ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.2185.2003.1
sp. zn. 22 Cdo 2185/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Františka Baláka ve věci žalobců: A) Ing. M. Š. a B) M. Š., obou zastoupených advokátem, proti žalované V. K., zastoupené advokátem, o vyklizení nebytových prostor a strpění stavebních úprav, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 5 C 358/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. října 2002, č. j. 36 Co 67/2002-82, takto:
I. Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. října 2002, č. j. 36 Co 67/2002-82, pokud směřuje proti výroku označenému IV., se odmítá.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. října 2002, č. j. 36 Co 67/2002-82, s výjimkou výroku označeného IV. a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 7. března 2002, č. j. 5 C 358/2000-66, s výjimkou výroku označeného 3), se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soudu pro Prahu 3 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. března 2002, č. j. 5 C 358/2000-66, uložil žalované povinnost „vyklidit a vyklizené předat žalobcům dvě nebytové místnosti o jednotlivých výměrách 19,07 m2 a 17,44 m2 včetně příslušenství (chodba 6,97 m2, komora 1 m2), které se nachází v 5. patře uličního domu čp. 8 v P., K. č. 67, situované nalevo od vstupního schodiště a na jižní stranu domu, a to do 6 měsíců od právní moci rozsudku“ [výrok označený 1)] a „strpět provedení stavebních úprav spočívajících v oddělení nebytových místností o výměře 19,07 m2 s příslušenstvím tvořeným chodbou o výměře 6,97 m2 a komorou o výměře 1 m2 a 17,44 m2 bez příslušenství tak, aby byly odděleny prostory bytové a nebytové, včetně zřízení nového vstupu do bytu a nebytových prostor“ [výrok 2)]. Současně zastavil řízení o té části žaloby, jíž se žalobci domáhali vyklizení WC o výměře 1m2 [výrok 3)], a rozhodl o nákladech řízení [výrok 4)]. Vyšel z toho, že dům, v němž se sporné místnosti nacházejí, je ve společném jmění žalobců a žalovaná v něm užívá k bydlení prostory v 5. patře, které jsou ovšem jako místnosti určené k bydlení kolaudovány jen zčásti. Původně (v roce 1932) bylo celé 5. patro kolaudováno jako nebytové prostory. Z nezpochybněného tvrzení žalované vzal soud prvního stupně za zjištěné, že prostora o výměře 19,07 m2 jí byla přidělena již v roce 1948. V roce 1967 k ní byla na základě rozhodnutí ONV v P. „přisloučena“ prostora o výměře 17,44 m2 a v roce 1968 další část půdního prostoru o výměře 12 m2. Žalovaná poté na svůj náklad provedla stavební úpravy a na jejich základě byla v roce 1985 část jí užívaných prostor, která ovšem není předmětem sporu, kolaudována jako prostory bytové. Žalobci nemíní dát souhlas k rekolaudaci zbývajících prostor užívaných žalovanou na bytové, naopak je chtějí od bytových prostor stavebně oddělit, k čemuž je třeba stavebních úprav. Soud prvního stupně s ohledem na současnou judikaturu dovodil, že pro posouzení, zda určitý soubor místností je bytem či nebytovými prostorami, není rozhodující faktický způsob užívání, ale právní stav založený zpravidla rozhodnutím stavebního úřadu, a na základě shora uvedených skutkových zjištění dospěl k závěru, že žalovaná užívá sporné nebytové prostory v rozporu s kolaudačním stavem a tedy bez právního důvodu. Tak je tomu přesto, že jí byly do užívání přenechány příslušným státním orgánem jako byt a vlastníci domu s ní uzavřeli nájemní smlouvu. Jejím předmětem totiž měl být byt o velikosti 2+1 s příslušenstvím, který v 5. patře domu nikdy neexistoval. Tím, že žalovaná sporné prostory užívá, zasahuje neoprávněně do vlastnického práva žalobců a ti se tedy důvodně domáhají jeho ochrany podle §126 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“). Poukaz žalované na to, že požadavek žalobců je v rozporu s dobrými mravy, není namístě, neboť podle §3 odst. 1 ObčZ by sice bylo možno omezit stávající právo žalobců, ale nikoli konstituovat nové právo žalované.
K odvolání obou procesních stran (odvolání žalobců ovšem směřovalo jen proti nákladovému výroku) Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. října 2002, č. j. 36 Co 67/2002-82, potvrdil „rozsudek soudu I. stupně ve vyhovujících výrocích ve věci samé“ (výrok I.), změnil výrok tohoto rozsudku o nákladech řízení (výrok II.), konstatoval, že ve výroku o zastavení řízení zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen (výrok IV.), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.). Neztotožnil se s námitkami žalované, že výrok ukládající jí povinnost strpět provedení stavebních úprav je neurčitý a tudíž nevykonatelný a že byl neúplně zjištěn skutkový stav věci, a ani námitku, že na základě provedených důkazů dospěl soud prvního stupně k nesprávným skutkovým zjištěním, neboť z dokazování jednoznačně vyplývá, že všechny jí užívané prostory byly postupně kolaudovány jako bytové, neshledal důvodnou. Pokud jde o právní posouzení věci, odvolací soud považoval za správný názor, že charakter bytu má jen taková místnost nebo takový soubor místností, které byly rozhodnutím stavebního úřadu určeny k bydlení, a pokud tomu tak v daném případě nebylo, užívá žalovaná sporné prostory bez právního důvodu. Dohoda o užívání bytu z 10. 4. 1992 takovým právním důvodem být nemůže, neboť „nájemní smlouvu na byt lze uzavřít pouze na místnosti, které jsou jako byt kolaudovány“. Neobstojí ani poukaz žalované na §3 odst. 1 ObčZ, když liknavost státních orgánů, které trpěly užívání nebytových prostor jako bytu, nemůže jít k tíži žalobců a žalované navíc zůstává k dispozici jedna obytná místnost s příslušenstvím. Soud prvního stupně tedy právem uložil žalované povinnost sporné nebytové prostory vyklidit a strpět úpravy směřující k jejich oddělení od prostor bytových.
Tento rozsudek, a to výslovně v celém jeho rozsahu, napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost dovozovala z toho, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) OSŘ], neboť řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem. Jako dovolací důvod uplatnila námitku, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) OSŘ]. Především zpochybnila závěr, že se jí nepodařilo prokázat své tvrzení, že v průběhu doby byly veškeré jí užívané prostory kolaudovány jako bytové, a namítla v té souvislosti nesprávné hodnocení důkazů. Z hlediska právního posouzení poukázala na to, že soudy obou stupňů vyšly jen z §85 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), a pominuly §104 téhož předpisu, ač v průběhu řízení bylo zjištěno, že se nedochovala stavební dokumentace. Není-li pochyb o tom, že užívala veškeré prostory jako byt, mělo na ně být – při absenci stavební dokumentace – nahlíženo jako na bytové. Rovněž tím, že „nadřadily“ §85 odst. 1 stavebního zákona ustanovením ObčZ o ochraně nájmu bytu, řešily oba soudy právní otázku v rozporu s hmotným právem a porušily i čl. 11 odst. 3 a čl. 12 Listiny základních práv a svobod. Postup žalobců je v rozporu s dobrými mravy, když jen využívají zjištění, že nebyla prokázána rekolaudace sporných místností, navíc za situace, kdy žalovaná provedla jejich zhodnocení vlastními prostředky. Konečně žalovaná zpochybnila závěr o tom, že jí zůstává k dispozici garsoniéra s příslušenstvím, tvrzením, že v prostorách, jež jsou kolaudovány na bytové, není zavedena voda; ta se nachází právě v místnostech, o jejichž vyklizení je spor. Žalovaná navrhla zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se dovolací soud zabýval především tím, zda je dovolání žalované přípustné.
Žalovaná svým dovoláním napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně „v plném rozsahu“, tedy všechny jeho výroky. Výrok označený IV. však pouze konstatuje, že rozsudek soudu prvního stupně zůstal ve výroku o (částečném) zastavení řízení odvoláními účastníků nedotčen, což znamená, že již dříve nabyl právní moci a nebyl předmětem odvolacího přezkumu. Nejde tedy v podstatě o rozhodnutí odvolacího soudu, a tak proti němu ani nelze podat dovolání. Proto bylo dovolání žalobkyně, pokud směřovalo i proti uvedenému výroku, podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) OSŘ odmítnuto.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku je upravena v §237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ. Podle písm. b) tohoto ustanovení dovolání žalobkyně nemůže být přípustné proto, že napadeným rozsudkem byl potvrzen prvý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal. Zbývá tedy přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 OSŘ má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodovací činnosti dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z §241a odst. 3 OSŘ plyne, že v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 OSŘ nelze uplatnit námitky skutkového charakteru, neboť jeho přípustnost je dána pouze pro řešení právních otázek. V dané věci se tedy nelze zabývat ani správností hodnocení důkazů z hlediska toho, zda bylo prokázáno tvrzení žalované, že i sporné místnosti byly v průběhu doby kolaudovány na obytné, ani skutkovým závěrem soudů obou stupňů o kvalitě místností, jež žalované zůstanou a jež mají charakter bytu. Pokud jde o právní posouzení věci, názor, že pro posouzení charakteru místností jako bytových je rozhodující stav založený rozhodnutím stavebního úřadu, je v souladu s judikaturou (srov. např. rozsudek dovolacího soudu ze dne 29. ledna 2000, sp. zn. 26 Cdo 400/2002, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), Svazku 13, pod č. C 973), takže z tohoto pohledu nejde ani o právní otázku dosud neřešenou nebo rozhodovanou rozdílně, ani o její řešení v rozporu s hmotným právem. Co se týče poukazu žalované na §104 stavebního zákona, je třeba si uvědomit, že na jeho výkladu rozhodnutí odvolacího soudu nestojí, neboť soudy obou stupňů vycházely ze skutkového závěru, že podle dochované dokumentace byly sporné místnosti původně kolaudovány jako nebytové a nebylo prokázáno, že by došlo k rekolaudaci, nikoli z toho, že se nedochovala stavební dokumentace. S touto námitkou ostatně nelze souhlasit, jelikož podstatná část stavební dokumentace (z let 1929 a 1932, stejně jako z let 1967 a 1968 a z let 1982 a 1985) k dispozici je. Ani z tohoto hlediska tudíž nemůže jít o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Konečně takovýto charakter rozsudku odvolacího soudu nemůže založit ani jeho posouzení věci z hlediska §3 odst. 1 ObčZ. Jeho závěr, že žalobci nejednají v rozporu s dobrými mravy, je totiž založen na konkrétním a jedinečném skutkovém stavu a jestliže rozsudek odvolacího soudu má zásadní právní význam pouze tehdy, je-li v něm řešena právní otázka, která je zásadní pro celou třídu případů stejného druhu, nejen pro rozhodnutí v jedné konkrétní věci (srov. blíže např. usnesení dovolacího soudu ze dne 27. února 2001, sp. zn. 29 Cdo 513/2000, uveřejněné v Souboru, Svazku 3, pod č. C 273), nemůže být aplikace §3 odst. 1 ObčZ na zcela specifický skutkový stav zásadní právní otázkou. Z pohledu skutkových závěrů, z nichž odvolací soud vycházel a jejichž správností, jak již bylo uvedeno, se dovolací soud nemůže zabývat, pak není přijatý právní závěr, že nejde o jednání v rozporu s dobrými mravy, v rozporu s hmotným právem.
Rozhodnutí soudů obou stupňů se opírají o §126 odst. 1 ObčZ, podle kterého má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje. Přitom vycházejí z toho, že žalovaná užívá sporné prostory v domě, jehož jsou žalobci spoluvlastníky, bez právního důvodu. S tímto právním posouzením věci se však dovolací soud neztotožňuje.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že v roce 1948 bylo vydáno rozhodnutí, jímž byl žalované přidělen prostor o výměře 19,07 m2, a že další prostory o výměrách 17,44 m2 a 12 m2 k ní byly „přisloučeny“ rozhodnutími ONV v P. v letech 1967 a 1968. Odvolací soud pak ve skutkových zjištěních soudu prvního stupně neshledal pochybení. Z důvodů, které byly již shora vysvětleny, nelze v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ přezkoumávat skutkové závěry, o které odvolací soud opřel své rozhodnutí. To znamená, že i dovolací soud musí vycházet při úvahách o správnosti právního posouzení věci ze shora uvedeného skutkového stavu.
Již rozsudku ze dne 17. prosince 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 11/2000, dovolací soud vyslovil názor, že mimo rámec správního soudnictví soud není oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu, vždy však zkoumá, zda jde o správní akt (zda nejde o paakt), zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný nebo vykonatelný. V usnesení ze dne 24. dubna 2002, sp. zn. 22 Cdo 1183/2000, uveřejněném v Souboru, Svazku 17, pod č. C 1183, pak dovolací soud zaujal stanovisko, že pro akt věcně vadný nebo nezákonný platí presumpce jeho správnosti. Nejde-li tedy o nicotný správní akt (paakt), platí i v případě věcné vadnosti či nezákonnosti rozhodnutí správního orgánu, že pokud jím bylo rozhodnuto o otázce, jež má povahu otázky předběžné pro rozhodnutí soudu, soud z něj vychází (§135 odst. 2 věta druhá OSŘ). Pro daný případ tento závěr znamená, že i když rozhodnutí místního národního výboru vydané podle §2 zákona č. 138/1948 Sb., o hospodaření s byty, jímž byl „pro byt přikázán nájemník“, se zásadně mělo týkat pouze místností, které měly charakter bytu, je nutno vycházet i z rozhodnutí, jímž byl takto přikázán nájemník pro prostory, které bytem ve skutečnosti nebyly. Takovéto rozhodnutí je sice věcně nesprávné, tudíž vadné, ale nelze je považovat za nicotný správní akt, k němuž by nebylo možno přihlížet a který by tedy neměl žádné právní důsledky. Jestliže pak přímým zákonným důsledkem rozhodnutí o „přikázání nájemníka“ byl podle §2 odst. 3 uvedeného zákona vznik nájemního poměru, nezbývá než uzavřít, že na základě rozhodnutí z roku 1948 (jehož existence je nesporná a jehož právní moc a vykonatelnost nebyly v řízení zpochybněny), se žalovaná stala nájemkyní sporného nebytového prostoru o výměře 19,07 m2. Tento závěr, odlišný od právních závěrů soudu prvního stupně i soudu odvolacího, má samozřejmě vliv i na posouzení, zda žalovaná má právní důvod i k užívání ostatních prostor, které jsou předmětem sporu, a zda je oprávněný požadavek žalobců, aby žalované bylo uloženo umožnit jim provedení zamýšlených stavebních úprav. Je tedy zřejmé, že soudy obou stupňů posoudily celou věc v rozporu s hmotným právem, což zakládá přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 OSŘ a současně i naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ.
Dovolacímu soudu tedy nezbylo, než podle §243b odst. 2 věty za středníkem OSŘ napadený rozsudek zrušit. S ohledem na to, že důvody, které ke zrušení rozsudku odvolacího soudu vedly, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. ledna 2004
Vít Jakšič, v. r.
předseda senátu