ECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.2159.99.1
sp. zn. 20 Cdo 2159/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Věry Korecké, CSc., v právní věci žalobkyně Č. o. s., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1/ Tělovýchovné jednotě B. L. a 2/ Č. s. t. v., zastoupených advokátem, o navrácení majetkových práv, vedené u Okresního soudu Plzeň - sever pod sp. zn. 4 C 74/92, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 4. 1999, č. j. 14 Co 758/98 - 80, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 4. 1999, č. j. 14 Co 758/98 - 80, se ve výrocích o věci samé a o nákladech řízení mezi žalobkyní a první žalovanou zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud (kromě jiného) změnil rozsudek, jímž soud prvního stupně vyhověl žalobě o navrácení majetkových práv podle restitučních zákonů č. 173/1990 Sb. a č. 232/1991 Sb., tak, že žalobu proti první žalované zamítl. Odvolávaje se na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 19/97 dospěl k závěru, že první žalovaná nemůže být právním nástupcem zaniklého ČSTV, jelikož nebyla registrována do 30. 6. 1990, pročež jí nesvědčí - ve vztahu k uplatněnému nároku - ani pasivní legitimace.
Žalobkyně (zastoupena advokátem) ve včasném dovolání (směřujícím do této části rozsudku), namítla, že posouzení pasivní věcné legitimace je nesprávné. Podle jejího názoru povinnou osobou k navrácení majetkových práv první žalovaná je, neboť má sporný majetek v držení, vede jej v účetní evidenci, v její prospěch je též zapsán u příslušného orgánu, a tato hlediska pokládá za rozhodná i Nejvyšší soud v publikovaných a dalších rozhodnutích.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1. 1. 2001 - dále jen „o. s. ř.\").
Dovolání je přípustné (§236 odst. 1 o. s. ř.), jelikož směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně (§238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), a dovolatelka jím uplatnila způsobilý dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Vady řízení vyjmenované v §237 o. s. ř. a jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (jež dovolací soud posuzuje podle §242 odst. 3 o. s. ř. z úřední povinnosti), dovolatelkou tvrzeny nebyly a z obsahu spisu nevyplývají; poněvadž jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, je předmětem dovolacího přezkumu posouzení, zda je správný závěr odvolacího soudu, že první žalovaná není - ve smyslu příslušných restitučních předpisů - osobou k navrácení odňatých majetkových práv povinnou.
Podle ustanovení §2 zákona č. 173/1990 Sb. ve znění zákona č. 247/1991 Sb. (dále jen zákona č. 173/1990 Sb.) platí, že majetková práva dobrovolných organizací, která jim byla odňata zákony č. 187/1949 Sb., č. 71/1952 Sb. a č. 68/1956 Sb. se navracejí dle stavu ke dni 31. 3. 1948 Československé obci sokolské a ostatním znovu vzniklým dobrovolným organizacím, které uplatní své nároky u právního nástupce organizace uvedené v §2 zákona č. 68/1956 Sb. do 31. 12. 1991. Bližší úpravu podmínek a způsobu navracení těchto majetkových práv obsahuje zákon č. 232/1991 Sb. ve znění zákona č. 312/1991 Sb. (dále jen zákon č. 232/1991 Sb.), který shodně upravuje i osobu oprávněného a povinného subjektu (§1 odst. 2 a §2 odst. 1).
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 24. 10. 1996, sp. zn. 3 Cdon 1172/96, uveřejněném pod č. 34/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v mnoha rozhodnutích dalších, vyslovil právní názor, že povinnou k navrácení majetkových práv ve smyslu §2 zákona č. 173/1990 Sb. a §2 odst. 1 zákona č. 232/1991 Sb. je osoba povolaná jako nástupnická organizace Československého svazu tělesné výchovy vzhledem k jeho zániku na základě usnesení mimořádného sjezdu ze dne 25. 3. 1990, a to ve vztahu k tímto usnesením určenému majetku resp. majetkovým kriteriím.
