ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.2197.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 2197/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobkyně Městské části P., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. L., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 23 C 177/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8.2.2002, č.j. 35 Co 20/2002-50, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u Obvodního soudu pro Prahu 8 dne 18.9.2000, domáhala se žalobkyně uložení povinnosti žalovanému vyklidit a vyklizený žalobkyni předat byt blíže popsaný v petitu. Tvrdila, že je většinovým spoluvlastníkem domu č.p. 652, P., v němž se nachází předmětný byt, jehož nájemkyní byla L. H., která dne 17.10.1999 zemřela. Dne 16.2.2000 požádal žalovaný žalobkyni o vydání přechodu nájmu předmětného bytu s tím, že vedl s L. H. (svoji prababičkou) od 1.10.1993 až do její smrti společnou domácnost. Podle žalobkyně nebyly splněny podmínky přechodu nájmu podle §706 o.z. odst. 1 věta druhá o.z., neboť nežil s původní nájemkyní v předmětném bytě ve společné domácnosti aspoň po dobu tří let před její smrtí.
Obvodní soud pro Prahu 8 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27.9.2001, č.j. 23 C 177/2000-37, žalobě vyhověl. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že žalobkyně je většinovou vlastnicí domu, ve kterém prababička žalovaného L. H. byla do své smrti nájemkyní předmětného bytu. Dovodil, že uvedla-li matka žalovaného v dědickém řízení, že žalovaný vedl se svou prababičkou společnou domácnost od roku 1997, je to tvrzení o stejné skutečnosti, o které svědčila i v předmětném řízení, kde uvedla, že žalovaný se k prababičce nastěhoval v říjnu 1993. Rovněž vzal za prokázané, že péči o L. H. zajišťovala rodina její vnučky. Dospěl k závěru, že nebylo prokázáno splnění zákonných podmínek pro přechod práva nájmu bytu na žalovaného podle §706 odst. 1 věta druhá o.z., tedy, že žalovaný žil v předmětném bytě se svoji prababičkou ve společné domácnosti a o společnou domácnost pečoval po dobu tří let.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze 8.2.2002, č.j. 35 Co 20/2002-50, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, podle nichž žalovaný neprokázal mimo vší pochybnost splnění zákonných předpokladů pro přechod práva nájmu bytu podle shora citovaného ustanovení §706 odst. 1 věta druhá o.z. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovaný neprokázal vedení společné domácnosti po dobu alespoň tří let se svou prababičkou v předmětném bytě. Dále vyslovil závěr, že žalovaný nevedl společnou domácnost se svou prababičkou ve smyslu §115 o.z., podle něhož domácnost tvoří fyzické osoby, které spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Podle dovolatele otázka zásadního právního významu v této věci spočívá v otázce, která dosud nebyla řešena judikaturou vyšších soudů. Jde o otázku, zda pronajímatel, který při stanovení záloh na služby a evidenci obyvatel v bytě počítá s více osobami v bytě, tím v podstatě nelegalizuje jejich bydlení v bytě, a činí tak své pozdější tvrzení ohledně nebydlí těchto osob v bytě irelevantní. V předmětné věci pronajímatel zapsal žalovaného do evidenčního listu pro potřeby výpočtu úhrady za užívání bytu a služby spojené s bydlením a mnoho let požadoval služby za více osob, které v bytě měly bydlet, avšak po smrti nájemce bytu tvrdí, že nájemce bydlel v bytě sám. Odpovědnost pronajímatele za požadování záloh za určitý počet osob bydlících v bytě a přijímání těchto částek od nich, nemůže být v řízení o přechod nájmu suspendována pouze tím, že pronajímatel tuto skutečnost popře.
Dovolatel dále opakoval své výhrady vůči správnosti skutkových zjištění a vyjadřoval se k výsledkům svědeckých výpovědí, které podporovaly tvrzení dovolatele o existenci společné domácnosti s později zemřelou nájemkyní.
Konečně namítal, že soudy obou stupňů pochybily v závěru o vedení společné domácnosti žalovaného s dřívější nájemkyní, ač je obecně judikováno tak, že u přímých příbuzných není otázka vedení společné domácnosti, resp. společného hospodaření prvořadá a významně relevantní, nýbrž, že postačuje soužití ve společné domácnosti.
Rozsudek soudu prvního stupně byl vydán dne 27.9.2001, tedy za účinnosti o.s.ř. ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. Odvolací soud proto důsledně postupoval rovněž podle ustanovení tohoto předpisu. Tomu odpovídá, že i Nejvyšší soud jako soud dovolací posuzoval přípustnost dovolání podle těchto předpisů.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O takový případ v posuzované věci nejde.
S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady uvedené v §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Předmětem dovolacího přezkumu takto nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení.
Prvá část argumentace dovolání nepředstavuje, jak se dovolatel mylně domnívá, hodnocení otázek právní povahy. Nelze pochybovat o tom, že při zjišťování okolnosti, zda vůbec a od kdy se určitá osoba v určitém bytě zdržuje, lze využít všech dostupných důkazních prostředků, když zákon (občanský soudní řád) v tomto směru neobsahuje žádný numerus clausus důkazních prostředků. Je proto přípustné přihlédnout i k obsahu evidence pronajímatele týkající se počtu nahlášených osob, od kteréhožto údaje se odvíjí i výše úhrady za užívání bytu a služby s tím spojené. Tato okolnost sama o sobě nevypovídá však ničeho o právním důvodu, z něhož se takové další osoby (odlišné od osoby nájemce) v bytě zdržují. Může jít o celou škálu důvodů, počínaje výprosou, přes dohodu o dočasném podnájmu (za souhlasu pronajímatele), omezeného na dobu určitou či sjednaného na dobu neurčitou. Izolovaně však takové zjištění (zahrnující i souhlas pronajimatele s takovým zdržováním se třetí osoby v bytě) nemůže zahrnovat splnění dalších kritérií rozhodných z pohledu aplikace §706 odst. 1 o.z. Svou povahou tak jde o otázku skutkové povahy, nikoliv o otázku právního posouzení.
Polemika dovolatele se tvrzenou nesprávností, respektive neúplností skutkových zjištění, na nichž soudy obou stupňů založily své rozhodnutí, stojí pak ze shora uvedených důvodů nesoucích se k přípustnosti uplatněného dovolacího důvodu, mimo přípustný rozsah dovolacího přezkumu.
K otázce nesouhlasu dovolatele s hodnocením povahy vedení společné domácnosti, respektive společného hospodaření mezi osobou blízkou a původním (později zemřelým) nájemcem bytu, lze jen připomenout, že ten, kdo tvrdí, že se shora uvedeným postupem stal nájemcem bytu, musí prokázat, že prvky charakterizující trvalé spotřební společenství mezi osobou uvedenou v §706 odst. 1 o.z. a původním (později zemřelým) nájemcem bytu, byly na straně žalovaného dány ku dni úmrtí nájemce.
K tomu se sluší připomenout závěry ustálené judikatury (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1982, pod pořadovým číslem 34, od něhož se judikatura neodchýlila ani po účinnosti novely občanského zákoníku, provedené zákonem č. 509/1991 Sb. - viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1723/97, ze dne 14. 6. 2000, sp. zn. 26 Cdo 71/99, ze dne 26. 7. 2000, sp. zn. 26 Cdo 1857/99, ze dne 15. 11. 2000, sp. zn. 26 Cdo 719/99, ze dne 17.4., sp.zn. 26 Cdo 1740/2000, ze dne 26.6.2003, sp.zn. 28 Cdo 1793/2002 ) je pojem \"společné domácnosti\" (§706 odst. 1 o.z. zák.) vykládán ve smyslu ustanovení §115 o.z., podle něhož společnou domácnost tvoří ti, kteří spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby. Soužití osoby, na níž má právo nájmu přejít, s nájemcem bytu, musí být trvalé povahy, tj. musí jít o příslušnost k domácnosti nájemce, vyznačující se souhlasným úmyslem nájemce a spolužijící osoby vytvořit trvalé, předem časově neomezené životní společenství. Soužití lze považovat za trvalé, jestliže tu jsou objektivně zjistitelné okolnosti, které svědčí o úmyslu vést takovéto životní společenství.
V projednávané věci - jak vyplývá z výše uvedeného - odvolací soud z této ustálené judikatury vycházel. Posouzení věci odvolacím soudem odpovídá závěrům dnes již konstantní soudní judikatury. Nelze proto přisvědčit žalovanému, že by přípustnost dovolání byla založena v této věci posouzením otázky zásadního právního významu.
Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání v této věci nelze dovodit z žádného ustanovení o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení §218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl, aniž mohl přikročit k meritornímu hodnocení dovolacích námitek v něm uplatněných.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 1 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 ost. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaný neměl v dovolacím řízení úspěch a žalobkyni v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady zřejmě nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. května 2004
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu