ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.1509.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 1509/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: A) J. H. a B) M. B., zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1) D. K. a 2) P. K., zastoupeným advokátem, o vydržení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 19 C 116/2003, o dovolání žalovaného 2) proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. prosince 2003, č. j. 10 C 737/2003-309, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný 2) je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6 150,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
III. Žalobci a žalovaný 1) nemají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karlových Varech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. prosince 2001, č. j. 13 C 120/97-209, vyhověl žalobě a určil, že „vlastníky pozemkové parcely č. 53/21 o výměře 192 m2, zahrady v katastrálním území a obci O., zapsané dosud na LV č. 42 pro P. K. a D. K., který je veden Katastrálním úřadem v K. V., jsou žalobci, a to každý jednou ideální polovinou“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dohodou ze 4. 11. 1968, registrovanou 4. 12. 1968, uzavřenou mezi Čs. státem a manžely A. H. a M. H. bylo manželům H. (právním předchůdcům žalobců) zřízeno společné právo osobního užívání pozemkové parcely č. 53/5 o výměře 433 m2. Dohodou ze 4. 11. 1968, registrovanou 6. 12. 1968, uzavřenou mezi Čs. státem a manžely P. K. a M. K. bylo manželům K. (právním předchůdcům žalovaných) zřízeno společné právo osobního užívání pozemkové parcely č. 53/6 o výměře 658 m2. Pozemky vznikly v roce 1966 na základě geometrického náčrtu a byly v terénu vykolíkovány pracovníky MNV. Smlouvou postupní z 22. 1. 1976 postoupili manželé K. rodinný domek č. p. 49 v O. se stavební parcelou č. 162, zahradou parc. č. 54/6 a pozemkovou parcelou č. 53/6 žalovaným. V roce 1980 převedli manželé H. rodinný domek č. p. 128 se stavební parcelou č. 178, zahradou parc. č. 53/3 a zahradou parc. č. 53/5 na každého ze žalobců jednou polovinou.V roce 1996 pak bylo provedeno šetření Katastrálním úřadem v K. V., jehož výsledkem byl závěr, že vlastnické hranice nemovitostí vyznačených v katastrální mapě nesouhlasí s vlastnickými hranicemi dle nabývacích titulů. Nově vzniklý pozemek parc. č. 53/21 byl zapsán na LV č. 42 pro druhého žalovaného a matku prvého žalovaného. Pozemek žalobci užívali nerušeně od roku 1968 až do roku 1993. Žalobci se ujali držby pozemku na základě postupní a darovací smlouvy ze dne 11. 12. 1980. Tato smlouva je částečně neplatná v té části, která se týká pozemků parc.č. 53/5 a 53/3, pro rozpor s §202 věta první ObčZ účinného do 1. 1. 1992, neboť nebylo možné smluvně převádět právo osobního užívání (s výjimkou §218 ObčZ). Tento názor již vyslovil ve svém posledním zrušovacím usnesení Krajský soud v Plzni. K citované smlouvě se vyjadřovalo několik odborů tehdejšího MěstNV K. V., takže je zřejmé, že právní předchůdci ani žalobci nemohli mít jakékoli pochybnosti o tom, že nejsou oprávněni mezi sebou právo osobního užívání pozemku k parcele č. 53/5 převést. Žalobci takto měli správně užívat pozemky o výměře 950 m2, avšak z této výměry užívají vlastníci sousedního pozemku (manželé H.) část o 89 m2. Pokud pak žalobci měli v držbě i pozemek žalovaných o výměře 192 m2, pak fakticky užívali po celou dobu pozemek, který byl o necelou 1/10 plochy větší než jak vyplývalo v pozemkové mapy. Tento rozdíl nebylo možné pouhým okem rozeznat. Proto soud prvního stupně uzavřel, že žalobci drželi pozemek v dobré víře a to se zřetelem ke všem okolnostem, že jim věc patří. Splnili i podmínku držby deseti let počítáno od 1. 1. 1992 zpětně do 11. 2. 1980 podle §134 odst. 1 ObčZ.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalovaného 2), který zpochybnil závěr soudu prvního stupně o dobré víře žalobců a tedy o vydržení vlastnického práva k pozemku, když se jednalo o majetek státu, rozsudkem ze dne 16. května 2002, č. j. 10 Co 200/2002-231, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně ohledně uchopení pozemku právními předchůdci žalobců na základě rozhodnutí finančního odboru ONV K. V. na rozhraní roku 1967 a 1968, kdy výměry pozemků byly sice v rozhodnutí určeny, ale k vyměření a vyznačení výměr došlo pouze prostým vykolíkováním. Po takovém vyměření právní předchůdci pozemky oplotili a v takto vymezené ploše je užívali oni a později až do roku 1996 na základě postupních smluv i žalobci. Je tedy evidentní, že žalobci takto užívali pozemek nejméně od roku 1980 v dobré víře, že jim patří. Zároveň je třeba započítat i dobu užívání pozemku jejich právními předchůdci. V souladu s názory promítnutými do rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1848/98 a sp. zn. 22 Cdo 198/99 došlo k vydržení vlastnického práva k pozemku.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací k dovolání žalovaného 2) rozsudkem ze dne 10. dubna 2003, č. j. 22 Cdo 486/2003-272, zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 16. května 2002, č. j. 10 Co 200/2002-231, i rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 3. prosince 2001, č. j. 13 C 120/97-209, a věc vrátil Okresnímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu z 28. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 174/2002, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 1074, svazku 15, a rozsudek téhož soudu z 28. 8. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1317/2002, uveřejněný tamtéž pod C 1367, svazku 19, zaujal právní názor, že „se zřetelem ke všem okolnostem mohli být žalobci a jejich právní předchůdci pouze v dobré víře, že sporný pozemek užívají z titulu práva osobního užívání pozemku parc. č. 53/5, proto nemohli být považováni za oprávněné držitele a nemohli vydržet vlastnické právo k tomuto pozemku podle §135a odst. 1, 2 ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. Nemohlo se tak stát ani podle §134 odst. 1 ObčZ ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb., neboť do roku 1996, kdy žalobci byli vyrozuměni Katastrálním úřadem v K. V. o opravě chybných údajů v katastru nemovitostí (nejdéle však do 9. 4. 1997) a kdy tedy ztratili dobrou víru, že jim sporný pozemek patří, neuplynula desetiletá doba podmiňující vydržení.“.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 2. června 2003, č. j. 19 C 116/2003-283, žalobu z 18. 4. 1997 zamítl a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud vyšel ze skutkových zjištění, která učinil ve svém předcházejícím rozsudku z 3. 12. 2001, a žalobu zamítl s ohledem na vázanost právním názorem dovolacího soudu, vysloveným v rozsudku z 10. 4. 2003.
Odvolací soud k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 15. prosince 2003, č. j. 10 C 737/2003-309, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že žalobci jsou každý jednou ideální polovinou vlastníky pozemkové parcely č. 53/21 o výměře 192 m2, zapsané u Katastrálního úřadu v K. V. na LV č. 42 pro obec a kat. území O. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud vyšel mj. ze zjištění, že „dne 11. 12. 1980 byl vyhotoven notářský zápis 2 NZ 699/80 a 2 NZ 1708/80, na jehož základě právní předchůdci žalobců, tj. A. H. a M. H., postupní a darovací smlouvou převedli na své děti, tj. žalobce J. H. a M. B., rodinný domek čp. 128 se st. parcelou č. 178 o výměře 395 m2, zahradu parc. č. 53/3 o výměře 212 m2 a současně jako spoluvlastníci zahrady č. 53/5 o výměře 496 m2, přidělené do osobního užívání k tomuto domku, do vlastnictví každému jednou polovinou této nemovitosti s tím, že v tomto poměru je J. H. a M. B. přejímají. Zároveň pak podle čl. VI. s převodem vlastnictví stavby přechází na nabyvatele i právo osobního užívání zahrady parc. č. 53/5 v O.Tato smlouva byla registrována Státním notářstvím v K. V. 11. 12. 1980.“. Podle odvolacího soudu právní předchůdci žalobců nemohli postupními a darovacími smlouvami převést do vlastnictví účastníků pozemek přidělený jim na základě dohody o osobním užívání. Obsah těchto smluv, zčásti neplatných ve smyslu §41 ObčZ, nevedl k nabytí vlastnictví, ale založil právo oprávněné držby a možnost nabytí vlastnického práva vydržením. Odvolací soud dospěl k závěru, „že s ohledem na dobrou víru žalobců, že jsou oprávněnými držiteli pozemku přiděleného jejich právním předchůdcům do osobního užívání a převedeného do jejich podílového spoluvlastnictví … , byly splněny podmínky pro určení, že vlastnické právo k tomuto pozemku vydrželi, a to zároveň se zřetelem se všem okolnostem, když byli v dobré víře i vzhledem k poměru plochy nabytého a skutečně drženého pozemku. Hranice sousedních pozemků byla totiž v přiměřeném rozsahu rovněž posunuta.“. Postupní a darovací smlouvy s žalobci, z nichž odvolací soud dovozuje oprávněnou držbu žalobců, byly uzavřeny 11. 12. 1980 a téhož dne byly registrovány státním notářstvím. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 50, ročník 2000, a rozsudek téhož soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo 1193/98 je třeba v daném případě do vydržecí doby započíst i dobu před 1. 1. 1992, kdy byla splněna desetiletá vydržecí doba. Pokud soud prvního stupně vycházel ze závěrů dovolacího soudu, odvolací soud se s tímto závěrem neztotožnil, neboť nebyly „hodnoceny další aspekty posuzovaného případu“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 2) dovolání z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jakou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí, je řízení postiženo, však v dovolání neuvádí. Právní posouzení věci odvolacím soudem nepovažuje za správné. I když to v dovolání výslovně neuvádí, bylo možno z jeho obsahu vyvodit, že dovolatel se ztotožňuje s právním závěrem Nejvyššího soudu ČR, vysloveným ve výše označeném rozsudku z 10. dubna 2003. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci navrhli zamítnutí dovolání. Poukázali na to, že žalovaný 2) k dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) OSŘ ničeho neuvádí, takže dovolání bylo podáno pouze z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Podle jejich názoru odvolací soud po právní stránce správně posoudil. Souhlasí s tím, že při posuzování oprávněnosti držby předmětného pozemku nelze vylučovat dobu, po kterou byl pozemek jimi užíván na základě postupní a darovací smlouvy a jejich právními předchůdci z titulu práva osobního užívání pozemku parc. č. 53/5. „Institut práva osobního užívání totiž nelze posuzovat jako právní vztah svým obsahem obdobný vztahu nájemnímu či jinému vztahu užívacímu … , ale jako právní vztah obdobný svým obsahem právu vlastnickému.“ Připuštěním výkladu, že uživatel pozemku na základě práva osobního užívání pozemku, se nemohl spravedlivě domnívat, že pozemek užívá v dobré víře, že mu patří, by došlo k situaci, že takové osoby by nikdy nemohly vlastnické právo vydržet. Podle žalobců „nelze připustit striktní výlučně gramatický výklad relevantních právních ustanovení“, ale je třeba využít i jiné metody výkladu, které korespondují s principy a zásadami ochrany vlastnického práva.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Podle §242 odst. 3 OSŘ je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Dovolací soud takové vady řízení nezjistil, ostatně ani dovolatel je blíže nekonkretizoval.
Podle §134 odst. 1, 2 ObčZ se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Takto nelze nabýt vlastnictví k věcem, které nemohou být předmětem vlastnictví, nebo k věcem, které mohou být jen ve vlastnictví státu nebo zákonem určených právnických osob (§125 ObčZ). Podle §868 ObčZ pokud dále není uvedeno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona (tedy občanského zákoníku ve znění zákona č. 509/1991 Sb.) i právní vztahy vzniklé před lednem 1992; vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před 1. lednem 1992 se však posuzují podle dosavadních předpisů.
Podle §135a odst. 1, 2 ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. vlastníkem věci, která může být předmětem osobního vlastnictví, se stane občan, který má nepřetržitě v držbě (§132a odst. 1) movitou věc po dobu tří let a nemovitou věc po dobu deseti let. Jde-li o pozemek nebo jeho část, který má občan nepřetržitě v držbě po dobu deseti let a k němuž by jinak mohlo být zřízeno právo osobního užívání (§199 odst. 1), nabývá vlastnictví k pozemku stát; občan nabývá právo, aby s ním byla uzavřena dohoda o osobním užívání pozemku v rozsahu uvedeném v §200. Podle §507a odst. 3 ObčZ v tomtéž znění do doby uvedené v §135a se započítá i doba, po kterou občan nebo jeho právní předchůdce měl věc nepřetržitě v držbě před 1. dubnem 1983; tato doba však neskončí dříve než uplynutím jednoho roku od tohoto dne. Z uvedeného vyplývá, že jednou ze základních podmínek vydržení je držba ve smyslu §132a odst. 1 ObčZ ve znění po novele provedené zákonem č. 131/1982 Sb. Vydržet vlastnické právo může jen oprávněný držitel, tj. ten kdo s věcí nakládá jako se svou a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří jako vlastníkovi. Pouhá detence k vydržení nepostačuje – srov. Sborník IV Nejvyšších soudů ČSSR o občanském soudním řízení a řízení před státním notářstvím, SEVT Praha 1986, str. 428.
Posuzování otázky, zda byl někdo v dobré víře, že mu věc patří, je posuzováním otázky právní, nikoli skutkové. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 20. 3. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1426/2002, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, (dále „Soubor rozhodnutí“), pod C 1816, sv. 25.
K vydržení vlastnictví věci, která byla předmětem práva osobního užívání (nájmu), se Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku z 28. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 174/2002, uveřejněném v Souboru rozhodnutí pod C 1074, sv. 15, v němž uvedl, že „vědomí užívání věci z titulu práva osobního užívání (popř. nájmu) vylučuje dobrou víru uživatele (nájemce), že mu věc patří jako vlastníkovi“, a v rozsudku z 28. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1317/2002, publikovaném tamtéž pod C 1367, sv. 19, kdy zaujal právní názor, že „držba práva osobního užívání pozemku nemohla vést k vydržení vlastnického práva“.
Dovolací soud nemá důvodu odchýlit se od své dosavadní judikatury představované uvedenými rozhodnutími C 1074 a C 1367. Z pohledu této judikatury je zřejmé, že právní předchůdci žalobců, kteří sporný pozemek drželi z titulu práva osobního užívání pozemku na základě dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku ze 4. 11. 1968, nemohli být v dobré víře, že jim pozemek patří jako vlastníkům.
V usnesení ze 14. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 508/2001, uvedeném v Souboru rozhodnutí pod C 573, sv. 7, Nejvyšší soud vyslovil, že „tvrzení držitele o tom, že mu věc patří a že s ní nakládal jako s vlastní, musí být podloženo konkrétními okolnostmi, ze kterých lze usoudit, že toto přesvědčení držitele bylo po celou vydržecí dobu důvodné. Okolnostmi, které mohou svědčit pro závěr o existenci dobré víry jsou zpravidla okolnosti týkající se právního důvodu nabytí práva a svědčící o poctivosti nabytí“.
Pro rozhodnutí v této věci je pak podstatné, zda žalobci mohli být v dobré víře na základě postupní a darovací smlouvy z 11. 12. 1980 jako nového právního titulu, že jim pozemek náleží jako spoluvlastníkům.
Nejvyšší soud již v usnesení z 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, uveřejněném v Souboru rozhodnutí pod C 1068, sv. 15, uvedl, že „dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené“.
Odvolací soud s ohledem na text postupní a darovací smlouvy z 11. 12. 1980 postavil své rozhodnutí na právním závěru, že tato smlouva založila dobrou víru žalobců, že jim sporný pozemek patří jako spoluvlastníkům, a jejich držbu tohoto pozemku jako předpoklad vydržení vlastnického práva k pozemku proto považoval za oprávněnou. Na rozdíl od svého dřívějšího rozhodnutí se odvolací soud obsahem uvedené (poněkud konfúzní) smlouvy podrobněji zabýval, přičemž jeho vývodům nelze upřít opodstatněnost i logičnost. Protože úvahy odvolacího soudu o dobré víře žalobců nebyly zjevně nepřiměřené, dovolací soud se existencí dobré víry žalobců blíže nezabýval. Dovolací soud jen dodává, že ve smlouvě z 11. 12. 1980 se sice uvádí, že zahrada parc. č. 53/5 o výměře 496 m2 byla A. a M. H. přidělena do osobního užívání a že s převodem stavby přechází na nabyvatele i právo osobního užívání zahrady, na druhé straně jsou označováni jako její spoluvlastníci a pod bodem II. se v ní konstatuje, že J. H. a M. B. nemovitosti (včetně zahrady) „do vlastnictví přejímají“. S ohledem na text smlouvy, která byla sepsána státním notářem, takže žalobci nemuseli mít pochybnosti o její správnosti, jakož i skutečnost, že sporný pozemek tvořil součást oplocené zahrady, jejíž užívání žalobci převzali v hranicích, v jakých ji užívali jejich právní předchůdci, lze učinit závěr, že žalobci drželi sporný pozemek v omluvitelném omylu, že jim patří (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí pod C 1304, sv. 18). Právnímu závěru odvolacího soudu, že žalobci nabyli vlastnické právo ke spornému pozemku, a to každý z nich v rozsahu jedné ideální poloviny, vydržením, tak nelze nic vytknout.
Odvolací soud věc tedy posoudil po právní stránce správně, proto je správný i dovoláním napadený rozsudek a dovolání muselo být podle §243b odst. 2 OSŘ zamítnuto.
Výroky o náhradě nákladů dovolacího řízení vycházejí z toho, že dovolání podal jen žalovaný 2), který nebyl úspěšný, a žalobcům vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ). Náklady vzniklé žalobcům představují odměnu za jeden úkon právní služby – vyjádření zástupce k dovolání podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, která činí podle §5 písm. b), §10 odst. 3, §17 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 6 000,- Kč, a dále dvě paušální náhrady hotových výdajů po 75,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný 2), co mu ukládá toto rozhodnutí, mohou žalobci podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 14. prosince 2004
JUDr. František Balák, v. r. předseda senátu