Určení tělovýchovné jednoty jakožto právního nástupce organizace uvedené v §2 zákona č. 68/1956 Sb. nepřekáží odvolacím soudem uváděná okolnost pozdější registrace proto, že dnem 30. 6. 1990 (k němuž měl zaniknout její předchůdce) tato jednota jako subjekt práva nezanikla, ale byla nositelkou, byť od Českého svazu tělesné výchovy odvozené (§6 odst. 2 písm. e/ zákona č. 83/1990 Sb.), způsobilosti mít práva a povinnosti (srov. usnesení Vrchního soudu ze dne 21. 6. 1993, 7 Cmo 18/92, uveřejněné pod č. 15/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
To, že - na rozdíl od první žalované - se před 30. 6. 1990 registroval Český svaz tělesné výchovy, samo o sobě jeho právní nástupnictví po zaniklém Československém svazu tělesné výchovy nezdůvodňuje, neboť není zřejmé, jaká kritéria nástupnictví podle usnesení mimořádného sjezdu ČSTV, z něhož odvolací soud (správně) vycházel, by mu mohla svědčit. Toto usnesení nástupnictví Českého svazu tělesné výchovy (jehož tehdy platné stanovy samostatnému vlastnictví tělovýchovných jednot nebránily) ve vztahu k majetku, který byl „zapsán ve prospěch tělovýchovné jednoty u příslušného orgánu a tato jednota jej vedla ve své účetní evidenci\", výslovně vyloučilo, a že o takový majetek v dané věci šlo, zpochybněno nebylo.
I tyto závěry Nejvyšší soud uplatnil mnohokrát, jsou zmíněny v odůvodnění citovaného judikátu R 34/1997 a rozvedeny v mnoha rozhodnutí dalších; s tím, že se naopak tělovýchovná jednota do 30. 6. 1990 registrovala, se lze setkat jen ojediněle.
Nejvyšší soud nepřehlíží, že v celku jeho někdejší rozhodovací praxe existoval i názor jiný (srov. sp. zn. 3 Cdon 1076/96); je však názorem ojedinělým a překonaným - nejpozději publikací zmíněného rozsudku sp. zn. 3 Cdon 1172/96 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
Odlišný názor, jejž i Ústavní soud ČR zahrnul do odůvodnění jednoho ze svých nálezů (ze dne 4. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 19/97, o který se opíral i odvolací soud), je situován na samém okraji problematiky, jíž se dotýká zde posuzovaná ústavní stížnost (otázky aktivní legitimace České obce sokolské), a průmět do právní věty publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky (svazek 10, ročník 1998 - I. díl, str. 105) nemá žádný.
Nejvyšší soud respektuje zásadu vyjádřenou v čl. 89 odst. 2 Ústavy, že vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby, současně však nemůže pominout ani to, že sám je povolán - a to již vlastní rozhodovací činností - k tomu, aby sjednocoval soudní praxi. Zastávat jiný právní názor v zájmu jednoty rozhodování obecných soudů se proto zmíněnému ústavnímu principu neprotiví, jestliže takový názor s ústavními předpisy a jim naroveň postavenými prameny práva není v rozporu. Právě tak je tomu v dané věci; Nejvyšší soud je přesvědčen, že výklad, který v otázce určení povinné osoby konstantně podává, je ústavně konformní rovněž (srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 10. 1998, sp. zn. II. ÚS 237/97, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 12, ročník 1998 - III. díl, pod č. 125), a význam (závaznost) citovaného nálezu z pohledu ústavněprávních aspektů věci tím není nikterak zpochybněn. Větší váhu než cokoli jiného pak má to, aby určitý právní názor byl důsledně aplikován.
Z uvedeného plyne, že právní názor, na kterém odvolací soud založil výsledek sporu, je nesprávný, a dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. tudíž dovolatelka uplatnila právem. Důsledně tomu nemůže být napadené rozhodnutí posouzeno jako - ve smyslu §243b odst. 1 o. s. ř. - správné, a Nejvyššímu soudu nezbylo, než je podle téhož ustanovení zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení (§243b odst. 2 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího (mezi žalobkyní a první žalovanou) rozhodne soud v novém rozhodnutí ve věci (§243d odst. 1 věta třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 19. července 2001
JUDr. Vladimír K u r k a , v. r.
předseda senátu