ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.2766.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 2766/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mikláše a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce Ing. J. V., zastoupeného advokátem, proti žalované R., spol. s.r.o., zastoupené advokátem, o určení práva nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 23 C 287/96, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27.června 2000, č. j. 35 Co 267/2000-120, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) – poté, co jeho zamítavý rozsudek ze dne 12. května 1997, č. j. 23 C 287/96-49, byl k odvolání žalobce usnesením Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 10. prosince 1997, č. j. 11 Co 316/97-71, zrušen a věc byla se závazným právním názorem o existenci naléhavého právního zájmu (§80 písm. c/ o.s.ř.) vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení – rozsudkem ze dne 11. října 1999, č. j. 23 C 287/96-100, ve spojení s opravným usnesením ze dne 5.1.2000, č.j. 23 C 287/96-105, vyhověl žalobě a určil, že se žalobce stal nájemcem „bytu č. 4 o velikosti 1+1, druhé kategorie s příslušenstvím v suterénu domu č.p. 1002 v P. v ulici V. č. 32 po M. V., která zemřela dne 19.6.1993, přičemž rozhodnutím Obvodního úřadu pro P., č.j. 12543/96-3052 ze dne 30.9.1996, které nabylo právní moci dne 7.10.1996, byla povolena změna užívání předmětného bytu na nebytové prostory.“ V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. června 2000, č. j. 35 Co 267/2000-120, citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení státu potvrdil a ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky změnil jen tak, že tyto náklady činí částku 13.250,- Kč, jinak jej v tomto výroku rovněž potvrdil. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Soudy obou stupňů především dovodily, že žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o. s. ř.”), neboť za situace, kdy žalovaný neuznal přechod práva nájmu k předmětnému bytu, který byl dokonce v mezidobí rekolaudován na nebytové prostory, na žalobce, rozhodnutí o takové žalobě vytváří pevný právní základ pro případné další nároky žalobce vůči žalovanému. Z provedených důkazů vzaly mimo jiné za zjištěno, že žalobce se svojí babičkou paní M. V. žil v době její smrti ve společné domácnosti, což bylo prokázáno jak listinnými důkazy provedenými již soudem prvního stupně, tak i výpověďmi svědků, zejména příbuzných žalobce, podporovaných i výpověďmi sousedů v domě, v němž se byt nachází, a to svědkyně Š. a J., které mimo jiné uvedly, že žalobce se k babičce nastěhoval za jejího života, staral se o ni a pomáhal jí. Pojem společné domácnosti u osob uvedených ve větě prvé §706 odst. 1 obč. zák. je přitom třeba vykládat volněji než pojem společné domácnosti ve smyslu §115 obč. zák., kdy důsledně platí pouze, že musí jít o společné soužití v bytě. Odvolací soud se sice neztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že k přechodu nájemního práva na žalobce došlo smrtí babičky podle §706 odst. 1 obč. zák. (v řízení totiž bylo jednoznačně prokázáno, že babička žalobce byla krátce před svou smrtí pro nepříznivý zdravotní stav trvale umístěna do domova důchodců v K., kde také zemřela), nýbrž z důvodu jejího trvalého opuštění společné domácnosti (§708 obč. zák.). Nesprávný právní závěr soudu prvního stupně však v daném případě neměl vliv na věcnou správnost jeho rozsudku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., a uplatnila v něm formálně dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. namítla nesprávné hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Vytkla odvolacímu soudu, že odmítl jako irelevantní námitku, že žalobce nebyl v bytě policejně přihlášen a vůbec se nezabýval další její námitkou, že žalobce nebyl hlášen v evidenci vlastníka domu jako osoba v bytě bydlící, ani tvrzením žalobce, kterým odůvodňoval nemožnost se policejně přihlásit. Dospěl tak k nesprávnému závěru, uvádí dále dovolatelka, že žalobce splnil podmínku žití ve společné domácnosti s babičkou, ale toto skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování. V rámci dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. dovolatelka zpochybnila správnost právního závěru o tom, že je dán naléhavý právní zájmem na určení, že se žalobce stal nájemcem sporného bytu ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř., když se žalobce mohl domáhat svého nároku (pokud by byl dán) žalobou na plnění, a to bytové náhrady podle §712 obč. zák. ve spojení s §853 obč. zák. Rovněž nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že „žalobce se stal nájemcem sporného bytu po své babičce dle §706 odst. 1 a §708 obč. zák.“. Je tomu tak proto, že žalobce nesplnil podmínku žití ve společné domácnosti, jelikož o splnění této podmínky vypovídali pouze příbuzní žalobce, nikoliv sousedé v domě, kteří pouze uvedli, že žalobce o svou babičku pečoval, což ještě neznamená žití ve společné domácnosti. Současně projevila nesouhlas s názorem odvolacího soudu, že u osob uvedených ve větě prvé §706 odst. 1 obč. zák. není nutné splnění podmínky žití ve společné domácnosti, stačí pouze společné soužití v bytě, a uvedla, že žalobce nesplnil ani jednu z těchto podmínek. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání považuje za nepřípustné, protože v pořadí prvním rozsudkem soudu I. stupně ze dne 12.5.1997, č. j. 23 C 287/96-49, byla žaloba zamítnuta pouze z procesních důvodů, aniž byla jakkoliv posouzena po stránce práva hmotného, když ve zrušujícím usnesení odvolacího soudu ze dne 10.12.1997, č. j. 11 Co 316/97-71, byla řešena pouze otázka procesní, spočívající v tom, zda je dán naléhavý právní zájem na určení nájmu bytu. Navrhl, aby dovolání žalované bylo odmítnuto.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 27. června 2000, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a odst. 2 o. s. ř.) a je přípustné podle §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, a to v otázce existence naléhavého právního zájmu žalobce ve smyslu §80 písm. c) o.s.ř. Správnost tohoto právního názoru je pak m. j. dovolatelkou napadena, čímž je splněn předpoklad přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř., když daný právní názor byl příčinou jiného rozhodnutí soudu I. stupně ve věci samé.
Z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.) posuzuje dovolací soud pouze vady řízení vyjmenované v §237 odst. 1 o.s.ř. a jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.), zatímco jinak je vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení; zmíněné vady však namítány nebyly a jejich existence se nepodává ani z obsahu spisu.
V pořadí první dovolatelkou uplatněný dovolací důvod (§241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř.) se vztahuje k pochybením při zjišťování skutkového stavu věci spočívajícím v tom, že skutkové zjištění, jež bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu,je vadné v tom smyslu, že výsledky dokazování takové skutkové zjištění neumožňují. Podstatným se rozumí takové skutkové zjištění, které bylo významné pro právní posouzení věci z hlediska hmotného (popř. i procesního) práva a na jehož základě pak odvolací soud věc po stránce právní rovněž posoudil (a z tohoto hlediska se nesprávné skutkové zjištění stalo příčinou nesprávného rozhodnutí). Jde o tzv. rozpor mezi odvolacím rozsudkem - v jeho podstatné části - a obsahem soudního spisu. Jestliže zákon pro naplnění tohoto dovolacího důvodu vyžaduje, aby rozhodnutí vycházelo ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, má tím na mysli jednak situaci, kdy soud vzal za zjištěno něco, co ve spisu není,ale i takový stav, kdy nemá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která z obsahu spisu vyplývá. O takový případ však v dané věci nejde.
Dovolatelka spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle §241 odst. 3písm. c) o.s.ř. v tom, že skutková zjištění odvolacího soudu nemají oporu v provedeném dokazování. Právní názor, že žalovaný se svou babičkou vedl ve sporném bytě společnou domácnost, byl učiněn na základě důkazů provedených soudem prvního stupně, a to nejen svědeckých výpovědí příbuzných žalobce, ale také sousedů v domě, konkrétně svědkyně Š. a J., které shodně vypověděly nejen, že žalobce o svou babičku pečoval, ale že se do bytu nastěhoval a bydlel s ní. Okolnosti společného soužití byly dále zjišťovány samozřejmě i z výpovědi samotného žalobce, a konečně i nepřímých důkazů, např. dokladů o placení nájemného a přihlášky k odběru plynu, s uvedením jména žalobce. S odvolacím soudem lze tedy souhlasit, že uvedené skutkové zjištění má oporu v provedeném dokazování. V případě dovolatelkou vznesených námitek, že odvolací soud „odmítl jako irelevantní námitku, že žalobce nebyl v bytě policejně přihlášen“ a „vůbec se však nezabýval námitkou, že žalobce nebyl hlášen v evidenci vlastníka domu jako osoba v bytě bydlící, ani tvrzením žalobce, kterým odůvodňoval nemožnost se policejně přihlásit“, se dovolací soud ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že se jedná o námitky irelevantní, protože na zjištění, že žalobce nebyl přihlášen k trvalému, či přechodnému pobytu, ani v evidenci vlastníka domu, právní závěr o existenci společné domácnosti nespočívá, když rozhodující je nikoliv stav evidenční, nýbrž faktický. Nelze tedy než dovodit, že dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. důvodně použit nebyl.
O nesprávné právní posouzení ve smyslu §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na daný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný stav nesprávně aplikoval. Se zřetelem k tomuto uplatněnému dovolacímu důvodu, obsahově konkretizovanému dovolacími námitkami žalované, půjde v rámci citovaného dovolacího důvodu v prvé řadě o odpověď na (předběžnou) otázku, zda je v projednávané věci opodstatněna žaloba na určení ve smyslu §80 písm. c) o.s.ř., t.j. zda je dán naléhavý právní zájem žalobce, a dále, zda byl v daném případě naplněn jeden ze zákonných předpokladů přechodu práva nájmu bytu na žalobce ve smyslu §706 odst. 1 věty první o.s.ř. ve spojení s §708 obč. zák., tedy, zda vzhledem ke zjištěným skutečnostem byl správný závěr odvolacího soudu, že žalobce žil se svou babičkou ve společné domácnosti.
Obecně platí, že podle §80 písm. c) o.s.ř. lze návrhem na zahájení řízení uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah či právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Co se týče podmínky existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, je soudní praxe jednotná v tom, že naléhavý právní zájem je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo právo žalobce nebo právní vztah, na kterém je účasten, ohroženo, popřípadě tam, kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Účelem určovací žaloby je především poskytnout ochranu právnímu postavení (právu) žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva, a naopak, není namístě tam, kde právní vztah nebo právo již porušeny byly, a kde je žalobci k dispozici žaloba o splnění povinnosti podle §80 písm. b) o. s. ř.; prevence již pozbývá smyslu a přiléhavou se stává reparace v podobě odstranění následků porušení práva, pročež žalobce právní zájem na určení právního vztahu nebo práva již mít nemůže.
Avšak i v případě, že lze žalovat o splnění povinnosti, připouští soudní praxe, že je naléhavý právní zájem na určení ve smyslu §80 písm. c) o.s.ř. dán, jestliže rozhodnutí o určovací žalobě je způsobilé vytvořit pevný základ pro právní vztahy účastníků sporu a svými důsledky předejít případným dalším žalobám na plnění, anebo jestliže případná žaloba o splnění povinnosti nevystihuje (nemůže vystihnout) celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva, a naopak určovací žaloba tak činí účinněji než jiné procesní prostředky (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. února 2001, sp.zn. 22 Cdo 2534/99, uveřejněný pod č.C 260, Svazku 3, Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu z roku 2001).
Uvedené funkce určovací žaloby tak korespondují právě s podmínkou, aby na určení právního vztahu nebo práva byl naléhavý právní zájem; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude splněna ani tato podmínka. V takovém případě, aniž by se zabýval věcí samou (otázkami aktivní a pasivní legitimace), soud žalobu o určení zamítne; nedostatek doložení naléhavého právního zájmu je samostatným a zpravidla prvořadým důvodem, pro který určovací žaloba neobstojí.
V posuzované věci však žalobce v řízení existenci naléhavého právního zájmu na určení, že se stal nájemcem předmětného bytu (v mezidobí rekolaudovaného na nebytové prostory) dostatečně odůvodnil tím, že bude odstraněn stav nejistoty jeho právního postavení ve vztahu k žalované, která přechod práva nájmu na žalobce neuznala, a proto se může předejít i případným dalším právním sporům ohledně právních poměrů k tomuto bytu, přičemž je nutno zdůraznit, že rozhodnutí soudu o takové žalobě vytvoří pevný právní základ nejen pro uplatnění dalších nároků žalobce vůči žalované, ale i pro případné jednání s orgány činnými v trestním řízení, či stavebním úřadem, který vydal rozhodnutí o rekolaudaci.
Podle §706 odst. 1 věty prvé obč. zák., jestliže nájemce zemře a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, stávají se nájemci (společnými nájemci) jeho děti, vnuci, rodiče, sourozenci, zeť a snacha, kteří prokáží, že s ním žili v den jeho smrti ve společné domácnosti a nemají vlastní byt.
Podle §708 obč. zák. platí ustanovení §706 odst. 1 obč. zák. i v případě, jestliže nájemce opustí trvale společnou domácnost.
Dovolatelka nevznesla žádné námitky proti závěrům, že žalobce nemá vlastní byt a že nájemkyní sporného bytu byla paní M. V., jejímž vnukem byl žalobce. Stejně tak nezpochybňuje ani závěr odvolacího soudu o trvalém opuštění společné domácnosti nájemkyní bytu ve smyslu §708 obč. zák. Další dovolatelkou vznesené výhrady proti právnímu posouzení věci lze proto shrnout do otázky, zda byl v daném případě naplněn jeden ze zákonných předpokladů přechodu práva nájmu bytu na žalobce ve smyslu §706 odst. 1 věty první o.s.ř. ve spojení s §708 obč. zák., tedy, zda byl vzhledem ke zjištěným skutečnostem správný závěr odvolacího soudu, že existovala společná domácnost žalobce a jeho babičky, a zda je v této souvislosti správný výklad pojmu „společná domácnost“ ve smyslu uvedených ustanovení.
Je třeba souhlasit s odvolacím soudem, že pojem společné domácnosti u osob uvedených v §706 odst. 1 větě první obč. zák. je vykládán volněji než při výkladu tohoto pojmu podle §115 obč. zák. Podle ustálené judikatury, od níž se v dané věci neodchyluje ani dovolací soud, se v tomto případě nevyžaduje, aby osoby společně uhrazovaly náklady na své potřeby (kdyby tomu tak mělo být, nájemní právo by nemohlo přejít např. na ženaté nebo vdané děti či vnuky nájemce, které s ním sice žily v jednom bytě, ale jejichž rodiny vytvářely samostatné majetkové společenství). Důsledně však dále platí, že musí jít o trvalé společné soužití v bytě nájemce. Nestačí tedy, aby tyto osoby nájemce jen občas navštěvovaly, poskytovaly mu přechodnou nebo příležitostnou pomoc v domácnosti nebo aby dokonce byly v bytě nájemce pouze hlášeny k trvalému pobytu (srov. zprávu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR ze dne 10.6.1982, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1982, uvedenou pod pořadovým číslem 34, str. 525, od jejichž závěrů soudní praxe do současné doby nezaznamenala odklon - viz. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14.6.2000, sp. zn. 26 Cdo 71/99). Trvalé opuštění společné domácnosti nájemcem (§708 obč. zák.) má stejné právní následky, jako nájemcova smrt (§706 odst. 1 obč. zák.). V obou případech přechází právo nájmu na osobu (osoby) uvedenou (uvedené) v §706 odst. 1 obč. zák., žijící s nájemcem ve společné domácnosti, v okamžiku jeho smrti nebo v okamžiku jeho (trvalého) odchodu ze společné domácnosti - samozřejmě za splnění dalších předpokladů stanovených zákonem, především pak za předpokladu, že tato osoba nemá vlastní byt. Vyšel-li tedy odvolací soud z výše zmíněných (nezpochybněných) skutkových zjištění, není možné jeho právním závěrům vytknout nesprávnost a dovolání není ani v této části opodstatněné.
Protože se v dané věci nepodařilo dovolatelce zpochybnit správnost odvolacím soudem učiněných skutkových zjištění, uvedených na jiném místě tohoto rozhodnutí, které byly významné pro posouzení, zda existovala společná domácnost žalobce a jeho babičky, je - vzhledem k uvedené judikatuře - správný právní závěr, podle něhož ve smyslu §706 odst. 1 a §708 obč. zák. došlo k přechodu práva nájmu na žalobce, když paní M. V. trvale opustila společnou domácnost. Ani dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. tudíž nebyl uplatněn důvodně.
Ze všech výše uvedených důvodů vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř., obsahově konkretizovaných dovolacími námitkami žalované, správný (§243b odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.). Dovolací soud proto dovolání podle téhož ustanovení zamítl.
Žalovaná nebyla v dovolacím řízení úspěšná, ale s ohledem na obsah dovolacího vyjádření žalobce neshledal Nejvyšší soud, že by náklady vynaložené na odměnu za úkon právní služby advokáta, který toto vyjádření sepsal, bylo možno považovat za náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Námitka nepřípustnosti dovolání, obsažená ve vyjádření, není totiž (jak vyplývá z výše uvedeného) opodstatněna. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu §243b odst. 4 věty první, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. výrok, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. listopadu 2001
JUDr. Michal Mikláš , v.r.
předseda senátu