ECLI:CZ:NS:2002:3.TDO.956.2002.1
sp. zn. 3 Tdo 956/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. prosince 2002 o dovolání podaném obviněným Ing. I. A., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 4. 2002, sp. zn. 1 To 15/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43 T 10/97, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 43 T 10/97 byl obviněný Ing. I. A. uznán vinným trestným činem zkrácení daně podle §148 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. ve znění zákona č. 557/1991 Sb., který po skutkové stránce spočíval v tom, že „v době od měsíce ledna 1992 až do března 1992 nakoupil od S. O., závod F.-M. a P., od firmy C. spol. s r. o. B. H. P. rum bez daně z obratu v hodnotě 13.587.472,- Kč určený pro export, avšak z tohoto množství prodal s daní z obratu firmě W. a M., se sídlem Š., 13.440 půllitrových lahví za částku 470.400,- Kč, firmě P. K. 13.440 půllitrových lahví rumu za částku 470.400,- Kč, J. V., 15.050 půllitrových lahví za částku 481.600,- Kč a J. V., 20.152 půllitrových lahví za částku 695.244,- Kč, přičemž daň z obratu, která náležela státu neodvedl a způsobil tak škodu čs. státu, zastoupenému F. ú. B. IV, ve výši 2.731.608,- Kč.“ Za tento trestný čin mu byl podle §148 odst. 2 tr. zák. ve znění zák. č. 557/1991 Sb. uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků. Podle §58 odst. 1 písm. a) tr. zák. v tehdy platném znění, §59 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu pěti roků. Soud zároveň v rámci tohoto rozsudku podle §223 odst. 1 tr. ř. z důvodů uvedených v §11 odst. 1 písm. a) tr. ř. zastavil trestní stíhání obviněného pro skutek (popsaný ve výrokové části), v němž byl obžalobou spatřován trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák. ve znění zák. č. 175/1990 Sb.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podala manželka obviněného, rozhodl v druhém stupni Vrchní soud v Olomouci, který je usnesením ze dne 11. 4. 2002, sp. zn. 1 To 15/2002 podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 11. 4. 2002 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Obviněný Ing. I. A. podal prostřednictvím svého obhájce ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. dovolání, jímž napadl shora citované usnesení Vrchního soudu v Olomouci ve výroku o zamítnutí řádného opravného prostředku (odvolání) a ve spojení s ním i rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 43 T 10/97, ve výrocích o vině a o trestu. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku v prvé řadě poukázal na to, že prodal alkohol bez daně z obratu nepravým zástupcům exportní firmy W. A. W. v B., kteří se prokázali padělanými doklady, přičemž v případě prodeje firmě I. V. zástupce této firmy již nežije a svědkyně K. měla důvod k popření takového obchodu, neboť v SRN již v letech 1991 a 1992 směli podnikatelé vyvíjet pouze ten druh obchodní činnosti, ke kterému měli živnostenské oprávnění. Aniž by soud prvního stupně vzal tyto okolnosti dostatečně v úvahu, jakož i tehdejší podnikatelskou nezkušenost dovolatele, učinil závěr, že jednal ve formě přímého úmyslu, ačkoliv ve skutečnosti mohlo jít pouze o jednání nedbalostní. Tím podle názoru dovolatele došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci.
Dovolatel dále namítl, že v posuzovaném případě, kdy bylo trestní řízení zahájeno v roce 1992, mělo být s „ohledem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva zastaveno vzhledem k ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť prodlevami soudu mu nebyl zajištěn spravedlivý proces.“ Dlouhodobým porušováním jeho práva na spravedlivý proces přitom zanikla společenská nebezpečnost jeho činu. V uvedeném směru pak dovolatel odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věci vedené pod sp. zn. 7 Tz 316/2001.
S ohledem na výše uvedené důvody v petitu dovolání navrhl, aby dovolací soud napadená rozhodnutí zrušil a „trestní řízení vůči němu v této věci vedené zastavil.“
K dovolání obviněného se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). V písemném vyjádření koncipovaném dne 23. 9. 2002 uvedl, že podané dovolání nesplňuje obsahové náležitosti podle §265f odst. 1 tr. ř., neboť dovolatel v něm neuvádí příslušný dovolací důvod s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., o které se dovolání opírá. Navrhl proto, aby dovolací soud pro případ, že vady dovolání nebudou za podmínek §265h odst. 1 tr. ř. odstraněny, toto dovolání podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř. odmítl. Pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyslovil státní zástupce souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Obviněný Ing. I. A. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání současně splňuje náležitosti vyplývající z ustanovení §265d odst. 2 tr. ř. a současně i z ustanovení §265f odst.1 tr. ř. (obsah dovolání), když za podmínek §265h odst. 1 tr. ř. na výzvu předsedy senátu soudu prvního stupně dovolatel ve stanovené lhůtě odstranil vadu spočívající v absenci odkazu na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud se zabýval nejprve dovolacím důvodem uplatněným podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Důvod dovolání podle citovaného ustanovení zákona je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Nesprávné zjištění skutkového stavu má, aplikuje-li soud důsledně hmotné právo, samozřejmě vždy vliv i na nesprávné právní posouzení skutku. Poněvadž, jak je uvedeno výše, nelze se v řízení o dovolání domáhat přezkoumání skutkových zjištění, nelze v něm ani odstranit případnou právní vadu, je-li nesprávným skutkovým zjištěním podmíněna.
Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy bude popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé.
Ve věci obviněného Ing. I. A. však dovolací námitky uplatněné podle shora citovaného ustanovení směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění, je-li dovolatelem poukazováno na to, že obsah provedeného dokazování reálně prokazoval skutkový stav, který ve vztahu k neodvedení daně z obratu umožňoval závěr toliko o jeho nedbalostním zavinění. S tím pak dovolatel spojuje hmotně právní důsledky, jež měly spočívat ve vadném právním posouzení skutku jako trestného činu, u něhož však zákon vyžaduje zavinění ve formě úmyslu.
S přihlédnutím ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolatelem spatřován ve vadách týkajících se zjišťování skutkového stavu věci (tj. v porušení zásad vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.), jejichž důsledkem mělo být následné vadné hmotně právní posouzení skutku, resp. hmotně právních otázek rozhodných pro posouzení zavinění dovolatele. Podle názoru Nejvyššího soudu musí dovolatel na jedné straně v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř. Pokud by obviněný podal dovolání jen z výše uvedených důvodů, muselo by být odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání, jež bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Druhý dovolací důvod obviněného spočíval v námitce, že trestní řízení v posuzované věci bylo zatíženo průtahy, jež ve svém souhrnu významně ovlivnily délku celého řízení, které bylo zahájeno již v roce 1992. Skutečnost, že trestní stíhání trvalo neúměrně dlouhou dobu, byla podle dovolatele důvodem pro zastavení trestního stíhání, neboť pokračování v něm by bylo v rozporu s článkem 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podle něhož mají účastníci řízení v rámci spravedlivého procesu právo na vyřízení věci v přiměřené době. V dané souvislosti dovolatel poukázal též na blíže nespecifikovanou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva i Nejvyššího soudu České republiky.
Předmětné námitky dovolatele je třeba považovat za relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., tj. že bylo proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. I když dovolatel namítaný důvod označil podle jiného ustanovení zákona, nebylo za daného stavu možno dovodit, že se dovolání neopírá o okruh dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. Postup podle §265i odst. 1 písm. b), d) tr. ř. proto nepřicházel v úvahu.
Důvody zastavení trestního stíhání pro nepřípustnost zákon vymezuje v ustanovení §11 odst. 1 tr. ř. Podle §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Ačkoliv dovolatel na shora uvedený obligatorní důvod pro zastavení trestního stíhání výslovně neodkazuje, lze předpokládat, že jej má na mysli, dovolává-li se článku 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), byla publikována ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb., a stala se tak součástí právního řádu ČSFR. Od 1. 1. 1993 se na základě ústavního zákona č. 4/1993 Sb., stala součástí právního řádu České republiky a podle článku 10 Ústavy České republiky (ve znění před účinností ústavního zákona č. 395/2001 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 6. 2002) byly ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a svobodách, jimiž je Česká republika vázána, bezprostředně závazné a měly přednost před zákonem. Podle platného a účinného znění (od 1. 6. 2002) článku 10 Ústavy České republiky jsou již všechny vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, součástí právního řádu, přičemž stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Článek 6 Úmluvy stanoví právo na spravedlivý proces. Pod uvedeným názvem je uveden soubor dílčích práv a svobod, jehož součástí je i právo na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě. Přiměřenost délky řízení je judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „Soud“) posuzována s ohledem na konkrétní okolnosti případu s přihlédnutím ke kriteriím zakotveným v judikatuře Soudu, který však v žádném ze svých rozhodnutí nekonkretizoval „obecně závaznou“ dobu, kterou by bylo možno za přiměřenou lhůtu považovat. Článek 6 odst. 1 Úmluvy nestanoví žádnou výslovnou sankci, jíž by stíhal porušení tohoto práva, a to ani v podobě konkrétního pozitivně stanoveného důvodu pro zastavení trestního stíhání. K nápravě porušení práv stanovených Úmluvou jsou určeny prostředky předpokládané v článku 13 Úmluvy. Porušení pravidla plynoucího z článku 6 odst. 1 Úmluvy je sankcionováno vyvozením odpovědnosti státu vůči obviněnému. Ve svých rozhodnutích, které se týkají průtahů v řízení a nedodržení přiměřené doby řízení, postupuje Soud v zásadě tak, že konstatuje porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy a přizná stěžovateli spravedlivé zadostiučinění ve formě peněžní náhrady. Nápravu porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve formě zastavení řízení Soud z článku 6 Úmluvy v žádném ze svých rozhodnutí nevyvodil a ani vzhledem ke svým pravomocem vyvodit nemohl, což je na druhé straně i logické, neboť Soud takto rozhoduje v trestních věcech i ve vztahu k poškozeným, kteří jsou také někdy stěžovateli dovolávajícími se nápravy ve vztahu k průtahům v řízení.
Judikatuře Soudu v této otázce odpovídá též rozhodovací praxe Ústavního soudu České republiky. V řadě rozhodnutí řešících otázku porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě vyslovil Ústavní soud závěry korespondující názorům Soudu. Ústavní soud naopak zdůraznil, že samotná skutečnost, že bylo porušeno právo na projednání věci soudem bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě, nemůže být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí a že zákon mu v této souvislosti nedává možnost přiznání jiné satisfakce, nežli je vyslovení názoru, že toto právo bylo porušeno (viz nálezy sp. zn. IV. ÚS 215/96 a sp. zn. III. ÚS 70/97). V některých svých rozhodnutích pak Ústavní soud přikázal příslušnému orgánu veřejné moci, aby nepokračoval v průtazích a aby ve věci neprodleně jednal (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 5/96 a sp. zn. II. ÚS 445/98).
Podle současné rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 4 Tz 1/2002, ze dne 10. 4. 2002, sp. zn. 7 Tz 316/2001, ze dne 25. 6. 2002, sp. zn. 3 Tdo 110/2002, a rozhodnutí ze dne 10. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 178/2002, která se však nestala součástí judikatury uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek) je zastáván názor, že výjimečně lze připustit možnost zastavení trestního stíhání obviněného s poukazem na ustanovení článku 6 Úmluvy za předpokladu, že právo státu na trestní stíhání pachatele se dostane do extrémního rozporu s právem obviněného na projednání své věci v přiměřené lhůtě. Zde je však nutné zdůraznit, že v otázce dodržení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě neexistuje jakýkoliv obecný model řešení, nýbrž každý konkrétní případ musí být hodnocen individuálně v závislosti na jeho okolnostech. Nápravu porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve formě zastavení trestního stíhání nelze bezvýjimečně vyloučit, ale je nutno takové rozhodnutí vnímat jako řešení zcela výjimečné s ohledem na konkrétní okolnosti každého takového případu. Při tomto individuálním posuzování je na straně druhé nutno vždy brát v úvahu i samotný účel trestního řízení vyjádřený v ustanovení §1 odst. 1 tr. ř., jež spočívá zejména v náležitém zjištění trestných činů a ve spravedlivém potrestání jejich pachatelů.
Nejvyšší soud považuje dále za nezbytné zdůraznit, že trestní řád v již citovaném ustanovení §11 odst. 1 tr. ř. uvádí případy, ve kterých je trestní stíhání nepřípustné, a v důsledku toho je nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat. Důvody pro zastavení trestního stíhání jsou v ustanovení §11 odst. 1 tr. ř. vymezeny taxativně. V tomto smyslu představují kogentní úpravu a je nutno je chápat jako zákonem předpokládaný a přesně stanovený průlom do zásady oficiality a legality patřící mezi základní zásady trestního řízení. To v plné míře platí i pro důvod uvedený v §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. Odkaz na mezinárodní smlouvu, jíž je Česká republika vázána, obsažený v tomto ustanovení znamená, že taková mezinárodní smlouva musí stanovit důvod pro zastavení trestního stíhání jednoznačně. V případě zvažované Úmluvy tomu tak není a jak již bylo uvedeno článek 6 odst. 1 Úmluvy žádný výslovný důvod pro zastavení trestního stíhání neobsahuje. Vzhledem k tomuto nedostatku příslušné pozitivní úpravy by bylo možno dovodit v uvedených zcela výjimečných (extrémních) případech existenci podmínek pro zastavení trestního stíhání s odkazem na článek 6 Úmluvy pouze za použití analogie, která je v trestním právu procesním zásadně přípustná.
Při posuzování opodstatněnosti uplatněného dovolacího důvodu vycházel Nejvyšší soud z kritérií podrobně rozvedených výše, přičemž pro daný případ považoval dále za významné, že trestní stíhání obviněného Ing. I. A. bylo zahájeno vznesením obvinění (§160 odst. 1 tr. ř., §163 odst. 1 tr. ř. v tehdy účinném znění ) již v srpnu 1992. Obžaloba pro trestný čin zkrácení daně podle §148 odst. 1, odst. 3 tr. zák. ve znění zák. č. 557/1991 Sb., a pro trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák. ve znění zák. č. 175/1990 Sb. byla u Krajského soudu v Brně podána počátkem července 1997. Tento soud nařídil ve věci hlavní líčení teprve od 13. 7. 2000 a ve věci pak rozhodl odsuzujícím rozsudkem dne 8. 1. 2002. Řízení ve věci bylo pravomocně skončeno rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci jako soudu odvolacího dne 11. 4. 2002.
Dovolateli lze přisvědčit v tom, že mezi jednotlivými úkony orgánů činných v trestním řízení docházelo bez jeho viny k prodlevám a průtahům v různé délce (a to jak v přípravném řízení, tak zejména ve stadiu řízení před soudem prvního stupně) a tato okolnost měla v posuzovaném případě podstatný vliv i na celkovou délku řízení. Na druhé straně bylo nutno vzít v úvahu, že byla projednávána závažná trestní věc, kdy celková výše škody přesahovala částku 2.700.000,- Kč. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně přitom současně vyplývá, že bylo přihlíženo k řádnému životu obviněného i v době konání celého (dlouhodobého) trestního řízení, a mimo jiné právě tato okolnost vedla soud k tomu, že z hlediska kritérií pro ukládání trestu (§23, §31 tr. zák.) nepovažoval za nezbytné, aby v daném případě bylo na jeho nápravu působeno nepodmíněným trestem odnětí svobody. Podle názoru Nejvyššího soudu nelze vzhledem ke konkrétním okolnostem projednávané věci mít za to, že prodlužování řízení v tomto individuálním případě bylo s přihlédnutím k ustanovení článku 6 odst. 1 Úmluvy natolik nepřiměřené (extrémní), aby s ohledem na dodržení práva dovolatele na spravedlivý proces bylo možno rezignovat na další zásady trestního procesu, zejména pak na dosažení jeho účelu podle §1 odst. 1 tr. ř.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud proto v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného Ing. I. A. odmítl, aniž by věc dále přezkoumával v rozsahu předpokládaném v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl o odmítnutí dovolání v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř. ).
V Brně dne 11. prosince 2002
Předseda senátu :
JUDr. Eduard Teschler