ECLI:CZ:NS:2004:20.CDO.246.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 246/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce města P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému M. I., zastoupenému advokátkou, o zaplacení částky 75.797,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 5 C 61/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. října 2002, č. j. 28 Co 304/2002-68, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.045,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal zaplacení částky 75.797,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalovaný jako nájemce bytu č. 2, I. kategorie, sestávajícího ze dvou pokojů, kuchyně a příslušenství (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“) a nacházejícího se v domě čp. 74 v P. (dále jen „předmětný dům“, resp. „dům“), dluží na nájemném za dobu od dubna 1999 do února 2002 a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu za rok 2001 celkem částku 75.797,- Kč.
Okresní soud v Příbrami (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. června 2002, č. j. 5 C 61/2002-46, žalobě vyhověl a uložil žalovanému, aby do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatil žalobci částku 75.797,- Kč s tam uvedeným příslušenstvím a náklady řízení. Z provedených důkazů vzal především za zjištěno, že na základě rozhodnutí o přidělení bytu, vydaného bývalým Městským národním výborem v P. uzavřel Městský podnik bytového hospodářství v P. dne 11. května 1973 se žalovaným dohodu o odevzdání a převzetí bytu, že žalovaný předmětný byt nepřetržitě užívá od roku 1973, že již v minulosti mu vznikl na nájemném dluh, že rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 21. června 1999, č. j. 15 C 115/99-25, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 1999, č. j. 23 Co 580/99-46, bylo – z důvodu neplacení nájemného z bytu – přivoleno k výpovědi z nájmu předmětného bytu podle §711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen „obč. zák.“), a že i v současné době dluží žalovaný na nájemném za dobu od dubna 1999 do února 2002 a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu za rok 2001 celkem částku 75.797,- Kč. Dále rovněž zjistil, že dne 20. května 1997 sepsala notářka L. N. notářský zápis osvědčující přechod předmětného domu, postaveného v roce 1967, na žalobce ke dni 24. května 1991 podle §3 a §2 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“), že předmětný dům je u Katastrálního úřadu v P. zapsán jako dům ve vlastnictví žalobce, že stavební dokumentace ohledně předmětného domu není úplná, že se nedochovalo především kolaudační rozhodnutí, a že podle potvrzení Městského úřadu v P. ze dne 9. dubna 1997, vydaného podle §104 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, je stavba předmětného domu jako domu bytového svým stavebně technickým uspořádáním určena k bydlení a užívá se k tomuto účelu bez závad. Na základě uvedených skutkových zjištění soud prvního stupně dovodil, že předmětný dům je ve vlastnictví žalobce, že žalovaný byl do 30. dubna 2000 nájemcem předmětného bytu, a že od 1. května 2000 byt užívá bez právního důvodu. Poté žalobě – s odkazem na ustanovení §671 a §697 obč. zák. ve spojení s ustanovením §2 nařízení vlády č. 142/1994 Sb. – vyhověl.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. října 2002, č. j. 28 Co 304/2002-68, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. Při posuzování uplatněného nároku vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a dále – z důkazů provedených v odvolacím řízení – vzal za zjištěno, že předmětný dům byl postaven pro investora J. D., n. p. P. na základě stavebního povolení ze dne 15. prosince 1965, č. j. 7055/Výst.1051/65/Ves., a že rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 14. října 1999 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 21. března 2000, č. j. 23 Co 34/2000-77, a usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. května 2001, č. j. 26 Cdo 1627/2000-102, byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci dlužné nájemné za období od července 1996 do května 1999. Poté odvolací soud dovodil, že předmětný dům byl domem obytným, že jako takový přešel na základě zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví žalobce, a že prostor užívaný od roku 1973 žalovaným je bytem. Dluží-li žalovaný na nájemném žalovanou částku, vyhovující rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání namítl, že „řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování a tím rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci“. Především uvedl, že „dokazování je považováno za nejdůležitější součást občanského soudního řízení, protože slouží ke správnému a úplnému zjištění skutkovému stavu věci, které je základem správného posouzení dané záležitosti po právní stránce. … Pokud soud deformuje provedené důkazy nebo neoprávněně opomíjí důkazy, dochází k vážnému porušení stanoveného postupu. Účelem dovolání je vyloučit libovůli v rozhodování. Soudy měly se stejnou pečlivostí hodnotit vlastnické právo, stavební povolení, kolaudační rozhodnutí a nepovolené podnikání s předmětnou nemovitostí a s tím spojená práva a povinnosti. Chybí-li doklady o vzniku stavby a tím také vzniku vlastnického práva k nemovitosti, stavba právně neexistuje a vlastnická práva k ní nelze zapsat ani vymáhat či zcizovat“. Podle žalovaného katastrální úřad nerozhoduje „o vlastnictví ani o právu, ale pouze o povolení jeho vkladu nebo výmazu práva v katastru nemovitostí“. Nebyl-li navíc v dřívější evidenci nemovitostí proveden zápis o vlastnickém právu k předmětnému domu, nemohl – podle žalovaného – ani dodatečný zápis na listu vlastnictví č. 10001 založit vlastnické právo k předmětnému domu žalobci. Je-li předmětem nájmu bytu soubor místností za situace, kdy dosud není kolaudačním rozhodnutím povoleno užívání stavby, v níž se soubor místností nachází, je podle názoru žalovaného taková nájemní smlouva neplatná pro rozpor se zákonem. Žalovaný dále poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 950/2000, a mimo jiné uvedl, že podle citovaného rozhodnutí byl pro posouzení, zda konkrétní dům mohl být pokládán za dům obytný, rozhodující jeho právní stav, daný rozhodnutím stavebního úřadu, a nikoli skutečnost, že je jako obytný dům fakticky užíván; chybí-li, jako v projednávané věci, u konkrétního domu kolaudační rozhodnutí, nemohlo vlastnické právo k takovému domu přejít na obec podle §3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. jako u domu obytného. Dále namítl, že předmětný dům nemohl na žalobce přejít ani podle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. V této souvislosti uvedl, že „oba soudy nepřihlédly k tomu, že neexistuje žádná platná smlouva, na jejímž základě by bylo možno dovodit, že obec s dotčeným domem hospodařila právem … nepostačuje faktické hospodaření s věcí“. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání vyvracel užité dovolací argumenty, ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a také s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhl, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) předně shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 2 o.s.ř.), a že má formální i obsahové znaky uvedené v ustanovení §241a o.s.ř.
Poté se dovolací soud zabýval otázkou přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Zbývá dodat, že vady podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (tedy ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřel dovolatel) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání – je výtka nesprávného právního posouzení věci založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Ve skutečnosti tedy dovolatel brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly. Dovolatel však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy dovolatel ve skutečnosti zpochybňuje správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a z okolností uváděných v dovolání dovozuje nesprávnost závěrů, že předmětný dům byl domem obytným, že jako takový přešel na základě zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví žalobce, a že prostor jím užívaný od roku 1973 je bytem, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. a proto je podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalovaného, který zavinil, že jeho dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 3.970,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 5. ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 23. ledna 2004
JUDr. Miroslav Ferák, v.r.
předseda senátu