ECLI:CZ:NS:2002:20.CDO.480.2002.1
sp. zn. 20 Cdo 480/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka v právní věci žalobkyně Č. o. s. proti žalovaným 1) Tělovýchovné jednotě S. T. a 2) Českému svazu tělesné výchovy, se sídlem v Praze 6, Mezi stadiony 40, o navrácení majetkových práv, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 6 C 220/92, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 27.9.2001, č.j. 40 Co 410/98-158, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud (poté, co jeho předchozí rozsudek Nejvyšší soud zrušil) změnil rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž žalobě vycházející ze zákonů č. 173/1990 Sb. a č. 232/1991 Sb. vyhověl a uložil druhému žalovanému povinnost uzavřít s žalobkyní dohodu o navrácení majetkových práv, tak, že žalobu i proti tomuto žalovanému zamítl. Za rozhodující pokládal závěr, že druhý žalovaný není ve vztahu k uplatněnému restitučnímu nároku osobou povinnou.
Žalobkyně (za niž jedná pověřený zaměstnanec s právnickým vzděláním) ve včasném dovolání (ve znění jeho dodatků) namítla, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že řízení bylo postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovozovala, poukazujíc na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26.3.1996, sp. zn. 3 Cdon 1076/96, jakož i na nález Ústavního soudu ze dne 4.2.1998, sp. zn. II ÚS 19/9, že nesprávné posouzení otázky pasivní věcné legitimace je důsledkem toho, že odvolací soud pominul okolnost, že povinnou osobou nemohla být žalovaná první, neboť do kritického dne 30.6.1990 jako samostatný subjekt nevznikla. Vady řízení pak dovolatelka spatřovala v tom, že mělo být uváženo, zda v době vydání rozsudku soudu prvního stupně byly „vůbec dány subjektivně podmínky k podání odvolání“, neboť bylo-li žalobě proti druhému žalovanému vyhověno, stalo se tak podle jejího názoru v souladu s tehdejší konstantní judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu.
Druhý žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.1.2001 - dále jen „o.s.ř.“).
Dovolání je ve smyslu §236 odst.1 o.s.ř. přípustné, jelikož směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.).
Dovolání není důvodné.
Ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. posuzuje dovolací soud z úřední povinnosti vady vyjmenované v §237 o.s.ř., a je-li dovolání přípustné, i jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jinak je dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak byly dovolatelem obsahově vymezeny.
Předmětem dovolacího přezkumu je tedy v první řadě posouzení, zda je správný závěr odvolacího soudu, že druhý žalovaný - ve smyslu rozhodných restitučních předpisů - není osobou k navrácení odňatých majetkových práv povinnou.
Podle ustanovení §2 zákona č. 173/1990 Sb. ve znění zákona č. 247/1991 Sb. (dále jen zákona č. 173/1990 Sb.) platí, že majetková práva dobrovolných organizací, která jim byla odňata zákony č. 187/1949 Sb., č. 71/1952 Sb. a č. 68/1956 Sb., se navracejí dle stavu ke dni 31.3.1948 Č. o. s. a ostatním znovu vzniklým dobrovolným organizacím, které uplatní své nároky u právního nástupce organizace uvedené v §2 zákona č. 68/1956 Sb. do 31.12.1991. Bližší úpravu podmínek a způsobu navracení těchto majetkových práv obsahuje zákon č. 232/1991 Sb. ve znění zákona č. 312/1991 Sb. (dále jen zákon č. 232/1991 Sb.), který shodně upravuje i osobu oprávněného a povinného subjektu (§1 odst. 2 a §2 odst. 1).
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 24.10.1996, sp. zn. 3 Cdon 1172/96, uveřejněném pod č. 34/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v mnoha rozhodnutích dalších, vyslovil právní názor, že povinnou k navrácení majetkových práv ve smyslu §2 zák. č. 173/1990 Sb. a §2 odst. 1 zák. č. 232/1991 Sb. je osoba povolaná jako nástupnická organizace Československého svazu tělesné výchovy vzhledem k jeho zániku na základě usnesení mimořádného sjezdu ze dne 25.3.1990, a to ve vztahu k tímto usnesením určenému majetku resp. majetkovým kriteriím.
Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud tento názor neopomenul; z rozhodného hlediska, stanoveného pro určení nástupce zaniklého ČSTV v usnesení jeho mimořádného sjezdu, zjevně vycházel (sporné nemovitosti splňují podmínku majetku, který byl u příslušného orgánu zapsán nikoli ve prospěch druhého žalovaného ale žalované první a tato jej také vedla ve své účetní evidenci), a tomu odpovídající skutkové okolnosti v dovolání zpochybněny nebyly.
Určení tělovýchovné jednoty jakožto právního nástupce organizace uvedené v §2 zákona č. 68/1956 Sb. nepřekáží ani její pozdější registrace, protože dnem 30.6.1990 (k němuž měl zaniknout její předchůdce) tato jednota jako subjekt práva nezanikla, ale byla nositelkou, byť od Českého svazu tělesné výchovy odvozené (§6 odst. 2 písm. e/ zákona č. 83/1990 Sb.), způsobilosti mít práva a povinnosti (srov. usnesení Vrchního soudu ze dne 21.6.1993, 7 Cmo 18/92, uveřejněné pod č. 15/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
To, že - na rozdíl od první žalované - se před 30.6.1990 registroval Český svaz tělesné výchovy, samo o sobě jeho právní nástupnictví po zaniklém Československém svazu tělesné výchovy nezdůvodňuje, neboť není zřejmé, jaká kritéria nástupnictví podle usnesení mimořádného sjezdu ČSTV by mu mohla svědčit. Toto usnesení nástupnictví Českého svazu tělesné výchovy (jehož tehdy platné stanovy samostatnému vlastnictví tělovýchovných jednot nebránily) ve vztahu k majetku, který byl „zapsán ve prospěch tělovýchovné jednoty u příslušného orgánu a tato jednota jej vedla ve své účetní evidenci”, výslovně vyloučilo, a o takový majetek v dané věci šlo.
I tyto závěry Nejvyšší soud uplatnil mnohokrát, jsou zmíněny v odůvodnění citovaného judikátu R 34/1997, a rozvedeny v mnoha rozhodnutí dalších; s tím, že se naopak tělovýchovná jednota do 30.6.1990 registrovala, se lze setkat spíše ojediněle.
Nejvyšší soud nepřehlíží, že v celku jeho někdejší rozhodovací praxe existoval i názor jiný (srov. rozhodnutí dovolatelkou namítané, vydané ve věci sp. zn. 3 Cdon 1076/96); je však názorem ojedinělým, a překonaným - nejpozději publikací zmíněného rozsudku sp. zn. 3 Cdon 1172/96 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
Odlišný názor, jejž i Ústavní soud ČR zahrnul do odůvodnění jednoho ze svých nálezů (ze dne 4.2.1998, sp. zn. II. ÚS 19/97, na který se rovněž poukazuje v dovolání), je situován na samém okraji problematiky, jíž se dotýká zde posuzovaná ústavní stížnost (otázky aktivní legitimace Č. o. s.), a průmět do právní věty publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky (svazek 10, ročník 1998 - I. díl, str. 105) nemá žádný. Nejvyšší soud je přesvědčen, že výklad, který v otázce určení povinné osoby konstantně podává, je ústavně konformní rovněž (srov. nález Ústavního soudu ze dne 19.10.1998, sp. zn. II. ÚS 237/97, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 12, ročník 1998 - III. díl, pod č. 125), a význam (závaznost) citovaného nálezu z pohledu ústavněprávních aspektů věci tím není nikterak zpochybněn.
Správnost závěru, že druhý žalovaný není v dané věci osobou povinnou, se tedy dovolatelce zpochybnit nepodařilo.
Neobstojí ani námitka, že bylo „namístě zvážit“, zda „v době, kdy byl vydán rozsudek soudu prvního stupně v této právní věci, tj. 13.12.1994, byly vůbec dány subjektivně podmínky odvolání“. Nehledě na to, že je na samé hranici únosnosti z hlediska způsobilosti vyjádřit (vůbec) dovolací důvod (dovolatelka jednoznačně netvrdí, že určitý závěr je nesprávný), vychází z nesprávné představy, že subjektivní přípustnost odvolání má vztah k tomu, zda napadené rozhodnutí je správné, resp. zda je souladné s judikaturou vyšších soudů či nikoli. Subjektivní přípustnost odvolání totiž vyjadřuje toliko splnění podmínky, že napadeným rozhodnutím byla odvolateli způsobena procesní újma, a ta tím, že bylo žalobě proti němu vyhověno, způsobena samozřejmě byla.
V mezích dovoláním založeného přezkumu je tedy rozsudek odvolacího soudu správný (§243b odst. 1 o.s.ř.), a Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř.; druhému žalovanému, jemuž by příslušela jejich náhrada, však ve stadiu dovolacího řízení (podle obsahu spisu) prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. prosince 2002
JUDr. Vladimír Kurka, v.r.
předseda senátu