ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.2554.2003.1
sp. zn. 22 Cdo 2554/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně A. P., zastoupené advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu zemědělství České republiky se sídlem v Praze 1, Těšnov 17, zastoupené advokátem, o vyklizení pozemku a zaplacení částky 79 000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 6 C 133/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 15. srpna 2003, č. j. 15 Co 421/2003-163, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10 150,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Okresní soud v Táboře (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. července 2001, č. j. 6 C 133/2000-96, 6 C 160/2000-18, pod bodem I. výroku zamítl žalobu, aby žalovaná vyklidila a žalobkyni vyklizený předala pozemek parc. č. 750 o velikosti 6277 m2, zapsaný u Katastrálního úřadu v T. na LV č. 9 pro kat. území M. Pod bodem II. výroku zamítl žalobu, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 79 000,- Kč s 27% úroky od 26. 9. 2000 do zaplacení. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně obě žaloby zamítl z důvodu nedostatku věcné legitimace žalobkyně. Uvedl, že z archivních materiálů je zřejmé, že mimo rozhodné období vymezené po roce 1990 restitučními zákony, tj. od skončení 2. světové války v roce 1945 do února 1948, přistupoval stát ke konfiskaci majetku rodiny S. na území České republiky na základě dekretů prezidenta republiky z roku 1945 nebo podle zákona č. 143/1947 Sb., o převodu vlastnictví majetku hlubocké větve S. na zemi Českou. Sporný pozemek, není-li prokázáno jinak, přešel na stát ex lege podle zákona č. 143/1947 Sb. Tyto právní normy jsou součástí právního řádu České republiky a jejich protiprávnost nelze dovozovat analogií zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ani zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Pokud se žalobkyně označuje jako vnučka dr. Adolfa S., pak její otec H. S. byl ve veřejné poslední vůli dr. A. S. označen jako bratranec a univerzálním dědicem byl ustanoven syn K. S.
Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 29. listopadu 2001, č. j. 15 Co 633/2001-115, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I. a II. potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Podle odvolacího soudu přešel majetek (sporný pozemek) dr. A. S. s okamžitou platností na stát podle dekretu č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále jen „dekret“), neboť jeho osoba byla označena za osobu německé národnosti. „U takovýchto osob však dekret nepředpokládal vydání správního aktu, který by deklaroval jejich zařazení pod ustanovení zmíněného předpisu. … Ustanovení §1 odst. 3 pak zakládá pouze možnost rozhodnutí o připuštění výjimky z ustanovení §1 odst. 1 písm. a) dekretu, což ale na účinnost dekretu na osoby německé národnosti nemůže mít vliv.“ Nad rámec těchto úvah odvolací soud dodal že analogickému použití zákona č. 119/1990 Sb. a dalších restitučních předpisů brání vymezení rozhodného období přechodu majetku na stát až od 25. 2. 1948. Ani analogickým použitím zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 93/1992 Sb., nelze dovodit, že dr. A. S. nikdy své vlastnické právo nepozbyl. Porušení právních předpisů při znárodnění majetku je restitučním důvodem podle zákona č. 229/1991 Sb. nebo zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ale to nic nemění na tom, že tento majetek na stát přešel. Na přechod vlastnického práva na stát by nemělo vliv ani případné porušení předpisů při konfiskaci majetku podle dekretu.
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. května 2003, č. j. 22 Cdo 683/2002-139, zrušil výše označený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud se s ohledem na svou vázanost uplatněnými dovolacími námitkami zabýval jen otázkami správnosti aplikace §1 odst. 1 až 3 dekretu. Mimo jiné uvedl, že „k přechodu majetku na stát konfiskací podle tohoto dekretu došlo ze zákona s účinky ex tunc, a to k okamžiku účinnosti dekretu. Tyto účinky nastaly ovšem za předpokladu, že se týkaly zemědělského majetku subjektů uvedených v §1 odst. 1 dekretu. Rozhodnutí příslušného správního úřadu o konfiskaci bylo rozhodnutím toliko deklaratorním (t. j. stvrzovalo skutečnost, k níž již dříve došlo), bez jeho vydání však nešlo s majetkem uvedených subjektů dále nakládat jako s majetkem státu. Zda byl majetek konfiskován podle dekretu, neposuzovaly tehdejší soudy ani jako otázku předběžnou a v souvisejících případech měly vyžadovat pravomocné rozhodnutí správního orgánu. V tomto směru lze odkázat na dobovou judikaturu. V rozhodnutí sp. zn. R II 121/46, publikovaném ve Sbírce rozhodnutí nejvyššího soudu ve věcech občanských z roku 1946, ročník 27, pod č. 144/46, Nejvyšší soud zaujal právní názor, že „okolnost, že zůstavitel byl podle úmrtního listu německé národnosti, nestačí sama o sobě k tomu, aby pozůstalostní soud považoval jmění za konfiskované, nýbrž je na něm, aby si vyžádal rozhodnutí správního úřadu o konfiskaci“. Shodný právní názor vyslovil v rozhodnutí sp. zn. R II 172/46, uveřejněném ve Sbírce rozhodnutí nejvyššího soudu ve věcech občanských z roku 1947, ročník 28, pod č. 187, podle kterého „dříve než pozůstalostní soud vysloví, že se pozůstalost neprojedná proto, že jmění propadlo konfiskací podle dekretů presidenta republiky č. 12 a 108/1945 Sb., musí mít pro tento svůj výrok podklad v pravoplatném rozhodnutí správního orgánu. Soudům nepřísluší zabývat se otázkou konfiskace ani předběžně“.
„Jestliže tedy byl zemědělský majetek ve vlastnictví osob uvedených v §1 odst. 2 dekretu, pak podle názoru dovolacího soudu ke konfiskaci zemědělského majetku dnem účinnosti dekretu (ze zákona) nedošlo. V takovém případě však bylo třeba, aby pochybnost o tom byla odstraněna rozhodnutím příslušného správního úřadu o výjimce podle §1 odst. 3 dekretu. Nabylo-li takové rozhodnutí právní moci, bylo tím stvrzeno, že majetek osoby, které se toto rozhodnutí týkalo, na stát nikdy nepřešel.“
Odvolací soud rozsudkem ze dne 15. srpna 2003, č. j. 15 Co 421/2003-163, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I. a II. potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu a neshledal potřebu jeho doplnění. Pokud žalobkyně navrhovala výslech svědka prof. JUDr. Š., považoval výslech tohoto svědka za nadbytečný vzhledem k tomu, že by se týkal jen právních otázek, k jejichž řešení jsou však povolány v rámci své pravomoci soudy. Předmětem dokazování nemohou být právní předpisy. Tvrzení žalobkyně, že „majetek Dr. A. S. přešel na stát dekretem č. 12/1945 Sb.“ v celém rozsahu, ale že nesplňoval „osobnostní předpoklady pro zařazení do dekretu“, vede k závěru, „že pokud tedy majetek této osoby nebyl platně konfiskován tímto dekretem, musel zůstat v jejím vlastnictví a pak nejenom mohl, ale musel být „vyvlastněn“ státem později přijatým zák. č. 143/47 Sb.“ Rozhodnutí příslušného správního úřadu o výjimce podle §1 odst. 3 dekretu do současnosti nebylo vydáno. Uzavřel, že není prokázáno, že předmětná nemovitost přešla do vlastnictví státu podle dekretu. Soud prvního stupně správně dovodil, že se na ni vztahoval zákon č. 143/1947 Sb. Z ustanovení §1 posledně citovaného zákona vyplývá, „že sporná nemovitost spadala pod režim této právní úpravy, která byla účinná dnem 13. 8. 1947. Tudíž k tomuto datu došlo ke ztrátě vlastnického práva původním vlastníkem“. Posouzení otázky, zda se na osobu dr. A. S. vztahoval dekret, podle §135 odst. 2 OSŘ nepřichází v úvahu. V této souvislosti odvolací soud poukázal na právní názor Nejvyššího soudu, vyslovený v rozsudku z 28. 5. 2003, jímž je odvolací soud vázán, že „soudu nepřísluší, aby posuzoval existenci konfiskačních důvodů a oprávněnost námitek proti konfiskaci“, dále na rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 11, ročník 2000, podle kterého „mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu, pouze zkoumá, zda jde o správní akt (zda nejde o paakt), zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný nebo vykonatelný“. Podle odvolacího soudu „skutečnost, že dle žalobkyně k tomu příslušné správní orgány odmítly dokončit správní řízení ohledně námitek Dr. S. proti konfiskaci, přirozeně nezakládá pro soud pravomoc o uvedené otázce i předběžně rozhodovat“. Pokud byl dr. A. S. platně zbaven svého vlastnického práva, pro konečný závěr ve věci není podstatné, zda se tak stalo na základě dekretu nebo později zákonem č. 143/1947 Sb.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Vyslovila nesouhlas s rozhodnutím odvolacího soudu, pokud neshledal potřebu provádět další dokazování, zejména výslechem svědka prof. JUDr. Š., jehož svědectví by mohlo přispět k osvětlení výkladu a použitelnosti dekretu vzhledem k tomu, že jeho výklad a působnost byl nejasný již v době jeho vydání a je tomu tak dosud. Judikaturou soudů včetně Ústavního soudu ČR nebyla zatím jednoznačně vyřešena otázka, jakým způsobem přešel majetek hlubocké větve s. rodu na stát. V této souvislosti poukázal na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích z 29. 11. 2001, v němž vyslovil právní názor, že předmětný majetek přešel na stát nikoliv zákonem č. 143/1947 Sb., ale konfiskací podle dekretu. Odvolacímu soudu vytýká, že nerespektoval právní názor Nejvyššího soudu, „že požadované rozhodnutí správního orgánu muselo být pravomocné“. To v daném případě nebylo. „Nedbáním právního názoru NS ČR nemůže Krajský soud ani svým výrokem, ani jeho odůvodněním, zbavit rozhodovacích pravomocí právní stát, respektive jeho orgány, jak to učinil v napadeném rozhodnutí. Odepření předložení či použití argumentu nepotřebnosti vydání požadovaného rozhodnutí správního orgánu je nutno považovat za prohřešek či přehmat z hlediska procesní vázanosti soudu nižšího stupně soudem vyššího stupně a zároveň jeho závažnou chybou celého řízení. Bezpochyby je takovýto postup soudu nižšího stupně při novém skutkově i právním posuzování důležité otázky, otázky posouzené soudem vyššího stupně, procesuelně nepřípustný, tj. v rozporu s občanským soudním řádem.“ Podle žalobkyně je také nesprávná úvaha, že předmětná nemovitost přešla na stát podle zákona č. 143/1947 Sb. Za předpokladu, že dr. A. S. byl osobou uvedenou v §1 odst. 1 dekretu, o čemž ale musí být s definitivní platností rozhodnuto pravomocným správním rozhodnutím, přešel by předmětný majetek na stát podle dekretu a nemohl by již podruhé přejít na stát podle zákona č. 143/1947 Sb. I kdyby žalobkyně přijala právní názor odvolacího soudu ohledně možnosti posouzení existence konfiskačních důvodů a námitek proti konfiskaci a přezkumu správních rozhodnutí soudem, namítá, že odvolací soud „popírá sám sebe“, když „se prohlašuje za nekompetentního zabývat se posouzením této pravomocnosti“. Napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam pro rozpor s názorem Nejvyššího soudu ČR, navíc jeho předmětem je řešení otázky obecného zájmu, kdy „rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR bude sloužit jako precedent při posuzování otázek souvisících s přechodem majetku na stát podle dekretu presidenta Beneše č. 12/1945 Sb.“.
V doplňku dovolání pak žalobkyně dále uvedla, že princip právní kontinuity přijatý po roce 1989 nebrání tomu, „aby bylo rozhodnuto o dosud nevyřízeném odvolání Dr. A. S. proti rozhodnutí ze 4. 10. 1945, kterým byl označen za občana německé národnosti a právě tak o jeho nevyřízené žádosti o udělení výjimky z konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb.“. Odvolací soud argumentací, že „od 23. 6. 1945 dosud účinná konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb., avšak dosud nepravomocná, vycházející z deklaratorního rozhodnutí ze 4. 10. 1945“, udržuje tento stav a brání vydání pravomocného rozhodnutí správního úřadu, kterým by uvedené rozhodnutí o konfiskaci bylo zrušeno a byla udělena výjimka z konfiskace podle §1 odst. 2 a 3 dekretu. Rozhodnutí odvolacího soudu odporuje nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 59/93 z 26. 4. 1995, podle kterého zákon č. 143/1947 Sb. „se nemohl stát účinným, protože republika nemůže sama sebe vyvlastňovat“. Závěr odvolacího soudu, „že neexistuje důkaz o získání majetku republikou podle dekretu č. 12/1945 Sb., se jeví v tomto případě jako účelové a záměrné porušení judikatury Nejvyššího soudu a vlastního závazku Krajského soudu vyjádřeného v obsahu jeho vlastního rozhodnutí“. Sporné nemovitosti mají zemědělský charakter a jako takové byly konfiskovány podle dekretu Na tom nemůžou nic změnit vyvlastňovací normy vydané po 23. 6. 1945. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, případně aby zrušil současně i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná namítla odmítnutí dovolání. Výpověď svědka prof. JUDr. Š. by nemohla nic změnit na skutečnosti, že majetek rodu S. přešel na stát podle zákona č. 143/1947 Sb. Pokud se žalobkyně domnívá, že si soud měl od příslušného správního orgánu vyžádat rozhodnutí o ukončení konfiskačního řízení, pak žalovaná poukázala na přípis Zemského národního výboru v Praze z 19. 8. 1947, v němž se uvádí, „že podle zákona č. 143/1947 Sb. přechází veškerý majetek Dr. A. S. do vlastnictví a správy České republiky a ukládá okresním národním výborům, pokud bylo v daném obvodu zavedeno konfiskační řízení, aby toto bylo zastaveno a obnovil se předešlý stav“. Výměrem Okresního národního výboru v Č. z 12. 2. 1948, adresovaným JUDr. J. A., přednostovi s. ústřední správy, bylo oznámeno, že vyhláška tohoto národního výboru ze 4. 10. 1945 o konfiskaci majetku dr. S. byla zrušena. Stejně postupoval i Okresní národní výbor v Ž. Protože agenda o rozhodnutí o konfiskaci majetku podle dekretu byla od roku 1949 přenesena na krajské národní výbory nařízením vlády č. 116/1949 Sb., o dalších přesunech působnosti ve veřejné správě, nemá ministerstvo zemědělství pravomoc k rozhodnutí o námitkách proti konfiskaci majetku. Předmětné správní řízení po přijetí zákona č. 143/1947 Sb. bylo zastaveno opatřením příslušného orgánu, což bylo podle žalované dostačující.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť v dané věci se řeší precedentní otázka, jakým způsobem přešel majetek hlubocké větve s. rodu na stát – vztah dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, a zákona č. 143/1947 Sb., o převodu vlastnictví majetku hlubocké větve S. na zemi Českou. Dovolání je tak přípustné.
Dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ v rozsahu dovolatelkou uplatněných dovolacích námitek a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Podle §242 odst. 4 věta prvá OSŘ účastníci mohou po dobu trvání lhůty k dovolání měnit dovolací důvody a rozsah, ve kterém rozhodnutí odvolacího soudu napadají.
S ohledem na ustanovení §242 odst. 4 OSŘ dovolací soud nemusel přihlížet k novým dovolacím námitkám obsaženým v doplňku dovolání z 31. 1. 2004, který došel dovolacímu soudu 4. 2. 2004. Lhůta k dovolání uplynula 11. 11. 2003.
Předmětem dokazování mohou být jen skutkové poznatky, a to ty které jsou rozhodující z hlediska předmětu řízení. Poznatky právní (znalost tuzemského objektivního práva, jež má být v daném případě aplikováno) pak předmětem dokazování není. Občanský soudní řád v ustanovení §121 vyjímá skutečnosti, které není třeba dokazovat, mj. právní předpisy uveřejněné nebo oznámené ve Sbírce zákonů České republiky. I když se hovoří o Sbírce zákonů České republiky, je třeba ustanovení §121 OSŘ vykládat tak, že se vztahuje na všechny právní předpisy publikované v oficiálních sbírkách Československa, pokud dosud platí a tvoří součást právního řádu České republiky. Vychází se zde totiž z pravidla, že soud zná (je povinen znát) právo.
Z těchto důvodů nelze považovat neprovedení navrženého důkazu – výslech svědka prof. JUDr. Š. za procesní vadu, jež by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Ostatně účastníku řízení nic nebrání, aby v rámci své právní argumentace, jež má vést k jeho úspěchu, odkázal na názory jakéhokoli právního experta nebo aby přijal a přednesl právní názory jiné osoby jako názory vlastní. Pokud pak je taková argumentace zaměřena na meritum věci, soud podání či přednes účastníka (jeho zástupce), v němž je zahrnuta, nemůže pominout. Lze tedy v tomto směru uzavřít, že výpověď osoby navržené za svědka s tím, že vypoví o tom, jak má být aplikována, popřípadě jaký má význam, určitá právní norma, jež je či byla součástí daného právního řádu, nemůže být považována za svědectví, a soud nemá důvodu s ohledem na zásadu iura novit curia návrhu na slyšení takové osoby vyhovět.
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. že ze správných skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Pokud dovolací soud v předchozím rozhodnutí z 28. 5. 2003 uvedl, že k přechodu majetku na stát konfiskací podle tohoto dekretu došlo ze zákona s účinky ex tunc, a to k okamžiku účinnosti dekretu, šlo o obecný právní závěr o době přechodu majetku na stát v důsledku konfiskace podle dekretu, nikoli o konstatování, že v tomto řízení sporná nemovitost byla podle uvedeného dekretu konfiskována.
Dovolací soud, který v tomto dovolacím řízení již není vázán užším rozsahem dovolacích námitek uplatněných v předchozím dovolacím řízení, může nyní vyjádřit názor, že v případech, kdy deklaratorní rozhodnutí příslušného správního úřadu o konfiskaci podle dekretu nenabylo právní moci, nelze zemědělský majetek, jehož se rozhodnutí týkalo, považovat za konfiskovaný. K tomu srov. např. nález Ústavního soudu z 20. 10. 1999, sp. zn. II. ÚS 405/98, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, pod č. 146, Svazek 16, s. 87, v němž Ústavní soud zaujal právní názor, že „podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. … přecházel konfiskovaný majetek na československý stát dnem jeho účinností. Konfiskační výměr jako akt deklaratorní a zároveň prováděcí pak vymezoval, které nemovitosti jsou dekretem dotčeny. Teprve konfiskačním výměrem jako aktem správním byla konfiskace majetku dovršena“. Dále nález Ústavního soudu z 2. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS 70/99, publikovaný tamtéž pod č. 152, s. 129, podle kterého „konfiskační dekret prezidenta republiky č. 12/145 Sb. stanoví určující podmínky konfiskace v obecné rovině a sám o sobě je pro vyvolání konfiskačních účinků nepostačující. K tomu musí přistoupit rozhodnutí ve správním řízení, zda jsou splněny podmínky pro konfiskaci, komu se konfiskuje a co se konfiskuje. Dekret č. 12/1945 Sb. sám ve svém §3 odst. 2 na rozhodnutí správního orgánu odkazuje“. Nepravomocnému správnímu rozhodnutí ze 4. 10. 1945, který se týká sporného pozemku pak nelze přiznat žádné právní účinky, neboť ty (byť pouze deklaratorní povahy) by byly spojeny jen s jeho právní mocí. Sporný majetek tak nepřipadl státu konfiskací podle uvedeného dekretu.
Uvažovat o požadavku, aby v započatém konfiskačním řízení bylo pokračováno, by bylo namístě v jiných případech, v nichž by bylo státem nebo jeho právním nástupcem tvrzeno, že příslušný majetek byl konfiskován, než je případ daný. Ostatně žalovaná strana ani netvrdí, že předmětná nemovitost byla konfiskována podle dekretu a ani podle názoru dovolacího soudu o konfiskaci v daném případě nelze bez pravomocného rozhodnutí správního orgánu uvažovat. Samotné konfiskační rozhodnutí okresního národního výboru, které nenabylo právní moci, neznamenalo, že předpoklady konfiskace byly dány. Naopak v daném případě je zřejmé, že stát představovaný vyšším správní orgánem – Zemským národním výborem, kterému také měl být daný případ jako pochybný postoupen k dobrozdání podle §1 odst. 3 dekretu, na majetek dr. A. S. nepohlížel jako na majetek konfiskovaný (viz přípis tohoto orgánu všem okresním národním výborům a politickým expoziturám z 19. 8. 1947, jímž byl v řízení proveden důkaz). Nadto sám zákonodárce představovaný Ústavodárným Národním shromážděním přijetím zákona č. 143/47 Sb. vyjádřil svůj jednoznačný náhled na otázku, zda majetek dr. A. S. podléhal konfiskaci podle prezidentských dekretů. Kdyby měl tento vrcholný státní orgán za to, že konfiskaci podléhal, neměl by důvod se na takovémto zvláštním zákonu usnášet. V dané zcela specifické věci tak nebylo důvodu, aby soud např. postupem podle §109 odst. 1 písm. b) OSŘ vyčkal rozhodnutí příslušného správního orgánu o odvolání proti konfiskační vyhlášce ONV v Č. ze 4. 10. 45 nebo rozhodnutí o výjimce podle §1 odst. 3 dekretu. Státní orgán příslušný pro rozhodnutí o konfiskaci měl rozhodovat jen ve vztahu k majetku, který konfiskaci podle dekretu podléhal. Jinou věcí, jež však nemá vliv na výsledek tohoto řízení (protože ani žalobkyně netvrdí, že všechny předpoklady konfiskace podle dekretu byly v souzeném případě naplněny), je, zda zahájená správní řízení byla řádně ukončena. Na tomto místě lze jen podotknout, že dovolací soud v tomto řízení nemůže přihlížet k důkazním prostředkům, např. listinám, jimiž v předchozích řízeních nebyl proveden důkaz; brání tomu ustanovení §241a odst. 4 OSŘ, podle kterého v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé. Podle argumentace od většího k menšímu (a maiori ad minus), dopadá toto ustanovení i na vyjádření k dovolání. Závěrem pak lze jen poznamenat, že nároku uplatněnému žalobkyní by (bez jakékoliv prejudice, zejména v otázce právního nástupnictví) nešlo upřít jisté opodstatnění, pokud by uvedený zákon nebyl vydán.
S ohledem na výše konstatované nelze mít za to, že by odvolací soud nerespektoval právní názor dovolacího soudu vyjádřený v rozsudku z 28. 5. 2003, č. j. 22 Cdo 683/2002-139. Pokud jeho právní názory vyjádřené v napadeném rozsudku nejsou zcela konformní s právě vyjádřeným názorem dovolacího soudu, nejde o rozdíly právně významné, jež by mohly vést k rozdílnému rozhodnutí ve věci samé. Podstatná je shoda v tom, že v době před 25. únorem 1948 došlo k přechodu sporného majetku na stát na základě zákona č. 143/1947 Sb. (jestliže k jeho konfiskaci nedošlo) a že proto nelze žalobě uplatněné v dané věci žalobkyní vyhovět.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Vady řízení uvedené v §242 odst. 3 OSŘ, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§243b odst. 2 OSŘ).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že žalobkyně nebyla úspěšná a žalované vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ). Náklady vzniklé žalované představují odměnu za jeden úkon právní služby – vyjádření zástupce JUDr. M. L. k dovolání podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, která činí podle §3 odst. 1, §7 písm. d), §10 odst. 3, §17 odst. 1 písm. b) a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 10 075,- Kč, a dále paušál náhrady hotových výdajů 75,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Pokud žalované vznikly náklady v souvislosti s udělením plné moci k zastupování JUDr. M. K., nebyly žalované tyto náklady přiznány, neboť je nelze považovat za účelně vynaložené náklady, neboť jmenovaný zástupce se v řízení před dovolacím řízení nijak neprojevil.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 28. dubna 2004
JUDr. František Balák,v.r.
předseda senátu