ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.120.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 120/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a Víta Jakšiče ve věci žalobce F. d. a m. „v likvidaci“, zastoupeného advokátem, proti žalované G. B., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 7 C 1073/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. října 2003, č. j. 21 Co 262/2003-83, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. J. Z.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-západ (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. května 2003, č. j. 7 C 1073/2002-56, zamítl žalobu, aby soud určil, „že vlastníkem nemovitosti N. V. – domu čp. 171 na pozemku č. parc. 220 a pozemku č. parc. 220 v katastrálním území S. n. V. je Česká republika, přičemž právo hospodaření vykonává F. d. a m. v likvidaci“. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že podle výpisu z katastru nemovitostí z 8. 6. 1995 byla jako vlastník sporných nemovitostí zapsána Česká republika – F. d. a m., v současné době podle výpisu z 8. 4. 2003 je jako vlastník vedena žalovaná. Z rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Ústředního pozemkového úřadu z 1. 10. 1999, sp. zn. 824/2/99-5010, zjistil, že na nemovitosti se vztahuje režim zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákon o půdě), že Ústřední pozemkový úřad je považoval za součást velkostatku B. a že sloužily zemědělské výrobě. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno rozhodnutím ministra zemědělství z 3. 11. 2000, čj. 2598/2000-1000. Rozhodnutím Pozemkového úřadu Okresního úřadu P. z 19. 6. 2001, PÚ-R-147/91/XVIII-59/01/KU, se žalovaná stala mimo jiné vlastnicí i sporných nemovitostí, ohledně nichž na podkladě znaleckého posudku společnosti K., s. r. o., pozemkový úřad dospěl k závěru, že „stavba domu čp. 171 neztratila po převzetí státem svůj stavebně technický charakter a jejímu vydání nebrání žádný ze zákonných důvodů“. Znalec doc. ing. J. R., CSc., který vypracoval znalecký posudek na žádost žalobce, naproti tomu dospěl k závěru, že „veřejná budova lesní restaurace N. V. nikdy nesouvisela se zemědělskou či lesní výrobou ani nesloužila k vodnímu hospodářství B.“. Soud prvního stupně shledal u žalobce naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Žalobu zamítl z důvodu, že o tom, zda sporné nemovitosti měly být žalované vydány podle zákona č. 229/1991 Sb., bylo rozhodnuto ve správním řízení, a s ohledem na §135 odst. 2 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) proto nelze tuto věc již přezkoumávat v řízení soudním.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 17. října 2003, č. j. 21 Co 262/2003-83, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a dále rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud doplnil dokazování spisem bývalého Okresního úřadu P. – Okresního pozemkového úřadu, sp. zn. PÚ-147/91, a kromě skutkových zjištění, která již učinil soud prvního stupně, dále zjistil, že rozhodnutím Okresního úřadu P. z 21. 2. 2002, č. j. PÚ-O-147/91/XVIII-59/01-3/02/KÚ, potvrzeným rozhodnutím Ministerstva zemědělství – Ústředního pozemkového úřadu ze 6. 6. 2002, zn. 12126/02-5010, nebyla povolena obnova řízení, zakončeného rozhodnutím Okresního úřadu P. z 19. 6. 2001, jíž se domáhal žalobce. Rozhodnutím z 19. 6. 2001 tak bylo rozhodnuto o vlastnictví žalované jako oprávněné osoby ke sporným nemovitostem i o povinnosti žalobce k vydání těchto nemovitostí. S ohledem na ustanovení §9 odst. 4 zákona o půdě a §135 odst. 2 věta druhá OSŘ podle názoru odvolacího soudu „vzhledem k tomu, že rozhodnutí pozemkového úřadu podle §9 odst. 4 zákona o půdě jako rozhodnutí o vlastnictví oprávněné osoby k nemovitostem, které není jen rozhodnutím deklarujícím právní vztah, ale rozhodnutím realizujícím institut zvláštního způsobu restituce (rehabilitace) práv původního vlastníka, a tedy tato práva koncipující, nemůže soud v občanském soudním řízení dospět k rozhodnutí, jímž by s poukazem na ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. určil (deklaroval) vlastnické právo jiné fyzické nebo právnické osoby k nemovitostem, než té oprávněné osoby, o jejímž vlastnickém právu k týmž nemovitostem bylo rozhodnuto podle §9 odst. 4 zákona o půdě“. Neztotožnil se s právním závěrem soudu prvního stupně o naléhavém právním zájmu žalobce na požadovaném určení s tím, že mezi účastníky nejde o právní vztah neurčitý, nejistý nebo nejasný, ale o právní vztah již vyřešený rozhodnutím z 19. 6. 2001.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, podle jeho obsahu z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za rozhodnutí po právní stránce zásadního právního významu pro řešení právní otázky „naléhavého právního zájmu a práva žalobce domáhat se soudního přezkumu podmínek určení vlastnického práva správním orgánem“, která je odvolacími soudy rozhodována rozdílně a v daném případě byla řešena v rozporu se zákonem. Namítá, že odvolací soud nesprávně aplikoval §135 odst. 2 věta druhá OSŘ, když dospěl k závěru, že právní vztah mezi účastníky byl vyřešený rozhodnutím bývalého Okresního úřadu P. – Okresního pozemkového úřadu, a z tohoto rozhodnutí vycházel. Poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 11. 7. 2001, sp. zn. 28 Cdo 779/2001, podle kterého „rozhodnutí pozemkového úřadu o vlastnictví pozemků podle zákona o půdě nemůže být při projednávání občanskoprávní žaloby v otázce vlastnictví závazné, protože neřeší vlastnictví pozemků podle principů a podmínek občanskoprávní žaloby“, s tím, že tuto právní otázku obdobně řeší Ústavní soud ČR v rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 172/95 ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS č. 22, svazek 10. V daném případě „nejde o přezkum v rámci správního soudnictví, ale o standardní občanskoprávní spor o určení vlastnického práva, kde musí být předmětem řízení i přezkum vlastnických titulů“. Správní orgány v daném případě nerespektovaly zákaz restituce podle §11 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. Vytýká odvolacímu soudu, že se nevypořádal s jeho opakovanými námitkami, týkajícími se znaleckého posudku znaleckého ústavu K., s. r. o., kdy posudek zřejmě vypracoval Ing. D. P., který není zapsán v seznamu znalců ministerstva spravedlnosti, posudek je podepsán statutárním zástupcem společnosti, podpis je však nečitelný a není uvedeno jméno. Posudek neobsahuje kulaté razítko znalce. Tento znalecký posudek považuje za nezákonný. Poukazuje na znalecký posudek doc. ing. R., CSc., podle kterého sporná budova měla stále charakter lesní restaurace, „nikdy nesouvisela se zemědělskou či lesní výrobou, ani nesloužila k vodnímu hospodářství velkostatku B.“. Předmětná nemovitost proto nemohla být vydána žalované na základě restitučního právního titulu. Na požadovaném určení má naléhavý právní zájem, neboť o předmětu sporu může rozhodnout jen soud. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, ale i soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání nebo jeho zamítnutí. Setrvala na stanovisku, že příslušným k určení, zda nemovitosti souvisely se zemědělskou či lesní výrobou a zda se použije zákon č. 229/1991 Sb., je Ústřední pozemkový úřad, na jehož rozhodnutí z 1. 10. 1999, potvrzené rozhodnutí ministra zemědělství ČR z 3. 11. 2000, odkázala. Pokud znalec doc. ing. R., CSc. učinil závěr, že „ veřejná budova lesní restaurace Na V. nikdy nesouvisela se zemědělskou či lesní výrobou, ani nesloužila k vodnímu hospodářství velkostatku B.“, pak znalec s ohledem na svoji specializaci nebyl oprávněn takový závěr učinit a svědčí o jeho snaze vyhovět žalobci, na jehož žádost posudek vypracoval.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť právní otázku vázanosti soudu rozhodnutím pozemkového úřadu podle §9 odst. 4 zákona o půdě řeší v souladu se zákonem i s judikaturou Nejvyššího soudu.
Podle §135 OSŘ soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení. Jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází.
Nejvyšší soud v rozsudku z 24. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1622/2000, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod C 969, Svazek 13, vyslovil právní názor, že „obecné soudy jsou oprávněny mimo rámec správního soudnictví zkoumat správní akty jen z hlediska, zda se nejedná o akty nicotné (nulitní neboli paakty) – které nevyvolávají právní účinky. Nicotnými akty jsou zejména akty vydané věcně nepříslušným orgánem“. Skutečnost, že soudního přezkumu správního rozhodnutí se lze domáhat jen cestou správního soudnictví ve smyslu §244 a násl. OSŘ, je samozřejmostí, která nevyžaduje žádný komentář. Žalobce této možnosti nevyužil.
V rozsudku ze 16. 6. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1390/2002, uveřejněném v Souboru pod C 1995, Svazek 26, Nejvyšší soud dovodil, že „správní rozhodnutí se nemůže dotknout práv někoho, kdo nebyl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno“, z čehož a contrario plyne, že ta osoba, která se jako účastník zúčastnila správního řízení, je vázána rozhodnutím v tomto řízení vydaným. Žalobce byl účastníkem řízení podle §9 odst. 4 zákona o půdě a je tedy rozhodnutím v tomto řízení vydaným vázán.
K vázanosti soudu rozhodnutím pozemkového úřadu se Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku z 25. 7. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2230/2000, publikovaném v Souboru pod C 1338, Svazek 19, podle kterého „soud je vázán rozhodnutím pozemkového úřadu podle §9 odst. 4 zákona o půdě potud, že jím bylo rozhodnuto o vlastnictví oprávněné osoby k pozemku a o tom, kdo je osobou povinnou“. Protože podle §1 odst. 1 písm. b) zákona č. 229/1991 Sb. se tento zákon vztahuje také na obytné budovy, hospodářské budovy a jiné stavby, patřící k původní zemědělské usedlosti, včetně zastavěných pozemků, není důvodu nevztáhnout vázanost soudu rozhodnutím pozemkového úřadu podle §9 odst. 9 tohoto zákona také na rozhodnutí o vlastnictví k těmto nemovitostem.
Odkaz žalobce na rozsudek Nejvyššího soudu z 11. 7. 2001, sp. zn. 28 Cdo 779/2001, je nepřípadný. V této věci se nároku pořadem práva civilního domáhala osoba oprávněná k restituci. Takovou osobou žalobce není, ale je jí žalovaná.
S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání v daném případě naplněny.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) OSŘ dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalované vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ). Náklady řízení vzniklé žalované představují odměnu za jeden úkon právní služby – vyjádření zástupce k dovolání podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, která činí podle §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 2 500,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 28. dubna 2004
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu