ECLI:CZ:NSS:2015:KONF.21.2014:13
sp. zn. Konf 21/2014 - 13
USNESENÍ
Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů, složený z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců Mgr. Radovana
Havelce, JUDr. Marie Žiškové, JUDr. Romana Fialy, JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Simona,
rozhodl o návrhu Českého telekomunikačního úřadu, se sídlem v Praze 9, Sokolovská 219,
na rozhodnutí kompetenčního sporu mezi ním a Obvodním soudem pro Prahu 5, a dalších
účastníků sporu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 320/2010, ve věci
žaloby o zaplacení 3360 Kč s příslušenstvím: žalobce Telefónica O2 Czech Republic, a.s.,
se sídlem v Praze 4, Za Brumlovkou 266/2, a žalovaného J. T.,
takto:
I. P ř í s l u š n ý vydat rozhodnutí ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5
pod sp. zn. 28 C 320/2010 je soud .
II. Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 10. 2010, čj. 28 C 320/2010 - 5
se zrušuje .
Odůvodnění:
Návrhem doručeným dne 16. 7. 2014 zvláštnímu senátu zřízenému dle zákona
č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, (dále jen „zákon
č. 131/2002 Sb.“), se Český telekomunikační úřad (dále jen „ČTÚ“) domáhá, aby zvláštní
senát rozhodl spor o pravomoc vzniklý ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 písm. a) zákona
č. 131/2002 Sb., mezi ním a Obvodním soudem pro Prahu 5 ve věci vedené u tohoto soudu
pod sp. zn. 28 C 320/2010, týkající se zaplacení částky ve výši 3360 Kč s příslušenstvím.
Z předloženého soudního spisu se podává, že žalobce se návrhem na zahájení řízení,
podaným u Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 13. 10. 2010, domáhal vůči žalovanému zaplacení
částky 3360 Kč s příslušenstvím, a to za poskytnuté tzv. „služby třetích stran“. Žalobce uvedl,
že si žalovaný v dubnu 2008, jako účastník blíže specifikované telefonní stanice, opakovaně
objednal služby třetích stran, které neuhradil. Tato možnost vyplývala ze čl. 11 „Všeobecných
podmínek pro poskytování veřejně dostupných služeb“ v tehdy platném znění (dále
jen „Všeobecné podmínky“). Tyto služby poskytují třetí subjekty, přičemž žalobce (jako
poskytovatel služeb elektronických komunikací) pro ně poskytuje pouze technickou podporu
a provádí výběr plateb, v souladu s čl. 11.3 Všeobecných podmínek. Žalobce v žalobě výslovně
poukázal na fakt, že žalovaná částka není pohledávkou za poskytnuté služby elektronických
komunikací, ve smyslu ustanovení §2 písm. n) zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických
komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o elektronických komunikacích“)
a byla proto i samostatně vyúčtována.
Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 27. 10. 2010, čj. 28 C 320/2010 – 5 řízení
o žalobě zastavil (výrok I.) s tím, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena ČTÚ
(výrok II.); výroky III. a IV. pak rozhodl o vrácení soudního poplatku žalobci a o nákladech
soudního řízení. Svůj postup odůvodnil tím, že žalobou uplatněný nárok vychází ze zákona
o elektronických komunikacích, přičemž podle ustanovení §129 odst. 1 tohoto zákona
je k rozhodování všech sporů mezi osobou vykonávající komunikační činnost na straně jedné,
a účastníkem, popřípadě uživatelem na straně druhé, povolán výlučně ČTÚ. Jeho rozhodnutí
je pak možné přezkoumat v rámci správního soudnictví. Dle názoru obvodního soudu tedy daná
věc nespadá pod pravomoc soudů v občanském soudním řízení, jak vyplývá z ustanovení §7
odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a nezbylo mu tak, než řízení pro nedostatek
své pravomoci zastavit (§104 odst. 1 cit. zákona).
