ECLI:CZ:NS:2003:22.CDO.243.2002.1
sp. zn. 22 Cdo 243/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Víta Jakšiče ve věci žalobce Ing. Z. B., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) České republice – Ministerstvu spravedlnosti ČR se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, a 2) městu P., o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 8 C 99/92, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 24. května 2001, č. j. 40 Co 500/99-209, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 24. května 2001, č. j. 40 Co 500/99-209, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Přerově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. listopadu 1998, č. j. 8 C 99/92-160, zastavil řízení proti České republice – Ministerstvu obrany ČR, v rozsudku označené jako žalovaný 1), a ve vztahu k nynějším žalovaným určil, že původní „žalobce Ing. F. B., je vlastníkem pozemku původně parcelové č. 2732/1, po scelení 2152 role o výměře 2026 m2 nyní veden v katastru nemovitostí jako p. č. 2152/1 – ostatní plocha o výměře 1242 m2, dále p. č. 2152/2 – stavební plocha o výměře 713 m2 a části – díl „a“ p. č. 2153/5 o výměře 71 m2 zapsaných pro k. ú. P. u Katastrálního úřadu v P.“. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že původní žalobce Ing. F. B. nabyl vlastnické právo k pozemku parc. č. 2732/1 – role, zapsanému ve vložce č. 737 pozemkové knihy pro kat. území P., kupní smlouvou ze 14. 10. 1943. Nájemní smlouvou z 15. 12. 1949 Ing. F. B. pronajal počínaje 1. 1. 1950 firmě O., n. p., G., provoz bývalé parketárny včetně pozemku parc. č. 2732/1 v P. na dobu 15 let. Výměrem MNV v P. z 15. 10. 1953, sp. zn. VIII-191.1-15/10/1953-Dr. Va/Li, byla na pozemek parc. č. 2732/1 zavedena národní správa a národním správcem byl ustanoven Č. T., zaměstnanec MNV v P. Kupní smlouvou z 1. 4. 1955 národní správce Č. T. jako prodávající prodal Ministerstvu národní obrany – HUF P. pozemek parc. č. 2732/1 o výměře 2026 m2 za kupní cenu 3 241,60 Kč, která měla být kupujícím zaplacena národnímu správci. Tato smlouva byla schválena odborem místního hospodářství MNV v P. 4. 4. 1955. Kupní smlouvou z 18. 11. 1955 Č. T. prodal tentýž pozemek, v době uzavření smlouvy parc. č. 2152 – role, Čs. státu – Vojenské správě zastoupené Vojenskou stavební správou v O., s tím, že kupní cena 3 241,60 bude složena na účet prodávajícího u Č. s. v P. Smlouva byla schválena MNV v P. 18. 11. 1955 a Ministerstvem národní obrany 15. 2. 1956. V obou kupních smlouvách bylo konstatováno, že pozemek je ve vlastnictví Ing. F. B. Pozemek parc. č. 2732/1 po scelení byl označen jako parc. č. 2152 o výměře 1955 m2, která následně byla rozdělena na parc. č. 2152/1 – ostatní plocha o výměře 1242 m2 a parc. č. 2155/2 – stavební plocha o výměře 713 m2. Jako uživatel těchto pozemků byl veden Čs. stát – Ministerstvo národní obrany. Dohodou o převodu správy národního majetku z 11. 10. 1957 Krajská vojenská ubytovací a stavební správa v O. převedla část pozemku parc. č. 2152, označenou písmenem „a“ o výměře 71 m2 na P. s., n. p., O. Smlouvou o převodu práva hospodaření z 27. 6. 1997, uzavřenou mezi ČR – Ministerstvem obrany ČR, zastoupeným ředitelem odboru ubytovací a stavební služby, jako převodcem a ČR – Ministerstvem spravedlnosti ČR, zastoupeným Krajským státním zastupitelstvím v Ostravě, jako nabyvatelem došlo na základě zákona č. 283/93 Sb. na nabyvatele k převodu práva hospodaření k nemovitostem, a to pozemku parc. č. 2152/1 , parc. č. 2152/2 a objektu č. p. 387 postaveném na parc. č. 2152/2. Podle výpisu z katastru nemovitostí je Krajské státní zastupitelství v Ostravě vedeno jen jako vlastník objektu č. p. 387, kdežto u označených pozemků není vlastník uveden za držitele části „a“ parc. č. 2535/5 se považuje žalovaný 2). Soud prvního stupně dovodil, že účastníci jsou ve sporu věcně legitimováni a žalobce má naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Dospěl k závěru, že žalobce své vlastnické právo ke sporným pozemkům nepozbyl, neboť zavedení národní správy podle dekretu č. 5/1945 Sb. neznamenalo odnětí vlastnictví ve prospěch jiného subjektu a obě kupní smlouvy uzavřené národním správcem Č. T. jsou absolutně neplatné, protože jejich uzavřením překročil rozsah svých oprávnění. K vydržení vlastnického práva státem nemohlo dojít z důvodu nedostatku jeho dobré víry.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací k odvolání žalovaného 1) rozsudkem ze dne 24. května 2001, č. j. 40 Co 500/99-209, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části změnil tak, že zamítl návrh, aby soud určil, „že žalobce je vlastníkem pozemku původně parcelní číslo 2732/1, po scelení 2152 role, o výměře 2026 m2, nyní veden v katastru nemovitostí jako p. č. 2152/1 – ostatní plocha o výměře 1242 m2, dále p. č. 2152/2 – stavební plocha o výměře 713 m2 části – díl „a“ p. č. 2153/5 o výměře 71 m2, zapsaných pro k. ú. P. u Katastrálního úřadu v P.“. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. V průběhu odvolacího řízení 3. 5. 2000 žalobce Ing. F. B. zemřel. Odvolací soud pokračoval v řízení s Ing. Z. B. jako jediným dědicem zemřelého žalobce. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a právním závěrem o věcné legitimaci žalovaných. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení proto, že věc měla být řešena podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, neboť pozemek přešel na stát z důvodu uvedeného v §6 odst. 2 tohoto zákona. Pokud žalobce nevyužil práva daného mu tímto zákonem, nelze neuplatnění práva podle restitučního předpisu obejít určovací žalobou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodů, že řízení je postiženo jinou vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítá, že soud pominul, že vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb. bylo vyloučeno pro zastavění pozemku novou stavbou a Ministerstvo financí odmítlo vyplatit finanční náhradu z důvodu, že nebyla prokázána tíseň při převodu. Aplikace zákona o mimosoudních rehabilitacích nepřicházela v úvahu, protože věc se nikdy fakticky ani právně nemohla stát majetkem státu. Kupní smlouvy uzavřené Č. T. považuje za nicotné právní úkony. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací podle bodu 17. hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Dovolatel nenamítal vady uvedené v §237 odst. 1 OSŘ a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo.
Dovolatel však namítal, že řízení je postiženo jinými vadami, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací námitky v tomto směru uplatněné se však svým obsahem týkají vlastního právního posouzení věci, nikoli jiných vad, majících za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jak to má na mysli §241 odst. 3 písm. b) OSŘ. Dovolací soud existenci takových vad neshledal. Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. b) OSŘ tedy není dán.
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. že ze správných skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Závěr o nedostatku naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení odůvodnil odvolací soud tím, že v daném případě byl namístě postup žalobce (jeho právního předchůdce) podle speciálního zákona č. 87/1991 Sb., a pokud tak neučinil, nelze neuplatnění práva podle restitučního předpisu obejít danou určovací žalobou.
Nedostatek naléhavého právního zájmu nelze zaměňovat za nedostatek aktivní věcné legitimace. Věcná legitimace žalobce „není rozhodujícím kritériem z hlediska naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení ve smyslu §80 písm. c) OSŘ“ (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze z 20. 11. 1995, sp. zn. 7 Cdo 154/93, uveřejněný v Právních rozhledech č. 5/1996, s. 225). Žalobce má nepochybně naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť za situace, kdy v katastru nemovitostí není u sporných pozemků uveden žádný vlastník, kdy jeho právní předchůdce prokazatelně nabyl vlastnictví k pozemku parc. č. 2732/1 a žalobce zpochybňuje platnost následujících smluv o jeho převodu, může být rozhodnutí soudu podkladem pro zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí. Sporná otázka, na jejímž řešení odvolací soud postavil své rozhodnutí – možnost uplatnění nároku upraveného restitučním předpisem jako předpisem zvláštním podle předpisu obecného, je právě otázkou věcné legitimace.
Nejvyšší soud již v rozsudku z 13. 4. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2326/98, publikovaném v Soudních rozhledech č. 7/2000, zaujal právní názor, že „možnost navrhnout podle restitučních předpisů vydání věci, kterou převzal stát bez právního důvodu, nezbavuje vlastníka práva domáhat se ochrany vlastnického práva podle občanského zákoníku“ a v rozsudku z 21. 8. 2000, sp. zn. 22 Cdo 560/99, publikovaném v Právních rozhledech č. 11/2000, že „protože zákon č. 87/1991 Sb. v části druhé upravuje jiné nároky než občanský zákoník v ustanoveních o ochraně vlastnictví, není mezi ustanoveními §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. a §126 odst. 1 obč. zák. vylučující vztah předpisu zvláštního k předpisu obecnému“. Ve vztahu ke stejně významnému restitučnímu předpisu – zákonu č. 229/1991 Sb., zákon o půdě, je judikatura Nejvyššího soudu obdobná. V rozsudku z 11. 7. 2001, sp. zn. 28 Cdo 779/2001, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 669, svazek 9, se Nejvyšší soud postavil na stanovisko, že „okolnost, že fyzická osoba může jako osoba oprávněná uplatnit nárok na vydání nemovitosti podle části druhé zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě), ji nezbavuje možnosti uplatnit žalobu na ochranu vlastnického práva, jestliže k převodu (přechodu) vlastnictví na stát nebo právnickou osobu nedošlo“. Dále lze odkázat na nález Ústavního soudu ČR, sp. zn. IV ÚS 403/98, publikovaný ve svazku 12 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 156, podle kterého, „došlo-li k zabrání majetku státem bez právního důvodu, neboť stěžovatelka nepozbyla svůj spoluvlastnický podíl k předmětným nemovitostem, nebránilo nic tomu, aby se svého nároku domáhala žalobou, opírající se o obecné předpisy občanskoprávní. Jinými slovy, existence speciálních restitučních předpisů nevylučuje v takovém případě postup podle obecného právního předpisu“.
S výše citovanými rozhodnutími se dovolací soud ztotožňuje a dále z nich vychází:
O vylučujícím vztahu zákona zvláštního a zákona obecného lze hovořit jen tam, kde se rozsah úpravy těchto zákonů z hlediska jejich časové, osobní a popř. místní působnosti alespoň do určité míry překrývá a kde jde o úpravu právních vztahů shodné povahy (věcná působnost právních norem). Zákony, které jsou ve vztahu obecného a zvláštního, musí tedy být alespoň v části své úpravy platné a účinné pro stejnou dobu a stejné území a musí upravovat stejná práva a povinnosti týchž subjektů. Zákon č. 87/1991 Sb. - jeho část druhá – (§2 až §13) neupravuje shodné nároky jako občanský zákoník v ustanovení o ochraně vlastnického práva (§126 odst. 1 ObčZ). Dispozice právních norem, upravujících vydání věcí jejich vlastníku subjektem, jenž je drží bez právního důvodu, v obou uvedených právních předpisech jsou (při zčásti se překrývajících hypotézách) rozdílné. Zatímco podle zákona č. 87/1991 Sb. může vlastník věci, jež byla státem převzata bez právního důvodu, uplatnit nárok na uzavření dohody o vydání takové věci, resp. na nahrazení projevu vůle povinné osoby k uzavření takové dohody, popř. (jak dovodil Ústavní soud ČSFR v nálezu z 21. 12. 1992, sp. zn. I ÚS 597/92) nárok na vydání takové věci, jež však je zvláštním právním institutem restituce (srov. stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR z 15. 7. 1993, sp. zn. Cpjn 50/93, publikované pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, s. 248, a stanovisko téhož kolegia z 19. 12. 1995, sp. zn. Cpjn 36/95, publikované pod č. 16 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, s. 126), podle §126 odst. 1 ObčZ lze uplatnit podstatně odlišný nárok na vydání věci jiné povahy nebo nárok na určení vlastnického práva ve smyslu §80 písm. c) OSŘ. Podle toho, jaký nárok oprávněná osoba zvolí, nastávají rozdílné důsledky či možnosti v postavení účastníků právního vztahu. Tak z četných nálezů Ústavního soudu ČR vyplývá výhodnější postavení žalobce v restitučním sporu s osobou povinnou (srov. např. nález Ústavního soudu z 18. 1. 1996, sp. zn. I ÚS 154/95, publikovaný pod č. 7 ve svazku 5 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, ke správné interpretaci restitučních zákonů). Uplatnění nároku podle §5 zákona č. 87/1991 Sb. je pro osobu k tomu legitimovanou výhodnější též proto, že je ze zákona osvobozena od placení soudních poplatků [viz §11 odst. 2 písm. j) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích]. Snazší je i uplatnění restitučního nároku pro právní nástupce původního vlastníka (§3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.), neboť se nemusejí domáhat nejprve určení, že tato věc byla ve vlastnictví původního vlastníka ke dni jeho smrti nebo dodatečného projednání dědictví. Ustanovení restitučních zákonů také subjektům hospodařícím s majetkem státu (povinným osobám) umožňují jednodušší cestu nápravy křivd s ohledem na princip, že tento majetek mohou zcizovat jen v případě, že jim to právní předpis dovoluje - jistě lépe odůvodní svůj postup odkazem na ustanovení restitučního zákona než na příliš obecná ustanovení občanského zákoníku. Z těchto důvodů logicky vyplývá, že záleží jen na oprávněné osobě, která může uplatnit restituční nárok z titulu uvedeného v §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., zda tak za výhodnějších podmínek, ovšem ve lhůtách pro to stanovených, učiní podle tohoto zákona, anebo podle obecného předpisu kdykoli jindy, avšak za podmínek méně příznivých.
Žalobce se v restitučním řízení ani nemohl úspěšně domáhat vydání pozemků, ale pro překážku jejich vydání (zastavěnost) toliko finanční náhrady.
Závěr, že uplynutím prekluzivních lhůt uvedených v restitučních zákonech pro uplatnění restitučního nároku se legalizuje okupace věci státem v rozhodném období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990) a že ten, kdo je stále vlastníkem věci, o ni bez náhrady přichází je nepřijatelný. I v době nesvobody (§1 zákona č. 480/1991 Sb.) se mohl vlastník věci domáhat u soudu, aby mu stát vydal věc, kterou mu okupoval či zadržoval bez právního důvodu. Umožňovalo mu to ustanovení §132 či §489 odst. 1 ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. Bylo by paradoxní až protismyslné, aby tuto možnost ochrany vlastnického práva nepodléhající promlčení odňal vlastníkům zákon, jehož účelem má být zmírnění majetkových (a jiných) křivd. Nelze akceptovat, aby mohl někdo nabýt vlastnictví k věci, jíž se zmocnil okupací mala fide. Tvrzení, že se vlastníkem takových věcí stává jako uchvatitel stát jen proto, že věc nebyla vydána v restitučním řízení, nemá oporu v žádném předpise.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a uplatněný dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) OSŘ je naplněn. Dovolací soud proto podle §243b odst. 1 a 2 OSŘ napadený rozsudek zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. března 2003
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu