ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.1929.2003.1
sp. zn. 22 Cdo 1929/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně D. L., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) L. P. a 2) A. P., zastoupeným advokátem, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. Zn. 5 C 470/2001, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. března 2003, č. j. 6 Co 324/2003-58, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 2.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. J. D.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala určení jejího spoluvlastnického práva k ideální polovině rekreační chaty postavené na pronajatém pozemku. Žalovaní chatu získali od jejího bývalého manžela, Z. L., na základě kupní smlouvy, jejíž právní účinky nastaly 26. 3. 2001. Manželství žalobkyně se jmenovaným, uzavřené v lednu 1972, rozvedl Okresní soud v Písku k datu 8. 7. 1992 s právní mocí od 18. 8. 1992. Ačkoliv byl bývalý manžel žalobkyně v příslušném katastru nemovitostí zapsán jako výlučný vlastník sporné nemovitosti, byla chata součástí společného jmění manželů, přestože stavební povolení na její výstavbu bylo vydáno v roce 1971 pouze na jeho osobu, stejně jako kolaudační rozhodnutí, vydané v roce 1973. Chata ale byla vybudována až za trvání manželství a protože v tříleté lhůtě od zániku manželství nedošlo k vypořádání vlastnického práva k ní, přešla do podílového spoluvlastnictví žalobkyně a jejího bývalého manžela. Pokud ten převedl na žalované vlastnictví celé chaty, převedl více práv a povinností, než které mu náležely; chata v rozsahu jedné poloviny zůstala ve vlastnictví žalobkyně a kupní smlouva je co do této části neplatná. Naléhavý právní zájem žalobkyně na určovací žalobě je dán skutečností, že v katastru nemovitostí je vlastnictví chaty vedeno na žalované, ačkoliv její jednu ideální polovinu vlastní žalobkyně.
Okresní soud v Písku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 11. 2002, č. j. 5 C 470/2001-44, určil, že „žalobkyně D. L. je podílovou spoluvlastnicí jedné ideální nedělené poloviny rekreační chaty (objektu bydlení) event. č. 33, postavené na stavební parcele č. 116, v k. ú. T., zapsané na LV č. 548 pro obec Č., k. ú. T.“, a dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně z provedených důkazů dovodil, že „chata jako věc vznikla“ až za existence manželství D. L. se Z. L. a že je naprosto vyloučeno, aby jako věc existovala již v lednu 1972, kdy jmenovaní uzavírali sňatek. Chata byla vybudována až za trvání manželství, byť stavební či kolaudační rozhodnutí bylo vydáno na jméno manžela žalobkyně a v katastru nemovitostí byl sám veden jako vlastník chaty. Tato nemovitost proto náležela do společného jmění manželů a protože ve tříleté lhůtě od zániku manželství nedošlo ohledně ní k vypořádání, přešla do podílového spoluvlastnictví obou bývalých manželů. Prodal-li bývalý manžel žalovaným celou chatu, žalobkyně se právem domáhala určení svého vlastnického práva ke sporné nemovitosti v rozsahu jedné její ideální poloviny; předmětná kupní smlouva je tedy co do poloviny předmětu prodeje ve smyslu §39 občanského zákoníku (dále „ObčZ“) neplatná, a na straně žalobkyně byl dán naléhavý právní zájem na určovací žalobě.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. března 2003, č. j. 6 Co 324/2003-58, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně svoje skutková zjištění zhodnotil zákonným způsobem, a to ve smyslu §132 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“). Pokud uzavřel, že předmětná chata vznikla jako věc v právním smyslu až za existence manželství žalobkyně a jejího bývalého manžela, vyšel z provedených důkazů, především z výpovědí svědků; z nich vyplývají rozhodné skutečnosti týkající se hloubení základů chaty, k němuž došlo na podzim roku 1971, ale k započetí samotné stavby chaty došlo až na jaře roku 1972. Soud prvního stupně posoudil jako předběžnou otázku platnost kupní smlouvy uzavřené mezi žalovanými a bývalým manželem žalobkyně a správně konstatoval, že ohledně poloviny chaty jde o smlouvu neplatnou podle §39 ObčZ.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání. Tvrdí, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam a že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Rekapitulují, že manželství žalobkyně s jejím bývalým manželem bylo uzavřeno 14. 1. 1972. Dne 22. 6. 1971 uzavřel manžel žalobkyně smlouvu o dočasném užívání pozemku k výstavbě chaty, stavební povolení bylo 12. 5. 1971 vydáno na jeho jméno a kolaudace proběhla 13. 5. 1973. Uvádějí, že žalobkyně nepředložila soudu žádné důkazy, že chata byla postavena za trvání manželství a byla pořízena ze společných prostředků; nepodařilo se jí prokázat a důkazy podpořit tvrzení obsažená v žalobě. V této souvislosti odkazují na §143 ObčZ, který lze vykládat, pokud jde o nabytí majetku, pouze tak, že jde o nabytí prostředků připadajících do společného jmění manželů. Z důkazů ale plyne, že stavbu chaty „realizoval“ otec manžela žalobkyně, který je zedníkem a chata měla být jeho darem, ale ještě před uzavřením sňatku. Stavbu také sám financoval, a žalobkyně ničím nedoložila, že na výstavbu chaty byly použity společné prostředky. Ze svědeckých výpovědí vyplynulo, že stavba chaty pokračovala rychle a ještě před uzavřením sňatku byla „pod střechou“. Připomínají rozhodnutí publikované pod R 44/1993 a za rozhodné pokládají to, zda již v době uzavření sňatku byly na stavbě vytvořeny prvky dlouhodobé životnosti, zejména svislé a vodorovné konstrukce, střecha, případně většina ostatních prvků, tzv. hrubá stavba. V tomto směru soud nepřihlížel k tomu, jak velká chata se stavěla a zda bylo za pomoci řady lidí a za situace, kdy otec manžela žalobkyně byl zedník, možno postavit celou chatu, minimálně její hrubou stavbu, za čtyři měsíce. V případě kladné odpovědi bylo správné konstatovat, že za trvání manželství byla pouze dokončována již existující věc; pak bylo na žalobkyni, aby prokázala, kolik prostředků ze společného jmění bylo na ni vynaloženo. Nebylo ale možné se domáhat určení vlastnictví k této věci. V této souvislosti dovolatelé odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdo 111/92 – Právní rozhledy č. 2/93, str. 46, podle něhož nelze vznik stavby spojovat s jejím dokončením – postačí, pokud je stavba v takovém stádiu, že ji lze nezvratitelným způsobem individualizovat. Pokud pak jde o hodnocení důkazů, dovolatelé namítají, že odvolací soud jednoznačně upřednostnil výpověď svědkyně Mgr. B., která ale v dané lokalitě chatu nestavěla, a dále svědkyně P., která však uváděla, „jak rychle L. stavěli“. Ani svědek S. přesně nevěděl, kdy byly hloubeny základy, zda na podzim 1971 či na jaře téhož roku. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalovaných odmítl. Míní, že není naplněn dovolací důvod a napadené rozhodnutí nemá po právní stránce ve věci samé zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ. Souhlasí s názorem, že pro posouzení věci je důležité, zda v době sňatku byly již vytvořeny při stavbě chaty prvky dlouhodobé životnosti a zda již existovala tzv. hrubá stavba. Tento předpoklad ale není vykládán odvolacími soudy a soudem dovolacím rozdílně a nejde ani o otázku, která by již nebyla řešena. Odvolací soud v dané věci rozvedl, proč se domnívá, že soud prvního stupně při hodnocení důkazů postupoval v souladu s §132 OSŘ, a v tomto směru není mezi rozhodnutími obou soudů žádný rozpor.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, není však přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm. a) OSŘ], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm. b) OSŘ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) OSŘ a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm. c) OSŘ]. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
Protože dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ může být připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacích důvodů uvedených v 241a odst. 2 OSŘ; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 OSŘ). Nesprávným právním posouzením se rozumí omyl soudu při aplikaci právních předpisů na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo soud aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
Dovolatelé sice tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním hodnocení, nicméně podle obsahu dovolání nesouhlasí se skutkovým zjištěním, že stavba byla dokončena až za trvání manželství, a uplatňují tak dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 OSŘ. Odvolací soud výslovně uvedl: „Z provedených důkazů tedy jednoznačně vyplynulo … že na jaře roku 1972, tedy po uzavření sňatku žalobkyně a jejího bývalého manžela na místě, kdy měla stát chata, byly vyhrabány pouze základy“. Uvedl též, že na podzim 1971 byly vyhloubeny základy a že se stavbou se započalo až na jaře 1972. Za této situace (a tato skutková zjištění nemůže dovolací soud přezkoumávat) je právní posouzení, že stavba jako věc v právním smyslu v době sňatku (leden 1972) ještě neexistovala, správné a odpovídá publikované judikatuře (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 2534/2000, publikovaný pod č. C 1008 ve svazku 14 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného v nakladatelství C. H. Beck).
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, a to ani podle jiného ustanovení OSŘ, dovolací soud je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z neúspěšnosti žalovaných v tomto řízení, přičemž žalobkyně má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, jež jí vznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ). Náklady představují odměnu advokáta za jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, a činí podle §5 písm. b), §10 odst. 3, §15, §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 2.500,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů podle §13 odst. 3 advokátního tarifu 75,- Kč, tedy celkem 2.575,- Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaní dobrovolně co jim ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 23. června 2004
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu