ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.1978.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 1978/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce G. F., zastoupeného A. F., proti žalovanému F. Č., zastoupenému advokátem, o vydání věcí, vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 7 C 357/96, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. května 2004, č. j. 15 Co 48/2004-325, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 29. ledna 2004, č. j. 7 C 357/96-317, žalobci nepřiznal náhradu nákladů řízení poté, co Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 9. října 2003, č. j. 15 Co 94/2003-285, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 17. července 2003, č. j. 7 C 357/96-258, ve výroku o nákladech řízení pod bodem III. a v tomto rozsahu věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud k odvolání žalobce usnesením ze dne 12. května 2004. č. j. 15 Co 48/2004-325, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil, aby žalobci zaplatil na nákladech řízení částku 13 416,50 Kč. Žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně, je přípustné za naplnění předpokladů uvedených v §237 odst. 1 písm. a) a b) vyjma věcí uvedených v §237 odst. 2, dále v §238 odst. 1, §238a odst. 1 a §239 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. b) OSŘ.
V dané věci směřuje dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky. Takové rozhodnutí není rozhodnutím ve věci samé. „Věcí samou se rozumí samotný předmět, pro nějž se řízení vede, a rozhodnutím ve věci samé pak takové rozhodnutí soudu, jímž v tzv. řízení sporném na základě žaloby stanoví konkrétní práva a povinnosti účastníků vyplývající z právního vztahu pro žalobou uplatněný nárok.“ [viz usnesení Nejvyššího soudu ČR z 22. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 3065/2000, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, (dále „Soubor“), pod C 264, Svazek 3].
Přípustnost dovolání tak nevyplývá z §237 odst. 1 písm. a) a b) OSŘ, kterými je stanovena jen pro usnesení, jimiž bylo rozhodnuto ve věci samé. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR z 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 632/2002, uveřejněné v Souboru pod C 2458, sešit 28.
Přípustnost dovolání nelze vyvodit ani z §238 odst. 1, §238a odst. 1 a §239 odst. 2 a 3 OSŘ, neboť mezi taxativně vyjmenovanými usneseními není usnesení, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl [§243b odst. 5, §218 písm. c) OSŘ].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobci náklady dovolacího řízení nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. září 2004
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu