ECLI:CZ:NS:2002:26.CDO.973.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 973/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Hany Müllerové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. v právní věci žalobkyně Z., a.s., zastoupené advokátem, proti žalované E. P., o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 C 57/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. ledna 2000, č. j. 25 Co 528/99-23, ve znění usnesení ze dne 2. března 2000, č. j. 25 Co 528/99-30, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. ledna 2000, č. j. 25 Co 528/99-23, ve znění usnesení ze dne 2. března 2000, č. j. 25 Co 528/99-30, a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 31. března 1999, č. j. 7 C 57/99-11, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 31. března 1999, č. j. 7 C 57/99-11, zamítl žalobu na vyklizení žalované z „bytu č. 506, sestávajícího se z jednoho pokoje, sociálního zařízení, komory a předsíně, umístěného na 5. nadzemním podlaží v domě č. p. 610 v B. ulici v H.,“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), a rozhodl o nákladech řízení účastnic. Z provedených důkazů vzal mimo jiné za zjištěno, že předmětný dům je podle kolaudačního rozhodnutí dřívějšího Městského národního výboru v H. ubytovnou, že písemnou nájemní smlouvou ze dne 19. prosince 1996 (dále jen „nájemní smlouva“) přenechala žalobkyně (jako pronajímatel) žalované (jako nájemci) předmětný byt do nájmu na dobu neurčitou, že v nájemní smlouvě (jejím čl. I.) je odkaz na tři přílohy, a že žalobkyně přílohy k nájemní smlouvě nikdy nevyhotovila, takže se nemohly stát součástí nájemní smlouvy. Na základě uvedených zjištění především dovodil, že byl-li předmětný dům kolaudován jako ubytovna, nejde mezi účastnicemi o právní vztah nájmu bytu, ale o nájemní vztah ve smyslu §717 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen „obč. zák.“), jemuž nájemní smlouva vyhovuje a je tudíž platná. Poté rovněž dovodil, že výkon vlastnického práva žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), domáhá-li se s poukazem na neplatnost nájemní smlouvy vyklizení žalované z předmětného bytu přesto, že absenci příloh, způsobujících uvedenou neplatnost, sama zapříčinila tím, že je nevyhotovila.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. ledna 2000, č. j. 25 Co 528/99-23, ve znění usnesení ze dne 2. března 2000, č. j. 25 Co 528/99-30, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok označený jako I.), rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic (výrok označený jako II.), proti svému rozsudku připustil dovolání (výrok označený jako III.) a nevyhověl návrhu žalobkyně na přerušení řízení (výrok označený jako IV., ve spojení s opravou provedenou usnesením ze dne 2. března 2000, č. j. 25 Co 528/99-30). Odvolací soud zčásti dokazování opakoval a rovněž je i doplnil a z provedených důkazů mimo jiné zjistil, že rozhodnutím dřívějšího Městského národního výboru v H., odboru územního plánování a architektury ze dne 1. června 1987, č. j. ÚP/954/87, bylo povoleno užívání předmětného domu jako ubytovny, a že rozhodnutím Úřadu Města H., odboru výstavby ze dne 4. listopadu 1998, č. j. OV/3381/98/Šm, byla zamítnuta jako bezpředmětná žádost žalobkyně o změnu účelu užívání stavby (předmětného domu) z ubytovny na bytový dům s odůvodněním, že termín „ubytovna“ není podle současných předpisů právně definován. Odvolací soud zaujal názor, že pro právní posouzení věci „mělo zásadní význam posouzení charakteru prostor, jejichž vyklizení se žalobkyně domáhala“, přičemž v úvahu přicházela jejich „kvalifikace“ jako bytu nebo jako obytné místnosti v zařízení určeném k trvalému bydlení. Dospěl k závěru, že ze skutkových zjištění učiněných v odvolacím řízení vyplývá, že prostory užívané žalovanou jsou bytem, neboť směrodatný je především faktický stav užívání těchto prostor, které jsou v daném případě užívány rodinami, jakož i okolnost, že nájem byl sjednán na dobu neurčitou. Zásadní důležitost - pokračoval odvolací soud - má především vůle účastníků řízení, kteří sami jako smluvní strany nájemní smlouvy kvalifikovali předmětné prostory jako byt. Vůle žalobkyně přitom našla výraz i v té skutečnosti, že předmětné prostory jako byty prodávala a prodává. Na základě toho odvolací soud dovodil, že na právní vztah mezi účastnicemi je nutno aplikovat ustanovení o nájmu bytu (§685 a násl. obč. zák.), a nikoli ustanovení §717 a násl. obč. zák. o nájmu jiných obytných místností v zařízení určeném k trvalému bydlení, resp. §754 a násl. obč. zák. o ubytovací smlouvě. Za pomoci výkladu (§35 odst. 2 obč. zák.) pak dospěl k závěru, že nájemní smlouva je platná, neboť nelze přehlédnout, že samotné účastnice konstatují ve smlouvě existenci listin obsahujících specifikaci příslušenství a způsob výpočtu nájemného, a že žalobkyně neprokázala nesoulad textu smlouvy se skutečností. Okolnost, že nedošlo k předání těchto listin nájemcům, neshledal odvolací soud právně významnou. Poté uzavřel, že žalované svědčí k předmětnému bytu právo nájmu bytu, a že žaloba není proto důvodná.
Proti rozsudku odvolacího soudu, vyjma výroku označeného jako III., podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §239 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání výslovně uplatnila dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř. Na právní význam rozhodnutí odvolacího soudu usoudila dovolatelka z toho, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí vyslovil právní názor, že „nájemní smlouvy o nájmu bytu uzavřené dle §685 a násl. občanského zákoníku nemusí obsahovat náležitosti stanovené v §686 občanského zákoníku, pokud smlouva odkazuje na listiny, které tyto předepsané náležitosti mají obsahovat, byt\' tyto listiny fakticky neexistují“, a že „pro uzavření platné nájemní smlouvy není rozhodující stav uvedený v kolaudačním rozhodnutí vztahujícím se k budově, v níž se nachází předmět nájmu, ale vůle smluvních stran“. Vyplynulo-li z provedených důkazů, že předmětný dům byl kolaudován jako ubytovna, a že tento charakter měl až do okamžiku, kdy došlo k prohlášení vlastníka (žalobkyně) ve smyslu zákona č. 72/1994 Sb., tedy i v době, kdy byla mezi účastnicemi uzavřena nájemní smlouva, nemohla být podle názoru žalobkyně platně uzavřena smlouva o nájmu bytu ve smyslu §685 a násl. obč. zák. V této souvislosti odkázala rovněž na ustanovení §85 zákona č. 50/1976 Sb., podle něhož lze stavbu užívat jen k účelu, k němuž je určena. Dále dovolatelka namítla, že jak smlouva o nájmu bytu, tak i smlouva o nájmu obytné místnosti v zařízení určeném k trvalému bydlení, musí obsahovat náležitosti stanovené v §686 obč. zák. Jestliže v daném případě nájemní smlouva tyto náležitosti neobsahovala, je neplatná. Dovolatelka zastává názor, že rozhodující je objektivní stav neplatnosti; je proto nerozhodné, kdo případně neplatnost smlouvy zapříčinil. Nelze tak shledat ani rozpor s dobrými mravy, dovolává-li se žalobkyně z těchto důvodů neplatnosti nájemní smlouvy. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V doplňku dovolání ze dne 14. března 2000 dovolatelka opřela přípustnost svého dovolání rovněž o ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř.; uplatnila tak i dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. a/ o.s.ř. Prostřednictvím zmíněného dovolacího důvodu namítla, že řízení je postiženo vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř., neboť odvolací soud jí odňal možnost jednat před soudem tím, že “potvrdil rozsudek okresního soudu, přestože své rozhodnutí opřel o jiná skutková zjištění a o jiný právní názor”. Opětovně navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 26. ledna 2000 (2. března 2000), dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, v daném případě podle §237, §238 odst. 1 písm. b/ a §239 odst. 1 a 2 o.s.ř., neboť jde o potvrzující rozsudek odvolacího soudu
Dovolání je přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami uvedenými v ustanovení §237 odst. 2 o.s.ř.) tehdy, trpí-li řízení a rozhodnutí vadami taxativně vyjmenovanými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Přípustnost (a tím současně důvodnost) dovolání, která není založena již tím, že dovolatel existenci vad v dovolání tvrdí, ale teprve tehdy, je-li řízení takovými vadami skutečně postiženo, dovolací soud ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. zkoumá - je-li dovolání podáno včas a osobami k tomu legitimovanými - z úřední povinnosti bez zřetele na to, zda se jích účastník výslovně dovolává. Vady řízení vyjmenované v §237 odst. 1 písm. a/, b/, c/, d/, e/ a g/ o.s.ř. žalobkyně nenamítla a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu. Vzhledem k charakteru dovolacích námitek se jeví v projednávané věci podstatným posoudit, zda došlo k odnětí možnosti žalobkyně jednat před odvolacím soudem (§237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř.) tím, že odvolací soud “potvrdil rozsudek okresního soudu, přestože své rozhodnutí opřel o jiná skutková zjištění a o jiný právní názor”, jak výslovně dovolatelka v dovolání uvedla.
Podle §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem (§237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř.).
V nálezu ze dne 24. září 1998, sp. zn. III. ÚS 139/98, uveřejněném pod č. 106 ve svazku 12, ročník 1998 - III. díl Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky (v nálezu, na nějž v dovolání poukázala žalobkyně), Ústavní soud České republiky mimo jiné dovodil, že změna právního náhledu odvolacího soudu je důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž z hlediska ústavněprávního se tím účastníkům otevírá možnost uplatnění práva vyjádřit se k němu, případně i předložit nové důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly relevantní. Obdobně vyznívají i závěry nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 11. prosince 1997, sp. zn. IV. ÚS 218/95 (srov. Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 9, Praha, C. H. Beck 1998, poř. č. 160, str. 381) a dále např. rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. října 1998, sp. zn. 26 Cdo 540/98, uveřejněného pod č. 41 v sešitě č. 7 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 8 v sešitě č. 1 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura.
V projednávané věci však o takovou situaci nejde. Oba soudy se totiž zabývaly posouzením, zda nájemní smlouva ze dne 19. prosince 1996 (dále opět jen „nájemní smlouva“) je smlouvou o nájmu bytu ve smyslu §685 a násl. obč. zák. či smlouvou o nájmu obytné místnosti v zařízení určeném k trvalému bydlení podle §717 a násl. obč. zák. (resp. ubytovací smlouvou podle §754 a násl. obč. zák.). Zatímco soud prvního stupně dovodil, že v daném případě jde o nájemní vztah ve smyslu §717 obč. zák. (avšak nejde o právní vztah nájmu bytu podle §685 a násl. obč. zák.), odvolací soud - z důvodů uvedených v napadeném rozhodnutí - nájemní smlouvu posoudil jako smlouvu o nájmu bytu ve smyslu §685 a násl. obč. zák. Dovodil tak, že na právní vztah mezi účastnicemi je nutno aplikovat ustanovení o nájmu bytu - §685 a násl. obč. zák. (a nikoli ustanovení §717 a násl. obč. zák. o nájmu jiných obytných místností v zařízení určeném k trvalému bydlení, resp. §754 a násl. obč. zák. o ubytovací smlouvě). S přihlédnutím k řečenému nelze usoudit na „změnu právního náhledu odvolacího soudu“ ve smyslu citovaného nálezu Ústavního soudu České republiky. Podle §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. tedy dovolání nemůže být přípustné.
Přípustností dovolání ve smyslu §238 odst. 1 písm. b/ a §239 odst. 2 o.s.ř. se dovolací soud nezabýval, neboť dovolání je přípustné podle §239 odst. 1 písm. o.s.ř. (odvolací soud ve výroku svého potvrzujícího rozsudku vyslovil, že dovolání je přípustné). Přitom platí, že nebyla-li právní otázka, pro niž bylo dovolání připuštěno, vymezena ve výroku rozsudku odvolacího soudu (byla, jako v daném případě, specifikována v jeho odůvodnění), je dovolání přípustné pro řešení těch právních otázek, které měly pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 1997, III. ÚS 253/96, uveřejněný pod pořadovým číslem 19 ve svazku 7, ročník 1997 - I. díl Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky), a jejichž řešení bylo v dovolání rovněž zpochybněno.
Žalobkyně nenamítla, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.); existence těchto vad se nepodává ani z obsahu spisu.
Na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že je-li, jako v projednávané věci, dovolání přípustné podle §239 odst. 1 o.s.ř., je dovolací přezkum vyhrazen jen pro řešení závažných právních otázek (dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.). V dovolacím řízení tak lze přezkoumávat pouze správnost právního posouzení věci, respektive odvolacím soudem provedené řešení vymezených právních otázek, a způsobilým dovolacím důvodem tudíž je – vedle dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. a/ a b/ o.s.ř. – již jen důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. Protože jím nemůže být dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř., jímž lze vyjádřit námitky proti skutkovým zjištěním, nemohla být v dovolacím řízení přezkoumána správnost skutkových zjištění odvolacího soudu, jak mimo jiné požadovala dovolatelka.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v rámci citovaného dovolacího důvodu o posouzení správnosti právního závěru, že nájemní smlouva je smlouvou o nájmu bytu podle §685 a násl. obč. zák.
Předmětem právního vztahu nájmu bytu upraveného v ustanoveních §685 a násl. obč. zák. je „byt“. Občanský zákoník – byť označuje byt za samostatný předmět občanskoprávních vztahů (srov. §118 odst. 2 obč. zák.) a upravuje některé právní vztahy k tomuto předmětu se vážící (např. vztah nájemní) – sám jeho definici nepodává; rovněž tak (po zrušení zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, ve znění pozdějších předpisů - srov. §878 bod 2. obč. zák.) žádný jiný platný právní předpis definici daného pojmu neobsahuje. V právní praxi je však konstantně zastáván názor, že při posouzení otázky, zda je soubor místností (popřípadě jednotlivá obytná místnost) bytem, je nutno vycházet ze stavebněprávních předpisů; rozhodující je přitom kolaudační stav, nikoliv faktický způsob jejich užívání (srov. Občanský zákoník, komentář, 1. vydání, SEVT Praha 1991, str. 510, Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M., Vodička, A. a kolektiv, Občanský zákoník, komentář, C. H. Beck, Praha 1994, 2. vydání, str. 484, shodně též např. 3. vydání, 1996, str. 601 a 6. vydání, 2001, str. 1068). Tomuto názoru koresponduje i vymezení pojmu „byt“ v rozhodnutích Nejvyššího soudu, např. v rozhodnutí ze dne 22. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1010/97, podle něhož vymezení bytu jako předmětu občanskoprávních vztahů ve smyslu §118 odst. 2 obč. zák. zásadně předpokládá pravomocné rozhodnutí stavebního úřadu o tom, že soubor místností (popřípadě jednotlivá místnost), jsou způsobilé k trvalému užívání a jsou určeny k trvalému bydlení. Obdobný názor zaujal Nejvyšší soud též v rozhodnutí ze dne 29. května 2001, sp. zn. 26 Cdo 2152/2000 (ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 7. ledna 2002, sp. zn. IV. ÚS 611/01), v němž dovodil, že pojmovým znakem bytu jako předmětu občanskoprávních vztahů ve smyslu §118 odst. 2 obč. zák. je účelové určení místností, které byt tvoří, k trvalému bydlení, dané pravomocným kolaudačním rozhodnutím stavebního úřadu.
V době uzavření nájemní smlouvy (19. prosince 1996) obsahovala vymezení pojmu „byt“ vyhláška č. 83/1976 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu, ve znění vyhlášky č. 45/1979 Sb. a vyhlášky č. 376/1992 Sb. Podle jejího ustanovení §42 odst. 3 věty první je bytem soubor místností a prostorů pod společným uzavřením, který svým stavebně technickým a funkčním uspořádáním a vybavením splňuje požadavky na trvalé bydlení (za splnění podmínek stanovených v §42 odst. 4 písm. a/ cit. vyhlášky může byt představovat i jedna obytná místnost). Přitom určením účelu užívání ve smyslu uvedené definice se míní určení užívání kolaudačním rozhodnutím stavebního úřadu. Toto lze dovodit z ustanovení §76 odst. 1 a §85 odst. 1 věty první zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění zákonů č. 103/1990 Sb., č. 425/1990 Sb., č. 262/1992 Sb. a č. 43/1994 Sb. (dále jen „stavební zákon“), z nichž vyplývá, že dokončenou stavbu, popřípadě její část schopnou samostatného užívání, pokud vyžadovala stavební povolení, lze užívat jen na základě kolaudačního rozhodnutí, resp. jen k účelu určenému v kolaudačním rozhodnutí.
Lze proto uzavřít, že bytem je soubor místností (popřípadě jednotlivá obytná místnost), které jsou rozhodnutím stavebního úřadu určeny k trvalému bydlení. Rozhodující pro vymezení souboru místností (popřípadě jednotlivé obytné místnosti) jako bytu je tedy právní stav, založený pravomocným rozhodnutím o povolení užívání stavby podle §76 odst. 1 stavebního zákona (příp. o změně účelu jejího užívání podle §85 stavebního zákona - v tomto směru lze poukázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 1848/97). Přitom platí, že bylo-li, jako v projednávané věci, o posouzení otázky, co je bytem, stavebním úřadem rozhodnuto, soud z tohoto rozhodnutí vychází (§135 odst. 2 věta druhá o.s.ř. ).
Zaujal-li proto v dané věci odvolací soud názor, že pro posouzení otázky, zda prostory, které byly předmětem nájemní smlouvy, jsou bytem, je rozhodný především faktický stav jejich užívání, resp. vůle účastníků smlouvy, je jeho právní posouzení (nerespektující výše uvedené závěry) nesprávné.
Veden tímto nesprávným právním názorem odvolací soud při právním posouzení charakteru prostor užívaných žalovanou nezohlednil obsah kolaudačního rozhodnutí, jímž bylo povoleno užívání předmětného domu, a nezabýval se ani otázkou, jaký byl stavebněprávní charakter tohoto domu a prostor užívaných žalovanou ke dni uzavření nájemní smlouvy (okolnosti nastalé po jejím uzavření nemohou být z tohoto pohledu právně relevantní). V důsledku toho je neúplné a tedy nesprávné i jeho právní posouzení nájemní smlouvy jako smlouvy o nájmu bytu ve smyslu §685 a násl. obč. zák. Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. tak byl užit opodstatněně.
Vycházeje z uvedených závěrů Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu podle §243b odst. 1 věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně (který se nezabýval otázkou, jaký byl stavebněprávní charakter předmětného domu a prostor užívaných žalovanou ke dni uzavření nájemní smlouvy a bez dalšího dovodil, že vyhovuje-li nájemní smlouva ustanovení §717 obč. zák., jde o právní vztah podle tohoto ustanovení), bylo zrušeno i toto rozhodnutí a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Vzhledem k důvodům, pro něž byla zrušena rozhodnutí soudů obou stupňů, bylo předčasné zabývat se otázkou platnosti předmětné nájemní smlouvy z pohledu dodržení náležitostí stanovených v §686 odst. 1 obč. zák.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. února 2002
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu