ECLI:CZ:NSS:2015:NAD.63.2015:44
sp. zn. Nad 63/2015 - 44
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Tomáše Foltase a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce:
ELEKTROTRANS, a. s., se sídlem Ringhofferova 115/1, Praha 5, zastoupený
Mgr. Ing. Markem Jochem, advokátem se sídlem Za Poříčskou bránou 382/16, Praha 8, proti
žalovanému: Státní úřad inspekce práce, se sídlem Kolářská 451/13, Opava, v řízení o žalobě
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 11. 2014, č. j. 4060/1.30/14-1, o určení místní příslušnosti
soudu,
takto:
K projednání a rozhodnutí věci je m í s t n ě p ř í s l u š n ý Krajský soud v Brně.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Státního úřadu inspekce práce ze dne 5. 11. 2014, č. j. 4060/1.30/14-1,
bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce
pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj v Brně ze dne 20. 6. 2014, č. j. 5265/09-30/14/14.3-RZ,
kterým byla žalobci uložena pokuta ve výši 20.000 Kč za správní delikt v oblasti bezpečnosti
práce [§30 odst. 1 písm. s) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o inspekci práce“].
Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného u Krajského soudu v Ostravě žalobu.
Usnesením ze dne 8. 1. 2015, č. j. 22 Ad 108/2014 - 34, Krajský soud v Ostravě postoupil věc
Krajskému soudu v Brně jako soudu místně příslušnému.
Krajský soud v Brně předložil věc Nejvyššímu správnímu soudu s vyjádřením nesouhlasu
s postoupením věci podle ust. §7 odst. 5 s. ř. s. S odkazem na usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 27. 2. 2014, č. j. Nad 23/2014 - 19, dovozuje krajský soud, že se jedná o věc
zaměstnanosti ve smyslu ust. §7 odst. 3 s. ř. s., přičemž s ohledem na skutečnost, že sídlo žalobce
je v Praze, je místně příslušným Městský soud v Praze.
Podle ust. §7 odst. 2 s. ř. s. nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak, je k řízení místně
příslušný soud, v jehož obvodu je sídlo správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí
v prvním stupni nebo jinak zasáhl do práv toho, kdo se u soudu domáhá ochrany. Má-li tento
správní orgán sídlo mimo obvod své působnosti, platí, že má sídlo v obvodu své působnosti.
Podle ust. §7 odst. 3 s. ř. s. ve věcech důchodového pojištění, úrazového pojištění
a dávek podle zvláštních předpisů vyplácených spolu s důchody a ve věcech zaměstnanosti,
ochrany zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele, dávek státní sociální podpory,
dávek pro osoby se zdravotním postižením, průkazu osoby se zdravotním postižením, příspěvku
na péči a dávek pomoci v hmotné nouzi je k řízení příslušný krajský soud, v jehož obvodu
má navrhovatel bydliště nebo sídlo, popřípadě v jehož obvodu se zdržuje.
Pojmem „zaměstnanost“ ve smyslu ust. §7 odst. 2 s. ř. s. se opakovaně zabýval Nejvyšší
správní soud. Např. v usnesení ze dne 13. 3. 2013, č. j. Nad 18/2013 - 43, vyslovil,
že „Zákonodárce novelou (č. 396/2012 Sb. – pozn. soudu) s. ř. s. vyjádřil vůli založit nově místní
příslušnost „ve věcech zaměstnanosti“, tj. ve věcech spadajících do kompetence správních soudů v oboru působnosti
Ministerstva práce a sociálních věcí a jemu podřízených správních úřadů (srov. §9 zákona č. 2/1969 Sb.,
o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, v platném znění)
ve věcech reglementovaných zákonem č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, v platném znění. Tento zákon podle §1
upravuje zabezpečování státní politiky zaměstnanosti, jejímž cílem je dosažení plné zaměstnanosti a ochrana proti
nezaměstnanosti, kam nepochybně spadá též otázka zaměstnávání osob se zdravotním postižením a povinnosti
zaměstnavatelů s tím spojené (§81 a 82 zákona o zaměstnanosti). Pokud by zákonodárce hodlal rozlišovat
„různé věci“ zaměstnanosti pro účely stanovení místní příslušnosti správních soudů a omezit např. případy
založení místní příslušnosti dle §7 odst. 3 s. ř. s. jen na některé typy rozhodování dle zákona o zaměstnanosti,
jak naznačuje Krajský soud v Brně, nepochybně tak mohl učinit (například tak, jak podrobněji vymezil místní
příslušnost v jiných věcech dle §7 odst. 3 s. ř. s.). Neučinil-li tak ve věcech zaměstnanosti, je nutno s použitím
obvyklých interpretačních postupů, zejména s využitím doslovného jazykového výkladu, dospět k závěru, že §7
odst. 3 s. ř. s. upravuje místní příslušnost správních soudů ve všech věcech zaměstnanosti, nejen ve věcech
zaměstnanců, resp. uchazečů o zaměstnání, ale též ve věcech zaměstnavatelů, tj. i ve věcech odvodů do fisku
jakožto jedné z forem povinnosti zaměstnavatelů zaměstnávat osoby se zdravotním postižením.“
Tyto závěry pak přebírá i pozdější judikatura Nejvyššího správního soudu.
Např. v usnesení ze dne 18. 7. 2013, č. j. Nad 32/2013 - 35, se uvádí, že „Nejvyšší správní soud
z předloženého soudního a správního spisu zjistil, že správní žaloba byla iniciována rozhodnutím, kterým byla
žalobci uložena pokuta za správní delikt dle zákona o zaměstnanosti. (…) Místní příslušnost správních soudů
„ve věcech zaměstnanosti“ (§7 odst. 3 s. ř. s. ve znění účinném od 1. 1. 2013) pokrývá agendu v oboru
působnosti Ministerstva práce a sociálních věcí a jemu podřízených správních úřadů ve věcech reglementovaných
zákonem o zaměstnanosti“. Vzhledem k tomu, že předmět žaloby spadá pod problematiku řešenou zákonem
o zaměstnanosti, bude se (v souladu s výše citovaným §7 odst. 3 s. ř. s. ve znění zákona č. 396/2012 Sb.)
místní příslušnost krajského soudu řídit bydlištěm žalobce.“ Stejně tak lze poukázat na usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 8. 2013, č. j. Nad 36/2013 - 18, ve kterém se uvádí,
že „místní příslušnost správních soudů „ve věcech zaměstnanosti“ (§7 odst. 3 s. ř. s. ve znění zákona
č. 396/2012 Sb.) pokrývá agendu v oboru působnosti Ministerstva práce a sociálních věcí a jemu podřízených
správních úřadů ve věcech reglementovaných zákonem o zaměstnanosti.“
Z citované judikatury tedy vyplývá, že pod „věci zaměstnanosti“ lze podřadit věci
reglementované zákonem č. 435/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o zaměstnanosti“). V daném případě se však nejedná o věc upravenou zákonem o zaměstnanosti.
Jak vyplývá ze správních rozhodnutí, žalobci byla uložena pokuta za porušení ust. §30 odst. 1
písm. s) zákona o inspekci práce, podle něhož se právnická osoba dopustí správního deliktu
na úseku bezpečnosti práce tím, že poruší povinnost týkající se organizace práce a pracovních
postupů stanovených v zákoně č. 309/2006 Sb., o zajištění dalších podmínek bezpečnosti
a ochrany zdraví při práci, ve znění pozdějších předpisů. Citovaný zákon upravuje v návaznosti
na zákoník práce další požadavky bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v pracovněprávních
vztazích a zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při činnosti nebo poskytování služeb mimo
pracovněprávní vztahy.
V daném případě tedy správní orgány při ukládání pokuty postupovaly podle zákona
o inspekci práce a nikoliv podle zákona o zaměstnanosti. Zákon o inspekci práce upravuje zřízení
a postavení orgánů inspekce práce jako kontrolních orgánů na úseku ochrany pracovních vztahů,
pracovních podmínek a služby péče o dítě, působnost a příslušnost orgánů inspekce práce, práva
a povinnosti při kontrole a sankce za porušení stanovených povinností (§1 zákona o inspekci
práce), zatím co zákon o zaměstnanosti upravuje zabezpečování státní politiky zaměstnanosti,
jejímž cílem je dosažení plné zaměstnanosti a ochrana proti nezaměstnanosti. Předmět, resp. účel
citovaných předpisů je tedy odlišný. Nejvyšší správní soud si je přitom vědom toho, že orgány
inspekce práce mohou v některých případech dohlížet i na dodržování povinností ve smyslu
zákona o zaměstnanosti (viz např. §126), v daném případě se ale o takový případ nejedná.
Pokud pak Krajský soud v Brně ve svém nesouhlasu poukazoval na usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 27. 2. 2014, č. j. Nad 23/2014 - 19, je třeba uvést, že tento případ
se od nyní posuzovaného případu skutkově i právně liší. V uvedené věci se totiž jednalo
o pořádkovou pokutu uloženou Oblastním inspektorátem práce pro Moravskoslezský kraj
a Olomoucký kraj v rámci kontroly plnění povinností na úseku výkonu nelegální práce, přičemž
umožnění výkonu nelegální práce je správním deliktem podle ust. §140 odst. 1 písm. c) zákona
o zaměstnanosti. Jednalo se tedy sice o kontrolu prováděnou orgánem inspekce práce,
ale předmětem kontroly byl výkon nelegální práce upravený v zákoně o zaměstnanosti. V nyní
posuzovaném případě však provázanost se zákonem o zaměstnanosti absentuje. Žalobci byla
uložena pokuta za spáchání správního deliktu na úseku bezpečnosti práce (nezajištění
dostatečných opatření proti pádu zaměstnanců z výšky), a to výlučně podle zákona o inspekci
práce.
Nyní posuzovanou věc proto nelze podřadit pod „věc zaměstnanosti“ ve smyslu ust. §7
odst. 3 s. ř. s., jak dovozuje Krajský soud v Brně. Místní příslušnost je proto nutno určit podle
obecného pravidla stanoveného v ust. §7 odst. 2 s. ř. s.
Pro podporu výše uvedeného závěru odkazuje Nejvyšší správní soud i na své usnesení
ze dne 5. 2. 2015, č. j. Nad 32/2015 – 28, ve kterém uvedl, že „V posuzované věci však nejde o „věc
zaměstnanosti“ ve smyslu ust. §7 odst. 3 s. ř. s. (…) Ze žaloby napadeného správního rozhodnutí a z obsahu
žaloby vyplývá, že žalobkyni byla uložena pokuta za (…) správní delikty spáchané způsobem uvedeným
v ust. §25 odst. 1 písm. a) a §28 odst. 1 písm. l) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce. V posuzované
věci tedy jde o právní povinnosti zaměstnavatelů a o skutkové podstaty správních deliktů, které jsou
reglementované zákonem o inspekci práce a zákoníkem práce a nikoliv zákonem o zaměstnanosti či jinými
právními předpisy, které také reglementují další věci popsané v ust. §7 odst. 3 s. ř. s. Nejvyšší správní soud
má za to, že nezbývá, než postupovat podle ust. §7 odst. 2 s. ř. s.“
S ohledem na výše uvedené proto Nejvyšší správní soud rozhodl tak, že soudem místně
příslušným k projednání a rozhodnutí věci je Krajský soud v Brně, neboť v jeho obvodu je sídlo
správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí v prvním stupni (§7 odst. 2 s. ř. s.).
Rozhodnutím Nejvyššího správního soudu o otázce místní příslušnosti jsou soudy vázány
(§7 odst. 5 věta třetí s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2015
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu