ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.398.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 398/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce Bytového družstva D., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) J. K., a 2) I. K., obou zastoupených advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 14 C 105/98, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. října 2003, č. j. 17 Co 344/2003-220, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci k rukám advokáta, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.025,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 (soud prvního stupně) v pořadí třetím rozsudkem ze dne 15. 4. 2003, č. j. 14 C 105/98-198, uložil žalovaným povinnost do patnácti dnů od právní moci rozsudku vyklidit a vyklizenou předat žalobci „bytovou jednotku č. 1384/51v k.ú. H., zapsanou na LV č. 1044 u Katastrálního úřadu P., nacházející se v pátém nadzemním podlaží zadního traktu domu pod adresou P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků. Předchozí (rovněž vyhovující) rozsudky soudu prvního stupně ze dne 15. 10. 1999, č. j. 14 C 105/98-71, a ze dne 15. 9. 2000, č. j. 15 C 105/98-114, byly k odvolání žalovaných zrušeny usneseními Městského soudu v Praze (odvolacího soudu) ze dne 4. 4. 2000, č. j. 17 Co 107/2000-88, a ze dne 12. 3. 2002, č. j. 17 Co 57/2002-153, a věc byla vždy vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 21. 10. 2003, č. j. 17 Co 344/2003-220, v pořadí třetí rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej ohledně výše náhrady nákladů změnil, jinak ho v tomto výroku též potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že předmětný byt byl původně vlastnictvím Lidového bytového družstva v P. (LBD), jehož právním nástupcem je žalobce, že společnými uživateli bytu byli manželé A. a J. D., kteří jej užívali až do 19.5.1989, kdy trvale odešli do domova důchodců, že žalovaný jako vnuk paní D. v bytě bydlel od r. 1984, kdy v Praze studoval, po sňatku se žalovanou v r. 1986 však vedl společnou domácnost s ní ve H., v domku svých rodičů, a do P. dojížděli pouze příležitostně za účelem návštěvy kulturních představení a tehdy v předmětném bytě u babičky žalovaného přespávali. Na základě těchto zjištění oba soudy dovodily, že na žalované nepřešlo právo osobního užívání bytu, neboť nebyl naplněn předpoklad soužití s uživateli bytu ve společné domácnosti ke dni, kdy tito uživatelé byt opustili, tj. předpoklad normovaný pro účely přechodu práva osobního užívání bytu ustanovením §179 odst. 1 věty první ve spojení s §181 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění tehdy účinném, tj. před účinností zákona č. 509/1991 Sb. (dále jen „obč. zák. před novelou“). Soudy zaujaly názor, že pro uvedený závěr je bez významu, že bývalý ONV v P. vzal na vědomí a sdělením ze dne 18. 1. 1990 osvědčil přechod užívacího práva k předmětnému bytu na žalovaného a že na základě této listiny uzavřelo LBD dne 2. 4. 1990 se žalovaným dohodu o užívání bytu, neboť uvedená dohoda bez rozhodnutí o přidělení bytu (jímž uvedené sdělení není) je neplatná. Oba soudy rovněž odmítly argument, že žalovaní se stali nájemci předmětného bytu na základě smlouvy o nájmu bytu konkludentně uzavřené v období od 1. 1. 1992 do 31. 12. 1994, kdy právní předpisy nevyžadovaly pro takovou smlouvu písemnou formu. Tento závěr odůvodnily tím, že LBD považovalo žalované za nájemce bytu, trpělo jejich užívání předmětného bytu a vybíralo od nich nájemné na základě výše uvedeného sdělení ONV, tedy jednalo v omylu stejně jako žalovaní, a žádná ze stran neučinila projev vůle směřující k založení práva nájmu již proto, že obě strany (byť mylně) žalované za nájemce již pokládaly. Za bezvýznamné pro rozhodnutí označily oba soudy datum úmrtí původních nájemců bytu, k němuž došlo po opuštění bytu, i skutečnost, že žalovaný byl členem LBD. Protože za této situace užívají žalovaní předmětný byt bez právního důvodu, žalobě na jeho vyklizení – s poukazem na ustanovení §126 odst. 1 obč. zák. – vyhověly.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní (zastoupení advokátem) dovolání datované dnem 5. 1. 2004, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), a namítli, že závěry soudů obou stupňů ohledně vzniku nájemního práva k předmětnému bytu konkludentním jednáním právního předchůdce žalobce a žalovaného jsou v rozporu s konstantní judikaturou soudů, jmenovitě s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 863/97. Dle názoru dovolatelů vznik dvoustranného právního úkonu (smlouvy) konkludentním způsobem je třeba posuzovat na základě chování obou smluvních stran. Soudy si údajně neujasnily, že právním následkem změny vlastnictví k pronajaté věci je přechod práv a povinností pronajímatele na nabyvatele této věci (§680 odst. 2 obč. zák.). Žalovaní jsou názoru, že pokud byl přechod užívacího práva k bytu podle tehdejších předpisů vzat na vědomí k tomu kompetentním orgánem, nebylo třeba rozhodnutí o přidělení bytu a následně uzavírat dohodu o užívání bytu, jak dovodily soudy obou stupňů. Právní nástupci ONV P. a LBD v Praze vstoupili do právních vztahů, které se vytvořily na základě uznání, že podmínky pro přechod práva osobního užívání bytu byly splněny, a není dána možnost, aby podmínky přechodu práva osobního užívání jednou přijaté jako dané, byly následně přezkoumávány. Oba soudy však dle mínění dovolatelů dále pochybily i v tom, že vyloučily možnost uzavření smlouvy v následujícím období konkludentním způsobem. Dovolatelé označili za spekulativní úvahu soudu prvního stupně sdílenou údajně i soudem odvolacím, že LBD v důsledku nové právní úpravy družstevnictví, kterou přinesl obchodní zákoník, bylo více orientováno na úpravu svých vnitřních právních poměrů než na kontrolu nájemních poměrů ke svým bytům. Dovolatelé vytkli soudu, že zamítl jako nadbytečný jejich návrh na doplnění dokazování výslechem žalovaného a vlastníka domu, když dle názoru soudu (který je však dle přesvědčení dovolatelů v rozporu s citovaným judikátem) je nerozhodné, zda žalobce, který vznikl dne 18. 8. 1995, nájemní právo žalovaného uznával či nikoliv. Pokud by totiž chováním právního předchůdce žalobce (LBD) byla konkludentně nájemní smlouva uzavřena, žalobce by ze zákona vstoupil do jeho práv a povinností vyplývajících z nájmu, což by mělo pro posouzení věci zásadní význam. Z uvedeného důvodu dovolatelé navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil se závěry soudů obou stupňů, vyjádřil nesouhlas s dovolací argumentací žalovaných a navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Podáním ze dne 18. 3. 2004 žalovaní prostřednictvím nového zmocněnce doplnili dovolání o formulaci dvou otázek zásadního právního významu, o nichž by měl dovolací soud rozhodnout: „1. Jak dalece je v souladu s ust. §3 odst. 1 obč. zák., tj. v souladu s dobrými mravy, po dlouhé době přezkoumávat právní stanovisko pronajímatele, kterým vzal na vědomí přechod nájmu bytu podle dříve platných předpisů. 2. Jaký je rozsah povinností nájemce prokazovat přechod nájmu za situace, kdy od přechodu nájmu bytu uplynulo již mnoho let, a unést důkazní břemeno je tedy pro nájemce v důsledku uplynutí doby podstatně ztíženo.“ V dalším textu podání dovolatelé vyslovili přesvědčení, že podle tehdy platných předpisů bylo možné domáhat se vyklizení na těch, kterým svědčil přechod nájmu, za předpokladu, že vyjdou najevo nové okolnosti, které v době rozhodování nebyly známy, že tomu ale v dané věci tak není, neboť soudy obou stupňů v napadených rozsudcích pouze zaujaly jiný právní názor týkající se společného bydlení žalovaných a původních nájemců bytu v době jejich smrti. Rovněž vytýkali soudům obou stupňů, že nebraly v úvahu, že sousedé žijící v domě, kde se nalézá předmětný byt, jsou členy žalujícího družstva, což ovlivnilo jejich svědecké výpovědi, že se nezabývaly situací ve H. a tím, zda tam byla skutečně vedena společná domácnost žalovaných a že pominuly nepochybnou skutečnost, že žalovaný se o D. staral v době, kdy již nebyli schopni se o sebe postarat sami.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o.s.ř.“) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř.).
Poté Nejvyšší soud posuzoval, zda může přihlížet k dovolacím důvodům uplatněným v doplňku dovolání, který byl podán po uplynutí dovolací lhůty.
Podle §242 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/ a b/ a odst. 3 (o.s.ř.), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Podle §242 odst. 4 věty první o.s.ř. účastníci mohou po dobu trvání lhůty k dovolání měnit dovolací důvody a rozsah, ve kterém rozhodnutí odvolacího soudu napadají.
Z uvedených ustanovení vyplývá, že až na výjimky uvedené v §242 odst. 3 větě druhé o.s.ř. je dovolací soud oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze z důvodů v dovolání uplatněných a dovolatel nemůže tyto důvody po uplynutí lhůty k podání dovolání měnit. Vázanost dovolacími důvody se přitom projevuje nejen v tom, který z důvodů obecně uvedených v §241a odst. 2 a 3 o.s.ř. byl uplatněn, ale především v tom, jak byl dovolací důvod vylíčen, tj. v jakých okolnostech dovolatel spatřoval jeho naplnění. Uplatní-li dovolatel dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., tj. nesprávné právní posouzení věci, které spatřuje v chybném posouzení určité právní otázky, není dovolací soud oprávněn řešit jinou právní otázku (srov. Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád, Komentář, II. díl, 6. vydání, Praha C.H.Beck 2003, s. 1078; též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1739/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu sv. 23 pod č. C 1691). Z toho pak ovšem dále plyne, že dovolatel nemůže po uplynutí dovolací lhůty úspěšně měnit konkrétní vylíčení dovolacích důvodů obsažené v původním (ve lhůtě podaném) dovolání. V takovém případě dovolání sice lze opravit či doplnit, ale toliko ve smyslu opravy a doplnění dovolacích důvodů, které už dříve byly uplatněny. Doplnit dovolání uplatněním důvodů, jež dosud v dovolání uvedeny nebyly, oproti tomu možné není; nelze-li dovolací důvody po lhůtě k dovolání měnit, nelze je logicky ani nově uplatnit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. 20 Cdo 738/2001, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu sv. 3 pod č. C 279).
Z uvedených důvodů dovolací soud nemohl přihlížet k dovolacím důvodům nově uplatněným dovolateli v podání ze dne 18. 3. 2004 nad rámec těch, které byly uplatněny v původním dovolání ze dne 5. 1. 2004.
Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Podle tohoto ustanovení dovolání v dané věci přípustné není, neboť napadeným rozhodnutím odvolacího soudu byl ve věci samé potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž rozhodl shodně jako v obou rozsudcích předchozích.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání – je výtka nesprávného právního posouzení věci zčásti založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Ve skutečnosti tedy dovolatelé brojí také proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly. Dovolatelé však přehlížejí, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit. Námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, jej napadnout lze pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř., nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř. – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy dovolatelé ve skutečnosti zpochybňují rovněž správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a z okolností uváděných v dovolání dovozují nesprávnost závěru o nenaplnění předpokladu pro přechod práva osobního užívání bytu, respektive o tom, že nenastaly skutečnosti, v nichž by bylo možné spatřovat konkludentní uzavření smlouvy o nájmu bytu, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Poukaz dovolatelů na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 863/97 je nepřípadný. Z tohoto rozhodnutí nevyplývá nic jiného, než že koupí domu vstupuje nabyvatel do právního postavení původního vlastníka - pronajímatele a přecházejí tak na něj i práva a povinnosti vyplývající z nájemních vztahů k bytům v tomto domě k okamžiku nabytí vlastnického práva k domu. Napadené rozhodnutí není s tímto judikátem v rozporu, neboť práva a povinnosti z nájemního vztahu k předmětnému bytu by mohla přejít na žalobce z titulu nabytí vlastnického práva k domu, v němž se předmětný byt nachází, pouze za předpokladu, že by tento nájemní vztah v době nabytí vlastnictví skutečně existoval. Pokud však na základě učiněných skutkových zjištění soudy obou stupňů dospěly k závěru, že právo osobního užívání bytu na žalované nepřešlo, protože nesplňovali zákonem stanovené předpoklady, a že rovněž nedošlo ke konkludentnímu uzavření nájemní smlouvy, nájemní vztah (jehož smluvní stranou by byli účastníci tohoto řízení) neexistuje ani neexistoval, proto z něj nemohla žádná práva ani povinnosti na žalobce přejít.
Argument žalovaných, že pokud byl přechod užívacího práva k bytu podle tehdejších předpisů vzat na vědomí k tomu kompetentním orgánem, nebylo třeba rozhodnutí o přidělení bytu a následné uzavření dohody o užívání bytu, není rovněž přiléhavý. Rozhodnutí soudů obou stupňů v dané věci totiž není založeno na takto předestřeném názoru. Soudy obou stupňů pouze s ohledem na námitky žalovaných konstatovaly, že osvědčení o přechodu práva osobního užívání vydané bývalým obvodním národním výborem není bez dalšího důkazem o tom, že k přechodu práva osobního užívání skutečně došlo, a zároveň ani není rozhodnutím o přidělení bytu, které bylo nezbytným předpokladem pro uzavření platné dohody o odevzdání a převzetí bytu ve smyslu §155 obč. zák. před novelou.
Není též správný názor dovolatelů, že uznání přechodu práva osobního užívání bytu pronajímatelem, popřípadě obvodním národním výborem, založí právní vztah a vylučují, aby podmínky přechodu práva osobního užívání byly (soudem) přezkoumávány. Takový názor je v rozporu jak s výslovným zněním ustanovení §179 a §181 obč. zák. před novelou (které neváže přechod práva osobního užívání na projev vůle pronajímatele či akt správního orgánu, nýbrž na splnění zákonem stanovených objektivních předpokladů – soužití ve společné domácnosti a neexistenci vlastního bytu), tak i s ustálenou soudní praxí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1131/2002).
Neobstojí ani kritika závěru, jímž soud prvního stupně odmítl možnost uzavření nájemní smlouvy konkludentním způsobem. Argument, že družstvo bylo v důsledku nové právní úpravy družstevnictví orientováno více na úpravu vnitřních právních poměrů než na kontrolu nájemních poměrů ke svým bytům, měl jen podpůrný charakter a jeho smyslem bylo podpořit úvahu o tom, že ve fakticky nastolených poměrech nelze ještě spatřovat projev vůle směřující k uzavření smlouvy o nájmu. Uvedená úvaha však byla založena i na argumentech dalších (především, že pouhé strpění užívání bytu vlastníkem a placení úhrady za užívání bytu faktickým uživatelem nepostačuje pro závěr o konkludentním uzavření smlouvy o nájmu a že pokud vlastník i žalovaní byli přesvědčeni o tom, že žalovaní jsou nájemci předmětného bytu, nemohla logicky jejich vůle směřovat k uzavření smlouvy, kterou by právo nájmu teprve založili). Především o tyto argumenty se opírá potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu, a taková úvaha je rovněž v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. jeho rozsudky ze dne 25. 10. 2001, sp. zn. 26 Cdo 551/2000, a ze dne 29. 11. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2962/2000).
Zbývá dodat, že není-li dovolání přípustné, nelze přihlížet ani k případným vadám podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., ani k vadám uvedeým v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Vycházeje z uvedených závěrů dovolací soud dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §149 odst. 1, §146 odst. 3 a §140 odst. 1 per analogiam o.s.ř. a zavázal žalované, kteří procesně zavinili, že jejich nepřípustné dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 950,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 16. června 2004
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v.r.
předsedkyně senátu