ECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.2384.99.1
sp. zn. 20 Cdo 2384/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Věry Korecké, CSc., v právní věci žalobkyně Č. o. s., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1/ Tělovýchovné jednotě B. M. a 2/ Č. s. t. v., zastoupenému advokátem, o uzavření dohody o navrácení majetkových práv k nemovitostem vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 6 C 165/92, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11.9.1997, č.j. 27 Co 318/96 - 103, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud k odvolání druhého žalovaného změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o uložení povinnosti uzavřít s žalobkyní dohodu o navrácení majetkových práv podle restitučních zákonů č. 173/1990 Sb. a č. 232/1991 Sb. zamítl i vůči němu. Oproti soudu prvního stupně dospěl k odlišnému závěru v otázce, kdo je ve vztahu k uplatněnému nároku osobou povinnou; kritéria, zakotvená v usnesení mimořádného sjezdu ČSTV ze dne 25.3.1990, podle jeho názoru nesvědčí druhému žalovanému ale žalované první, neboť v její prospěch byl dotčený majetek zapsán u příslušného orgánu a k tomuto majetku měla právo hospodaření (zamítavý výrok proti ní však nabyl právní moci). Okolnost, že k registraci první žalované jako občanského sdružení došlo až po 30.6.1990, jež pro určení povinné osoby měl za rozhodnou soud prvního stupně, odvolací soud pokládal za nevýznamnou; i kdyby byl ostatně druhý žalovaný pasivně legitimován, nemohlo by být žalobě vyhověno proto, že žalobkyně neprokázala, že restituční nárok u něho včas uplatnila.
Žalobkyně (zastoupena advokátem) ve včasném dovolání proti tomuto rozsudku především namítla, že úsudek odvolacího soudu o pasivní legitimaci žalovaných je nesprávný. Ztotožnila se naopak se závěry soudu prvního stupně, že druhý žalovaný ve sporu pasivně legitimován je, což podle jejího mínění prokazuje „dostatek\" předložených důkazů. Sama první žalovaná se za skutečného vlastníka předmětných nemovitostí nepokládala, neboť dopisem ze dne 5.12.1991 žádala OVV ČSTV v B. o předání sporného majetku do svého vlastnictví a ještě 30.12.1991 se druhý žalovaný snažil tento majetek na první žalovanou převést hospodářskou smlouvou. Výzvu k navrácení majetkových práv druhému žalovanému také včas doručila, a opačný závěr odvolacího soudu neodpovídá důkazům, které byly v řízení provedeny.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.1.2001 - dále jen „o.s.ř.\").
Dovolání je ve smyslu §236 odst. 1 o.s.ř. přípustné, jelikož směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), a dovolatelka jím uplatnila způsobilý dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., kterým lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Vady, které podle §242 odst. 3 o.s.ř. posuzuje dovolací soud z úřední povinnosti, se z obsahu spisu nepodávají (a dovolatelkou nebyly namítány); jelikož jinak je vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak byl dovolatelem obsahově vymezen, je předmětem dovolacího přezkumu v první řadě posouzení, zda je správný závěr odvolacího soudu, že druhý žalovaný - ve smyslu dotčených restitučních předpisů - není osobou k navrácení odňatých majetkových práv povinnou.
Dovolání není důvodné.
Podle ustanovení §2 zákona č. 173/1990 Sb. ve znění zákona č. 247/1991 Sb. (dále jen zákona č. 173/1990 Sb.) platí, že majetková práva dobrovolných organizací, která jim byla odňata zákony č. 187/1949 Sb., č. 71/1952 Sb. a č. 68/1956 Sb., se navracejí dle stavu ke dni 31.3.1948 Československé obci sokolské a ostatním znovu vzniklým dobrovolným organizacím, které uplatní své nároky u právního nástupce organizace uvedené v §2 zákona č. 68/1956 Sb. do 31.12.1991. Bližší úpravu podmínek a způsobu navracení těchto majetkových práv obsahuje zákon č. 232/1991 Sb. ve znění zákona č. 312/1991 Sb. (dále jen zákon č. 232/1991 Sb.), který shodně upravuje i osobu oprávněného a povinného subjektu (§1 odst. 2 a §2 odst. 1).
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 24.10.1996, sp. zn. 3 Cdon 1172/96, uveřejněném pod č. 34/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v mnoha rozhodnutích dalších, vyslovil právní názor, že povinnou k navrácení majetkových práv ve smyslu §2 zák. č. 173/1990 Sb. a §2 odst. 1 zák. č. 232/1991 Sb. je osoba povolaná jako nástupnická organizace Československého svazu tělesné výchovy vzhledem k jeho zániku na základě usnesení mimořádného sjezdu ze dne 25.3.1990, a to ve vztahu k tímto usnesením určenému majetku resp. majetkovým kriteriím.
Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud tento názor (principiálně) respektoval. Z rozhodného hlediska (pro určení nástupce zaniklého ČSTV) stanoveného v usnesení mimořádného sjezdu ČSTV, že sporné nemovitosti splňují podmínku majetku, který byl ve prospěch první žalované zapsán u příslušného orgánu a že tato jednota jej vedla ve své účetní evidenci, odvolací soud výslovně vycházel, a v dovolání tyto skutkové okolnosti účinně zpochybněny nebyly. Okolnost, zda se první žalovaná považovala za vlastníka dotčených nemovitostí či nikoli, stejně jako existence hospodářské smlouvy uzavřené dne 30.12.1991 žalovanými, se uvedených kritérií zjevně nedotýká.
Určení tělovýchovné jednoty jakožto právního nástupce organizace uvedené v §2 zákona č. 68/1956 Sb. nepřekáží její pozdější registrace (zdůrazněná soudem prvního stupně) proto, že dnem 30.6.1990 (k němuž měl zaniknout její předchůdce) tato jednota jako subjekt práva nezanikla, ale byla nositelkou, byť od Českého svazu tělesné výchovy odvozené (§6 odst. 2 písm. e/ zákona č. 83/1990 Sb.), způsobilosti mít práva a povinnosti (srov. usnesení Vrchního soudu ze dne 21.6.1993, 7 Cmo 18/92, uveřejněné pod č. 15 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1995).
To, že - na rozdíl od první žalované - se před 30.6.1990 registroval Český svaz tělesné výchovy, samo o sobě jeho právní nástupnictví po zaniklém Československém svazu tělesné výchovy nezdůvodňuje, neboť není zřejmé, jaká kritéria nástupnictví podle usnesení mimořádného sjezdu ČSTV (z něhož sama dovolatelka vychází) by mu mohla svědčit. Toto usnesení nástupnictví Českého svazu tělesné výchovy (jehož tehdy platné stanovy samostatnému vlastnictví tělovýchovných jednot nebránily) ve vztahu k majetku, který byl „zapsán ve prospěch tělovýchovné jednoty u příslušného orgánu a tato jednota jej vedla ve své účetní evidenci\", výslovně vyloučilo, a o takový majetek v dané věci šlo.
I tyto závěry Nejvyšší soud uplatnil mnohokrát, jsou zmíněny v odůvodnění citovaného judikátu R 34/1997, a rozvedeny v mnoha rozhodnutí dalších; s tím, že se naopak tělovýchovná jednota do 30.6.1990 registrovala, se lze setkat jen ojediněle.
Nejvyšší soud nepřehlíží, že v celku jeho někdejší rozhodovací praxe existoval i názor jiný (srov. sp. zn. 3 Cdon 1076/96); je však názorem ojedinělým, a překonaným - nejpozději publikací zmíněného rozsudku sp. zn. 3 Cdon 1172/96 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
Odlišný názor, jejž i Ústavní soud ČR zahrnul do odůvodnění jednoho ze svých nálezů (ze dne 4.2.1998, sp. zn. II. ÚS 19/97, na který se poukazuje v dovolání), je situován na samém okraji problematiky, jíž se dotýká zde posuzovaná ústavní stížnost (otázky aktivní legitimace České obce sokolské), a průmět do právní věty publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky (svazek 10, ročník 1998 - I. díl, str. 105) nemá žádný. Nejvyšší soud je přesvědčen, že výklad, který v otázce určení povinné osoby konstantně podává, je ústavně konformní rovněž (srov. nález Ústavního soudu ze dne 19.10.1998, sp. zn. II. ÚS 237/97, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 12, ročník 1998 - III. díl, pod č. 125), a význam (závaznost) citovaného nálezu z pohledu ústavněprávních aspektů věci tím není nikterak zpochybněn.
Správnost závěru, že druhý žalovaný není povinnou osobou, se tedy dovolatelce zpochybnit nepodařilo.
Posouzení, zda je správný skutkový závěr, že dovolatelka včas druhého žalovaného nevyzvala k navrácení majetkových práv, je za těchto okolností bez významu.
V mezích dovoláním založeného přezkumu je tedy rozsudek odvolacího soudu správný (§243b odst. 1 o.s.ř.), a Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř.; druhému žalovanému, jemuž by příslušela jejich náhrada, však ve stadiu dovolacího řízení (podle obsahu spisu) prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 19. července 2001
JUDr. Vladimír K u r k a , v. r.
předseda senátu