ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.2060.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 2060/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce V. K., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému Zemědělskému družstvu P. L., zastoupenému advokátem, o náhradu za odstraněnou stavbu, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp.zn. 6 C 1460/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 20.5.2003, čj. 28 Co 120/2003-170, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. května 2003, čj. 28 Co 120/2003-170, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u soudu dne 18.12.1995, se žalobce domáhal náhrady ve výši 121.486.80 Kč za stodolu a dvě kolny, odstraněné v letech 1977-1978, pro účely výstavby družstevních bytových jednotek pro právního předchůdce žalovaného. Okresní soud v Nymburce rozhodoval ve věci poprvé rozsudkem ze dne 19.11.1999, čj. 6 C 1460/95-76, kdy žalobu zamítl proto, že žalovaný neprokázal podání výzvy k náhradě ve smyslu §13 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen „zákon o půdě“). K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 10.10.2000, čj. 28 Co 401/2000-100, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Oba tyto rozsudky byly zrušeny v dovolacím řízení rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 2.4.2001, čj. 26 Cdo 15/2001-113, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud vyšel ze zjištění soudu, že vlastnické právo k předmětným stavbám nepřešlo z původního vlastníka na stát nebo na právnickou osobu. Vyložil, že v dané věci nejde o nárok oprávněné osoby podle druhé části zákona o půdě, a jeho ustanovení §13 odst. 3 nelze aplikovat, jestliže jde o nárok vlastníka podle §23 odst. 1 zákona o půdě.
V dalším řízení uplatnil žalovaný námitku promlčení a soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21.9.2001, čj. 6 C 1460/95-130, ve znění rozsudku ze dne 19.2.2003, čj. 6 C 1460/95-159, žalobu zamítl z důvodu promlčení a žalobci uložil zaplatit žalovanému na nákladech řízení 34.100 Kč. Dospěl k závěru, že návrh mohl žalobce uplatnit ve lhůtě 3 let od účinnosti zákona o půdě, tj. do 24.6.1994, protože už původní text zákona zakládal právo, jež žalobce posléze uplatnil, avšak až 18.12.1995, tedy po uplynutí promlčecí lhůty. Odvolací soud jeho rozsudek potvrdil rozsudkem z 20.5.2003, čj. 28 Co 120/2003-170 a uložil žalobci nahradit žalovanému na nákladech odvolacího řízení 11.475 Kč. Ztotožnil se se skutkovým i právním závěrem soudu prvního stupně (ač dle odůvodnění svého rozsudku na straně 3 soud prvního stupně mj.zjistil, „že nárok žalobce promlčen podle §101 občanského zákoníku není, protože ho mohl uplatnit až po účinnosti zákona o půdě tj. až od 1.7.1993, kde bylo zakotveno, kdo je povinnou osobou, takže žaloba byla podána ve lhůtě“). Odvolací soud však – s ohledem na výsledné rozhodnutí soudu prvního stupně toto zjištění správně posoudil jako konstatování obsahu přednesu účastníka; oba soudy učinily závěr, že právo žalobce mohlo být poprvé uplatněno dnem účinnosti zákona o půdě a nebylo dáno až jeho následnými novelizacemi. Novela provedená zákonem č. 183/1993 Sb., doplnila ustanovení §23 zákona o půdě pouze o odstavec 2, v němž byla upřesněna osoba povinná k poskytnutí náhrady jako osoba, která budovu užívá nebo ji užívala před jejím odstraněním, opuštěním nebo vrácením vlastníkovi. Stalo se tak proto, aby byly odstraněny pochybnosti o tom, kdo je osobou povinnou k náhradě v případech, kdy došlo k opuštění budovy nebo k jejímu vrácení vlastníkovi a klade se důraz na faktické užívání budovy naposledy před jejím odstraněním, opuštěním nebo vrácením vlastníkovi. Žalobce však prokazatelně věděl ke dni účinnosti zákona o půdě, tj. k 24.6.1991, kdo budovu stodoly na pozemku v jeho vlastnictví naposledy před jejím odstraněním užíval a následně ji odstranil a nemohl mít pochybnosti, kdo je povinen náhradu poskytnout. Nelze proto přisvědčit žalobci v tom, že by promlčecí doba začala pro něj běžet až pod účinnosti novely č. 183/1993 Sb., tj. od 1.7.1993, ani ode dne, kdy zjistil, že náhrada za zbouranou stodolu mu nebyla zahrnuta do výpočtu majetkového podílu, nebo ode dne sdělení žalovaného ze srpna 1995, že náhradu za odstraněnou stodolu neposkytne.
Odvolací soud se rovněž zabýval názorem odvolatele, že námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy mimo jiné s ohledem na nejasnosti vzniklé novelizací zákona o půdě z roku 1993, která odkazovala na §14 a §16 téhož zákona, přičemž teprve později došlo k sjednocení výkladu v rámci soudní judikatury. Odvolací soud takový rozpor s dobrými mravy neshledal, protože žalovaný od počátku uplatňoval prekluzi nároku žalobce, v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný před podáním žaloby nárok žalobce uznával, že by s ním uzavřel tvrzenou dohodu o poskytnutí této náhrady a že by žalobce z tohoto důvodu otálel s podáním žaloby u soudu, tedy s vykonáním svého práva. Nebylo ani prokázáno, že by nárok na náhradu za zbouranou stodolu u žalovaného uplatnil. Odvolací soud též poukázal na to, že žalovaný nebyl oprávněn uspokojit bez souhlasu žalobce jeho pohledávku danou ustanovením §23 odst. 1 zákona o půdě jejím zahrnutím do majetkového podílu podle §7 odst. 4 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech (dále jen „transformační zákon“). Navíc pak žalobce mohl ještě v promlčecí lhůtě svůj nárok u soudu uplatnit poté, kdy 26.2.1993 zjistil, že náhrada za zbouranou stodolu není zahrnuta ve výpočtu jeho majetkového podílu.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovodil z §237 odst. 1 písm.c) OSŘ a odůvodnil je nesprávným právním posouzením věci OSŘ a vadou řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm.a) a b) OSŘ. Nesprávnost právního posouzení věci spatřuje v tom, že ustanovení §23 odst. 1 v původním znění se na něj nevztahovalo, protože nemovitost nebyla odstraněna v době užívání žalovaným. Své právo dovozuje až z ustanovení §23 odst. 1 zákona o půdě ve znění po novele provedené zákonem č. 183/1993 Sb., které stanovilo, kdo je povinnou osobou, tj. právnická osoba, která věc naposledy užívala před jejím odstraněním. Teprve dnem účinnosti této novely, tj. 1.7.1993, mohlo proto být jeho právo vykonáno poprvé a promlčecí doba skončila 1.7.1996. Dovolatel poukazuje na účel zákona o půdě, jímž je zmírnit následky některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského majetku, a na nález Ústavního soudu z 26.6.1995, podle něhož by neznalosti či pochybení navrhovatelů nemělo být využíváno proti cílům restitucí. Pokud by soud dospěl k závěru, že nárok byl promlčen, pak měl přihlédnout k tomu, že uplatnění námitky promlčení je v rozporu s dobrými mravy, obzvláště za situace, kdy žalobce vycházel ze lhůt stanovených v §13 odst. 3 zákona o půdě ve znění po novele z roku 1993, i s ohledem na skutečnost, že toto ustanovení pro svou nejednoznačnost je možno vykládat různě a teprve v soudní praxi dochází k sjednocování v rámci judikatury. Podle nálezu Ústavního soudu z 15.1.1997, sp.zn. II ÚS 309/95 pak platí ustanovení §3 ObčZ i pro výkon práva vznést námitku promlčení. Z tohoto hlediska je třeba přihlédnout k tomu, že v průběhu roku 1994 docházelo mezi účastníky ke kontaktům, žalovaný vystupoval vstřícně a žalobce byl v dobré víře, že se s žalovaným dohodne. V tomto směru poukazuje na výpověď svědka ing. M. a jeho korespondenci, a na jednání ing. Š., který mu nabízel v náhradu traktor a teprve později náhradu odmítl. Toto jednání považuje za zneužití práva námitky promlčení na úkor žalobce, a s přihlédnutím ke všem okolnostem případu za nepřiměřeně tvrdý postih žalobce. Zamítnutí žaloby z důvodu promlčení je dle něj v rozporu s účelem restitučních právních předpisů a s Listinou základních práv a svobod. Za nesprávné považuje i rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, když soud nepřihlédl k jeho majetkovým poměrům a nesprávně postupoval podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. Dovolatel navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen, případně i s rozsudkem soudu prvního stupně, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Dovolání splňuje náležitosti stanovené v §241 a 241a OSŘ a dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. Protože napadeným rozsudkem byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, který rozhodoval sice podruhé, avšak stejně jako ve své prvním rozsudku, tj. zamítnutím žaloby, přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle §237 odst. 1 písm.c) OSŘ, tj. dovolání by bylo přípustné jen pokud by dovolací soud došel k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Zásadní právní význam nespatřuje dovolací soud v právních závěrech odvolacího soudu, že už ustanovení §23 odst. 1 zákona o půdě ve znění platném od 24.6.1991 zakládalo právo vlastníka budovy na náhradu za stavbu, která byla odstraněna v době užívání právnickou osobou podle zvláštních předpisů a že žalobce mohl již od tohoto dne nárok na náhradu za odstraněnou stodolu uplatnit, protože mu bylo známo, kdo ji užíval a odstranil. Z obsahu spisu je zřejmé, že předmětná stodola byla dána do nuceného pachtu podle zákona č. 55/47 Sb., šlo tedy o užívání k zajištění zemědělské výroby posléze upravené zákonem č. 123/1975 Sb. Stručné odůvodnění dovolatele, který dovozoval, že mu právo na náhradu podle tehdejšího znění zákona o půdě nevzniklo, protože žalovaný stodolu neužíval, a bylo založeno až znění účinným od 1.7.1993, není logické. Ustanovení §23 odst. 2 zákona o půdě, totiž doplnilo odstavec 1 právě o upřesnění právnické osoby povinné k náhradě právě znakem užívání před odstraněním budovy. Odkaz na §14 a §16 při posouzení pasivní legitimace ve sporu neměl vliv – sjednocoval pouze způsob výpočtu výše náhrady. Rovněž další úvahy odvolacího soudu o počátku promlčecí doby a jejím běhu jsou v souladu s běžnou judikaturou soudů.
Dovolací soud však neshledal rozhodnutí odvolacího soudu za zcela přesvědčivé v závěru, že námitka promlčení, vznesená žalovaným po rozhodnutí odvolacího soudu, není v rozporu s dobrými mravy. Dovolatel v prvé řadě správně poukazuje na rozsáhlou judikaturu Ústavního soudu, podle níž je třeba k restitučním věcem přistupovat obzvláště citlivě, s tím, že neznalosti či pochybení oprávněných osob by neměly být využívány proti cílům restituce. V této souvislosti dovolací považuje za potřebné uvážit i nejasnosti při výkladu ustanovení §23 odst. 1 zákona o půdě včetně určení aktivní legitimace pro uplatnění nároku, když judikatura nižších soudů se původně přikláněla k výkladu, že vlastníkem ve smyslu §23 odst. 1 zákona o půdě je jen ten, kdo byl vlastníkem v době odstranění stavby. Dalším aspektem, k němuž by měl soud přihlédnout, je důvod, proč žalobci nebyla náhrada za odstraněnou stodolu uznána se strany žalovaného a zda při transformaci družstva byla do jeho majetkového podílu v družstvu započtena alespoň odpovídající částka za stodolu podle §16 nebo §17 zákona o transformaci družstev. Teprve po posouzení těchto, případně i dalších hledisek (které bez ohledu na výsledek sporu mohou mít i dopad na použití §150 OSŘ při rozhodnutí soudu o náhradě nákladů řízení) lze učinit spolehlivý závěr o tom, zda uplatnění námitky promlčení žalovaným odporuje dobrým mravům ve smyslu §3 odst. 1 ObčZ.
Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil, protože jeho rozhodnutí nepovažuje za správné pro opomenutí zhodnocení podstatných okolností z hlediska §3 odst. 1 a §100 odst.1 věta druhá ObčZ a věc mu proto vrátil k dalšímu řízení. V něm bude nově rozhodnuto též o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího( §243d odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. ledna 2004
JUDr. Josef Rakovský, v.r.
předseda senátu