ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.770.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 770/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání M. H., zastoupené advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 26.4.2001, sp.zn. 23 Co 605/2000, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp.zn. 9 C 357/99 (žalobkyně M. H., která byla v řízení před odvolacím soudem zastoupena JUDr. P. F., proti žalovaným: 1. M. H., 2. B. D. a 3. M. D., o zrušení části kupní a darovací smlouvy), takto:
I. Zrušují se rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové z 26.4.2001, sp.zn. 23 Co 605/2000, i rozsudek Okresního soudu v Semilech z 27.3.2000, čj. 9 C 357/99-206.
II. Věc se vrací Okresnímu soudu v Semilech k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyně, podané u soudu 5.5.1999, rozhodl Okresní soud v Semilech rozsudkem z 27.3.2000, čj. 9 C 357/99-206, a to tak, že výrokem tohoto rozsudku zrušil kupní a darovací smlouvu z 19.11.1963, v části třetí, v níž L. K. postoupila bezúplatně pozemky náležející k usedlosti č. 5 v B., v tomto výroku dále blíže specifikované; dalším výrokem téhož rozsudku zamítl uvedený soud žalobu o zrušení části uvedené smlouvy, podle níž L. K. bezúplatně postoupila další pozemky, které patřily k usedlosti č. 5 v B. (ve výroku rozsudku blíže specifikované) a posléze i dalším výrokem téhož rozsudku byla zamítnuta žaloba o určení, že vlastníkem pozemků, uvedených v předchozích dvou výrocích téhož rozsudku soudu prvního stupně, se stává žalobkyně.
O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Semilech z 27.3.2000, rozhodl Krajský soud v Hradci Králové 26.4.2001 pod sp.zn. 23 Co 605/2000; rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích, týkajících se zamítnutí žalobních návrhů na zrušení kupní a darovací smlouvy z 19.11.1963 ohledně dalších pozemků, jakož i zamítnutí žalobních návrhů na určení vlastnictví žalobkyně M. H. k pozemkům uvedeným v rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud také rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Výrok rozsudku odvolacího soudu pak ještě stanovil přípustnost dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu.
Dovolání žalobkyně M. H. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 26.4.2001, sp.zn. 23 Co 605/2000, bylo zamítnuto rozsudkem Nejvyššího soudu z 18.3.2002, 28 Cdo 1759/2001.
O ústavní stížnosti M. H., podané proti rozsudku Okresního soudu v Semilech z 27.3.2000, čj. 9 C 357/99-206, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 26.4.2001, sp.zn. 23 Co 605/2000, a proti rozsudku Nejvyššího soudu z 18.3.2002, 28 Cdo 1759/2001, rozhodl Ústavní soud ČR nálezem z 13.3.2003, III. ÚS 395/02. Tímto nálezem byl zrušen rozsudek Nejvyššího soudu z 18.3.2002, 28 Cdo 1759/2001, zatím co zbývající část návrhu ústavní stížnosti (týkající se rozsudků soudu prvního stupně a odvolacího soudu) byla odmítnuta.
Ve svém nálezu Ústavní soud ČR vyslovil právní závěr, že rozsudkem Nejvyššího soudu z 18.3.2002, 28 Cdo 1759/2001, došlo k rozporu „se základním právem stěžovatelky M. H. podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a podle článku 26. Mezinárodního paktu o občanských a politických právech“ a dále se v tomto nálezu Ústavní soud podrobně zabýval tím, že rozhodnutím Nejvyššího soudu došlo k tomu, že ani jím nebyla zjednána náprava v tom, že totiž „obecné soudy při interpretaci a aplikaci zákonných ustanovení pochybily, a to především při posuzování podmínky vlastnictví osoby, jíž byly předmětné pozemky darovány nebo bezúplatně převedeny podle §8 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., ve vztahu k prekluzívní lhůtě uvedené v článku II. zákona č. 183/1999 Sb., a v této souvislosti pochybily i při interpretaci nálezu Ústavního soudu ČR, sp.zn. Pl. ÚS 26/93“.
Ústavní soud ČR zejména zdůrazňoval, že vlastnictví osoby, jíž byly v tísni darovány nebo bezplatně převedeny pozemky, je stanoveno jako podmínka rozhodnutí soudu o zrušení smlouvy podle §8 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., v zákoně samém ovšem bez vztahu ke konkrétnímu časovému okamžiku. Vztah podmínky vlastnictví a dvouměsíční prekluzívní lhůty výslovně formuloval až nález Ústavního soudu ČR Pl. ÚS 16/93 (uveřejněný pod č. 131/1994 Sb. a ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR ve svazku 1 pod č. 25), že totiž „podmínkou existence práva, založeného ustanovením §8 odst. 3 (nyní odst. 4) zákona č. 229/1991 Sb. ke skutečnostem, zda jsou předmětné pozemky v době uplatnění nároku (vymezené již uvedenou lhůtou v článku II. zákona č. 183/1993 Sb.) ve vlastnictví osoby, jíž byly darovány nebo bezúplatně pozemky převedeny nebo ve vlastnictví osoby této osobě blízké“.
V podrobném rozboru účelu i obsahu právní úpravy obsažené v zákoně č. 229/1991 Sb. (ve znění zákona č. 183/1993 sb.) pak je v citovaném nálezu Ústavního soudu ČR vyloženo zejména, jak má být chápáno a aplikováno ustanovení §8 odst. 4 (dříve odst. 3) zákona č. 229/1991 Sb. Ústavní soud tu uvedl zejména, že z tohoto ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. „nelze dovozovat, že ten, kdo se stane vlastníkem až po uplynutí prekluzívní lhůty, není povinen vydat majetek nabytý od jiného v tísni převodce a na základně donucení; naopak z něj vyplývá, že i ten, kdo po účinnosti zákona převede vlastnictví, bude povinen buď pozemek vrátit nebo za něj zaplatit“. V této souvislosti Ústavní soud ČR poukazoval na to, že v době účinnosti zákona č. 183/1993 Sb., tedy od 1.7.1993, mohla existovat skupina osob, oprávněných navrhovat zrušení smlouvy podle §8 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., neboť předmětné pozemky ve vlastnictví povinné osoby „ještě byly“ a právě tuto skupinu měl zákonodárce na zřeteli při rozšiřování koncepce restitucí zákonem č. 183/1993 Sb. a Ústavní soud ČR v nálezu Pl. ÚS 16/93. Ústavní soud ve svém nálezu z 13.3.2003, III. ÚS 395/02, ještě dodával, že „pokud Ústavní soud formuloval ve svém usnesení Pl. ÚS 16/93 podmínku vlastnictví osoby v době uplatnění nároku jako výjimku z obecného pravidla, vyjádřeného v §154 odst. 2 občanského soudního řádu, pak se tato výjimka uplatní pouze tam, kde slouží účelu zákona, totiž ochraně oprávněných osob, a nelze ji vkládat k jejich škodě“.
Ústavní soud ČR se dále ve svém nálezu z 13.3.2003, III. ÚS 395/02, zabýval výroky rozsudků soudů obou stupňů, jimiž byly zamítnuty návrhy na určení, že M. H. je vlastnicí dotčených pozemků, přičemž v těchto rozsudcích bylo uváděno, že má nastoupit právní režim nabytí práva k nově najevo vyšlému majetku. Ústavní soud ČR tu konstatoval, že „obecné soudy došly k vnitřně rozpornému názoru, když přiznávají stěžovatelce M. H. zvláštní procesní prostředek v podobě návrhu na zrušení smlouvy, avšak nepřiznávají jí žádné na něj navazující hmotné subjektivní právo, které by tímto procesním prostředkem bylo možné uplatnit“.
Ústavní soud také uváděl, že pokud byly zamítnuty žalobní návrhy žalobkyně M. H., aby byla určena vlastníkem pozemků, s tím, že to není možné do doby právní moci rozhodnutí o zrušení smlouvy, je nutno konstatovat, že „i z petitu znějícího na určení vlastnictví je zcela patrný záměr žalobkyně nabýt předmětné pozemky“; dodáno bylo ještě, že „v restitucích je na místě přistupovat k věci tak, aby nedocházelo k nevstřícnému formalistickému postupu soudu, který hrozí případnou další křivdou, a že restituční nároky jsou nároky mimořádnými do té míry, že odůvodňují i mimořádný postup soudů, co se poučení účastníků řízení týče“.
Ústavní soud posléze dospěl ve svém nálezu z 13.3.2003, III. ÚS 395/02, k výslednému závěru, že ze strany obecných soudů byl porušen článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod v důsledku „nepřípustné formální interpretace zákona o půdě, zvláště při argumentaci nálezem Pl. ÚS 16/93 Ústavního soudu ČR, když byl vyložen jen metodou gramatickou a bez ohledu na jím sledovaný účel v neprospěch oprávněné osoby i přesto, že této osobě uplynula lhůta k uplatnění nároku nikoli vlastním pochybením, ale nečinností pozemkového úřadu. Zároveň byl porušen článek 26. Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (uveřejněného pod č. 120/1975 Sb.), když byla popřena rovnost před zákonem tím, že se osobám ve srovnatelném postavení – totiž různým původním vlastníkům – dostalo rozdílné možnosti domoci se svých práv, přičemž opět ke znevýhodnění jednoho druhu vlastníků došlo v důsledku opomenutí státu. Dále došlo k porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod při posuzování nároku na určení, že stěžovatelka je vlastnicí dotčených pozemků a při posuzování nevhodnosti žalobního návrhu žalobkyně“.
Z těchto právních závěrů Ústavního soudu ČR dovolací soud vycházel, neboť je jimi vázán. Dovolací soud nepokládal za potřebné k těmto zevrubným právním závěrům cokoli přidávat.
Na základě zhodnocení Ústavním soudem ČR právních závěrů a pochybení v rozhodnutí nejen dovolacího soudu, ale i odvolacího soudu a soudu prvního stupně bylo možné přikročit ke zrušení rozsudků soudů obou stupňů dovolacím soudem jako rozhodnutí nesprávných (§243b odst. 1 a 2 občanského soudního řádu a bodu 17 hlavy první části dvanácté přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb.) a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V tomto dalším řízení bude soud prvního stupně postupovat podle právních závěrů obsažených v nálezu Ústavního soudu ČR z 13.3.2003, III. ÚS 305/02, který má soud prvního stupně založen ve svém spise (sp.zn. 9 C 357/99 Okresního soudu v Semilech) na čl. 264-269.
V dalším řízení rozhodne soud prvního stupně i o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§243d odst. 1 občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 23. dubna 2003
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu