ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.2618.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 2618/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání Obce město P., zast. advokátem, a o dovolání Družstva nájemníků Š. d., zast. advokátem, podaným proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. května 2003, sp. zn. 13 Co 638/2003 (v právní věci žalobkyň a) N. V., Kanada a b) K. S., Kanada, obou zast. advokátkou, proti žalované: Obec město P., zast. advokátem, za vedlejšího účastenství Družstva nájemníků Šťastný domov, se sídlem Praha 1, Štěpánská 642/41, IČ 48032280, zast. JUDr. Antonínem Mokrým, advokátem se sídlem Praha 1, U Prašné brány 3, o uzavření dohody o vydání věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 143/98) takto:
I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Dovolání vedlejšího účastníka na straně žalované se zamítá.
III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací svým rozsudkem ze dne 7.5. 2003 pod č.j. 13 Co 638/2003-258 ve výroku o věci samé potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20.9. 2001 pod č.j. 15 C 143/98-208, kterým byla žalovaná uznána povinnou uzavřít se žalobkyněmi dohodu o vydání věci ve znění obsaženém v enunciátu tohoto rozhodnutí.
Odvolací soud potvrdil vyhovující restituční rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť dospěl k závěru, že byly naplněny všechny podmínky dané zákonem č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích. V daném případě byl dán restituční důvod podle ustanovení §6 odst. 1 písm. a/ citovaného zákona (původní vlastník JUDr. J. H. krátce po roce 1948 odešel do zahraničí a sporné nemovitosti přešly na stát konfiskačním usnesením lidového soudu trestního v roce 1953) a původní vlastník i žalobkyně splňují podmínku občanství. Žalobkyně, které jsou závětními dědičkami, řádně a včas vyzvaly k vydání nemovitostí a jejich restituční nárok byl rovněž řádně a včas uplatněn u soudu. Žalobkyně jsou osobami oprávněnými dle zákona č. 87/1991 Sb., ve smyslu §3 odst. 4 písm. b/ věty za druhým středníkem, čili jako dědičky ustanovené závětí jen k určité části věci (tedy k nemovitostem tvořícím předmět projednávaného sporu).
Městský soud (stejně jako předtím soud obvodní) uznal žalovanou za osobu povinnou ve smyslu §4 odst. 1 citovaného restitučního zákona, z důvodu jejího vlastnictví sporných nemovitostí, které na ni přešlo dle zákona č. 172/1991 Sb. o přechodu některých věcí z majetku státu do vlastnictví obcí. Žalovaná je nadále vlastnicí předmětných nemovitostí, a to navzdory kupní smlouvě ze dne 23.7. 1998, kterou žalovaná tyto nemovitosti prodala vedlejšímu účastníku na její straně. Na základě této smlouvy byl sice proveden vklad vlastnického práva rozhodnutím Katastrálního úřadu P. dne 24.8. 1998 s právními účinky ke dni 12.8. 1998, ale tato kupní smlouva je neplatná s ohledem na nález Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 234/98, kterým bylo zrušeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29.1. 1998, č.j. 13 Co 592/97-55, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení tohoto restitučního řízení. Tento nález Ústavního soudu byl vydán dne 11.8. 1998, tedy o den dříve, než nastaly právní účinky převodu sporných nemovitostí na vedlejšího účastníka. Podle §58 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu s přihlédnutím k ust. §57 téhož zákona je sice nález vydaný v této věci vykonatelný až dnem doručení jeho písemného vyhotovení, nicméně jím – a navazujícím usnesením Městského soudu ze dne 16.11. 1998, č.j. 16 Co 389/98-69 -, byl obnoven stav, který zde byl před vydáním uvedených usnesení, neboť byly zrušeny ke dni vydání. Uzavření uvedené kupní smlouvy dne 23.7. 1998 bránilo blokační ustanovení §9 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., které způsobilo absolutní neplatnost této smlouvy, která proto nemohla nic změnit na vlastnických vztazích ke sporným nemovitostem, ani na postavení žalované, která je v tomto sporu nositelem pasivní legitimace.
Odvolací soud nesouhlasil ani s dalšími výhradami žalované a vedlejšího účastníka stran státního občanství žalobkyň a původního vlastníka či věrohodnosti a splnění všech náležitostí závěti původního vlastníka. Městský soud proto dospěl ke stejnému věcnému závěru jako soud nalézací, a proto jeho meritorní rozhodnutí potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal nejprve dovolání vedlejší účastník na straně žalované. Dovolatel především napadá právní posouzení stěžejní otázky ohledně platnosti kupní smlouvy ze dne 23.7. 1998 uzavřené mezi žalovanou a vedlejším účastníkem, když odvolací soud dospěl k závěru, že smlouva je neplatná z důvodů okolností, které nastaly až po jejím uzavření. V den uzavření předmětné smlouvy bylo restituční řízení žalobkyň pravomocně ukončené (usnesením městského soudu potvrzujícím usnesení obvodního soudu o zastavení řízení pro neurčitost žalobního návrhu), a vedlejší účastník nevěděl, že protistranou byla podána ústavní stížnost a byl tak ohledně platnosti převodu v dobré víře. Ustanovení §9 odst. 1 zák. č. 87/91 Sb. dispozici s nemovitostmi nebránilo, protože žalovaná měla plné a neomezené vlastnické právo k nim. Obecně je nutno platnost smlouvy posuzovat vždy jen z hlediska skutečností, které jsou dány v době jejího uzavření. Později nastalé skutečnosti nebo okolnosti jsou pro platnost smlouvy nepodstatné. V době dotčeného rozhodování katastrálního úřadu o návrhu na vklad vlastnického práva dovolatele nejen nemohl tento úřad vědět o rozhodnutí Ústavního soudu, ale ani by k němu nemohl přihlížet, protože v den podání návrhu na vklad nebyl tento ústavní nález vykonatelný. Právní názor odvolacího soudu vycházející z dodatečného zneplatnění, resp. anulace kupní smlouvy je v rozporu s čl. 2, odst. 3 Ústavy a čl. 2, odst. 3 LZPS a porušuje i princip ochrany právní jistoty. Městský soud navíc neprovedl dovolatelem navržené důkazy ohledně sepisu závěti původního vlastníka nemovitostí. Vedlejší účastník dále polemizuje, zda vedle sebe obstojí závěti ze dne 25.7. 1988 a závěti ze dne 17. 8. 1992, a zda žalobkyně v souladu s ust. §3 odst. 4 zák. č. 87/1991 Sb. předložit závěť ze dne 17. 8. 1992 v dědickém řízení.
Proti rozhodnutí městského soudu podala dovolání i žalovaná. Dovozuje, že pokud platí, že na obec dle zák. č. 172/1991 Sb. přechází spolu s věcí i povinnost věc vydat, měla by tato povinnost přecházet i při převodu kupní smlouvou. Povinnou osobou k vydání by pak byl nový nabyvatel a nikoliv žalovaná. Druhou možností je, že žalobkyním vznikl nárok na finanční náhradu, když na vedlejšího účastníka povinnost věc vydat nemohla přejít, neboť nemovitost se uzavřením platné kupní smlouvy dostala z režimu, který by podléhal povinnosti věc vydat. Právní názor odvolacího soudu ohledně údajné neplatnosti předmětné kupní smlouvy je nesprávný, neboť k uzavření smlouvy došlo dne 23.7. 1998 a Ústavní soud vydal svůj zrušující nálet dne 11. srpna 1998. Argumentace o obnovení původního stavu věci je mylná, neboť v případě zrušujícího rozhodnutí dovolacího soudu o vypořádání bezpodílového vlastnictví takto postupovat nelze, a proto není možné na tutéž právní skutečnost aplikovat dva právní režimy jen z důvodu, že jedna z věcí je restitučním sporem. Odvolací soud se nevypořádal ani a námitkami účastníků ohledně občanství a závěti původní oprávněné osoby a její způsobilosti takovou závěť napsat.
Žalobkyně navrhly dovolání žalované a vedlejšího účastníka jako zjevně bezdůvodná odmítnout, a pokud by se tak nestalo, zamítnout. Dovolací soud věc projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001, a to v souladu s ustanovením části dvanácté, hlavy I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř.).
Obě dovolání byla podána osobami oprávněnými - účastníky řízení, řádně zastoupenými v dovolacím řízení advokátem (§241 odst. 1 o.s.ř.), byla podána ve lhůtě určené v §240 odst. 1 o.s.ř., splňují formální i obsahové náležitosti podle ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř. a opírají se – podle obsahu - o zákonem stanovené dovolací důvody (§241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř.). Odvolací soud sice v poučení svého rozhodnutí uvedl, že přípustnost dovolání by mohla být založena pouze pokud by dovolací soud dospěl k závěru o zásadní právní významnosti napadeného rozsudku (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), ale tento názor městského soudu není správný. Jak správně ve svém dovolání upozorňuje vedlejší účastník na straně žalované, na daný případ je nutné vztáhnout přípustnost zakládající ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., protože napadený rozsudek odvolacího soudu potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, ve kterém obvodní soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem – stran neplatnosti kupní smlouvy ze dne 23.7. 1998 - odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Dovolací soud proto napadené rozhodnutí přezkoumal v rozsahu plynoucím z obou podaných dovolání (§242 odst. 1,3 o.s.ř.), když nezjistil žádné vady ve smyslu ustanovení §229 odst. l o.s.ř.
Po projednání věci Nejvyšší soud ČR dospěl k přesvědčení, že ani jeden uplatněný mimořádný opravný prostředek není důvodný.
Podle §242 odst. 3 o.s.ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. S odkazem na nesprávnou právní úvahu odvolacího soudu oba dovolatelé především napadají jeho závěr o neplatnosti kupní smlouvy ze dne 23.7. 1998 pro její kolizi s blokačním ustanovením §9 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb.
Nejvyšší soud České republiky při svém rozhodování o projednávaném sporu nemohl pominout východiska, ke kterým dospěla již konstantní judikatura aplikující restituční legislativu. Restituční předpisy, včetně dotčeného zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích, byly vydány s cílem zmírnění křivd, k nimž došlo v tzv. rozhodném období od 25.2. 1948 do 1.1. 1990. Tento cíl je nutné zohledňovat v každém konkrétním restitučním případu.
Jak např. judikoval Ústavní soud ČR ve svém nálezu ze dne 24.3. 2004, sp. zn. I. ÚS 38/02: „Jestliže existuje více možností výkladu určitého právního předpisu či některého jeho ustanovení, je třeba přihlížet k účelu právní úpravy. Tím je v případě zákona č. 87/1991 Sb. nepochybně snaha o zmírnění následků některých majetkových křivd způsobených totalitním státem v rozhodném období. Jsou-li k dispozici dva rovnocenné výklady, z nichž jeden je extenzivní a druhý restriktivní, musí soud zvolit ten z nich, jenž odpovídá dalším metodám výkladu, zejména pak úvaze teleologické. Ratio legis restitučních zákonů je alespoň v určité míře napravit následky porušení základních práv fyzických a právnických osob v době totality. Ústavně konformním výkladem je tedy zpravidla výklad extenzivní: zákon a jeho jednotlivá ustanovení je třeba vykládat tak, abych jejich aplikací bylo možno dosáhnout účelu, který zákonodárce sledoval.“
Tato speciální – a do určité míry specifická – povaha restitučních předpisů, byla již dříve potvrzena nálezem ze dne 11.12. 1997, sp. zn. IV. ÚS 195/97 publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, Svazek č. 9, nález č.161 str. 389, ve kterém Ústavní soud dospěl k názoru, že restituční nároky je třeba považovat za nároky primární, a to i za cenu zásahu do již provedených majetkoprávních posunů; jakýkoliv jiný výklad by totiž činil zákonem upravené blokační ustanovení příslušného restitučního zákona bezcenným.
Tento přednostní charakter restitučního zákonodárství byl potvrzen i v případě kolize s předpisy privatizačními (nález ÚS ze dne 24.5. 2000, sp. zn. IV. ÚS 310/99, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, Svazek č. 18, nález č.76, str. 163).
V daném případě však bylo třeba posoudit, jak postupovat v případě, kdy po právní moci rozhodnutí soudu v poslední řádné instanci došlo nálezem Ústavního soudu ze dne 11.8. 1998, sp. zn. IV. ÚS 234/98 (publikovaným ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, Svazek č.11, Nález č. 84, str. 257) ke zrušení usnesení Městského soudu v Praze, když mezitím povinná osoba nemovitosti převedla na třetí subjekt (vedlejšího účastníka). Dovolací soud má v této souvislosti za to, že je věcí každého vlastníka důkladně zvážit, zda jeho zamýšlená dispozice předmětem vlastnického práva nemůže vést v jiných právních souvislostech k určitým rizikům, když je od začátku zřejmé, že platný právní řád poskytuje oprávněnému subjektu i další – byť mimořádné – prostředky řešení sporu. Krátká lhůta k podání ústavní stížnosti proti pravomocným konečným rozhodnutím obecných soudů naznačuje, že si zákonodárce byl vědom rizik, které zde ve vztahu k právním poměrům účastníků sporu po určitou omezenou dobu vzniknou. Pokud byla v předmětném sporu citovaným nálezem ÚS ze dne 11.8. 1998 zdůrazněna poučovací povinnost soudu, stalo se tak i díky tomu, že právní problematika restitucí, která by měla být řešena, pokud to splnění podmínek připouští, ve prospěch restituentů, vyžaduje při hodnocení mimořádných situací – jako je i tato – obdobný přístup k věci. Lze pochopit, že povinná osoba, která se cítila vyvázána z režimu blokačního ustanovení §9 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., a která poté učinila úkon vedoucí ke vzniku současného stavu, pociťuje subjektivně tento vzniklý stav jako situaci vytvořenou na její úkor. Nejvyšší soud ovšem při zvážení právních zájmů obou stran sporu došel k závěru, že ani v tomto případě nejsou dány dostatečné důvody k tomu, aby byl zvrácen právní názor o neplatnosti kupní smlouvy ze dne 23.7. 1998, který vyplývá z dopadu zrušujícího nálezu Ústavního soudu ze dne 11.8. 1998.
Dalším dovoláním zpochybněným právním závěrem odvolacího soudu je jeho názor o tom, že žalobkyně jsou oprávněnými osobami podle §3 odst. 4 písm. b/ zák. č. 87/1991 Sb. Podle tohoto ustanovení je oprávněnou osobou „dědic ze závěti, který nabyl část dědictví, avšak pouze v míře odpovídající jeho dědickému podílu; to neplatí, jestliže dědici podle závěti připadly jen jednotlivé věci nebo práva; byl-li dědic závětí ustanoven jen k určité části věci, na kterou se vztahuje povinnost vydání podle §6, je oprávněn pouze k této věci.“ Podle vedlejšího účastníka na straně žalované by i na žalobkyně jako osoby oprávněné podle citovaného ustanovení dle věty za druhým středníkem („byl-li dědic závětí ustanoven jen k určité části věci, na kterou se vztahuje povinnost vydání podle §6, je oprávněn pouze k této věci.“) měla být vztažena podmínka předložení závěti v dědickém řízení, jako je tomu v ustanovení §3 odst. 4 písm. a zák. č. 87/1991 Sb.
Dovolací soud tento názor dovolatele nesdílí, a naopak souhlasí s odvolacím soudem, že takováto úvaha by znamenala nepřípustně extenzívní výklad restitučního ustanovení, navíc k tíži oprávněných osob. Jak bylo judikováno např. v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. července 1997, sp. zn. 3 Cdo 330/96: „Nárok na vydání věci není odvozen z dědického práva, nýbrž vychází ze zvláštního nástupnictví, daného zákonem.(…) Pro posouzení statutu osoby oprávněné z titulu testamentárního dědice nejsou rozhodující výsledky dědického řízení, určující je znění závěti, resp. vůle zůstavitele závěti ustanovit dědice k dědění celkového majetku, určitého podílu na něm či individuálně určené věci, případně její části - podílu na ní.“ Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí zdůraznil autonomii vůle původního vlastníka, a ani související judikatura nedává podklad k závěru, že by podmínkou platnosti závěti zmíněné v ustanovení §3 odst. 4 písm. b/ bylo její předložení v dědickém řízení. Odvolací soud proto i v tomto případě vedl svou právní úvahu v intencích rozhodovací činnosti vyšších soudů a nelze mu tak vyčítat relevantní pochybení ve smyslu §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
Vedle zpochybnění právního posouzení odvolacího soudu oba dovolatelé napadají (vedlejší účastník výslovně, žalovaná podle obsahu jejího podání) rozsudek městského soudu i z důvodu dle §241a odst. 2, písm. a/ o.s.ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání důvodné, pokud je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
O vady řízení subsumovatelné pod citované ustanovení se jedná zejména tehdy, jestliže:
- při provádění dokazování nebylo postupováno v souladu s příslušnými ustanoveními o.s.ř.,
- nebylo postupováno v souladu s ustanovením §120 o.s.ř., např. nebyl proveden navržený důkaz,
- v rozporu s ustanovením §120 o.s.ř. nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci, apod.
Vedlejší účastník odvolacímu soudu především vyčítá neprovedení navržených důkazů týkajících se jednak státního občanství a jednak závěti právního předchůdce žalobkyň ze dne 17.8. 1992. Odvolací soud se však oběma těmito otázkami dostatečně zabýval (str. 11 až 13 jeho rozsudku), a proto v jeho postup nezakládá naplnění podmínek ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. Polemika dovolatelů míří spíše proti hodnocení důkazů provedených soudy obou stupňů. K tomu však je nutné poznamenat, že v dovolacím řízení nelze s úspěchem napadat samotné hodnocení důkazů. Na nesprávné hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. V daném případě však odvolacímu soudu nelze vytknout, že by v jeho postupu byl z hlediska závažnosti nebo věrohodnosti logický rozpor.
Vzhledem k výše uvedenému proto dovolací soud došel k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné (§243b odst. 2 o.s.ř.) a dovolání vedlejšího účastníka na straně žalované i dovolání žalované proto bylo nutné podle citovaného ustanovení zamítnout.
Vzhledem k tomu, že o dovolání bylo věcně rozhodnuto v nejkratším možném termínu, stalo se nadbytečným rozhodovat o návrhu na odklad vykonatelnosti (§243 o.s.ř.), který podal vedlejší účastník na straně žalované.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §142 odst. 1, §151, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o.s.ř. s ohledem na to, že vedlejší účastník i žalovaná neměli v dovolacím řízení úspěch a žalobkyním v souvislosti s dovolacím řízením žádné ze spisu zjistitelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 31. srpna 2004
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v. r.
předseda senátu