje, že vzhledem ke shora uvedené rekapitulaci je nutno
vzít v úvahu i stav, při němž hrozí, že se vyřizování žádosti o udělení státního občanství z konce
roku 2004 protáhne i se soudním přezkumem na více než 10 let (viz judikatura vztahující
se k právu na spravedlivý proces, též viz - stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011 , č. j. Cpjn 206/2010).
Problém Nejvyšší správní soud spatřuje rovněž v systému evidence soudu napadených
věcí; kriticky proto hodnotí takovou praxi, při níž poté, co je rozhodnutí krajského (městského)
soudu ke kasační stížnosti stěžovatele zrušeno nadřízeným soudem a věc vrácen a tomuto soudu
zpět k novému rozhodnutí (ať již z důvodu nesprávného posouzení věci, z důvodu
nepřezkoumatelnosti rozhodnutí či jen z důvodů procesních pochybení či vad), soud přidělí věci
nové jednací číslo a věc se skutečně ocitá opět na „konci řady“. Ta to absurdita se vyjevuje tehdy,
kdy se zmíněná situace opakuje; právě tímto způsobem nastává stav působící neúměrně dlouhou
dobu soudního řízení jako celku, přičemž může být takovým postupem zasaženo právo účastníka
na přiměřenou délku řízení.
Ze všech shora uvedených důvodů s ohledem na shora uvedená specifika tohoto případu
dospěl Nejvyšší správní soud k závěru o oprávněnosti podaného návrhu, a proto určil lhůtu
pro vydání rozhodnutí. Lhůtu stanovil v dostatečném předstihu; touto lhůtou je městský soud
vázán.
Návrh navrhovatele byl uznán jako oprávněný, takže ve smyslu poslední
věty §174a odst. 8 zákona o soudech a soudcích hradí náklady řízení o něm stát. Z obsahu spisu
soud zjistil, že zástupce žalobce učinil jeden úkon (podání návrhu). Soud rozhodl tak,
že se navrhovateli náhrada nákladů řízení přiznává ve výši 1 x 3.100 Kč a 1 x 300 Kč, celkem
3.400 Kč [dle §9 odst. 4 písm. d) a dle §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif)]. Protože advokát zastupující navrhovatele je plátcem daně z přidané hodnoty,
zvyšují se náklady řízení o částku 714 Kč, odpovídající dani, kterou je advokát povinen z odměny
za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani
z přidané hodnoty. Zástupci navrhovatele tak bude do jednoho měsíce od právní moci tohoto
usnesení vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu náhrada nákladů řízení ve výši 4 .114 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. března 2013
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu