ECLI:CZ:NS:2004:29.ODO.1233.2004.1
sp. zn. 29 Odo 1233/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně I. spol. s r. o. v likvidaci, proti žalované T., spol. s r. o., o zaplacení částky 12,245.807,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 15 Cm 216/97, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. října 2003, č.j. 9 Cmo 81/2002-77, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 28. ledna 1999, č.j. 15 Cm 216/97-44, se zastavuje.
II. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. října 2003, č.j. 9 Cmo 81/2002-77, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze ve výroku označeným usnesením - odkazuje na ustanovení §48 odst. 2 a §218 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000 (dále jen „o. s. ř.“). - odmítl jako opožděné odvolání žalované proti rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 28. ledna 1999, č.j. 15 Cm 216/97-44, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 12,245.807,- Kč se 16% úrokem z částky 10,000.000,- Kč od 1. ledna 1996 do zaplacení a nahradit náklady řízení ve výši 489.836,- Kč.
V odůvodnění usnesení odvolací soud zejména uvedl, že rozsudek soudu prvního stupně, který obsahoval poučení o odvolání, byl žalované doručován na adresu jejího sídla uvedenou v obchodním rejstříku dne 3. března 1999 a opakovaně dne 26. března 1999. Jelikož oba pokusy o doručení byly neúspěšné, je třeba - pokračoval odvolací soud - považovat za den doručení třetí den od vrácení „opakované“ zásilky soudu, tj. 19. duben 1999 (srov. doručenku na č.l. 49), i když se žalovaná o doručení nedozvěděla.
Odvolací soud akcentoval, že fikce náhradního doručení podle ustanovení §48 odst. 2 o. s. ř. by se neuplatnila pouze v případě, kdy by soudu byla známa jiná adresa sídla právnické osoby, než adresa uvedená v době doručování v obchodním rejstříku. Protože „nedostatek přesné adresy sídla právnické osoby v obchodním rejstříku“ nebylo možno nahradit doručením přímo na adresu fyzické osoby oprávněné za právnickou osobu jednat, a žalovaná neměla jinou adresu svého sídla, než tu, na kterou byl napadený rozsudek doručen, a protože žalovaná sama nikdy soudu nesdělila, že písemnosti jí mají být zasílány na jinou adresu, než na adresu jejího sídla, odvolání žalované podané dne 11. dubna 2001 shledal opožděným.
Proti usnesení odvolacího soudu a výslovně také proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalovaná dovolání, namítajíc, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku včasnosti podaného odvolání. Dovolatelka zdůrazňuje, že oba účastníci soudu sdělili, a to před rozhodnutím ve věci samé, že je třeba žalované doručovat na adresu bydliště jednatele, přičemž rozsudek soudu prvního stupně byl přesto doručován do sídla žalované, jak je zapsáno v obchodním rejstříku.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinností tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001.
Ve smyslu ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu. Z uvedeného vyplývá, že dovoláním rozhodnutí soudu prvního stupně úspěšně napadnout nelze; občanský soudní řád neupravuje funkční příslušnost soudů pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ proti rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (shodně srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 10/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání žalované směřující proto usnesení odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §238a odst. 1 písm. e) o. s. ř. a je i důvodné.
Jelikož usnesení odvolacího soudu neobsahuje poučení o přípustnosti dovolání, přestože podání dovolání záviselo výlučně na rozhodnutí účastníka (nešlo o případ, kdy přípustnost dovolání je vázána stanoviskem soudu či jinými okolnostmi), považuje Nejvyšší soud dovolání žalované podané ve lhůtě dvou měsíců od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu za včasné (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. června 2003, sp. zn. IV. ÚS 92/03, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu č. 30, ročník 2003, pod číslem 93, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 31. května 1994, sp. zn. III. ÚS 65/93, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu č. 1, ročník 1993-94, pod číslem 27).
Dovolací námitky, jejichž prostřednictvím dovolatelka zpochybňuje správnost právního závěru odvolacího soudu o opožděnosti odvolání, jsou podřaditelné dovolacímu důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §48 o. s. ř. písemnosti, které jsou určeny orgánům nebo právnickým osobám, doručují se pracovníkům oprávněným za orgány nebo právnické osoby přijímat písemnosti. Není-li jich, doručuje se písemnost, která je určena do vlastních rukou, tomu, kdo je oprávněn za orgán nebo právnickou osobu jednat, ostatní písemnosti kterémukoli jejich pracovníku, který písemnosti přijme (odstavec 1). Jestliže se nepodaří doručit právnické osobě písemnost jí určenou ani při opakovaném pokusu o doručení na adresu jejího sídla uvedenou v obchodním či jiném rejstříku a jiná její adresa není soudu známa, považuje se třetí den od vrácení nedoručené zásilky soudu za den doručení, i když adresát se o tom nedozvěděl.
Jak je zřejmé z obsahu spisu žalovaná má ode dne svého zápisu do obchodního rejstříku, tj. od 7. října 1991, sídlo na adrese K., H. 138 (srov. výpis z obchodního rejstříku vedeného Městským soudem v Praze, oddíl C., vložka 4386). Přes tuto skutečnost ale soud prvního stupně, poté, co žalobkyně podáním ze dne 16. října 1997 (srov. č.l. 21) oznámila její novou adresu, žalované doručil platební rozkaz ze dne 28. srpna 1997, č.j. 15 Cm 216/97-18, na adresu M. 9, K. Následná žádost původní zástupkyně žalované, aby tato byla „obesílána na adresu svého sídla či na adresu jednatele“, pak byla soudu prvního stupně doručena 23. listopadu 1998 (č.l. 34).
V ustanovení §48 odst. 2 o. s. ř. popsaný způsob doručení písemnosti se uplatní za předpokladu, že písemnost určenou právnické osobě se nepodařilo doručit ani při opakovaném pokusu o doručení na adresu jejího sídla uvedenou v obchodním či jiném rejstříku a jiná její adresa není soudu známa. Procesní úprava zde navazuje na zásadu závaznosti údajů v obchodním či jiném rejstříku, přičemž vychází z toho, že soud nejprve právnické osobě (zpravidla) doručuje písemnost na adresu uvedenou ve spise, s tím, že vrátí-li se zásilka jako nedoručitelná, soud zjistí, jaká je adresa této právnické osoby v obchodním nebo jiném rejstříku, a doručí písemnost znovu na tuto adresu. Je-li adresa uvedená v rejstříku totožná s tou, na kterou soud již doručoval podle údajů obsažených ve spise, platí, že třetí den od vrácení nedoručené zásilky zpět soudu se považuje za den doručení (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 29 Odo 5/2001, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod číslem 83). V usnesení ze dne 17. dubna 2002, sp. zn. 29 Odo 629/2001, dále Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, že za jinou adresu právnické osoby známou soudu ve smyslu ustanovení §48 odst. 2 o. s. ř. je třeba považovat každou adresu odlišnou od adresy uvedené u obchodním rejstříku, o které se soud dozví ze spisu, a to bez ohledu na to, z jakého pramene (listiny) informace o jiné adrese pochází, či kdo (zda účastník řízení nebo někdo jiný) ji poskytuje.
Jelikož odvolací soud při řešení otázky, zda jsou splněny podmínky doručení podle ustanovení §48 odst. 2 o. s. ř., vycházel z nesprávného názoru, podle něhož pro to, zda je soudu známa jiná adresa právnické osoby, jsou rozhodující údaje o jejím sídle v obchodním rejstříku a skutečnost, zda osobně jinou adresu sdělila, je - podle přesvědčení Nejvyššího soudu - jeho právní posouzení věci nesprávné a dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. byl dovolatelkou uplatněn právem.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 1 část věty za středníkem, odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu, podle něhož byla soudu prvního stupně známa jiná (od sídla zapsaného v obchodním rejstříku odlišná) adresa žalované, je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta poslední o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 14. prosince 2004
JUDr. Ivana Štenglová,v.r.
předsedkyně senátu