Z příloh připojených k žalobě vyplývá, že žalobce dne 20. 4. 2008 vystavil žalovanému
vyúčtování za služby č. 373818854, kterým mu za zúčtovací období od 17. 3. 2008 – 16. 4. 2008
vyúčtoval jak poskytnuté služby elektronických komunikací, tak i platby za služby třetích stran
(poskytnutých společností RADIOKOMUNIKACE, a.s.), v celkové výši 3180 Kč. Druhým
vyúčtováním č. 376269040, vystaveným za období 17. 4. 2008 – 16. 5. 2008, žalobce žalovanému
opět vyúčtoval (kromě poskytnutých služeb elektronických komunikací) též platby za poskytnuté
služby třetích stran (od společností MEDIA SUPPORT, s.r.o. a GTS NOVERA, a.s.), v celkové
výši 180 Kč. K žalobě byla připojena též kopie Všeobecných podmínek, ve znění účinném
od 19. 11. 2007. Dle čl. 11.1. těchto podmínek je zákazník „oprávněn objednat si prostřednictvím sítě
elektronických komunikací Poskytovatele určité zboží nebo službu nabízené smluvním partnerem Poskytovatele
(dále jen „Partner“ a „Služba třetích stran“) a je povinen uhradit její cenu výhradně prostřednictvím
Poskytovatele. Podle čl. 11.4. pak „[s]lužby třetích stran Poskytovatel vyúčtuje Zákazníkovi v rámci vyúčtování
za nejblíže následující zúčtovací období“.
ČTÚ s právním názorem vysloveným ve shora uvedeném usnesení obvodního soudu
nesouhlasí a podal proto zvláštnímu senátu návrh k rozhodnutí kompetenčního sporu. Uvedl,
že z podané žaloby vyplývá, že žalobce požaduje po žalovaném zaplacení odebraných služeb
třetích stran. Žalobce, který je poskytovatelem služeb elektronických komunikací, umožňuje
prostřednictvím svých sítí užívat účastníkům i služby jiných subjektů; tyto služby si účastníci
mohou objednat a využít na základě čl. 11 Všeobecných podmínek, nazvaného „Služby třetích
stran“. Žalovanému tak bylo v dubnu 2008 umožněno, aby si prostřednictvím sítě žalobce
objednal služby, které nejsou službami elektronických komunikací, ve smyslu ustanovení §2
písm. n) zákona o elektronických komunikacích, ale tzv. „službami obsahu“. Podstatou těchto
služeb je možnost účastníka objednat si odesláním SMS případně MMS nebo spojením hovoru
na telefonní číslo uvedené v nabídce smluvního partnera žalobce určitou službu. Dle čl. 11.3.
Všeobecných podmínek se žalovaný okamžikem odebrání služeb třetích stran zavázal uhradit její
cenu a souhlasil s tím, že k výběru této ceny je oprávněn výlučně žalobce, přestože služby třetích
stran neposkytuje. Ceny za služby třetích stran od jednotlivých poskytovatelů jsou za dané
zúčtovací období uvedeny v samostatné části pravidelného účtování za služby, tedy odděleně
od služeb elektronických komunikací. Poskytovatelé služeb třetích stran dali souhlas a oprávnění
žalobci, aby platby od účastníků vybíral. Rozhodovací pravomoc ČTÚ [§108 odst. 1 písm. g)
a §129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích] je přitom založena pouze v případě sporů
o otázkách souvisejících se samotným poskytováním služeb elektronických komunikací, případně
o ujednáních na ně úzce navazujících; platba za poskytnuté služby obsahu však takovým
ujednáním není. Vzhledem k tomu, že pohledávka plynoucí z neuhrazení ceny za poskytnuté
služby primárně vznikla mezi žalovaným a poskytovatelem služby obsahu, nejedná se o spor
ve věci povinností uložených zákonem o elektronických komunikacích nebo na jeho základě
a není proto splněna věcná podmínka zakládající zakládající pravomoc ČTÚ. Tento závěr
potvrzuje i řada rozhodnutí zvláštního senátu, která navrhovatel v návrhu blíže specifikoval.
Navrhl proto, aby zvláštní senát usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 10. 2010,
čj. 28 C 320/2010 – 5 zrušil a zároveň rozhodl, že příslušným vydat rozhodnutí v dané věci
je soud.
Zvláštní senát o vzniklém kompetenčním sporu uvážil následovně:
Obvodní soud pro Prahu 5 v předcházejícím soudním řízení popřel svou pravomoc
věc rozhodnout a rovněž navrhovatel (ČTÚ) popírá svou pravomoc ve věci rozhodnout poté,
co mu byla postoupena. Zvláštní senát tedy shledal, že se jedná o negativní (záporný)
kompetenční spor, ve smyslu ustanovení §1 odst. 2 věty druhé zákona č. 131/2002 Sb.,
k jehož projednání a rozhodnutí je tímto zákonem povolán.
Podle ustanovení §7 odst. 1 o. s. ř., v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy
spory a jiné právní věci, které vyplývají z poměru soukromého práva, pokud je podle zákona neprojednávají
a nerozhodují o nich jiné orgány.
Podle ustanovení §129 odst. 1 věty první zákona o elektronických komunikacích,
ČTÚ rozhoduje spory mezi osobou vykonávající komunikační činnost (§7) na straně jedné, a účastníkem,
popřípadě uživatelem na straně druhé, na základě návrhu kterékoliv ze stran sporu, pokud se spor týká
povinností uložených tímto zákonem nebo na jeho základě.
Při úvahách o povaze poskytnutých služeb, jejichž zaplacení se žalobce domáhal žalobou,
vycházel zvláštní senát ze znění Všeobecných podmínek žalobce, jak byly konstatovány výše.
Je zcela evidentní, že žalobce v těchto případech svým účastníkům umožnil objednat
si prostřednictvím jím provozované sítě elektronických komunikací zboží nebo službu nabízené
jeho smluvním poskytovatelem, a to cestou odeslání SMS, MMS, nebo spojením hovoru
na telefonní číslo uvedené v nabídce třetí osoby (čl. 11.1. a 11.3). Žalobce se tedy nepovažuje
za poskytovatele těchto služeb, je nicméně oprávněn cenu poskytnutých služeb třetích stran
zákazníkovi vyúčtovat v rámci (běžného) vyúčtování za nejblíže následující zúčtovací období
(čl. 11.4.). Tomu ostatně odpovídá i výše popsaný způsob zaslaných vyúčtování, kde byly tyto
služby účtovány odděleně a výslovně byly označeny jako „platby za služby třetích stran“.
Podle ustáleného výkladu zvláštního senátu (srov. například usnesení ze dne 14. 9. 2009,
čj. Konf 38/2009 – 12 publikované pod č. 1994/2010 Sb. NSS; citovaná rozhodnutí zvláštního
senátu jsou dostupná z www.nssoud.cz) je pravomoc navrhovatele rozhodnout účastnický spor
ustanovením §129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích vázána na současné naplnění
osobních předpokladů stran sporu (vykonavatel komunikační činnosti na straně jedné a účastník
respektive uživatel jím poskytovaných služeb na straně druhé) a na splnění věcné podmínky,
tedy věcné povahy sporu (musí jít o spor stran „povinností uložených tímto zákonem nebo na jeho
základě“). Právě věcná podmínka není v nyní posuzovaném případě splněna.
K typově stejným případům, kdy byla osobou vykonávající komunikační činnost
vyúčtována účastníkovi cena za poskytnuté služby obsahu (označované také za „služby třetích
stran“) se zvláštní senát již v minulosti opakovaně zabýval. Například v usnesení ze dne
20. 4. 2011, čj. Konf 4/2011 – 12 konstatoval, že v případě „využití služeb, které byly žalobkyní
účastníkovi zpřístupněny po zadání příslušného telefonního čísla přiděleného navrhovatelem třetím osobám
odlišným od žalobkyně (…) žalobkyně služby obsahu sama neposkytla, pouze jejich užití zprostředkovala.
Je zřejmé, že pohledávka plynoucí z neuhrazení ceny za poskytnuté služby primárně vznikla mezi žalovanou
a poskytovatelem služby obsahu. Zvláštní senát z výše uvedených důvodů shledal žalovanou využité služby
za odpovídající službám obsahu ve smyslu §2 písm. n) zákona o elektronických komunikacích, které dle stejného
ustanovení nejsou službami elektronických komunikací; spor o zaplacení ceny za takové služby pak není sporem
o plnění povinností uložených na základě zákona o elektronických komunikacích. Tento závěr je stěžejní
pro úvahu zvláštního senátu o rozhodovací pravomoci navrhovatele, neboť vzhledem k charakteru služby nemohou
být ve vzájemném vztahu žalobkyně, žalované a poskytovatele služby obsahu splněny podmínky stanovené větou
první a případně též druhou §129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích“. Obdobně v usnesení
ze dne 22. 1. 2013, čj. Konf 63/2012 – 13 zvláštní senát uvedl, že „z definice služeb elektronických
komunikací obsažené v §2 písm. n) zákona o elektronických komunikacích (…) vyplývá, že službou
elektronických komunikací nelze rozumět každou službu, která bude přístupná účastníkovi osobou vykonávající
komunikační činnost prostřednictvím její sítě a služeb elektronických komunikací; výjimkou patrnou z formulace
citovaného ustanovení jsou služby, jejichž užívání, resp. přístup k jejich obsahu poskytovatel (osoba vykonávající
komunikační činnost) zprostředkuje sice svou sítí a prostřednictvím služeb elektronických komunikací, nicméně
obsah samotné služby závisí na poskytovateli takové služby“. Shodný právní názor byl opakovaně
vysloven i v dalších rozhodnutích zvláštního senátu – viz například unesení ze dne 9. 4. 2013,
čj. Konf 5/2013 – 12, či ze dne 1. 11. 2013, čj. Konf 35/2013 – 16.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti lze tedy uzavřít, že dle konstantní judikatury
zvláštního senátu rozhodování v těchto typových věcech není zákonem svěřeno ČTÚ,
ale je zde založena obecná pravomoc soudů dle §7 odst. 1 o. s. ř. Jelikož zvláštní senát neshledat
v nyní posuzované věci žádný důvod odchýlit se od své dosavadní judikatury, rozhodl,
že příslušným vydat rozhodnutí ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5
pod sp. zn. 28 C 320/2010 je soud.
Podle ustanovení §5 odst. 3 zákona č. 131/2002 Sb., zvláštní senát zrušil rozhodnutí,
kterým strana kompetenčního sporu popřela svou pravomoc o věci rozhodovat,
ačkoli podle rozhodnutí zvláštního senátu je vydání rozhodnutí ve věci uvedené v návrhu
na zahájení řízení v její pravomoci. Zvláštní senát proto zrušil usnesení Obvodního soudu
pro Prahu 5 ze dne 27. 10. 2010, čj. 28 C 320/2010 – 5, neboť odporuje výroku,
jímž byla pravomoc tohoto soudu ve věci rozhodnout zvláštním senátem určena.
Pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je dle ustanovení §5 odst. 5 zákona
č. 131/2002 Sb., závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor vznikl,
pro správní orgány i soudy. Dále bude tedy v řízení o této věci pokračovat Obvodní soud
pro Prahu 5.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné (§5 odst. 4
zákona č. 131/2002 Sb.).
V Brně 18. května 2015
JUDr. Michal Mazanec
předseda zvláštního senátu