ECLI:CZ:US:2009:Pl.US.37.08.1
sp. zn. Pl. ÚS 37/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy a ve věci návrhu Dr. et Bc. J. K., rozhodce Rozhodčího soudu České republiky, k. s., na zrušení ustanovení §676 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 8. 12. 2008 navrhl v záhlaví označený rozhodce (dále též "navrhovatel") s odvoláním na ustanovení §64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavní soudu"), aby Ústavní soud zrušil ustanovení §676 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."). Je názoru, že toto ustanovení je v rozporu "s ústavním zákonem, a to in concreto s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod" (dále jen "Listiny").
Z návrhu a připojených příloh se podává, že v občanskoprávní věci žalobce B. K. proti žalovaným P. B. a L. M. o zaplacení částky 168 295 Kč s příslušenstvím byl navrhovatel jmenovacím dekretem Rozhodčího soudu České republiky, k. s., ze dne 31. 7. 2008 podle §5 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších přepisů (dále jen "zákona o rozhodčím řízení") ustanoven do funkce rozhodce pověřeného jejím projednáním a rozhodnutím, a téhož dne funkci "rozhodce ad hoc" přijal. Právní vztah mezi označenými účastníky je založen "smlouvou o nájmu domu" ze dne 12. 7. 2006, v níž jako pronajímatel vystupuje žalobkyně a nájemci žalovaní; pod bodem XI. této smlouvy bylo dohodnuto, že všechny spory, které vzniknou z této smlouvy nebo v souvislosti s ní, budou projednány a rozhodnuty v rozhodčím řízení před jediným rozhodcem zapsaným v seznamu rozhodců Rozhodčího soudu České republiky se sídlem v Praze a jeho (specifikovanými) vnitřními předpisy, s nimiž se strany seznámily a vyslovily souhlas s tím, že "podle nich bude v řízení postupováno ve smyslu ustanovení §19 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb.". Dále zde strany smlouvy uvedly, že "pověřují rozhodce k rozhodnutí sporu podle zásad spravedlnosti", a že ústního jednání a odůvodnění rozhodčího nálezu netřeba.
Navrhovatel v návrhu dává najevo, že pro rozhodnutí sporu se má - k obraně žalovaných - uplatnit i ustanovení §676 odst. 2 obč. zák., na jehož základě by mohl být jejich nájem, sjednaný na dobu určitou do 30. 6. 2007, prodloužen za tento okamžik a skončit (dohodou) až předáním nemovitosti žalobkyni dne 26. 8. 2007. Takovému následku oponuje žalobkyně tvrzením, že tím dochází k neoprávněnému zásahu do jejího vlastnictví, a dovozuje odtud, že žalovanými dovolávané ustanovení občanského zákoníku je "protiústavní" a nemělo by být aplikováno. Tomuto názoru navrhovatel přisvědčuje, a předestírá k jeho podpoře obšírnou vlastní argumentaci; jelikož na jejím základě dospívá k závěru, že ustanovení §676 odst. 2 obč. zák. je vskutku v rozporu s ústavním pořádkem, předkládá - s odkazem na §64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu - návrh, aby je Ústavní soud zrušil.
Ústavní soud si v prvé řadě položil otázku, zda navrhovatel - rozhodce pro vedení řízení podle zákona rozhodčím řízení - je ve vztahu k podanému návrhu, svým obsahem na zahájení řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů podle hlavy druhé, oddílu prvního, zákona o Ústavním soudu, oprávněným subjektem.
Podle navrhovatelem dovolávaného ustanovení §64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu je návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení oprávněn podat též soud v souvislosti se svou rozhodovací činností podle čl. 95 odst. 2 Ústavy. Podle tohoto článku Ústavy platí, že dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu.
Je na prvý pohled zjevné, že navrhovatel podmínku aktivní legitimace k návrhu podle citovaných ustanovení nesplňuje již proto, že - coby rozhodce - není soudem.
Nelze se však vyhnout otázce, zda v případě, že je rozhodce na základě platných právních předpisů povolán projednat a rozhodnout (občanskoprávní) spor, k čemuž by jinak byla dána pravomoc soudu (§7 odst. 1 o. s. ř.), jej - z hlediska návrhového oprávnění ve smyslu §64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu - soudu nepřipodobnit.
Ustanovení §1 zákona o rozhodčím řízení uvádí, že tento zákon upravuje rozhodování majetkových sporů nezávislými a nestrannými rozhodci a výkon rozhodčích nálezů. Podle §2 odst. 1 platí, že strany se mohou dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi, s výjimkou sporů vzniklých v souvislosti s výkonem rozhodnutí a incidenčních sporů, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud (rozhodčí smlouva). Rozhodčí smlouvu lze platně uzavřít, jestliže by strany mohly o předmětu sporu uzavřít smír (odstavec 2).
Rozhodcem může být zásadně osoba zletilá a způsobilá k právním úkonům, určená rozhodčí smlouvou, případně jmenováním stran (§4, §7); stálé rozhodčí soudy mohou být zřízeny pouze na základě zákona, a jestliže se strany dohodly na příslušnosti konkrétního stálého rozhodčího soudu a neujednaly v rozhodčí smlouvě jinak (ohledně určení rozhodce, resp. rozhodců), platí, že se podrobily jeho vnitřním předpisům (§13 odst. 1 a 3).
Pro rozhodčí řízení se užije - nestanoví-li zákon jinak - přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (§30) a rozhodčí řízení končí (je-li rozhodováno věcně) vydáním rozhodčího nálezu (§23). Při rozhodování se rozhodci řídí rozhodným hmotným právem; mohou však spor rozhodnout podle zásad spravedlnosti tehdy, jestliže je k tomu strany výslovně pověřily (§25 odst. 3). Podle §27 se strany mohou v rozhodčí smlouvě dohodnout, že rozhodčí nález bude k žádosti některé z nich nebo obou přezkoumán jinými rozhodci; rozhodčí nález, který takto nelze přezkoumat, nebo u něhož marně uplynula lhůta k podání takové žádosti, nabývá dnem doručení účinku pravomocného soudního rozhodnutí a je soudně vykonatelný.
Ingerenci soudu do rozhodčího řízení upravuje především ustanovení §31; podle něj soud na návrh kterékoliv strany zruší rozhodčí nález, jestliže a) byl vydán ve věci, o níž nelze uzavřít platnou rozhodčí smlouvu, b) rozhodčí smlouva je z jiných důvodů neplatná, nebo byla zrušena, anebo se na dohodnutou věc nevztahuje, c) ve věci se zúčastnil rozhodce, který nebyl ani podle rozhodčí smlouvy, ani jinak povolán k rozhodování, nebo neměl způsobilost být rozhodcem, d) rozhodčí nález nebyl usnesen většinou rozhodců, e) straně nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat, f) rozhodčí nález odsuzuje stranu k plnění, které nebylo oprávněným žádáno, nebo k plnění podle tuzemského práva nemožnému či nedovolenému, nebo g) se zjistí, že jsou dány důvody, pro které lze v občanském soudním řízení žádat o obnovu řízení. Pouze v případě, že soud zruší rozhodčí nález z prvních dvou důvodů, k návrhu některé ze stran pokračuje po právní moci rozsudku v jednání ve věci samé a tuto věc rozhodne; jinak se pokračuje v rozhodčím řízení s tím, že původní rozhodci jsou z nového projednání a rozhodování věci vyloučeni (§34 odst. 1, 2). Soudní obranu proti rozhodčímu nálezu pak zakotvuje i ustanovení §35 zákona ve stadiu řízení exekučního, a to ve formě zvláštního návrhu na zastavení již nařízeného výkonu, jehož důsledkem je přerušení řízení o výkon s eventualitou následného řízení o zrušení vykonávaného rozhodčího nálezu.
Ačkoli se tedy v rozhodčím řízení (shodně s řízením soudním) projednávají věci, jež projednávají rovněž soudy, resp. se v něm také rozhoduje o právech a povinnostech občanskoprávně relevantních subjektů, a ačkoli jeho výsledku (rozhodčím nálezům) zákon připíná obdobný znak vykonatelnosti, tj. státem garantované vynutitelnosti, je z řečeného nepochybné, že mezi oběma řízeními existují rovněž nepřehlédnutelné - a posléze - i podstatné odlišnosti.
Předně, rozhodčí řízení není zcela autonomní, neboť ve vztahu k němu soudní řízení představuje korektivní (opravný) element, byť jsou možnosti nápravy omezené, a podmíněné existencí jen taxative vyjmenovaných vad. Za druhé, oproti soudnímu řízení je referenčním systémem rozhodování sporu nikoli platné (hmotné) právo, nýbrž jsou připuštěny (vedle něj či namísto něj) i tzv. "zásady spravedlnosti". Za třetí, zatímco soudní řízení je vedeno nezávislými soudci, začleněnými do institucionálně vybudované struktury soudní soustavy (čl. 82, čl. 91 Ústavy) na základě jmenování prezidentem republiky bez časového omezení (čl. 93 odst. 1 Ústavy), k rozhodčímu řízení jsou povoláni ad hoc rozhodci jakožto soukromé osoby, určené zásadně dohodou účastníků sporu. A konečně, soudní řízení je výrazem typové působnosti soudní moci jakožto ústavně založené moci státní (čl. 2 odst. 1, čl. 81, čl. 90 Ústavy) a tím i nezpochybnitelně moci "veřejné", na rozdíl od řízení rozhodčího, jež má sice zákonnou základnu, nicméně nenastupuje automaticky ("ústavně, resp. veřejnoprávně"), nýbrž na základě soukromé ("soukromoprávní") dohody účastníků konkrétního občanskoprávního (majetkového) vztahu, resp. jejich individuálního rozhodnutí či vůle, vtělené do konkrétní rozhodčí smlouvy, a je tak od soudního řízení soukromým odklonem.
Převažují-li ve vyloženém srovnání zjevně (zejména vzhledem k posledním dvěma odlišnostem) v postavení rozhodce v rozhodčím řízení rysy soukromoprávní, logicky mu nelze naopak připínat atribut "veřejné moci" (srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Právě to jej od soudu relevantně odlišuje, a to v kvalitě natolik zásadní, že rozhodci výše předjímaný znak připodobnitelnosti k postavení soudu - ve sledovaném smyslu - již svědčit nemůže. Identifikovat rozhodce se soudem co do legitimace k podání návrhu Ústavnímu soudu na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení ve smyslu §64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, jehož se navrhovatel (rozhodce) dovolával, tedy nelze.
Je přiléhavé dodat, že uvedený závěr je v souladu s názory vyjádřenými v konstantní judikatuře Ústavního soudu, v níž byla posuzována otázka způsobilosti rozhodčích nálezů (vydaných podle zákona o rozhodčím řízení) být předmětem ústavních stížností (srov. kupříkladu usnesení ve věcech sp. zn. IV. ÚS 174/02, sp. zn. III. ÚS 582/02, sp. zn. II. ÚS 448/06, sp. zn. II. ÚS 2169/07 a mnoho dalších). Kupříkladu v usnesení ze dne 22. 10. 2002 sp. zn. IV. ÚS 435/02 Ústavní soud uvedl, odvolávaje se na názor, který již vyjádřil ve svém usnesení ze dne 15. 7. 2002, sp. zn. IV. ÚS 174/02, že "senát Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, který ve věci rozhodoval, byl ustanoven vůlí stran ad hoc a nelze jej ztotožňovat se senátem obecného soudu. Rozhodčí soud je soukromou osobou, která je soudem jen podle názvu, nepatří do soustavy soudů podle zákona o soudech a soudcích, a není orgánem veřejné moci. Má povahu odborné organizace zprostředkovávající služby pro osoby, které chtějí, aby rozhodce jejich právní vztah vyjasnil a napevno postavil. Charakter rozhodčí činnosti je založený smlouvou delegující vůlí stran a její výsledek je činností narovnávající ve smyslu §585 obč. zák. Výsledek pak je kvalifikovanou formou závazku a jako takový je též závazný. Rozhodce nenalézá právo, ale tvoří (eventuálně napevno staví, vyjasňuje, tedy narovnává) závazkový vztah v zastoupení stran. Jeho moc tedy není delegovaná svrchovanou mocí státu, ale pochází od soukromé vlastní moci stran určovat si svůj osud, kterou mu svěřily. Rozhodčí nález nevydává rozhodčí soud, ale rozhodci. Je vynutitelný z důvodu vynutitelnosti závazku, který byl rozhodcem v zastoupení stran uzavřen. Z tohoto pohledu Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky není v řízení o ústavní stížnosti pasivně legitimován, není orgánem veřejné moci, a tudíž ani jeho rozhodčí nálezy nemohou být rozhodnutím orgánu veřejné moci ve smyslu cit. ustanovení Ústavy a zákona".
Rovněž v pozdějším usnesení ze dne 20. 7. 2006 sp. zn. III. ÚS 32/06 Ústavní soud zdůraznil, že "pro posouzení povahy rozhodčího řízení je významným spolupůsobení vůle stran podřídit spor řešení před rozhodcem a vůle státu propůjčit rozhodčímu řízení obdobné účinky jako má rozhodnutí soudu. Rozhodčí řízení tím představuje procesní institut sui generis, který má na jedné straně svůj původ v dohodě stran a na straně druhé čerpá své jurisdikční účinky z civilního práva. Nestojí tedy mimo právní systém; musí zde být právní řád, který určuje podmínky jeho konání (zejména náležitosti rozhodčí smlouvy), základní zásady procesu, jakož i účinky v něm vydaného rozhodčího nálezu. Není-li však rozhodčí řízení v právu zakotveno jako obligatorní, je namístě přisvědčit názoru, z něhož vychází i výše zmíněné usnesení sp. zn. IV. ÚS 174/02, že převažují znaky smluvní doktríny nad jurisdikční. Nedostatek obligatornosti odlišuje posuzované rozhodčí řízení od řízení před rozhodcem upraveném v §10, §13 a násl zákona č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, ve znění pozdějších předpisů (jde-li o spor o plnění závazků z kolektivní smlouvy), a tím i od závěrů, jež vyslovil Ústavní soud ve věci sp. zn. IV. ÚS 402/01".
Obdobně Evropský soudní dvůr v rozsudku ze dne 23. 3. 1982 ve věci 102/81, ECR 1982, 1095 ("Nordsee") dospěl k závěru, že rozhodce (ustanovený podle německého práva), ačkoli rozhoduje nikoli podle ekvity, nýbrž podle práva, a jehož rozhodnutí má vůči stranám stejné účinky jako konečné rozhodnutí obecného soudu, není oprávněn se obrátit na ESD s předběžnou otázkou, neboť "souvislost mezi rozhodčím řízením v této instanci a organizací systému právní ochrany poskytované soudy v daném členském státě není dostatečně těsná proto, aby rozhodce mohl být považován za soud nebo tribunál členského státu ve smyslu článku 177 (pozn.: nyní článku 234) SES" (citováno dle Pítrová, L., Pomahač, R., Průvodce judikaturou Evropského soudního dvora, 2. díl, Praha: Linde, a.s., 2001, str. 25-28).
Rozhodci v dané věci tedy oprávnění soudu zakotvená v ustanovení §64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu nesvědčí, a aktivně legitimován k podání návrhu na zrušení ustanovení §676 odst. 2 obč. zák. proto není. Opak by znamenal ústavně (čl. 95 odst. 2 Ústavy) i podústavně (§64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) nepřípustné rozšíření okruhu subjektů, oprávněných k zahájení řízení o ústavní kontrolu právních předpisů. Byl-li rozhodcem takový návrh přesto podán, byl podán "někým zjevně neoprávněným" ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, a jako takový musel být podle tohoto ustanovení odmítnut. Se zřetelem k ustanovení §43 odst. 2 písm. b) téhož zákona tak Ústavní soud rozhodl v senátu a bez ústního jednání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2009
Jan Musil
předseda senátu