ECLI:CZ:NSS:2021:NAO.14.2021:22
sp. zn. Nao 14/2021 - 22
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Langáška (soudce
zpravodaj), soudce JUDr. Filipa Dienstbiera a soudkyně Mgr. Veroniky Baroňové v právní věci
žalobkyně: Mgr. M. D., proti žalovanému: předseda Krajského soudu v Praze, sídlem náměstí
Kinských 5, Praha 5, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. října 2020 sp. zn.
Spr-p 707/2020, o vyloučení soudců a soudkyň specializovaného úseku správního soudnictví
Krajského soudu v Praze Mgr. Jana Čížka, Mgr. Tomáše Kocourka, Ph.D., JUDr. Věry
Šimůnkové, Mgr. Ing. Petra Šuránka, Mgr. Ing. Lenky Bursíkové, JUDr. Bc. Kryštofa Horna,
JUDr. Davida Krysky, Ph.D., Mgr. Josefa Straky, Mgr. Miroslava Makajeva, Mgr. et Mgr. Karla
Ulíka a Mgr. Lenky Oulíkové z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Krajského soudu
v Praze pod sp. zn. 51 A 138/2020, a o návrhu na přikázání věci jinému krajskému soudu
takto:
Soudci specializovaného senátu 51 A Krajského soudu v Praze JUDr. Věra Šimůnková,
Mgr. et Mgr. Karel Ulík a Mgr. Josef Straka ne j s ou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí
věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 51 A 138/2020.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím označeným v návětí udělil žalovaný žalobkyni (soudkyni Okresního soudu
v Mělníku) výtku podle §88a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní
správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), stručně řečeno
za to, že jako soudkyně nahlédla prostřednictvím systému ISAS do spisu, který jí nebyl přidělen
k rozhodnutí. Žalobkyně proti tomuto rozhodnutí podala žalobu ke Krajskému soudu v Praze
(dále jen „krajský soud“).
[2] Dne 20. ledna 2021 obdržel Nejvyšší správní soud oznámení téměř všech soudců
a soudkyň správního úseku krajského soudu, konkrétně Mgr. Jana Čížka, Mgr. Tomáše
Kocourka, Ph.D., JUDr. Věry Šimůnkové, Mgr. Ing. Petra Šuránka, Mgr. Ing. Lenky Bursíkové,
JUDr. Bc. Kryštofa Horna, JUDr. Davida Krysky, Ph.D., Mgr. Josefa Straky, Mgr. Miroslava
Makajeva. Mgr. Lenky Oulíkové a Mgr. et Mgr. Karla Ulíka, ve smyslu §8 odst. 3 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), o tzv. „systémové podjatosti“, spojené
s návrhem na přikázání věci jinému krajskému soudu podle §9 odst. 1 s. ř. s. Soudci a soudkyně
uvedli, že se sice subjektivně necítí podjatými, avšak jsou přesvědčeni, že je objektivně dán důvod
k pochybnostem o jejich nepodjatosti, neboť je narušen princip, že nikdo nemůže být soudcem
ve své vlastní věci. Žalovaným je předseda krajského soudu, který zároveň stojí v čele orgánu
soudní moci, jenž má ve věci rozhodovat, věc prověřoval též místopředseda krajského soudu.
Z pohledu veřejnosti celá věc působí tak, že krajský soud má přezkoumávat zákonnost svého
vlastního postupu. Nezaujatému pozorovateli a žalobkyni se řízení, v němž soudci krajského
soudu přezkoumávají zákonnost postupu svého předsedy, nemusí jevit jako nestranné
a objektivní. Soudci a soudkyně krajského soudu jsou si vědomi, že rozšířený senát Nejvyššího
správního soudu v usnesení ze dne 26. března 2020 č. j. Nad 8/2019 - 65 tyto argumenty
neakceptoval, avšak považují jeho právní názor na nesprávný. Z pohledu žalobkyně a veřejnosti
jistě není bez významu, že předseda soudu disponuje ve vztahu k soudcům relativně významnými
pravomocemi, například v podobě vydávání rozvrhu práce, jmenování do funkce předsedy senátu
či rozhodování o služebních cestách. Předseda soudu též rozhoduje o kvalitě pracovních
podmínek soudce. Tato samotná skutečnost by měla stačit pro vyloučení soudců a soudkyň
krajského soudu z projednávání této věci.
[3] Soudci a soudkyně dále poukázali na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
25. listopadu 2020 č. j. Nao 161/2020 - 23, jímž byli soudci specializovaných senátů úseku
správního soudnictví krajského soudu vyloučeni z rozhodování a věc byla přikázána jinému
krajskému soudu, a to z důvodu potenciálního dopadu na fungování krajského soudu (daná věc
mohla mít dopad na rozpočet krajského soudu) a proto, že se soudci navenek nemuseli jevit
nestranní. Dle názoru soudců a soudkyň jde v nyní projednávané věci o obdobnou situaci. Žaloba
směřuje proti výtce podle §88a zákona o soudech a soudcích. Sankcionované jednání žalobkyně
spočívalo v tom, že v systému ISAS otevřela elektronické dokumenty vztahující se k věci, která jí
nebyla přidělena k rozhodování. Tento informační systém se používá i na krajském soudu. Soudci
a soudkyně krajského soudu by si tedy při rozhodování věci nepřímo nastavovali limity své vlastní
odpovědnosti při práci s interními informačními systémy a zároveň by dohledovému orgánu
svého soudu nepřímo vymezovali hranice, jak je samotné může dozorovat či sankcionovat.
V důsledku rozhodnutí v této věci tedy mohou vyvstat poměrně zásadní dopady na fungování
krajského soudu jako celku. Výtka samotná je navíc zásahem orgánu moci výkonné proti osobám
podílejícím se na výkonu moci soudní. Riziko snížené důvěry v nestranné rozhodování umocňuje
též skutečnost, že osoba, která se cítí poškozena vytýkaným jednáním žalobkyně, proti ní podala
občanskoprávní žalobu, v níž namítla i to, že jednání žalobkyně krylo vedení Okresního soudu
v Mělníku. Zamítnutí žaloby proti rozhodnutí žalovaného, jež nelze a priori vyloučit, by mohlo
na straně veřejnosti umocnit představu, že se soudci a funkcionáři téhož soudu „vzájemně kryjí“.
Soudci a soudkyně správního úseku krajského soudu též zdůraznili, že v daném případě nejde
o opakovanou či zjevně neúspěšnou žalobu, nejde o „kverulatorní“ podání, na něž především
dopadá výše citované usnesení rozšířeného senátu č. j. Nad 8/2019 - 65.
[4] Mgr. Miroslav Makajev a Mgr. et Mg. Karel Ulík nad rámec uvedeného doplnili, že jsou
ke krajskému soudu dočasně přiděleni a jejich další působení u tohoto soudu bude záviset
na stanovisku žalovaného. Mgr. Lenka Oulíková uvedla, že dva roky působila u Okresního soudu
v Mělníku stejně jako žalobkyně, s níž je v přátelském vztahu; subjektivně se sice podjatá necítí,
její rozhodování by však nemuselo být vnímáno jako nestranné.
[5] Nejvyšší správní soud zaslal stanovisko soudců a soudkyň správního úseku krajského
soudu na vědomí účastníkům řízení před krajským soudem. Žalovaný sdělil, že nemá žádné
námitky proti tomu, aby byla věc přikázána jinému krajskému soudu. Žalobkyně se nevyjádřila.
[6] Nejvyšší správní soud v prvé řadě připomíná, že v případě, kdy je „vznesena námitka
podjatosti všech soudců určitého soudu, a přitom je již zřejmé, kterému soudci (soudcům)
je či bude věc přidělena, je účelné se zabývat otázkou podjatosti jiných než těchto soudců jen
za předpokladu, že u nich bude shledán důvod k vyloučení“ (usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 18. května 2006 č. j. Nao 32/2005-34, shodně též usnesení ze dne
26. listopadu 2020 č. j. Nao 162/2020 - 109). Uvedené lze bezesporu vztáhnout i na situaci,
kdy námitku podjatosti nevznese účastník řízení, nýbrž svou podjatost oznámí sami soudci
postupem podle §8 odst. 3 s. ř. s.
[7] Nejvyšší správní soud se proto nejdříve zabýval tím, zda existují důvody pro vyloučení
soudců specializovaného senátu rozhodujícího v soudním oddělení 51 A, do něhož byla věc
přidělena v souladu s rozvrhem práce krajského soudu, tedy předsedkyně tohoto senátu
JUDr. Věry Šimůnkové a soudců Mgr. et Mgr. Karla Ulíka a Mgr. Josefa Straky. Důvody
zavdávající pochybnosti o jejich nepodjatosti přitom neshledal. Pro neúčelnost (viz bod [6]
tohoto usnesení) se proto již nezabýval ani specifickými důvody pro vyloučení, jež vznesla
Mgr. Lenka Oulíková.
[8] Podle §8 odst. 1 s. ř. s. jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem
na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je dán důvod pochybovat o jejich nepodjatosti.
Vyloučeni jsou též soudci, kteří se podíleli na projednávání nebo rozhodování věci u správního orgánu
nebo v předchozím soudním řízení. Důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce
v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.
[9] Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 26. března 2020
č. j. Nad 8/2019 - 65, č. 4062/2020 Sb. NSS, dospěl k závěru, že „k vyloučení všech soudců
krajského soudu z důvodu ‚systémové‘ podjatosti nestačí, že žalovaným správním orgánem
je předseda (případně místopředseda) krajského soudu, respektive soudní funkcionář ve věci
rozhodoval v prvém stupni správního řízení, soud je jako organizační složka státu v dané věci
navrhovatelem (žalobcem) nebo osobou zúčastněnou na řízení apod. Tyto skutečnosti pouze
signalizují riziko systémové podjatosti. Aby však určitý soudní případ založil důvody
pro vyloučení všech soudců daného soudu pro systémovou podjatost, je třeba, aby k tomu
přistoupily další okolnosti, které vyvolávají oprávněné (myslitelné) pochybnosti o nepodjatosti
všech soudců správního soudu na základě samotné povahy projednávané věci či z jiných vážných
důvodů.“
[10] Soudci a soudkyně krajského soudu s citovaným závěrem rozšířeného senátu nesouhlasí,
přičemž se opírají o odlišné stanovisko k usnesení rozšířeného senátu. Soudce Josef Baxa v tomto
odlišném stanovisku mimo jiné poukazoval na vztah soudce a předsedy soudu: „Každý soudce
je ovšem přidělen k výkonu soudnictví ke konkrétnímu soudu a zařazen do soudního oddělení,
které je vymezeno zejména rozvrhem práce, jakožto základním dokumentem vnitřní organizace
soudu. Rozdělení jednotlivých věcí, které mají být u soudu projednány a rozhodnuty, do soudních
oddělení, se řídí právě oním rozvrhem, který vydává na období kalendářního roku předseda
soudu jako v podstatě interní akt řízení soudu (srov. §40 a násl. zákona o soudech a soudcích).
Jeho projednání se soudcovskou radou má toliko konzultační povahu, jeho zveřejnění na věci nic
nemění. Vztah soudce a předsedy soudu je, přes funkční nezávislost soudce při rozhodovací
činnosti, vztahem, který vykazuje některé znaky vztahu pracovněprávního (srov. §84 odst. 4
zákona o soudech a soudcích). Je nesporné, že se může jednat i o vztah určité závislosti. Může
to být soudce, který aspiruje na funkci předsedy senátu, do níž jej jmenuje předseda soudu; může
to být soudce, který je k soudu dočasně přidělen (stáž) a usiluje, aby byl přeložen k výkonu funkce
soudce k tomuto soudu natrvalo; může to být soudce, který má profesní zahraniční styky,
které chce udržovat a rozvíjet, a předseda soudu rozhoduje o jeho služebních cestách; může
to být soudce, který je specialistou na správní soudnictví a předseda soudu jej může přeřadit
rozvrhem práce jinam či mu k té stávající rozvrhem práce přidělit ještě zcela novou agendu. Škála
nástrojů a prostředků předsedy soudu, jak ovlivnit soudce v pozitivním i negativním smyslu,
nebo přinejmenším jak na něj vytvořit zvnějšku vlastně neviditelný tlak, je tedy potenciálně
poměrně velká“.
[11] Nejvyšší správní soud předesílá, že soudci Krajského soudu v Praze výstižně popisují, jaké
mocenské nástroje má vůči soudcům předseda soudu podle zákona o soudech a soudcích.
To samo o sobě může představovat problém. I Ústavní soud v nálezu ze dne 11. července 2006
sp. zn. Pl. ÚS 18/06, N 130/42 SbNU 13, vyhlášeném pod č. 397/2006 Sb., shledal, že činnosti
vykonávané funkcionáři soudů „mohou nepřímo ovlivňovat výkon soudní moci, a mohou
tak ve svém důsledku znamenat určitý zásah moci výkonné do moci soudní.“ Dle Ústavního
soudu výkon státní správy soudů představuje „specifickou činnost vykonávanou pouze uvnitř
soudní soustavy a podmiňující více či méně vlastní rozhodovací činnost soudů.“
[12] Bylo by proto třeba se vážně zabývat otázkou, zda má předseda soudu tak rozsáhlými
pravomocemi „na papíře“ disponovat, nebo naopak zda se má jeho postavení spíše blížit
postavení předního mezi rovnými. Tento problém však nelze řešit na půdorysu nynějšího řízení.
V tomto řízení jde stále o problém hypotetický, nevypovídající nic o poměrech u Krajského
soudu v Praze. Krom toho ani v abstraktní rovině nejde o přesný popis vztahu předseda soudu –
soudce, neboť se zaměřuje jen na jednu stranu tohoto vztahu a ani na tu komplexně. Přehlíží,
že na straně druhé není žádný podřízený úředník, nýbrž osoba soudce, k němuž se váží atributy
nepřeložitelnosti, nesesaditelnosti a neodvolatelnosti a který by svou osobností měl být schopen
čelit případnému otevřenému či skrytému zneužití kompetencí ze strany předsedy soudu, včetně
využití soudní ochrany, případně by měl být schopen z toho plynoucí negativní důsledky
pro svou osobu (nepovýšení do funkce předsedy senátu, nepřeložení k jinému či vyššímu soudu
apod.) alespoň ve střednědobém horizontu s důstojností vyžadovanou od soudcovského stavu
unést. A koneckonců, i předseda soudu je především soudcem. Nejvyšší správní soud si je vědom
toho, že soudci Krajského soudu v Praze, kteří vznesli návrh na své vyloučení, nebyli motivováni
subjektivní obavou o své kariéry (alespoň nic takového ze spisu nevyplývá) ze strany aktuálního
předsedy Krajského soudu v Praze, nýbrž tím, že by jejich nestrannost mohla být objektivně
vnímána jako zpochybněná ze strany žalobkyně a veřejnosti, neboť na půdorysu právní úpravy
by se jim mohlo jevit, že jsou soudci v závislém postavení. Nejvyšší správní soud je však
přesvědčen, že tomuto hypotetickému riziku je třeba čelit posilováním étosu soudcovského
povolání, spíše než ustupováním takovým nepodloženým obavám.
[13] Ostatně rozšířený senát Nejvyššího správního soudu, vůči jehož právnímu závěru
se soudkyně a soudci Krajského soudu v Praze vymezují, si musel být vědom toho, že problém
představuje samotná úprava organizace soudů a postavení soudců v zákoně o soudech
a soudcích. I tak však dospěl k závěru, že „ani skutečnost, že v českém systému soudnictví nejsou
přinejmenším teoreticky vyloučeny tlaky na soudce ze strany předsedy soudu, nezakládá důvody
pro mechanické uplatňování systémové podjatosti“, přičemž právní úprava soudcům poskytuje
právní ochranu proti těmto tlakům.
[14] Nejvyšší správní soud se proto zabýval tím, zda jsou v projednávané věci – kromě
skutečnosti, že žalovaným správním orgánem je předseda krajského soudu – dány nějaké další
okolnosti, které vyvolávají oprávněné pochybnosti o nepodjatosti soudců správního úseku
krajského soudu. Dle názoru rozšířeného senátu může jít například o „skutečnost,
že projednávaná věc bude mít objektivně významný dopad na soud jako celek (platební výměr
na odvod za porušení rozpočtové kázně, zákonnost jmenování předsedy soudu, stavební
povolení na přístavbu, která zlepší komfort práce soudců, apod.). Eventuálně může jít o situaci,
která vyvolá nebezpečí subjektivního vztahu všech soudců k věci, kde z vnějšího pohledu hrozí
reálné nebezpečí, že u rozhodujících soudců převáží loajalita k jejich soudu či funkcionáři a tím
se ‚pokřiví‘ jejich nestrannost (např. případy, kdy soudní funkcionář nevystupoval ve správním
řízení jako správní orgán, ale naopak jde o jeho osobní záležitost, typicky žádost o stavební
povolení podaná soudním funkcionářem, soudní funkcionář byl účastníkem stavebního řízení
jako tzv. ‚soused‘, posléze podal proti rozhodnutí správního orgánu žalobu nebo v řízení o žalobě
vystupuje jako osoba zúčastněná na řízení, přestupek soudního funkcionáře jako fyzické osoby
apod.)“ (viz výše citované usnesení č. j. Nad 8/2019 - 65).
