ECLI:CZ:NS:2003:3.TDO.309.2003.1
sp. zn. 3 Tdo 309/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 10. dubna 2003 dovolání podané nejvyšší státní zástupkyní v neprospěch obviněných T. K. a D. K., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 12. 2002, sp. zn. 2 To 183/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 T 3/2001, a podle §265k odst. 1 a §265l odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 12. 2002, sp. zn. 2 To 183/2002, se
z r u š u j e ve výroku ad II., jímž bylo zastaveno trestní stíhání obviněných T. K. a D. K. pro skutky kvalifikované v obžalobě jako trestné činy porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle §124 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a zkrácení daně podle §148 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák.
Současně se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Krajskému soudu v Brně se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 50 T 3/2001 bylo podle §188 odst. 1 písm. c) tr. ř. a §172 odst. 1 písm. d) tr. ř. z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněného M. H. pro skutek kvalifikovaný v obžalobě Krajského státního zástupce v Brně jako trestný čin porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle §124 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zák., kterého se měl dopustit zčásti jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák., a trestný čin zkrácení daně podle §148 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák., kterého se měl dopustit zčásti jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák., a obviněných T. K. a D. K. pro skutek kvalifikovaný v obžalobě jako trestný čin porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle §124 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a trestný čin zkrácení daně podle §148 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák., kterého se měli dopustit jako spolupachatelé podle §9 odst. 2 tr. zák.
O stížnosti Krajského státního zástupce v Brně podané proti výše citovanému usnesení rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením z 9. 12. 2002, sp. zn. 2 To 183/2002 tak, že je podle §149 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. zrušil a nově rozhodl tak, že ohledně obviněného M. H. věc vrátil Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí a podle §231 odst. 1 tr. ř. per analogiam, za použití §223 odst. 1 tr. ř. a §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. per analogiam zastavil trestní stíhání obviněných T. K. a D. K. pro skutek kvalifikovaný v obžalobě jako trestný čin porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle §124 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a trestný čin zkrácení daně podle §148 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák.
Ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. podala nejvyšší státní zástupkyně dovolání v neprospěch obviněných T. K. a D. K., směřující proti výše citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci. Důvodem uplatněným v dovolání je důvod uvedený v §265a odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť došlo k zastavení trestního stíhání, aniž by byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.
Ve svém mimořádném opravném prostředku nejvyšší státní zástupkyně nejprve stručně zrekapitulovala průběh trestního stíhání v dané trestní věci a zopakovala důvody, jež uvedly ve svých rozhodnutích Krajský soud v Brně ohledně obviněných M. H., T. K. a D. K. a Vrchní soud v Olomouci ohledně obviněných T. K. a D. K., jež spočívají především v dovozovaném porušení čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb. (dále jen Úmluvy), tzn. v porušení práva obviněného na projednání jeho záležitosti spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě nezávislým soudem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoliv trestního obvinění proti němu, když podle názoru Krajského soudu v Brně bylo toto porušení mezinárodní smlouvy možným důvodem pro zastavení trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. j) tr. ř., a z obdobného názoru vyšel i Vrchní soud v Olomouci, který ve výroku o zastavení trestního stíhání aplikoval výše uvedené ustanovení per analogiam.
Nejvyšší státní zástupkyně vyjádřila přesvědčení, že v případě obviněných T. K. a D. K. nelze porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě považovat za natolik extrémní až výjimečné, aby mohlo dojít k zastavení trestního stíhání podle analogického použití §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. Podle jejího názoru nelze akceptovat konstrukci „pomocného kritéria“ pro stanovení extrémnosti a výjimečnosti porušení práva obviněných na projednání věci v přiměřené lhůtě sčítáním ze spisu zjištěných časových údobí „ničím neodůvodněných průtahů“ a jejich porovnáváním s promlčecí dobou podle §67 odst. 1 tr. zák. Rovněž se neztotožnila se závěrem odvolacího soudu, že v daném případě do značné míry odpadá argumentace zachováním práva na spravedlivý proces i na straně poškozeného, protože trestnou činností byla poškozena Česká republika, jejíž orgány činné v trestním řízení zavinily porušení práva obviněných na projednání věci v přiměřené lhůtě, když trestnou činností mělo dojít ke zkrácení zákonných práv nejen České republiky, ale rovněž Slovenské republiky. Odhlédnout nelze ani od výše způsobené škody ve výši 4.526.142,- Kč, respektive 12.531.226,- Kč. Podle názoru dovolatelky nelze mít případ obviněných T. K. a D. K. za natolik výjimečný a extrémní, aby bylo nutno přistoupit k analogické aplikaci §11 odst. 1 písm. j) tr. ř., když navíc článek 6 odst. 1 Úmluvy výslovně signatářskému státu neukládá povinnost za specifikovaných okolností řízení zastavit. Bezdůvodné průtahy v řízení je podle jejího názoru možno řešit v úvahách o moderaci ve sféře trestního postihu.
V petitu dovolání nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. za podmínky §265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 12. 2002, sp. zn. 2 To 183/2002 v bodě II., a při nedotčeném výroku o zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 50 T 3/2001, aby postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Krajskému soudu v Brně, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §265a tr. ř., a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. c) tr. ř., neboť napadá usnesení soudu druhého stupně, jímž bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání. Nejvyšší státní zástupkyně je podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání.
Dále Nejvyšší soud zjišťoval, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v ustanovení §265b tr. ř., jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je důvodem dovolání mimo jiné, že bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Protože dovolatelka tyto nedostatky namítá, je zmíněný dovolací důvod dán.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroků napadeného usnesení, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části usnesení předcházející, a shledal, že dovolání je důvodné.
Podle §223 odst. 1 tr. ř. soud zastaví trestní stíhání, shledá-li za hlavního líčení, že je tu některá z okolností uvedených v §11 odst. 1 tr. ř.
V ustanovení §11 odst. 1 tr. ř. jsou uvedeny případy, kdy je trestní stíhání nepřípustné. Důvody pro zastavení trestního stíhání jsou tu vymezeny taxativně, pozitivně a výslovně. Představují kogentní úpravu a jsou průlomem do zásady oficiality (§2 odst. 4 tr. ř.) a zásady legality (§2 odst. 3 tr. ř.), které patří mezi základní zásady trestního řízení. To platí i pro důvod uvedený v §11 odst. 1 písm. j) tr. ř., podle něhož trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Odkaz na takovou smlouvu znamená, že v textu vyhlášené mezinárodní smlouvy musí být nepřípustnost trestního stíhání zakotvena výslovně a nelze ji dovozovat jako možný prostředek nápravy vzniklého pochybení. V případě Úmluvy tomu tak není, jak bude uvedeno níže.
Právo, aby věc byla projednána v přiměřené lhůtě, je nedílnou součástí požadavků na spravedlivý proces ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy, podle něhož každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Úmluva byla publikována ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb., čímž se stala součástí právního řádu tehdejší ČSFR. Od 1. 1. 1993 se na základě ústavního zákona č. 4/1993 Sb. stala součástí právního řádu České republiky. Podle platného znění článku 10 Ústavy (účinného od 1. 6. 2002) jsou všechny vyhlášené mezinárodní smlouvy, jimiž je Česká republika vázána, součástí jejího právního řádu, přičemž stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Právo na projednání věci bez zbytečných průtahů je zakotveno též v článku 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Obdobně je toto právo formulováno i v ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, podle něhož každý má právo, aby jeho věc byla soudem projednána a rozhodnuta bez zbytečných průtahů. Požadavek projednávat trestní věci co nejrychleji je vyjádřen rovněž v §2 odst. 4 tr. ř. (zásada oficiality).
Právem na spravedlivý proces se podle článku 6 Úmluvy rozumí soubor dílčích práv a svobod, jehož součástí je i právo na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě. Přiměřenost délky řízení je judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen Soud) posuzována podle konkrétních okolností případu s přihlédnutím ke kriteriím zakotveným v judikatuře Soudu, jimiž jsou především složitost případu, chování stěžovatele a chování příslušných státních orgánů. Soud však v žádném ze svých rozhodnutí nekonkretizoval obecně závaznou dobu, kterou by bylo možno za přiměřenou délku řízení považovat.
Článek 6 odst. 1 Úmluvy nestanoví žádnou výslovnou sankci, kterou by stíhal porušení tohoto práva, a to ani v podobě konkrétního pozitivně stanoveného důvodu pro zastavení trestního stíhání. K nápravě porušení práv stanovených Úmluvou jsou určeny prostředky předpokládané v článku 13 Úmluvy, přičemž smluvní státy mají určitý prostor pro posouzení, jaký prostředek zvolí. Prostředek nápravy musí být nejméně stejně účinný jako výsledek, jehož lze dosáhnout u Soudu, tedy konstatování porušení práva a přiznání spravedlivého zadostiučinění. Porušení pravidla plynoucího z článku 6 odst. 1 Úmluvy je sankcionováno vyvozením odpovědnosti státu vůči obviněnému. Ve svých rozhodnutích, která se týkají průtahů v řízení a nedodržení přiměřené doby řízení, postupuje Soud v zásadě tak, že konstatuje porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy a přizná stěžovateli spravedlivé zadostiučinění ve formě peněžní náhrady (viz např. rozsudky Santos proti Portugalsku, 1999; Iwanczuk proti Polsku, 2001). Nápravu porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve formě zastavení řízení Soud z článku 6 Úmluvy v žádném ze svých rozhodnutí nevyvodil a ani vzhledem ke svým pravomocem vyvodit nemohl, což je na druhé straně i logické, neboť Soud takto rozhoduje v trestních věcech i ve vztahu k poškozeným, kteří jsou také někdy stěžovateli dovolávajícími se nápravy ve vztahu k průtahům v řízení.
Rozhodovací praxe Ústavního soudu České republiky je s touto judikaturou Soudu v souladu. Ústavní soud v řadě rozhodnutí řešících otázku porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě dokonce zdůraznil, že samotná skutečnost, že bylo porušeno právo na projednání věci soudem bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě, nemůže být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí a že zákon mu v této souvislosti nedává možnost přiznání jiné satisfakce, než je vyslovení názoru, že toto právo bylo porušeno (viz nálezy sp. zn. IV. ÚS 215/96 a sp. zn. III. ÚS 70/97). V některých svých rozhodnutích pak Ústavní soud přikázal příslušnému orgánu veřejné moci, aby nepokračoval v průtazích a aby ve věci neprodleně jednal (viz nálezy sp. zn. I. ÚS 5/96 a sp. zn. II. ÚS 445/98). Ústavní soud v žádném z těchto případů nezvolil postup, který by odpovídal závěru přijatému v napadeném usnesení, přičemž možnost takového postupu ani nenaznačil.
Odlišné stanovisko k této otázce však zaujal Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 4 Tz 1/2002, a ze dne 10. 4. 2002, sp. zn. 7 Tz 316/2001, v nichž možnost zastavení trestního stíhání připustil s poukazem na ustanovení článku 6 Úmluvy. Současně však upozornil, že k takovému postupu by mělo dojít jen v takových případech, kdy se právo státu na trestní stíhání pachatele dostane do extrémního rozporu s právem obviněného na projednání své věci v přiměřené lhůtě.
V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že v otázce dodržení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě nelze nalézt obecný model řešení, neboť každý konkrétní případ musí být hodnocen individuálně v závislosti na jeho okolnostech. Nápravu porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě zastavením trestního stíhání sice nelze absolutně vyloučit, ale na takové rozhodnutí je třeba nahlížet jako na řešení zcela výjimečné s ohledem na konkrétní okolnosti každého takového případu, které musí být individuálně posouzeny ze všech v úvahu přicházejících hledisek a výrok o zastavení trestního stíhání musí být především přesvědčivě odůvodněn s přihlédnutím nejen k zájmům obviněného, ale i k zájmům dalších osob bezprostředně zúčastněných na řízení, zejména poškozených, kteří mají také právo na spravedlivý proces s obviněným bez neodůvodněných průtahů, jež vede ke spravedlivému rozhodnutí.
Nejvyšší soud nezpochybňuje, že porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je významným zásahem do principů zaručujících právo na spravedlivý proces. Nedůvodné průtahy a nepřiměřená délka trestního řízení jsou závažným a nežádoucím jevem, který nejen odporuje smyslu práva obviněného, ale i poškozeného (srov. slovo „každý“ v článku 6 odst. 1 Úmluvy) na spravedlivý proces, ale je i v rozporu se základními zásadami trestního práva a odporuje účelu trestního řízení. Současně je však nutno zdůraznit, že porušení tohoto práva samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem na požadavek účinných prostředků nápravy podle článku 13 Úmluvy. Článek 6 Úmluvy je třeba v prvé řadě považovat za výzvu signatářským státům, aby organizovaly své soudnictví tak, aby principy soudnictví v Úmluvě zakotvené byly respektovány.
Účelem trestního řízení podle §1 odst. 1 tr. ř. je zejména to, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni, přitom má působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití. Trestní řízení je ovládáno základními zásadami zaručujícími naplnění popsaného účelu trestního řízení, které se uplatní nejen z pohledu samotného obviněného, ale i z pohledu práv a povinností ostatních subjektů a stran trestního řízení. Zejména s ohledem na práva těchto ostatních subjektů, popř. stran na trestním řízení zúčastněných (poškozených, obětí trestných činů) je akceptace závěru o možnosti orgánu po konstatování průtahů v trestním řízení trestní stíhání zastavit, nepřijatelná. Tímto postupem by byla nežádoucím způsobem modifikována zásada oficiality z níž vyplývá, že každý orgán činný v trestním řízení má povinnost z vlastní iniciativy učinit vše pro naplnění účelu trestního řízení.
Zastavením trestního stíhání na podkladě zjištění závažných průtahů by byla nejen odmítnuta ochrana práv a zájmů poškozených v trestním řízení, ale došlo by též k nepříznivému zásahu do práv a zájmů obviněného tam, kde by obviněný i přes porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě chtěl dosáhnout výsledku pro něj ještě příznivějšího (rozsudku zprošťujícího). Navíc v případě, že po podání obžaloby již bylo nařízeno hlavní líčení, nemá obviněný proti usnesení o zastavení trestního stíhání právo stížnosti, které má pouze státní zástupce (srov. §223 odst. 1, 4 a §231 odst. 1, 3 tr. ř.), nehledě na to, že obviněný dokonce nemá ani právo prohlásit, že na projednání věci trvá (srov. §11 odst. 3 tr. ř.). Takovým řešením by ani nedošlo k naplnění článku 13 Úmluvy, podle kterého musí mít každý, jehož práva a svobody přiznané touto úmluvou byly porušeny, účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností.
Trestní stíhání v posuzované věci bylo ve vztahu ke všem třem spoluobviněným zahájeno v průběhu roku 1992. Dne 31. 8. 1995 byl vyšetřovací spis předložen státnímu zástupci a dne 9. 4. 1996 byla ve věci podána první obžaloba. Dne 6. 11. 1997 rozhodl Krajský soud v Brně v neveřejném zasedání o vrácení věci státnímu zástupci k došetření a doplněné vyšetřování bylo ukončeno dne 8. 11. 2000. Dne 30. 1. 2001 byla krajským státním zástupcem v Brně podána nová obžaloba, krajský soud však opětovně usnesením ze dne 28. 6. 2001 rozhodl o vrácení věci státnímu zástupci k došetření, Vrchní soud v Olomouci však na podkladě stížnosti státního zástupce napadené rozhodnutí zrušil usnesením z 11. 3. 2002 a přikázal věc Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí. Krajský soud v Brně a Vrchní soud v Olomouci následně ve věci rozhodly způsobem popsaným v úvodu tohoto rozhodnutí.
Vrchní soud rozhodl o zastavení trestního stíhání obviněných T. K. a D. K. poté, co dospěl k závěru o porušení práva těchto obviněných, aby jejich trestní věc byla projednána v přiměřené lhůtě, jež vyplývá z článku 6 odst. 1 Úmluvy. V odůvodnění svého rozhodnutí soud poukázal na skutečnost, že v předmětné věci uplynula od zahájení trestního stíhání doba přesahující deset let a že celková doba objektivně zjištěných průtahů orgánů činných v trestním řízení se přiblížila délce promlčecí lhůty žalovaného trestného činu. Podle názoru odvolacího soudu v posuzovaném případě do značné míry odpadl argument, že právo na spravedlivý proces má i poškozený, když poškozenou má být Česká republika, jejíž orgány vyvolaly porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Odlišnou situaci shledal ohledně obviněného M. H., neboť je mu za vinu kladen trestný čin, k němuž se vztahuje promlčecí doba v trvání dvanácti roků, a v jeho případě nelze porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě považovat za natolik extrémní až výjimečné jako u ostatních spoluobviněných.
Poté, co Nejvyšší soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost napadené části rozhodnutí vrchního soudu, shledal, že v případě obviněných T. K. a D. K. nelze porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě považovat za natolik extrémní až výjimečné, aby mohlo dojít k zastavení trestního stíhání podle analogického použití §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. Lze přisvědčit názoru nejvyšší státní zástupkyně, že při posuzování předmětné věci nelze prostým sečtením ze spisu zjištěných časových údobí tzv. „nečinnosti“ orgánů činných v trestním řízení a jejich porovnáním s délkou promlčecí doby příslušného trestného činu mechanicky aplikovat jako kritérium stanovení extrémnosti a výjimečnosti porušení práva obviněných na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu §67 odst. 1 tr. zák. Rovněž nelze přijmout závěr odvolacího soudu, že v daném případě odpadá argumentace zachováním práva na spravedlivý proces i na straně poškozeného, když trestnou činností byla poškozena Česká republika, jejíž orgány činné v trestním řízení zavinily porušení práva obviněných na projednání věci v přiměřené lhůtě, když trestnou činností mělo dojít rovněž ke zkrácení zákonných práv Slovenské republiky. Nelze dále přehlédnout ani skutečnost, že soud I. stupně v pořadí druhou podanou obžalobu ve věci nejprve předběžně projednal a rozhodl o vrácení věci k došetření, poté, co bylo nadřízeným soudem toto rozhodnutí zrušeno a měl ve věci jednat, rozhodl o zastavení trestního stíhání s odkazem na nepřiměřenou délku trestního řízení, jak vyplývá z úvodu tohoto rozhodnutí.
V dané věci přispěla k prodloužení trestního řízení mimo jiné i skutečnost, že část trestné činnosti obviněných měla být spáchána na území Slovenské republiky, což nemalou měrou ztížilo opatřování důkazů vztahujících se k území cizího státu, kdy byla nezbytná součinnost jeho úřadů, občanů i dožádaných soudů. S přihlédnutím k celkové výši způsobené škody a skutečnosti, že žalované trestné činy spadají do kategorie trestných činů proti hospodářské kázni a trestných činů daňových, lze ve vztahu k posuzovanému případu konstatovat, že na jeho objasňování a dokazování jsou kladeny zvýšené nároky a že se tedy nejedná o věc, kterou lze považovat za jednoduchou, naopak je možné ji označit za věc důkazně náročnou, tedy ve smyslu dosavadní judikatury Evropského soudu pro lidská práva i Ústavního soudu za věc složitou.
Do určité míry lze přisvědčit zjištění soudů obou stupňů v tom směru, že mezi některými úkony orgánů činných v trestním řízení (včetně řízení před soudem), došlo k určitým časovým prodlevám, což bezesporu ovlivnilo celkovou délku řízení, která se však s ohledem na všechny okolnosti a především závažnost projednávané věci nejeví natolik nepřiměřená, aby při respektování práva obviněného na spravedlivý proces, byly opomenuty ostatní zásady trestního řízení, především dosažení jeho účelu podle §1 odst. 1 tr. ř.
V uvedené trestní věci tedy Nejvyšší soud zjistil, že právo obviněných na projednání jejich záležitosti v přiměřené lhůtě nebylo porušeno tak extrémním způsobem, aby došlo k přímému porušení příslušných ustanovení Listiny a Úmluvy, a tudíž aby se takové porušení dostalo do extrémního rozporu s právem státu na trestní stíhání pachatele, a mohlo se tedy stát podkladem pro rozhodnutí o zastavení trestního stíhání obviněného. V tomto ohledu se Nejvyšší soud ztotožnil s argumentací nejvyšší státní zástupkyně, jíž použila ve svém dovolání.
Za tohoto stavu proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně je důvodné, neboť na podkladě skutkového stavu, z něhož v předmětné věci Krajský soud v Brně a posléze Vrchní soud v Olomouci vycházely, nebylo možno dospět k právnímu závěru, že ohledně obviněných T. K. a D. K. jsou dány podmínky pro zastavení trestního stíhání z důvodu §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. per analogiam. Z podnětu podaného dovolání rozhodl Nejvyšší soud tak, že podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 12. 2002, sp. zn. 2 To 183/2002, ve výroku ad II., při nedotčeném výroku o zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 50 T 3/2001. Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud tak učinil v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť zjištěné a vytknuté vady nelze odstranit ve veřejném zasedání a bude třeba provádět další dokazování.
Věc se tak vrací do stadia řízení před soudem I. stupně, Krajský soud v Brně je povinen nařídit hlavní líčení a rozhodnout o podané obžalobě při respektování právních názorů vyslovených zdejším soudem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. dubna 2003
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová