ECLI:CZ:NS:2003:26.CDO.335.2002.1
sp. zn. 26 Cdo 335/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce města B., proti žalované H. P., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 53 C 91/97, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. února 2001, č. j. 44 Co 99/98-29, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. 12. 1997, č. j. 53 C 91/97-9, přivolil k výpovědi z nájmu žalované k bytu č. 8, II. kategorie, sestávajícímu ze dvou pokojů, kuchyně a příslušenství, v domě č. 5, v B. (dále „předmětný byt“), určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty a uložil žalované předmětný byt vyklidit do patnácti dnů po zajištění náhradního ubytování; dále rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 2. 2001, č. j. 44 Co 99/98-29, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně o existenci uplatněného výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák., opírajícího se o neplacení nájemného za dobu delší než tři měsíce, jakož i o formě bytové náhrady, na jejíž zajištění městský soud vázal povinnost žalované k vyklizení předmětného bytu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §239 odst. 1 občanského soudního řádu ve znění účinném po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. Dovolatelka má za to, že poučení, obsažené v napadeném rozsudku odvolacího soudu, podle kterého „proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání za podmínek ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění novely č. 30/2000 Sb.“, je vadné, neboť „dovolací řízení by se mělo v souladu s bodem 17 přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. řídit dosavadními předpisy“; z toho pak dovozuje, že uvedené poučení je třeba považovat za vyslovení přípustnosti dovolání podle „§239 odst. 1 o. s. ř. v původním znění“. V dovolání namítá, že odvolací soud (soud prvního stupně) nepřihlédl k důvodům, pro něž nájemné neplatila, k jejímu zdravotnímu stavu, ani k okolnosti, že dlužné nájemné dle svých možností splácí. Odvolacímu soudu dále vytýká, že nezvážil, zda přivolení k výpovědi není v dané věci v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 o. s. ř.). Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací řešil nejprve otázku, zda o dovolání má rozhodnout podle občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, nebo podle občanského soudního řádu, ve znění po uvedené novele. Pro odpověď na tuto otázku bylo podstatné, že soud prvního stupně vydal své rozhodnutí dne 16. prosince 1997. Odvolací soud sice o odvolání žalované proti rozhodnutí soudu prvního stupně rozhodl až dne 12. února 2001, avšak s přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 15. zákona č. 30/2000 Sb. je měl projednat podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu, ve znění před 1. lednem 2001. Dovolací soud proto dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. – dále opět jen „o. s. ř.“ (srov. část dvanáctou, hlavu první, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb. – návrh na zrušení citovaného ustanovení byl odmítnut usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 12. března 2002, sp. zn. IV. ÚS 534/01).
Následně dovolací soud shledal, že dovolání bylo podáno subjektem k tomu oprávněným, účastnicí řízení, řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o.s.ř.).
Poté se dovolací soud zabýval otázkou včasnosti podaného dovolání.
Ze shora uvedeného vyplývá, že v dovolacím řízení nelze postupovat podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. Přitom „dosavadní právní předpisy“ je zapotřebí aplikovat nejen při zkoumání přípustnosti a důvodnosti dovolání, nýbrž rovněž při posuzování včasnosti dovolání. Ke stejnému závěru, jde-li o posuzování otázky včasnosti dovolání v těchto případech, dospěl Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 19. dubna 2001, sp. zn. 29 Odo 196/2001, uveřejněném pod č. 70 v sešitě č. 10 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (rozhodnutí bylo uveřejněno rovněž pod č. 81 v sešitě č. 6 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura). V citovaném rozhodnutí totiž mimo jiné dovodil, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vydanému před 1. lednem 2001 nebo vydanému v době od 1. ledna 2001 po řízení provedeném podle občanského soudního řádu, ve znění účinném před tímto datem, lze podat ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu (§240 odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném před 1. lednem 2001).
Při zkoumání otázky včasnosti dovolání však dovolací soud nepřehlédl, že v písemném vyhotovení napadeného rozsudku byli účastníci poučeni především tak, že „proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání za podmínek ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve zn. novely č. 30/2000 Sb., které lze podat do 2 měsíců od jeho doručení u soudu, který rozhodoval v prvním stupni“. Dovolání bylo tedy podáno sice po marném uplynutí jednoměsíční dovolací lhůty (ve smyslu §240 odst. 1 věty první o. s. ř.), avšak – ve shodě s poučením, jehož se žalované dostalo v písemném vyhotovení napadeného rozsudku – ve dvouměsíční lhůtě od jeho doručení (napadený rozsudek jí byl doručen do vlastních rukou dne 30. března 2001 a dovolání bylo podáno osobě u soudu dne 30. května 2001). S přihlédnutím k právnímu závěru o včasnosti dovolání, které bylo podáno podle nesprávného poučení odvolacího soudu ve dvouměsíční lhůtě od doručení napadeného rozhodnutí, obsaženému v usnesení Nejvyššího soudu České republiky (velkého senátu obchodního kolegia) ze dne 17. prosince 2002, sp. zn. 35 Odo 317/2001, jde však o dovolání včasné.
Dále se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Nejde - li o případ vad řízení taxativně uvedených v §237 odst. 1 o. s. ř. – a ty v daném případě nebyly žalovanou v dovolání namítány a z obsahu spisu nevyplývají – řídí se přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ustanoveními §238 odst. 1 písm. a) a b) a §239 odst. 1 a 2 o. s. ř.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé by mohlo být dovolání přípustné jen za podmínek upravených v ustanoveních §238 odst. 1 písm. b) a §239 odst. 1 a 2 o. s. ř. O žádný z těchto případů přípustnosti dovolání v daném případě nejde. Odvolací soud v tomto ohledu potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, aniž tomuto rozhodnutí předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu, jak to pro účely založení přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. normuje toto ustanovení. Nenavrhla-li žalovaná vyslovení přípustnosti dovolání, nelze – logicky vzato – uvažovat o nevyhovění návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání a tím o přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř.; přitom odvolací soud sám přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku svého rozsudku ve smyslu §239 odst. 1 o. s. ř. v enunciátu napadeného rozsudku nevyslovil. Obecné poučení o přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku, obsažené v závěru rozhodnutí odvolacího soudu, přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení nezakládá.
Vycházeje z uvedených závěrů dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl pro nepřípustnost.
Žalovaná z procesního hlediska zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 2 věta první /per analogiam/ o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. ledna 2003
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v.r.
předsedkyně senátu