[15] Nejvyšší správní soud doposud takové další okolnosti shledal ve dvou případech.
[16] V usnesení ze dne 25. listopadu 2020 č. j. Nao 161/2020 - 23 rozhodl Nejvyšší správní
soud o vyloučení soudců specializovaných senátů úseku správního soudnictví krajského soudu
proto, že žaloba směřovala proti tvrzenému zásahu předsedy krajského soudu, který spočíval
ve volbě způsobu vymáhání části peněžitého trestu, uloženého tehdejšímu žalobci,
prostřednictvím soudního exekutora. Dle názoru tehdy rozhodujícího pátého senátu mohl tento
případ mít dopad do rozpočtu soudu (nutnost hradit náklady exekuce v případě jejího zastavení
či v případě úspěchu žaloby) podobně jako odvod za porušení rozpočtové kázně, který ve výčtu
okolností vyvolávajících pochybnosti o nepodjatosti soudců výslovně zmínil rozšířený senát. Tato
okolnost byla navíc z vnějšího pohledu násobena značným zájmem veřejnosti a médií o daný
případ. Dle názoru pátého senátu mohl být krajský soud v tehdejším řízení vnímán ve „trojjediné
roli“, v níž nejprve rozhodl o uložení peněžitého trestu, následně o způsobu jeho vymáhání
a nakonec i o zákonnosti tohoto způsobu vymáhání.
[17] Usnesením ze dne 18. ledna 2021 č. j. Nad 189/2020 - 33 shledal Nejvyšší správní soud
důvod pro vyloučení soudců specializovaných senátů úseku správního soudnictví Krajského
soudu v Plzni v řízení, jehož předmětem bylo posouzení zákonnosti opatření vydaných jeho
předsedou v souvislosti s šířením nemoci covid-19. Čtvrtý senát dopěl k závěru, že rozhodnutí
v této věci bude mít objektivně významný dopad na soud jako celek, neboť přímo ovlivní jeho
další činnost, práci jeho soudců a zaměstnanců i průběh soudních jednání po dobu šíření
onemocnění covid-19. Vzal též v úvahu závažnost aktuální situace přímo ovlivněné šířením
tohoto onemocnění a silný požadavek ze strany veřejnosti na zákonnost jednotlivých opatření
a omezení, které vyžadují, aby nevznikly žádné pochybnosti o nestrannosti rozhodujících soudců.
[18] Na rozdíl od uvedených případů se však předmět řízení před krajským soudem netýká
přímo tohoto soudu. Přesněji řečeno, netýká se ho více než jakéhokoli jiného krajského soudu.
Soudci a soudkyně krajského soudu poukazovali na to, že jednání, za něž byla žalobkyni udělena
výtka, spočívalo v neoprávněném nahlížení do dokumentů v systému ISAS, který se používá
i na krajském soudu, a tudíž by si nepřímo nastavovali limity své vlastní odpovědnosti při práci
s interními informačními systémy. Takto by však mohli argumentovat soudci kteréhokoli
krajského soudu, neboť každý soud v České republice v současné době využívá nějaký
informační systém (okresní a krajské soudy právě ISAS, krajské soudy též ISVKS fungující
v prostředí LOTUS Notes). Rozhodováním tohoto případu by si tedy každý správní soudce
nepřímo nastavoval limity své vlastní odpovědnosti, k věci nadto již určité limity kárná judikatura
nastolila (viz např. rozhodnutí kárného soudu č. j. 11 Kss 7/2020 - 42 z 18. ledna 2021 a jiná,
tam citovaná). Ostatně soudci, kteří působí v kárných senátech Nejvyššího správního soudu, tak
činí každým svým rozhodnutím, což však rozhodně nezpochybňuje jejich nestrannost.
[19] O tom, že je na místě soudce a soudkyně krajského soudu vyloučit z projednávání
a rozhodnutí o žalobě proti výtce udělené předsedou tohoto soudu soudkyni jiného soudu,
Nejvyšší správní soud nepřesvědčil ani argument, že by tito soudci a soudkyně dohledovému
orgánu svého soudu nepřímo vymezovali „hranice, jak je samotné – stejně jako ostatní soudce
téhož soudu – může dozorovat či sankcionovat za případná porušení jejich vlastních povinností
při práci s právními informačními systémy.“ I tento argument by totiž mohli uplatnit soudci
kteréhokoli krajského soudu, neboť předseda každého krajského soudu je orgánem státní správy
soudů oprávněný podat návrh na zahájení kárného řízení [§8 odst. 2 písm. f) zákona
č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů], který
je zároveň oprávněn udělit soudci výtku, pokud to považuje za dostačující (§88a zákona
o soudech a soudcích). Soudce kteréhokoli krajského soudu by tedy posuzováním zákonnosti
výtky udělené v souvislosti s prací v informačním systému vymezoval hranice „svému“
předsedovi v tom smyslu, jak naznačovali soudci a soudkyně krajského soudu.
[20] Nejvyšší správní soud proto se soudci a soudkyněmi krajského soudu souhlasí v tom,
že rozhodnutí ve věci sp. zn. 51 A 138/2020 může mít vliv i na fungování krajského soudu,
avšak nikoli více, než jak by ovlivnilo fungování kteréhokoli dalšího krajského soudu.
[21] Skutečnost, že osoba dotčená vytýkaným jednáním žalobkyně v souvislosti s ním podala
soukromoprávní žalobu, nepovažuje Nejvyšší správní soud za relevantní pro rozhodnutí o žalobě
proti výtce. Soudci a soudkyně krajského soudu uváděli, že v občanském soudním řízení byla
mimo jiné vznesena námitka, že jednání žalobkyně mělo být údajně „kryto“ ze strany vedení
Okresního soudu v Mělníku, a proto by přezkoumávání výtky krajským soudem mohlo na straně
veřejnosti umocnit představu, že se soudci a funkcionáři téhož soudu „vzájemně kryjí“.
Nejvyššímu správnímu soudu není zřejmá vazba mezi tvrzenou nečinností vedení Okresního
soudu v Mělníku a přezkumem výtky udělené soudkyni tohoto soudu ze strany předsedy
krajského soudu. Tato výtka by naopak mohla svědčit o tom, že předseda krajského soudu
jednání žalobkyně netoleroval, není tedy důvod, proč by jej soudci krajského soudu měli
z pohledu osoby dotčené vytýkaným jednáním žalobkyně „krýt“. Námitka vznesená v občanském
soudním řízení se týkala postupu vedení Okresního soudu v Mělníku, nikoli krajského soudu,
přičemž soudci a soudkyně krajského soudu objektivně nemají žádný důvod „krýt“ postup vedení
Okresního soudu v Mělníku.
[22] Nejvyšší správní soud připomíná, že vyloučení soudce podle §8 odst. 1 s. ř. s. je výjimkou
z obecné zásady, že příslušnost soudce je dána předem. „Vyloučit soudce z projednávání
a rozhodnutí přidělené věci lze jen výjimečně a z opravdu závažných důvodů, které mu mohou
reálně bránit rozhodnout v souladu se zákonem nestranně a spravedlivě, případně i jen to,
že o tom mohou být navenek pochybnosti“ (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 3. února 2021 č. j. Nao 173/2020 - 119). V projednávaném případě však Nejvyšší
správní soud neshledal žádnou okolnost, která by ve spojení s faktem, že žalovaným správním
orgánem je předseda krajského soudu, zavdávala pochybnosti o nepodjatosti soudců krajského
soudu.
[23] Podle §9 odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud přikáže věc jinému než místně příslušnému krajskému
soudu, jestliže pro vyloučení soudců specializovaných senátů místně příslušného soudu nelze sestavit senát. Jelikož
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že soudci specializovaného senátu 51 A krajského soudu
nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci sp. zn. 51 A 138/2020, lze v této věci sestavit
senát, a nejsou tedy splněny ani podmínky pro tzv. delegaci nutnou podle citovaného ustanovení,
tedy pro přikázání této věci jinému krajskému soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. března 2021
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu